Místopředseda dr Buday (zvoní): Ďalším prihláseným rečníkom je pán sen. Maixner. Dávam mu slovo.

Sen. Maixner (německy): Slavný senáte! Nejdůležitější častí roku pro odpovědné zástupce lidu je projednávání státního rozpočtu, poněvadž zástupcově lidu mohou z něho seznati, jak se vede státní hospodářství, co se děje s daněmi a jaké povinnosti ke státu a jaké výhody od státu mají jednotlivá povolání, země a jejich národové. Povinností zástupců lidu je koumati tento státní rozpočet a státnímu hospodářství přiznati buď chválu anebo je kritisovati.

Státní rozpočet a státní uzávěrka jsou dílo, které váží několik kilogramů. Vykazuje na stránce příjmů a výdajů přes 8 miliard korun. Úhrnné zatížení občanstva činí roku 1935 11 miliard 599 milionů. Počítáme-li, že republika má 15 milionů hektarů, pak resultuje z tohoto výpočtu skoro neuvěřitelná suma 773 korun, které stát potřebuje pro správu jednotlivého člověka anebo jednotlivého hektaru půdy. Je samozřejmé, že majetný občan shledává tuto sumu 773 korun ohromnou a že chudý člověk by vůbec chtěl býti bez jakékoli správy. Vláda poskytla nyní senátu pro projednání státního rozpočtu 3 dni v rozpočtovém výboru a sotva 3 dni v plenu senátu, i musím především jménem své strany, sudetskoněmecké strany, protestovati proti tomuto bagatelisování senátu při projednávání státního rozpočtu. 773 korun stojí správa jednotlivého člověka anebo jednoho hektaru půdy této republiky, a voličstvo tomu neporozumí, jak možno tak obrovský náklad skoro 12 miliard projednati ve třech schůzích senátu, tím spíše, že všechny strany a všechny národnosti bez výjimky chtějí nejen cifry, nýbrž také hospodaření odpovědných představitelů státní moci podrobiti spravedlivé kritice.

Jestliže dnes mluvím ke státnímu rozpočtu jménem sudetskoněmecké strany, pak prosím především českou většinu tohoto senátu, aby má slova chápala tak, jak jsou míněna, jako spravedlivou kritiku mého voličstva. Dosavadní moje činnost jako člena zemědělské rady a jiných ústředních korporací nevtiskla mně věru pečeť protistátního revolucionáře, jak to bohužel mé straně, sudetskoněmecké straně, přičítá právě nepřátelský německý tábor. Sudetskoněmecká strana se nikdy netajila, svou oprávněnou nespokojeností, ke které se ve svých vývodech vrátím, domnívala se, že od nastoupení úřadu pana min. předsedy Hodži smí zaujmouti vyčkávací stanovisko, poněvadž pan min. předseda sám jest hodným synem menšiny v tomto státě a chléb oposice zná ještě ze své činnosti v Uhrách. Nyní sudetskoněmecká strana přizpůsobí své stanovisko slovům pana min. předsedy v posl. sněmovně dne 5. prosince t. r.

Pan min. předseda prohlašuje ve své řeči úvodem, že československý stát řeší problém menšin způsobem, který plně vyhovuje zákonitým a mravním závazkům státu vůči jeho menšinovým národům. Byla to konvenčni slova, kterých v podobném znění užil skoro každý šéf vlády již ve starém Rakousku a také v republice, kterým však se asi nedostává víry. Smysl celé řeči pana min. předsedy je ten, že naše, sudetskoněmecká strana, smýšlí protistátně, řekl bych revolucionářsky, a právě okolnost, že pan min. předseda věnoval sudetskoněmecké straně tolik slov, zdá se mně poukazovati na to, že mu velká sudetskoněmecká strana s jejími 44 poslanci a 23 senátory není asi lhostejnou. Smysl jeho řeči je ten, že naše strana má nejdříve dokázati věrnost ke státu, aby se stala účastnou dobrodiní spořádaného státu, i doporučuje jíti touže cestou, jakou šly německé vládny strany, tedy Bund der landwirte a německá soc. demokracie. Ovšem pan min. předseda přehlédl, že tato cesta byla neschůdnou a špatnou a že právě z neúspěchů těchto obou vládních německých stran vznikla veliká sudetskoněmecká strana. Zde se názory pana min. předsedy a naše politické přesvědčení rozcházejí, poněvadž máme za to, že možno sice občana pro věrnost ke státu vychovávati, že však není možno vháněti ho do věrnosti ke státu bitím.

Ve svých vývodech pokouší se pan min. předseda označiti sudetskoněmeckou stranu za zlomek německého lidu, který není povolán mluviti jménem německého lidu. Béřeme tuto opravu na vědomí a prohlašujeme, že budoucně nebudeme mluviti o celém německém obyvatelstvu, nýbrž jen o 1,250.000 lidí resp. o 71% německého lidu této republiky, a doufáme, že podle často opětovaných demokratických zásad pana min. předsedy naše slova také 71% budou oceněna. Béře-li to pan min. předseda Hodža se svými demokratickými zásadami vážně, bude za těžko, aby roztříštěné strany, kterým se zapsalo jen 29% Němců, nazýval německým lidem a nás menšinou. K věrnosti ke státu nelze tedy obyvatelstvo doháněti bitím, pro věrnost ke státu možno obyvatelstvo vychovávati. Přemýšlí-li pan ministerský předseda o problému věrnosti ke státu, pak mu do jisté míry doporučuji zpytování svědomí. Pročetl jsem knihu o vzniku Československé republiky od dr Leo Epsteina, i prosím pana min. předsedu jako vynikajícího politika a zakladatele státu, aby zpytoval své svědomí, jak -se vedlo menšinám v Rakousku a v Maďarsku, zdali tehdy byly státu věrnými menšinovými národy na povel. Prosím zakladatele státu a pana min. předsedu, aby zpytovali svědomí, zdali od založení tohoto státu vždy kráčeli touto ideální cestou, kterou jejich prozatímní vláda v Paříži dne 18. října 1918 naznačila ústy presidenta Masaryka a nově zvoleného presidenta dr Beneše. Připomínám, že v tamto prohlášení neodvislosti mezi jiným stojí slova "Národnostní menšiny mají požívati stejných práv", připomínám tříkrálovou deklaraci z 6. ledna 1918, ve které národnostním menšinám přislíbena byla plná a stejná práva. Poukazuji na § 128 naší ústavy. Připomínám mnohé jiné resoluce a rozhodnutí z této doby války a revoluce, ve které český národ vždy s plným důrazem žádá své právo sebe určení. Zpytujte své svědomí, zdali nebylo bezprávím žádati pro sebe právo sebeurčení a menšinovým národům je odpírati.

Mírová konference promluvila vážné slovo, německý lid se podrobil a domníval se, že nyní svůj osud v tomto státě může sám určovati. Německý lid se nikdy nevzpíral státní moci a vždy, jak to sudetskoněmecká strana také dnes činí, projevoval svou ochotu ke spolupráci. Jestliže nyní tato spolupráce, kterou jsme vždy a znovu nabízeli, nedopadá tak, jak i ji pan ministerský předseda představuje, pak ho prosíme, aby zpytoval své svědomí: 1. Zdali se německému obyvatelstvu této republiky nestalo těžké bezpráví propadnutím válečné půjčky, která z tisíců občanů nadělala žebráky, a zdali tímto činem nebyla pod.kopána úvěruschopnost státu a důvěra ke státu. 2. Zdali se německému obyvatelstvu nestalo těžké bezpráví rozdělením velkostatků, při kterém převážná část německé půdy přešla do českých rukou. 3. Zdali se německému obyvatelstvu nestalo těžké bezpráví v obora školství a zdali práce státu v tomto oboru nebyly v přímém rozporu s ústavními zákony, zdali se stát také vždy snažil, aby každé dítě bylo vyučováno ve svém mateřském jazyku a zdali v mnohých případech zřízení českých menšinových škol nebylo přepychem, který také rozumní Leští státní občané odsuzovali. 4. Zdali zákon o reformě správy od prvého do posledního odstavce není přizpůsoben k tomu, aby obstarával zatlačování Němců. 5. Zdali se dokonce zákonů, které mají sloužiti národnímu hospodářství, nepoužilo a nepoužívá k lomu, aby se naši čeští státní občané obohatili a německé obyvatelstvo ochudilo. 6. Zdali se při zadávání veřejných staveb postupovalo vždy správně a objektivně a zdali poměr nezaměstnanosti v českých a německých krajinách nemluví za celé svazky. 7. Zdali státní podpory věnované zemědělství, průmyslu, živnostem a dělnictvu odpovídaly vždy klíči obyvatelstva a poplatnosti. 8. Zdali stát dosud přihlížel k poplatnosti a klíči obyvatelstva při ustanovování veřejných zaměstnanců a zdali není bezprávím, když jen v tomto oboru jsme ročně zkracováni o 1.700 milionů. 9. Zdali také v naší armádě panuje rovnoprávnost a zdali němečtí a čeští vojínové jsou stejně povyšováni a stejně se s nimi zachází a zdali armáda má také tahový počet německých důstojníků a poddůstojníků, který by nám podle klíče obyvatelstva a poplatnosti náležel. 10. Zdali německé obyvatelstvo ve všech krajinách republiky nalézá své právo ve své německé řeči a zdali se mu v jeho německém jazyce dostane potřebného vysvětlení a zdali dokonce náš jazykový zákon není v rozporu s ústavou. 11. Zdali se snad německému obyvatelstvu nestalo bezpráví rozpuštěním německé národní strany a zdali snad z tohoto rozpuštění pocházející právní otázky resp. trestání státních úředníků, státních zřízenců a státních dělníků nebylo těžkým bezprávím na německém lidu. 12. Zdali tímto způsobem zmíněných jedenácti bodů německé obyvatelstvo tohoto státu nebylo obelstěno o práva v ústavě mu zaručená. 13. Zdali bylo zapotřebí, aby se zákona na ochranu republiky používalo jen k trestání německého obyvatelstva a zdali bylo potřebí, aby tisíce německých soukmenovců podle tvrdostí zákona na ochranu republiky plnily žaláře. Zdali slouží státu ke cti, když zahraniční listy musí hlásiti, že již přes 9.000 Němců bylo podle zákona na ochranu republiky odsouzeno k těžkým trestům žaláře. 14. Zdali se tímto zde uvedeným způsobem neprovádělo se slovem demokracie největší zlo. Doporučuji, abyste zpytovali své svědomí, zdali od trvání republiky slovo demokracie nestalo se často jen žertem a zdali se také vždy správa prováděla podle zásad demokracie. 15. Prosím pana ministerského předsedu a ostatní držitele moci v tomto státě, aby zpytovali své svědomí a přemýšleli, zdali by podle §u 103 ústavy nebývalo již dříve na čase, navrhnouti našemu vysoce váženému panu presidentovi všeobecnou amnestii pro politické zločiny, aby se vyčistilo velmi politováníhodné politické ovzduší a tím šlo vstříc nové době, pravé demokracii.

Charakterisoval jsem těmito patnácti body jako zástupce sudetskoněmecké strany nespokojenost německého obyvatelstva v oboru politickém a chci se v dalším pokusiti, abych vylíčil naši nespokojenost ve věcech národohospodářských, v dobré víře, že najdu souhlas nejen německého, nýbrž Také českého obyvatelstva.

Srovnáváte-li, vážení pánové, kteří spravujete český stát, normální státní rozpočty rakousko-uherského mocnářství s rozpočty Československé republiky a vezmete-li v úvahu počet obyvatelstva resp. plošnou výměru obou států jakož i změnné valutární poměry, pak shledáte, že správa republiky jest asi šestkráte dražší nežli správa bývalého mocnářství a že berní správa stala se pro poplatníky zkrátka nesnesitelnou. Zmínil jsem se na počátku svých vývodů, že správa jednotlivého hektaru půdy resp. jednotlivého člověka v této republice stojí 773 Kč, a uvážíte-li, že již na 24 lidí připadne 1 státní zaměstnanec, pak shledáte pochopitelným, že s tímto druhem drahé správy nejen němečtí, nýbrž také čeští občané jsou nespokojeni.

Státní rozpočet vykazuje státní dluh skoro 41 miliard. Uvážíte-li, že státní dluh od Rakouska převzatý včetně osvobozovací dávky činil jen 5 miliard, přicházíte k hroznému výsledku, že dosavadní státní správy přičinily ročně průměrem 2.100 milionů dluhů. Dělíte-li těchto 41 miliard státních dluhů výměrem hektarů anebo počtem obyvatelstva, t. j. 15 miliony, docházíte k hrozivému výsledku, že každý hektar půdy je zatížen 2.700 Kč státních dluhů, anebo že člověk stejnou sumu státních dluhů přináší již s sebou na svět. Vezmete-li dluhy autonomních korporací částkou 20 miliard, přicházíte k ohromujícímu výsledku, že každý hektar půdy resp.. každý jednotlivec je zatížen dalšími 1.300 Kč autonomních dluhů a že autonomní korporace od založení republiky rovněž přidělaly ročně 1.200 milionů dluhů. Jestliže zadlužení veškerého zemědělství oceníte jen na 30 miliard a dělíte 15 miliony hektarů, dojdete ke skoro neuvěřitelnému výsledku, že každý hektar půdy je mimo to zatížen 2.000 Kč soukromých dluhů. Vy jste tedy, vážení pánové z vládních stran, po 17 roků hospodařili a nyní byl výsledek tohoto hospodářství ten, že každý hektar půdy - neproduktivní plochy v to počítaje - zatížen je 6.000 Kč státních, autonomních a soukromých dluhů. O zadlužení průmyslu, obchodu a živností nechci zde dále mluviti, poněvadž se právem obávám, že by obyvatelstvo při sdělení statistických dat v tomto oboru zoufalo. Pohlížíte-li nazpět na svou dosavadní činnost a své dosavadní vládní umění, shledáte, velevážení pánové z vládních stran, pochopitelným, že obyvatelstvo v nás, t. j. v sudetskoněmecké straně, a nikoli ve vás spatřuje živly státu věrné. Toto velikášství, toto dělání dluhů nezůstalo ovšem bez účinků a tak museli jsme býti uvrženi do té bídy, ve které se nyní nalézáme a kterou označujeme slovem krize. Jestliže jste sledovali řeči při rozpočtové debatě v poslanecké sněmovně, pak jste v těchto řečech všech zástupců lidu a všech národností shledali tutéž červenou niť; smysl všech řečí zástupců lidu směřuje k tomu, že 60% našeho kdysi vzkvétajícího průmyslu musilo věřiti špatnému hospodaření naší dosavadní státní správy a že pro tuto průmyslovou krisi statisíce dělníků vydáno byla bídě, že pro tuto průmyslovou krisi zemědělství své výrobky za špatné ceny a ceny pod výrobním nákladem sotva může odbýti a hromadí dluhy, že pro tuto průmyslovou krisi naše venkovská msta upadají, obchod leží ladem, živnostník jest odsouzen k nečinnosti, k nezaměstnanosti, vydán bídě zproletarisování. Toto špatné hospodaření a z něho vznikající zbídačení veškerého obyvatelstva mohlo tedy sotva vychovávati státu věrné, nýbrž jen nespokojené živly. Jestliže nám pan min. předseda Hodža a ve své programové řeči naznačil cesty, kterými se jako Němci v tomto státě máme bráti, pak bych panu ministerskému předsedovi ukázal jen dvě cesty, kterými by se mělo jíti, aby se z nespokojených státních občanů stali šťastní, spokojení státní občané, aby se tímto způsobem došlo k onomu ideálu, který nám všem tane na mysli, aby každý občan v naší Československé republice nalezl nejen svou domovinu, nýbrž také svou vlast, které z nejhlubšího přesvědčení může věrně sloužiti. Tyto dvě cesty jsou jednak cesta vytvořiti národnostní spokoj most, každé národnosti poskytnouti možnost žíti po svém způsobu, a za druhé cesta spořádaného státního hospodářství, cesta spořivosti při vedení státu a úplná přítrž dnešnímu systému dělání dluhů.

Podíváte-li se, velevážení pánové, na poměrné číslice našeho státního úřednictva a státních zřízenců, jalo je uvádí "Prager Börsencourier" ze dne 6. června 1935, pak seznáte, že touto cestou spokojenosti státních občanů německé národnosti dosáhnouti nelze.

Máme ve svém státě 487.600 veřejných zaměstnanců a podle klíče obyvatelstva a poplatní síly patřilo by Němcům 22.3%. Máme ve veřejné stádní správě jen 12.9% německých úředníků a státních zřízenců; jsou to zarážející cifry, když vám řeknu, že máme na příklad u pošty jen 11.8%, u železnic jen 10.3%, u důstojnického sboru jen 5.5% a u vojenských úředníků jen 5.1% Němců na místo příslušejících nám 22.3%. Je to zarážející číslice, když vám zde řeknu, že češi mají o 72.879 státních zaměstnanců více, nežli jim podle klíče obyvatelstva náleží, a že toto plus při průměrném služném 15.000 Kč za jednu osobu ročně činí 1.095 milionů ve prospěch českého obyvatelstva. Jsou to zarážející číslice, když vám řeknu, že Němcům podle klíče obyvatelstva náleží 108.743 státních zaměstnanců a že máme o 43.150 státních zaměstnanců méně, což zase znamená poškození německého obyvatelstva o 647 milionů ročně. Němci jsou tedy jen v oboru státních zaměstnanců v nevýhodě o 1.742 milionů Kč ročně.

Ale míra hříchu tím daleko ještě není dovršena; je známo, že se německým úředníkům v postupu na vyšší místa skoro úplně zabraňuje, je všeobecně známo, že se celého úřednického aparátu používá především k tomu, aby se posilovaly české menšiny v našich německých městech.

Spokojenost německého lidu se nezvyšuje, když na př. v "Deutsche Presse" ze dne 10. srpna 1935 na stránce 8 možno čísti: "Okresní výbor v Zábřehu povolil systemisování druhého sekundárního lékaře v nemocnici v Červené Vodě s podmínkou, že místo nebude obsazeno ani německým ani židovským lékařem", a když odvolání proti tomuto usnesení nebylo vyhověno. Takovýchto a podobných případů porušení práv ústavou nám daných bylo by lze ovšem uvésti do nekonečna, doba je příliš krátká, abych se o tom šířil. Stížnosti v oboru trhu práce nechtějí umlknouti, denně a každou hodinu musíme slyšeti, jak při veřejných stavbách německé dělnictvo těžce je poškozováno. Jediný obor, kde poměr národnosti a poplatní síly zůstává zachován, jest obor ministerstva zemědělství, ale také zde rozdílení státních peněz jako subvencí není přiměřené, poněvadž zemědělství má býti podporováno tam, kde podporováno býti může, to jest v našich chudých horských krajinách, nikoli však v českých nížinách, kde čeští zemědělci beztak hospodaří intensivně a jsou majetní.

Mluvil jsem před tím o poškozování našeho německého dělnictva a tím našeho německého národního hospodářství. Je známo, že z naší německé menšiny pochází více nežli 50% nezaměstnaných; bylo by příkazem spravedlnosti nasaditi v německých krajinách páky, produktivní péčí o nezaměstnané a nikoli gentským systémem jakožto řešení tohoto velikého sociálního problému. Nebude asi velezradou, jestliže právě v tomto oboru dovoluji si uvésti naše říšskoněmecké sousedy jako vzor. Jestliže jsem zde promluvil několik slov o péči o nezaměstnané, pak bych zde mohl zajisté jménem veškerého zemědělství prohlásiti, že by se toto velmi rádo zřeklo celého shnilého systému subvencí, kdyby se produktivní péče o nezaměstnané použilo při investicích v zemědělství, jako při melioracích, stavbách vzorných stájí, stavbách hnojišť, tedy při stavbách, které veškerému obyvatelstvu přicházejí k dobru. Jak jsem před tím řekl, naše národní hospodářství hyne, a po mém názoru patří také u vládních stran a také u českých zástupců lidu dávka sebezapření k tomu, aby souhlasili s naší zahraniční politikou, která i s ruskou komunou sjednává smlouvy, jen aby isolovala Německo, kde přece by byly přirozené státní smlouvy a obchodní styky s našimi sousedy, s velkou Německou říší, obchodní styky, které se jeví dány již přirozenými cestami vodními.

Smlouvy s Ruskem okrašlují se tím, že prý komunistické Rusko nemá expansivních snah, a při tomto zkrášlování zapomíná se na duševní expansi komunismu, v jehož programu je světová revoluce. O následcích této špatné zahraniční politiky budeme moci mluviti po několika letech, až se následky léto politiky projeví.

My ze sudetoněmecké strany prohlašujeme, že s dosavadní státní politikou nejsme spokojeni, nechceme však přes tuto nespokojenost býti státními občany druhého řádu. V mnohých projevech prohlásila naše strana, že stojíme na půdě státu a chceme spolupracovati tehdy, budou-li nám dána naše přirozená, naším Bohem daná práva a práva ústavy. Bude nyní vaší věcí, vážení pánové z české většiny, abyste z nás učinili věrné státní občany a spolupracovníky našeho státu. (Potlesk.)

Místopředseda dr Buday (zvoní): Ďalším zaznamenaným rečníkom je paní sen. Plamínková. Dávám jej slovo.

Sen. Plamínková: Pane předsedo, slavný senáte!

Prožili jsme jednu z nejdůležitějších události v životě mladé své republiky, událost, jež se musila předvídati, ale kterou jsme chtěli viděti v nejvzdálenější budoucnosti. Přání toho, kdo dal našemu státu možnost svobodné existence, koho máme všichni ze srdce rádi a mnozí raději než sami sebe, postavilo nás rázem před nutnost řešiti problém druhého presidenta. Jsem si jista, že jsme si nijak nezasloužili velké milosti Prozřetelnosti, že nám dovolila 17 let zrát, než jsme musili řešiti tento problém, který nám vždy naháněl hrůzu. Dávám si otázku, byli-li jsme zralí? Vím, že, náš národ má zvláštní sklony k amnestiím. Rozumím jim, jsou-li to amnestie za skutky, jimiž někdo v přílišné horlivosti pohání kolo pokroku směrem, s nímž nelze souhlasiti, anebo prostředky, jež se příliš vymykají občanským ctnostem. Ale bylo by zkreslováním historie, kterou tvoříme, kdybychom amnestovali postup, který byl některými stranami zaujat k této státní nezbytnosti.

Ráda bych se zde dotkla jen několika faktů. Je tomu sotva 7 neděl, kdy jsme v této síni slyšeli výklad ministra zahraničí a kdy nejen celá koalice, ale i řada stran mimo koalici uznala správnou cestu naší zahraniční politiky. Ale právě tak po řadu let - jsem 6 let členem zahraničního výboru - naše zahraniční politika byla schvalována nejen celou vládou, nýbrž i valnou většinou stran vůbec. To je, velmi mírně řečeno, jedeno aktivum, které nemůže býti jen tak pominuto v životě státu tak geograficky i zrodem exponovaného.

Druhé aktivum. Ani po stránce vnitrostátních reflexů zahraniční politiky nebylo neshod, tím méně, že by kterákoli koaliční strana, byla projevila názor, že snad se stranicky doplácelo na tuto zahraniční politiku. A přece jen politický analfabet by mohl říci, že politika zahraniční nemá velmi důležitého vztahu k vnitropolitickým věcem. Těch 17 let úřadování jediného zahraničního ministra naší republiky jest jistě důkazem neobyčejné státnosti tohoto ministra. Jsme šťastni, že tento muž, který je zárukou, že půjdeme po cestě, po které šli jsme až dodnes, je dnes naším presidentem. Jsme přesvědčeni do hloubi duší, že včerejší volba je nejšťastnějším rozřešením změny presidentské osoby.

Jistě je správné, když podtrhnu, že to byli Slováci, poslanci a senátoři ze Slovenska, kteří cítili hluboce důležitost tohoto problému a viděli, kde je správná cesta. Jsme přesvědčeni, že včerejší volba je zárubou nejvyššího prospěchu národů naší vlast obývajících a celého státu. Ty dvě vynikající hlavy, které bděly nad osudem našeho státu 21 let, budou bdíti dále. Budou pokračovati v dosavadním vývoji, a kdybych jej měla charakterisovati, tedy je to - nejpřísnějším měřítkem vzato - cesta mírného pokroku, která počítala se všemi okolnostmi, ať se složením obyvatelstva po stránce národnostní nebo náboženské, ať hospodářské, ať sociální, nebo s naším geografickým položením, s naší bezpečností a s naším zapojením do světového dění.

Včera řekl president k svému úřednictvu "Znám vás a vy znáte mne; půjdeme dále tou cestou s větším elánem." Tož, ty dvě drahé bytosti, pakuji, které bděly nad námi po 21 let, budou bdíti dále. Jen břímě každodenní práce převzala bedra mladší, aby drahá hlava presidenta - Osvoboditele mohla si odpočinouti, když je potřebí.

Je zajímavo, jak lidé nedovedou si dobře představiti řešení nových problémů novými cestami. Jistě jste všichni vyslechli v těch 4 dnech povzdech, že by snad přece ty dynastie byly dobrým zařízením. Bylo by to beze sporu: a byla by kontinuita. Jak daleko nad touto kontinuitou osob stojí kontinuita ideí, tvůrčích ideí, z nichž vznikla naše samostatnost, byla zbudována naše republika! Soudím, že těm, kdo nepochopili doporučení presidenta - Osvoboditele, ušel právě tento moment, zatím co my, kteří žijeme těmito ideami ne od revoluce, ale celý svůj život, vidíme ve vývoji, jak je dnes realisován, další vzácný dar genia československého národa.

Doufám, že mně odpustíte, že jsem se zdržela u té historické volby, ale ta historie volby ukázala zřejmě rys, který byl patrný již po řadu let, který si žádal od zástupců mé strany značného sebezapření. Soudím, že je dobře, je-li jasno. Jde tu bezesporně o uplatňování příliš jednostranné vůle velkoproducentských kruhů, nedostatečný zřetel k faktickým možnostem života širokých vrstev lidových. Je to horování pero soukromé hospodářství tam, kde jde o prospěch podnikatelský, ale převalování na stát jeho risika nebo jeho ztrát. Jde tu o zesílení kursu napravo. Ale to není kurs možný pro naši republiku, to není kurs možný pro stát malých lidí, jakými jsme my. Tedy ne tam, ale k sociální spravedlnosti musí jíti náš stát.

A nyní něco o tom rozpočtu. Nejenom kol. Paulus je nespokojen s režií při projednávání rozpočtu, nýbrž i my. Všechna ta léta, co v něm jsem - je to 10 let - staráme se o změnu. Je pravda, že není možno měniti čísel při jednání rozpočtovém, že kdybychom rozházeli ten rozpočet, nedáme ho dohromady. Ale reflex jednání při rozpočtu se vždycky projeví v některém z příštích roků. To se dá úplně jasně stopovat, a proto nejsou zbytečné řeči, které se pronášejí v rozpočtovém výboru, ovšem jsou-li to řeči věcné a nikoliv politické debaty. Ale jistě by prospělo, kdyby byla jiná úprava jednání o rozpočtu. Já se věci dotknu. Od parlamentních voleb setkáváme se s některými novinkami. Jde to na př. tak, že zasedají i mimo souvislost s plenem odborné výbory a projednávají i jiné věci než jen předložené předlohy. Tak vítáme velmi vonnou novinku, i že před projednáváním rozpočtu byly právě svolány některé odborné výbory. Ty vyslechly výklady příslušných ministrů, a děkuji, že nám byly dány k disposici a že o nich byly provedeny odborné debaty Soudím, že tu jde o hlubší proniknutí resortní práce. Bylo by možno doplniti pokus a využíti takto získané hlubší znalosti věci i při rozpočtu. Bylo by užitečno, aby v rozpočtovém výboru při příslušné kapitole zúčastnili se práce aspoň po jednom členu odborného výboru z každé strany. Vím, že se měnili dříve členové v rozpočtovém výboru a že to, co tu navrhuji, je návrat k opuštěné praxi. Ale proč byla opuštěna? Protože přicházeli jiní a jiní členové do rozpočtového výboru, kteří se nedrželi podrobné debaty o příslušné kapitole, nýbrž pronášeli všeobecné názory, zejména politického rázu. Avšak toto znemožnit nebo omezit je přece věcí předsedy výboru.

Zodbornění, jak se o něm zmiňuji, může míti úspěch, nebude-li tak nemožná časová tíseň pro projednávání rozpočtu, jaká v posledních letech byla přímo notorická. Nemyslím, že by nebylo možno dosáhnouti nějakého jiného způsobu.

Kdybychom však chtěli odstraniti těžký defekt jednání o rozpočtu našeho Národního shromáždění vůbec, že totiž členové Národního shromáždění nemají možnosti nějaké změny rozpočtových položek, pak by se mělo přikročiti k tomu, aby se z obou komor vytvořil společný pomocný výbor odborně rozpočtový, který by projednal skutečně podrobně svoji kapitolu. Soudím, že by to jednak povzneslo porozumění věci, jednak dalo uspokojení z práce těm členům Národního shromáždění, kteří ne- nesou snadno odpovědnost za věci, jež jsou jim předkládány jako nezměnitelné.

Při jednání o závěrečném účtu za rok 1934 projevila se zřetelně účinná práce úsporné parlamentní komise. Kdyby byl rozpočet prováděn,systémem, jejž naznačuji, bylo by dosaženo pravděpodobně stejného účinu - solidnosti v budgetování - bez radikálních škrtů v položkách naprosto nutných.

Druhá má poznámka k metodě parlamentní: práce vůbec, která by chtěla přispěti k prohloubení práce, je, že máme-li se varovati spěšné, nedomyšlené práce, formálně nejasných zákonů, které jsou prostému lidu nesrozumitelné, a všem škodám plynoucím z podobných nařízení a zákonů, je ovšem třeba, aby ustala ona tajnost u předloh a zásahů, které jí naprosto nepotřebují. Musíme předpokládat, že koalované strany mají dobrou vůli k spolupráci a pak ji provedou i při eventuálním nedostatku této dobré vůle u některých osob, budou-li míti možnost otevřené debaty, jestliže se také bude psát v novinách o věcech, které se mají předložiti parlamentu. Prostě více demokracie do tohoto jednání! Nebudeme se pak tak často musiti vraceti a měniti, čili nebudeme si tak komplikovati právní řád, neboť pak mohou všechny zásahy zákonné moci vyplývati ze znalosti života všech nás; kteří jsme ve stálém a živém styku s lidem a jeho potřebami, a nebude třeba se tak opírati ne o zkušenosti, nýbrž o myšlenky byrokracie, která třeba ne ve zlém úmyslu musí ustrnouti, jestliže pracuje stále v okruhu určitých myšlenek u zeleného stolu.

Začínáme nové parlamentní období a soudím, že by bylo užitečno, abychom si pro ně zlepšili pracovní metodu.

Výklady pánů ministrů v odborných výborech, o nichž jsem se zmínila, daly nám nahlédnouti hlouběji v intence i pracovní plán jednotlivých ústředních úřadů tak, že nám je umožněno souditi přesněji, než tomu bývalo i při pouhých ústních výkladech.

Pan předseda vlády je muž s velikou politickou praksí i mezinárodní. Proto také v jeho výkladech nalézáme příslušné rozměry, proto i optimismus, proto rozhodnost proti poraženectví politickému i hospodářskému, proto rázné odmítnutí Henleinova hnutí, pokud nechce vzíti na vědomí demokratické zásady našeho státu. Přála bych panu min. předsedovi i státu, aby se mu jeho plány, aspoň v 50% vydařily, ať jde o ochranu právního řádu, o komisionelní odstranění stížností do postupu fin. správy, a reorganisaci a pružnost působnosti Poradního sboru pro otázky hospodářské, ať konečně jde - a to zejména - o zrychlení všeho úředního jednání, pokud jde o činnost investiční! Na naši dobrou vůli při všech těchto počinech může plně počítat! Bude musiti se však vybaviti velikou energií pro neumdlévající pobídku a neumdlévající dozor. Nepomůže nám nejlepší pracovní plán, jestliže nebude toho, kdo nedá pokoje všem, kdo jej mají provádět. Tuto zkušenost již máme.

Také jeho středoevropanství najde u nás vřelého porozumění. Jeho znalost Maďarska z parlamentu pešťského je zde dobrou pomocí. O této ideové orientaci nutno čím dále tím více uvažovat, protože osud i samého Rakouska nám nemůže býti cizí, a Střední Evropa čili náš osud ovšem též ne.

Jinak je tomu - do značné míry - v některých konkrétních otázkách hospodářských. Tam nejsme na jedné linii. To se projevilo ovšem již v jeho plánu oddlužení jako ministra zemědělství, převzatém ministrem dr Zadinou. Zde musí nám býti především jasno, míní-li pánové oddlužovat velkostatkáře, jimž je možno pomoci docela soukromohospodářskou cestou odprodejů nebo prodejů vůbec. Hlad po půdě není u malých lidí ukojen a vnitřní kolonisace je jednou z nejbezpečnějších cest pro řešení nezaměstnanosti.

Také získání peněz na oddlužení z fondu státního pozemkového úřadu není pro nás schůdné; jsou to peníze přídělců a poměrně více jich dali drobní přídělci, kteří platili vyšší přejímací cenu než velcí přídělci. Konečně otázka odpisu daní a dávek v návrhu zákona není pro nás přijatelná. Vždy se nám říkalo, že stát nesmí na oddlužení zemědělců dopláceti. Ale skutečnost je jiná.

I pokud jde o regulaci výroby, máme jaksi odchylné názory od oněch pana min. předsedy. Nám jde též o syndikalisaci, ale takovou, při které zasednou za stůl se stejnými právy všechny složky toho kterého průmyslu, tedy vedle zaměstnance i konsument, ba více: jest třeba vidět, že konsumentem jsou celé průmysly další, jež potřebují prvovýrobu nebo polotovary toho kterého průmyslu, a že tedy musí býti zapojeny též do řečené soustavy. Konsumenti roztříštění ovšem nemohou býti rovnovážnou složkou v celém postupu. A odtud vyplývá nový úkol: konsumentské komory nebo zatím aspoň hospodářské rady aby byli čistí konsumenti a ne aby jejich representanty byly složky, které jsou spolu také výrobci, spolu také obchodníky.

Ale i zatímní prostředky pomoci, jak je pan předseda vlády naznačil, nejsou podle našeho názoru lékem, který konsumentstvo může přijmouti. Prostředky, jako refundace obchodových daní při vývozu, donucování daňovými úlevami k organisované,spolupráci nebo slevy na daních, jako na př. ta ohromná sleva na dani z piva, která potom vyvolává zase nové daně, a to na potřebám naprosto nutných, jako ocet, kvasidla atd., nemůžeme rovněž schvalovati.

Vidíme v exposé nejen pana předsedy vlády, nýbrž i většiny hospodářských ministrů, že stále ještě národ ve svém celku a své nejpočetnější složce není dosud demokraticky zapojen v plné své váze do celého života hospodářského. Kvituji ráda slova pana předsedy vlády, že průmyslové dělnictvo tvoří podstatnou a rozhodující část spotřebitelů zemědělských výrobků, ale není s ním tak počítáno, není mu nijak ulehčováno, aby mohlo tím spotřebitelem být.

Ale to není jen u dělnického lidu, totéž je u malého zemědělství. Mohly by existovati dodnes zemědělské rady složení předválečného, když nejen válečné přesuny, nýbrž sama pozemková reforma totálně změnila potřeby zemědělců? Máme dnes jiný zemědělský stav, ale orgány, které mají míti péči o něj, zůstávají nezměněny. Neslyšeli jsme ani od pana předsedy vlády ani od pana ministra zemědělství ani zmínky o spravedlivějším složení pohromových komisí. Obec je z jejich působnosti vyřazena, celá věc se stranicky vyšetřuje a i přiděluje. To ovšem souvisí právě se zemědělskou radou.

Byli bychom také rádi slyšeli něco o novém pachtýřském zákoně, který by umožnil kladné hospodaření nájemcům malých políček, o tom, že obecní statek přednostním právem bude pronajímán nejpotřebnějším, atd.

Rovněž jsme neslyšeli ani zmínky o změně zákona, který ukládá všem poplatníkům: pozemkové daně povinnost platit 12% pozemkové daně do fondu u zemědělských rad pro živelní pohromy, kam stát přispívá 8 mil. Kč podle zákona, ale i stomilionovou částkou. jako se stalo pouhým usnesením vlády z r. 1934. Ale malý živnostníček, který udělá dva páry bot do měsíce, nebo veřejný zaměstnanec, takový pošťák, který se plouží za pár krejcarů po dolech a horách, nemá práva nic dostat? To je úplně nemožná věc pro člověka jen trošičku spravedlivě soudícího!

Máme také diametrálně rozdílný názor na obchod a živnost, než měla naše společnost před 25 lety. Ale obchodní a živnostenské komory trčí svou starou organisací dosud do tohoto nového světa. Vítám úmysl pana ministra Najmana, který slibuje, že vypíše aspoň volby do těchto obchodních komor. Základem míru ve státě je spravedlnost, ve státě našeho sociálního složení spravedlnost k malému člověku. A k této spravedlnosti musíme všichni pracovat, chceme-li klidný vývoj. Já se kolikráte divím, jak je vůbec možno, že ten malý člověk, ať zemědělský, ať živnostníček nebo obchodníček, ať malý zaměstnanec vydrží ten nápor, tlak, který proti němu je. A jistě nesmíme dovolit, abychom čekali, až ta tětiva bude přepjata. Jsem přesvědčena, že široký pohled na život a stát pomůže panu předsedovi vlády vklínit a zapojit tyto malé občany do nejúčinnějšího zájmu celého státního stroje.

Ale právě tak trčí do poválečných poměrů zemské školní rady ve složení předválečném, a víme, že mají býti ještě utvrzeny zřízením zemské školní rady na Slovensku.

Právě tak srážkové zákony ukazují malý ohled na malého člověka. Postihly i nejmenšího konsumenta, veřejného zaměstnance a dokonce i chudé manželské dvojice dělnické a zřízenecké, které podle statistiky mají dětí pěknou hromádku, velmi ostře. Čekali jsme aspoň nějakou úlevu dnes, kdy Národní banka, pan ministr financí i pan předseda vlády přiznávají, že poměry hospodářské se mění zlepšováním daňových příjmů i provozních příjmů podnikových, zejména železnic, a v poukazuje na volné zahraniční světové trhy vidíme silně aktivní bilanci zahraničního obchodu, kdy na př. vývoz hotových výrobků dosáhl nejvyšší úrovně od r. 1931. Všecko se udělá z těch zlepšených příjmů, jen ne posílení kupní síly pro první chvíli aspoň malých zaměstnanců; ba dokonce i na zlepšení hrůzné existence aspirantské a praktikantské marně čekáme. Ještě stále nevidí v nich mnozí sobě rovné lidi s právem na lidský život. Je to něco nepochopitelného v národě, jaký je v této naší vlasti.

Máme maličkou útěchu v této otázce. Pan předseda vlády říká, že vláda uvažuje o některých úpravách srážkového zákona od poloviny příštího roku. Opakuji znovu, že soudím, že by mělo býti sáhnuto nejdříve právě k uvolnění srážek u těch nejmenších, nejnižších kategorií. Musíme si uvědomiti ještě jednu věc: při těchto tlacích na malého člověka je hřích, když vyrůstá v mentalitě potlačovaných a vyděděných nevůle, nenávist; ale musíme taky viděti, že právě tak vládnoucí třída má mentalitu, kterou demokracie nemůže snésti.

Jako jsou, mohou býti a byly by snadno vyložitelny a pochopitelny mravní a charakterové úchylky, které vypěstuje bída a utrpení, právě tak jsou a mohou býti mravní úchylky vypěstované mocí. Udržet míru, udržet rovnou páteř, udržet srdečnou soudružnost při tak odchylných životních poměrech je idealismus těžko pochopitelný. Jediné občanská rovnost, jen demokratické vyrovnání těchto rozdílů dá podklad pro tvorbu vyrovnaného, občansky žijícího národa s vlastnostmi, jaké si musí přát každý demokrat a jaké si u nás přál ten, kdo demokracii a státnosti nejlépe rozuměl a nejlépe je uplatňoval.

Slibovali jsme presidentu-Osvoboditeli, že půjdeme jeho cestou za jeho skvělým příkladem. Co jím je? Především demokracie, ta demokracie, která nám otevřela dveře na slunný den z habsburského vězení, ta demokracie, která nám zajistila místo mezi státy světa, ta demokracie, která má dát světu trvalý mír, ale která nemůže žít mimo národ, které není, nemá-li kořeny hluboce vrostlé do duše lidu. Pak je to jen ve slovech, ale není to v krvi; morku lidí, pak to není nic trvalého, děj se co děj. Chceme-li dostáti slovu danému v hodině pro nás všechny tak rozhodující, musíme vše vynaložit, abychom si vytvořili národ vnitřně svobodných, skromných, ale spokojných občanů. To je přední úkol nás všech. A na konec věc, která není pro mne podle anglického při sloví poslední - ženy.

Je samozřejmé, že i život toho, kdo je nám nejbližší, třeba si to nepřiznáte, ženy, matky, manželky, sestry i dcery, musí být zapojen do našich demokratických řádů v plné váze demokracie. Nebylo a není tomu tak. Snad je to těžké, aby malý člověk odpoutal se od blahého pocitu, který nemá jinde, pocitu moci aspoň nad jediným člověkem, nebo několika ve své domácnosti. Demokratu jsou určité cesty a prostředky zakázány. A právě po těch cestách ještě stále jedná náš stát se ženami, zejména ve veřejných službách. President-Osvoboditel je klasik v demokracii - i v ohledu k ženám. Řekl svá jasná, logická a proto nesmlouvavá slova. Doufám, že tato připomínka stačí, aby se odbourala zařízení, která vytvořila byrokracie duchem příliš rakouská vůči ženám.

Jestliže nemáme žen ve vysoké byrokracii - nemáme jich ani ve vedení odborových organisací smíšených - učiní jistě vláda zadost své snaze po nestrannosti, jestliže při otázkách, dotýkajících se žen, si vzpomene, že máme žehy, členy parlamentu, s nimiž je možno se domluviti a s nimiž se domluviti je slušno, a že máme neutrální Svaz ženských organisací, ženskou národní radu, která by mohla být poradním orgánem v těchto věcech. (Předsednictví převzal místopředseda, dr Hruban.) Naše vláda se radí kde s kým, jde-li o nejmenší věc, ale jde-li o bolestné věci života žen, tam se s nimi neradí. Tomu rozumí, zdá se, každý. Tahovou bolestnou věcí budu v nejbližší budoucnosti občanský zákoník. Podle slov pana předsedy vlády má býti předmětem jednání vlády. Víme, že je to zákoník, zejména v oddílu rodinného práva, který se nás všech dotýká od narození, ba před narozením, a nejen do smrti, ale má vliv i po smrti. Tento zákoník upravuje nejintimnější vztahy lidské, vztahy, jež zachovávají nejdéle nedemokratickou, poddanskou formu. Jsme si vědomi, že je obtížno vtěliti právě v občanský zákoník zásady rovnocennosti obou pohlaví, a tedy i rovného práva. Vznáším nejen k panu ministrovi spravedlnosti, nýbrž i k panu předsedovi vlády snažnou žádost, aby tuto reformu podrobili své zvláštní pozornosti a umožnili nám ženám, které se věcí zcela odborně zabýváme, vliv na tvorbu návrhu zákona dříve, než bude projednáván ve vládě. My jsme svoji povinnost učinily, poslaly jsme své návrhy komisi, která připravovala reformu občanského zákoníka, tak jak se žádalo, aby všichni občané v republice dali k ní své návrhy. My jsme je podaly, ale nevíme nic a jejich osudu. Je třeba tedy, abychom se a osudu těchto návrhů něco dověděly. Je to životní nutnost nejen naše, nýbrž i celého stá tu, aby těm vztahům v rodině, z nichž nakonec vyvěrají všechny občanské ctnosti, byl dán, poctivý republikánský základ. I

Ještě jedinou poznámku, pokud jde o ženy. Je třeba, aby autoritativně byly vyvráceny vývody pana kardinála dr Kašpara, které učinil v branném semináři Svazu čs. důstojnictva. Povídal tam, že prý předešlého roka jsme měli o 23.000 dětí méně. Za letošní rok nemáme ještě statistiku, ale loni bylo o 7000 dětí méně, nikoli tedy o 23.000. Řekl dále, že prý 36.000 žen je zaměstnáno ve státní a veřejné službě. Ani toto číslo není správné. Řekl dále, že z tohoto počtu 15.600 provdalo se za státní a veřejné zaměstnance. Ani toto číslo není správné. Řekl, že z těchto manželství je pouze 750 dětí. Tedy, prosím, podle těchto čísel by polovina žen ve veřejné službě byla provdána, ale ve skutečnosti je provdána sotva 1/5 žen ve veřejné službě - to je podle úřední statistiky - a tato 1/5 žen má 28.596 dětí; pro p. kardinála dr Kašpara jen 750. Myslím, že jsou to takové rozdíly, že je snad správné - a promiňte mně, že to zde uvádím - aby byla všeobecně známa tato úřední statistika, poněvadž víte, jak se z čísel takových, které lítají ve veřejném tisku, dělají závěry proti veřejným zaměstnankyním.

Mohla bych o té věci mluviti ještě jinak, víme, proč je těch dětí méně, nežli bychom si přáli, že jsou to především sociální poměry, které nedovolují, aby rodičové dávali do světa tolik dětí jako dříve, když byla konjunktura, a je to stále neupravená existence veřejných zaměstnankyň, která jim nedává klidu dne a hodiny. A proto je to jistě věc odpovědnosti, má-li tato matka míti děti, které snad nebude moci vyživiti nebo dá-ti vzdělati, jak by si přála.

A ještě poslední moment: Problém národnostní. V něm panuje čirý primitivism. Těch 17 let naší republiky podal důkaz - a soudím, že nezvratný - že československý národ nechce vyvlastniti práv menšin, naopak, že jim zaručiti rovná práva a umožňuje jich dosahovati zejména zřizováním škol i praxí úřadů atd. Ale naši spoluobčané němečtí v některých krajích nechtějí viděti tohoto faktu a dívají se - a v tom vidím základní chybu na každého Čechoslováka jako na zásadního svého nepřítele.

Je zvláště zajímavo, že jsme v mezinárodních stycích mnohem blíže k vzájemné důvěře než mezi národy, obývajícími naši vlast. V té cizině cítíme patrně že musíme spolupracovat, že jsme s celým světem na jedné lodi, ve vlasti, kde je vzájemná závislost přímo do očí bijící, považujeme se patrně za nepřátele, a naši spoluobčané německého jazyka mají za hrdinství, býti v odloučenosti, v naprosté neznalosti poměrů ve společnosti české, někdy v pose bojovné. Znáti státní řeč je tak trochu poklesek v očích některých spoluobčanů. Najdete zcela běžně, že znají francouzsky nebo též i anglicky, ale neznají řeč lidu, mezi kterým žijí. Z toho je viděti, že řeč u mnohých ještě stále není dorozumívacím prostředkem, nýbrž znakem zrady na vlastní věci. To je primitivism a nedostatek skutečného hodnotného vlastenectví, neboť to se neztrácí tak snadno, o ně nemohu přijíti sám u sebe, nemusím mysliti, že dostane trhliny korektním chováním a důvěrou k člověku jiného národa.

Naši němečtí spoluobčané tvoří s námi Svaz národů, Střední Evropu, Panevropu, ale Československo s námi tvořiti se mnozí dosud neodhodlali, A přece kolika společnými zájmy jsme k sobě připoutáni přímo na život a na smrt v této zemi, která nám všem může býti matkou, jestliže se společně budeme o ni starat.

Po projevech jasnosti, určitosti p. předsedy vlády i místopředsedy našeho klubu pol. Zeminové ke straně Henleinově v posl. sněmovně dostávali jsme dopisy díků od svých příslušníků ze smíšeného území. Ne z nenávisti, ale že si oddychli, že volněji žijí, a líčí, jak se tam žilo před volbami, kdy jim vyhrožovali příslušníci Henleinovy strany, že již toho bude do času, že uvidí, co s nimi udělají, atd.

Jsem si vědoma, že toto jsou následky starých hříchů. Ale jsme povinni si říci, že na této cestě štěstí nekvete, že máme působiti k revoluci v hlavách, by pochopily, ve které zemi jsou jejich kořeny, kdo je hájí, kdo jim dává živnou půdu, jaká je cesta k jejich zabezpečení a trvalému životu. U nás je vždy dobrá vůle a snaha ke klidnému spolužití. Ale ti, kteří se cítí cizinci v této zemi, třebas slovy projevují svoji loyalitu k ní, nemohou se diviti, že zatím národ, jenž prošel staletým utrpením, aby osvobodil svou zemi, nemá k těmto nevšímavým a často nepřátelským občanům důvěry nebo dokonce lásky. Ale nutno dodati: Jen klidnou spoluprací obou kmenů vytvoří se předpoklady úspěšné spolupráce s ostatními zeměmi střední Evropy nebo Evropy vůbec a všichni se musíme přičiniti, aby k této klidné spolupráci co možná nejdříve došlo. (Potlesk.)