Předseda (zvoní): Další slovo má pan. sen. Vlk.

Sen. Vlk: Slavný senáte!

Chci se zmíniti o něčem, co bolí všechny bez výjimky a na co při nejlepší vůli nelze zapomenouti, o bolestné stránce nás všech -- o daních. Nechci snad panu ministru financí předhazovati výši daní nebo nové daňové zatížení, jež by třeba rád uvítal k posílení státních financí, ale chci se zmíniti o tom, jaké břemeno máme a jak je na nás uvalováno.

Denní tisk co chvíli přináší zprávy o postupu finančních úřadů a proto se domnívám, že bude na místě, abych se o věci blíže rozhovořil. Nedávno přinesl "Polední list" otisk směrnic pro vyměřovací úřady, berní správy, jak postupovati při zdaňování živnostníků. Bylo na první pohled zřejmo, že tyto směrnice jsou určeny právě pro ty, kteří nejvíce trpí daňovým břemenem. Je tam vypočítáno, kolik vydělá dělník, kolik mistr, kolik čistého zisku. případné z toho na dělníka, kolik na mistra a jaký má být výtěžek, z něhož má živnostník hraditi osobní výdaje své i své rodiny. Říkám výslovně "má hraditi", neboť je to právě jen otisk směrnic, a jsem pevně přesvědčen, že by živnostnictvo a obchodnictvo platilo rádo, jen kdyby také podle směrnic finanční správy vydělávalo. (Výkřiky sen. Kotrby) Zatím si však živnostník nad platebním rozkazem přímo zoufá, neboť jsou to právě ti znalí a nejmenší živnostníci a obchodníci, u nichž se používá daňových směrnic a kteří jsou jimi také biti. (Sen. Mikulíček: Berní reforma je také vaším dílem!) K tomu ještě přijdu.

Nechci říci, že by snad finanční správa dělala, směrnice podle své potřeby, jak toho státní pokladna vyžaduje. Jsem dokonce přesvědčen, že snad i vyslechne znalce "jimiž byly směrnice vypracovány, avšak tvrdím, že směrnice jsou vypracovány právě jen pro ten případ znalců, který nemůže býti generalizován na statisíce případů v celé republice. Nemůže jich býti použito ani pro případ druhý, který je zcela jiný. Směrnice vůbec nepřihlížejí k osobním poměrům jednotlivého poplatníka. Neuznávají vydání, neboť je stanoví všeobecnou částkou nehledíce vůbec na moderní běh obchodu a živností, který přináší značné a nutné vydání, jako je reklama světlo, telefon atd. Tak směrnice uztrnuly na průběhu obchodu před 30 až 40 lety, kdy by ještě idylický život. Avšak přítomná doba tuto idylu zkorigovala. Co však je finanční správě do přítomnosti? Finační správa krátce nařídí a živnostníkům a obchodníkům se při tom vede ideálně, ovšem ne idylicky, poněvadž finanční správa jim jasně ukázala ideál výdělku, ale nedala jim to, co s ideálem těsně souvisí, totiž tu idylu. Směrnice ideálně řeší vyměřovací řízení u berních správ. Úředník nepotřebuje znalce, vždyť směrnice jsou znalci samy. Proč by jednal s poplatníkem, vždyť směrnice všechno ví, všechno zná. Proč by směrnici napravoval, vždyť směrnice je přece dokonale vyřešena. Proč by se držel zákona směrnice přece nařídila. A tak zde i vidíme tu ubohou dušičku úředníka, jak se třese strachy před svým přednostou který mu vytýká, proč se nedržel směrnice tak eminentně dokonalé, i přednostu, jak se třese před svýma nadřízeným úřadem a tento opět před ministerstvem financí, které prostě potřebuje.

Zákonný postup šetření se opomíjí. Poplatník noví připuštěn k součinnosti, jinými slovy nezákonnost nastupuje místo spravedlnosti. A tuto nezákonnost chce nám pan ministr uzákoniti. Podle zpráv má se zavésti pro malé poplatníky t. zv. mandátní řízení. Uzákoniti nespravedlnost směrnic je nezákonnost podle přirozeného práva, a proti tomu nutno důrazně protestovat. (Výborně!) These: "Dám ti, poplatníku, platební výzvu a ty se event. odvolej!", nesmí býti uzákoněna. Především spravedlnost, a to pro všechny, nikoli jen pro ty, kteří mají dostatek peněz, aby si mohli vydržovati síly na vedení knih. Ponechati řízení vyměřovací do řízení odvolacího znamená zaprodati duši ďáblu. Při dnešní praksi a stavu odvolací agendy trvá řízení odvolací tři až čtyři léta. Po celou dobu je poplatník vydán napospas úřadu a musí platit podle vydaného předpisu. Kde je tedy výhoda pro poplatníky? Nebo má snad mít výhodu pouze stát vůči svým občanům? Myslím, že ani to nebylo v úmyslu navrhovatelů. K odvolání má dojíti jen tehdy, byla-li spáchána křivda. Uzákoněním nezákonné praxe je přesunuto celé šetření až do odvolání. S poplatníkem se vůbec nemluví, prostě se mu řekne: Plať tolik a tolik, a nejsi-li spokojen, odvolej se! Tedy - poplatník je tu odsunut na vedlejší kolej a musí trpělivě čekat, jak se pro něj situace a utváří. Vůle poplatníkova není vůbec respektována Myslím, že v tomto případě by pak a mohlo vůbec odpadnout vyměřování daní a vrátili bychom se k rozvrhu daní podle státní potřeby. Možná, dost, že by tento anachronismus byl přijatelnější, poněvadž pak by se postupovalo podle známek zevnějších pro všechny, nikoliv jen pro malé a nejmenší.

Finanční správa chce šetřit ve vyměřovacím řízení ve svůj prospěch. Stejně snadno by mohla ušetřit, kdyby malým poplatníkům dala možnost, aby sami dali podnět k stejnému zdanění jako v roce minulém. Zabily by se tím tři mouchy jednou ranou. Ušetřilo by se vyměřovací řízení, ušetřilo by se odvolání a ušetřil by se i poplatník. Ozve se námitka, že by snad poplatník mohl býti ve výhodě, ale já se ptám: Má míti výhodu pouze finanční erár? Leč já se ještě vrátím k tomu nešťastnému odvolacímu řízení. Poukazuji v tom směru na desetitisíce odvolání dosud nevyřízených. V novinách proskočí sem tam zpráva, že v zasedání odvolací komise za dva tři dny bylo vyřízeno několik tisíc odvolání. Prosím, slavný senáte, je možno, aby tyto věci byly skutečně probrány? Možné to je, ale je ovšem otázka, jak. Když dostanou poplatníci, hlavně malí živnostníci a obchodníci - o čem jsem se mnohokrát již přesvědčil - intimát vyřízeného odvolání, tu můžete číst stereotypní "Vaše odvolání se zamítá, poněvadž zdaněný důchod nebo výtěžek podle znaleckého dobrozdání pokládá se za přiměřený," - používá se §u 325, odst. zákona o přímých daních - "jelikož jste nepředložil doklady." Co to znamená? Kontumační následky. Tu je, slavný senáte, to zlo, s nímž finanční úřad operuje a které mu dává možnost vyřizovat tisíce odvolání. Rozhodnutí odvolací komise je ovšem konečné a zbývá pouze stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Tak co teď, poplatníku, živnostníku? Máš na vybranou. Poněvadž další instanční cesta je naprosto nemožná a ty nemáš dokladů, které se v normálním běžném obchodování nevydávají, žes koupil pytel brambor nebo košatinu švestek na trhu nebo 5 kg papíru na balení zboží, nemáš právo na spravedlnost, jsi v kontumaci a plať! Nebo konečně můžeš platit advokátovi za stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Prašť jako uhoď, plať tomu nebo onomu, vyjde to na stejno. A tak ty, drobný obchodníku a živnostníku, nes své daňové břemeno až k zániku svému nebo k zániku své živnosti!

Snadno se řekne: Poplatník má právo odvolací, ale hůře je s koncem. Přijde-li na úřad s nářkem, je odbyt: Nemáte doklady. Doklady, doklady, doklady, neustále doklady. Prosím, kde je má ten chudák vzít, a kde má vzít ten úředník, stejný chudák v práci, odvahu vyřídit odvolání podle spravedlnosti, když tu není ustanovení, jak pohlížeti na doklady a jak je posuzovati. Řekne se: Zákon je v tom směru jasný. Ano, jasný, pokud jde o prospěch státu, ale nejasný, pokud jde o spravedlnost vůči poplatníkovi, po případě nejasné je provádění, aby snad nebylo výtek nadřízených úřadů, že výnos daní klesá. A tak tisíce a tisíce poplatníků a živnostníků bezmocně čeká, jak bude vyřízeno jejich odvolání. Mnozí čekají léta a vyřízení se stále a stále odkládá. Platit ovšem musí podle zvýšených předpisů. Odklad je povolován na žádost pouze na krátkou dobu. Poplatník vyhazuje peníze za kolky v naději na spravedlnost, ale na konec i v tom je zklamán. Jsem pevně přesvědčen, že řízení odvolací není dostatečně pružné a že nevyhovuje potřebě obchodního života. Výsledkem toho jsou ony stohy odvolání u zemských finančních ředitelství ovšem nevyřízených. Výsledkem toho jsou dále řady nedoplatků jdoucích do miliard, řady exekucí, nešťastníků a nešťastných rodin. (Výkřiky sen. Thoře.)

Bylo by jistě rozumnější rozšířit kompetenci prvních stolic, které mnohdy přestřelivše nemají možnost chybu napraviti, a po věřiti je dočasně a do určité míry agendou odvolací, když by poplatník souhlasil. Tak by i jistě zmizely stohy odvolaní a finanční správa je zbavena přítěže mohla by včas vyřizovati běžnou agendu. To je stav. který předpokládalo i zavedení daňové reformy bývalého ministra financí dr Engliše, který těžkopádností administrativy, vedené starými úředníky, došel až tam, kde je nyní. Velmi dobré plány tehdy padly, a to právě neporozuměním buďto byrokratů puntičkářů, nebo byrokratů bázlivců, nebo byrokratů zpohodlnělých. Dokud finanční správa nebude míti vše vyřízeno tak, aby mohla pracovat a zpracovat agendu běžnou, nebude nikdy pořádku tam, kde ho má i být nejvíce, to je v peněžním hospodářství státním. Lámati ovšem kritický stav přepínáním úředníků, až padnou, není možné. Řešení musí být jednoduché a rychlé a musí být provedeno tak, aby poplatníci neměli pocitu křivdy a morálka berní aby byla posílena, nikoli podrývána. A tu jsem také u příčiny oněch miliardových nedoplatků daňových. Zejména v těch tisících dosud nevyřízených odvolání musíme hledat toho pravou příčinu. Myslím, pánové, že ani jeden z vás nezaplatí svému věřiteli více, než jste dlužni. Nezaplatíte také účet celý, jste-li přesvědčeni, že nemáte tolik platiti a máte-li pro to podklad. Nezaplatíte také proto, poněvadž víte, jak těžko byste dostávali přeplacené peníze nazpět, a poněvadž je vám také známo, že i reklamace, třeba na vadu zboží, by se velmi těžko vyřizovaly. Tu se domnívám, že každý by stejně postupoval i vůči svému věřiteli státu.

Poplatník podá odvolání, avšak stát vrtá v knihách a vymáhá pohledávku celou. Dlužník podal odvolání do vysokého předpisu, neplatí a čeká na vyřízená svého odvolání a platí podlé svého uznání. Tu vidíte, že nejsem dalek pravdy tvrdím-li, že po vyřízení odvolání nabude nedoplatků. Sledoval jsem totiž stav nedoplatků po několik let a každý mně přisvědčí, že rok co rok zůstávají téměř na téže výši. Není úbytku tak pronikavého, a myslím, že přírůstek rovná se úbytku. To je měřeno sumou více předepsaných daní a odpisem na odvoláních vyřízených.

Proto apeluji na pana ministra financí, aby nařídil v pravomoci své nebo zákonem bezpodmínečné vyřízení odvolání, třeba za cenu nějakých bolestných ústupků. Bez radikální operace není léčení možné. A každý z nás ví, že nejlepším léčením neduhu je, může-li lékař nemocnou část těla vyříznout. Pak se tělo rychle zotaví. Léčení prášky a injekcemi je zdlouhavé, nevede k cíli, nebo snad až za dlouhou dobu. V našem případě, o němž mluvím, je třeba již jednou říznout a nehledět na to, vyteče-li také trochu krve, jen když to, na čem buduje stát, bude posíleno a ozdraveno.

Miliardy daňových nedoplatků. S tím každoročně souvisí statisíce exekucí na živnostnících, obchodnících i jiných podnikatelích. Máme tisíce zničených existencí a následkem toho i rodin. Nemějte mi, pánové, za zlé, řeknu-li, že mnohá z těch exekucí byla také příčinou propouštění dělnictva a rozšíření řad nezaměstnaných. Stát potřebuje peněz to vím, vím také, že je musí dostat, poněvadž má na ně právo, ale pouze na peníze spravedlivé. Spravedlivému placení se nikdo nevzpírá. že občané platí, to přece vidíme z výkazů, třeba dnes je bída. Že by se tak dělo teprve na exekuce popírám. Byl by velmi zajímavý obrázek o tom, kolik bylo u nás zaplaceno na exekuční zákrok a kolik zaplatili poplatníci, vědomi si své berní povinnosti.

Tlak budí protitlak. Exekuce budí nenávist poplatníka vůči státu, který na něm vymáhá nespravedlivě předepsané daně. Je tu tedy otázka: Vymáhat dlužné miliardy či nikoli? Přisvědčíte mi, že k vymáhání zbyly by pouze ty, které tu zůstanou po vyřízení odvolání. Nebude toho mnoho. A tam u těch nedoplatků daňových, myslím, bude hospodářská situace dlužníků taková, že by vymáhání znamenalo jejich úplné zhroucení a zničení.

Nepotřebuji prohlašovati, že proti notorickým neplatičům, kteří zásadně neplatí, a proti daňovým defraudantům je nutno postupovati se vší přísností a rázností, a sám bych se za to přimlouval. (Tak jest!) I v otázce zbývajících nedoplatků daňových je třeba věc provésti rázně a odstraniti vřed finanční správy, který pouze hnisá a zdržuje. V novinách se teď zase mluví o opatřeních. Ale vartuji před takovým řešením, aby byla dávána premie liknavým poplatníkům před přesnými. Když úlevu v placení, tedy pro všechny bez rozdílu. Pocit nespravedlnosti nesmí míti žádný občan v našem demokratickém státě: Nezapomínejte na malé živnostníky a obchodníky, kteří platí nejpoctivěji, poněvadž jsou nejvíce honěni. (Hlasy: To je pravda!) Na chudý lid, říká se, musí být přísnost. Na chudý lid musí být hůl; je-li tato berní hůl spravedlivá, pak jistě každý rád snese její ránu. Ale proti ráně nespravedlivé brání se i ten nejslabší. A kdo tím trpí? Stát, jehož jste mluvčími i ochránci. Apeluji znova na pana ministra financí, aby především v zájmu státu odstranil křivdy páchané na drobných živnostnících i obchodnících a aby také v zájmu spravedlnosti nařídil vyřízení odvolání, třeba i za cenu ústupků více méně papírových, poněvadž daňové nedoplatky z odvolání vyvěrající jsou na papíře, nikoli ve skutečnosti, a konečně aby spravedlivě vyřešil otázku nedoplatků nejen pro někoho, nýbrž pro všechny bez rozdílu. Jsem přesvědčen, že si tím získá dík státu, poněvadž stát nebude musit dále počítati s papírovými číslicemi dále si získá dík všech poplatníků, kteří budou konečně vědět, na čem jsou a co jest jejich povinností, a konečně získá tím i dík celého úřednického aparátu finanční správ vy, který se bude moci věnovat přítomnosti a nebude se musit ohlížeti na minulost, která mu zůstane pouhou vzpomínkou na to, kam až naše finanční správa byla zavedena a jak nikdy v budoucnosti vypadati nesmí. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Přerušuji nyní rozpravu o státním rozpočtu a projednávání odst. 1 pořadu vůbec a projednáme další odstavce dnešního pořadu, načež teprve potom budeme pokračovati v rozpravě o státním rozpočtu. (Námitek nebylo.)

Budeme projednávati odst. 2 pořadu, jímž jest:

2. Zpráva výboru národohospodářského o vládnom návrhu zákona (tisk 42), ktorým sa opätne predlžuje účinnosť zákona zo dňa 27. marca 1930, č. 43 Sb. z. a n., o úprave užívania niektorých pastvín v zemiach Slovenskej a Podkarpatoruskej v ročných pastevných obdobiach 1930-1932 (tisk 69).

Zpravodajem je pan sen. Novák (rep.). Dávám mu slovo.

Zpravodaj sen. Novák (rep.): Slavný senáte!

V zemi Slovenské a Podkarpatoruské je zajištěno právní normou od prvních let poválečných pasení dobytka na cizí půdě. Zákonem ze dne 22. prosince 1932, čís. 210 Sb. z. a n., prodloužena byla účinnost zákona čís. 43/1930 Sb. z. a n. o další tři roky, tedy do 31. prosince 1935. Mezitím mělo býti provedeno šetření o tom, v jaké míře a od které doby bude možno omezit, po případě úplně zrušit užívací právo. Není pochyby o tom, že likvidace těchto práv je putna, ježto se nedají upřít i mnohé stinné stránky tohoto opatření. Nepříznivý vliv jeví se hlavně na půdě lesní, která užívacím právem byla nejvíce postižena, neboť oddaluje znovuzalesnění vykácených ploch a tím trpí řádné lesní hospodaření. Prodlužování tohoto stavu má za následek, že uživatelé spoléhají na cizí pastviny a své vlastní zanedbávají.

Zemské úřady v Bratislavě a v Užhorodě provedly na návrh ministerstva zemědělství šetření, kterým se zjistilo, že není možné v dnešní době těžké hospodářské krise užívací právo likvidovati. Hospodářské poměry uživatelů pastvin se od roku 1932 nezlepšily, ba naopak ještě zhoršily. Snaha úřadů převésti pozemky cestou pozemkové reformy do vlastnictví uživatelů, nemůže se toho času uskutečniti pro nedostatek finančních prostředků vlastních, ani úvěrem získaných. Užívané pastviny nebylo možno odnímati ani těm, kteří neudržují své vlastní pastviny v dobrém stavu, jak je to podle 3. odstavce u 6 zák. čís. 43/1930 Sb. z. a n. možné, jelikož v dnešní těžké době není možno žádati nákladné povrchové úpravy pastvin.

Jelikož platnost shora uvedeného zákona se končí 31. prosincem 1935, pokládá se za nutné a účelné další prodloužení jeho na dubu pěti let beze změny. Dosavadní zákon v praksi vyhovuje a proto se navrhuje prodloužení beze změny. Zaručuje uvolnění a znovuzalesnění půdy určité skupiny lesů vyjma užívacího práva vůbec a obsahuje předpisy pro zvelebení pastvin jak cizích, tak i vlastních. Doba pěti let je volena proto, aby umožnila uživatelům pohnojení pastvin a současně také jejich využití. Bude nutno, aby do té doby byl připraven našimi úřady definitivní zákon, jímž by úprava užívání pastvin a současně složité zákony, zák. čl. XII/1894 a zák. čl. X/1913, byly unifikovány a přizpůsobeny změněným hospodářským poměrům. Nemenší snahou úřadů musí býti také působení k tomu, aby likvidace zákonné úpravy byla urychlena a zjednodušena dobrovolnými dohodami mezi oběma stranami na způsob dlouhodobého pachtu. Uskutečnění bylo by možné tím spíše, že většina pastvin je majetkem státním, na př. v zemi Podkarpatoruské je z celkové plochy polonin 74.442 kat. jiter státního majetku 60.866 kat. jiter, t. j. 82%, a zbytek 13.576 kat. jiter, t. j. 18%, je majetek soukromý.

Sluší podotknouti, že otázka užívání pastvin na Slovensku a Podkarpatské Rusi je dalekosáhlého významu, ježto podle soupisu provedeného r. 1935 činila výměra pastvin r. 1934 používaných v zemi Slovenské 38.971 ha, v zemi Podkarpatoruské asi 87.685 ha, při čemž počet uživatelů na Slovensku činil 18.131 (v r. 1931 21.000), na Podk. Rusi 34.035 (v r. 1931 25.000).

Provedení tohoto zákona nevyžaduje zatížení státních financí. Národohospodářský výbor pojednal ve své schůzi dne 12. prosince 1935 o vládním návrhu tohoto zákona disk sen. 42 a navrhuje slavnému senátu jeho přijetí beze změny. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Ke slovu není nikdo přihlášen, rozprava odpadá.

Senát je způsobilý se usnášeti.

Budeme hlasovati o osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli podle zprávy výborové ve čtení prvém najednou. (Námitky nebyly.)

Námitky nejsou.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí podle zprávy výborové ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Osnova zákona byla schválena s nadpisem a úvodní formulí podle zprávy výborové tisk 69 ve čtení prvém.

Z usnesení předsednictva senátu podle § 54 jedn. řádu budeme ještě v této schůzi hlasovati o projednávané osnově také ve čtení druhém.

Ad 2. Druhé čtení osnovy zákona, ktorým sa opätne predlžuje účinnosť zákona zo dňa 27. marca 1930, č. 43 Sb. z. a n., o úprave užívania niektorých pastvín v zemiach Slovenskej a Podkarpatoruskej v ročných pastevných obdobiach 1930-1932 (tisk 69).

Má pan zpravodaj nějaké textové opravy?

Zpravodaj sen. Novák (rep.): Nemám.

Předseda (zvoní): Návrhů není.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí, právě schválenou ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina Osnova zákona s nadpisem a úvodní formulí byla schválena ve čtení druhém tak, jak byla schválena ve čtení prvém, podle zprávy výborové tisk 69.

Projednáme nyní odst. 3 dnešního pořadu:

3. Zpráva rozpočtového výboru k vládnímu návrhu zákona (tisk 60) o dalším poskytování poplatkových úlev při splynutí (fusi) nebo při přeměně právního útvaru některých podniků (tisk 71).

Zpravodajem výboru je pan sen. Zimák, jemuž uděluji slovo.

Zpravodaj sen. Zimák: Slávny senát! Predložený vládny návrh má za účel predĺžiť o tri roky, to je do konca r. 1938, zákony č. 88/1927, č. 153/1930 a č. 207/1932 Sb. z. a n., o poplatkových úľavách pri splynutí (fúzii) alebo pri premene právneho útvaru niektarých podnikov.

Poskytovanie takýchto úľav započala už zákonom z 4. červenca 1923, č. 151 Sb. z. a n., a bolo rok za rokom predľžované. R. 1927 bol vydaný zákon v novej úprave s platnosťou do konca r. 1929. Potom bola platnosť zákona opäť predľžena, najprv do konca r. 1932 a potom opäť do konca r. 1935.

Pôvodný zákon z r. 1923 bol vyvolaný snahou oslobodiť od centrál viedenských a budapešťských domáce podniky a umožnil tvorenie sa väčších podnikov slučovaním, aby takto sa staly schopnejšími vývozu. Predpokladaný proces slučovania podnikov nebol dosažený ani v r. 1927, ani po ďalších prolongáciách dotyčných zákonov.

Úľavy poplatkové boly zákonom z r. 1930 rozšírené na podniky tých spoločností s ručením obmedzeným, ktorých podiel patrí společenstvám, a niektorými z týchto společenstiev, a okrem toho vláde sa dalo zmocnenie, aby za závažných národohospodárskych okolností poskytla obdobné poplatkové úľavy, ako poskytoval zákon č. 88/1927 i v iných prípadoch slúčenia alebo premeny právneho útvaru podnikov.

Dôvody pre podporovanie formy podnikania kolektívneho stávajú dosiaľ; preto vláda predkladá tento svoj návrh zákona, ktorý ponecháva v platnosti oné poplatkové úľavy, ktoré sa týkajú premien verejne účtujúcich podnikov, spoločností a ručením obmedzeným a pravovarského meštianstva na akciové spoločnosti, a spoločnosti s. r. o. na družstvo. Ďalej pozostávajú v zákone zákonom dosiaľ poskytované poplatkové úľavy pri splynutí

a) akciových spoločností, spoločností s r. o. a pravovarského meštianstva s akciovou spoločnosťou,

b) spoločnosti s r. o. so spoločnosťou s r. o. alebo družstva s družstvom,

c) spoločnosti s r. o., ktorej podiely patria, družstvu alebo niekolko družstvám, s niektorým z týchto družstiev,

d) sporiteľne alebo iného verejne účtujúceho penažného ústavu so sporiteľňou,

e) okresnej hospodárskej záložne, alebo iného verejne účtujúceho peňažného ústavu s okresnou hospodárskou záložnou, len že sa budú budúcne poskytovať len na žiadosť, o ktorej bude rozhodovať vláda, a v miere pre dosaženie národohospodárskeho účelu skutočne potrebnej.

Počíta sa najmä na slučovanie menších peňažných ústavou v dôsledku sníženia úrokovej miery a potom na tie obory priemyslu, ktoré usilujú o vývoz.

Úľavy, ktoré povoľovala vláda na podané žiadosti na návrh ministerstva financií, sa podľa navrhovaného zákona poskytovať nebudú, lebo prax ukázala, že sa jednalo ponajviac o záujem súkromný.

Poneváč vláda chce mať na zreteli širší záujem národohospodársky, predkladá tento svoj návrh na predlženie platnosti zákona s vynechaním onej častí, ktorá sa ukázala byť neúčelnou.

Rozpočtový výbor senátu prejednal tento vládny návrh vo svojej schôdzi konanej dňa 12. prosinca a usniesol sa doporučiť slávnemu senátu tento vládny návrh tisk sen. 60 ke schváleníu bezo zmeny vo znení dole otisknutom. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Ke slovu není nikdo přihlášen, jednání je skončeno.

Budeme hlasovati o osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli v prvém čtení najednou podle zprávy výborové.

Jsou námitky? (Nebyly.)

Nejsou.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí podle zprávy výborové ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Osnova zákona s nadpisem a úvodní formulí byla schválena ve čtení prvém podle zprávy výborové tisk 71.

Z usnesení předsednictva senátu podle § 54 jedn. řádu budeme ještě v této schůzi hlasovati o projednávané osnově také ve čtení druhém.

Ad 3. Druhé čtení osnovy zákona o dalším poskytování poplatkových úlev při splynutí (fusi) nebo při přeměně právního útvaru některých podniků (tisk 71).

Táži se pana zpravodaje, zda má nějaké textové změny?

Zpravodaj sen. Zimák: Nie sú.

Předseda (zvoní): Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí,

právě schválenou ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Osnova zákona s nadpisem a úvodní formulí byla schválena také ve čtení druhém tak, jak byla schválena ve čtení prvém, podle zprávy výborové tisk 71.

Budeme nyní pokračovat v rozpravě o státním rozpočtu. "

Ad 1. Zpráva, rozpočtového výboru o usnesení posl. snemovne (tisk 65) k vládnemu návrhu štátneho rozpočtu republiky československej a finančného zákona na rok 1936 (tisk 75) a rozprava o prohlášení ministra financí, učiněném ve 13. schůzi senátu dne 12. prosince 1935.

Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, p. sen. Paulusovi.

Sen. Paulus: Slavný senáte! Bylo by házením hrachu na zeď, kdyby chtěl někdo v tomto sboru, právě tak jako v posl. sněmovně, přinášeti pozměňovací návrhy nebo připomínky k rozpočtu, který nám vláda předkládá ke schválení. Ani v rozpočtových výborech nebylo dbáno jediného pozměňovacího návrhu ani připomínky a je přirozené, že nebude dbáno ani toho, co se bude díti dále. (Předsednictví převzal místopředseda dr Buday.)

Za těchto okolností se hlasovalo o státním rozpočtu na r. 1936 v posl. sněmovně. 12. prosince 1935 o 16. hodině schválila posl. sněmovna rozpočet na r. 1936. O 2 hodiny později téhož dne měli jsme už na senátorských lavicích usnesení posl. sněmovny krásně vytištěné a svázané v knihu o 222 stranách. Tisk a sazba tohoto díla vyžaduje si několika dní času. To znamená, že toto usnesení poslanecké sněmovny bylo vytištěno ještě dříve, než se o rozpočtu začalo hlasovati, čili jinými slovy: vláda věděla a musela vědět, na čem se poslanecká sněmovna usnese. To znamená, že každá debata v plenu poslanecké sněmovny i senátu, ačkoli jde o nejdůležitější státní věc, o to, jak budeme v příštím roce hospodařiti, je zbytečným plýtváním časem, že je to jenom proto, aby byla jakýmsi šidítkem pro lid, že parlament ještě o něčem rozhoduje, že zde ještě vládne demokracie - a zatím parlament ani senát nerozhoduje o ničem, nýbrž rozhoduje oligarchie politických stran, seskupených v nahodilou koalici.

Je žalostné zjišťovati, co jste z té demokracie udělali. První a největší ránu jste jí zasadili volebním řádem s vázanými kandidátními listinami. Vzali jste voliči právo individuální volby, jak předpisuje demokratické zřízení, a zákonem jste mu uložili vhoditi do urny očíslované kandidátní listiny s řadou jmen osob, z nichž volič kromě prvé nebo nejvýše prvých dvou, nebo ani ty ne, žádnou ve svém životě neviděl, nezná ji a třeba ji ani neuvidí.

Udělali jste z volebního řádu zřízení podobné, jako bývala nebožka lotynka, kam naše babičky také házely papírky s numírky, jenže k tomu nebyly zákonem nuceny a někdy sem tam něco vyhrály, ale národ za těch 17 let neudělal s vázanými kandidátkami trefu žádnou.

Když voličstvo sneslo toto okleštění demokracie, když proti tomu nerevoltovalo, pak šli pánové z vládní většiny dále a dostali se přes celou řadu protidemokratických činů, přes omezení slova bachovsko-metternichovskou tiskovou censurní praksí až k zmocňovacímu zákonu. Dovolte mi, slavný senáte, abych se u tohoto zmocňovacího zákona, kterým jste zarazili hřebík do rakve demokracii, poněkud pozdržel. Jsme zde v senátu všichni v tom věku, že pamatujeme staré Rakousko s jeho absolutismem a pamatujeme také starý rakouský parlament. Vy, kteří jste tam byli členy, řekněte upřímně, zda rakouský parlament nestál na daleko vyšší úrovni nežli náš? Podívejte se, pánové, kolem sebe do těch prázdných lavic! Tohle má být sbor - výkvět národa, to má být korektiv poslanecké sněmovny?

Před chvílí se tu hlasovalo o prodloužení zákona o pastvinách. Zjistil jsem ze své lavice, že bylo zde přítomno 29 členů. Senát nebyl schopen se usnášeti a z těch 29 členů hlasovalo 14 pro, tedy menšina. Ale při tom mechanismu se řeklo: To je většina - a zákon je schválen. Zač stojí a jakou úctu může míti takový sbor, takovýto sněm v očích veřejnosti, když sám se tak znemožňuje a připravuje do takovéto situace? Nedivte se potom, ve veřejnost nazývá senát zaopatřovacím ústavem pro zestárlé politiky! Vždyť tu nevážnost si děláte sami při tak velmi důležité věci, jako je státní rozpočet; zjišťuji, že tu není přítomno více než 28 až 30 zákonodárců, kteří mají hlasovati a debatovati o tak vysoce důležité věci. Proto ta demokracie tak vypadá, že se takhle k ní chováte.

Zmínil jsem se o rakouské absolutistické ústavě. Vážení pánové, my jsme ji tenkrát přiváděli ad absurdum a dokazovali a dovozovali, že rakouská ústava přes parlamentarismus je absolutistická, a to z toho důvodu, že má § 14, který dovoloval vládě rozpustit parlament, když jí nebyl pohodlný, a pomocí něho vládnout a vydávat zákony. Jaký pak je rozdíl mezi 14. paragrafem bývalé rakouské absolutistické ústavy a naším zmocňovacím zákonem? Zmocňovací zákon právě tak suspendoval pravomoc zákonodárných sborů, jako to činil § 14. Tím okamžikem, kdy pánové z vládní většiny zvedali ruce pro zmocňovací zákon, pohřbívali zároveň demokracii, poněvadž nelze sloučiti vodu s ohněm.

Ale, pánové z vládní většiny, vy jste se namlsali, udělali jste řadu protidemokratických činů, které vám občanstvo tolerovalo. Neprovedli jste na př. 24 let volby do nemocenských pojišťoven, správní rada miliardového sociálního ústavu, Ústřední soc. pojišťovny, nevyšla z voleb, nýbrž nakomandovali se tam páni sami. Rozdělili jste hladové na organisovaně a neorganisovaně a řekli jste, že podpory smějí dostávati jenom organisovaní, to znamená, že neorganisovaní mohou umříti hlady. Tak demokraticky jste si počínali, a pak se ovšem nedivte, že lid této vaší demokracii nerozumí, že jí nemůže přijíti na chuť a že prostě ztrácí důvěru.

Vážení pánové! Patrně jste hřešili a hřešíte na to, že náš národ je tak dobrý, že potřeboval celých 300 let k tomu, aby se vypořádal s Habsburky. Ale zapomínáte na důležitou věc, že Rakousko vzalo sice českému národu svobodu, že jej drželo v duševním poddanství a duševní bídě, ale že jej nechalo aspoň hmotně žíti a to je velká věc. Duševní bídu snese lid déle než bídu hmotnou, poněvadž zde běží o pud sebezachování, a ten je nejsilnější a je nekontrolovaný. A vy se patrně domníváte, že za 300 let vás nebude bolet hlava z toho, co děláte dnes. Ale zapomínáte na jedno, že hlad dělá z člověka šílence a vede ho k činům, kterých by jindy neudělal, poněvadž právě jde o pud sebezachování. My, kteří jsme prodělali válku, můžeme to nejlépe posouditi. Vojáci nepropadli zoufalství ve svém celku, když šli do bitvy, protože se utěšovali nadějí, že každá kulka netrefí a že mohou vyváznouti životem. Ale titíž vojáci, jakmile nastal hlad a nebylo co jísti, byli odhodláni i k nejzoufalejší vzpouře, poněvadž instinktivně vycítili, že hlad se nikomu nevyhýbá, že usmrcuje každého a bez výjimky. A my u nás máme hladovou armádu přes 700.000 živitelů rodin, kromě jejich dětí a žen. Nevím, jak srovnáte se svým svědomím a dobře vám to řekl v posl. sněmovně generální rozpočtový zpravodaj posl. Remešty počiny, a jak se zodpovíte před budoucími generacemi. Vždyť tento stav, kdy hladové občanstvo se stává nepříčetným a neodpovědným za své činy, připravujete. Dokáži vám to. Připravujete jej řadou opatření, ať je to monopol, kontingentace výroby nebo cokoli jiného, co omezuje výrobu a práci a zvyšuje ceny, připravujete jej svým hospodařením ve státním hospodářském aparátu, a dovolím si vám na důkaz toho říci několik cifer z kapitoly o státním dluhu.

Státní účetní uzávěrka za r. 1934 nás poučuje, že republika má na 41 miliard státních dluhů. Za posledních 5 let jste nadělali nových 6 3/4 miliardy dluhů. Uvažte prosím, že jenom na úrokovou službu potřebuje dnes stát celé dvě miliardy, to je celou čtvrtinu všech státních příjmů! A to ještě nemluvím o tom, že úroková služba z dluhů samosprávných si vyžaduje další jedné miliardy Kč. Vždyť jenom přírůstek na dluzích z minulého roku činí 1.506 mil. Kč a pasivum za letošní rok se očekává ve výši kolem 1 1/3 miliardy Kč.

Vážení pánové a dámy, jak pak si představujete takhle další hospodaření? Vždyť přece víte, že více než polovina našeho občanstva nemá důchod vyšší než ten, který se rovná existenčnímu minimu, t. j. 500 Kč měsíčně, a že každý sedmnáctý člověk práce schopný je u nás bez zaměstnání. Jak si představujete, kdo bude platit úroky a anuity, totiž kdo je bude moci platit? Vypočítal jsem, že kdyby se vrátila doba naší nejvyšší konjunktury, kdy jsme měli v národním hospodářství obrat na 95 miliard, že bychom ještě stěží stačili zaplatiti úroky a anuity z dluhů, které dnes máme. Vždyť my skoro žádné anuity neuplácíme, my jsme opustili amortisační plán z r. 1933 a necháváme budoucím generacím dluh skoro neztenčený, aniž se staráme o úmor.

Od r. 1930 předkládá vláda každým rokem vyrovnaný rozpočet, to znamená, že říká občanstvu, že nebude ve státní správě vydávati více než přijme. Ale já zjišťuji, že ani jeden rok neskončil vyrovnáním nebo snad nějakým menším přebytkem, nýbrž všechna ta léta od r. 1930 končila velikými ztrátami, které se letos objevují sumární cifrou 6 3/4 miliardy Kč. Rozpočet na r. 1936, o kterém debatujeme a který budete teď schvalovat, to je kapitola sama pro sebe. Prohlašuji s tohoto místa, že tento rozpočet je nesprávný, že neodpovídá pravdě, že je to fikce. Na rok 1935 se dělaly určité předpoklady v rozpočtu o daňových příjmech. Tyto předpoklady se splnily tak krásné, že za 3/4 roku je příjmů na daních o 800 mil. Kč méně, než státní rozpočet předpokládal. Ale to nic nevadilo pánům, kteří sdělávali rozpočet na příští rok. Vzali zase předpoklad téhož výnosu daňového, snad ještě většího, aniž by si uvědomili, že hospodářská situace se nezlepšila, spíše se zhoršila, a že tato rozpočtová čísla nebudou v žádném případě dodržena. Vážené dámy a pánové z vládní koalice, vy budete pro rozpočet hlasovati stejně, ale víte předem, že je to fikce. Vždyť už při jeho sdělávání se vláda rozmýšlela, nemá-li rozpočet udělat pasivní hned, protože věděla, že rozpočtová čísla nebudou dodržena.

Řekněte mi, slavný senáte - lépe řečeno prázdné lavice - jakou cenu má rozpočet, jehož číslice nezakládají se na podstatném a odůvodněném oprávnění, nýbrž jsou přitaženy ze vzduchu? Pro takový rozpočet nebudeme hlasovati v jeho celku, vyjímajíc toliko kapitolu národní obrany, poněvadž tam jde o bezpečnost státu. Nebudeme pro něj hlasovati také z toho důvodu, že podle demokratického zřízení předložení rozpočtu vládou znamená, že vláda žádá o důvěru schválením tohoto předloženého rozpočtu. A poněvadž my nemáme v tento vládní režim důvěru, poněvadž až dosud neudělal nic jiného než to, že připravil národ do bídy a stát do finančního zoufalství, nemůžeme hlasovati pro tento rozpočet, kromě kapitoly, kterou jsem vyjmul, a budeme hlasovati proti tomuto rozpočtu.

Vážení přátelé, nevím, zda si dobře uvědomujete stav, ve kterém je stát po stránce hospodářské. Což jste již někdy viděli na světě člověka, který - když stále více vydává než přijímá - by se neoctl na konec ve finančním rozvalu? A myslíte, že je tomu u státu jinak? Není, jen s tím rozdílem, že když se octne ve finančním rozvalu jednotlivec, zabaví mu všechno, je z něho žebrák, ale u státu se to jeví tak, že má cedulovou banku a že rozval hospodářský se projeví znehodnocením jeho měny. Napsal jsem to již před 3 roky. Nejde o to, co je důležitější a správnější, zdali stálost měny, inflace nebo deflace. Napsal jsem, že otázka zní jinak, totiž zdali při tom způsobu hospodaření ve státě, kdy stále a stále více vydáváme, kdy již máme za 6.712 mil. Kč pokladničních poukázek, takže žijeme z 90% na dluh, kdy bylo vydáno jen loni oproti rozpočtu na rok 1935 o 2.889 mil. Kč pokladničních poukázek více, se inflaci vyhneme? Tak zní otázka a já jsem tehdy řekl docela otevřeně a dnes to opakuji, že se domnívám, že si ani nejste dobře vědomi, jak blízko stojíme této skutečnosti. Zeptejte se pana guvernéra Národní banky, co soudí o udržení kursu státních papírů, nebo pana ministra financí dr Trapla, co soudí o pokladničním stavu státní pokladny. Nedá se věčně takto žíti. To jsou zákony přírody, tyto zákony hospodářské, ty nikdo neoddiskutuje a nezmění. Když se udělá dluh, musí se platiti úrok a úmor a jednou se ten dluh musí zaplatiti. A když národ ve svém celku nemá tolik důchodu a možnosti, aby stačil vydělat na úrok a splátky, musí nastati finanční rozval dříve nebo později. Kdybychom.si to mužně přiznali, snad by bylo více odpovědnosti v tomto státě než dosud. (Sen. Kostka [německy]: Máme tedy nechat lidi vyhladovět?) Kdybyste mi to řekl česky, odpověděl bych.

Dámy a pánové, přidržel jsem vám trochu zrcadlo před očima. Ani mne nenapadne věřit, že byste snad šli do vnitra svého svědomí a polepšili se. Vždyť budete za chvíli hlasovati pro fiktivní rozpočet na r. 1936, třebaže jste si dobře vědomi, že je nesprávný a nepravdivý. Ale nejen to; budete také hlasovati pro nové daně z kyseliny octové, z prášku do pečiva, pro daň z umělých tuků atd., pro daně z životních potřeb, které nejtížeji dolehnou na největší chudáky. Pánové z vládní koalice, chtěl bych vám říci, že jste si vzali příliš mnoho na svědomí. Vám patrně není známo, že nejbezpečnější oporou státu v jeho těžkých dobách je spokojený národ, který slušně uhájí svou existenci. Ale národ těžko obhajuje svou samostatnost, stal-li se apatickým, lhostejným a propadl-li zoufalství. A do tohoto zoufalství se již dnes lidé dostávají vaším přičiněním a přičiněním zřízení daňového, resp. daňových exekucí.

Znám případy, že na př. zámečník ve Vizovicích na Moravě byl exekuován pro daně a byl mu přes ustanovení exekučního řádu odšroubován svěrák se zdi, zabaven a prodán, třebaže to byl předmět, kterého nezbytně potřeboval k provozování své živnosti a k uhájení své existence. Nic nebyl platen pláč jeho nemocné matky, upoutané na lůžko, nic nebyl platen nářek jeho churavé ženy a čtyř malých, hladových dětí, exekuce se provedla a ten člověk je dnes na mizivě, nemá co dát do úst pro sebe ani pro svou rodinu. A co bychom chodili tak daleko. Na Vinohradech byla v exekuční dražbě prodána trafikantovi budka pro dluh 200 Kč, a když to provedli, zjistilo se, že vůbec není dlužen, že je měl zaplaceny. Řadu takových případů bych vám mohl vykládat. Znám případ, že živnostník, zámečník, který doufal, že se nyní situace poněkud osvěží, a který měl možnost zase dostat nějaké zakázky, otevřel znovu svou zámečnickou dílnu. Dva roky již neprovozoval živnost, pořídil si dodatečné stroje, kterých potřeboval, a zásoby materiálu - ovšem že si na to vypůjčil 16.000 Kč od svých příbuzných. Měl tak možnost zase začít, vzal dva dělníky a myslil, že zase bude moci znova zahájit svou existenci. A co se stalo? Nepracoval ani týden, přišel exekutor, zabavil mu všechny zásoby, které měl nakoupeny, železo a ostatní věci a tak ten člověk musil znovu zavřít a ty dva lidi propustit. Takto podporujeme zaměstnanost! A když dnes udělá bilanci, jest na tom nejen tak zle jako byl, nýbrž má ještě o těch 16.000 Kč, které si vypůjčil, dluhů více.

Vážení přátelé, nedivte se potom, že lid propadá zoufalství, že je nešťasten a že ztrácí zájem o vlastní stát, a to je nejnebezpečnější stav, do kterého jste lid vehnali svým neodpovědným, lehkomyslným a rozmařilým hospodářstvím ve státním životě za těch sedmnáct let. Dámy a pánové, na smrtelných postelích vás budou trápit výčitky svědomí, že jste prohospodařili národu všechno, co se prohospodařit dalo, že jste prohospodařili i to nejvzácnější, co nelze zaplatiti penězi, že jste prohospodařili důvěru lidu! (Potlesk senátorů národního sjednocení.)