Polovičatost máme před sebou také pokud jde o dopočitatelnost všeobecné daně výdělkové podle § 55 a zvlášť daně výdělkové podle §u 78. Až dosud byly obě výdělkové daně odpočitatelny, jestliže v berním roce byly skutečně zaplaceny a jestliže je berní úřad pro toto období vyúčtoval. Nyní nastává omezení na 2 roky a je příznačno, jak se naši lidé již stali skromnými, když jsem včera s jisté strany dostal za odpověď: "Zaplať pán Bůh, že nám to neomezili na jeden rok!" Kdyby se tak stalo ve fiskálním zájmu, nestavěl bych se jako znalec daňového zákona proti tomu, poněvadž uznávám, že ministr financí musí peníze odněkud dostati. Ale zde se fisku neposlouží a lidé se jen týrají. Zákon má snahu vydati ubohé státní občany, malé a střední poplatníky, se svázanýma rukama na pospas subalternímu bernímu úředníkovi.

V této příčině vzpomínám si na vídeňská dvorní musea, která dobře znám. Jako dítě přemýšlel jsem vždy o tom, když jsem tam viděl reliéf ze staroegyptských chrámů. Byl tam červený muž, král nebo dozorce nad otroky, pravý feudální Egypťan, pak tam byly žlutavé postavy, to byli semité, kteří dopraveni byli jako váleční zajatci a kterých se používalo ke stavbám pyramid atd. Byli vždy vyobrazeni v postoji služebním, přinášeli klečíce v pytlích své daně - daně se tehdy platily in natura - a pak byl tu ještě třetí muž, černý, o kterém zde nemluvím. Musím si vždy vzpomenouti na tento obraz. Schází u nás ještě jen to, aby se berní úředníci natřeli na červeno, aby dostali bič a abychom jim klečíce odváděli daně.

Při § 10, odst. 2, resp. § 79, odst. 1 dosavadního zákona chtěl bych zase s politováním konstatovati fiskální úzkoprsost. Tyto oba paragrafy obsahují t. zv. investiční srážky, to jsou srážky, které možno činiti vedle normálních srážek, když někdo staví dům anebo v některém živnostenském nebo zemědělském podniku koupí stroj pro živnost nebo zemědělství. Tato možnost srážky činila v prvních pěti letech 20 %, byla to mimořádná srážka, kterou bylo možno činiti vedle řádné srážky. R. 1927 měl tehdejší ministr financí Engliš před očima zajisté ideální cíl, toto ustanovení zákona mělo podporovati chuť ke stavbám a snahu opatřovati nové stroje. Co však dělá novelizace z tohoto dobrodiní? Dovoluje nyní srážku 10 %, jinak může se - může, toto zatracené slovo, smím-li to tak říci - za určitých předpokladů povoliti srážka 20 %. Od čeho závisí toto "může"? Nechci to dnes pro krátkost času blíže vysloviti.

V §u 17, odst. 6 prozrazuje návrh zase v souvislosti s článkem 16 uváděcích nařízení byrokratickou úzkoprsost. V §u 17 se praví, že sociální náklad zaměstnavatele na zaměstnance možno srážeti. Jestliže 50 % nemocenské pokladně platím jako podnikatel za pomocníka, úředníka nebo příručího, pak to není podle znění §u 17, odst. 6. žádná srážková položka. Toto znění bylo již tehdy uznáno za nesmysl a článkem 16 uváděcích ustanovení změněno v ten smysl, že se praví, že toto ustanovení vstoupí v platnost teprve dne 1. ledna 1934. Od té doby se toto zmírnění, že tyto příspěvky jsou přece srážkovou položkou, každým druhým rokem ve zvláštním zákoně protloukalo dále. Teprve loňského podzimu jsme se zase jednou usnášeli o tomto zvláštním zákoně. Jsou-li u slavného ministerstva financí prodchnuti názorem, že to není skoro žádné zatížení pro berní fiskus a že stále znovu nutno věc upravovati zvláštním zákonem, proč se nyní pod celou věcí neudělá čára a neřekne se: Byl to omyl, nyní tento omyl škrtáme! K této velkorysosti jsme se, bohužel, zase nevyšvihli.

V §u 39 byla v lednu t. r. lhůta k podání přiznání přeložena z konce února na den 31. ledna. Zde je tvrdost pro malého člověka, ale také pro velkého obchodníka. Malý člověk potřebuje někoho, kdo by mu sepsal daňové přiznání. Chudý hokynář nebo švec nedovede třeba jen trochu správně vyplniti toto šíleně komplikované přiznání. Musí k nějakému tajemníkovi, k nějakému důvěrníkovi atd., který to udělá; ale když se doba přiznání, jako nyní, zúží na 1 měsíc, nemá takový ubožák času, aby přiznání vůbec dostal, poněvadž všechny tyto pomocné síly pracují na přiznáních a jsou velmi přetíženy. Větší obchodník však, který s tím přijde právě do vánoční sezóny, má strašné povinnosti, má přece dělati inventuru. U velkých obchodů, které mají mnoho detailního zboží, je třeba dvou měsíců i více k provedení inventury. Také zde se stavíme proti tomuto ustanovení nikoli pro peněžní výsledek, nýbrž poněvadž zkrátka nepřináší žádný finanční výsledek a lidé se jen týrají. Také zde mohu mluviti jen o svatém Byrokratiusovi, jenže musím slovo konečně opraviti na "ďábelský Byrokratius".

§ 83, odst. 6 obsahuje rentabilitní přirážku pro právovárečná měšťanstva. Také zde nemohu poznati, jaký účel to sleduje. Právovárečná měšťanstva jsou monstrum, absurdum, které k nám sahá ze starších, lepších dob. Nemohou svůj kapitál a své členstvo doplňovati, jsou odkázána na rozsah, jaký jednou mají, a poněvadž přirozeně kapitál je vyjádřen sumou, která pro dnešní pojmy je směšná, nezbývá nic jiného, nežli aby členové zapůjčili určitou částku svému vlastnímu, komunistickému - anebo jak to mám říci podniku, aby do toho vložili potřebný provozovací kapitál. Nynějším zavedením rentabilitní přirážky dosáhneme toho, že tato právovárečná měšťanstva většinou propadnou likvidaci, a jaký bude následek? Také zde nemluvíme jako přátelé velkokapitálu, nýbrž se stanoviska nezaměstnanosti, neboť zlikvidujeme-li tato mnohá malá právovárečná měšťanstva, která existují skoro ve všech německých a českých, snad také v několika slovenských městech, sežerou jejich výstav piva velké kartely a koncerny, jež vytvořily několik velkých pivovarů; ty však následkem své zvýšené racionalizace pracují se zlomkem personálu a nastane tudíž zmenšení pracovních sil. Tedy něco, co ovšem nechceme, a myslím, že kdyby vážení pánové o tom přemýšleli, došli by k témuž závěru a řekli by: "To ani my nechceme."

Chci ještě na konec promluviti o §§ 55 a 57, nechal jsme si je naposled, poněvadž se týkají našich nešťastných lázeňských domů. K §u 55, který obsahuje základnu pro vyměření daně výdělkové, kladli jsme požadavek, aby lázeňské domy byly od nynějška oceňovány ve své vyměřovací základně ze skutečného nájemného za zařízení a nábytek. Odůvodnění je toto: Takový lázeňský dům má dnes cenu 5, 6 a také 8 milionů, totiž ideální cenu nabývací. Chcete-li takový dům koupiti - většina jich se již nabízí v nuceném prodeji - můžete ho koupiti za 1 milion, ale ani tu ho nikdo nekoupí, poněvadž ví, že nedostane zúročení ani z 1 milionu. Nyní visí na tom minimální daň podle §u 55, odst. 7 dosavadního zákona, která přece jen činí alespoň půl promile. Také po několika zmírňujících ustanoveních, jež přinesla novelisace, zůstává stále ještě při hodnotě přes 100.000 Kč těch půl promile. Prosím, půl promile, tolik se nyní při nynějších obchodech vůbec nevybéře. Co to znamená? Nutno žíti z podstaty. Co znamená "žíti z podstaty"? To znamená hospodářské šílenství, je to contradictio in adiecto ke skutečnému smyslu celého daňového systému. Neboť smysl daňového systému je ten, že zásadně dlužno vždy zdaňovati jen úroky, nikdy kapitál. Zdaňujeme-li kapitál, pak se to stává dávkou z majetku a přestává býti daní. Tak se těmto ubohým lidem a jejich stojícím továrnám nepřímo předpisuje dávka z majetku, na které s posledním zbytkem své existenční možnosti smutně vykrvácejí. K zříceninám továren, které dnes máme ve svém okrajovém území, přistoupí co nejdříve zříceniny našich lázeňských domů a tyto zříceniny nejsou žádným čestným pomníkem nynějšího vládního umění. (Souhlas.)

Nyní §§ 273 a 276. Také zde podal jsem pozměňovací návrhy, ale ovšem marně. § 273 je ten, který ubohého poplatníka odsuzuje k tomu, když od berního úřadu obdrží složenku znějící na 500 Kč výdělkové daně, aby těchto 500 Kč podal. Zapíše si to do své knihy a domnívá se, že má srážkovou položku. Mýlí se: podle § 273 může berní úřad tuto částku zcela volně zapsati tam, kam chce, a chce většinou jinak, ačkoli složní lístek sám pochází od úřadu. Zapíše částku na příklad u daně důchodové a následek toho jest, že tato položka nyní není žádnou srážkovou položkou. O tom se však tento muž nedoví včas, nýbrž teprve, až podá přiznání. Tu se mu jeho srážková položka škrtne. Při této příležitosti, začne-li červená tužka putovati, putuje dále, pak řádí, a to všechno pro nejapné ustanovení, že se pro obzvláště ohroženou daň vytvoří v zákoně výjimečná ustanovení, chápeme, ale tak, jak to § 273 dosud stanovil, je to jed pro hospodářství, který ani bernímu fisku nic nepomůže.

V souvislosti s tím urguji opětovně a vždy znovu - a viděl jsem, že mé návrhy stran určitých daňových tvrdostí nakonec přece jen nalezly cestu do zákonodárství, i když se tak stalo dalekou oklikou jinými cestami - zlepšení celého daňového účetnictví. Sahá prý zpět až k době Marie Terezie. Nevím, zdali je to pravda, mnohem mladší však asi nebude. Následek toho jest, že se žádný berní úředník, o laikovi ani nemluvě, ve věci nevyzná, ač bylo by tak jednoduché věc upraviti, jednoduše propisováním, jako u bank, když se každá změna na kontu oznámí lístkem příslušnému poplatníkovi, aby chudák věděl, jak je na tom špatně; domnívá se vždy, že je na tom přece jen lépe, nežli jakou je smutná pravda.

§ 276 je typickým příkladem toho, že jsem měl pravdu, když jsem mluvil o "ďáblu" Byrokratiusovi. § 276 je největším paragrafem dobrodiní celého dosavadního zákona. Chrání, krátce řečeno, hroutící se existenci. Odst. 6 tohoto paragrafu pochází ubohého zemřelého, mně osobně velmi dobře známého sekčního šéfa dr. Valníčka, jehož časného odchodu jsem vždy hluboce litoval, nejen jako člověka všeobecně, nýbrž i proto, poněvadž jsme v něm měli v ministerstvu financí rozumného člověka a ochránce. Mé politování přichází příliš pozdě, dr. Valníček bohužel již nežije. Kdyby však viděl nynější hospodářství, zůstal by dobrovolně na onom větě. Sekční šéf Valníček vytvořil § 276 jako dobrodiní pro ubohého, týraného poplatníka, aby jeho existence nebyla ještě více zničena, poněvadž měl daňové nedoplatky. Do odstavce 6 tohoto paragrafu, krátce po tom, když Valníček zavřel oči, vložil jeho nástupce nikoli jako svatý, nýbrž jako ďábelský Byrokratius ustanovení, že další ustanovení zůstávají ponechána prováděcímu nařízení; a to tam vepsalo, že první instance předpisuje s konečnou platností, že je tou, která s konečnou platností rozhoduje, zdali jest existence ohrožena a zdali má dojíti ke slevě či nikoli. Následek toho je ten - lidsky vzato je to srozumitelné, neboť košile je bližší nežli kabát - že příslušný úředník na to napíše: "Nepovoluje se". Nepotřebuje to vůbec odůvodňovati, věc je vyřízena. Zase se zničí existence a zase nikoli na prospěch berního fašismu. Necháme-li dojné krávy vyhladověti, nedávají žádného mléka. A poplatník brzy nebude dávati žádných daní, poněvadž již nic nebude míti, nikoli snad ve smyslu indické daňové stávky Mahatmovy, nýbrž poněvadž lidé prostě nebudou již nic míti. A kde nic není, tam nejen císař pozbyl práva, nýbrž také republika už nemůže nic vzíti.

Nakonec budiž mi, slavný senáte, dovoleno prositi o následující: Podali jsme dva resoluční návrhy, jeden týká se cifer daňového klíče. O cifrách daňového klíče chtěl bych říci toto: ministerstvo financí nyní nařídilo nebo nenařídilo - to se od případu k případu všelijak kroutí, ale v každém případě zařídilo, a to již před několika lety, že finanční ředitelství vydává klíč pro jednotlivé živnosti a obchodní kategorie, vybudovaný na kapacitě. To znamená: stojí tu na příklad pec, která může péci 2.000 chlebů a 10.000 housek, ale ve skutečnosti je nepeče, poněvadž tu není odbyt. Peče tedy jen 100 chlebů. Ale to nepřichází pro berní úřad v úvahu a takový chudák se nadále zdaňuje podle klíče. Přijde-li někdo k bernímu úřadu, odkazují ho na zemské finanční ředitelství: Tam se dotčenému diskrétně pošeptá, aby šel na ministerstvo financí. Odtud ho však zase pošlou nazpět, takže se ten člověk jako poblázněná káča točí tak dlouho do kola, až toho nechá a řekne si: V tomto státě ubohý poplatník zkrátka nenalezne práva.

Tuto věc má za předmět jeden resoluční návrh naší strany. Klademe ministerstvu financí na srdce, aby svého dosavadního nesmyslného počínání konečně zanechalo.

Druhý resoluční návrh obsahuje přeměnu společností s ručením omezeným v jinou formu společnosti, jak se to nyní následkem nového daňového zákona všeobecně bude díti, a přeje si ohled v ten způsob, že se takovéto přeměně přizná alespoň osvobození od poplatků.

Dámy a pánové, děkuji těm několika málo z vás, kteří považovali za hodno mne vyslechnouti, za vaši pozornost a přál bych si jen, aby, když již mně není dáno zasáhnouti zde se změnami, ten neb onen z vás se uchopil těchto námětů a sám je prosadil, aby slavný senát stal se konečně tím, čím má býti, zastoupením vůle našeho lidu. Vox populi promluvil v posledních dnech rozhodujícím způsobem. Slyšte vox populi! (Potlesk.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Kvasnička. Dávám mu slovo.

Sen. Kvasnička: Vážený senáte!

Debata, která byla zahájena u příležitosti novelisace zákona o přímých daních v posl. sněmovně, dala velmi značnou příležitost k rozsáhlé výměně názorů. Tato debata zahrotila se už v posl. sněmovně určitým způsobem proti berní administrativě, proti úřednickému aparátu, takže pan ministr financí pokládal za svoji povinnost, aby zde v senátě reagoval na některé výtky tam přednesené. Bohužel, představoval jsem si jeho výklad poněkud jinak. Pan ministr financí se konkrétními, ve sněmově uvedenými případy ani nezabýval. Nezabýval se ani všeobecnými námitkami, nýbrž prostě zde vysvětloval, že všecky potíže vyvěrají jediné z toho, že je velmi značné daňové zatížení, tak značné, že pomalu již veškerý výnos přímých daní nestačí ke krytí personálních nákladů, což pak dále rozváděl. Obě tato stanoviska jsou však velmi pohodlná, jádro problému nevyčerpávají, jsou také velmi populární, ve sněmovně pro voliče, zde zase pro nás, členy zákonodárného sboru. Oběma těmto projevům je však nutno věnovati několik slov s hlediska veřejných zaměstnanců.

Rozpočet stanoví parlament, vlastně parlamentní většina, dnes koaliční většina. Když koaliční většina odhlasuje výši rozpočtu, musí si býti vědoma, že ministr financí musí tuto částku, rozpočtem stanovenou, daněmi vybrat. Do jisté míry je u členů zákonodárných sborů i nedostatek odpovědnosti, poněvadž při sjednávání rozpočtu vidíme je velmi často přinášet návrhy, které znamenají zvýšení rozpočtu, avšak ministru financí se obyčejně ponechá, aby se sám postaral o úhradu. Vždyť to vidíme i při této osnově. Tato osnova má býti osnovou úhradovou, a tu jistě nesvědčí pro vážnost parlamentu, když se osnova úhradová projednává v červenci 1936, ačkoli s příslušným zvýšením úhrady bylo již v rozpočtu na r. 1936 počítáno. Rozpočet na r. 1936 jest již i s touto zvýšenou sumou zákonodárnými sbory schválen, ač teprve dnes přichází se s osnovou, která by měla se zpětnou platností tuto úhradu obstarat.

Celá vážnost problému spočívá v tom, že se nám národní důchod v poslední hospodářské krisi scvrkl o 40 % až 50 %, naproti tomu výše nákladů na státní správu zůstává bez mála tatáž, nehledíc k tomu, že mimořádné poměry krisové i mimořádné poměry mezinárodní nutí k zvyšování vydání. V tom je vlastně potíž celého problému. Ministr financí má pak nepříjemnou povinnost, aby tuto úhradu obstaral, a podřízení orgánové, reprezentující finanční správu, kteří mají nepříjemný úkol daně vybírat, ať dělají co dělají, ať mají pokyn shora, že mají postupovat liberálně, vlídně, přece jen mají nepříjemnou povinnost vybrati daně, které byly parlamentem odhlasovány.

Ministr financí by vlastně měl býti nebo je v každém státě jednou z nejvýznačnějších osob ve vládě. Vždyť nakonec celé hospodářství se odráží ve finančním hospodářství, všechno nakonec stojí peníze, které musí obstarat ministr financí. Jak funguje ministr financí, taková vlastně bude celá správa. Ale bohužel u nás vidíme něco jiného. O funkci ministra financí není u nás zpravidla mnoho uchazečů. Koaliční strany, zejména ty nejsilnější, které tvoří jádro koalice, které jinak velmi žárlivě hledí na to, aby podle počtu svých mocenských posic měly úměrně místa ve státní správě, ministerstvu financí se nápadně vyhýbají. Mohu uvésti konkrétní případy. Republikánská strana, která tvoří jádro vlády od počátku naší samostatnosti, měla ze svých řad parlamentárních jen dva ministry financí, byl to profesor Cyril Horáček a Kuneš Santág. Oba dva, když složili svůj úřad, skončili také svoji politickou kariéru.

Z druhé nejsilnější koaliční strany, ze strany soc. demokratické, jsme nikdy ministra financí neviděli, a také myslím, že by se ani o toto ministerstvo nehlásili. A při tom přece každý člověk přizná, že jistě v obou těchto stranách - viděli jsme to v parlamentní debatě - by se našli lidé, kteří by mohli nejen na základě svých odborných znalostí, nýbrž i na základě své politické moci a síly politické strany tento úřad řádně vykonávati, kteří by nebyli - takovou nepříjemnou úlohu mají ministři úředníci, odborníci - odkázáni na koaliční dohodování stran, se kterými mají velmi málo společného. Ve sněmovně jsme slyšeli velmi ostrou kritiku od pana dr. Meissnera. I my jako oposice bychom jistě panu ministrovi dr. Meissnerovi neodepřeli uznání, že by mohl tento úřad zastávati. Jeden čas se říkalo, že ministrem financí bude zpravodaj rozpočtového výboru posl. Remeš, ale nedošlo k tomu. Proč? Prostě proto, že si to nepřála jeho vlastní strana, poněvadž si řekla: Nám by to u našich straníků vadilo. Tak je tomu i jinde.

A tak vidíme, že ministrem financí u nás vždycky bývá úředník. Měli jsme ministrem financí dr. Vlasáka, který neměl odvahu ukázat na jádro problémů ve státní správě, ale s odvahou šel proti úředníkům. Pan ministr financí dr. Engliš byl skvělým teoretikem, ale několikráte své teorie v zásadě měnil a na konec našel jediné východisko, že prostě řekl: Celý problém státní správy spočívá v tom, že roste náklad na státní zaměstnance. Pan ministr financí dr. Trapl byl vůči koaličním stranám velmi úslužný, až snad dokonce devótní, ale vůči úředníkům při deputacích dovedl býti velmi briskním. O tom by mohli mluvit staropensisté. Pan ministr financí dr. Kalfus je nepopsaným listem papíru, ale včera nám zde také na konec řekl: Roste nám náklad na státní správu, takže pomalu přímé daně nestačí na úhradu.

Řeknu vám tolik: že tragedii vidím v tom, že v době těžké mezinárodní hospodářské krise jsme na místě ministra financí neviděli osobnost takového rázu, která by se vedle svých odborných zdatností těšila silnému politickému vlivu a měla také odvahu vyrovnati se s nemožným systémem, který jsme převzali z Rakouska, se systémem, který byl obtížný již v dobách konjunktury a který se pochopitelně stává přímo nesnesitelným v době těžké hospodářské krise, že se nenašla osobnost, která by se vyrovnala s tím systémem neznámých důvěrníků a přezvědných osob, o kterých se poplatník nikdy nedoví, neboť v podáních jsou ta místa zalepena papírem, že se nenašla osobnost, která by se vyrovnala s tím nemožným systémem ukládání daní, podle kterého se 60 fasí má projednat za jednu hodinu, a to zpravidla se znalci, kteří obsáhlý materiál neovládají nebo také se těší tím, že když budou na jedné straně blahovolní, že potom, až přijde na ně, budou moci z této blahovůle při vyměřování daní těžiti. Nikdo neměl odvahu s tímto systémem zúčtovat, poněvadž se u nás nenašla osoba rázu Rašínova, který věděl, co chce, a který také věděl, jak má vypadat státní berní správa, a který měl odvahu do toho jíti otevřeně. Bohužel, osud mu nedopřál, aby mohl své plány uskutečniti.

Někdy není ani odvaha jíti na ministra financí a proto se všechno svádí na vysokou byrokracii. Kdo je to ta vysoká byrokracie? Jsou to úředníci, odboroví radové, vrchní odboroví radové, snad ministerští radové, sekční šéfové se zpravidla nezabývají v ministerstvu financí těmito věcmi. V každém stavu jsou lidé, kteří se dají kritizovat, se kterými nemusíme býti spokojeni, tedy i mezi vysokými úředníky. Ale v útoku na vysokou byrokracii má býti viděn zároveň útok na neschopného ministra, který si nedovede udělat ve svém resortu pořádek. Za resort je odpověden ministr financí, který je současně odpovědný za vysokou byrokracii, se kterou se tak paušálně oháníme. Ale bylo by nespravedlivé neříci, že mezi vysokými úředníky máme - znáte je snad, někteří chodí i sem - tak svědomité odborníky, že můžeme být rádi, že je máme. Znám konkrétní případy. Kolikrát se řekne: Do rána musí býti připravena nová osnova zákona. Řekne se to večer - a do rána je připravena. Při tom jsou si ti úředníci vědomi, že osnova, na které pracovali třeba celou noc, k ničemu nepovede, že se založí, odloží, že vůbec nedojde k projednávání, že přijde nový návrh, vyplynuvší z koaličního dohodování, a zase ráno musí býti předloha hotová. Kolikrát se dělal zákon o regresu, kolikrát se přepracovával, a vždycky to bylo zase zbytečné, kolikrát jiné a jiné předlohy musely býti hotovy - zpravidla vždycky je to do rána - kolikrát museli úředníci nastaviti noc, a nakonec se ráno řekne: Je to zbytečné, nedohodli jsme se, není jasné, jak to bude, odloží se to stranou. Přesto, že za takových poměrů a pracovních metod neroste láska k práci, když každý je si vědom, že to dělá zbytečně, pracují tito lidé, nereptají, když se jím tento úkol uloží, a páni ministři mohou jistě z vlastní praxe potvrdit, že když si přáli, osnovu měli. Chcete tyto lidi viniti za vady celého toho režimu? Nebo chcete viniti berní orgány, přednosty berních správ, komisaře, vrchní komisaře, rady, snad i vrch. finanční rady, úředníky, jejichž plat se pohybuje od 900 Kč do 2.500 Kč měsíčně? Při tom máme v celé zemi jenom 5 míst přednostů berních správ, pro něž jsou systemizována místa tak, že jim vynáší služba - a jsou to úředníci velkých berních správ, Praha, Liberec - něco přes 3.000 Kč měsíčně. Nebo jsou snad vinni ti, kterým se řekne: Tolik a tolik daní musíš ve svém okrese vybrat, a když je nevybereš - žádné výklady, že je krise, to všechno uznáváme - započte se to do tvé kvalifikace, neboť se ukazuje, že na místě, kde jsi, nemáš co dělat, tady jsi se neosvědčil?

Nebo chcete viniti ty nejnižší, oficianty, oficiály, adjunkty, tajemníky, vrch. tajemníky, ředitele, snad i vrch. ředitele? Víte, že dnes máme u berních správ mladíky, kteří loni, předloni maturovali, není mezi nimi rozdílu, pokud se týče úkolu, ten úředník je určen k tomu, aby zkoumal fase dání od poplatníků na př. podle abecedy od A do C, a mezi těmi máme velké i drobné poplatníky, poněvadž se nedělá rozdíl mezi malými a velkými. Za Rakouska měl úředník přiděleno zpravidla 600 poplatníků, šlo to do 1.000, u samostatných podnikatelů 600, a měl za povinnost vyměřit, obeslat, vyslechnout, předepsat; dnes jich každý z nich má 2.000. Račte si představiti, kolik připadá na den, když se odčte nemoc, dovolené, zastupování v úřadě druhého nebo těžké případy, které vyžadují zvláštního jednání. A nedivte se pak, že berní správa často selže, že není to takové, jak bychom si přáli, že není na výši, že se berním úředníkům nedostává určitého taktu a někdy i nervů, aby s poplatníky klidně jednali, že jsou podrážděni a že nedovedou někdy taktně jednat.

Nebo chcete viniti z nedostatku odpovědnosti ty chudáky berní exekutory, z nichž 60 % je smluvních sil s 540 Kč až 600 Kč měsíčního platu? Berní exekutor má to radostné postavení, že dostane příkaz, aby šel vymáhat daně k chudákům, a při tom musí býti připraven na četnickou asistenci, která by ho chránila. Znáte poměry na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Jsou vystaveni svou osobou nebezpečí života, nevědí, zdali se vrátí. Ten exekutor odnáší ten nepříjemný, bezprostřední styk poplatníka s berním úřadem. (Hlas: Odvede poslední krávu z chléva!) Ale on to má nařízeno, on koná svou povinnost. Ten exekutor je smluvní síla a když nevyhoví, dá se mu výpověď. Těmto berním exekutorům jsou svěřena někdy rozhodování o milionových věcech, tito lidé jsou vystavováni nebezpečným svodům. Vžijte se do duše takového smluvního exekutora s několika dětmi, který jde provádět exekuci i milionových nedoplatků daňových. Nedivte se, že člověk s takovým nepatrným platem je vystaven svodům, poněvadž je bez kontroly. Když provádí exekuci advokát, pošle pravidelně, i když jde o maličkost, svého solicitátora, kdežto tento exekutor jde sám, a nedivte se pak, podlehne-li tento člověk s nepatrným platem svodům, kterým jsou více méně všichni lidé vystaveni.

Tito lidé odnášejí na vlastní kůži nenávist za to, co sami nezavinili, za to, čím sami nejvíce trpí, co sami nejvíce a bezprostředně, odnášejí. Tito lidé trpí dnešním nemožným režimem a systémem a je do jisté míry ještě div, že při takových těžkých poměrech služebních, v jakých se tito lidé nalézají, máme mezi nimi ještě velkou část lidí poctivých a svědomitých, kteří konají svůj nepříjemný, hrozný úkol tak, že ministr financí přece jen má aspoň tolik prostředků, aby mohl krýti vydání, která mu zde byla odhlasována.

Aby bylo jasno: nezastáváme se a nezastávám se speciálně já těch netaktních úředníků a exekutorů, kteří nedovedou s dostatečným taktem vykonati svůj úkol, a naopak byl bych čekal, že konkrétní případy, které byly v posl. sněmovně uvedeny, budou vyšetřeny a že pan ministr financí použije zde této příležitosti, aby podal o nich zprávu. To se nestalo, o těchto konkrétních případech se nemluvilo. Ani všeobecně nebyl tento problém projednán, jak bych byl čekal. Tam, kde je neschopný, nemožný úředník, kde přijde do styku s podrážděným poplatníkem - plně to chápeme v době hospodářské krise, když poplatník vidí, že se má rozloučiti se svými úsporami, s tím, s čím počítal pro dobu neštěstí, nemoci, a má to odevzdat státní pokladně, je při tom pochopitelně podrážděn - může velmi snadno dojíti ke konfliktu mezi výkonnými orgány, kteří to provádějí, a mezi ním a jest třeba k tomu zvláště taktního, jemného a ohleduplného úředníka. Ale přece kdyby byl sebe taktnější a pozornější, musí plniti svoji povinnost a daně vybrat; tomu se nevyhne.

Pan ministr financí se tomu vyhnul, ale řekl zde toto: "Náklad na státní administrativu stoupá." Já jsem se tímto problémem zde za býval 20. prosince 1935. Je pravda, že náklad stoupá, zejména když se uvádí cifra 8 miliard 600,000.000 Kč na státní správu, je to suma, které jsme dosud nedosáhli. Ale je třeba ji trochu vysvětlit a pak to vypadá jinak.

Především konstatuji, že rok 1929, kdy byla konjunktura, vyžadoval na státní správě v řádných výdajích na státní administrativu i podniky 4.940 mil. Kč, na rok 1936 je odhlasováno v rozpočtu 4.709 milionů Kč; tedy o 231 mil. Kč méně než r. 1929. V prosinci loňského roku jsem zde uvedl, že rozpočtové cifry ještě nikdy nesouhlasily se státní uzávěrkou. Rozpočtové cifry našeho nákladu na veřejnou správu byly vždy o sta milionů vyšší, než se pak ukázalo v státní uzávěrce. Mám zde poslední uzávěrku za rok 1934, kterou jsme schválili před několika měsíci. I tam jsme ukázali na tyto případy.

Uzávěrku za rok 1935 dosud nemáme: Mohli bychom ji už míti, je červenec r. 1936, a jistě bylo by si jen přáti, aby nejvyšší účetní kontrolní úřad fungoval tak, abychom, než nastanou letní prázdniny, měli vyřízeny již uzávěrku za r. 1935. Co je platno, když budeme projednávati uzávěrku za r. 1935 až v dubnu 1937, jako to bylo letošního roku? To už nemá žádnou praktickou cenu, snad jenom historickou a statistickou. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Buday.)

Už slučování podniků a vlastní státní správou je velmi sporné. Podnik je podnik. U podniku stoupá náklad v době konjunktury a klesá v době hospodářské krise. Spočítati náklad na podnik a nevzíti na druhé straně zřetel na příjmy u podniků samostatných, může nás vésti k velmi vážným omylům, poněvadž to logicky nejde dohromady. Račte chápati, najednou zavedeme několik nových tratí a řekne se: Přijali jsme státní zaměstnance pro dráhy, ale neuvede se tam, že to bylo vyvoláno rozšířením nové agendy, která znamená zvýšení nových příjmů. (Sen. Mikulíček: Nejvýnosnější dráhu jste prodali Baťovi!) Kol. Mikulíčku, já bych nerad odešel od této věci; dobře, ale fakt je, že nemohu podniky slučovati s vlastní státní správou, t. j. administrativou státu. Máme se starati o to, aby byla co možná nejlevnější. Podnik je podnik, velký podnik musí míti velký personální náklad a může míti veliké příjmy a případně i veliké zisky. Právě průmyslový podnik, když se řekne, že roste.....(Sen. Kotrba: Kdo zaplatí deficity v podnicích?) O tom se zmíním. Podnik především nemá míti žádný deficit: (Tak jest!) To je zásada. Podnik má býti takový, aby prostě, když je podnikem, nesl se podnikatelskou zásadou risika a zisku, a ne aby risiko podnikání platila státní správa z nákladů na státní administrativu. Zde jsem u určitých rozporů. Podniky nemají s vlastní státní správou co dělat. (Sen. Mikulíček: Vy jste to schvalovali 15 roků! - Hlasy: Vy ne, ale on byl poslancem! - Sen. Mikulíček: On byl poslancem se mnou!) Dělali jsme to dobře, kol. Mikulíčku!