Předseda (zvoní): Slovo má pan sen. dr Žiška.

Sen. dr Žiška. (pokračuje): Pre nás Slovákov nejestvovaly versailleské smluvy, to je pravda, ale, pán kolega, počúvajte! Pre vás, Maďarov, pre všetkých obyvateľov Uhorska, bol zákon z r. 1868, článok XXXVIII, t. zv. národnostný zákon, podľa ktorého národnosti maly právo svojho jazyka užívať v celom verejnom živote, tedy i pri obecných, pri župných zastupiteľstvách i súdoch i v parlamente. Ale, prosím, tento zákon sa vôbec nezachovával. (Výkřiky. - Hluk.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Sen. dr Žiška (pokračuje): A my Slováci nemohli sme sa na to odvolávať. R. 1907 prišiel t. zv. apponyiovski zákon, ktorý zrušil všetky nemaďarské školy. (Sen. dr Turchányi: Kde?) Čo poviete vy o apponyiovskom zákone? (Sen. dr Turchányí: Prosím, ale toto je minulosť! - Veselost.) Tedy, prosím, to bola minulosť. Teda, pán kolega, dneska nebudeme o minulosti jednať, jednáme o prítomnosti, pre nás sú tie versaillské smluvy, tie záväzky povinné, a my ich aj chceme plniť. My chceme Maďarom to dať, čo nám oni Slovákom nedopriavali. Chceme mať spravedlivú republiku, pred celým svetom chceme dokázať, že sme mierumilovný, spravedlívý, uznalý národ i voči národnostiam. Ľutujem, že nemôžem teraz tú štatistiku predostreť, ale keď sa oni žalujú, že my násilné ich slovenčíme, my by sme mohli povedať, že máme obce, kde naše slovenské deti z nedostatku našich škôl musia chodíť do školy maďarskej. Také prípady sú! Dnes tam ani na tých krajoch Maďarmi obývaných nemáte jednoho čistého maďarského väčšieho mesta.. Pravda, to je všetko miešané? (Sen. dr Turchányi: Nie, Komárno!) V Komárne je tiež slovenská menšina; nie je mesta už na celom vašom kraji, kde by nebola miešaná reč. (Výkřiky.) Ale povedzte, keď sa taká slovenská rodina dostané do čisto maďarskej dediny, do akej školy musia deti chodiť? Do maďarskej. Pravda. (Sen. dr Turchányi: Nie sú menšinové školy na Slovensku?) Tých nie je toľko. Chcel by som mať štatistiku, ktorú si zaopatrím na príslušnom referáte a potom sa pustíme do súboja, kto má pravdu. Štatistikami budeme dokazovať! (Hlas: Oni tomu nechtějí rozumět!) On vie, že to nie je tak, ak to povedal, ale on myslí, že pred svetom a pred zahraničím musí poukazovať, že u nás sa nezachovávajú práva menšín. My v povedomí svojej pravdy túto otázku chceme a sme ochotní i na nejakom medzinárodnom správnom súde podrobiť úsudku. Nech prijde sem nejaká medzinárodná kontrola a nech prekontroluje, aké práva dávame Maďarom a čo nám oni dávajú. (Hlasy: Nebo dávali!) Lebo dávali. O minulosti vraj nemáme hovoriť. (Výkřiky sen. dr Turchányi.) Pán kolega, čo sa týka minulosti, tiež dobré vieme, pokiaľ boly slovenské hranice na tom pohraničí, pokiaľ išiel slovenský živel. Mám tie otázky preštudované a najlepšími dôkazmi sú staré cirkevné schematizmy, ktoré ukazujú, pokiaľ išly slovenské bohoslužbý pri maďarských hraniciach v r. 1814, 1820, 1830, 1840 a 1850, a tu najdete, že Komárno malo slovenské bohoslužby v tých rokoch. (Sen. dr Turchányi:. Nie!) Komárno, to je tiež slovenské meno, lebo pochádza od komára. Čo chcete? Toto mesto má slovenský pôvod. (Sen. dr Turchányi: V Komárne neboli Slováci!) Neboli? Ja viem, že boli. Dokazujú vám to i cirkevné schematizmy, že sa tam slovensky kázalo. Pre koho? Pre tých komárov sa tam slovensky kázalo? Pán kolega, máme dokázané, že i vo Vacove boli Slováci, v Jagere, v Miškolciach boly slovenské bohoslužby. Vieme to dobre, že mnohé obce budú dnes už maďarské. (Sen. dr Turchányi: A co Budapešť?) Však ja som tam bol pred vojnou 4 roky slovenským kňazom. Netajím to. (Sen. dr Turchányi: Aké mali práva v Budapešti?) Práva sme mali tie, že v nedeľu ráno mali sme v jednom jedinom kostole v Budapešti slovenské bohoslužby. (Výkřiky.) V jednom jedinom kostole v celej Budapešti. Na tie bohoslužby chodili Slováci z pešťianského okolia. (Sen. dr Turchányi: Ale politicky sa vrchnosť nemiešala do toho, aké bohoslužby sú!) Podľa zásady vašej o minulosti vraj nemluvíme. Keď je to pré vás výhodné, chcete mluviť o minulosti, keď nie, tak nie. (Sen. dr Turchányi: Ja pravím ľen, že ten zákon sa musí prevádzať!) My sme za to. Doneste konkrétne prípady. Vy ste tu jediný prípad Boršov spomenuli. (Sen. dr Turchányi: Vy ste to spomenuli!) Nie ja, vy sté to vo vašej reči spomenuli a odvolávali ste sa na učiteľa z Moravy. (Sen. dr Turchányi: Áno, to je pravda!) Však ja som si dobre zapamätal, čo ste hovorilí. My sme hotoví v každom konkrétnom prípade, kde ide o krivdu, vyjednávať. My vám nechceme násilnposlovenčiť ani jedného Maďara. (Sen. dr Turchányii: A my nechceme vám pomaďarčiť žiadneho Slováka!) Ale počkajte, my máme také obce, v ktorých ľudia v 50ti, 60ti, 70ti rokoch mluvia len slovensky. Teprve medzi 50ti a 20ti rokmi a nižšie hovoria maďarsky. (Sen. Novák [rep.]: Jen ať si přečte knihu Slovenské menšiny na rozhraní maďarsko-slovenskom!) Áno, prečítajte si knížku Slovenské menšiny na rozhraní maďarsko-slovenskom, ktorú napísal dr Emil Stodola. Veď prosím, v Nových Zámkoch, odkiaľ ste, boli vždycky čistí Maďari? (Sen. dr Turchányi: Tam boli Slováci!) Áno. Do r. 1912 nebo 1913 sa tam i u Františkánov slovensky kázalo. (Sen. dr Turchányi: Áno!) Potom to prestalo. (Sen. dr Turchányi: To nie je pravda, nikdy to nezaniklo!) Ja vám doniesem knihu dr Emila Stodolu o slovenskom pohraničí, kde je to napísané. Polemizujte potom s ním. (Sen. dr Turchányi: Opýtajte sa Františkánov, oni vám odpovedia, že vždycky kázali slovensky!) Do ktorého roku? (Sen. dr Turchányi: Vždy!) To nie je pravda. (Sen. dr Turchányi: Len sa ráčte opýtať!) Dobre, ostatne je na to ešte žijúci svedok, páter Hieronym.

Chcem tým dokázať len toľko, že vy si nedáte pomaďarčiť svoje deti, ale potom musíte dovoliť, aby sme sa my za každé slovenské dieťa tiež bili a aby sme pre každé slovenské dieťa žiadali slovenskú školu a slovenskú výchovu. (Sen. dr Turchányi: Ale dovolte to i nám!) Dovolime. Kde vám podľa mierových smlúv to právo prísluší, kde Maďary bývali a bývajú, nech sa im dajú prává, ktoré im podľa versailleskej smluvy patria. Sme voči každému spravedliví, dáme mu, čo mu patrí, a preto nekričte pred svetom, že sa vaše práva neuznávajú, že vás tu gniavime, znásilňujeme atď., ako sa to po svete robí. Konkrétne ste to nedokázali. Ja tiež nemôžem teraz nič dokázať, lebo som nebol na túto reč pripravený, ale vyzývam vás na vedecký súboj v tejto otázke. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Debata je skončena. Slovo si vyžádal k doslovu zpravodaj výboru kulturního, p. sen. Sladký.

Zpravodaj sen. Sladký: Slavený senáte!

Shodou okolností končíme předvelikonoční kampaň tímto zákonem a proto jsem měl obavu, že vzhledem k pokročilé době bude věc jen velmi rychle odbyta. Musím však vysloviti veliký dík váženému senátu, že přes to věnoval věci tak neobyčejnou pozornost a že se rozvírala velmi cenná a dobrá debata, ve které jsme si řadu věcí pěkně a náležitě vyjasnili. Jako zpravodaj mám opravdu radost, že tolik pánu kolegů i pí kol. Vetterová-Bečvářová se ke slovu přehlásili. Zejména děkuji za velmi cenné projevy p. kol. Novákovi a Rýparovi, kteří žijí mnohá léta u nás - pan kol. Novák je docela domorodec z Kylešovic u Opavy - kteří velmi podrobně znají poměry, a jistě to, co zdůraznili, bylo podepřením správnosti tohoto zákona.

Pokud mám říci úsudek, konstatuji velmi jasně, že je nesprávný názor, který zde řek p. kol. sen. Dresl, že tento zákon má býti novým článkem národního utlačování a národního šovinismu. Buďte přesvědčeni, že tomu tak není, že není úmyslem někoho poněmčovati atd. Prohlásil jsem s tohoto místa jistě velmi odpovědného, že věřím v životní sílu Čechů a Slováků tak, že nemusíme se přiživovati cizí krví, že si stačíme přirozeným vzrůstem. (Souhlas.) Jestliže vedeme boj proti jiným národnostem, neděláme to terorem, počešťováním, nýbrž zbraněmi ducha, kulturou, poněvadž jsme národem Komenského, Smetanovým, Masarykovým. Proto se toho souboje nebojíme, protože víme, že na konec pravda vítězí, a v tomto hesle "pravda vítězí" zvítězíme i my.

Pokud se týká tohoto návrhu zákona, konstatuji, že Privatunterricht na Hlučínsku tak, jak se vytvořil, především poněmčoval v Československé republice československé děti. Škoda, že není tolik času, abychom si o tom mohli rozvinouti debatu. Ale jestliže ve školním roce 1918/1919 - to pravím do tábora německého, zejména aktivistických stran - a my jsme Hlučínsko dostali až 4. února 1920 - pruská školská statistika napočítala v Bělé 2 děti a dnes je jich v Privatunterrichtu napočítáno 45, ptám se, kde tento Privatunterricht najednou sebral 45 dětí ze 2 dětí? Nejsou to děti německé. Privatunterricht je tu proto, aby se germanisova1y děti české a moravské. Jestliže v takových Bolaticích pruská úřední školská statistika, - a jsem vděčen, že jsme po převratu při přejímání Hlučínska dostali všechny úřední statistiky napočetla ve školním roce 1918/1919 pouze 4 německé děti v německé škole, ostatní moravské, a dnes je jich v Privatunterrichtu 134, tu zase každý loyalní a rozumný člověk uzná, že to není projev českého šovinismu, nýbrž že bráníme to, co je naše, co nám má býti odnárodňováno a odcizeno.

Jestliže na příklad v Ludgeřovicích pruská statistika napočetla 4 děti a dnes v Privatunterrichtu je 37 dětí, jsou to zase děti naše. Tedy toho Privatunterrichtu je zase použito, ne že německé děti nemají německých škol, nýbrž aby se uměle germanisovaly české děti. Ale, pánové, jde také o tu interpelaci, kterou podali zde kolegové senátoři všech českých stran v minulé sessi, kde se ohledně protistátní činnosti pokoutních německých škol v Hlučínsku a jejich nezákonné existence výslovně praví: "Posilují se v odboji a nenávisti proti státu a vychovává se mladá genarace hlučínská v protistátním duchu." Nejenom že se nám poněmčuje tato generace, nýbrž výslovně se vychovává v ideálech Třetí říše Hitlerovy, a nechápu, proč právě kolegové ze strany komunistické tomu nerozumějí, že chceme nejen zachrániti naše děti české národnosti, ale že chceme odstraniti toho ducha, který se tam do nich naočkovává, iredentistického ducha Hitlerovce, který na to poslal podle přiznání zatčených 400.000 Kč. Nemá přece smyslu si povídat nějaké pohádky. Nám nejde jen o tu germanisaci, nýbrž také o toho ducha, který takovým terorem proti jiným stranám se třeba i koncentračními tábory vnucuje. (Sen. Kreibich: Tak jim dejte slušné německé učitele!) Prosím, vždyť přece Privatunterrichtu nemůžeme dávati soukromé učůtele, to je přece soukromé vyučování, kam si vezmou koho chtějí. My máme právo dávati učitele, jen kdyby tam byly státní nebo veřejné školy. A jestliže kolega Dresl žádal, aby byly zřizovány všude ve státě státní školy, ano, ale výhradně jenom pro děti německé národnosti, a tato národnost se určí úředním sčítáním lidu, tím spíše, že máme k disposici nejen naše úřední sčítání, nýbrž i pruské. Jestliže se tito rodičové již za Pruska hlásili k Moravcům, jestliže dvakrát se přihlásili k Moravcům a republice, pak jejich dítě není německé národnosti, nýbrž moravské, a nepůjde jinam do školy než do školy moravské. (Sen. Kreibich: Hlásili se sami?) Vždyť je to, pane kol. Kreibichu, úřední pruské sčítání. Přece nebudete tvrdvti, že ten pruský úředník, který z příkazu německé vlády sčítání prováděl, napsal, když mu někdo řekl, že je německé národnosti, že je Moravec. Spíše snad by měkdo mohl míti podezření na nás, že my jsme to dělali, ale naše statistika přece odpovídá úplně statistice pruské, naopak je ještě horší v národnostním poměru, než to poznalo Prusko.

Jsou zde dvě cenná přiznání od p. kolegů ze strany Sudetten-deutsche Partei. Na př. pan kol. dr Greger řekl ve své dnešní řeči, že pokládá Privatunterricht za "Übel", za zlo. My také, a proto chceme tímto zákoném nikoliv odstraniti soukromé vyučování nebo je znemožniti, nýbrž chceme je legálně regulovati, udělatti z něho výjimku a nikoliv aby se z toho utvořily pokoutní školy. (Tak jest!) Ty podle zákona Uhlířova zmizí.

Pan kol. Enhuber řekl, že by neměl námitky proti zákonu samému, ale že nevěří, že jej budou úřady správně prováděti. Je tedy viděti, že tento záhon není tak národnostně nebezpečný, jak pánové nám chtějí zde namluviti a jak to tvrdí. Já řeknu docela otevřeně: ten zákon nikomu neubližuje, chce udržeti, co nám patří, a chce zaručiti, aby naše děti byly vychovány v duchu státoobčanském, poněvaž nemůžeme trpěti, aby pod patronancí československých úřadů naše moravské děti byly vychovávány ideami Třetí říše. Myslím, že o tom nebudeme navzájem mezi sebou diskutovati!

Pokud se týká otázky, proč se tolik mluví o Hlučínsku, odpovídám: proto, poněvadž ten Privatunterricht není v jiných krajích nikde tak rozšířen a nikde tak nevykvetlo to zlo, jako právě na Hlučínsku, protože Hlučínsko je jedna z těch částí republiky, které ve vhodné chvíli mají býti odloučeny od československého státu. Proto má býti obyvatelstvo na to připraveno. To je vyložená iredenta! Jak jinak tomu máme rozumět, když je jmemován inspektorem pokoutního vyučování nekvalifikovaný člověk, dnes zatčený, jenž není placen za dozor na Privatunterricht po stránce odborné kvalifikäce, nýbrž po stránce ducha tohoto vyučování, zdali učitelé, kteří jsou placeni z Berlína, dávají dětem injekce, jak je Berlín potřebuje. Zatčený se přiznal i u soudu, že tím byl pověřen inspektorátem, ačkoliv je to nonsens, že nekvalifikovaný člověk dozírá na vyučovací důsledky v těchto školách. Ujišťuji slavný senát - a rozumní pánové se strany německé i maďarské jistě budou se mnou souhlasiti - že nechceme tímto zákonem nikomu ublížiti. Nechceme počešťovati, nýbrž především udržeti si své děti. České dítě ať zůstane českým, německé německým a maďarské maďarským. Z cizí krve se živiti nebudeme. Čím více škol, tím lépe. Demokracie je vzdělání a vzdělaní lidé se vždycky dohodnou, poněvadž vzdělanost má za následek možnosti spolupráce a dorozumnění, a ne věčný boj jeden proti druhému. I Masaryk si přál, aby všichni občané tohoto státu byli slušnými lidmi. A vzdělaný člověk je také slušný. Privatunterricht slušné lidi neudělá a tomu chceme právě zabránití.

Jestliže byla poukázáno na otázku chleba na Hlučínsku, mohl bych, kdyby byl na to čas, kompletně doložiti, jaké miliony pro těch 42 obcí na Hlučínsku československá vláda věnovala.

Mohl bych poukázati ještě na všechny kraje, o nichž zejména mluvil kol. Novák, zejména na naše Valašsko, na poctivé, chudé horské kraje, a přál bych si, aby všude bylo na ně vládou pamatováno, jako bylo pamatováno na Hlučínsko. To bylo v mnoha věcech po stránce hospodářské dobře opatřeno a je ještě teď; jděte do ministerstva školství a ptejte se, kolik nových státních hraničářských škol bude letos vystavěno, a dovíte se pro malé Hlučínsko se staví měšťanská škola v Dol. Benešově, měšťanská a obecná škola v Hlučíně a měšťanská škola v Hošťálkovicích. Tedy pro malý poměrně kraj tři krásné budovy měšťanských škol, poněvadž hlučínský člověk je zedník a dostane na těchto školách výhodné zaměstnání. Nestavíme je tam jenom z důvodů, že by to bylo železnou nutností, ale také abychom tomu lidu dali v této formě chléb. V celých Čechách se staví jediná státní měšťanská škola v Kaplicích, na Moravě ani jediná. Jistě se dělalo vše podle možnosti, ale když máme v republice milion nezaměstnaných, je naprosto nemožné, abychom všem těm lidem dali jistotu práce a dostatek chleba. Je to bolestné, ale krise je světová a malé Československo není při nejlepší vůli schopno vyřešiti světovou krisi; to nezáleží na tom, co chceme, nýbrž na tom, co můžeme! Světovou konjunkturu si nadiktovat nemůžeme a proto musíme s krisí počítat, poněvadž jsme státem vývozním. Žádným křikem a frází ji nevyléčíme. Krisí trpí také ubohý hlučínský člověk; my se však podle možnosti snažíme, abychom malému hlučínskému lidu pomohli, jak se pomoci dá, buď přímo prací nebo podporou.

Jestliže r. 1933 bylo na příklad pro HIučínsko vydáno celkem 776.000 lístků na potraviny v ceně 7,760.000,Kč a r.1934 již 1,541.000 lístků v ceně 15,410.000 Kč, čili jednou tolik, je to dokladem, že se opravdu poctivě o Hlučínsko staráme. Ovšem je správné, co říkal kol. Novák, že naše úřady v celé republice, ale zejména v pohraničí potřebují dvou věcí rozvahy a odvahy! Rozvažte si, než nějaký výnos, nařízení nebo předpis vydáte - dvakrát měř a potom jednou řež; ale jakmile konečně výnos je zde, pak mějte také odvahu, aby výnos či předpis byl zachován a ne jako je to někdy na Hlučínsku, kde se to pak také nejvíce mstí. Tam jsou zvyklí na pruský drill; tam byla taková výchova - hrůza před četníky, že když přišel četník v neděli do hostince na pivo, ovšem ne služebně, celá hospoda i se starostou se postavila do pozoru a stála v něm tak dlouho, až si četník sedl a milostivě pokynul, že si mohou sednout také. Šest četníků stačilo pro celé Hlučínsko - taková byla autorita jejich úřadů! Ale jestliže naše úřady vydávají jeden den předpis a druhý den jej odlvolají (Bolatice!), je to známka nejistoty, která působí zhoubně. To není Praha, ani Morava, ani Čechy! Ten lid tam není tak vyspělý, aby to chápal. Správně řekl kol. Novák, že ve velkomyslnosti a benevolenci vidí ten lid slabost, že je zvyklý na pevnou, silnou ruku. Pořádek tam musí býti! Ale pak nesmíme trpět školy pokoutní, nezákonné, ničím nepodložené, které úřady dosud trpěly. Jestliže paní kol. Vetterová-Bečvářová řekla: 17 let máme Privatunterricht - pak rozmach je teprve v posledních 4 až 5 letech, co se objevil Hitler. Vždyť jsme měli v r. 1921 jenom 42 německých dětí v Privatunterrichtu, kdežto dnes jich máme 864. Je vidět, jak nám to mizí pod rukama. Kdybychom k tomu mlčeli, za chvíli budou státní školy prázdné a všecko to bude v pokoutních školách, po stránce pedagogické nevyhovujících, s učiteli nekvalifikovanými, takže i kulturní škoda zde jest.

Nemohu než s nejlepším svědomím prohlásiti: Lex Uhlíř byl vyvolán především neudržitelnými poměry na Hlučínsku a týmž stavem, který přinutil vás, senátní české strany vládní, že jste v r. 1933 naléhavou interpelací upozorňovaly vládu, co se tam děje, poněvadž dosavadní zákon byl hodně nejasný a praxe ještě nejasnější. Tento zákon má přinésti přesnost, pořádek a jasnost. Unifikuje otázku stejně pro zemi českou jako pro Slovensko a Podkarpatskou Rus a i po té stránce má také určitou cenu. Soukromé domácí vyučování není zakázáno, ale je pouhou výjimkou tu a tam, a ne aby se stalo hromadným zjevem a vyústilo v pokoutní školy. Tyto pokoutní školy jsou naprosto nemožné a neudržitelné a tímto zákonem vezmou za své.

Proto jako člen kulturního výboru a zpravodaj děkuji velmi upřímně za váš zájem a zároveň prosím, abyste umožnili, aby se tato osnova zákona stala skutečně zákonem, a to se stane, když ji přijmete tak, jak byla navržena a přijata ve sněmovně poslanecké. (Souhlas.)

Předseda (zvoní). Uděluji slovo k doslovu druhému zpravodaji, p. sen. Hubkovi.

Zpravodaj sen. Hubka: Slavný senáte! Předložená osnova zákona má za účel, aby byly odstraněny z našeho školského života pokoutní školy. V debatě bylo voláno po větším počtu německých škol veřejných, aby nahradily pokoutní školy a aby tak bylo vyhověno samozřejmé zásadě, že každé dítě má býti vyučováno ve svém mateřském jazyce. Tyto poznámky padly snad z toho důvodu, že není dostatečně známo, jak u nás přibývá nebo ubývá německých škol. Mohu posloužiti ciframi. V r. 1921/22 bylo v Československu 5006 německých škol a chodilo do nich 608.755 dětí. V r. 1933/34 bylo německých škol v Československu 5319, tedy o 313 více, a chodilo do nich 554.052 dětí. Škol přibylo o 6,25%, ale dětí ubylo o 9,87%. Škol přibývá a dětí ubývá, (Slyšte!), to znamená, že situace německého školství se v republice stále lepší a lepší. Jestliže v každé jednotlivé obci si někteří pánové také ne z důvodů školských, nýbrž všelijakých jiných přejí, aby tam byly zřízeny školy, poukazujeme my na to, že ani v československých místech nejsou zřízeny školy v každé obci, kde jsou děti. To proto, že zákon jasně stanoví, při kolika dětech lze zříditi veřejnou školu, a že školy se nezřizují prostě z pohodlí.

Musí-li německé děti choditi do německé školy 4 až 5 km, musí také československé děti choditi 4 až 5 km i mnohem dále, a nelze to tedy vytýkati jako nedostatek porozumění pro zřizování německých škol. Že německé děti chodí do českých škol, to my nepopíráme, ale také české dětí chodí do německých škol. To zase oni na druhé straně nemohou popřít, a uvedu o tom malou statistiku. Do českých škol měšťanských chodí 1,71% dětí německých, do německých škol měšťanských chodí 2,52% českých dětí. To je tedy mnohem větší procento návštěvy českých dětí v německých školách, než je tomu naopak. Tam, kde se oba národy stýkají, jako je to v naší republice, je vyloučeno, že bychom se mohli postaviti na absolutní stanovisko, že německé děti nesmějí chodit do školy české a naopak. Trváme na zásadě, že každé dítě má býti vychováváno v mateřském jazyce, jsou však poměry, že rodiče z dobré vůle samovolně rozhodují o tom, má-li německé dítě choditi do české školy, nebo naopak. Tento poměr z důležitých okolností neodstraníme, kdybychom dělali nevím co, kdybychom nevím jakým způsobem vykřikovali požadavky, že musí býti německé dítě vyučováno německy a české dítě česky. Jde jen o to, jsou-li u nás v republice takové případy, že německé dítě musí choditi do české školy, že nemá příležitost, aby navštěvovalo školu německou; a takových případů u nás v republice vůbec není.

Před několika málo dny konala se zde v Praze velká schůze německá, na níž se mluvilo o kulturních potřebách německého národa, a na této schůzi padl také požadavek, aby vzájemná úcta národního života stala se zkušebním kamenem kulturní zralosti. Ano, přiznávám, že tento požadavek je docela na místě, byl vysloven německy a já se k němu hlásím. Ovšem to nelze jen říkati, to se musí také provádět, a jak na př. úcta národního života německého stává se zkušebním kamenem pravé kulturní zralosti, pokud se týče poměru národa německého k českému a zejména ve výchově dětí, o tom mohu pověděti velmi pěkné doklady. Mám zde zprávy o tom, že na př. v Něm. Vyskytné, pol. okres Něm. Brod, jsou čeští žáci německými školními dětmi kamenováni. Jednomu českému chlapci bylo při tom dokonce vážně zraněno několik obratlů a případem se zabývalo četnictvo. Ve Všerubech u Domažlic, v Plané u Mělníka, v Prášilech u Sušice nadávají německé děti českým "du böhmische Sau, Böhmák, böhmischer Hund", a podobným způsobem jsou insultovány naše české děti v jazykově smíšených obcích. Zde o kultuře mnoho mluviti nelze. Jiné případy spočívají v tom, jak je vychovávána mládež německá pokud se týče loyality ke státu. V těchto dnech přinesly noviny zprávu, že v Horní Olešné na severní Moravě nařídil učitel dvěma žákům německé školy, aby vyvěsili na školní budově státní vlajku; při tom jeden z hochů vlajku poplival a českým dětem, které přihlížely, se posmíval. V Brloze, o kteréžto obci zde mluvil kol. dr Greger a o níž se také mluvilo v rozpočtovém výlaoru senátu při projednávání této věci, v ryze české obci, kde je německá škola jako krajinská škola pro několik jazykově smíšených obcí kolem tohoto místa, byl obraz presidenta republiky německým školákem popliván. (Slyšte!) Tohle, prosím, nelze nazývat loyální výchovou v německé škole, a my máme právo nejen si do toho stěžovat, nýbrž také žádat, aby byl takovýto způsob vyučování a vychovávání v německých školách se vší energií odstraněn.

Pan sen. dr Greger zde mluvil o tom, že prý také české školy jsou vybudovány v krásných palácích. Totéž říkal na té schůzi o německé kultuře pan Konrád Henlein; říkal dokonce, že naše školy jsou v knížecích palácích. Jeden z pánů zde poukazoval na Lubenec, že prý je tam česká měšťanská škola, která stála 2 1 mil. Kč. Ta měšťanská škola byla stavěna v době, kdy stavby byly drahé. Je to škola, která je postavena pro celý velký okrsek, a je proto větší, ale o nějakém knížecím paláci nemůže být řeči a zejména ne o knížecích palácích na Podbořansku, kde řada potřebných českých škol je hanebně unístěna. Jedna je v bývalém chlévě velkostatku, jiná v bývalém hostinci, a takových škol máme řadu, takže ještě velmi mnoho budeme musit pracovat k tomu, aby české školství bylo umístěno aspoň tak, jako je umístěno školství německé.

Chtěl jsem těmito několika málo poznámkami jenom zdůvodnit oprávněnost našeho postupu a mohu zakončit jenom tím, co zde řekl kol. Rýpar: Cizího šetříme, pánové, ale svého za žádmých obětí a za žádných okolností nedáme! (Výborně!)

Předseda (zvoní): Jednání je skončeno. Přikročíme proto ke hlasování.

Budeme hlasovati o osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli podle zprávy výborové ve čtení prvém. (Námitky nebyly.)

Námitek není.

Kdo souhlasí s touto osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí podle zprávy výborové ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím je tato osnova zákona s nadpisem a úvodní formulí schválena podle zprávy výborové ve čtení prvém, souhlasně s přechozím usnesením posl. sněmovny tisk 141.

Z usnesení předsednictva senátu podle §u 54 jedn. řádu budeme ještě v této schůzi hlasovati o projednávané osnově také ve čtení druhém.

Táži se pánů zpravodajů - za výbor kulturní sen. Sladkého, za výbor rozpočtový sen. Hubky - zda navrhují nějaké textové změny?

Zpravodaj sen. Sladký: Ne.

Zpravodaj sen. Hubka: Nikoliv.

Předseda: Budeme hlasovati.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí, schválenou právě ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím je tato osnova zákona s nadpisem a úvodní formulí schválena podle zprávy výborové také ve čtení druhém, souhlasně s předchozím usnesením posl. sněmovny tisk 141.

Kdo souhlasí ještě s resolucí výboru kulturního, otištěnou ve zprávě výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Resoluce tato se přijímá.

Tím je pořad dnešní schůze vyřízen.

Sděluji, že do výboru soc.-politického nastupuje na místo sen. Modráčka sen. Brodecký.

Předsednictvo senátu usneslo se podle §u 40 jedn. řádu, aby se příští schůze svolala písemně nebo telegraficky s pořadem, jenž bude určen.

Konstatuji, že žádný návrh k tomu podán nebyl.

Přeji všem kolegům a kolegyním trochu oddechu a klidu o svátcích velikonočních a dovoluji si ukončiti schůzi.