Za takýchto okolností nie je divu, jestliže my nemôžeme súhlasiť s týmto novým zákonom a jestliže mu zvlášť zazlievame, že tento zákon bol vydaný prv než bol zákon č. 189 z r. 1919 prevedený na Slovensku. Nemôžeme uznáváť za takýchbo okolností ani to, aby školskému referátu rešp. školským inšpektorom bolo zaistené také diškrecionálne právo, podľa ktorého by ani sami podľa svojej ľubovóle mohli rozhodovať, či je prípustné a či neprípustné súkromné vyučovanie toho-ktorého dieťaťa.

Obzvlášte je tento zákon krivdou pre tú časť Slovenska, kde dopravné styky sú velmi nesnadné a kde deti musia z dalekých pustatín veľakráť celé kilometry ísť pešky do verejnej školy, namiesto toho, aby boly doma súkromne vyučované. Zo všetkých týchto dôvodov nemôžeme návrh prijať a budeme proti nemu hlasovať.

Místopředseda dr Heller (zvoní): Slovo má dále pan sen. Enhuber.

Sen. Enhuber (německy): Slavný senáte!

Jestliže jsme už dříve zaujali stanovisko k lex Uhlíř, pak vedla nás při tom především obava, že při provádění tohoto zákona dojde k tvrdostem. Kdybychom mohli býti poctivě přesvědčeni, že byrokratický státní aparát nás nezraní v našich nejsvětějších národnostních zájmech, pak důvěřujíce řekli bychom úřadům rádi: "Prosím, kdybyste tento zákon vůči nám loyálně prováděly, neměli bychom nic proti němu". Ale jak se to má s tou loyalitou? Vidíte, ona určitá hraniční číslice 20, která se táhne nejen celým naším školstvím, nýbrž také ustanoveními jazykového zákona a jazykového nařízení atd., jest importována k nám ze Švýcarska. Když již se něco z ciziny dováží, pak se to má dovézti celé, anebo vůbec ne. Číslice 20 byla importována jako strohá číslice, jako strohý systém, místo aby se zároveň s ní importovala loyální provádění, jako se to děje ve Švýcarsku. Byl jsem často a dosti dlouho ve Švýcarsku, žil jsem tam a znám tedy příslušný švýcarský zákon také velmi dobře. Klesne-li ve Švýcarsku v německé menšinové škole, řekněme v italském kantonu Tessyno anebo ve francouzské menšinové škole v některém německém kantonu počet dětí pod 20, pak takováto škola se za 1 den nezavře, ó nikoli. Rodiče ostatních 19, 18 nebo 17 dětí jsou totiž oprávněni platiti školné za 1 nebo 2 nebo 3 nedostávající se děti a tak školu po určitou dobu nemohu dnes již říci, jak dlouho, ale myslím po 3 léta - zachovati, až příliv anebo přirozený přírůstek dětí dosáhne zase hraničního počtu 24 anebo jej překročí. To je loyální provádění loyálně promyšleného zákona.

Co se však děje u nás? Nechci se úplně odchylovat od thematu; ale jako křiklavý případ, jak se u nás provádí právo v náš neprospěch, slouží proces Patseheiderův. Bylo použito dvojí morálky. Mám před sebou částečně censurované číslo listu naší strany "Die Rundschau", který mezi jiným doslovně cituje následující místo z časopisu "Sozialdemokrat". "Sozialdemokrat" psal pod nadpisem "Dvojí morálka" o Patscheiderovu procesu a tu možno učiniti velmi zajímavé srovnání o tom, co "Sozialdemokrat" psal nyní a o způsobu, jakým prudkým způsobem se staví proti rakouskému rozsudku. "Sozialdemokrat" píše o vídeňském rozsudku: "Systém obává se dělníků a světové veřejnosti. Tento rozsudek je projevem slabostí a nejistoty rakouských držitelů moci". Dříve než budu citovati, co píše "Sozialdemokrat" o nyní dosud úplně neskončeném Patscheiderovu procesu, uvedu tehdejší kritiku soc. demokratického listu "Volksrecht" o procesu proti spolku "Volkssport": "Neočekávaně tvrdým, při nicotnosti žalobního materiálu a fantastické konstrukci odůvodnění tohoto rozsudku, odporně tvrdým rozsudkem skončil prozatím proces. Německá veřejnost - a nikterak jen příslušníci strany odsouzených - spatřovati budou v brněnském rozsudku těžké poškození důvěry v bezpodmínečnou objektivnost spravedlnosti a stejně těžké nebezpečí pro národnostní mír a tím ovšem také pro vážnost a bezpečnost státu. Tento proces byl umožněn jen úplným selháním státního správního aparátu, který fungoval nikoli jako nástroj demokratické republiky, nýbrž jako policejní režim vrchnostenského státu. Správní reforma z r. 1927, vědomé zfašisování státu, dobře promyšlený úklad proti demokracii posunuly poměr mezi justicí a správou, organickou to rovnováhu, která panovati musí v každém právním státě, ve prospěch správy, přikázaly byrokracii vedení, justici úlohu pouhého kata."

Tak psal soc. demokratický časopis "Volksrecht" o někdejším procesu Volkssportu, a nyní shledáváme ku svému překvapení, že týž "Volksrecht" nynější proces. Patscheiderův najednou schvaluje. To je dvojí morálka, když "Volksrecht" na jedné straně troubí na poplach a rozsudek proti rakouským soc. demokratům zatracuje do horoucích pekel, avšak na druhé straně schvaluje rozsudek proti Patscheidrovi. Buď oba rozsudky zatracovati, anebo - logicky uvažováno - oba rozsudky považovati za dobré. Avšak to, co činí "Sozialdemokrat", je dvojí právo.

Také v "Prager Tagblatt" nalézá se něco velmi zajímavého. V "Rundschau" bylo konfiskováno místo, kde se praví: "Ostravští soudcové nalezli ještě druhého chvalořečníka, který v každém jiném případě, především v každém případě, který se týkal levých socialistických anebo komunistických velezrádců, byl vždy velmi rychle po ruce s argumentem >třídní justice<." - Toto místo tedy bylo konfiskováno, k čemuž konstatuji, že v "Prager Tagblatt" byla z péra dr Bedřicha Billa uveřejněna tato velmi zajímavá kritika k ostravskému rozsudku: "Snad bylo mnohé v Moravské Ostravě jen hrou, kterou provozoval profesor Patscheider se svými žáky. A snad bylo by možno žáky prof. Patscheidera v systematické diskusi získati pro demokracii. Snad měla by naše demokracie v pohraničních krajinách působiti také více prostředky ducha. Ale pochopíme, když se po všem tom, co se před našemi hranicemi dálo a znenáhla děje, českoslovenští soudcové považují za vykonavatele nutnosti."

To psal dr Bill a z toho se u nás v "Rundschau" škrtá toto místo: "Předseda ligy pro lidská práva dr Bedřich Bill změnil svou úlohu. Z obhájce pronásledovaných lidí proti justici stal se obhájcem justice proti politicky pronásledovaným. Liga pro lidská práva stala se dr Billem tak věrnou režimu a tak se uchází o přízeň, že vlastní své stanovy hodila daleko přes palubu. Co záleží obhájci lidských práv, režimu věrnému, na tom, že se lidem, vědcům a třeba zamlklým idealistům v soudní síni odpírá nejen občanská, nýbrž dokonce i osobní čest? Co záleží předsedovi Ligy pro lidská práva na tom, když lidé v soudní síni jménem lidskosti protestují proti pokusu, aby byli označeni za bezectné zločince? Co záleží předsedovi ligy pro lidská práva na tom, když otcové rodin - 2letým pobytem ve vyšetřovací vazbě zničí své nervy, když jiní při prohlašování rozsudku klesají ve mdlobách? Liga pro lidská práva je po názoru svého předsedy dr Billa patrně zde jen ještě k tomu, aby hájila soudce a soudy a aby jim vydávala vysvědčení, že jednali z nutnosti." Prosím, to je to třetí místo, které z naší "Rundschau" bylo censurováno, ač to všechno není s naší strany kritikou procesu, nýbrž kritikou kritiků.

Dále bylo pak ještě následující místo censurováno a škrtnuto: "Obhájci obžalovaných vedli mezi jiným jako vývodního svědka také pana ministra dr Františka Spinu, který skoro se všemi obžalovanými po celá léta společně pracoval, jehož soukromý tajemník dr Chlumecký, jakož i zeť dr Bumba původně byli též sami obžalováni."

To jest úvod, čtu ho zde proto, abych usnadnil porozumění. Nyní přijde censurované místo.

"Jeden z obžalovaných vypovídal v soudní síni, že jeho práce vztahovala se jaksi na klub v předsíni pana ministra Spiny. Pan ministr dr František Spina však neučinil toho nejmenšího, aby veden byl jako vývodní svědek pro své bývalé přátele a spolupracovníky. Víme, že tak mnohý z obžalovaných všechnu svoji naději skládal ve svědectví pana ministra dr Františka Spiny. Tyto naděje byly však strašně zklamány. Klub z předsíně pana ministra dr Spiny byl odsouzen, aniž by byl pan ministr dr František Spina podal v soudní síni svědectví o bezúhonnosti smýšlení svých přátel. A to je kapitolou sudetskoněmecké politické taktiky, o které v daný okamžik ještě velmi obšírně promluvíme."

Přečetl jsem tato místa, abych podal důkaz, že v loyalitu provádění lex Uhlíř nemáme naprosto žádné důvěry, důvěru mít nemůžeme, nesmíme a nebudeme.

Bylo pak z článku o dvojím právu ve státě censurováno dále ještě jedno místo, které se zase zabývá články v "Sozialdemokratu" a "Prager Tagblatu". Toto místo zní:

"Je výsměchem jakéhokoli objektivního právního cítění a je snižováním zákonodárné činnosti našeho parlamentu, když v návrhu zákona uvádí se jako jediný korunní svědek anonymus notorického štváčského listu".

Mezi ostatními žertovnými obrázky přináší "Rundschau" také obrázek týkající se Patscheiderova procesu. Pod obrázkem stojí: "Jasnovidectví pěstuje socialistický redaktor, zatčen byl muž, z toho velká radost". A nyní přijde censurované místo: "Rudý list přináší visionářsky zprávu o zatčení již den před tím". Také tyto nevinné řádky byly censurou odstraněny.

Při takovémto provádění dvojího práva nemůžeme v lex. Uhlíř spatřovati nic jiného, nežli další krok k tomu, abychom byli úplně zbaveni svých práv. Budeme Patscheiderův proces citovati v senátě teprve tehdy, až soudně bude pravoplatně o něm rozhodnuto a tím nabudeme úplné volnosti o něm mluviti. (Potlesk.)

Místopředseda dr Heller (zvoní): Vyhrazuji řeč p. sen. Enhubera censuře presidia senátu.

Slovo dále má pan sen. Rýpar.

Sen. Rýpar: Slavný senáte! Zákon o úpravě školství, jak se projednává, stal se kamenem úrazu některým politickým stranám z tábora německého a maďarského. Jako by se zde dála nějaká nesprávnost a jako bychom chtěli skutečně v Československé republice utiskovati Němce, počešťovati Němce, Maďary a Poláky, čili dělati totéž, co oni nám tak hanebným způsobem dělali před světovou válkou.

Když jsem vítal pana presidenta na pomezí Československé republiky, Německa a Polska v Bohumíně, tehdy jsem mu řekl tato slova: Nic jiného si, pane presidente republiky, nepřejeme, než abyste zde na pomezí zastával zásadu, kterou jste řekl. Československý národ chce žíti ve svém státě, chce žíti doma, a ostatním národům dá, co také sám má a co jim patří. - Ale ani ve snu nám nenapadne, aby to, co bylo poněmčeno, popolštěno a pomaďarštěno, zůstalo německé, polské a maďarské. (Výborně!)

A já jako zástupce lidové strany, která buduje na základě křesťanském, prohlašuji zde otevřeně a jasně: tak jako je vložena víra jako dědictví nezměnitelné do srdcí lidí, tak je vložena do srdce každého občana myšlenka národa, a nikdo nemá právo tuto myšlenku národa zradit, stát se zrádcem. (Výborně!) A když to někdo udělal, má povinnost, přestane-li násilí, uposlechnouti hlasu svého svědomí a vrátiti se zpět ke svému národu. A stát, který nabývá zase moci, má plnou povinnost dát všechny podmínky k tomu, aby se každý občan mohl vrátit do lůna svého národa, a byť byly v místě jen 2, 3 děti české a několik poněmčených, má Československá republika plné právo - a je zavázána, řekl bych, svým svědomím - zříditi tam pro tyto děti, i pro ty, které se dobrovolně chtějí, následkem vlivu svých rodičů, vrátit do české školy, českou školu. Je třeba, aby to zde bylo jednou jasně řečeno. Nemluvím zde jen jako teoretik, nýbrž i jako praktik, neboť jsem měl příležitost projeti celou Evropu. Není jednoho evropského státu, ve kterém bych nebyl býval. Mluvil-li předešlý řečník o poměrech ve Švýcarsku, mohu říci, že je znám také, neboť byl jsem ve Švýcarsku desetkrát, ale ne vlakem, nýbrž autem, které jsem sám řídil od vesnice k vesnicí, od města k městu. (Předsednictví ujal se předseda dr Soukup.) Znám tedy tu loyalitu německého, italského a francouzského lidu ke Švýcarsku, ale přeje-li si on loyalitu také u nás a poukazuje-li na loyalitu ve Švýcársku, musím říci, že ve Švýcarsku byste se ani u jednoho, třeba toho nejposlednějšího občana švýcarského, nesetkali s tak podlým jednáním jako u nás, kde se dali kandidovat na Hitlerovu kandidátku bývalí poslanci Československé republiky. (Výborně - Sen. Pfeiferová: To je demonstrace Hitlerovce proti Československu!) Ano! Kdybychom my použili té Hitlerovy demokracie, nebude u nás ani jednoho Němce, ani jednoho Maďara. Když loyalitu, tedy loyalitu! Myslím, že k panu Jungovi byla naše čsl. vláda a naše republika až příliš shovívavá a loyalní. Sám jsem měl příležitost několikráte viděti milého pana kol. Junga na policejním ředitelství v Opavě. Když jsem se ho tázal, co tam vždycky o 18. hod. dělá, odpověděl: musím se tu ráno ukázati, že jsem v Opavě, nebo: musím se ukázati o 18. hod. večer, že jsem v Opavě; ale od 18. hod. ráno do 18. hod. veeer se neukázal. Zmizel za hranice, kde dělá krásnou politiku pro Československo, ne? Myslí-li předešlý pan řečník, že by takového občana našel ve Švýcarsku, ať ho tam jde hledat. Přeji mu ze srdce, aby podobného občana, jakých máme mnoho a mnoho, jak se strany německé, tak se strany polské i se strany maďarské, našel někde ve Švýcarsku, ať v kantonech italských, ať v kantonech francouzských, ať v kantonech německých. Nenajde ho ani v té samé Bazileji, která je přímo, na hranici, kde sousedí přímo s Německou říší. (Sen. dr Turchányi: Nie je možno robiť zákony a potom je neprevádzať 17 rokov!) Prosím, měl jste tu býti, abyste slyšel, že my chceme pouze těm lidem, co nám byli ukradeni, dáti příležitost mravně je zavázat k českému lidu se vrátit. (Sen. dr Turchányi: Ale na Slovensku zákon o menšinovom školstve nie je prevádzaný 17 rokov!) Až tam budou opravdu nějací skuteční Maďaři, a ti co jsou skuteční, mají dostatečný počet škol. (sen. dr Turchányi: Veď tí Maďari sú vo vládnych stranách!) To nevadí, vždyť jsou také spokojeni a říkají, že mají více nežli měli.

Pokud se týká toho postupu, prosím, slavný senáte, jak se to dělalo před převratem? To bych si dovolil ne snad citovati ze spisů, nýbrž z vlastní zkušeností, poněvadž na tomto pomezí německo-slezském žiji od počátku své působnosti, od r. 1907 až do dnešní doby, a stále na pomezí: Ramzová, Jakartovice, Opava, sám jsem to již na vlastní oči viděl a zkusil, jak se to dělalo. Podle slezského zákona se rozdělovaly pozemky a dávaly se do gruntovní knihy. A upravilo se to tak, že všecky děti, a někdy se stalo, že již děti před narozením, tedy ještě nenarozené, dostaly do gruntovní knihy připsán pozemek, aby měly volební právo a aby tak mohly hlasovat s plnou mocí; a tak se držely pod vládou německou ve Slezsku čistě české vesnice, kde dnes není vůbec o těch Němcích slechu. Jarkovice, Vlašťovičky, Jaktař, Kateřinky, Komárov, Dvořisko a všecky, které bych kolem dokola vypočítával. Tak se to uměle drželo. Na př. po převratu v takových Kateřinkách rodiče nechtěli vzíti děti z německé školy a dáti je do české, ještě pod nátlakem Sudetenlaridu, který vedl páni Führer, Jokl, Freisler. - Mimochodem podotýkám, že to bylo 19. února 1919, kdy pan Jokl přišel ke mně na nádraží a vyřizoval mně tento vzkaz pánů Jokla, Frührera, Freislera, tak zvaných Verwalterů des Sudetenlandes a tento vzkaz byl velmi krásný: Necháme pana min. předsedu pěkně pozdravovat, víme, že neudržíme Sudetenland, ale nemůžeme ho dát, poněvadž co by ten lid o nás řekl. My se budeme musit nechat obsaditi, ať před Opavu přijedou s děly, a vším, žádná střela nepadne, a na zemském úřadě bude ještě přichystána pro všechny hostina. Tedy, prosím, to není jen pohádka, to je skutečnost, kterou jsem jako člen městské rady a městského zastupitelstva před pí Joklovou řekl otevřeně a jasně, jak se postupovalo. - Tedy, když ještě po převratu tento Sudetenland důrazně působil na ty kateřinské rodiče, co udělaly děti kateřinské? Utekly samy z německých škol do českých a německé školy zůstaly prázdné. Takový byl výsledek všeho toho.

Bylo zde mluveno o Lipníku. Já jsem z Hranic, tedy kousek od Lipníku, kde také můj bratr studoval na t. zv. české reálce v Lipníku, když zemský výbor zřídil německou reálku, tak zvanou "hec-reálku". To je německé město, Lipník? Běžte se tam podívati! Není to pravda, že tam je tolik německých dětí. Jsou tam tři německé děti. Není pravda, že mají 8 km vzdálenou německou školu. Německá škola je v nejbližší vesnici Slavkově, což je německá Schlakau, která je vzdálena, pouze 2,5 km. Ovšem tam je jenom jednotřídní škola, což jim nestačí, oni by chtěli vybudovat sami soukromou německou školu vícetřídní pro 3 děti. Tak to vypadá. Prosím, v Hranicích, které se staly potom českými, ukazuje se shovívavost k Němcům také tím, že i druhý původce převratu Hranic na německé zůstal až do minulého týdne v Československé republice jako polský příslušník, a teprve minulého týdne pro mnoho a mnoho všelijakých přehmatů proti republice musil se vystěhovat z Československé republiky. Tedy zůstal tam následkem naší shovívavosti až do minulého týdne. Proto o nějakém pronásledování kteréhokoliv národa se strany naší vlády nemůže býti vůbec řeči a nemůže býti také o tom zde opravdově mluveno.

A to Hlučínsko, to jest ještě krásnější historka! Mohu vám sděliti, slavný senáte, že jsem na tom Hlučínsku měl každou druhou neděli, po případě každou neděli bohoslužbu a kázání. To trvalo od r. 1911 až do r. 1917 do října, kdy mi v Oldřišově sdělil tamní pan farář, že od krajské vlády z Opolí přišel rozkaz, že mši svatou míti mohu, ale kázati že prý nesmím. Za celou tu dobu od r. 1911 až do r. 1917, když jsem tam kázal, ani jednou, řeknu to trochu po Slezsku, drasticky - "puse německé" jsem neotevřel. Nikdo se mnou německy nemluvil. Prosím, velevážení, měl jsem bohoslužbu v zámecké kapli za přítomnosti a pod ochranou býv. německého vyslance Lichnowského v Londýně. A třebaže při té mši svaté v zámecké kapli v Chuchelné byl přítomen sám vyslanec s rodinou, ani jedna píseň německá se tam neozvala, nýbrž krásné: "Pozdvihni se duše z prachu." - "Tisíckrát pozdravujeme Tebe." Tedy ani německému vyslanci nezazpívali ti Hlučíňáci německou píseň.

Tedy račte dovoliti (obrácen k německými senátorům), vy chcete dneska mluvit o hlučínském lidu, že to jsou Němci? To je vyloučeno. Moravci byli, když se r. 1637 připojili z bývalé Moravy s Opavském ke Slezsku a Moravci zůstali. Ale po převratě nastal pravý opak. Když r. 1919 bylo Hlučínsko připojeno k Československé republice, tedy hned, asi třetí neděli jsem si zase do toho milého Oldřišova zajel, kam mne pozval pan farář, abych tam měl kázání, a potom i na velké kázání, a pak jsem odjel do blízké vesnice, kde byl filiální kostel, do Hněvošic a tam zase kázání a potom bohoslužbu. Samozřejmě ani slovíčka jsem nemluvil německy, ani v kázání, ani jinde, a ještě si to pochvalovali. Zvykl jsem si totiž na tom Hlučínsku mluvit v kázání velmi pomalu, neužívati nikdy cizích slov. Tehdy jsem také pomaleji mluvil, což si zřejmě pochvalovali. Odpoledne ve 3 hod. jsem si pak udělal ve farní obci Oldřišově veřejnou schůzi. Přijdu na veřejnou schůzi, kterou zahájil předseda, tamní pan farář, a řeknu: Vážení přátelé!... "Deutsch, deutsch, deutsch, wir verstehen nicht tschechisch, nicht mährisch!".

Dívám se jako hloupý, jako bych s hrušky padl, jak se říká. Jak to, vždyť jste Moravci a vždyť dopoledne jsem vám docela klidně česky kázal a krásně jste si to pochvalovali. Dokonce jsem měl jednoho před sebou, který si to hlasitě pochvaloval? Tu odpověděl mi jeden německy, já to opakuji: "Na ja, in der Kirche sind wir mährisch, ober jetzt sind wir deutschgesinnt." V kostele a doma jsme Moravci a mluvíme po moravsku, ale tady jsme "deutschgesinnt", německého smýšlení.

Račte prominout, můžete tyto lidi nazvat Němci? Nikdy ne! V té věci jsem spravedlivý a tak jako jsem prohlásil, že to, co bylo násilně poněmčeno, musí se zase vrátit k českému národu, rozhodně prohlašuji, že pravému, opravdovému Němci, Poláku, Maďáru nebo příslušníku kterékoli jiné národností, je-li skutečným a opravdovým, a nikoliv t. zv. předpřevratovým, nemá býti ani vlas na hlavě zkřiven.

Proto Hlučínští nejsou Němci, ani jimi nebyli. (Hlasy: A nebudou!) A nebudou! Je to tak trochu jenom vzdor, že byli připojeni k Československé republice, kdežto Hlubčičtí nikoliv. Na Hlučínsku nebyl plebiscit, na Hlubčicku ano, ne sice přímý, nýbrž nepřímý v další části, a to je největší příčina. Příčiny jsou ještě jinde, v počátečním vyřizování věcí, a - řeknu otevřeně - v tom, že Ratibořsko a komisařství pro ně bylo zbytečné, to se mělo připojiti beze sporu hned k Československu a zavésti zákony. A jako jsme nedělali rozdílů na Vitorazsku, tak jsme je neměli dělat na Hlučínsku. Pozemková reforma tam byla provedena, pan kol. Novák mluvil správně, ale, bohužel, z předáků a pracovníků hlučínských zbytkový statek nedostal ani jeden - a tří tam přece byly - dostali to všechno samí cizí lidé. To udělalo zlou krev, i to, že učitelé přišli - oni to sami přiznávají - mnohdy všelijací. Ale to všecko není pravou příčinou. Tou je, že Hlubčicko zůstalo při Německu, kdežto Hlučínsko bylo připojeno k nám. V tom je kámen úrazu a pravá příčina. Ale, slavný senáte, to jsme nezavinili my, Československý národ, to si zavinili páni z německého národa sami.

Když se jednalo v městském zastupitelstvu, že prý československá vláda odkráglovala - a dosud je to kamenem úrazu - Opavu, že není hlavním městem, že Slezsko není už samostatnou zemí, že tam nemáme úřady a všechno, a až do dneška je to ještě bodem těžkého boje - sváděly to všechny politické strany na vládu a na první Národní shromáždění. Když už toho bylo trochu mnoho, tedy jako člen městského zastupitelstva jsem se ozval, že jsem také tehdy mluvil o Freislovi, Führerovi a Joklovi. Pravím, my jsme vinni? Kdo zval pana Lodgmana do prvého Národního shromáždění? A kdo zval Němce do prvého ustaveného Národního shromáždění? A kdo tam nechtěl jíti? Páni Němci, poněvadž měli Sudetenland.- A kdo se potom prohřešil na Slezsku, kdo neměl agitovat, aby bylo Hlučínsko připojeno ke Slezsku, aby Slezsko šlo ještě dále, abychom měli ještě kousek t. zv. moravského kraje? Slezsko by zůstalo Slezskem, Opava Opavou. Tedy, jak vidíte, my nejsme vinni, nýbrž vůdcové německého lidu jsou vinni, že zaujali toto stanovisko k Československé republice, k tomu faktu, který je a zůstane - říkám - navždy trvalým, a proto také dnešní poměry tak se vyvíjejí. Tam je hlavní chyba. Nikoli na nás, my chceme a budeme vždy objektivní, dáme co každému patří.

Tím jsem se chtěl jen letmo těchto otázek dotknouti a odpověděti v hlavních rysech na všechno, co bylo řečeno se strany německých pánů řečníků, aby také jednou zpytovali své svědomí, podívali se jasně a otevřeně do ciziny, do všech evropských států, jak tam jednají příslušníci jejich národa a aby se také podívali do Polska, které má sice spojeneckou smlouvu s panem Hitlerem, ale při tom v oněch německých krajích, kde žije 800.000 Poláků, nedovoluje hitlerovská vláda Polákům míti ani z poutního místa Czenstochové obrázky a knihy s polskými nápisy, ač tyto knihy a obrázky jsou tištěny v Berlíně u německých firem pro obchod v Czenstochové. Poláci v Německu tyto obrázky a knihy s nápisy ve své vlastní řeči míti nesmějí. Kdybychom my, jak pravil jeden z předešlých pánů řečníků, tu demokracii hitlerovskou vzali do rukou, dopadlo by to asi jako v Mariboru ve Slovinsku v Jugoslavii. Byl jsem tam r. 1918 a nemohl jsem se domluviti s nikým slovinsky, když jsem tam však přišel r. 1919, nenašel jsem tam ani jednoho německého nápisu. Kdybychom my toto udělali, vypadalo by to jinak, to by byl teprve křik v Israeli, jak se říká, ale my na tuto půdu nevstoupíme, my chceme býti spravedliví, co je naše, si vezmeme, co nám bylo odcizeno, tomu dáme příležitost, aby se vrátilo, ale co patří komu, to je nám svaté, to mu ponecháme. Vidíme v tomto zákoně více než nejspravedlivější urovnání poměrů a čekáme také od příslušníků ostatních národností, že se loyálně k Československé republice zachovají. (Výborně! - Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo má dále pí sen. Vetterová-Bečvářové.

Sen. Vetterová-Bečvářová: Slavný senáte! Jestliže se pozastavujeme nad něčím při projednávání tohoto zákona, tedy nad tím, že se projednává teprve teď, že 17 let čekal svobodný národ na to, aby zdůraznil své povinnosti - nikoliv svá práva, nýbrž především své povinnosti - vůči lidem, kteří mu byli vzati, kteří byli uměle odnárodňováni. Ale věc je psychologicky zajímavá. Vzpomínám si, kterak jsem po převratu mluvila s jednou učitelkou. Byla smutná a já jsem se jí ptala: Což nejásáte stejně s námi, že Němci byli poraženi? A ona řekla: Ne, já mám Němce ráda, jsem totiž z protestanské rodiny; po Bílé Hoře se moje rodina vystěhovala do Německa a Německo nám bylo vlídným, dobrým domovem. Nezapomněli jsme na starou vlast, a když nastaly poměry příznivé, zase jsme se sem vrátili, ale Německu vždy zůstaneme vděčni. Tak mluvila česká žena, tak mluvila česká duše.

Zde bylo řečeno, že hlučínští Moravci jsou "deutschgesinnt". My bychom si přáli, abychom slyšeli od našich Němců - protože i naše česká země, moravská země a část Slezska jsou jim po staletí vlídným a dobrým domovem - že nezapomenou, že jsou tomuto svému domovu zavázáni vděčnosti, že nikdy ani v nejtajnějších úkrytech své duše nebudou volati jako ona žena před Šalamounem, která nebyla pravou matkou toho dítěte: Rozděl, rozděl tuto zemi v náš prospěch, rozděl ji, pane Bože, abychom se mohli vrátit ke svým bratřím do Německa! Vždyť konečně, kdo se chce plně vyžíti národně v politicky svobodném státě, u nás se mu naprosto nebrání, aby se do té původní vlasti německé vrátil. Zde jsou veliké mravní rozdíly.

Čteme-li často v německém tisku: My Němci nechceme u vás nic jiného než to, co vy jste chtěli v Rakousku - odpovídám: My jsme do toho Rakouska přišli s věnem svých bohatých a slávou věnčených zemí. Než Habsburk sem vkročil na českou půdu, musil přísahat u Jihlavy, že zachová svobody těchto zemí. A co se stalo? Habsburkové se zpronevěřili své přísaze. My jsme měli právo žádat to, co bylo naším, měli jsme právo žádat, aby se ze svobodných zemí nestala pouhá provincie rakouská, kdežto Němci - to je fakt, i kdyby se pan Brettholz na hlavu postavil - k nám přišli jako kolonisté. Hledejte po našich archivech a uvidíte, že pohraničí české bylo kolonisováno teprve ve 13. století. Do té doby jsme měli prokázaně na hranicích hvozdy. Dobře, přijali jsme sem Němce, zvali jsme je sem dokonce. Byla-li to šťastná či nešťastná politika našich Přemyslovců, o tom nechci uvažovati, ale jedno jistě máme právo žádat, aby naši Němci za to, co jsme jim poskytli v opravdu bezpříkladném pohostinství, jako naši Hlučiňáci za 184 let, také za tu řadu století dovedli býti čechischgesinnt. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo má dále pan sen. dr Žiška.

Sen. dr Žiška: Vážený senát!

Pán kol. dr Turchányi, člen maďarskej kresť. sociálnej strany, učinil tu prejav, že mierové smluvy versailleské v našej republike nie sú prevádzané a že minority nemajú tie práva, ktoré mierovými smluvami sú im zaručené, a že akési ministerské nariadenie ešte nevyšlo, ktoré má túto otázku riešiť, a preto je ponechaná ľubovôľa bratislavskému školskému referátu.

Vážený senát, toto paušálne obvinenie nemôžem bez odpovedi nechať, lebo keď by sme nato neodpovedali, tak by to vyzeralo, ako by sme snáď my proti mierovým smluvám jednali, ako by sme záväzky, ktoré sme na seba vzali, neprevádzali a takto jednali násilne proti právam minorít, ktoré sa v našej republike nachádzajú.

Sila našej republiky v celom svete v tom spočíva, že my dľa možnosti usilujeme sa všetky záväzky mierových smlúv plniť. A keď on vyslovil to svoje presvedčenie, že mierové smluvy sa nezachovávajú, my zasa s našej stránky vyslovíme to presvedčenie, že naša maďarská minorita na Slovensku iste má tie práva, ktoré mierové smluvy jej zabezpečujú, a že snáď má ešte viacej tých práv, ako majú druhé minority. (Sen. dr Turchányi: Však je tu zákon co není prevádzaný 17 rokov!) Nechcem o tom vyprávať, pán kolega. To je presvedčenie nielen moje, všetkých Slovákov. (Výkřiky sen. Jančeka.) Tu je pán kol. Janček, ktorý tiež tvrdí, že Maďari majú na Slovensku viacej práv, ako im patrí. (Sen. dr Turchányi: Však vy ste robili zákon, ale neprevádzate ho!) Pán kolega, vy ste paušálne to tvrdili, nepriniesli ste sem štatistické dáta, ani ja ich nemám dnes po ruke, ale prosím, posbierajme tie dáta a dokážme, koľko majú Maďari ľudových škôl, kolko majú škôl stredných a odborných na Slovensku, či tá štatistika bude pre Maďarov neprajná, ako vy tu tvrdíte. (Sen. dr Turchányi: Je u zákon a musíte ho prevádzať!) Zákon, áno, zákon, o tom, pán kolega, nebudem vyprávať. Vy tvrdíte, že ako to bolo v bývalom Uhorsku, že vtedy ešte menšinové práva nejestvovaly. My dobre vieme, pán kolega... (Výkřik. - Hluk. - Sen. Roudnický: Žádný se práva nedovolal, nejen že Slováci neměli universitu, oni neměli ani střední školu, ani občanskou školu, ani obecné školy! - Výkřiky.)