Místopředseda dr Bas (zvoní): Ke slovu je přihlášen pan sen. Dytrych. Uděluji mu slovo.

Sen. Dytrych: Slavný senáte! Projednáváme letos jako jiná léta formálně upravený a v rovnováze se nacházející rozpočet, který ovšem počítá i s malým a menším přebytkem. Zkušenosti nás ovšem učí, že málokterého roku se podaří, abychom tento přebytek měli, ba naopak státní rozpočet končívá citelnou ztrátou. Také letos byl tento rozpočet sestavován velmi optimisticky, počítal, že už jsou lepší drby, že lid bude lépe spláceti daně a že skutečně rozpočet bude v rovnováze. Nevím, jestli se to podaří, poněvadž i dnešní doba je zlá, málo se pracuje, je málo výdělků, není zaměstnání, takže asi budeme končiti ztrátou jako jiná léta.

Náš venkovský zemědělský lid, pokud může, rád daně platí. Mám informace od. několika berních úřadů v zemi Moravskoslezské, kde se táži, kdo vlastně má těch nedoplatků nejvíce, a tu mi vždycky bývá řečeno, že všichni ostatní, jediní zemědělci skutečně platí daně velmi rádi, pokud mohou. Ale ovšem tito zemědělci žádají, aby předpisy daní byly jasné, srozumitelné a aby byly zavčas lidem posílány. Ale toho všeho, bohužel, postrádá zemědělec, takže má vůbec jakousi nedůvěru vůči finanční a státní správě. Daňové zatížení je velmi citelné, poněvadž se u nás zdaňuje téměř každý krok, každý počin, a věru nechybí takových slov, že lidé říkají Raději si lehnu, než bych něco podnikal, poněvadž ještě jsem podnikati nezačal a už mám daně předepsány.

Další věc: Vážení pánové, jak se dívá zemědělec na celé předpisování daní? Říká: Proč to děláte tak složitě a tak komplikovaně, když to skutečně může býti jednodušší? Daňové předpisy jsou tak komplikované, že skutečně žádná finanční správa se v tom sama nevyzná, a je potřebí proto všelijakých poradců, a když porada špatně dopadne, poplatník na to doplatí.

A teď si račte představiti, jak to vypadá, když takový chudák, který od rána do večera se lopotí, má se starati, jestli taková nebo onaká dávka, daň a poplatek a nevím co je zase znovu zavedeno. On to neudělá nebo podá pozdě přihlášku a už to jde: úrok z prodlení anebo pokuta a na konec exekuce.

Slavný senáte! Toto všecko vlastně vyvěrá z nedostatečné organisace berních správ a berních úřadů. U berních správ jsou úředníci, že skutečně někdy člověk žasne, jestli ti páni dělali zkoušky z berní činnosti anebo jestli pouze byli zkoušeni z počtů. (Předsednictví převzal místopředseda dr Heller.) Nepřijde na to, umí-li někdo daně spočítati, ale na to, umí-li zpoplatniti člověka, ať obchodníka, živnostníka nebo zemědělce. Ta věc není tak jednoduchá a právě proto my zemědělci už dávno voláme, aby ministerstvo financí nám vyšlo v tom ohledu tak daleko vstříc, aby v převážně zemědělských oblastech byly skutečně referenti, kteří zemědělskému podnikání rozumějí, aby nás mnohdy nesmyslně nezdaňovali. (Tak jest!)

Mohlo by se, vážení pánové, říci, že máme daňové komise. Ale kdo v daňové komisi byl, musí bohužel říci, že to bylo s touto institucí sice dobře míněno, ale že úplně zklamala. Čas od času se pánové sejdou, donese se tam fůra kont, předpisů, referent to odreferuje nebo také něco neodreferuje a en bloc se to všechno schválí. Tím je tato demokratická instituce, tato občanská kontrola a revise hotova. Na co ji vlastně máme, nevím; ovšem mohlo by se také státi, že by se ze stranickosti některému poplatníku mohl,o škoditi a že by mohl býti zkrácen.

Máme u nás daňové výkazy, ale každý, kdo je viděl, musí přiznati, že se v nich vůbec nikdo nevyzná. Je tam tolik rubrik, že by to předpokládalo přímo účetnické vzdělání a odbornou inteligenci, kdyby tomu měl někdo rozuměti. A tak opravdu zemědělec neví, jak na tom je. Když člověk s takovým zemědělcem mluví, slyší: "Já mám daně zaplaceny", ale sotva zaplatí, dostane za týden nedoplatek nebo úrok z prodlení nebo něco jiného. Ti lidé skutečně nikdy nevědí, kdy jsou s daněmi hotovi. Nedivte se proto, že říkají: Co se budeme shánět? Náš pan rada má předpis, že okres musí odvésti tolik a tolik daní, tak co se budeme shánět a počítat? Lidé tedy platí, dokud platit mohou, a pan rada má více daní.

Není proto divu, že zemědělci tolik let volají, aby byl tento nejasný systém předpisování odstraněn a zavedeny zase dřívější dobře srozumitelné daňové knížky. Prostý člověk musí vědět, na čem je, má-li předpis na 100 Kč a zaplatí 70 Kč, že mu zbývá zaplatit ještě 30 Kč. To je přece docela jasná mluva. Mimo to myslím, že by to bylo ve prospěch státu, poněvadž by nevznikaly daňové nedoplatky. Jeden z mých předřečníků se zde zmínil o tom, že se napřed musejí vyříditi všechna odvolání a že se počítá s tím, že per saldo nedoplatky tak velké nebudou.

Pan ministr financí, pokud vím, již několik roků jak ve sněmovně, tak zde v senátě slibuje, že dá berním úřadům příkaz, blahovolně postupovati při vymáhání běžných daní i daňových nedoplatků, a to zvláště u poplatníku, I kteří kolikráte zůstávají s placením pozadu, ač za to nemohou. Pokud jde o nás zemědělce, jsme již 4 nebo 5 let biti, neboť každý rok máme ohromnou neúrodu. Když zemědělec naseje, ale nic nesklidí a dobytku nemá dohromady co dát žrát, z čeho má pak třeba i ten malý paušál, jemu vyměřený, zaplatit?

Myslím, že to pan ministr slibuje jenom nám v Praze. Když jsem před nedávnem v jedné věci intervenoval u berního úřadu a poukazoval, že pan ministr slíbil, když se naskytne taková a taková věc, že pse má s poplatníkem vyjednávati a dohodnouti se na splátkách, ukáže-li poplatník dobrou vůli s tím by jistě stát mohl býti spokojen - bylo mně řečeno: To snad říká pan ministr vám. Při tom mně úředník ukázal přípis zaslaný berním úřadům, ve kterém byly berní úřady a berní správy rozděleny podle toho na dobré a špatné. Dobré berní správy tam nebyly vyjmenovány,ale špatné, které prý liknavě vybírají a odvádějí daně, tam byly jak v zemi Moravsko-slezské, tak České a Podkarpatoruské nominativně udány. On mi řekl: Podívejte se, já prý špatně vymáhám daně. Přečtěte si ten poslední odstavec: "Ministerstvo financí činí osobně odpovědny pány přednosty úřadů a referenty za včasné a rychlé vymáhání a vydobývání daní nejdéle do konce t. r. Všecky daňové nedoplatky a běžné daně musejí býti vydobyty. Jestliže se tak nestane, bude to míti vliv na kvalifikaci přednosty."

Teď, slavný senáte, uvažte, že to byl pán, který měl 3 léta do pense. On začal rukama vzhůru, jak k tomu přijde, že lidé neplatí, a on za 3 roky půjde do pense a bude míti po případě o 200 až 300 Kč méně pense. Samozřejmě velký rozruch, velký strach. A on si to udělal velmi pohodlně. Bez jakéhokoliv dalšího upomínání rozeslal edikty dražební.

A teď jste měli vidět ten rozruch na celém okrese! To jest jeden důsledek tohoto předpisu.

V jiném okresu přijde ke mně veliká deputace a říká, že v cukrovaru velkopavlovickém v zemi Moravskoslezské berní správa zabavila všem řepařům peníze za řepu. Jeden sedlák, zdál se mi pořádným člověkem, přijde a říká: "Já nemám vůbec žádné daňové nedoplatky. Já mám 1/2 roku zaplacenou dáňku." Tedy měl podle toho dopláceti pouze druhou polovici, to bylo někdy v říjnu, měl tedy na to čas. Ale oni mu to zabavili s tím, že si to napřed odpočítají a pak si on může přijíti pro zbytek.

Když poctivý rolník, který platí rád, je takto přímo uražen, nedivte se, že je tu veřejné rozhořčení a že jsou stále a stále výtky ministerstvu financí.

To by byla jedna část. Tolik jsem chtěl říci k rozpočtu. Kdyby se skutečně podařilo, že by jedenkráte komplikovanost byla odstraněna, že by referenti byli na pravém místě a knížečky byly pěkně a jasně zavedeny a kdyby to neříkal pan ministr financí jenom nám v Praze, ale kdyby také kousek toho srdce ukázali berní správci a berní úředníci na venkově, pak myslím, že by se rozpočet docela dobře hodnotil.

Zdálo by se, když tu neházím žádnými číslicemi, že se neprobírám rozpočtem. Naše strana bude hlasovati pro rozpočet, naše strana ví, že stát potřebuje příjmy, naše strana ví, že dnes je doba zlá, že máme tolik nezaměstnaných, lidí hladovějících, kteří nemohou za to, že do té nezaměstnanosti upadli. Já říkám: Krást nesmí, z práce je propuštěn, chleba nemá, tak je svatou povinností naší, abychom se především o ty chudáky, o ty drobné lidi starali. Já vím, že to předpokládá velikou sumu ve státním rozpočtu. Kdybychom ještě neměli tu sousední říši, která pořád cosi haraší, takže se musíme také zabezpečovat, pak samozřejmě by těch peněz tolik zapotřebí nebylo.

My budeme pro rozpočet hlasovati, ale prosili bychom, aby jedenkrát státní správa zařídila to, co jsem přednesl. Není tu třeba žádných finančních nákladů, je to odůvodněno a několik roků slibováno, takže není překážek, aby se to okamžitě neprovedlo.

Ale, vážení přátelé, náš člověk venkovský není dnes soužen a roztrpčen jen těmito věcmi berních úřadů, nechci, aby si někdo myslel, že mu to nedá spát, ale naše zemědělství, hlavně u nás na Moravě, je velmi roztrpčeno celou kontingentací, monopoly a plánováním, jak to všechno vypadá a jak to dopadne.

První plánování, resp. první kontingentaci jsme zavedli u řepy cukrové, a to proto, poněvadž se ukázalo na mezinárodním foru, že poměr spotřeby k výrobě neklape, že tu není správný poměr, zkrátka a dobře povstávaly nadbytky výrobků, jejichž vyrobení stálo obrovské, miliardové jmění, a nebylo to vlastně k ničemu, ba mnohdy se mluvilo, že se to snad bude muset házet do moře. Tehdy se sešel celý svět v oboru cukerním a na těchto poradách braly účast ovšem také organisace řepařské. Byla to t. zv. mezinárodní dohoda Chadbournova. Československo účastnilo se těchto porad několikrát a dostala také určitý kontingent vývozního cukru, což nám zabezpečovalo udržení řady cukrovarů v provozu a přiliv cizích valut, kterých potřebujeme nutně pro jiné obchody. Poněvadž šlo o mezinárodní dohodu, aspoň já za naši organisaci říšského sdružení řepařů jsem pevně věřil a předpokládal, že všechny cukrovary podepsaly tuto dohodu a že také stát k tomu dal sankci, že se tato dohoda má prováděti.

Jaká byla dohoda mezi řepaři a cukrovarníky v našem státě? Byla krátká. Řeklo se Každý řepař bude míti právo odvésti tolik cukrovky do cukrovaru, jako dodával v tříletém průměru za léta, 1928 až 1930. Spočítalo se množství, dělilo se třemi a z toho vyplýval každému řepaři jeho kontingent. Všichni řepaři s tím byli spokojeni a první rok to jakž takž šlo. Ale druhý rok začalo se už počítat jinak. Na př. hanácké cukrovary a hanáčtí akcionáři mají příliš mnoho akcií, ale nemají tolik řepy, aby mohli dodávati řepu podle počtu akcií. Jak to praktikovali 20 nebo i 50 let? Vím, že řada drobných zemědělců-řepařů, domkářů sázela řepu pantátovi akcionáři na jeho akcie. Teď přišla kontingentace, domkáři nebyli v seznamu dodavatelů řepy, nýbrž byl tam ten pantáta akcionář, a když takový domkář přišel do cukrovaru o kontingent, řekli mu: vy zde nejste v seznamu a proto nemůžete žádnou řepu síti. Nyní si představte rozruch, který se rok od roku zvětšuje, jak to venku vypadá, když lidé mají pole a neví, co na ně mají sázeti, poněvadž máme plánovité hospodářství; obilí také pomalu nebudou moci síti, poněvadž se říká, že máme nadprodukci, řepu by sázeli rádi, ale cukrovar jim ji nevezme, náhradní plodiny se prozatím doporučují, ale nejsou sjednány ceny za ně, a je to riskantní věc; tak co si mají ti lidé počíti? Jsou však i jiné případy, na př., že se syn ožení a dostane polovičku majetku. Otec měl kontingent na celek, ale syn již nedostane polovičku kontingentu, řeknou, že nebyl v seznamu a kontingent prostě absorbují cukrovary; je-li to cukrovar s politickým přibarvením, dá se kontingent přirozeně tomu, komu se chce. Tato nespravedlnost se rozmohla takovou měrou, že minulý týden nejen naši lidoví zemědělci, nýbrž i agrární, socialističtí a hlavně drobní zemědělci podepsali memorandum a myslím, že na 100.000 podpisů leží dnes v Kolovratském paláci - předsedovi vlády, aby se v této věci již jedenkrát udělal pořádek. (Sen. Krejčí: Ten to neudělá!) Ať to udělá nebo ne - a já věřím pevně, že min. dr Hodža, který často přichází se vznešenými zásadami plánovitého hospodářství, proti čemuž se nikdy nestavíme, to udělá - my každý rozumný plán, který přichází v takových rozháraných dobách, schvalujeme. Víme, že se bez plánu nic nepostaví. V ruce to nemáme, abychom to jiným způsobem udělali, ale neobývá nic jiného, než aby to bylo nestranně a poctivě prováděno. Ti řepaři se spokojí, jak se to dohodne, ale nesmí se to dělat jako někde na slovácké dědině, kde sebrali našim řepařům asi 1000 metrických centů a když to bylo hotové, řekl ředitel: Lidovče, ty to nedostaneš, ty a ty to dostaneš, to máte za to, že jste nám rušili politickou schůzi. Tak to dělati nebudeme a jsem rád, že nemluvím pouze za lidové řepaře, že mluvím i za řepaře jiných politických stran, a to nejen ze země Moravskoslezské, nýbrž i české a Slovenské. (Hlasy: Požáda-li vás o to?) Ať požádali nebo ne, ale podepsali to. Nedělám si nárok na žádný primát, ale je bolestné čísti stesky, když ten člověk neví, na koho by se obrátil, kdo by mu pomohl. A protože se letos končí dohoda Chadbournova a kontingenty se uvolní, tedy až nyní přijde ať lidovec nebo socialista nebo nepohodlný menší domovinář do cukrovaru, řeknou mu, že kontingent nedostane. Museli bychom se starat, abychom něco zařídili, aby kdo jednou koncesi dostal, měl povinnosti ke všem a ne jen k určitým pantátům. Musel jsem to přednésti, poněvadž návrh zákona je podán v tom smyslu v posl. sněmovně a já pevně doufám, že jak pan předseda vlády, tak ministr zemědělství dr Zadina bude natolik spravedlivě postupovat, že tuto věc vyřeší.

Věřím v to pevně, poněvadž kdyby v tom byl jen nádech nespravedlnosti anebo sem tam někoho jaksi jen píchli pod žebro, tu bych si řekl: Dobře, to snad, i kdyby to bolelo, člověku nestojí za to, aby se o tom veřejně mluvilo. Ale jestliže je přímo živelný odpor proti tomuto systému, musí zde býti přednesen a vláda se musí postarat o to, aby tam zemědělci žili skutečně spokojeně, svorně; beztoho mají těch mozolů, práce a starostí sami dost.

Vážení přátelé, to bylo snad to nejdůležitější, co jsem chtěl říci, poněvadž jde o uzákonění zásad, které jsme si sami dali. My máme podepsánu, natištěnu dohodu, podle které se řepný kontingent neváže na nic než pouze na půdu, je stanoven tříletý průměr a my v tom celém návrhu zákona nic jiného nechceme. (Hlasy: Pane kolego, kdepak vezmete tu řepu?) I pole jsou zde, i řepa. (Hlasy: Které cukrovary to dělají?) Hlavně to dělají, abych to negeneralisoval, jihomoravské cukrovary. (Hlasy: Tak to nepaušalisujte!) Já mohu říci, a tím mám tu věc ještě podepřenu, že i slezské cukrovary čestně také dodržovaly, co podepsaly. My jsme při té dohodě na ty nesrovnalosti pamatovali a řeklo se, že při každém cukrovaru se zřídí místní komise řepařů a cukrovarníků, kde se tyto kontingentní věci budou řešit. (Výkřiky.) A když jsem dostal tolik stížností z okolí,břeclavského cukrovaru, napsal jsem tam, že žádám ve smyslu toho ustanovení, aby byla svolána taková místní komise, a oni mně odpověděli: Na váš dopis sdělujeme, že místní komisi pro kontingentaci nemůžeme svolat a nesvoláme, poněvadž jsme mezinárodní dohodu vůbec nepodepsali. No, tak! V hodonínském cukrovaru je zúčastněn stát (Hlasy: 28 milionů!), je tam asi 26 mil. Kč, je to půjčka, která byla bezvýhradně půjčena. Moc se tím neoháním. Kdyby to byl stát půjčil s jakousi výhradou, podmínkou, snad bychom se tím mohli ohánět. Je to dosti smutné, vláda jistě rozhodovala o postupu mezinárodní dohodou, stát má jistě zástupce v té akciové společnosti a ten, prosím, nevěděl o tom, že tu mezinárodní dohodu, která byla státem schválena, právě polostátní cukrovar nepodepsal! A to není jenom s řepou.

Při té příležitosti bych absolvoval hned dělnictvo. A zase nejenom ti lidoví dělníci, nýbrž i všichni ostatní dělníci jsou vyhazováni nebo nejsou přijímáni. Vážení přátelé, ti lidé tam byli zapracováni 20 až 30 let, ať u saturáku nebo u jiné mašiny, a dnes najednou přijde povel: Nesmíš být přijat! Vážení přátelé, tak si to nekomplikujme u nás, vždyť jsme malým státem, už to tu bylo řečeno, proč se máme tak mezi sebou rvát, kousat, vždyť to není potřeba, každý zde máme místo. Ne chudáka vyhodit a nasadit tam po případě i lépe situovaného člověka! Pánové, tak to nedělejme! My žádáme více svornosti! Podívejte se, kolikrát pan president Masaryk říkal, že celá ta krise není ani krise hospodářská, že je to krise mravní. Milujme se, pomáhejme si! Nevraživostí bychom krisi nerozřešili. Když člověk vidí takové divné, nelidské počínání, žasne, že to vůbec může podnikat člověk, a já se s hnusem odvracím od takového, který si tak počíná v době, kdy lidé skutečně nemají co jíst, čekají na ten krejcar, v létě se jakž takž protloukali a počítali, že do toho cukrovaru přijdou. Ne, nemá legitimaci a za bránu! Představíte si zklamání takového člověka, když přijde domů? Matka pláče, děti fňukají, jíst se chce, a tu se řekne: Ne. (Výkřiky sen. Krejčího.) Takto to dělat nemůžeme. Musíme se skutečně vzájemně milovat a ať je ten venkov jedna rodina. Já bych si to přál. (Výkřiky sen. Krejčího a Kroihera.)

Řekl bych vám pouze toto: Tyto věci, kterých by byla celá řada, pane kol. Kroihere (Místopředseda dr Heller zvoní.), jsem neřekl proto, abych zde vyvolal hádku, která zde byla před chvílí. Nerad jsem se na to díval; to jsem nechtěl, nýbrž jsem chtěl veřejně na tyto poměry žalovat, aby byly uzákoněny tyto dobrovolně sjednané zásady, které jsme si dali sami my řepaři a cukrovarníci. Proč to může podepsati a dodržovati 99 cukrovarů a proč ty 4 nebo 6 nemůže? Musíme se postarati, aby tato hrubá nespravedlnost byla napravena. Totéž je u dělníků. Na jedné straně cosi vykládáme, že se zde haraší se státními zprostředkovatelnami práce. Sám jsem pro to nebyl příliš nadšen, ale budete se divit, když zase já budu pro to nadšen, poněvadž budu muset býti nadšen, neboť jinak ta nedáme do pořádku. Jinak ti lidé budou vyhazováni a budou státi jako vrabci před vraty. Tož proč to sami provokujeme? Neprovokujme to! Doufám, vážení přátelé, že skutečně pan ministr zemědělství, o kterém vím, že je velmi agilní pracovník a s nímž jsem onehdy o tom mluvil, asi co nejdříve přijde se zemědělskými komorami. Myslím, jakmile budou zemědělské komory uzákoněny, že konečně potom budeme všichni zemědělci. Ti nejsou jenom při republikánské straně, máme jich celé statisíce. Socialisté mají také tisíce, a jiné strany také. Tož myslím, až se my zemědělci všichni sejdeme, že se porovnáme. My si tam nenavolíme někoho, kdo nerozumí našim věcem a špacíruje po Václaváku. Takového člověka tam nevezmeme, poněvadž jakmile bychom ho tam dali, bylo by to zase takové.

Už končím. Jenom ještě jsem chtěl říci, že zde bylo zdůrazněno --- a také naše strana skutečně všude, kde je to možné, to doporučuje --- aby se soukromé podnikání jak obchodu, tak živností podporovalo. Slyšel jsem zde - nevím, který pan kolega zde mluvil dlouho a obšírně - o státních tiskárnách. Potvrzuji do posledního písmene, co řekl, poněvadž jsem se touto otázkou rovněž zabýval a našemu delegátu v úsporné parlamentní komisi jsem odevzdal podobný materiál. Nač se plete stát do všeho? Na konec co z toho je? Pár správních radovství a deficit. Pánové, nechme to podnikání, nepleťme se do toho. Měli jsme tu státní lesy a statky a teď to má Körner. Na co to potřebujeme? Co nepotřebujeme, do toho se nepleťme, pěkně vrchní dozor dělejme a bude to načisto dobré.

Dále co se týče průmyslu. Průmysl je nutno podporovat. Když tak přijíždím ráno o 8. hodině - konečně i zde v Praze je to na každém nádraží - a vidím, jak bataliony dělníků ráno nastupují do práce - a je to jen zlomek bývalých velkých mas, které chodily do práce - ptám se, kam jdou. Všichni jdou do továren, všichni jdou do průmyslu. Nezatěžujme zbytečně rozpočet. To je všecko takové povídání, že některému průmyslu se bůhví jak daří. Když začnete mluvit stoprocentně o průmyslovém hřbitovu, pak bude jistě za nedlouho prokázáno, že náš průmysl je mrtvý. Ale buďme rádi, že aspoň ještě někdo dýchá, že ještě někdo zaměstnává. Konečně na to máme berní správu, ať ho zdaní, ať máme také toho, kdo platí daně. Tedy neznemožňovat mu to, hlavně co se týče exportu. Jsme stát exportní, máme v poslední době, zvláště po zavedení důkladné racionalisace, která vyhodila nesporně statisíce lidí na ulici, možnost tolik vyrábět, že potřebujeme určitá odbytiště.

Na konec bych se chtěl zmínit o průmyslu potravinářském. Při ministerstvu obchodu byla zřízena společná paritní komise zástupců pěstitelů řepy, margarinářského a olejářského průmyslu. Jsou tu určité předpisy, jako na př. povinnost přimíchávat 5% vepřového sádla do margarínu. Jsou ještě i jiné předpisy. Měli jsme dojednávat cenu za řepu. Loni stála u nás na Moravě 225 Kč. Pěstuji řepku již asi 30 let a vím, že je to velmi riskantní plodina. Když se dostane do ní hmyz, může se sklízet pouhá sláma. I když je normální sklizeň, jsou z jedné míry, řekněme, čtyři stovky, pět stovek plus.slámy a plev. Tedy je to skutečně ztrátová cena. Ale ten průmysl nám říkal: Tu cenu vám nedáme, myji platit nemůžeme, poněvadž vy nám pořád cosi dekretujete a to a ono nám předpisujete. Lidé skutečně nemají si čím omastit. Nemohou zaplatit 14 Kč za sádlo. Vidím to v živočišném syndikátu, že, bohužel, nemáme dosti dobytka, musíme jej dovážet. Když nezaměstnaný dostane poukázku, co si má za ni koupit? Snad má 6 Kč na margarín: Ovšem v ministerstvu jsme řekli: Pánové, musíme se rozhodnout. Máme být pro to kontingentování nebo proti němu ve výrobě margarinářské? Řeknu, že rozhodně při nejmenším bych trval na tom, aby zvýšení, které průmysl dostal, nebylo počítáno na konto příštího roku. Co je pryč, to je pryč. (Výkřiky.)

Jak mám říci svojí straně, která je převážně stranou drobného, chudobného lidu a dnes také lidu nezaměstnaného, aby se výroba margarínu omezovala? Čili to znamená říci tomu chudobnému člověku: jez tu jalovinu, a je to. Mohu to udělat? Po pravdě jsem to řekl, jak jsem to cítil, že by bylo skutečně správné, aby nebyla výroba kontingentována. Ale když jsme již v té kontingentaci, poněvadž jsme v době plánovitého a řízeného hospodářství, ničeho bych proti tomu nenamítal. Ale myslím, že s dosavadními kontingenty a kvotami nevystačíme. (Sen. Kroiher: Vystačili bychom, kdyby se nedával margarín do másla!) Na to máme úřady, ty ať to stíhají.

Ale teď mne napadla jedna příhoda v živočišném syndikátu. Vyprávěl mně ji jeden zástupce živočišného syndikátu, který řekl: "Něco vám, kolego, povím. Dnes přišla si do obchodu choť p. min. rady X Y pro máslo, 10 let již tam chodí. Asi za hodinu přijde opět a povídá: ťMáte ještě to máslo?Ť ťNemám. Je pryč.Ť ťJak jsem máslo donesla, tedy jsme je ochutnali a muž povídá: To je máslo takové, že za celých 10 let nebylo. Takové voňavé, dobré, aspoň kilogram tam kup, anebo dvě.Ť Ona cosi ještě doma šukala, a než se vypravila, řekli jí, že máslo již nemají. ťAle kde ho máte?Ť ťJak jste odešla, přišel od úřadu člověk a řekl: Tady to je margarín, všechno zabavil a již nemám nic, všechno máslo bylo zabaveno.Ť A ta panička s panem min. radou 10 let takového másla nejedli." Tolik ad illustrandum.

Nechci zdržovati. Prohlašujeme, že naše strana jako lidová, koaliční, která má na zřeteli skutečné zájmy státu, která ví, že stát, má-li existovat, potřebuje peněz, bude hlasovat pro rozpočet. žádáme především jako zemědělci, poněvadž chceme míti pořádek, aby bylo všade šetřeno a pracovalo se, jak ten dobrý zemědělský člověk toho požaduje. O všem jsem se již zmínil. Jsme na jedné lodi. Nedělejme to tak, aby jedni byli na palubě, u šampu, a druzí u uhlí. Doufám, že se nám podaří překonat těžké doby. Nevíme ovšem, kdy bude ta doba lepší, snad za měsíc, snad za rok. Ale bylo by zlé, kdybychom si dnes zoufali. Proto svatou trpělivost! Opakuji, co kabeloval svého času president Masaryk do Ameriky, že krisi na konec rozřeší srdce. Všechno ostatní jsou triky a podfuky a nic jiného. Nevěřte nikomu, to je dnes všechno děláno tak šikovně, aby lidé byli oblafnuti, aby tomu nerozuměli, a dobrá. (Sen. Mikulíček: Jaké srdce má nekorunovaný náš Dolfuss moravský Viktor Stoupal?) Myslím, dobré.

Vážení přátelé, my pro rozpočet hlasovat budeme, poněvadž přece jenom předpokládáme, že se poměry zlepší a že republika půjde do lepších jistějších poměrů. (Potlesk.)

Místopředseda dr Heller (zvoní): Slovo má dále paní sen. Pfeiferová.

Sen. Pfeiferová: Vážený senáte! Pan ministr financí mluvil ve svém exposé o chystaném vládním nařízení o snížení úrokových sazeb. Pan ministr se při tom však ani slovem nezmínil o chystaném §u 27, který nařizuje peněžním ústavům snížení platů a pensí, odbytných svých zaměstnanců pro případ, když by byla ohrožena výnosnost těchto podniků. Máme zprávu, že pod tlakem hromadných protestů organisovaných zaměstnanců hranice tohoto snížení má býti zvýšena. Odstavec tohoto paragrafu však určuje, že po dvouletých ztrátách může se tento zásah díti bez ohledu na výši platů. To tedy znamená nové ohrožení beztak hladových platů 30 tisíc zaměstnanců těchto peněžních ústavů a znamená to pokračováním v politice zbídačování, která krisi ohromně prohloubila. Tento paragraf však také dává možnost zaměstnavatelům, aby použili služební pragmatiky k zhoršení kolektivní smlouvy a v případě pensistů zhoršili nabytá práva těchto lidí. Ta zároveň znamená, že vládou ohlášená právní jistota nemá platiti pro zaměstnance. Ohrožení kolektivních smluv se týká vůbec všech kruhů dělnictva právě v dnešní době, kdy drahota stoupá, kdy dělnictvo volá po zvýšení mezd a kdy dokonce kolektivní smlouvy jsou zaměstnavateli ohroženy.

My co nejostřeji protestujeme proti tomuto chystanému §u 27 vládního nařízení a ukládáme dělnickým vládním stranám za povinnost, aby znemožnily tento plán vlády, a voláme dále ke všem zaměstnancům, aby vstoupili do jednotného boje (Hluk. - Výkřiky sen. Mikulíčka.) proti svému zbídačení, na obranu svých práv a vymožeností. (Výkřiky. - Hluk.)

Místopředseda dr Heller (zvoní): Prosím o klid.

Sen. Pfeiferová (pokračuje): Dnes jsou ohroženy téměř holé existence dosud zaměstnaného dělnictva. Dnes podnikatelé usilují o rozdrcení dělnických smluv. Toho důkazem je východočeská textilní oblast. V této oblasti platí již od 25. září vládní nařízení o závaznosti kolektivních smluv. (Hluk. - Výkřiky sen. Mikulíčka. - Místopředseda dr Heller zvoní.) My komunisté a s námi rudý svaz textiláků jsme nikdy dělnictvu iluse o tomto zákonu nedělali. Naopak, my jsme říkali dělníkům, že nelze spoléhati na pouhý zákon a že jediné jednotným, semknutým vystoupením budou s to dosáhnouti, aby zaměstnavatelé platili podle kolektivní smlouvy a aby dělnická práva respektovali.

Jaká je dnes skutečnost? 3 měsíce téměř platí závaznost východočeské textilní smlouvy, ale hladové mzdy textiláků, 40 až 50 Kč týdně, ba i 35 Kč týdně trvají dále. A marné jsou a byly dosud všechny zásahy zástupců koalovaných svazů, marné jsou jejich intervence v kancelářích průmyslníků. Zaměstnavatelé naopak jeví v dnešní době stoupající drahoty, kdy dělnictvo volá po zvýšení mezd, snahu mzdy dále odbourávati - a také to již provádějí. Aby své plány prosadili, propouštějí část dělnictva z práce, jak tomu bylo minulý týden u fy Matouš v Benešově, kde dělnictvo předstoupilo před firmu a žádalo podle smlouvy placenou mzdu, ale zaměstnavatel na to odpověděl výpovědí 42 dělníkům a dělnicím. Dělnictvo tohoto závodu si však výpovědi nenechalo líbit, vstoupilo jednotně do stávky a svým solidárním postupem donutilo firmu, aby všechny výpovědi vzala zpět. Dále je to firma Goldschmidt v lázních Bělohradě, která již po řadu týdnů dělnictvu hrozí zavřením závodu a propuštěním všeho osazenstva, bude-li nucena dále platiti mzdy podle smlouvy. Na základě jednotného vystoupení dělnictva ustupuje však již tato firma od svého původního plánu uzavříti závod, ale aby se vyhnula závaznosti kolektivních smluv, připravuje propuštění přestárlých dělníků z práce. A tak bych mohla vyjmenovávati desítky a desítky případů z textilních závodů východních Čech a dokazovati, že přes to, že máme u nás zákon, který chrání pracovní smlouvu, zaměstnavatelé-kapitalisté, jako se uměli vždycky vyhnouti zákonům jak o povinných daních, tak o pracovní době, i dnes nutí dělnictvo do žluťáckých, fašistických organisací. Nic jim nevadí zákon o teroru a také dosud žádný z podnikatelů nebyl potrestán, a i zákon o závaznosti kolektivních smluv zůstává a zůstane na papíře, jestliže se dělnictvo nesemkne a jestliže nenastoupí pod vedením sjednocených dělnických odborů boj za své požadavky a práva.

My jsme na základě této situace nabídli druhým dělnickým odborům společný postup a společný boj s rudým svazem textiláků. Dostali jsme jménem koalovaných svazů odpověď podepsanou p. posl. Polachem, že s námi nechtějí míti nic společného, neboť nám prý jde o pouhou politickou agitaci a naše snaha prý rozvrací dělnické odborové organisace. Avšak v 13 závodech východních Čech byly provedeny jednotné volby do závodních výborů a tyto závodní výbory jsou dnes důkazem, že dělnictvo chce jednotu, že ví, že nikoli naše snaha, naše nabídky a naše práce pro sjednocení rozbíjí a drtí dělnické posice, nýbrž že je to stálé ustupování před útoky kapitalistů.

A dále bych mohla poukázati na závod Bartoňův v Náchodě - kdysi to byla bašta dělnických socialistických odborů - na závod Hýblerův v Benešově a jiné a jiné, kde měli dělníci silné dělnické odborové organisace. A co je tam dnes? Dnes si tam vybudovali zaměstnavatelé žluťácké odbory, odborové sdružení, pomocí kterého zaměstnavatelé zavádějí fašistické, hitlerovské metody v závodech, kde dělníci jsou pokutováni 30 až 50 Kč, kde dělnice, textilačky, švadleny jsou nuceny platit si vyšívání svého vadného kusu, kde dělnice jsou dnes terorisovány, šikanovány, když promluví se sousedkou a když při práci snědí kousek suchého chleba. To dělnictvo dnes vidí a vidí to také stovky členů a funkcionářů koalovaných dělnických svazů, kteří se chtějí s námi sjednotit, jednotně postupovat a jednotně bojovat.

Na základě této situace, která se vyvinula ve východních Čechách, kde bída a nouze v dělnických rodinách je tak úžasná, znovu, a to jménem průmyslového svazu textilních dělníků, jehož jsem předsedou, apeluji na dělnické strany, na dělnické odbory, aby přestaly s politikou třídní spolupráce, aby obrátily kormidlo odborové politiky, aby pochopily včas, že nikoliv my, kteří chceme jednotu, rozbíjíme jejich posice, rozbíjíme dělnické odbory, nýbrž že je to jejich politika ustupování, nečinnosti, vyčkávání, že je to fašismus, že je to teror, demagogie žluťáctví, která jim posice podrývá a tyto dělnické odbory rozbíjí. (Tak jest!)

Zároveň jménem průmyslového svazu textilního dělnictva s tohoto místa obracím se na ministerstvo soc. péče a žádám, aby přísně zakročilo podle vládního nařízení proti rušitelům smlouvy a aby učinilo vše, aby kapitalisté byli nuceni smlouvu plnit a respektovat. Bída v rodinách textiláků je proto tím větší, poněvadž snad není rodiny, která by neměla 2 až 3 lidi bez práce; a dnes ta katastrofální situace nezaměstnaných, ať odborově organisovaných nebo těch, kteří pobírají stravovací lístky, je taková, že nikdo, kdo to neviděl, nemůže si o tom učiniti ani představy. Dnes již dávno tito nezaměstnaní nemají teplý oběd, dnes již dávno jejich děti neviděly kapku mléka, neznají ani, co je to chleba s máslem. Následkem zhoršení gentského systému z r.1933 nejen byly odborově organisovaným nezaměstnaným sníženy podpory, nýbrž odborové organisace byly také finančně zruinovány. Rudým odborům mimo to není vyplácen režijní příplatek, to znamená, že rudé odbory z vlastních prostředků si vydržují agendu gentského systému. Průmyslový svaz textilních dělníků má na př. u ministerstva soc. péče pohledávku 12 mil. Kč jenom na režijní příplatek. (Slyšte!) A tu je nutno konstatovat, že se měří dvojím loktem. Průmyslový svaz textilních dělníků má o tom důkazy, že režijní příplatek dostávají všechny ostatní odbory, jenom průmyslovému svazu textiláků, jenom revolučním odborům jsou tyto režijní příplatky odpírány přes to, že všecky revise ministerstvem provedené v tomto svazu, i revise Nejvyššího účetního kontrolního úřadu, měly kladný výsledek pro svaz. Nezaměstnaní slyšeli, že ministerstvo soc. péče v těchto podzimních měsících podalo návrh na uvolnění 54 mil. Kč na mimořádnou zimní výpomoc nezaměstnaným a jejich rodinám. V tisku se ihned vypočítalo, kolik kilo mouky, cukru, tuků atd. dostanou nezaměstnaní, avšak jaká je skutečnost? Mluvím zde o hladovém území železnobrodském, kde jsou stovky a stovky nezaměstnaných sklářů a textiláků. Tam panuje úžasný hlad. Tito nezaměstnaní nemají co dáti do úst, a totéž platí o Semilsku a o t. zv. zemědělských okresech, ve kterých žijí sta nezaměstnaných průmyslových dělníků v úžasné bídě. V posledních týdnech se tito nezaměstnaní spojili, nastupují k boji, poněvadž vidí, že vše byly jen sliby a že pomoc nepřichází. Deputaci nezaměstnaných dělníku říkají páni okresní hejtmani: Jo, tam nahoře se o tom mluvilo, ale my nemáme žádných směrnic, také naturálie nedošly, musíte čekat. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Ale naopak, místo mimořádné zimní výpomoci, která byla tolik slibována, dochází k pronikavému oklešťování stravovací péče. A já protestuji s tohoto místa proti četnickým šikanám, které se provádějí hlavně v posledních týdnech. Na příklad nezaměstnaný dělník Stupka Alois z Jaroměře, jehož žena vydělává 30 Kč týdně - ti lidé mají 3 děti - pobíral týdně 20 Kč podpory. Podpora mu byla nejen odňata, ale on byl odsouzen, aby buďto vrátil 480 Kč; nebo že bude odsouzen k odpykání trestu vězením na 24 hodiny. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Další případ: žena harmonikáře v Novém Hrádku u Nového Města. Její muž nepřijde celé měsíce domů a sotva se sám protluče světem. Tato žena má půldruhého roku staré dítě, v únoru očekává dítě druhé, ale byla vyškrtnuta ze seznamu a byly jí odňaty stravovací lístky s odůvodněním, že její muž vydělává. Tedy postup okresních úřadů, šikány četnictva v posledních týdnech a měsících jsou přímo provokativní bez ohledu na to, že bída je letos ještě větší a že počet nezaměstnaných přes slibované miliardy na investice každým týdnem a měsícem stoupá. Odvolávám se na program, požadavky a návrhy, které předložili zástupci komunistické strany v souvislosti s projednáváním státního rozpočtu. Upozorňujeme znovu na tento fakt a žádáme, aby v této mimořádné situaci, v této pro lid mimořádně těžké době byla učiněna, také mimořádná opatření, aby byli nasyceni nezaměstnaní a jejich rodiny, a to na účet milionářů, na účet velkostatkářů a bohatých. To vyžaduje také zájem o samostatnost českého národa, neboť připomeňme si, jak má lid chrániti demokratickou republiku, jak má býti nadšen pro boj proti fašismu, když má hlad a když ví, že na druhé straně skladiště se lámou pod zásobami, že boháči a milionáři i v době těžké krise hrabou ohromné zisky? Nyní je potřebí, aby nezaměstnaní spolu s dělnictvem ze závodů semkli se v jeden šik, aby co nejdříve utvořili jednotnou mohutnou frontu a své požadavky, svůj chléb a práci si jednotným nástupem vybojovali. Jen to je cesta záchrany, jen ta přinese nezaměstnaným a jejich rodinám chléb a práci. (Potlesk komunistických senátorů.)