Z ministrova výkladu je patrno, že také za nynější situace postupuje Československo v naprosté shodě a solidaritě s oběma drahými malodohodovými státy, že toto naše spojenectví zůstává neotřeseno a že lze doufati, že právě v takovéto situaci znovu se osvědčí. Politické vnitřní režimy v těchto státech, třeba u nás také se mohou měnit, zahraniční ministři se mohou měnit, ale nic se nemění na společné vůli Jugoslavie, Rumunska a Československa, ani na společném úsilí o zajištění míru a zachování společnosti. Je to třeba znovu a znovu zdůrazňovat, poněvadž znovu a znovu živeny jsou na různé strany naděje, že ubude možno Malou dohodu rozleptat, svazky přátelské uvolnit a těžit z toho pak proti jednotlivým státům Malé dohody. Je známo nám všem, že nepřestává taková propaganda v Jugoslavii (Sen. Földesi: Tam ji Němci robí!) Máte naprosto pravdu, pane kolego. Nepřestává také v Rumunsku úsilí všemožných cizích propagand, které pokoušejí se o takové rozleptání malodohodových států. Také v Maďarsku neschází podobných pokusů, nemluvě o těch, které vyvolaly hrůzu celého světa, když jsme se dožili atentátu marseilleského. Můžeme zůstati proti všem propagandám tohoto druhu naprosto klidni. Malodohodové svazky jsou pevné, poněvadž jsou opřeny o živé společné zájmy a vyrůstají z cítění a myšlení všech tří malodohodových národů.

Také naše vztahy k Francii se nemění a zůstanou základnou naší bezpečnosti i v budoucnosti, ať se tam bude měnit režim tak nebo onak. Ve Francii se velmi často střídají osoby. Také vzájemný náš poměr není zájmem jednoho, nýbrž dvou států. Naše vztahy přetrvaly už mnoho vnitřních krisí ve Francii, mnohou výměnu zahraničních ministrů a ministerských předsedů a jsou tu také marné naděje, že tou nebo onou příští změnou by mohly býti oslabeny. Náš zahraniční ministr zdůrazňoval už v minulých letech, jaký máme zájem o to, aby byla udržena a vybudována fronta francouzsko-anglická. Jestliže jsme dospěli nyní k situaci, ve které anglická politika, zejména v otázkách Společnosti národů, sblížila se s politikou francouzskou, a jestliže jsme svědky, že Anglie postupuje společně s Francií při konkrétním uplatňování paktu Společnosti národů, můžeme se z toho jen těšit, poněvadž to znamená posílení opory, kterou jsme vždy spatřovali v našem poměru k evropskému západu a speciálně k Francii.

Naše politika připojila v tomto roce ke spojeneckým smlouvám malodohodovým a ke smlouvě s Francií také smlouvu se sovětským Ruskem. Náš smluvní systém je doplněn ve smyslu, který ministr Beneš - budiž mu za to chvála - předvídal již před lety. Objevují se u nás časem úvahy, je-li speciálně tato politika přátelství a spojenectví se sovětským Ruskem správná, odpovídá-li tradici naší politiky slovanské a lze-li s ní do všech důsledků počítati.

Dovolte, dámy a pánové, abych právě já, který jsem již dávno před válkou udržoval živé vztahy se slovanskými národy a hrál přece jenom jakousi roli v t. zv. slovanské politice, podtrhoval nutnost a důležitost dnešního společného postupu a přátelství se sovětským Ruskem. (Výborně!) činím to především proto, že toto sovětské Rusko považuji dnes za přirozeného representanta velkého ruského národa, za skutečného obhájce ruských zájmů. Myslím, že je naivností odmítat spolupráci s tímto Ruskem proto, že snad jeho vnitřní režim neodpovídá představám toho nebo onoho našeho směru. Světová revoluce, která následovala po válce, změnila velikou část Evropy a vyvrátila z kořene mnoho režimů, a to nejen na evropském východě. Nelze se vraceti zpět, nelze žádným filosofováním odčiniti důsledky revoluce, je nutno prostě počítati s poválečným stavem tak, jak je v Rusku, stejně tak jako v ostatních částech evropských. Ostatně opakuji, že jsem přesvědčen, že dnešní Rusko dělá svou zahraniční politiku tak, jak by ji musilo dělati každé jiné Rusko. Hájí ruské národní zájmy, integritu svého státu a svých národů. Vůči těm, kteří pochybují o upřímnosti ruského spojenectví a přátelství, stačí prostě říci, že politika, kterou dělá sovětské Rusko ve Společnosti národů, a také jeho politika spojenecká není výrazem nějakých sentimentálních sympatií nebo nesympatií k tomu nebo onomu národu, nýbrž je politikou živých a reálných zájmů. Sovětské Rusko stalo se členem Společnosti národů a dělá zde opravdově a poctivě politiku míru, poněvadž potřebuje tohoto míru také ke své vlastní bezpečnosti a k tomu, aby se mohlo věnovati positivní tvůrčí práci uvnitř svého státu. V tomto směru nemůže býti řeči o žádné neupřímnosti, ale nemůže býti o ní ani řeči, pokud jde o smluvní politiku sovětského Ruska. Není pochyby, že také pro sovětské Rusko je nebezpečím expansivní politika, jejímiž nositeli jsou, jak známo, některé hitlerovské německé kruhy. Vzpomeňme jen plánů, které jsou rozvíjeny zahraničně politickými teoretiky německo-socialistické strany, vzpomeňme teorií, které obsahuje kniha polského autora Studnického. Sovětské Rusko se cítí ohroženo těmi plány a tendencemi, má proto zájem na přátelství se všemi státy, které chtějí mír, které jsou proti dobrodružným experimentům a které jsou pro metody Společnosti národů. Myslím, že můžeme jen opravdově vítat konečné uspořádání našich vztahů k ruskému státu, že můžeme jen vítati politickou i kulturní spolupráci s ním při vzájemném respektu v otázkách vnitřního režimu. Nemáme práva míchati se do vnitřních poměrů ruských a oni, jak jste viděli při návštěvě ruských generálů a zástupců novinářů, nikterak se nechtějí míchati do vnitřních poměrů u nás. (Sen. Földesi: Pán kolega, dokážem, že desať milionov príslušníkov ruského národa položilo život za československú slobodu!) Není žádné pochybnosti, že když bylo Francii nejhůře, právě tehdy, když se jednalo o rozhodný zápas mezi německou imperialistickou armádou a armádou francouzskou na řece Marně u Paříže, že to byli ruští lidé, kteří ve statisících umírali, aby zachránili Francii. A jestliže byla zachráněna Francie, my jsme tím ovšem byli zachráněni také, a na to také nesmíme nikdy zapomínat.

Jde-li o Rusko, počítáme prostě se skutečností a naše smlouvy znamenají velkou posilu pro naši mírovou politiku, pro zabezpečení našeho státu. Když slyším, že se proti tomu ozývají hlasy, považuji to za šílenství. My potřebujeme opory ve světě, my malí, s nevelkou armádou. (Výkřiky sen. Fóldesiho.) Je potřebí jen dívati se rozumně na celou situaci. Opakuji, že nejsou žádné sentimentální důvody, pro které nám podává Rusko ruku. U nás častokráte bude více sentimentality, poněvadž máme mnoho starého slovanského cítění. Ale je tu něco překrásného, že jsme se dožili dnešní spojenecké chvíle, a budu velmi šťasten, když z našeho parlamentu nebo z našich branných výborů budou častěji zajížděti delegace do Ruska, abychom na vlastní oči viděli, co se tam děje a co bude znamenati nové poznání a tím další sbližování.

Když vidím, co dělá Amerika, ty gigantické pokusy Rooseveltovy, a když pozoruji, co dělá sovětské Rusko, mám strach, abychom my ve svém konservatismu, a, řekl bych, v těch rvačkách mezi stranami a mezi různými skupinami hospodářskými a výrobními, nepřišli se vším nakonec pozdě. Učme se, dokud je čas, ze všeho, co ve světě je dobré a vyhýbejme se všemu, co kdekoliv ukázalo se jako špatné.

Teď něco jiného. Někdy slyšíme mluvit o totalitním státu - jednou je to s té strany, podruhé s jiné. Usměji se. Jaký totalitní stavovský stát v republice, která má různé národnosti a kde zájmy se často naprosto kříží? Nás drží jen ideál a idea. Kdybychom zde dnes měli stát a parlament stavů, za chvíli se nám seperou všechny stavy. My to držíme pevně pohromadě politickými stranami, které, i kdyby měly nevím jaké vady, pořád representují možnost soustředění a demokracii, která je zárukou našeho života a státu, zárukou pro všecky. Totalitní stát je možný jen tam, kde je diktatura, tedy ve fašistickém státě, kde je možno poroučet a zakázáno myslit, ale už náš Havlíček byl velmi moudrý muž (umřel před 80 lety ), ten psal, že myšlení se nedá komandovat. Prosím, aby pánové, kteří občas z nedomyšlenosti se nadchli názory o totalitním státu a chtějí je u nás propagovati, promyslili, čím je pro nás demokracie. I demokracie má jistě plno nedostatků, také parlament má mnoho nedostatků.... (Různé výkřiky).

Tedy zkrátka a dobře, nás drží demokracie. My zůstaneme pod praporem demokracie i kdyby nevím jak byla nedokonalá a i kdyby náš parlamentarismus byl nedokonalý, je to pořád jenom kontrola a iniciativa.

Když si vzpomenu, jak v Italii za tři neděle války všechno se zdražuje a představím si úzkost matek a otců v Německu, jímž nemůže býti nejasno, kam vede diktátorský režim, tu děkuji pánubohu, že jsme v demokracii třebas nedokonalé a v nedokonalém parlamentarismu a že není možné u nás to, co vidíme ve státech, kde není demokracie a parlamentarismu, kde není kontroly a proto ani potřebné důvěry.

Lituji, jako jistě všichni naši odpovědní činitelé, jestliže tento nový poměr k Sovětskému svazu není doprovázen dobrými vztahy s Polskem. Naše slovanská politika snažila se vždy spojiti v přátelství oba tyto národy, jejichž antipatie hrály už před válkou určitou roli. My ani nyní nemáme v úmyslu voliti mezi oběma, my chceme udržovati dobrý přátelský poměr s oběma a sejítž se s nimi na jedné mírové linii. Nelze-li uplatniti tuto politickou linii okamžitě, je to jen proto, že současný polský režim dělá politiku, které nedovedeme rozuměti, ale které nerozumí také většina polského lidu. (Tak jest! - Správně řečeno!) Naše menšinová politika nemůže býti příčinou dosavadního špatného poměru československo-polského, my jsme s ministrem zahraničních věcí přesvědčeni, že děláme menšinovou politiku oproti Polákům správnou a že plníme veškeré své povinnosti. Jestliže naše menšinová politika na Těšínsku nebránila - vzpomeňte si na ten historický vývoj - ministru Skirmuntovi, aby udržoval k nám přátelský poměr, jestliže nebránila hraběti Skrzyňskému, aby stejný postup zachovával a s námi spolupracoval a jestliže nebránila konečně ani ministru Zaleskému, aby udržoval svou politiku na linii dobrých vztahů k Československu, a my jsme tehdy jinou menšinovou politiku na Těšínsku nedělali, nechápeme, jak tato politika, neměnící se od prvních let popřevratových, může býti překážkou dobrého poměru k nám v r. 1935. Proč Zaleský, Skirmunt, Skrzyňský a proč najednou ne pan Beck? (Hlasy: To my všichni víme!) Nezměnila se ani naše politika, ani naše dobrá vůle, ale změnila se orientace polského režimu. Litujeme toho, je-li v rámci této orientace zhoršení poměrů k Československu anebo je-li dokonce v jejím rámci znepokojování Československa a vyvolávání iridentismu na Těšínsku a také jinde. Litujeme toho, ale nedáme se vyrušiti ze svého klidu. Pořádek na Těšínsku si uděláme a udělat dovedeme, a pokud jde o Polsko, musíme čekat, až se ukáže, že dosavadní politika proti Československu nemůže vésti k žádnému cíli. (Souhlas.) Já jsem náhodou předevčírem večer pročítal různá memoranda z doby, kdy jsme za hranicemi již byli uznáni jako samostatný stát. Nedošlo ještě ke 28. říjnu, ale náš Národní výbor za hranicemi byl již uznán jako representant samostatného čsl. státu a tehdy v Paříži polský Národní výbor, jehož některé členy jsme osobně znali ještě z dob, kdy nám šlo o lepší poměr mezi Poláky a Rusy, vypracoval adresu, kterou poslal jako gratulační adresu dr Benešovi s blahopřáním k ustavení prozatímní vlády. Jsem rád, že když jsem se předevčírem prohrabával třetí knihou Benešovou, kde jsou zajímavé dokumenty, našel jsem tam tuto adresu, datovanou 22. nebo 23. října 1918, která je časová i dnes a kde čteme:

"Polský Národní výbor zasílá srdečný pozdrav první národní vládě bratrského národa československého, osvobozeného od staletého jha.

V srdci veškerého civilisovaného lidstva, spojeného ve jménu svobody a sebeurčovacího práva národů proti dobyvačnému Němectvu, zřízení československé vlády vzbudilo radost z nového vítězství nad tyranií. Polský národ pociťuje tuto radost mnohem silněji než kterýkoli jiný.

Boj za neodvislost, vedený proti společnému nepříteli již po 4 léta oběma národy na bitevních polích této světové války, oživil v polské mysli vzpomínku na společnou minulost Čech a Polska a vědomí společného úkolu obou našich národů v budoucnosti.

Čechy a Polsko, svým jazykem a kulturou dvě sestry slovanské sobě nejbližší, povstaly současně a současně založily svoje státní bytí v boji proti německým pokusům o světovou nadvládu, proti římsko-německému císařství. Polsko a Čechy ukázaly svoji velikost a svoji slávu ve svých zápasech s Němectvem.

Psí pole, Plovec, Grunwald založily sílu Polska. Vojska Žižkova upevnila slávu Čech. Jakýkoli svazek s Němci, dynastické spojení Čech s Habsburky, spojenectví Konráda Mazovského s křižáky, pomoc poskytnutá Zikmundovi pruskými Hohenzollerny, měly v zápětí úpadek a neštěstí našich národů.

Co se stalo před staletími, bude se opakovat i v budoucnu.

Ani dobyvačný duch germánské rasy, ani jejich choutky po světové nadvládě se nezměnily. Stejně však se nezměnilo i postavení Čech a Polska na rozhraní slovanského a germánského světa, na rozhraní světa svobody a míru a světa nadvlády a útočnosti, světa obhájců svobody svědomí, úmluv, zaručujících všem náboženskou svobodu, světa bojujícího o "cizí i vlastní svobodu" a světa, v němž králové vládnou nad svědomím svých poddaných, v němž filosofie učí umění, jak podmaniti a oloupiti slabé. Jak tomu bylo před staletími, tank i dnes a zítra bude úkolem Čech a Polska hájiti svou neodvislost a hájit tak celý slovanský svět proti německému náporu na východ. Budou tak činiti v přesvědčení, že věc Slovanstva je věcí svobody všech.

Víme, pánové, že Vaše rozhodnutí prohlásiti z vůle Vašeho národa vládu neodvislých československých zemí jest cestou, po níž povedete svůj národ k upevnění svobody vzkříšeného státu Československého. Proto spolu s projevem radosti z toho, že nadešel den osvobození bratrského národa českoslovanského, zasílá vám polský národní výbor ujištění, že cesta, kterou sledujete, je také cestou naší. Sbratření Polska a Čech je nejlepší zárukou vaší a naší svobody a míru v celém slovanském světě.

Za nepřítomného Romana Dmowského, předsedu Polského Národního výboru: Maurycy Zamoyski, Stanislav Grabski, Maryan Seyda, Jan Rowadowsski, Erasmus Pila, František E. Fronczak a J. Wielowiejski." (Předsednictví převzal místopředseda dr Hruban.)

To, co tehdy polský národní výbor v Paříži, když byl uznán náš Národní výbor jako vláda samostatného státu, tuším 22. nebo 23. října 1918, napsal a poslal dr Benešovi, platí jistě také dnes: Německo se nezměnilo.

Je třeba, abych nyní promluvil o některých akutních věcech. V prvé řadě zdravím nového min. předsedu dr Hodžu. Jsem rád, že je to Slovák, který se dnes stává min. předsedou. Do kšeftu pp. Jehliczsky a Dvorzaka, který za hranicemi křičí, že Slováky k ničemu Češi nepouštějí, se to nehodí. Když někdy o těch podlostech známých dvou maďarských agitátorů slyším, častokrát nevím, co si mám o jejich mravní úrovni a pravdomluvnosti pomyslit. Před 40. roky zakládal jsem Československou jednotu. Tehdy, aby Maďaři nedělali rámus, musili jsme ji nazvat Českoslovanskou jednotou a teprve po převratu nazvána byla Československou jednotou. Vzpomínám si, jak na př. byly strašné poměry na Slovensku a jak Slováci v pravém slova smyslu nemohli vlastně ani dýchat. Byli jsme rádi, když jsme mohli některého toho slovenského studenta podporovat a nějakou slovenskou kmihu zakoupit a šířit. A už to, že jsme tehdy na nynějším Slovanském ostrově pořádali Slovanský večer, bylo velkou událostí a maďarský tisk zle se dal do Slováků, kteří k nám přijeli. A tak si myslíme, co by dnes - kdy jsme se dožili svobody a osvobodili jsme Slováky - říkal starý Holuby, který tenkrát v Praze mluvil jako velebný prorok a apoštol, jak by jásal, kdyby na vlastní oči viděl, jak Slovensku znovu k novému životu vstalo a jak za pár roků byly veškeré maďarské křivdy, aspoň pokud to je možno, - tedy v prvé řadě národní uvědomění a školství, politická representace, atd., - napraveny. Doufám, že nikdo ze samotných přítomných Slováků nebude mne okřikovat, když řeknu, že kdyby bývalo nedošlo k našemu odboji a k r. 1918, že by do třiceti let nebylo slovenského národa, že slovenský jazyk byl by zatlačen kamsi do vysokých hor, kam těžko vniká kultura. Stal se přímo zázrak a jsme šťastni, že k němu došlo a to v zájmu i nás Čechů, poněvadž jsem věřil, a vždycky věřím, že nedáváme pouze my, Češi Slovákům, nýbrž také Slováci Čechům, že jeden na druhého jsme odkázáni a že musíme se poctivě podporovat, i kdyby nevím co se dělo. Musíme být bratry v životě i ve smrti. Nepovídám to dnes ponejprv, co všechno od Slovenska čekám, když pozoruji ten hluboký a neporušený fond citový a umělecký a všechno co tam je krásné a čím budeme se také obrozovat. Ostatně, mluví-lise něco o problému československém, za chvíli to bude problém slovenskočeský, poněvadž populace na Slovensku proti populaci historických zemích se vzmáhá; buďme rádi, že tomu tak je, poněvadž tím roste a sílí celý československý národ. Když stal se min. předsedou Slovák, těším se, že některé nevyřešené otázky na Slovensku a zejména problém rozumné decentralisace bude nyní rychleji řešen. My sami považujeme pražáctví a centralismus za povážlivou chybu.

Naši stoupenci na Slovensku o té věci hodně uvažovali, propracovali zvláštní "Slovenský akční program". Je mnoho věcí, kterých nelze řešit z Prahy a kde decentralisace je nutnou a zas docela dobře se dohodneme, kde je třeba jednotné správy. Od dr Hodži očekávám také, že nezapomene na Podkarpatskou Rus. Nemůže nám být lhostejno, je-li lid na Podkarpatské Rusi spokojen aneb ne. Vzpomínám si, s jakou láskou slovanský lid pod Karpaty k nám se hlásil, při svých někdejších zájezdech na Podkarpatskou Rus jsem se přesvědčil, jakou důvěru tento lid, Maďary tolik utiskovaný, k nám má. Té důvěry, bohužel, dnes není a já nemohu popřít, že jsme ji ztratili vlastní vinou a že největším neštěstím jest to, že na Podkarpatskou Rus bylo zanešeno naše domácí stranictví. Není pochyby, že za ta léta od převratu se vykonalo na Podkarpatské Rusi mnoho a bylo by nespravedlivé, kdyby se to neuznalo. Podívejme se jen na zdravotnictví, podívejme se na školství a podívejme se také i na jiný pokrok, kde je všude patrný. Ale nesporné je pořád, že na t. zv. Vrchovině je nezaměstnanost a hlad. Jistě je pravdou, že posíláme tam potraviny atd., ale i tady nejsem spokojen, poněvadž to, jak se obchoduje s kukuřicí a kdo všechno shrabuje zisk i při této kukuřici pro hladovící vrchovínský lid, zasluhuje přísné vyšetřování a rychlé energické kroky, by různé neplechy dál se neděly. Různých těch nejasností se využívá proti všem Čechům a dobře víme, že na Podkarpatské Rusi je placená propaganda z Maďarska a, bohužel, také i z Polska.O autonomii, ze které by měl prospěch domácí lid, vždycky se můžeme dohodnout a nikdo z nás nebude podporovat autonomii pro Maďary aneb pro Poláky. Jinak všechny rozvratné živly na Podkarpatské Rusi musíme upozornit na skutečnost, že Podkarpatská Rus je součástkou naší Československé republiky trvale a že je garantována našemi spřátelenými velkými státy na západě evropském a že dnes je také garantována Moskvou. Dr Hodža zná poměry na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, zná také dobře mentalitu maďarskou, neboť býval žurnalistou a poslancem v Budapešti, má velké zkušenosti a proto ho vítám v čelo našeho státu a vítám ho tím vřeleji, čím je těžší dnešní mezinárodní situace. Přeji si, by začal representovat vládu silné a pevné ruky, neboť mnoho je u nás tvarohu a sýra, kde by mělo být železo a ocel. (Veselost. Souhlas.)

Pokud se týká různých špionáží tu náš stát, který je položen uprostřed Evropy a se všech stran obklopen nepřáteli, musí se špionáží počítat, ale přál bych si, abychom byli méně dobráckými a více ostražitějšími. Nejsem spokojen, že o nejdůvěrnějších věcech se příliš mnoho povídá veřejně, zkrátka a dobře moc se u nás mluví, a to i ti mužové - na př. z důstojnického sboru - kteří by měli být nejopatrnějšími a nejmlčelivějšími. Měli by dostat velmi důrazné pokyny, aby této opatrnosti se naučili. Zejména vyvolávalo nás všech podiv, jak může na př. důstojník z intendantství důvěrná akta brát si domů, aby se jich zmocnil nemanželský syn, který prokázaně byl ve službách německé špionáže. Když jsem četl o potrestání tohoto důstojníka, tak jsem přímo žasl nad tím, jak ve skutečnosti o žádném trestu nemůže být ani řeči. Takhle nevychováváme lidi k přísnému konání státních povinností. A také celé naše soudnictví je v tom směru pochybené, poněvadž při důvěrném líčení zástupce obžalovaného a jeho svědci dovědí se věci, o kterých ani z nás nikdo neví a vědět nemá. Vzpomínám při tom také na československou paroplavební dunajskou společnost - tam byla špionáž doma. Při té příležitosti bych se rád zeptal pana ministra obchodu, co se stalo s úředníky z jeho ministerstva, kteří za různé ty nesprávnosti jsou odpovědnými?

Kdo zaslouží respektu za svou obětavou činnost, to jsou četníci. 70 jich bylo v potyčkách s různými zločinci ubito. Prosil jsem naše právníky, aby vypracovali rychle zákon, podle kterého bychom mohli přímo příkladně trestat ničemy, u kterých se najde střelná zbraň, i když té zbraně nepoužijí. Naši četníci, a konečně také i náš lid, mají právo od nás žádat, aby byli před ozbrojenými ničemy hájeni, aby životy našich nejpočestnějších lidí nebyly utráceny tak často, jako se to ve skutečnosti děje.

A nyní několik slov ke kolegům německým: nenáležím k těm, kteří nenávidí někoho pro jeho mateřský jazyk a nerespektují jeho národnost. Politika nenávisti je tou nejhloupější politikou a svědčí o nízkém charakteru a velké zaostalosti kulturní. Měl jsem kuráž o českoněmecké otázce mluvit ještě v té době, kdy válka nebyla skončena. Mluvil jsem také o tom před lety otevřeně zde v senátu, když jsem dokazoval, že nemůžeme stát v naší republice proti sobě, nýbrž vedle sebe, abychom byli stejně prospěšnými celku, naší republice a lidu, který v této republice žije, a že je naší povinností hledat všechno, co nás, spojuje, a odstraňovat to, co zneklidňuje. Přál bych si, aby nás sbližovaly už školy, aby na českých školách naše děti mohly se učit pořádně němčině a na německých školách zase pořádné češtině. Musíme tomu vzájemnému respektu učit se už na obecných školách a musí tomu i onomu jazyku učit lidé, kteří jej perfektně znají, řekl bych: němečtí učitelé na českých školách a čeští učitelé na německých školách. Jestliže mohou Češi a Němci stýkat se přátelsky ve správních radách bankovních a průmyslových podniků, musíme hledat také jinde podobné přátelské styky. V šedesátých letech byli i Sokolové vítáni v německých městech a teď už není žádnou vzácností, že turneři jsou pozváni do Sokola, což jsem rád viděl, poněvadž jen tak naučíme se jeden druhého vážit a oceňovat se po zásluze. Dříve otravovala nás léta vídeňského habsburského panování, kdy jednoho národa bylo zneužíváno proti druhému, aby mohla vládnout despocie hloupé habsburské kamarily; z té doby je tady ještě mnoho vzájemně neurovnaného: mnoho nerozumných vášní, mnoho velikášství a já nevím, jak bych to všecko nazval. Na tu starou politiku Němci hodně doplatili. Ale, pánové, říkám docela upřímně - a zejména pánům z Henleinova tábora - že Němci z velké části pořád neporozuměli poučení ze světové války, že pořád si neuvědomují, oč vlastně ve světové válce šlo a čemu učí vývoj Evropy a světa. Zase si sedli na koně pangermanismu. My jsme nevyhráli panslavismem; proti tomu by se bývala západní Evropa také postavila, ale každý, kdo znovu si sedá na koně pangermanismu, spadne dolů a rozbije si lebku. Máme lásku a sympatie ke všem slovanským národům, to je zcela přirozené, my nezapuzujeme míti pochopení pro druhé Němce a vždycky budeme čerpat z jejich kultury a ze všeho, co jim znamená skutečný pokrok, ale jakmile vaše politika bude míti znovu charakter onoho pangermanismu, proti kterému postavil se za světové války celý svět, tak jste to prohráli dříve, než jste začali. (Sen. dr Hilgenreiner: To nechce nikdo!) Chce, to není pro nás žádnou tajností. Podívejte se na řadu projevů, jež čteme a slyšíme, a podívejte se především na činy, které o tom přímo křičí. To všechno je v duchu Berlína a onoho pangermanismu, o kterém jsem mluvil, a proto říkám, že jste zas prohráli už napřed, než jste se dali do boje, v němž široko daleko voláte: "Es wird der Tag kommen!" Spekulovali jste na revisi hranic a na důsledky očekávané dohody Anglie s Německem; na to spekulovali i ve Varšavě a také v Budapešti. To všechno je to tam a dnes je každému jasno, že celému vzdělanému světu se jedná jen o mír a jen o mír. Kdybych byl Němcem v Berlíně, nikdy bych neopakoval chyby císaře Vilhelma. Vidě1 jsem před válkou ohromné úspěchy Německa v celém světě a vidělo se to i ve vzdálené Sibiři, jak Německo svým velkolepým průmyslem a výtečným organisačním talentem zaplavovalo svými výrobky kde co, a jistě by bývali říšští Němci získali rozumnou, klidnou politikou svět, kdyby svůj nacionalismus nedali do služeb šavle. Ty dobré vlastnosti ve výrobní technice a v schopnosti organisační mají Němci v celém světě. Záviděníhodné také je, jaký mají smysl pro disciplínu, ale jakmile znovu svůj nacionalismus dávají do služeb vojenské šavle, musí se stát to, co se stalo při nesnesitelné rozpínavé a vojácké politice císaře Vilhelma. U vás henleinovština stává se náboženstvím, třebas se Hitler dostal do ostrého sporu se všemi církvemi. U vás je to jakási metafysika a jakmile politika dostává se do metafysiky, pak vy, Němci, ztrácíte najednou hlavu a sníte o něčem, co je kdesi v říši vydrážděné fantasie, a skutečnost vám utíká pod nohama. To je vaše neštěstí. Jistě máte příčiny také k nespokojenosti právě tak jako z nás každý. Ale o takových věcech rozumní lidé se dohodují a neorganisují se vojensky pod vedením Führera, aby stále rozčiloval sebe a rozčiloval také nás a aby nebyli schopni se vůbec dohodovat.

Teď několik slov o školách. Je nemožné, abychom dále mlčeli k duchu, který na některých vysokých školách je. Nevíme vůbec, zdali německé vysoké školy nepotřebují už důkladnějšího dohledu. Autonomie, na kterou se klade pořád důraz, to je zbytek středověku. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Jistě není tak zlé!)

Nikoliv, nynější stav už není udržitelný. (Výkřiky sen. dr Hilgenreinera.) Vy sami, pánové, budete musit dohlédnout na to, co se děje, a já bych si nepřál, aby duch protistátní byl tak tady pěstován a aby k tomu byla vychována německá akademická mládež. Já bych si vůbec přál, aby ministerstvo školství víc si všímalo ducha na školách, a to nejen na školách vysokých, nýbrž také na školách středních. I u nás je mnoho příčin k oprávněným stížnostem, neboť duch našeho středního školství neodpovídá velmi často novým poměrům a nové době, která je přechodem od staré epochy předválečné k nové, která nám má vychovávat dorost demokratický a schopný probíjet se prakticky životem. Jsem rád, že už nemusím chodit do gymnasia, neb i to přetížení žactva mě překáží. Kdybych tam dnes musil chodit, tak bych jistě opakoval každou třídu dvakrát neb třikrát. (Veselost.) Máme velmi mnoho profesorů skutečně vzdělaných, ale někdy ukazuje se duch malé vzdělanosti a duch politické stranickosti a nám, kteří už máme pomalu život za sebou a víme, že musíme se učit pořád, máme-li udržet tempo celého kulturního světa, nebude přec nikdo dokazovat, že už je inteligentem ten, kdo má zkoušky z matematiky aneb z různých jazyků; o ducha se jedná, o moderní výchovu a slyším-li, že někde rozhoduje i politické stranictví, že ten neb onen profesor mstí se za otce na jeho dětech, pak je třeba trochu víc a přísnějšího dohledu. Já závidím Americe a Anglii, jaký duch vládne na těchto školách, třebas vědomosti jsou tam nesporně menší nežli u nás. I o tom místě můžeme si společně porozprávět. My nechceme stále válečný stav a vás vidět tvářící se, jako bychom chtěli druhé národnosti sníst. My máme upřímný zájem, abychom měli společnou, krásnou a po každé stránce spokojenou republiku. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Udělejte to!) Počkat, snad... (Sen. dr Hilgenreiner [německy] Stále počkat! Jak dlouho ještě?) Počkat, to znamená něco jiného. To znamená, že také vy musíte začít s nápravou a že musíte odstraňovat ducha nenávisti, který u vás nyní je propagován pod vlivem sousední říše způsobem, který je pro vás i pro nás nebezpečným. Máte, pánové, hospodářské instituce, kde se scházíte s Čechy a žijete velmi přátelsky v různých správních radách velkých bank aneb průmyslu. Když si dovedete porozumět s našimi fabrikanty a řediteli bank při společném stole, tak také jistě při dobré vůli bychom si porozuměli i jinde, kde by se scházel dělník s dělníkem, živnostník se živnostníkem a sedlák se sedlákem. Nás musí spojovat tento stát a nenecháme nikomu na něj sáhnout. Tato republika musí být pro nás všechny nedotknutelnou. Politika vaše i naše musí být otázkou vzájemné důvěry. Za Rakouska se těžko čeští lidé dostávali do vyšších úřadů, ale i v takovém případě musila být jejich loyálnost a spolehlivost stoprocentně prokázána. Nedivte se, že nedůvěra na české straně roste, když denně čteme o zatýkání prokázaných stoupenců sudetoněmecké strany, o špionáži a o deserci německých vojáků atd. Vy, Němci, máte záviděníhodný smysl pro disciplinu; přál bych si, aby znovu nyní probudil se ve vašich řadách smysl pro politiku reálnou, pak si budeme lépe rozumět a musíte se vzdát potom iluse, že se blíží nová světová válka, která z vaší otázky učiní otázku evropskou a že celý ten problém bude řešen evropsky. (Odpor sen. dr Hilgenreinera.) Je to velký omyl. Celá vzdělaná a kulturní Evropa chce mír a vy můžete pozorovat zcela jiný postup Anglie než tomu bylo ještě před několika lety. To si musí uvědomit Berlín a pak si to uvědomí i Varšava a Budapešť. Co se však u nás dneska děje, to je hloupé kopírování hitlerovštiny i s tím systémem Führerschaftu. Německo ať si dělá co chce, do jeho vnitřních věcí my se nemícháme, ale poněvadž víme, že naše republika může být jenom demokratickou, musí na toto stanovisko postavit se všichni a tím postavit se také na půdu státu. Führerschaft je zjev nepřátelský. Ze zákulisí víme toho tolik, že nepotřebujeme ani nových důkazů shledávat.