Pátek 27. března 1936

Říkám: Lid na Hlučínsku je v jádru dobrý, kdyby zde nebylo cizích vlivů, které, bohužel, již jednak tím, že byly na pohraničí, řekl bych, trochu zkroutily povahu charakteru toho lidu, poněvadž se tam pašovalo atd., jednak působil tu zásah politických stran, o kterých zde učinil kol. Sladký zmínku, když od jedněch voleb ke druhým všecko houfně přebíhalo k druhým. Zkrátka a dobře šli tam, kde jim bylo něco slíbeno, a nesmíme se proto diviti, že se setkáváme s takovými poměry a že snad se na to trochu divně díváme. Lid je takový, jak byl vychován a jak ho úřady a státní moc upravily. Takový ten lid byl a není možno od nás požadovat, aby za dobu 16 let nastala nějaká veliká změna. Vypadá to na Hlučínsku a vypadalo to už dříve také tak, že ten lid měl jazyk český neboli moravský, ale duši měl německou, poněvadž německy byl také vychováván.

Pokud se týče postupu našich úřadů v tomto kraji, zavčas jsme upozorňovali, že není možno tím systémem úřadovat tam, jako v území našem; to není možno, poněvadž ten lid nepokládá to za přízeň úřadu, nikoliv, ten lid to pokládá za slabost našich úřadů, jemu to neimponuje, on to nerespektuje u našich úřadů, poněvadž po dobu 180 let byl docela jinak vychováván.

Bylo zde velice trefně poukázáno kol. Sladkým na to, že jestliže dneska ještě v tak velikém počtu ten lid, abych tak řekl, pracuje se stranami proti republice, že je to jenom důsledek toho, že mu bývá vyhrožováno; jenom tím se toho dociluje a ty činy, které provádí v sousední říši Hitler, ho jenom utvrzují v tom jeho pojetí a jeho nazírání na Československou republiku.

Jest jisto, že veřejní činitelé v celém tomto kraji udělali veliký kus práce. Kol. Sladký zde poukázal na činnost starých event. i nových kněží a já poukazuji ještě na činnost učitelů, kteří možná tu a tam nejsou ještě se vším spokojeni, ale není správné, když se paušálně tvrdí, že tito učitelé nevyhovují. Jestliže se tu a tam nějaký takový případ stane, není to ještě důvod k paušalisování.

Vzpomínám, jak často se po převratu říkalo na Hlučínsku: Přijdou sem ti čeští učitelé, četníci, úředníci, jsou to husité. Tím se také operovalo. Jestliže to už bylo na těch stranách, nebudu to zvláště vyzvedávat; ale dneska po tom, co se odehrálo s volbami, vidíme, že to přesvědčení nebylo tak hluboko vryto; dnes, když ty poslední volby tak dopadly, je vidět, že se smýšlení přiklonilo k hitlerismu, který zavírá biskupy, kostely atd. To všecko, co se děje s německými kostely, nebo ten čin, na který poukázal kol. Sladký, s pomníkem faráře Lelka, to jasně ukazuje. Prosím, v Hlučíně je děkanem páter Berka, který zajisté je přijatelný všem lidem atd., ale podívejte se, zdali ho tam lidé také uznávají a respektují, jak by bylo žádoucno a potřebno? Bohužel, viděli jsme, že veškerý ten lid už za doby německé tam nebyl politicky vyspělý, ani nemohl býti, poněvadž jeho orientace rok od roku tam byla měněna. V tom celém kraji hlubčickém a hlučínském byl lid za doby německé přívržencem bývalé strany centra, tedy konservativní, a podívejte se, jak rychle ten postup, resp. překročování z jedné strany do druhé postupuje.

Pan kol. Kreibich udělal poznámku: Povězte nám, co jste pro to Hlučínsko udělali.

Dovolte mi také několik poznámek. Mám za to, že stát jako takový především vůči tomu Hlučínsku vykonal svoji povinnost na sto procent. Uvažte, že na Hlučínsku byl poměr půdy jako nikde jinde, totiž 50 % veškeré půdy bylo v rukou 6 velkostatkářů a ostatek, celých 50%, byl rozdělen jednak na drobný příděl, jednak také zbytkovým statkářům. 6 lidí tedy vlastnilo l4.000 ha pozemků. V osidlovací akci z doby Německa bylo zabráno asi 1.000 ha půdy a z 8.000 ha zemědělské půdy, která tam byla mimo lény, bylo přiděleno 25 zbytkovým statkářům 2.600 ha, drobným přídělcům 3.500 ha a majitelům původním zbylo 2.000 ha zemědělské půdy a 4.000 ha lesní. Na letiště bylo určeno 77 ha.

Je zde snad ještě stížnost hlučínského lidu, pokud se týče vlastnictví, zvláště drobného přídělu půdy. Není pochyby, že je zde určitá roztrpčenost, ale i když bychom ji připustili, finančně ti lidé poškozeni nejsou, poněvadž při nájemném, které dnes platí, nejsou na tom o nic hůře, než kdyby to bylo jejich vlastnictvím a ty peníze si vypůjčili a musili je úrokovat. Ale nejen to; tam už byla provedena pozemková reforma, při níž dostali do vlastnictví pouze 800 ha z Pinkusova velkostatku za 4.000 až 5.000 Kč za hektar i s úrodou. Ale jsme svědky toho, že řadu lidí, kteří tento příděl obdrželi, vidíme v protistátních stranách atd. Upozornil jsem už napřed, že povaha lidu je v důsledku poměrů trochu pokroucena a že ani toto volání není vždy a všude na místě, poněvadž je velmi těžko vybírati lidi, pokud se týče spolehlivosti vůči našemu státu.

Pan kol. Kreibich se ptal, co jsme na Hlučínsku udělali. Tam byly obcím postátněny (Sen. Sladký: A postaveny!), a také postaveny školy. Kdyby některému našemu okresu nebo obci, ať je to kdekoliv, bylo odňato tak ohromné břemeno vydržování a stavby škol, nevím, jak vděčné by za to byly! To bylo uděláno na Hlučínsku obcím, které z rozpočtu někde 20, 30 nebo 70 tisíc by byly musily na to platit, kdežto takto jim to platí stát. Byla tam postavena také střední škola, reálné gymnasium v Hlučíně, je tam zřízena hospodářská a hospodyňská škola, mimo to také pokračovací školy, byly tam udělovány podpory na stavby kostelů, zřízeno 5 duchovních správ atd. Dále byla na Hlučínsku již postavena nebo je ještě v projektu řada silnic a mostů, tedy komunikací, jako v málokterém okrese. Je tam dále v provozu tabáková továrna a skoro ve všech obcích Hlučínska je již zavedena elektrisace. Mohu jenom říci, že kdo zná poměry a srovná je s dobou, když jsme Hlučínsko přijali, každý musí doznat, že za 180 let neudělal německý stát pro ně to, co udělal náš stát za dobu 16 let.

Na Hlučínsku po převratě právě v důsledku zasahování cizích vlivů tamější raiffeisenky také spekulovaly, ovšem že špatně počítaly, poněvadž v důsledku tehdejšího poklesu marky přišly do velkých nesnází; proto myslím, že stát udělal také zde svoji povinnost více než vůči všem ostatním, poněvadž tam tehdy provedl sanaci přes to, že viděl nepřízeň na všech stranách.

Pan kol. Sladký poukázal zde na otázku nezaměstnanosti. Hlučínské obyvatelstvo se ve svém okresu za doby Německa nikdy samo neuživilo, poněvadž na jedné straně byly tam velkostatky, několik latifundistů, a na druhé straně jen drobný dělný lid, který se rozjížděl do celého Německa, kde hledal práci a živil se v létě tak, aby mohl býti také v zimě živ. Také my se musíme dnes starati, aby tito lidé dostali zaměstnání, a myslím, že nikdo z nás, ať patří ke kterékoli politické straně, nemůže nás podezírat, že bychom neměli zájmu o to, aby i tito lidé dostali zaměstnání. Ovšem nemůžeme se starat o zaměstnání pro ty, kteří podkopávají základy tohoto státu. Jestliže u nás na Hlučínsku značná část dělnic jezdí na sezonní práce do Německa a přinášejí si odtamtud značné částky, poznamenávám, že kdyby měly za ty peníze, které vydělají v Německu, žíti tam, byla by to pro ně jiná situace. Ale tím přepočtením valutárním, které v důsledku mezistátní dohody musí býti honorováno zlatou markou, je tu plus, ze kterého mají ty dělnice prospěch. Kdyby toho nebylo zneužíváno, nic by to neznamenalo.

Jestliže zde pánové poukazují na to, že Německo jim dává zaměstnání, nedělá to z lásky k nim, nýbrž proto, že vidí v tom podporu činnosti lidí, kteří bývají naočkováni vším, co může býti proti Československé republice.

Bude nutno, aby na Hlučínsku byla především provedena unifikace zákonů, poněvadž je zde veliká animalie, když politický okres je jiný, berní je jiný, soudní je také jiný, nemocenská pojišťovna obsahuje také jinou oblast a úrazové pojištění tam dosud podléhá německým zákonům. Tedy je jisto, že v tomto směru bude nutno zjednati nápravu. Dokud tam zasahují cizozemské vlivy, je nutno, aby byla zajištěna bezpečnost hranic, neboť každý stát pečuje o své pohraničí, a je to tedy také naší povinností, zejména tam, kde zásahy zvenčí jsou tak veliké, jako je tomu na Hlučínsku.

Víte, že před rokem byla tam vypálena škola a že bylo vypáleno i hasičské skladiště, tedy barbarství, kterému není hned tak rovno; a právě před týdnem jsme četli v novinách zprávu, že tito barbaři, kteří odjeli do Berlína, tam demolovali naše vyslanectví, prý tam odpykali nějaký trest. Naše úřady požádaly Německo, aby je vydalo, poněvadž podle sdělení novin jsou už na volné noze, ale oni prý se už do republiky nevrátí, jako ten vrah z Bruntálu. Jestliže Německo nevydává takové lidi, kteří provádějí vůči nám v našem státě takové barbarství, aby ušli trestu spravedlnosti, pak je to velmi smutné. (Výkřiky sen. Kreibicha.)

Poukazuji ještě, že jsme na řadu okolností a poměrů vždy včas upozorňovali, bohužel nebyli jsme včas vyslyšeni a dnešní doba nám dává za pravdu. Je jisto, že se budeme museti postarat o to, aby veškeré zásahy ze zahraničí, což nestrpí žádný jiný stát, také u nás nebyly trpěny, poněvadž jen tímto způsobem můžeme dospěti k tomu, že i poměry na Hlučínsku budou jednou konsolidovány. (Potlesk.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): K slovu je dále přihlášen p. sen. Dresl.

Sen. Dresl (německy): Vážený senáte!

Předkládáte nám dnes osnovu zákona, kterou zoveme lex Uhlíř. Zákon znamená zrušení soukromých škol anebo jejich uzavření, zastavení soukromého vyučování. Říkáte nám, pánové, že se postupuje proti bohatým, tak jak pan zpravodaj před tím zde dovozoval. My pravíme: Nikoli, tento zákon směřuje proti národnostním menšinám. Měli jste dost času po ta léta od r. 1918 až do dneška získati si tyto opodál stojící menšiny, kdybyste jim byli poskytli dostatek práce, chleba a životní existenci.

Mluvilo se zde - a myslím dokonce pro oklamání - velmi mnoho o Hlučínsku. Nikoli, nejde jen o Hlučínsko, jde, jak jsem již před tím řekl, také o jiné německé krajiny Československa, jde o Moravu, Slezsko atd. Jasně formulovaný právní nárok zákonem dán není. Úřady budou rozhodovati a podle svého zdání tento zákon vykládati. To podle našeho názoru znamená, že všem těm šovinistickým organisacím, t. zv. hraničářům, šovinistickým úředníkům na vyšších místech bude právě ponecháno, aby s těmito zákony činili, jak toho potřebují. (Výkřiky.)

Nejsme žádnými přívrženci soukromého vyučování, pánové, ale jak to vypadá v německých krajinách? Mají menšiny v těchto státech dostatek škol, je dostatek škol v zemi Moravskoslezské, je dostatek slovenských škol na Slovensku, je dostatek škol v Podkarpatské Rusi? My pravíme: Nikoli! (Výkřiky.) Pánové, vy jste nám v posledních letech zavírali školy. (Sen. Hubka: Jmenovat!) Opava! - A vy nám dnes ještě zavíráte školy v německých krajinách, vy nás dnes ještě nutíte slučovati školní třídy, kde se první a osmý školní rok směstná do jedné třídy. (Výkřiky.) A to všechno, ačkoli řada německých učitelů je bez práce, namnoze se jim také platí, nesmějí však vyučovati, ačkoli tu jsou školní třídy, materiál atd. (Výkřiky: To není pravda!) Přineseme materiál. (Výkřiky: Přineste materiál!) Mnoho set dětí je dnes ještě odkázáno na soukromé vyučování, děti (Sen. Kroiher: A my víme dobře, jak se učí v tom soukromém vyučování!) jsou odkázány a nuceny navštěvovati různé školy, ať to jsou školy Kulturverbandu anebo také klášterní školy - také nám se tyto školy nelíbí víme, jak reakcionářsky se v těchto školách vyučuje a vychovává. (Výkřiky.)

Pánové, ať stát opatří nejdříve dostatek svobodných škol, aby potom mohl zrušovati soukromé školy. Máme právo, abychom byli vyučováni v našem mateřském jazyce. (Výkřiky.) S tohoto stanoviska neslevíme ani čárky. Tento zákon je novým článkem v řetězu národnostního útisku menšin v Československém státě. (Výkřiky: Naprosto nesprávné!) Předstíráte, že vymýtíte národnostní šovinismus, při tom však šovinismus podporujete. Bojujete proti jednomu šovinismu a pěstujete jiný šovinismus. (Výkřiky. Hluk.)

Pan zpravodaj nám zde řekl, že na Hlučínsku je velmi mnoho velkostatkářů, a při tom málo chleba. Nuže, tomu věříme, to my víme také. Tážeme se jen: Je situace jiná na Moravě, ve Slezsku nebo v Čechách? Není také zde dosti velkostatkářů (Výkřiky.) a dosti hladu? Myslím, že ano. (Výkřiky.) A vy, pánové, tvoříte zákony pro syndikáty, zdražujete potraviny, zdražujete oděv. Děti na Moravě a ve Slezsku běhají v hadrech do škol, také do středních škol. V zimě pak nechodí z části do škol vůbec, protože jsou nahé. Těmito zákony o syndikátech béřete jim poslední hadry s těla.

Pánové, dejte jejich otcům a matkám práci, chléb a dostatek politických práv v menšinových krajinách a úplně vymýtíte šovinistického ducha také ze Sudet a z jejich škol. (Hluk.)

Odmítáme lex Uhlíř a žádáme: 1. Zřízení státních škol na všech místech, kde se dnes udílí soukromé vyučování. 2. Dokud se v těchto místech nevystaví státní školy, žádáme, aby žádosti o zřízení soukromých škol, které po mnoho let nejsou vyřizovány, vyřízeny byly kladně. 3. Dokud se ani to nestane, musí stát poskytnouti prostředky, aby pokrokoví učitelé mohli udíleti soukromé vyučování v mateřském jazyce dětem, které nemohou navštěvovati veřejnou nebo soukromou školu.

Pánové, to je naše stanovisko, které jako komunisté zastáváme před pracujícími menšinami, o které také bojujeme, ačkoli víme, že také tento kulturní problém rozřešen bude jen v socialistickém státě. Neuznáváte-li našich požadavků za práva lidu, pak vám pravíme, že pracujete pro reakci, pracujete do rukou Hitlerových a Henleinových. (Potlesk.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): Slovo dále má pan sen. dr Greger.

Sen. dr Greger (německy): Slavný senáte!

Předložená osnova zákona je v několika ohledech charakteristickou a symptomatickou. (Výkřiky. - Místopředseda Klofáč zvoní.) Pod pláštíkem domnělého pronikání demokratických zásad pracuje se se zásadními odpory proti skutečnosti. Osnova zákona opírá se hlavně o dvě základní myšlenky: Předně se tvrdí, že § 23 zákona ze dne 14. května 1869 znamená ochotu vůči aristokratické společnosti, že tudíž nutno demokratické školní vyučování nebo školní návštěvu zabezpečiti; za druhé se říká, že československý stát zaručuje úplně všem vrstvám obyvatelstva bez ohledu na jejich stav a jejich třídu, jakož i bez ohledu na politickou nebo národnostní příslušnost patřičnou možnost vzdělání a výchovy na veřejných školách.

K tomu třeba říci, že zde máme před sebou argumentace, které k nynějším poměrům vůbec nepřiléhají, anebo jen velmi podmínečně. Dětí aristokratů je přece velmi nepatrný počet proti dětem dělníků, sedláků a živnostníků, které většinou za velmi těžkých obětí svých rodičů musí býti soukromě vyučovány, poněvadž se jim zřízení veřejných nebo soukromých škol jednoduše nepovoluje, ačkoli k tomu jsou dány všechny předpoklady. Takové žádosti leží již od mnoha let v ministerstvu školství a nár. osvěty. Uvádím zde jen několik obzvláště křiklavých případů: V Podmolí je 19 školou povinných dětí, v Jablunkově 25. V Jablunkově je již hotová školní budova, a přes to se nedává svolení ke školnímu vyučování, naopak před několika dny došlo k zastavení soukromého vyučování. V Janoníně je 33 školou povinných dětí, v Lipníku 21, v Karlově 29, v Trnávce 22, v Milíčovicích 36, v Schönbornu 19, v Sudkově 21, v Košicích 35. V Milíčovicích stojí česká menšinová škola s 11 dětmi, z nichž však jen 2 bydlí v místě. Žádosti za povolení škol v těchto místech leží tu od r. 1922, podávají se každého roku znova, dosud však nebylo k nim přihlédnuto. A tu nyní tvrdí kol. Uhlíř, že všem státním občanům je dána možnost navštěvovati veřejné školy. Kdyby tomu tak bylo, pak by přece tento návrh neměl vůbec významu.

Řekne se snad nyní, proč tyto děti nechodí do sousedních škol? Nejbližší německá škola je vzdálena na př. od Jablunkova 18, od Jaronína 4 až 5, od Košic až 10, od Lipníka asi 8, od Sudkova asi 7 a od Karlova 25 až 30 km. A kde jsou vzdálenosti menší, jsou cesty tak špatné, že návštěva ze sousedních obcí jest jednoduše vyloučena. Soukromé vyučování v takovýchto obcích je zavedeno nikoli ze vzdoru nebo z aristokratické snahy se vylučovati, nýbrž z pouhé nouze, poněvadž to jinak nejde. Anebo mají tyto ubohé dítky, jejichž rodičové často kolik let jsou bez práce, jejichž zdraví namnoze následkem podvýživy samo sebou je pochybné, pozbýti svého zdraví úplně anebo jednoduše zahynouti, a to ve jménu demokracie a humanity? To je ta aristokracie, proti které lex Uhlíř táhne do pole, tak vypadá náležitá možnost návštěvy školy ve skutečnosti. Za to však byly v německých obcích, jak jsem vám již uvedl jeden případ, kde není jediného českého dítěte; na př. ve Staré Huti a v Hrabicích, vystavěny české menšinové školy. (Výkřiky.) Zmínil jsem se jen o dvou. Je jich mnohem více. Mnohé české menšinové školy v německých krajinách zřízeny byly s nepoměrným přepychem, který dnes obce strašně zatěžuje. Jako svědka těchto skutečností, jistě nezávadného svědka, mohu uvésti parlamentní kontrolní a úspornou komisi, která zjistila, že se nejen zřizují zbytečné české menšinové školy, nýbrž mnohé s přehnaným přepychem, že se v budoucnosti má více přihlížeti k účelnosti.

Mnoho místa v debatě zaujímají poměry na Hlučínsku, takže to snad budí dojem, jako by tento zákon byl jen pro toto území. Snad je tomu tak. V každém případě však postihuje nad to naše celé jazykové území. Poukazuje se stran Hlučínska k tomu, že počet soukromě vyučovaných dětí stále stoupal a že v této krajině bydlí jen velmi málo Němců, převážně však Moravci. Stoupající počet soukromě vyučovaných dětí lze vysvětliti, víme-li, že z původních tamějších 40 německých škol bylo 38 zrušeno, že tam tedy dnes jsou pouze dvě školy. Potom však také pochopíme, že počet soukromě vyučovaných dětí stále stoupá. Stran národní příslušnosti musíme se tázati: Kdo určuje národní příslušnost státních občanů? Úřad anebo státní občané sami? Je příznačné, že právo rodičů zůstává naprosto bez povšimnutí. V každém případě nutno konstatovati, že právo rodičů nelze statisticky vtěsnati do rubrik.

Také Hlučínsko jest podle Uhlíře domovem aristokracie. To ukazuje malá listina hlučínských, kteří byl trestáni pro soukromé vyučování. Je zde dlaždič Stareček, sedlák Novák, zedník Kriebl, zedník Mück, zedník Uvira, truhlář Fabián. Vidíte, samí vysocí aristokraté, ale aristokraté práce. Proti těmto ubožákům postupovalo se v poslední době bezohledně exekucemi, když nemohli platiti pokuty uložené pro soukromé vyučování. V takových případech, kdy rodičové polekaní hrozící ztrátou existence - exekuce postihly často poslední krávu - dali zapsati své děti do české školy, byla pokuta prominuta anebo alespoň exekuce zrušená. Že takovým způsobem použito bylo úředního nátlaku, aby německé dětí byly nuceny navštěvovati české školy, není prostředkem k výchově pro stát, ba odporuje to přímo nejjednodušším mravním názorům. A tu se nyní tvrdilo, že se zápisy německých dětí do českých škol dějí dobrovolně. To se částečně shoduje, když dary na penězích a potravinách, které se těmto dětem poskytují, nepovažujeme jaksi za lákadla. Lex Uhlíř nutí však všechny děti k návštěvě škol. Když do nejbližší německé školy není možno docházeti, co potom zbývá, nežli zapsati děti do blízké školy české. Že se to děje dobrovolně, nemůže věru nikdo tvrditi.

§ 2 osnovy zákona stanoví sice po zlepšení provedeném v posl. sněmovně, že soukromé vyučování možno povoliti za zvláštních okolností, ale víme ze zkušenosti, jak se takovéto "může" vykládá. Poctivé a objektivní stanovisko k tomuto problému by bylo, kdyby se na místě "může" řeklo "musí".

Jestliže se dále praví, že soukromí učitelé, obzvláště na Hlučínsku, na které se stále poukazuje, nemají přiměřeného předběžného vzdělání, pak je to správné. Ale což proti tomu není jiných prostředků, nežli nutiti děti do škol cizího jazyka? Jako důkaz pro tendenci tohoto zákona dlužno připomenouti, že jako předzvěst byl vydán zákaz soukromého vyučování v Loděnicích a ve Lhotce, ačkoli pro to zde nebylo zákonitého podkladu. Kol. Uhlíř pak tvrdí, že v Loděnicích žije jediná německá rodiny bez dětí. Oproti tomu budiž konstatováno, že v Loděnicích bydlí 6 německých rodin s 9 školou povinnými dětmi a ve Lhotce 8 německých rodin se 16 školou povinnými dětmi. V této souvislosti mluví kol. Uhlíř o účelech germanisačních. O těch českých menšinových školách, které vykazují jen malý počet českých dětí anebo jsou naplněny vůbec jen německými dětmi, patrně ničeho neví. Tak se nyní zase v Janských Lázních zřizuje česká menšinová škola pro 5 dětí, která prý bude státi 1 1 mil. Kč. (Výkřiky.)

To všechno znamená, že účinky lex Uhlíř postihnou právě největší ubožáky co nejtížeji. Aristokrati, bohatí rodičové mají vždy možnost dáti své dítky do dislokovaných škol, poněvadž mohou platiti zaopatření. Děti dělníků a sedláků jsou jedině postiženy, sociálně nejslabší musí pykati za tento zákon, že přes to německé vládní strany s tímto zákonem souhlasí, můžeme jen s politováním konstatovati. Jejich úkolem by bylo bývalo zabrániti zákonu, který přece účinkuje jen u Němců. (Hluk. - Výkřiky něm. soc. demokratických senátorů.) Jistě by nebylo žádných námitek proti tomuto zákonu, kdyby obsahoval také záruky, že se vyhoví ustanovení §u 131 úst. listiny, že vyučovací jazyk musí býti stejný s národnostní příslušností rodičů. (Hluk. Výkřiky sen. W. Müllera a Bocka.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): Upozorňuji pány, že každý se musí hlásit o slovo nejprve u mne a pak teprve může mluvit.

Sen. dr Greger (pokračuje): Také my stojíme bezpodmínečně na stanovisku, že soukromé vyučování je zlem a že nesmí býti pravidlem, naopak! Také my si přejeme, aby každé dítě mohlo býti vyučováno ve svém mateřském jazyce nebo podle své národnostní příslušnosti. Ale tato možnost musí býti dána dříve, než se odstraní náhrada za ni. Zákon musel by obsahovati jasné ustanovení o zřizování veřejných nebo soukromých škol, že se zákon těchto obou bodů vůbec nedotýká anebo jen náznakem, to je zajisté důkazem jeho tendence.

Příznačnou je také skutečnost, že zákon bylo možno vyříditi tak rychle. Na sociální zákony, kterých bychom přece měli tak naléhavě potřebí, stále ještě musíme čekati. Pečuje se o výchovu dítek, ale nebéře se na vědomí, že za dnešní strašlivé bídy a nezaměstnanosti tisíce dětí vydány jsou hladu a těžké neduživosti. Bylo by bývalo záslužnější a více humánní, pomýšleti nejdříve na tyto strašlivé skutečnosti a začíti s jich odstraňováním. Ale patrně mají daňové zákony a zákony, jako je tento, přednost. Všechno ve jménu demokracie a humanity!

My tento zákon odmítáme: Předně poněvadž je protiústavní, neboť obsahuje sice nucenou návštěvu školy, nezaručuje však vyučování podle národnostní příslušnosti; za druhé poněvadž je nedemokratický, neboť směřuje proti německému soukromému vyučování a postihuje jen sociálně slabé; za třetí poněvadž je nemorální, neboť v praxi zrušuje právo rodičů. (Potlesk.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): K slovu je dále přihlášen p. sen. dr Turchányi. Dávám mu slovo.

Sen. dr Turchányi: Vážený senát! Začnem slovensky s tým, čo som chcel pôvodne povedať na kornci svojej rečí, práve preto, lebo vy by ste, keby som hovoril maďarsky, odišli, keďže by ste maďarsky nerozumeli.

Položenie maďarskej minority na Slovensku je ešte horšie, ako položenie minority nemeckej. Prečo? Lebo mierová smluva, čo sa týka školstva na Slovensku, ešte vôbec nie je recipovaná, vôbec nie je prévádzaná. Prečo? Mierová smluva táto vyslovila, že minorita môže žiadať školu pra svoje deti. Túto mierovú smluvu republika recipovala zákonom čís. 189/1919, ktorým zákonom je vyslovené, že 40 detí akejkoľvek minority môže žiadať školu pre seba. Avšak predposledný paragraf tohoto zákona vyslovuje, že zvláštnym ministerským nariadením bude prehlásené, kedy tento zákon vstúpi v platnosť a bude prevádzaný na Slovensku. Ale toto ministerské nariadenie až dosiaľ vydané nebolo, tedy až dotiaľ tato ustanovenie mierovej smluvy na Slovensku sa vôbec neprevádza. Ministerstvo školstva, vlastne školský referát v Bratislave má tak zv. diškrecionálne právo, že kde dá školu maďarskej minorite a kde nedá, kde chce, tam dá a kde nechce, tam nedá. S tým máme velmi, preveľmi zlé skúsenosti.

Zákon, ktorý je teraz pred nami, je tiež takéto diškrecionálne právo školského referátu na Slovensku. Čo máme očakávať od tohoto školského referátu my, maďarská minorita, na to musím ešte iný dôkaz podat, čo som chcel tiež na konci svojej reči poznamenať: Tento školský referát vydal pod čís. 6749/III. z r. 1934 - vydané 5. septembra - nariadenie, ktoré sa týka obecných knižníc na Slovensku, ktorým zakázal všelijaké kníhy, ktoré nemôžu jednotlivé obecné knížnice držať. Medzi inými, čo boly tiež ako urážlivé zakázané, sú tieto: Cicero: De Officiis, Oratio in Verrem a Pro Archia Poeta; Sophokles: Antigona; Goethe: Hermann und Dorothea; Schiller: Wilhelm Tell; ďalej životy všelijakých svätých, sv. Antonína, potom Horatius, Sallustius, Tacitus, Agricola, Homerova Odyssea a všetky preklady do maďarčiny, čo vyšly pred vojnou. Že prečo majú byť zakázané, to dokáže, ako ten školský referát proti maďarskej minorite sa chová. Ale ja považujem za žiaducné, keď sa jedná o takéto veci, ktoré sú tak dôležité a idú na Slovensku, aby aspoň jeden pán referent bol taký, ktorý pomery na Slovensku pozná, lebo tí iní pánovia nemôžu poznať tamojšie pomery a nemôžeme žiadať od nich, aby na ne mali zreteľ.

Predniesol som to v slovenčine, aby ste všetci rozumeli, i pánovia nemeckí, lebo keď sa hovorí maďarsky, nemeckí pánovia tomu nerozumejú. Položenie našej maďarskej minority je ešte horšie ako ich. (Pokračuje maďarsky:)

Veľavážený senát! Vo všetkom tom chcel som povedať len toľko, prečo je tak velká nedôvera a tak veľký antagonizmus s našej strany voči tomuto školskému zákonu. Všetky tieto zákony a tak i tento zákon práve predložený je filius ante patrem, lebo nemožno súkromnému vyučovaniu zabraňoval a urobiť ho nemožným v dobe, kedy ešte nie je postarané o vhodné vyučovanie detí tejktorej menšiny v školách verejných.

Do akej miery nie je obzvlášte na Slovensku postarané o vyučovanie maďarskej menšiny v školách úradných, dalo by sa dokázať nespočetnými príkladmi, ktoré ani nie je treba tuná detailne a jednotlivo vypočítať, lebo všecko to bolo už uverejnené dosiaľ v časopisoch. Je fakt, že na Slovensku nielen deti zámožnejších maďarských vrstiev musia byť súkromne vyučované, ale tiež deti najchudobnejšej vrstvy musia sa v svojom materinskom jazyku vzdelávať pomocou súkromného vyučovania, lebo tieto deti nemajú školy v svojom materinskom jazyku a rodičia si takmer od úst odopierajú sústo, aby mohli získať hmotných prostriedkov k náležitému vyučovaniu a školeniu svojich detí.

Komenský už dávno vyslovil všeobecnú a teraz už takmer celým svetom uznávanú normu, podľa ktorej práve vyučovanie elementárne môže sa diať vhodna len a výlučne v materinskom jazyku toho-ktorého dieťaťa, a je to úplne prirodzené, lebo veď dieta v elementárnej škole musí si osvojiť nielen tie vedomosti, ktorým sa tam vyučuje, ale prédovšetkým sa musí naučiť, oko sa má učiť. Avšak správnej metode učenia nemôže sa naučiť dieťa, jestliže jednu ťažkosť zveličujeme ešte druhou, jestliže totiž si musí tieto vedomosti osvojovať v jazyku, ktorému nerozumie. Aké anomálie sú po tejto stránke na Slovensku, tu nech mi je dovolené uviesť len jeden rpríklad, ktorý sa stal v štátnej ľudovej škole v Borši. (Pokračuje slovensky:)

Budem i slovensky hovořiť. V Borši na Slovensku, kde je maďarská väčšina - myslím, že sú tam výlučne Maďari - bola zriadená slovenská štátna škola a maďarská škola tam teraz už vôbec neexistuje. A čo sa stalo? Prišiel tam jeden pán učiteľ Moravčan, ktorý maďarsky ani nerozumel. Bol to veľmi svedomitý človek, to je pravda, a nechcel, aby tí žiaci robili tak, ako to vidíme v iných školách na Slovensku, že to, čo im pán učiteľ hovorí, ako papagaj naučia sa slovensky, ale nerozumejú, čo hovoria, a keď príjdu domov zo školy a keď sa ích otec alebo matka pýta: Čo to hovoríš? - nevedu povedať, lebo nerozumejú. To nechcel učiteľ, chcel, aby žiaci rozumeli, čomu ich učí. Ale ako to robiť? No, chvála bohu, boli tam dvaja židovskí žiaci, ktorí rozumeli nemecky; s tými on porozprával všetko nemecky a tí mali žiaci hovorili to potom maďarsky, a tak to išlo. To je výučba. (Pokračuje maďarsky: )

Tak sa, prosím, na Slovensku deje vyučovanie vo veľa miestach, (Předsednictví převzal místopředseda dr Heller.) že sa to neshoduje so zásadami, ktoré musí mať každé školské vyučovanie, každý minister školstva a všetky vyučovacie verejné inštitúcie napísané takmer na čele, aby na ne nezabodli, myslím, že je dosť jasné.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP