Čo sa týka odpočitateľnosti zamestnaneckých platov nad 250.000 Kč, treba uznať, že vládna väčšina v posl. snemovni chcela sa vyhnúť neprípustnému dvojitému odaneniu, ale terajším riešením podniky, podliehajúce všeobecnej dani zárobkovej, s menšími výlohami a lepšie môžu platiť svojich vedúcich, než podniky podliehajúce zvláštnej dani zárobkovej. Je to zásadná chyba i po stránke sociálnej, lebo pri odanení vysoko plateného vedúceho toho podniku nemôže rozhodovať okolnosť u akého podniku je zamestnaný. Naopak zasa, čo sa týka t. zv. holdingu, sú podniky, podliehajúce všeobecnej dani zárobkovej, horšie na tom, než podniky, podliehajúce zvláštnej dani zárobkovej.

Nie je riešená otázka mierneho ocenenia naturálnych bytov zamestnaneckých, takže zákonodarca pri dnešnej rigoróznej praxi finančných úradov, pri ktorej oceňujú bezplatné naturálne byty robotnícke neprimerane vysoko, priamo núti zamestnávateľov, aby zrušili dobrodenie poskytnutia voľných bytov. Je to protisociálna tendencia. Nemožno žiadať, aby zamestnávateľ dal zdarma byty a z toho aby musel platiť vysokú daň činžovú. Byty zemedelských robotníkov sú, pravda, oslobodené od činžovej dane podľa §u 144, odst. 3 doterajšieho zákona. Prečo je nie rovnaké zaobchádzanie s priemyselnými robotníkmi? Príspevky pre nezamestnaných sú odpočítateľné len, keď sa dávajú štátnej správe. Lenže o nezamestnaných sa starajú väčšinou samosprávne zväzky a nie štát. Bolo by preto treba doplnenie, že tieto príspevky sú odpočítateľné nielen, keď sa dávajú štátu, ale aj samosprávnym zväzkom.

Lehoty pre podanie priznania boly skrátené - ako som sa zmienil - a pri tom súčasne zrušená aj päťdňová respiro-lehota, v ktorej bolo možné ešte dodatočne podať priznávky. To je nespravodlivé. Keď sa už lehoty skrátili, tak treba ponechať túto pätdňovú respiro-lehotu podľa odst. 4 §u 309. Všetky prehlásenia o neprípustnosti spätnej účinnosti so strany samého p. min. predsedu prednesené, zostaly na papieri. Zákon síce nadobúda účinnosti len 1. januárom 1937, ale v dôsledku zmeny berného roku bude už príjem a výťažok za r. 1936 posúdený daňove podľa novely, čo je školským príkladom spätnej účinnosti.

V tejto súvislosti, aj keď nepatrí na pole novely zákona o priamych daniach, treba sa pozastaviť nad nasledujúcim zjavom:

Po dlhých, mesiace trvajúcich jednaniach boly konečne vyhlásené úľavy pre podporu automobilizmu. Za celý čas jednaní, ale ešte aj pred týždňom po schválni osnovy vládou, boly rozšírené úradnými miestami tlačou komuniké, že do súboru daňových úľav patrí i povolená odpočitateľnosť celého nákladu nákupu nového auta v 3 rokoch po 50, 30 a 20 % od základu zárobkových daní. Vo vyhlásenom vládnom nariadení o tejto odpočitateľnosti vôbec niet reči. Je len priznaná odpočitateľnosť pri dôchodkovej dani a oslobodenie od motorovej dani, ale odpočitateľnosť celého nákladu u zárobkových daní je nie v nijakej forme priznaná. Takýto počin nie je spôsobilý na to, aby obyvateľstvo prijalo s dôverou rozličné, zo smerodajných miest avizované opatrenia, keď sa potom nerealizujú.

Ako konklúziu všetkého tu predneseného, i keď nepopierame dobré snahy, preca musíme konštatovať, že osnova o priamych daniach ako nedostatočná, sklamala. Počet a význam neodčinených vecí ďaleko presahuje počet ustanovení dobrých a prospešných. Úprimne toho ľutujeme tak z ohľadu na poplatníctvo, ako i na finančnú správu. Za finančné osnovy hlasovať nemôžeme. (Souhlas.)

Místopředseda dr. Buday (zvoní): Ďalším rečníkom je pán sen. ing. Havlín.

Sen. ing. Havlín: Slavný senáte!

Častokrát bývají z kruhů senátních pronášeny stesky na způsob, jakým se se senátem zachází. Myslím, že když se podíváme na tyto prázdné lavice, že si senát sám dává určité vysvědčení, že se mu do jisté míry nekřivdí, poněvadž projednávají-li se materie tak zásadního významu, jaké projednáváme dnes, a debatuje-li se o prohlášení premiéra vlády a ministra financí, je jistě neúčast, kterou je možno zde konstatovat, zarážející a trapná, a myslím, že by vzbudila velmi zvláštní dojem v celé veřejnosti. Myslím, že kdyby pan předseda se podjal úlohy a dal konstatovat, kolik je nás zde přítomných přes minimální počet, abychom mohli vůbec jednat, že by to dopadlo velmi špatně, při čemž by se ukázalo, že oposiční strany projevily více smyslu svou přítomností než strany vládní. (Sen. Plamínková: To je náhodou!) Prosím, je to náhodou, ale ono se vám také stane, že budete mluvit k prázdným lavicím.

Než přejdu k vlastní osnově, pokusím se několika slovy reagovat na vývody, které jsme slyšeli od pana předsedy vlády. Musím upřímně přiznat, že málokdo z opravdu politicky zralých lidí nám dal takovou satisfakci, jako pan předseda vlády dr. Hodža dnes na začátku svého prohlášení, když konstatoval s potěšením, že je to dobrá a důležitá věc, že nám vzrůstá objem zahraničního obchodu a když konstatoval, že je nutno, aby se podporoval vývoz a když se nebál říci na tomto místě, že se tak bude dít a děje se refundací daní obchodových a že v tomto způsobu refundace obchodových daní bude pokračováno se souhlasem vlády tak, aby se neděla jen dodatečně, nýbrž po případě aby se dělala současně s prokazatelnou možností vývozu.

To je to, co jsme tvrdili řadu let a to je také věc, pro kterou jsme byli předmětem častých útoků, neboť když jsme tuto zdravou národohospodářskou zásadu hájili a hlásali, vždy se nám říkalo, že chceme neodůvodněné prezenty pro průmysl. Ted to přiznává sám předseda vlády, že bez této formy není možno udržeti zvýšený vývoz a že bez zvýšeného vývozu není možno také zaměstnati tisíce nezaměstnaných mladých lidí, poněvadž se neudrží nutný chod výroby průmyslové. Musím konstatovati současně s povděkem, že bylo správné slovo, že pan předseda vlády dobře zvážil dvě základní složky našeho hospodářského života, neboť mluvil o složce zemědělské se stejnou vahou jako o složce průmyslové. Nám se tím dostává určitého zadostiučinění, že jsme nemluvili jenom jako oposice, nýbrž, že jsme hájili zdravé zásady národního hospodářství.

Nebudu vcházeti na všechny ty věci, které byly řečeny panem předsedou vlády politicky, myslím, že se bude s nimi zabývati některý z mých klubovních kolegů. Ale přece jenom musím říci, že pokus pana předsedy vlády obhájiti také tuto osnovu způsobem jistě velmi obratným, poněvadž dr. Hodža patří k nejlepším řečníkům nejen ve vládě, nýbrž i v parlamentě, což mu rádi přiznáváme, se mu nepodařil, poněvadž tvrdil, že je to pokus o velkorysou reformu daňového systému, a tím tato předloha, bohužel, není.

Předloha tato přináší sice některá nova, na př., pokud mění daňový rok, a ani to nebylo přijato všemi složkami vládními sympaticky, ale ostatní není pokus o daňovou reformu, nýbrž je to zhoršení nynějšího zákona čís. 76 z r. 1927, pokus velmi nešťastný, poněvadž přichází v době, která hospodářsky není ještě tak vypjatá, jako byla v r. 1927; a přináší-li se zhoršení daňové ve chvíli, kterou pořad všichni, i pánové z vládních řad, nazývají kritickou, tedy v době krise, pak je to nejšpatnější metoda, kterou by se mohlo pomáhati hospodářskému životu. Rozuměl bych tomu, když v době konjunktury budou se navalovati určité nové povinnosti, ale nerozumím, když se ubírají i ty výhody, které zákon z r. 1927 poplatníkům dával. Je to na mnoha stranách.

Mně bylo jasno, že to není pokus o novou daňovou reformu, nýbrž, že je to prostě zákon výnosový, který má uhraditi určité položky ve státním rozpočtu, jak správně říkal kol. Kvasnička, dávno již odhlasované a posud nekryté.

Zákon sám byl dodán členům senátu poměrně velmi pozdě, členové rozpočtového výboru sice dostali zprávu rozpočtového výboru z posl. sněmovny asi před týdnem, ale poněvadž v plenu posl. sněmovny byla pak provedena řada neobyčejně pronikavých změn, neodpovídá tato zpráva rozpočtového výboru již tomu, co je v tisku č. 249. Vznikly z toho rozpaky a rozpory, takže praktické studium, které by byl snad někdo věnoval oné zprávě, vyznělo by nadarmo. A tuto předlohu dostali jsme odpoledne před zasedáním rozpočtového výboru. Nato bylo si velmi stěžováno nejen mnou, nýbrž i vládními členy rozpočtového výboru, všemi, kteří mají nejživější vůli, aby předlohu prostudovali, pročetli a porovnali se starými texty a hledali, aby se odstranilo, co je vadného. Bohužel, nepodařilo se to, a nemůže se to podařiti. Slyšel jsem v rozpočtovém výboru názory, že je zbytečné, aby se to prodebatovávalo, poněvadž se nemůže na předloze stejně ničeho měniti. Opakuje-li se pak toto tvrzení i ve výborech senátu, je to znamení, že se senát stává v této formě organismem zbytečným a netajím se při postupu režie, s jakou se zde v senátě pracuje, že by bylo nejlepší, kdyby se senát rozešel a byl nahrazen útvarem novým a zdravějším.

Přešel bych teď k některým detailům, které bych chtěl vyzdvihnouti podle svého politického a hospodářského přesvědčení z této předlohy. Nebudu se zabývati jednotlivými paragrafy a jednotlivými stížnostmi, které byly předneseny řadou kolegů z mého společného klubu, nebo i ze stran vládních, a které by zabraly hodně místa, neboť vím, že i kdybych mluvil hlasem andělským, kdybych dovozoval, že jsou zde chyby, které nesnese hospodářský život, bude zákon odhlasován; proto kvituji s povděkem statečnost zpravodaje, pana kol. Modráčka, že měl odvahu říci to odtud do plena.

Vážení pánové, v čl. XV se zavádí určité novum - užívám obratu, kterého užil pan zpravodaj v rozpočtovém výboru, - je to 15 % daň z gratis akcií. Byli jsme svědky, že od února, kdy se první zprávy dostaly do veřejnosti, psalo se v tisku o tom, jako by to byla věc samozřejmá, která dávno již měla býti zavedena. Promiňte, jestliže mám názor jiný. Gratis akcie vznikají jenom tehdy, je-li pro ně určitá reserva toho kterého podniku, jinak nemohou vzniknout. Je-li to reserva, která je upotřebena, znamená to, že je to reserva zdaněná, čili je to určitý důchod, který byl řádným způsobem již jednou zdaněn. A první právní zásadou daňové spravedlnosti musí být, pánové, že každý daňový důchod může býti zdaněn v běžném roce jen jednou a ne dvakrát. Jakmile tuto zásadu prolomíme, objevuje se tu nebezpečí, že se to může stát dnes u gratis akcií a zítra v některém jiném oboru, se všemi konsekvencemi. Kromě toho, když došlo k určitým sporům mezi finanční správou a majiteli gratis akcií v minulosti, nejvyšší správní soud jako orgán výsostný, který legislativně vykládá, kdy je zákonu učiněno zadost a kdy ne, rozhodl, že při vydávání gratis akcií nejde o získání nového důchodu, nýbrž, že je to v tom běžném roce pouze majetkový přesun, který nemůže podléhati nějakému mimořádnému zdanění důchodovému nebo výdělkovému, poněvadž podléhá emisnímu poplatku, který se zaplatiti musí.

Je to určité zatížení, které postihuje naši akciovou držbu, a myslím, že není možné odbýti to jednoduše frází, že je docela správné, když se každá akciová držba zatíží novým mimořádným poplatkem. Myslím, že národ, ke kterému my tu především patříme, by velmi potřeboval, aby měl držitelů akcií průmyslových a podobných hodnot co nejvíce. My jich však máme, bohužel, velmi málo. Pokud u nás je držba průmyslu a držba akcií, jen se podívejte do příslušných příruček, kdo jest jejich majitelem. To nebývají Čechoslováci rodem a krví. V tom smyslu to, co chcete, myslím, že není zdravé. Ono to má zároveň souvislost s tím ustanovením, které najdete o kousek dále, kde se mluví o holdingu. To byla tatáž věc, se kterou se dělala pustá demagogie ve veřejnosti, v novinách, kde se říkalo, že ustanovení o holdingových výhodách, které dával Englišův zákon z r. 1927, musí býti odstraněno, poněvadž prý pomocí holdingu mohou unikati kapitály zdanění. Já říkám, že finanční správa musí býti natolik vtipná, aby jí unikati nemohly, ale když se odstraní výhody z holdingu plynoucí, sníží se možnost, aby se pomocí zásahu bankovního kapitálu dostávaly akcie až posud v cizích rukou do držby československé. A tak, jak běží dnes náš průmyslový život, nemá dnes téměř jediné továrny - vyjma pana Bati - která by neměla bankovního kapitálu a že ty akcie zůstávají v paketech, namnoze v tresorech, to plyne z naší poměrné hospodářské chudoby v národě jako celku, ve kterém máme velmi málo lidí, kteří by akcie mohli koupit a je držet. Není to u nás zatím vžité; vždyť to není tak dlouho, kdy jsme byli v tomto smyslu na tom ještě daleko hůře než dnes. Pomocí toho jednání víme docela dobře, že třeba pomalu, ale přece cestou pro národ jako celek příjemnou získává se také držba akcií, těch akcií, které byly v cizích rukou. Mohu říci, že s povděkem konstatuji, že poslanecká sněmovna strohé ustanovení původní nakonec zamítla a že udělala aspoň tu úpravu, která je dnes v zákoně, kde 2/3 části tvoří odpočitatelnou položku. Myslím, že tím ustanovením se aspoň částečně napomůže tomu, co potřebuje průmyslová výroba, totiž osvěžení penězi a získání určité stabilizace a bezpečnosti. (Předsednictví převzal místopředseda Klofáč.)

První podmínka každého soukromého podnikání a jeho zdaru přec je, aby ten, kdo něco podniká - to nemusí býti fabrikant, to je nejmenší živnostník - věděl, že má určitou jistotu, že poměry daňové jsou tak stabilisovány, že, když si dnes udělá určitou rozvahu, za půl roku, za rok nebo za dva ještě s tím může počítat. Ale budeme-li dělat opravy tak, že každého čtvrt roku budeme měnit daňové zákony, pro boha vás prosím, řekněte mně, jak se má s tím vyrovnat člověk v oboru, kterému říkáme kalkulace. Vždyť bez kalkulace není možno nic podnikat v žádném oboru podnikání, nejen v průmyslu, nýbrž i v zemědělství, v živnostech a v obchodě.

Rozuměl bych tomu, kdyby to znamenalo ulehčení v této těžké době, ale sám pan ministr ve svém exposé přiznal, že z tohoto zákona mu mají vyplynouti daně, a vykládá, proč trvá na jeho urychlení, aby totiž na rentové dani neztratil tolik a tolik milionů. Cituji jen jeho vlastní přiznání.

Šel bych dále. Ve vší stručnosti zmíním se jenom o §u 72. Je to osvobození státních podniků, to znamená, že jsou - i se železničním podnikem - osvobozeny od daně výdělkové a tudíž od placení obecních přirážek. Když se dělalo toto osvobození v r. 1927, měla samospráva tuším jen 11 měst, kde byly státní železniční podniky toho druhu, které byly povinný zvláštní daní výdělkovou. Ale marně jezdili jsme do Prahy s deputacemi, že toto ustanovení, lineárně provedené, je největším nebezpečím pro samosprávu těchto míst. Mezi ně patří také město, kde žiji, ale neračte to považovat za lokální patriotismus - t. j. Nymburk. V Nymburce platila správa dílen 72 % přirážkové základny. Po tomto osvobození, jak bylo přiznáno zákonem č. 77 z r. 1927 o úpravě samosprávných financí, ubývala její povinnost daňová po 10 % každého roku a příštím rokem přestane tato povinnost úplně. To se týká moravských měst i slovenských, kde jsou státní dílny a kde byl poměr týž. Tato přirážková základna byla vyměřena na základě předpisů z r. 1947 po dohodě s tehdejšími držiteli, a když byly tyto dráhy zestátněny, přejal státní podnik tuto kvotu.

Dnes, když se samosprávné hospodářství octlo všude v krisi, zákony vyrovnávací nedávají možnost, aby tato abnormalita, neobyčejně závažná a těžká, se jimi mohla vyrovnat. Proto jsme navrhli v rozpočtovém výboru, aby první odstavec §u 72 byl účelně doplněn. Nežádali jsme snad demagogicky, aby bylo úplně zrušeno osvobození železničního podniku, žádali jsme jen, aby tam přišlo ustanovení, že ministr financí může po dohodě s ministrem vnitra omezit osvobození aspoň natolik, aby samosprávné hospodaření finanční několika městských samospráv nebylo úplně, katastrofálně ohroženo. I to padlo, nedostalo se tomu náležitého pochopení. Myslím, že zájem na tom není jen zájem můj jako příslušníka určité skupiny, nýbrž že všechny vládní strany musejí míti zdravý zájem, abychom udrželi samosprávu ve finanční rovnováze.

Koho se to dotkne, když dráha přestane úplně platit přirážky v roce 1937 a když břemena a poměry zůstávají stejné jako před tím? Vezměte Nymburk. Obyvatelstvo Nymburka tvoří z 80 % železničáři s příslušníky rodin a železniční pensisté. Při tom aktivního personálu je tam celkem několik tisíc, jízdního, výtopenského a dílenského. Město samo je nuceno, což je přirozené, ze samosprávné povinnosti udržovat v potřebném rozsahu školství, zařízení hygienická, vodovod, osvětlení, komunikace, všechno, nač si vzpomenete. Ale dráha od r. 1937 z vlastní správy na to přispívati nebude ani 1 Kč. Poněvadž však obec musí žíti, je to věčný organismus, nemůže zahynouti, nemůže vyhlásiti konkurs, nemůže se vyrovnati jako privátní člověk, bude musit přikročiti k určitým těžkým opatřením, která postihnou na jedné straně obecní zaměstnance, poněvadž z části musejí býti propuštěni a jejich platy restringovány, na druhé straně budou postiženi občané, zejména železničáři, kteří budou musit býti postiženi novými nějakými dávkami, které vláda schválí a které ponese i ten malý železničář, který má 500 Kč měsíčně platu.

Tak se mi zdá, že by se mělo při řešení hospodářských problémů přihlížeti více k hlasům oposice, obzvláště oposice, která je státu oddaná. To není jenom finanční kasa, to je celý život menších měst, zemí i státu.

Pan ministr financí si stěžoval velice také na to, že náklady a výdaje rostou a že se příjmy nikterak nezvýšily. Mluvil o výnosu daní přímých a porovnával výnos daní přímých s výnosem daní nepřímých. Dokazoval, že daně přímé v číselné hodnotě v době krise vykazují stejnou, ba skoro větší číslici příjmovou nežli v době konjunktury. Musím říci, že to byl projev jistě velmi energický, když měl odvahu toto tvrditi, poněvadž tím posiluje zase naše názory, že zde nastává pro každého podnikatele jakékoliv kapacity zřejmá neúnosnost daňového břemene v daních přímých.

Myslím, že jsou určité způsoby, kde by se dal nalézti nový zdroj příjmový, kdyby byla jednou odvaha u vládní většiny, aby zavedla spravedlivé reciprocitní zdanění družstev se soukromým podnikáním. Jestliže je spravedlnost základem státu, tedy musí tomu tak býti i v ohledu daňovém. Přesvědčil jsem se, že politika družstevní neprospívá tomu členstvu, tato zvýhodněná politika prospívá nejvýš někde jinde. Chápal jsem jako člověk, když byly určité úlevy, výhody pro družstva z počátku, když to byly malé jednotky. Ale dnes, když svazy družstevní tvoří podniky se stamilionovou tržbou, které obyčejně nedosáhnou ani největší kapitálové podniky, když vidíme, že se v těchto svazech hospodaří rovněž způsobem kapitalistickým, tedy musím žádati, aby na stejná práva připadly také stejné povinnosti. Oč by tu stoupl výnos přirážek a daní, když by družstva a zvýhodněné podniky družstevní platily daně, jako každý živnostník a obchodník? Poněvadž výdělková daň je podrobena všem přirážkám, co by tu dostala samospráva, jaké sumy! Myslím, že by to znamenalo citelnou úlevu pro pana ministra financí a také pro naši samosprávu. Při tom řeknu ještě jednu věc. Když velký obchodník přenáší en gros kupované zboží na svého odběratele, tedy je to obrat daňový.

Když u svazu družstevního se přenáší zboží na první složku, nepodléhá to dani z obratu. To jest opět příjem, který by státní pokladna mohla míti. Kdyby družstevní podnikání neslo toto zatížení jako privátní obchodník, pak se stanu jeho apoštolem a řeknu, že je to určitá nová a zdravá forma distribuce. Ale pokud bude toto zvýhodněné družstevní podnikání stavěti své výhody jenom na neprospěchu státní pokladny, pak zvláště v dobách krise s tím nemohu souhlasiti.

To jsou věci příliš vážné. Proto podáváme v této formě pozměňovací návrh. Není tak radikální, jak jsem jej proslovil zde, postupujeme mnohem mírnější cestou. Vidíme v §u 83, odst. 2 věta první, že se přichází k určitému malému zvýšení nynějšího způsobu zdaňování zvýhodněných družstev, ze 2 promile to mají býti 4 promile základního kapitálu.

Pan zpravodaj kol. sen. Modráček včera přiznal v debatě v rozpočtovém výboru, že je zde veliká anomálie u družstevního podnikání. Právě zdaňování tímto promilovým systémem ze základního kapitálu má tendenci, aby družstva snižovala svůj základní kapitál. Cituji jeho názor, mně to bylo od kol. Modráčka velmi milé a statečné. On řekl, že je to zjev hospodářsky velmi nezdravý. Souhlasím s tím a říkám totéž. Když vidíme, že je tu řada jednotek, které provádějí ne malé obchody a že jejich základní kapitál je poměrně úžasně malý, tedy tu přichází nejvíce zkrátka kdo? Státní pokladna! V tom poměru, jakým se musí rozšiřovat hybný kapitál soukromých podniků, nedá se to nikdy u žádného družstevního podniku porovnávat.

Navrhujeme zvýšení ne na podíly, nýbrž na dosaženou tržbu. To by bylo určité plus, - a při tom by bylo dosaženo zdanění, které nevystihuje ještě zdaleka výši daňových břemen, které postihují soukromé podnikatele. - Měl jsem příležitost ciferně dokázati jasnými doklady, jak vypadá zdaňování družstevní, vzal jsem příklady, které byly v r. 1927 jasně konstatovány statistickým úřadem a propočetl jsem to podle tabulek zemského finančního ředitelství, kolik by to znamenalo zdanění pro jednotlivce. Račte si to vyhledati ve stenografické zprávě. Rozdíl šel do milionů proti soukromému podnikání.

Je pochopitelné, že při národohospodářských názorech, které hlásáme, musíme poukázati na tyto křiklavé nesprávnosti a doba nám dává za pravdu zrovna jako prohlášení prvního vládního činitele, že hospodářský život může dosáhnouti trvalého zlepšení jen tehdy, bude-li řádně podporováno podnikání soukromé, bude-li zvětšován vývoz a tím dána možnost práce těm, kteří jsou bez zaměstnání. Hospodářstvím všelijak řízeným, dirigovaným a usměrněným, račte prominout, by se k tomuto žádoucímu konci nedošlo. Je-li porušena rovnováha mezi výrobou a spotřebou, a když budu zmenšovat jen výrobu, nedostanu se z krise. Zmenším-li totiž výrobu nějakým nařizovacím způsobem, nevyhnu se tomu, že musím z výrobního procesu vyřaditi určitou část lidí, nebo že v nejpříznivějším případě jejich mzdy klesnou. Klesnou-li jejich příjmy a mzdy nebo vyřadím-li je z práce vůbec, tu se stane, že rovnováha, která měla býti docílena, nebude, neboť tito postižení nebudou s to zkonsumovati ani zmenšenou výrobu a zase porostou zásoby, se kterými si nebudu vědět rady.

Byl to blahé paměti Dr. Rašín, který první razil zásadu, že musíme udržovat vývoz, neboť vývozem vyvážíme nejen hospodářské tovary, ale i zušlechtěnou surovinu, práci hlav a rukou. A dostáváme-li v docílené ceně aspoň krytí svých výloh, držíme se v rovnováze. Získáváme-li sebemenší výdělek, rozmnožuje se jím národní jmění, a rozmnožuje-li se národní jmění, nezadržitelně stoupá také národní důchod i u jednotlivců. To je staré pravidlo, které se nepodařilo dosud poraziti žádnou filosofií, poněvadž ono jde věky hospodářským životem, i když se systémy měnily. Toto pravidlo se nezměnilo, jako zákon nabídky a poptávky nedá se vyloučiti z hospodářského života.

Co se týče ustanovení o dani domovní a třídní, chtěl bych připomenouti věc, která mně bylo rozpočtovým výborem zamítnuta, poněvadž prý by to bylo ohrožení celé konstrukce předlohy. Jde o předpisování daně domovní a třídní, která v dřívějších letech byla předpisována na dvouleté období, poněvadž nepodléhá v tomto intervalu žádným změnám. Daňově by to neznamenalo žádné plus ani minus, ale technicky by to bylo pro personál berních správ a úřadů ulehčení, kdyby se předpisování mohlo díti v intervalu dvouletém, jak to bývalo. Teď, když nám zavádí zákon nový způsob zdaňování poplatníků do 15.000 Kč, kteří mohou býti zdaněni termínem dvouletým, dalo by se to střídat tak, že by se první rok předpisovala daň domovní a třídní a druhý rok daň důchodová pro tyto malé důchodce, čímž by se získal čas na poplatníky druhé, se kterými musí býti prováděno řízení vytýkací a jiné, a získal by se čas na provedení depurace všech nedoplatků, s níž se berní správy zabývají a k jejímuž provedení budou potřebovati mnoho času.

K těmto daňovým věcem bych chtěl říci ještě poznámku, která je rázu kontrolního nebo berně technického, nebo jak to chcete nazvat. Potřebujeme - a to bych byl rád slyšel při tom, když pan předseda vlády mluvil o tom, že to má býti daňová reforma, aby i nejmenší poplatník měl v ruce dokument, jak dalece se vyrovnal, co má ještě platit atd. (Hlasy: Staré berní knížky!) Ano, ke starým berním knížkám se musíme vrátit. Náš malý venkovský člověk nemůže vésti složité účetnictví, ke kterému by špendlil všechny přílohy, aby si tak zjistil, má-li zaplaceno, přeplaceno nebo kolik mu zbývá platit. Znám řadu lidí, kteří se s touto povinností nedovedou vyrovnat a dostanou-li nakonec berní výkaz, jak byl vynucen parlamentem, nemohou se v něm vyznat, nejsou-li aspoň z části znalci kameralistického systému. Přicházejí ke mně lidé i se slušným předchozím vzděláním a říkají mi: "Promiňte, vypočítejte mi, mám-li přeplaceno nebo nedoplaceno. Nevyznám se v tom, co mi napsali." Systém berních knížek byl mnohem lepší. Finanční správa zavedla v některých místech berní knížky na zkoušku a zdá se, že se osvědčily, neboť je to opravdu věc účelná. Finanční správa by na tom nic netratila a poplatníci by získali zdravý a rozumný přehled. Proto se přimlouvám za to, aby se o tom v nejbližší době uvažovalo.

Končím jíž své vývody a připomínky, poněvadž i kdybych je po stránce finanční a hospodářské třeba ještě 2 roky rozbíral, nic bych tím na věci nezměnil. Je však charakteristické, kam až dospěl systém, který je příčinou těchto věcí. Zde v senátě jsme byli svědky, že se včera koalice v dlouhém jednání nemohla dohodnout, bude-li dnes tato předloha projednávána čili nic, a nakonec jsme se s překvapením dověděli i od šéfa ministerstva financí, že připouští, že pochybnosti, které pan zpravodaj projevil o mnohých nedostatcích zákona, jsou velmi vážné a že se pokusí, aby se na podzim přišlo s novou novelizací, než zákon nabude platnosti. To plyne ze způsobu, kterým se u nás osnovy projednávají. Myslím, že je to to nejstrašnější, když v červenci se odhlasuje novela zákona o daních přímých, která bude platit částečně v r. 1936 a částečně od ledna 1937, a v září, v říjnu anebo v listopadu se budou parlamenty znovu zabývat úpravou některých těch věcí jak po stránce formální, tak po stránce věcné. To neposkytuje dostatečný klid, kterého potřebuje hospodářský život, a proto by bylo dobře, když se již cokoliv dělá, aby se to nedělalo s takovým urychlením, aby se to nepředkládalo parlamentům ve chvíli, kdy nastávají psí dni, se šibeniční lhůtou, nýbrž tak, abychom všichni bez rozdílu - vládní strany i oposiční - mohli si věc prostudovati a postaviti se pak před občany a říci: "Mohli jsme věnovati projednávanému zákonu čas a píli, po případě své zkušenosti, pomáhali jsme na něm a teď je zákonem podle našeho vědomí a svědomí dobrým a neseme za něj také odpovědnost.". (Potlesk.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen pan sen. Paulus. Dávám mu slovo.

Sen. Paulus: Slavný senáte!

Měli jsme včera a dnes příležitost slyšeti exposé pana ministra financí a pana předsedy vlády. Dovolte mi proto, abych se vrátil v několika bodech především k projevu pana ministra financí a pak k projevu pana předsedy vlády.

Chtěl bych jenom vytrhnouti několik vět, několik thesí, které zde byly včera řečeny, a poněkud je rozvésti, protože pan ministr financí je nerozvedl. Pokud jsem měl příležitost slyšeti exposé dřívějších ministrů financí, zejména minulého ministra dr. Trapla, mohu říci, že tentokrát řekl pan ministr dr. Kalfus velmi statečná slova, kterých si vážím. Naznačil totiž pravý stav věcí, jaký je, a jak se do budoucna, má-li stát vyváznouti z této finanční krise a deprese, postupovat nesmí a k jakým by to vedlo důsledkům, kdyby se postupovalo jako dosud. To jsem rád slyšel, poněvadž je třeba, abychom si nelhali do kapsy a řekli si, jak věci jsou. Je ovšem jiná otázka, které se obáváme, zdali ta statečná slova nechají ozvěnu také do budoucna a zdali zase všechno neproběhne starými vyjetými kolejemi, jako až dosud.

Pan ministr financí prohlásil zde věc, která je ostatně těm, kdo studovali státní účetní uzávěrku a kdo si všímají hospodářských věcí státu, známa, že totiž výnos daní od r. 1929 klesl o 28 %. Ovšem nezmiňoval se o tom, proč se tak stalo. A to je důležité. Budeme-li po prázdninách opět sdělávati rozpočet na r. 1937 - a správně zde kol. Kvasnička dopoledne řekl, což ovšem je pium desiderium, které nebude splněno, že jsme už měli teď míti účetní závěrku za rok 1935, aby nám mohla sloužiti za podklad pro sdělávání příštího státního rozpočtu - musíme si říci, chceme-li poctivě postupovati v tomto díle, co je hlavní příčinou toho, že daně klesly od r. 1929 o 28 %. Já skoro slyším v duchu odpověď: To je následek hospodářské krise, poněvadž následek krise hospodářské je všechno možné na světě.

Není sporu o tom, že krise tu byla a je, ale je zde druhá otázka, zdali je správné sváděti všechno na tuto krisi a zdali bylo správné, když se vědělo, že je hospodářská krise a deprese, zůstati v tomto rozsahovém hospodářském kruhu, ve kterém jsme byli za doby konjunktury.