Žádáme-li úctu ke státu od Němců, musíme přirozeně žádat tuto úctu tím více od Čechů. Máme tady předsedu našich domácích pánů a tu říkám docela otevřeně: jakým právem mohu žádat úcty ke státní vlajce od Němců, když vidím, jak naši domácí páni této úcty nemají sami a v den státního svátku provokují nás všechny, kteří máme rádi svůj stát a svůj národ, že nevyvěšují státních praporů a odůvodňují to tím, že není zrušena ochrana nájemníků. (Veselost.) Ochrana nájemníků a státní svátek nemají nic společného. 28. října musíme všichni bez rozdílu hlásit se ke svému státu. Je to smutné, když někde se této povinnosti necítí. Chudý dělník, který nemá častokráte do čeho kousnout, vystrkuje z okna aspoň papírový praporeček. To, co dělá tento chudý dělník, musí dělat každý bez rozdílu, a já už dávno se divím, že policejní ředitelství v Praze nekoná svou povinnost, ačkoli má po rukou prostředky, kterých by mohlo užít. Ti, kteří za Rakouska při sebemenší příležitosti vystrkovali prapory černožluté, nesmí se na nás zlobit, když se rozčilujeme, poukazujíce, že ani v nejslavnější dny našeho státu a národa nevyvěšují praporů našich. Byl jsem hodně v cizině, tam by to byl zjev naprosto nemožný, a zeptejte se těch, kteří byli v Americe, co by se stalo lidem, kteří by se chovali tak o jejich státním dnu aneb při jejich státních slavnostech a provokativně ignorovali symbol jejich samostatnosti a jejich státní existence - jejich státní vlajku. O to, aby se tyto provokace neopakovaly, musíme se postarat všichni. Především bych si ovšem přál, aby byly zákonné předpisy a přísná nařízení, poněvadž jak ten vývoj po léta pozoruji, jinak kupředu se nedostaneme. Hanbil jsem se, když jsem v Karl. Varech viděl tolik státních praporů 28. října a když na Král. Vinohradech a také jinde viděl jsem tolik domů, na kterých praporů nebylo.

Při té příležitosti dovolte, abych řekl své mínění o tom, že se už stalo pravidlem, že nejpočetnější strana vždycky má předsedu vlády, předsedu sněmovny atd. (Hlas: Henleinovci jsou nejpočetnější a nemohou to mít!) Aby Henleinovci nebyli nejpočetnějšími, o to už vždycky dovedeme se postarat. Ve vídeňském parlamentě, když jsem tam před 35 lety přišel, byl předsedou Fetter z Lilie, jehož klub čítal tři členy; ale - ovšem, poměry byly tenkrát jiné. Dnes jedná se o Hodžu a Malypetra, to jsou osoby, ke kterým máme důvěru, a osoby tyto nejsou pro nás předmětem sporů, a jestliže s nimi souhlasíme a je volíme, nepřijímáme to nikdy jako tradici. Mám za to, že správnější bude, budeme-li vždycky volit lidi nejschopnější a lidi, ke kterým máme důvěru, poněvadž nevíme, co se stane za pár roků a která strana bude nejpočetnější. Snad si ještě jednou o tom podrobněji promluvíme na místech k tomu povolaných. Víte dobře, že jsem kacíř také v jiných věcech. Jsem nepřítelem obsazování různých křesel politickými lidmi. Jsem přirozeně pro to, že zástupcové koaličních stran musí míti své zástupce také ve vládě, ale přeji si, aby utvořili státní radu a správou resortních ministerstev abychom pověřovali osvědčené praktiky, kteří by se poctivě a nestranně starali o svůj resort. Ve Francii státní radu vytvořili aspoň částečně, když bývalí dva min. předsedové Herrriot a Tardieu se stali ministry státními a nikoli resortními, a také v Belgii je něco podobného a měli bychom si také všímat Anglie. Za chvíli budou se hlásit také jiné strany do vlády. Já nevím, jaké to bude míti následky, když budeme jim přidělovat ministerstva a když tím způsobem, jak už poměry u nás jsou, zaneseme zvláštního ducha do celého byrokratického aparátu, neboť už dnes není výjimkou, že vysocí páni úředníci mají několik politických legitimací. Za dnešních poměrů nemůžeme říci, že spolu vládnem, ačkoli jsme ve vládní koalici a potom je těžko říci, že spolu odpovídáme za věci a za rozhodnutí, na kterých žádného podílu nemáme.

Teď několik slov o armádě... Pan president nedávno k novému ministru nár. obrany promluvil důrazněji o sociální otázce poddůstojníků, tedy rotmistrů a špatně placených důstojníků, zejména těch malých gážistů. (Ministr Machník: To bylo 28. října!) Dobře, mám to tedy potvrzeno, že pan president vyslovil toto svoje přání už dávno. Je ovšem třeba nalézt úhradu, jedná-li se o nová vydání; situace našich vojenských gážistů je přímo strašná. Ostatně týká se to také druhých státních gážistů. A my všichni musíme si uvědomit, že naši rotmistři a mladí důstojníci, víc než jiní, od časných hodin ranních někdy do noci pracují, že tady jistě je rozdíl ve vykonávání služby, a potom nevím, co bychom řekli, kdybychom viděli statistiku sebevražd, ale především statistiku tuberkulosy a jiných těžkých nemocí, zaviněných - řeknu to otevřeně - podvýživou? Jestliže u nás má rotmistr 800 Kč měsíčně po 20 letech, řekněte sami, jak ta rodina žije, když dostane se do ní nějaká nemoc a už tím nevyléčitelná zadluženost. Finanční úhradu musíme nalézt a stačí, když ukáži, kolik je letošního roku zase daňových nedoplatků. A my při tom marně voláme, aby na př. daň obratová byla zachycována ve formě kolků. Jestliže 400 milionů Kč zas nám takhle uteklo, pak nemám pro to pojmenování, ale prosím pana ministra nár. obrany, aby této věci si velmi pečlivě všímal, nedopustil, dokud tady nestane se náprava a dokud tady nebude náležité úhrady pro to, co potřebujeme, chceme-li mít páteř armády zdravou a chceme-li míti spokojeného a radostného ducha v nositelích našeho vojska.

Po několik let mluvím už o hospodářském plánu. Znovu musím opakovat, že jsem proti jakémukoli parcielnímu hospodářskému plánu. Všichni dohromady tvoříme celek a jestliže pomáháme někomu na úkor druhých, pak jdeme od deseti ku pěti. Vím dobře, že je spousta lidí, kteří nebudou chtíti hledat práci nikdy, ale jsou tady statisíce těch, kteří nechtějí almužny a nebudou žebrat, kteří chtějí práci. Je to velká část našeho národa, a my, kteří z 85 % jsme národem malých a chudých lidí, musíme se o to poctivě postarat, aby tento národ pracujících lidí nepropadal bídě i se svými rodinami a demoralisací. Nejedná se jen o dělníka, který při dlouhé nezaměstnanosti ztrácí svou kvalitu, my vidíme dnes mnoho soukromých úředníků, inženýrů a jiných i lidí školské inteligence, kteří nechodí ukazovat svou bídu a kteří jsou v situaci, o které nechci podrobně mluvit. Já se jenom klaním před jejich heroismem, před jejich trpělivostí a rozšafností a také před heroismem a sebezapřením jejich žen, protože si často jistě nemůžeme ani představit, jak to dělají, když nemají žádných příjmů a přece nepropadají zoufalství a jsou plni důvěry a optimismu, že přijdou lepší časy. (Sen. Sladký: Ale ty jejich děti!) Už teď téměř denně čteme o nových velkých katastrofách rodinných a o sebevraždách atd. Nejedná se o lidi morálně propadlé, nýbrž naopak častokrát o ty nejlepší. Pro mne tady otázka nezaměstnanosti a otázky války s hladem je otázkou hlavní, to musí být pevným bodem vládní politiky a politiky celé koalice. My se jistě nedíváme se závistí na zemědělce; žiji mezi nimi a vím, kde je střevíc tlačí. Nebudeme závidět našim živnostníkům, když víme, že v Praze je tolik zproletarisovaných živnostníků, obchodníků a řemeslníků; bylo by to tedy nesvědomité a přímo hloupé, kdybychom bídu také těchto vrstev neviděli. Ale bída sklářů, horníků, textilních dělníků a bída těch, kteří ještě donedávna byli slušně placenými pracovníky v továrnách strojnických a pod., je taková, že jsou správná slova, že o tuto bídu stejně musíme se dělit, jako jsme se dělili o radost 28. října. A proto opakuji, aby předsedové koaličních stran byli častěji voláni ke společným poradám s min. předsedou a s vládou, abychom se dohodli o různých podrobnostech a společně solidárně postupovali v různých hospodářských otázkách a abychom se také trochu dohodli o metodách svého postupu, abychom napříště mohli před své voliče a před různé ty vrstvy, které tvoří národ, předstupovat s čistým svědomím.

Nemám, co bych vám ještě povídal; ale když tu máme některé pány ministry, prosím, aby se trochu také podívali na svou byrokracii. Veřejnost kritisuje stále Národní shromáždění a častokrát různé výtky činí neprávem. Ovšem, jestliže v některých divadlech tupí se poslanci a senátoři přímo neuvěřitelným způsobem, to snad se může hodit do krámu těch, kteří nenávidí demokracii a rádi by viděli reakci už na vítězném pochodu. Já ovšem mám za to, že zde máme také dohlédací úřady, aby nestrpěly ponižování parlamentu a jeho vážnost. Kritiku musíme snášet a nikdo se kritice nebude bránit, ale proti sprostotě musíme býti hájeni. Nikde v soudní síni nevyskytují se u nás jako obžalovaní poslanci neb senátoři, tam se objevují docela jiní lidé, a já bych nechtěl generalisovat a říkat, že se to týká celého našeho byrokratického aparátu, poněvadž v něm máme také lidi velmi poctivé a velmi pracovité. Ale jsou tu také jednotlivci, kteří neslouží ke cti našeho úřednického aparátu, a jestliže i vládní činitelé musí ukazovat na zdlouhavost úředního postupu ve věcech velmi často vážných a životních, pak tím více musíme to zdůrazňovat my a žádat tady bezohlednou nápravu. Reformy žádné nepomohou, dokud nebudou odstraněni někteří vedoucí lidé, a v tam směru potřebujeme důkladné provětrání ve všech ministerstvech. Já bych si přál, aby - jde-li o věci povahy korupční - napřed v každém ministerstvu každý konkrétní případ byl vyšetřen disciplinárně a vyšetřilo se, co je na věci pravdy, abychom si před celým světem nedělali ostudu. To je pravda, že nepěkné zjevy ukazují se i v jiných státech a ve velkém měřítku, ale já bych si přál, aby u nás neobjevovaly se vůbec, aby naše republika nebyla jenom ostrovem pořádku a míru, nýbrž také ostrovem naprosté poctivosti. Především si přeji, aby neschopní vysocí byrokraté nebyli kryti politickými legitimacemi. Ptám se, co se stalo s pány z ministerstva obchodu, kteří jsou odpovědni za různé události v Dunajské paroplavební společnosti? Ale tam jsme měli ještě jiné případy.

O ministerstvu nár. obrany si promluvíme na jiném místě.

Ministerstvo financí, kterému naše poplatnictvo přináší takové oběti u vědomí, že stát to potřebuje, musí samo pečovat o to, by na odpovědných místech nebyli lidé, ze kterých bych neudělal ani diurnisty.

Při dnešní debatě nelze všechno říci. Leccos řekneme teprve při projednávání rozpočtu.

Jsem rád, že jsme se tak solidárně postavili za projev našeho ministra dr Beneše a za jeho zahraniční politiku; poněvadž jsme se tak důrazně a slavně prohlásili proti válce a pro mír a poněvadž vedeme válku také proti hladu a nezaměstnanosti, přál bych si, abychom byli také tady tak solidárními jako jsme solidárními v politice zahraniční. Chceme míti klid za hranicemi a chceme mít klid také doma.. Proto potřebujeme vládu silnou a také silnou demokracii a politiku účinné lásky ke svému lidu a tím také ke svému národu. Budu šťasten, když se ve všem bez rozdílu stran a stavu dohodneme. (Potlesk.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Donát. Dávám mu slovo.

Sen. Donát: Slavný senáte! Po provedené debatě mám čest jménem koalovaných stran učiniti tato prohlášení (čte):

Výklad pana ministra zahraničí dr Beneše v době tak vážné a vzrušené uspokojil nás jak co do svého obsahu, tak jmenovitě svojí otevřeností, s jakou osvětlil nám celý postup a jednání naší zahraniční politiky.

Jsme si vědomi vážnosti mezinárodní situace, vyvolané nejenom konfliktem italskohabešským, nýbrž i celkovými poměry evropskými a jmenovitě stoupajícím zbrojením v jednotlivých státech, které jistě nepřispívá ke zvýšení vzájemné důvěry mezi nimi. S radostí však můžeme konstatovati, že prohlášení pana ministra dr Beneše přispělo nejenom k tomu, aby naše veřejnost správně chápala zahraniční události v poslední době, nýbrž také, aby nezveličovala nebezpečí, ve kterém prý je nebo byla naše republika, jako někdy jsme tu a tam v naší veřejnosti slyšeli.

Jest zcela správné, že byl zdůrazněn hospodářský a mezinárodně politický význam naší republiky. Naše zabezpečení - a řeknu otevřeně, zdar a trvání našeho státu je otázkou celoevropskou a má na něm životní zájem velká většina nejkulturnějších, hospodářsky nejvyspělejších a po stránce vojenské dobře vybavených států evropských.

Je jisto, že postavení naší republiky a tím i naší zahraniční politiky v konfliktu italskohabešském nebylo právě příjemné. Měli jsme a máme s Italií a s italským národem staré kulturní, hospodářské a politické styky, spojenectví a přátelství v dobách nejtěžších, to jest za světové války, a dovedli jsme je i po válce udržeti a v poslední době prohloubiti a zlepšiti. Na druhé straně, od začátku své státní samostatnosti prováděli jsme politiku Společnosti národů, která svými snahami o zachování a udržení světového míru zcela odpovídá mírovým snahám naší republiky, smýšlení a tradicím našeho lidu. Proto považujeme za správný a schvalujeme celý postup naší zahraniční politiky, která zachovávajíc přátelské styky s Italií plnila a plní usnesení Společnosti národů, při čemž v osobě svého představitele snažila se ze všech sil, aby odvrátila konflikt a tím i nutnost použití sankcí. Vítáme všechny snahy, které směřují nejenom k omezení celého konfliktu, nýbrž k úplné jeho likvidaci.

Přes to bylo by chybou, kdybychom nezdůraznili, že právě z posledních událostí jsou patrna určitá zlepšení, která nás opravňují k naději v lepší budoucnost. Je to v prvé řadě zvýšený význam Společnosti národů. Tentokráte po prvé vystupuje Společnost národů jednotně, třeba s velikou rozvahou a trpělivostí, ale také s důrazem. Bude to jistě pro budoucnost závažné memento každému útočníkovi, a jak doufáme, bude to velkou brzdou všech útočných akcí. Druhým potěšujícím zjevem je to, že v celé evropské veřejnosti a jmenovitě politické veřejnosti obou států, kterých se věc týká, proniklo přesvědčení, že jenom naprostá shoda a dohoda anglofrancouzská jest pevnou a bezpečnou zárukou míru a že je naprosto nutná, a to nejenom v zájmu obou zúčastněných národů.

Naše úmluva o vzájemné pomoci se sovětským Ruskem je dalším článkem v řetězu smluv, majících za účel zajištění a zabezpečení evropského míru. Není třeba zdůrazňovati, že ji vítáme tím spíše, že je to otevřené ujednání, nemající žádných tajných doplňků ani žádných tajných cílů. Jediným jejím účelem jest podepříti a udržeti mír v Evropě.

Při této příležitosti zdůrazňuji, že vnitřní struktura jednotlivých států nemůže ovlivňovati naši zahraniční politiku. Nevměšujeme se a nechceme zasahovati do vnitřních záležitostí kteréhokoliv státu, jako nechceme a nepřipustíme, aby kdokoliv zasahoval do vnitřních poměrů našich. Naše vnitřní demokratické řády se nám plně osvědčily a není u nás nikoho, kdo by je chtěl měniti. Proto je samozřejmé, že si je zachováme a podržíme i pro budoucnost.

Konkrétní sousedské styky s Rakouskem a Německem nás opravňují k naději, že hospodářské styky a politické porozumění s těmito státy bude stále prohlubováno k oboustrannému prospěchu.

Litujeme, že nemůžeme totéž říci o dalším našem sousedu, t. j. Polsku, s nímž náš poměr se nezlepšil. Z výkladu pana ministra zahraničí a ze sledování celé záležitosti vidíme a musíme důrazně prohlásiti, že vina není na naší straně! Naše vláda a celá naše politická veřejnost, jmenovitě také náš tisk, osvědčily nesčetněkráte, že přejeme si upřímné dohody s Polskem. Naše jednání vyznačovalo se přemírou klidu a trpělivosti, která byla někdy až vytýkána. Byla však jistě správná, protože právě náš klid vyplýval z toho vědomí, že náš postup a naše jednání je naprosto správné a spravedlivé. Myslím, že nenajdeme v poválečné a i v předválečné historii diplomatických a konsulárních styků takových případů, jako jednání polských konsulů v Mor. Ostravě, a jak zde bylo v debatě zdůrazněno, i v Bratislavě, ale že nenajdeme také obdobného shovívavého a trpělivého postupu postiženého státu. Přes, to přejeme si ze srdce odstranění těchto nedorozumění, zlepšení vzájemných vztahů a úzkou spolupráci hospodářskou i politickou s Polskem.

Je to sice samozřejmostí, ale přece jen je třeba zdůrazniti, že trváme na politice Malé dohody, která již po desetiletí se plně osvědčuje a přinesla zajištění bezpečnosti nejenom malodohodovým státům; nýbrž přispěla i k zabezpečení evropského míru. Blok tří států o 50 milionech obyvatelů ve střední a jihovýchodní Evropě je velmoc, která je s to, aby zabezpečila, a také zabezpečí nejenom zúčastněné státy, nýbrž i klid a pořádek v celé této oblasti. Cílevědomé utužování a prohlubování této naší úzké spolupráce s Jugoslavií a Rumunskem bude pokračovati a jest a zůstane základním pilířem naší zahraniční politiky. Naše přátelství s Rumunskem a Jugoslavií není dnes již jenom napsáno ve smlouvách, nýbrž přešlo již do krve a srdcí všech našich národů a jest a zůstane podstatnou součástkou naší zahraniční i vnitřní politiky.

Naše zahraniční politika jest politikou míru, jak odpovídá smýšlení a tradicím našeho národa. Není to politika míru ze slabosti nebo nutnosti, nýbrž z pevného vnitřního přesvědčení celého národa, kde my všichni jsme za jedno v tom, že od nikoho nežádáme a nechceme ničeho, leč přátelských styků, ale na druhé straně že to, co máme a co nám patří, budeme vždy a proti každému do krajnosti hájiti. (Potlesk.)

Proto také plně oceňujeme důležitost obranné moci. Naše armáda slouží a bude vždy sloužiti obraně naší republiky a světového míru. Právě proto chceme ji míti silnou a musí býti silnou, a to jak svými silami materielními, tak jmenovitě také morálními. Chceme a musíme míti jistotu, že naše bezpečnost, klid a zajištění našich občanů jsou chráněny nejenom Společností národů a spojeneckými smlouvami, nýbrž i že dovedeme je obhájiti sami. Správně bylo zdůrazněno panem ministrem zahraničí, že jenom ten národ, který chce a má vůli se brániti, a tomuto úkolu přináší i oběti, má jistotu, že udrží svoji samostatnost a zachová ji pro příští generace.

Každá zahraniční politika musí býti podložena spořádanými hospodářskými a politickými poměry vnitřními. Naše vláda učinila všechno, aby tyto poměry byly co nejlepší. Řadou opatření se snažíme odstraniti hospodářskou krisi a nutno zde zdůrazniti, že řada opatření přispěla ke zlepšení našich hospodářských poměrů. Vítáme, že vláda připravuje řadu dalších opatření, která mají dále zlepšiti hospodářské poměry všech vrstev našeho obyvatelstva. V této kladné práci bude vláda námi všemi podporována.

Schvalujeme prohlášení pana ministra zahraničí dr Beneše. Vyslovujeme nejenom naději, nýbrž i přesvědčení, že obezřetnému a cílevědomému vedení naší zahraniční politiky se podaří zabezpečiti vnější mír naší republice, stejně tak, jako v politice vnitřní zdaří se nám zdolati těžkou hospodářskou krisi a zabezpečiti tak klid, spokojenost a blahobyt všemu našemu obyvatelstvu.

Jménem všech koalovaných stran slibujeme panu ministru zahraničí i celé vládě všemožnou podporu těchto jejich snah. (Potlesk.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Ke slovu není již nikdo přihlášen, rozprava je tudíž skončena.

Podle § 65 jedn. řádu je tubo rozpravu zakončiti hlasováním, schvaluje-li senát prohlášení, čili nic.

Senát může se však usnésti, že hlasování odkládá.

Návrh na odklad hlasování mě podán nebyl.

Konstatuji, že senát je schopen se usnášeti. Prosím, kdo schvaluje prohlášení pana ministra zahraničí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Senát schválil prohlášení ministra věcí zahraničních, učiněné v 8. schůzi senátu dne 5. listopadu 1935.

Tím je tento odstavec našeho pořadu vyřízen.

Přerušuji další projednávání pořadu schůze. Dal jsem dovolenou na dnešní schůzi sen. Dundrovi.

Sděluji, že se předsednictvo senátu usneslo podle § 40 jedn. řádu, aby se příští schůze svolala písemně neb telegraficky s pořadem, jenž bude určen.

Konstatuji, že žádný návrh k tomu podán nebyl.

Končím schůzi.