Středa 1. července 1936

Přítomni:

Místopředsedové: Donát, Klofáč, dr Hruban, dr Heller, dr Buday.

Zapisovatelé: dr Karas, Pichl.

Celkem přítomno 107 členů podle presenční listiny.

Členové vlády: předseda vlády dr Hodža; ministři dr Dérer, dr Franke, dr Kalfus.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Bartoušek; jeho zástupce dr Trmal.

Místopředseda Donát zahájil schůzi v 16 hod. 10 min.

Sdělení předsednictva.

Dovolené.

obdrželi: na dnešní schůzi sen. Juran, Nedvěd, Pfeiferová, Svoboda, Wenderlich, Zmrhal; dodatečně na schůzi dne 23. června sen. Sláma.

Místopředseda Donát konstatoval, že senát je způsobilý se usnášeti, a senát přijal jeho návrh, aby byly dány dovolené pro účast na konferenci Meziparlamentní Unie v Budapešti: sen. dr Hellerovi od 2. t. m. na 14 dnů, sen. dr Karasovi a dr Turchányimu do 10. t. m.

Rozdané tisky.

Vládní návrh tisk 253 přikázán výboru zahraničnímu a národohospodářskému.

Zprávy tisky 254 až 256.

Místopředseda Donát (zvoní): Budeme projednávati pořad schůze.

Navrhuji, aby sloučeno bylo ve společné projednávání a společnou rozpravu jednání o prvních třech odstavcích pořadu.

Jsou to:

1. Zpráva výboru rozpočtového k usnesení posl. sněmovny (tisk 248) o návrhu posl. Teplanského, dr inž. Brdlíka, dr Meissnera, dr Klapky, dr Nováka, Ostrého, Tauba a Viereckla na změnu zákona ze dne 14. dubna 1920, č. 262 Sb. z. a n., o dani z masa (tisk 254) [podle §u 35 jedn. řádu].

2. Zpráva výboru rozpočtového k usnesení posl. sněmovny (tisk 249) o vládním návrhu zákona, kterým se mění a doplňuje zákon o přímých daních (tisk 255) [podle §u 35 jedn. řádu].

3. Zpráva výboru rozpočtového k usnesení posl. sněmovny (tisk 251) o vládním návrhu zákona, kterým se mění finanční zákon na rok 1936 (tisk 256) [podle §u 35 jedn. řádu].

Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Můj návrh byl přijat a budeme tudíž tak pokračovati.

Ke slovu se přihlásil p. min. financí dr Kalfus. Uděluji mu slovo.

Ministr financí dr Kalfus: Slavný senáte!

Projednávání novely zákona o přímých daních, která je předmětem dnešního jednání bylo v poslanecké sněmovně spojeno s velkou rozpravou, která se zabývala jak jest pochopitelno naší berní politikou a také ně kterými názory na funkci administrativy při jejím praktickém provádění, a konečně daňovou praxí vůbec.

Kromě této všeobecné rozpravy věnována byla kritika parlamentu také spolupráci ministerstva financí s Národním shromážděním na této reformě.

Cítím se zavázán ne sobě, ale svým spolupracovníkům a celé finanční správě a veškerému finančnímu úřednictvu pracujícímu za obzvlášť těžkých podmínek, abych na tuto rozpravu odpověděl několika vysvětlivkami, když jsem tak nemohl učiniti pro nedostatek času v poslanecké sněmovně.

Chtěl bych se nejprve zmíniti o věci po stránce všeobecné. Jsou stesky na daňovou politiku, resp. na daně vůbec; jejich tíhu na prvém místě odnáší naše finanční administrativa. Tyto stesky vyplývají však především z velikého našeho zatížení daňového.

Podle statistických dat činil skutečný výnos daní a dávek v Československé republice v jednotlivých letech v milionech Kč:

 

 

roku

daně přímé

daň z obratu

 

cla

úhrn daní a dávek

1929

2.032

2.346

1.430

11.315

1930

1.893

2.356

1.240

10.552

1931

1.771

2.214

1.330

10.435

1932

1.956

2.188

863

8.656

1933

1.945

2.238

622

8.321

1934

1.767

2.322

634

8.354

1935

1.877

2.257

641

8.220

Jestliže tedy skutečný výnos všech daní a dávek průběhem těchto let od roku 1929 do roku 1935 klesl téměř o 28 %, vidíme, že výnos přímých daní a daně z obratu klesl poměrně daleko méně, t. j. u přímých daní přibližně o 7,6 %, a daně z obratu dokonce toliko o 3,8 %. Pozorujeme tudíž, že během krise se tlak přímých daní a daně z obratu nezmenšil v poměru k celkovému poklesu ostatních daní, ale také ani ne v poměru k poklesu celkového národního důchodu. To jest důsledkem jednak skutečnosti, že jsme během krise zvýšili sazby daně důchodové a daně z obratu ať už přímo nebo nepřímo formou státních přirážek k těmto daním, jednak že finanční správa věnovala zvýšenou a úspěšnou péči též vybírání daní. To znamená, že se tlak těchto daní relativně zvýšil, a to zvláště u daně důchodové. Tohoto zvýšení zůstala ušetřena (až na zvýšení sazby zvláštní daně výdělkové z 8 na 9 %, provedené v r. 1930) daň výdělková, jejíž výnos proti výnosu z let před daňovou reformou z r. 1927 byl v dobách po reformě značně nižší. To vyplývalo z celé tendence zákona z r. 1927, který kromě kodifikace a unifikace chtěl přinésti podnikání daňovou úlevu, protože byly podniky zvláště veřejně účtující dříve tak přetíženy, že bylo nutno celkové daňové zatížení zvláštní normou obmeziti na 80 % výnosu podniku. Kromě toho sledovala daňová reforma svým a nexem, t. j. zákonem o stabilisačních bilancích, umožnění technické rovnováhy podniku zhodnocením reálných hodnot v bilanci podnikové podle zatím znehodnocené peněžní jednotky; tím měl býti zjednán i nový základ pro odpisy.

Ukázalo se, že výhody, kterých se touto reformou dostalo podnikům při dani výdělkové, byly nerovnoměrné a že podklad stabilisačních bilancí se změnil zpětným zhodnocením peněz a jemu odpovídajícím poklesem cen. Odtud je patrno úsilí finanční správy po nápravě, které se projevilo schválením vládního návrhu k zákonu o stabilisačních bilancích a zčásti se projevuje v navrhované novele zákona o přímých daních, která se právě projednává.

Naproti tomu tlak ostatních daní stával se krisí stále tíživější, při čemž zejména spolupůsobila tíha zvýšené daně z obratu, která v krisi těžko může býti přesunuta na odběratele a mění se mnohdy i na daň z hrubého výnosu.

Tlak těchto daňových břemen souvisí nutně s výdajovým hospodářstvím státu a veřejno-právních svazků autonomních. Zde se nepochybně uplatňuje to, co bylo konstatováno čelným členem koaličního subkomitétu poslanecké sněmovny, že v krisi a při stoupajícím tlaku daňovém poplatník velmi kriticky se dívá na to, jak se jeho penězi hospodaří a je-li šetrnost v hospodářství státním. Nedovedeme-li v tomto směru zjednati nápravu - tak se praví ve zmíněném projevu - pak působíme tím zle i na daňovou morálku. Tím se spojuje i v psychologii poplatníka jeho vztah k výdajovému hospodářství státu, jako se tento stav projevuje v hospodaření státu, kde nutně vyšší výdaje vyvolávají vyšší daňový tlak.

Proto na rozdíl od dřívějšího nazírání obýrá se v poslední době teorie státního hopodářství ve zvýšené míře výdajovým hospodářstvím veřejným.

Vidíme-li tudíž, že daňový tlak u nás v poslední době zesílil, musíme tím naléhavěji konstatovati, že jednou z jeho příčin je právě výdajové hospodářství státu a veřejných svazků, jemuž třeba věnovati pozornost tím větší, čím více se stupňuje daňové břemeno, zejména jde-li toto břemeno nad míru únosnosti a stává se tak daňovým útiskem. Pak ovšem mohou výdaje přinášeti méně užitku ve státním společenství, nežli škoda, kterou působí.

Díváme-li se proto na projevované stesky na daně a daňovou politiku a správu, musíme si uvědomiti především tento vztah k veřejným výdajům, jenž se musí nutně projeviti veřejnohospodářskými příjmy, t. j. z největší části daněmi. Teprve potom můžeme věnovati pozornost dalším zjevům v daňové praxi, jichž se týkala všeobecná rozprava o novele tohoto zákona. Při tom třeba míti na paměti, že právě nezbytné zvyšování sazeb daňových v době krise stupňovalo odpor poplatníků proti placení zvýšených daní a tím samočinně působilo nepříznivě na poměr mezi poplatníkem a finanční správou, která tím byla uvedena do postavení málo záviděníhodného.

Mluvilo se zvláště mnoho o poměru mezi poplatníkem a finanční správou, o nesouladu v tomto poměru a jeho příčinách a o vztahu daňové morálky k tomuto poměru.

Budiž mi dovoleno říci především několik slov k jedné z otázek v této souvislosti nadhozených, t. j. k otázce daňové morálky. Není pochyby o tom, že úroveň této morálky v zemích západních bývala již před válkou vyšší než u nás. Jest přirozené, že tlak daňový stoupající přes únosnost morálku neposílil, jako ji stejně neposílí kritické úvahy o tom, jak se s daňovými výnosy nakládá ve veřejném hospodářství, jež právě ve státě demokratickém je vystaveno přísnější kritice, než v režimech autoritativních.

Pokud a jak dalece na tuto morálku má vliv také vytýkaná ostrá daňová praxe, musíme posouditi opatrně.

Již v rozpravě samé bylo poukazováno na to, že je to v demokracii vliv veřejného mínění na vládu a jeho účinky, jež jednou způsobily, že se žádal ostrý postup finanční správy zvláště proti poplatníkům, kteří neplatí řádně daně, po druhé se žádá mírný postup, jako výsledek tlaku veřejného mínění.

S tím souvisí i výtka t. zv. předaňování. Ale mám za to, že ani tyto zjevy nelze ze všeobecňovati. Z velké části bych viděl příčiny t. zv. předaňování, resp. kolísání ve výši daňových odhadů v tom, že poválečné hospodářství bylo průběhem posledních let vystaveno velkým změnám konjunktury, jež vystihnouti po stránce hospodářské a tím i v praktickém zdaňování je úkol velmi těžký.

Uvažme při tom také; jak nesmírně stouply zároveň úkoly daňové administrativy, jak po převratu byla téměř při stejném počtu personálu zavalena novými úkoly, mezi něž zejména patří dávka z majetku a daň z obratu, jimiž se úkoly finančních úřadů zmnohonásobily.

Uvážíme-li vedle toho, že se v poslední době uplatňováním nejširších a speciálních zájmových požadavků daňové zákonodárství stává nesmírně složitým, můžeme si z velké části vysvětliti, že poměr mezi finanční správou a poplatníkem byl v důsledku všech těchto zjevů, a přiznejme si: někde i chybami administrativy, v poslední době zkalen. O nápravu těchto závad v administrativě usilovala finanční správa v poslední době velmi intensivně a mohu tu poukázati jenom na některé cesty finanční správou nastoupené. Nesporno jest však, že velkou složkou těchto závad ve finanční správě jest velká přetíženost úkoly na ni kladenými.

Proto se finanční správa v prvé řadě musí starati o to, aby tyto úkoly byly zmenšeny a aby správa byla zjednodušena. Poukazuji v té příčině zejména na snahy o paušalisaci obratové daně, v níž shledávám při dnešním našem daňovém systému cestu ke zmírnění daňového tlaku zejména u středních a drobných poplatníků, že ovšem toto paušalování není věcí snadnou, vysvitne nejlépe z toho, že na př. úsilí finanční správy o paušalování daně z obratu u textilií zdařilo se teprve po 10 letech. To je důsledek nejrůznějších požadavků, které mají při paušalování jednak zájmové vrstvy výrobní a obchodní, konsument a jednak státní pokladna vzhledem k úhradové stránce rozpočtové.

Důsledek zjednodušení plynoucího z paušalisace je ovšem, že se daň nepřizpůsobuje individuálnímu základu a působí jako každá lineární norma jisté nesrovnalosti.

Ale není sporu, že na této cestě musí býti pokračováno dále.

Druhá základní snaha, zjednodušiti vyměřování, zaměstnávala finanční správu již v předešlém roce, kdy vysláni byli experti ministerstva financí do sousedních států, aby studovali otázky zjednodušení daňového řízení u drobných poplatníků. Výsledkem tohoto snažení je prozatím vládní nařízení, vydané na počátku r. 1936, o zjednodušení vyměřování daně důchodové a výdělkové u poplatníků do 15.000 Kč a s ním zároveň provedené zjednodušení výpočtu úroků z prodlení.

Obě tato vládní opatření byla vtělena také do osnovy zákona právě projednávané. Současně s těmito opatřeními provedla finanční správa rovněž ze své vlastní iniciativy nařízení o bonifikacích pro řádné poplatníky. Je z toho zřejmo, že finanční správa pamatovala těmito úlevami právě na dobré poplatníky. Již z dnešních výsledků jest patrno, že to bylo opatření dobré a že bylo použito poplatníky ve velkém rozsahu.

Za účelem likvidace značných daňových nedoplatků byla pak dalším opatřením finanční správy podniknuta rozsáhlá akce, kterou mají býti jednak rozšířením kompetence nižších úřadů, jednak zjednodušeným řízením likvidovány nedoplatky daňové z let předchozích.

Jestliže do všech těchto prací a příprav, kterými sleduje finanční správa zjednodušení a zlepšení finanční administrativy, přišlo projednávání novely tohoto zákona, vyžadující, aby se příslušná sekce ministerstva financí téměř úplně věnovala několikaměsíčnímu jednání o této novele, jest samozřejmé, že tím projednávání ostatních opatření, týkajících se zjednodušení, bude poněkud odsunuto.

Zmiňuji-li se o této věci, činím tak proto, že vůči ministerstvu financí byla za debaty pronesena výtka, jako by bylo nevítalo iniciativnost parlamentu při daňové reformě.

Dodáme-li k tomu, že tato osnova jest osnovou úhradovou a že úhrada ve výši asi 70 až 80 mil. Kč ročně byla vřazena již jako příjem do rozpočtu na rok 1936, v čemž je rentová daň zastoupena 60 mil. Kč, lze pochopiti, že finanční správa s hlediska státní pokladny s obavou sledovala prodlužování schválení osnovy tohoto zákona, poněvadž oddálením účinnosti zákona o půl roku přichází finanční správa nejméně o 35-40 mil. Kč a samospráva nejméně o 50 mil. Kč. Vedle toho je třeba uvésti, že vládní osnova tak, jak se dostala parlamentu, není už dílem pouze finanční správy, poněvadž její původní osnova byla v důsledku připomínkového řízení podstatně změněna. Jest důsledkem našeho politického systému, že se již v připomínkovém řízení uplatňují zájmy nejenom hospodářských, nýbrž i politických interesentů na každé osnově.

Finanční správě se dále vytýká, že nedbá judikatury nejvyššího správního soudu a jako příklad se uvádí případ lékařů, kde ve velkém počtu judikátů vyslovil nejvyšší správní soud osvobození lékařů od daně výdělkové. Problém sám není jednoduchý; jde nejenom o poměr daňově-právní, ale i o případné důsledky z něho vyplývající pro léčebné instituce. Zabýval jsem se již touto věcí osobně před svým nastoupením v úřad ministra financí. Finanční správa se tu snažila dosíci shody mezi interesenty v této velmi složité a obtížné otázce. Ještě před tím shodla se finanční správa s lékařskými organisacemi o tom, že bude vyvoláno plenární usnesení nejvyššího správního soudu. Poněvadž k tomuto usnesení do projednávání novely nedošlo, usilovala finanční správa o to, aby právní stav této otázky byl v novele zákona úplně vyjasněn. Toto úsilí finanční správy se, jak známo, neuskutečnilo, poněvadž nebylo možno dosíci shody mezi interesovanými složkami, t. j. organisacemi lékařskými a institucemi léčebnými. Z téhož důvodu nedošlo ani v této novele k definitivní úpravě této otázky. Mám za to, že po tomto vysvětlení nelze tuto výtku finanční správě pokládati za opodstatněnou.

Další výtka, která tu byla přednesena, jest, že finanční správa velmi často užívá ustanovení amnestie. Není tomu tak. Vládní návrhy zákonů daňových nejsou dnes již zpravidla dílem pouze finanční správy, jak jsem již dříve uvedl. Finanční správa byla dokonce proti své vůli nucena akceptovati na př. ustanovení o amnestii v zákoně o stavebních úlevách, nechtěla-li se vystaviti výtce, že podlamuje stavební ruch. Také v půjčce práce nevyšel podnět k amnestii od správy finanční. Používá-li se amnestie v zákoně o půjčce obrany státu, nesmíme zapomenouti, že se tak děje jednak po hospodářské krisi, že se amnestie dává na takový úpis, při kterém si stát vybírá pro celou dobu budoucí 33% daň, ale že se touto cestou chceme vypořádati definitivně také se všemi, kteří své povinnosti vůči státu dosud neplnili.

Konečně bylo zde vytýkáno, jako by finanční správa ve svých názorech daňově-právních a daňově-politických byla ovlivňována jakousi malou, nezodpovědnou finanční skupinou. Tato výtka není oprávněna. Pokud se finanční správa opírala ve svých některých vyjádřeních o posudky peněžní rady, ve které jsou soustředěni zástupci všech institucí peněžnických, t. j. zástupci bank, zástupci spořitelen, zástupci záložen, zástupci všech druhů úvěrních družstev, zástupci sociálně-pojišťovacích ústavů jako representanti úspor nahromaděných pro případ stáří a invalidity, nelze mluviti jistě, že by se jednalo o skupinu malou a o skupinu nezodpovědnou, se zřetelem k tomu, že jsou v ní zúčastněny všecky zájmové i politické vrstvy, které mají s peněžnictvím cokoli společného; tato peněžní rada demokratickou dohodou provedla u nás veliké dílo úpravy úrokových sazeb. Kdyby se touto skupinou mínila ovšem skupina jiná než peněžní rada, pak bych teprve nemohl tuto výtku uznati za oprávněnou a spravedlivou.

Vracím se nyní ještě k základním otázkám finanční administrativy, při čemž bych chtěl promluviti několik slov o veřejné správě vůbec. Musím zde konstatovati, že osobní náklady veřejné správy u nás ustavičně rostou, a to způsobem, který vzbuzuje nejvážnější obavy.

Podle dat rozpočtových činí veškeré osobní náklady asi 8,6 miliard Kč, jež se člení asi takto: na státní správu připadají asi 3 miliardy Kč, na státní podniky asi 2,5 miliardy Kč, na zálohy na platy učitelů nestátních škol připadá asi l miliarda Kč, tedy náklady na aktivní platy 6,5 miliard Kč; náklady na pense vlastní státní správy činí pak okrouhle l miliardu Kč, náklady na pense ve státních podnicích činí pak okrouhle 1,1 miliardy Kč, náklady na pense 2,1 miliardy Kč; úhrnem 8,6 miliard Kč.

Sledujeme-li vývoj těchto nákladů v posledních letech, vidíme, že celkové náklady rostou přes to, že byla zatím platovými srážkami po dvakráte platová úroveň snižována. Musíme dokonce konstatovati, že absolutní výše těchto nákladů jest v r. 1936 vyšší nežli v roce vypjaté konjunktury (v r. 1929). Tento vývoj jest zejména patrný ve vlastní administrativě, jejíž osobní náklady z roku 1929 ve výši 3,8 miliard Kč stouply v r. 1936 na 4 miliardy Kč a připočítáme-li k tomu příspěvek státu na učitelské platy, stoupl tento náklad od r. 1929 do r. 1936 ze 4.700 mil. Kč na 4.989 mil. Kč. Právě tak se zvýšil i náklad u některých státních podniků. U státních drah a tabákové režie náklady na aktivní platy sice klesly, náklady na pense však velmi podstatně stouply.

Příčiny tohoto zjevu jsou: a) zvyšování počtu systemisovaných míst vůbec a vzrůst ve vyšších stupnicích platových, b) v řadě neposlední velký vzestup počtu zaměstnanců veřejné správy, c) automatický postup, d) nerušené povyšování, e) předčasné pensionování a zvyšování věku pensistů.

Největší pozornost z nich třeba věnovati vzrůstu počtu veřejných zaměstnanců a pensistů.

Tak jeví se tento počet

r. 1929-1936

a) zaměstnanců vlastní státní správy

98.684

115.873

+ 17, %

b) učitelů (bez pensistů)

51.316

67.000

+ 30,5 %

c) pensistů vlastní správy

60.00

81.000

+ 35,5 %

d) zaměstnanců pošty

34.000

35.000

+ 3 %

e) pensistů pošty

16.197

20.150

+ 25 %

f) zaměstnanců stát. drah

138.000

116.000

- 16 %

g) pensistů státních drah

108.060

154.000

+ 42,5 %

h) zaměstnanců i pensistů tabákové režie

29.639

27.642

- 6,2 %

Tyto číslice zajisté nabádají, aby otázce nadhozené věnována byla největší pozornost.

S hlediska rozpočtového musím nezbytně poukázati na pravidelný vzestup těchto nákladů, které činí ročně u aktivních platů 100 mil. Kč, u pensí 30 až 40 mil. Kč. Také s hlediska daňové únosnosti nemůže býti lhostejno, že osobní náklad na veřejnou správu včetně podniků rovná se celému výnosu všech daní a dávek, plynoucímu do státní pokladny. Ale ani veřejným zaměstnancům nemůže tento zjev zůstati lhostejným; vedl již, a kdyby dále pokračoval, musil by nezbytně vésti k další novelisaci platové, což by ani státně-politicky nebylo žádoucno, poněvadž by to vedlo ke kvalitativnímu zhoršení úrovně veřejné správy. (Sen. Mikulíček: Od 3.000 měsíčně nahoru by to šlo!)

Kde hledati nápravu?


Související odkazy