V posledních dnech pronesl pan president státu ve Znojmě v německém jazyce řeč, ve které pravil: "Nesnesu v politice obojakost, nejasnost a nejistotu, žádných taktických hraček, které znamenají všechno, co kdo chce." Pan president státu neřekl, koho tím mínil. My víme, koho tím mínil, jistě to nebyly německé strany, které jsou ve vládě, mohla tím býti míněna jen sudetskoněmecká strana, a skutečně dějiny sudetskoněmecké strany nejsou ničím jiným nežli dějinami obojakostí a neupřímností. Vzpomeňte si na Českou Lípu. Před tím se naléhalo na pana Henleina, aby přece konečně jedou jasně řekl, jak se vlastně staví k Německu, k systému panujícímu v Německu, ke straně v Německu panující. A pan Henlein v České Lípě vstal a pronesl řeč, ve které prohlásil: "O Německu ovšem nemohu nic říci, poněvadž tam nejsem a nebyl jsem tam. Tam mne přece nepustí." (Různé výkřiky.) Takovým nic netušícím andělem byl pan Henlein tehdy. Nevěděl ničeho. Srovnejte tuto toninu s toninou v Chebu. Byl od té doby několikrát v Německu, a myslím, že patrně znalost tamějších poměrů ho pohnula konečně k tomu, aby se postavil za tento systém, za Německo.

Sudetskoněmecká strana od samého počátku ukazovala dvojí tvář jednu na venek a jednu dovnitř. Chci podati toho důkazy. Před několika dny byli zástupcové německých ochranných svazů u pana presidenta státu a mluvčí těchto ochranných svazů, pan farář Wehrenpfennig, pronesl k panu presidentu státu proslov, ve kterém ho označil jako nejdůstojnějšího a nejpovolanějšího nástupce Masarykova. Pan farář Wehrenpfennig je zapsaným, aktivním členem sudetskoněmecké strany, téže sudetskoněmecké strany, která tohoto nejdůstojnějšího a nejpovolanějšího nástupce Masarykova nevolila, která volila proti němu a, pánové, nevolila ho proto, poněvadž sudetskoněmecká strana až do posledního okamžiku chtěla udělati špinavý politický obchod nikoli se svou mužností, nýbrž se svými hlasy. Přece jen: sudetskoněmecká strana dosáhla toho, co chtěla. Mohla se posaditi do sedla, to jest ona tu jest, mohla do obou komor parlamentu vyslati své zástupce a existence sudetskoněmecké strany je nyní mimo diskusi. A právě poněvadž tomu tak jest, slyšeli jsme v posledních měsících vůdce této strany mluviti mnohem zřetelněji, nežli tomu bylo v prvních letech. Již v kulturní řeči, které se pan předseda vlády dnes nedotkl, ačkoli obsahuje právě tak silná místa jako Henleinova řeč v Chebu, již v této t. zv. kulturní řeči, kterou Henlein pronesl v Praze, mluvil o velkém a nerozlučném kulturním společenství Němců na celém světě, zcela lhostejno, jaká státní forma a jaký režim vládne v naší mateřské zemi. Jaká laskavost a jaká snášenlivost pana Henleina vůči jinakým státním formám, vůči všem jiným, jen pomyslitelným politickým systémům! Ale kdy jindy, táži se, byl by národní socialista mluvil takto o Německu, dokud tam byl demokratický režim?

Tu by byli němečtí nacionalisté a sudetští Němci nikdy nařekli: Je nám zcela lhostejno, jaký politický režim, jaká forma vládne v Německu, cítíme se s tímto Německem úzce spojeni. Nikdy by byli nařekli něco podobného. Ale zde vyslovuje se zjevné jasné přiznání nikoli k Německu, nýbrž k Hitlerovu režimu. Zde shledává sudetskoněmecká strana všechno špatným a bídným. Ale s Hitlerovým Německem se cítí pánové co nejúžeji spojeni, zde dokonce pomíjejí státní formu a všechno jiné. Zde prohlašují, že musí s Německem za každou cenu pěstovati kulturu. Pěstovati kulturu? Ano, s kým pak? S Hitlerem, s Goeringem, s Goebbelsem, s těmi chtějí pěstovati kulturu? Jaká pak je to kultura, kterou tu

chtějí pěstovati? Je to kultura nejbrutálnějšího utlačování, je to kultura potlačování jakékoli svobody učení a mínění, je to kultura usměrnění, kultura vyhánění statisíců lidí, kteří se nedopustili ničeho jiného, nežli že politicky jinak smýšlejí, přes hranice, do nouze a bídy. Nikoli, pánové, takové kulturní společenství s veškerou rozhodností odmítáme.

To je tedy jedna tvář sudetskoněmecké strany. Druhá tvář ukazuje stále ještě do dnešního dne loyální rysy. Neupřímnost a dvojí tvář ukazuje také poslední řeč pana Henleina, o které mluvil pan předseda vlády. Pan Henlein ohrožoval se proti tomu, aby někdo chtěl zařaditi sudetskoněmeckou stranu do fronty proti Německu, prohlásil: "Chci býti raději.s Německem nenáviděn, než abych z nenávisti proti Německu měl výhody." To je umělecký kousek kejklíře. S tímto uměleckým kouskem kejklíře může se pan Henlein produkovati v některé hodně vzdálené vesnici, ta.m se může s tím blýskati. Zaměňuje totiž obratem ruky Německo s režimem, Hitlera s Německem. Jen vstupte, pánové, žádné čáry, veliký kouzelník provede obratem trik, jen škoda, že tento trik zde na nikoho nepůsobí. Pan Henlein chce své spojenectví s režimem projeviti, ať z vnitřních důvodů, poněvadž se mu vlastní přívrženci bouří, ať proto, že z ciziny obdržel rozkaz. To nechci zkoumati. V každém případě chtěl projeviti své spojenectví s Hitlerem. Neřekl Hitler, neřekl režim, ale forma, ve které to učinil, je pro každého jeho přívržence jasně srozumitelnou. Jeho přívrženci vědí velmi dobře, že nechce býti s Německem nenáviděn, nýbrž že chce býti nenáviděn s těmi, kteří dnes v Německu vládnou. Ale netroufá si býti zřetelnější a proto na místě "Hitler", na místě "hákový kříž" říká "Německo". Co pan Henlein zde praví, je přece přímo protismyslné. Kdo pak nenávidí Německo? Nikdo nenávidí Německo, Německo myslitelů a básníků, Německo, které ve všech oborech vědy celému světu darovalo kulturní statky, cenný majetek, toto Německo nikdo nenávidí, a domněnka, že by někdo chtěl mírumilovný německý lid nenáviděti, je čirý nesmysl. O nikom se to nelze domnívati. V nenávisti však je něco, v nenávisti je režim, v nenávisti je klika, která Německo opanovala, která ubohý německý lid drží ve svých spárech, v nenávisti jsou vládní methody, kterých se v Německu užívá a které tomuto lidu, tomuto státu zjednávají pověst státu, který má barbarské poměry. V nenávisti je systém, který ohrožuje mír Evropy. (Potlesk.) To je to Německo, které potlačuje každou volnost mínění, to je ten systém, který vládne pomocí žalářů a týrání ubohých bezbranných lidí, to je to Německo, které v koncentračních táborech od let drží tisíce a tisíce lidí, je týrá, trýzní, mučí. Toto Německo je nenáviděno. A jestliže pan Henlein odmítá nenáviděti toto Německo, jehož právní poměry lze sotva srovnávati s právními poměry ve středověku, jestliže odmítá zúčastniti se této nenávisti, pak ví každý již všechno, pak každý již ví, co vlastně zamýšlí. Je to přiznání k Hitlerovi, je to více, je to přísaha věrnosti, přísaha lásky, je to vyložené prohlášení solidarity s Hitlerem.

Ale také zde není sudetskoněmecká strana jasnou a není upřímnou. Vůdce promluvil. Nuže, podle zásad o vůdcovství je vůdce přece takřka neomylným, (Sen. Grünzner [německy]: Bohem!), alespoň polovičním bohem. Promluvil tedy. Účinek jeho řeči byl však pro sudetskoněmeckou stranu trapný. Dosud měla sudetskoněmecká strana ještě v českém táboře určité činitele, kteří vůči ní nebyli naprosto odmítaví. Nyní chebská řeč tyto činitele nejen zarazila, nýbrž přímo odehnala, jak se domnívám viděli tento účinek, a tu vystoupil interpret, pan dr. Neuwirth v posl. sněmovně, který zase šveholil:,;Ale, prosím pěkně, jen žádný strach, není to přece tak zle míněno; co Henlein řekl, nutno psychologicky chápati, jsou to jen" - cituji doslovně - "formy výrazu vám, totiž Čechům, ještě nezvyklého životního stylu a Češi nesmějí nikterak takovéto formy projevu považovati za symptomy ryze politických anebo dokonce systému nepřátelských tendencí." Ano, pánové, nic se tedy nestalo! Jeden, pan Henlein, deklamuje. "Naše slova jsou tvrdá, ale bylo nutno je jednou vysloviti" - a pak přijde pan Neuwirth a šveholí:,,Ale chraň Bůh, my přece nemáme ničeho proti systému a jeho tendencím, jsme se vším srozuměni, jen proti několika nepatrným vadám chceme něco namítnouti, jinak jsme úplně za jedno!"

To jest upřímnost? Nehodí se slova presidenta státu skutečně znamenitě na tuto stranu? Tato dueto pana Henleina a Neuwirtha zasluhuje však povšimnutí také ještě po jiné stránce. Tedy tu se nám představuje vůdce, jakého žádná jiná strana nemá, s neomezenou plnou mocí, a je podivné že právě tento vůdce potřebuje chůvu. Hromově hlásá válku: "Nikdy neupustíme od toho, čeho žádáme, ani písmenka, ani slova s toho neslevíme." A chůva přijde: "Ale my jsme přece oddaní, my jsme přece vlastně věrní, jen nám dobře rozumějte, je to jen jiný životní styl, a vy nám musíte rozuměti!" Která tonina je nyní vlastně správná, tonina hřímajícího, nebo tonina toho, který tu vystupuje jako uklidňující živel a vůdce jaksi opravuje? A vzniká otázka: "Kdo pak vlastně je vůdcem, pan Henlein nebo pan Neuwirth?" Pravdu může míti jen jeden. Bud to je správnou ostrá tonina, anebo je správnou mírná tonina, ale obě nemohou míti pravdu!

Zdá se, že režie přece jen správně neklape. To vysvítá z jiné skutečnosti. Dr. Neuwirth mluvil v posl. sněmovně dne 27. června chlácholivě, konejšivě. Téhož dne však vyšel Henleinův list "Der Trommler", který se však ozval zcela jinou toninou, který prohlašuje, že sudetskoněmecká strana má za úkol sloužiti jako předvoj a část stamilionového národa. Prohlašuje se tam, že každý, kdo se prohřeší proti nejprostší zásadě vůdcovského principu, ať raději ihned sebere své věci a přeběhne k jiným stranám atd. Celá tonina je táž, jakou se pan Neuwirth téhož dne pokoušel opraviti.

Ano, pánové, také zde neupřímnost. Páni sudetští Němci prohlašují nám vždy: "Také my jsme demokraté!" Nuže, pak řekněte, jak se snáší tento princip vůdcovství, jaký vy provádíte, s demokracií? Vždyť to vůbec není možno sloučiti. Přirozeně, že se nesnáší. Nerozumíte pojmu "vůdce" tak, jako mu rozumějí demokratické strany. Provádíte zde povznesení vůdce na Boha, zbožňování, že nelze si mysleti odpornějšího, bídnějšího. Dělá se již člověku špatně, čteme-li zprávy o chebském sjezdu, jak se tam líčí, jak pan Henlein vystoupil na pódium, jak tu stál ve svém prostém oděvu a jak všichni mu viseli na rtech, a jak každé slovo jako balzám a jako spasení kapalo dolů na lidi. Již tu se člověku dělá špatně. Ale pan Henlein byl v neděli v Opavě. Na zpáteční cestě z Opavy, kterou konal ve svém autu, bylo v několika severomoravských městech a obcích na ulicích nasypáno kvítí. Zvědavec, který jel také stejnou cestou, vystoupil a tázal se: "Co pak to znamená? Je dneska procesí Božího Těla, anebo co je vlastně?" "Ano, vůdce projíždí, proto se mu sype kvítí..." (Veselost.) Táži se: Kde se stalo kdy něco ubožejšího, něco směšnějšího u demokratických stran? Demokracie a demokratické strany přinesly nám muže, kteří se zasloužili o svůj lid a o myšlenku, kterou hájili, desateronásobně, stonásobně víc, ale žádný z těchto lidí by nebyl strpěl, aby se s ním provazoval takový opičí kult, jak se provozuje zde. Zdá se, že se této straně nedostává smyslu pro směšnost, této straně, která se za každou cenu snaží pozdvihnouti tohoto člověka, tohoto bývalého učitele tělocviku, který nemá dosud jiných zásluh, nežli že se jeho životní úroveň pozvedla jeho politickou činností, který nemá jiných zásluh, nežli že dosud pronesl několik řečí. (Výkřiky.)

Také cit pro politický způsob a slušnost nepěstuje se u sudetskoněmecké strany tak, jak by to muselo býti. Vzpomínám zde na historku s královským holandským konsulem van der Made, tajemnou postavou. Jednoho dne přinese "Bohemia", která přece je také druh Henleinova tisku, ačkoli ji většinou píší židé, zprávu, že Atus, dělnický tělocvičný spolek, měl ve Františkových Lázních slavnost s divadelním představením, v jehož průběhu nějaký diktátor, pan Hitler, myslím, byl pověšen nebo zastřelen nebo zapíchnut, v každém případě nemilým způsobem zbaven života. Šli jsme po věci. Bezprostředně na to cítil se člen sudetskoněmecké frakce zde, pan dr. Tischer, povinován, vystoupiti rychle jako záchrance lázeňských míst a prohlašuje: "Ano, když se mohou díti takové věci v lázeňských místech jako ve Františkových Lázních, nepotřebuje se nikdo diviti, když se němečtí hosté těmto lázeňským místům vyhýbají." Věděli jsme hned tehdy, že se něco takového nikdy nestalo, že je to nepravda. Označili jsme to; jak přiznávám, neparlamentárním výrazem "lež". Byl jsem tehdy osobně volán k pořádku, nenapadá mně polemizovati proto s tehdejším panem předsedajícím. Přijal jsem volání k pořádku s veškerou úctou, kterou jsem povinován předsednictvu a senátu, ačkoli by bylo mělo předsednictvo přihlédnouti k tomu, že jsem byl provokován. Ale mohl jsem říci místo "lež" "nepravda".

Ale pánové, když už někdo zrobil takovouto nepravdu, pak měl povinnost, když se ukázalo, že je to nepravda a že král. holandský generální konsul van der Made vůbec na celém světě neexistuje a nikdy neexistoval, že zde "Bohemia" bud sedla na lep nějakému šprýmaři anebo že si ve vlastní redakci se psala tuto špinavou zprávu - pak bylo pro pana sen. Tischera povinností slušnosti, aby vystoupil sem nahoru a řekl: Zmýlil jsem se, to je falešné a to je správné, obvinění bylo tehdy neoprávněné.

Dámy a pánové? Sudetskoněmecká strana je ve všem neupřímná. Je také neupřímnou tam a tehdy, vysloví li slovo "socialismus". Pánové dělají, jakoby byli teprve objevili pravý socialismus. Dosud byli přece jen bonzové, kteří se krmili dělnickými groši, kdežto nyní Henlein a páni kolem něho jsou samí obětaví lidé, kteří socialismus vlastně teprve objevili, kteří ho teprve přivedli ke cti. Vidíme-li to, toto zneužívání slova a pojmu "socialismus", pak nás jímá hnus. Také v říši byli ovšem lidé, tak jako zde, kteří hlásali tento druh socialismu, jak ho zde přináší sudetskoněmecká strana, také v říši bylo mnoho tisíc lidí, kteří věřili tomu, že haknkrajclerský fašismus je zlepšeným socialistickým hnutím. Účet za tuto dětinskou víru byl těm, kteří naléhali na splnění socialistických slibů, podán dne 30. června 1934. Těch 1.200 nebo 1.400 lidí, kteří v oné bartolomějské noci byli zavražděni, nebyli samí homosexuální lidé. Těch několik, kteří mezi nimi byli, o těch se to dávno vědělo a trpělo, a udržovalo se s nimi přátelství. Ale odpraveni byli ti, kteří řekli: "Nuže, vy jste přece vždy prohlašovali, že se vypořádáte s kapitalismem, kde pak je splnění těchto slibů?" U nás ovšem nelze použíti takovýchto prostředků. Tací lidé se jen, jak ukazuje příklad Kasperův, vylučují ze strany.

Někteří očekávali, že pan předseda vlády dnes prohlásí rozpuštění sudetskoněmecké strany. My jsme to neočekávali. A musím říci, že je dobře, že tomu tak není. Nehledě k tomu, že by dnes bylo pozdě k rozpuštění, považovali bychom je za naprosto zbytečné. Sudetskoněmecká strana je fata morgana, je to mydlinková bublina, velká mydlinková bublina, to připouštím, která jednou praskne s vůní málo dobrou. Nikoli rozpuštění, nikoli, to by byla krásná smrt. Tu sudetskoněmecké straně nepřejeme. Zůstala by mezera, to připouštíme, sudetskoněmecká strana má dnes přes dvě třetiny mandátů. Ty nelze beze všeho nechati neobsazeny. Nejen že by u většiny německého obyvatelstva, jež dnes ještě běží za sudetskoněmeckou stranou, zůstalo mínění: "Ano, tato sudetskoněmecká strana by to byla dovedla, ta už by byla udělala pořádek, ta by už byla přivodila jiné poměry, kdyby se jí v tom nebylo bránilo, kdyby ji nebývali rozpustili." Nikoli, pánové, sudetsko-německé straně se nemá dostati mučednické svatozáře.

Účinek trval by pak příliš dlouho. Nikoli: sudetskoněmecká strana má ztroskotati, má se blamovati a je k tomu na nejlepší cestě. Jen tak je možno, aby sudetskoněmecké obyvatelstvo, frázemi opojené, nalezlo vyléčení a poučení. Dnes ještě se dělají velikými a na jiné strany pohlížejí pyšně svrchu. Připouštím: V Chebu ještě režie klapala, tam šlo vše jako na drátku, když byli mezi sebou. Ale aniž bychom chtěli přeceňovati, pravíme: rozklad začal u vás. (Různé výkřiky.) Pánové, přes rok má sudetskoněmecká strana v poslanecké sněmovně a senátě dohromady přes 67 mandátů. Strana, která čítá 67 mandátů, ta přece musí voličům něco přinésti! Nyní uplynulo více než 1 rok: Co pak jste přinesli svým přívržencům? Ničeho a praničeho jste jim nepřinesli. (Výkřiky.) My jsme strana mnohem menší, ale my jsme dosáhli desetkrát více nežli vy. Můžete se třeba vyvyšovati a můžete o jiných stranách mluviti jako o střepinových stranách. Nuže, dejte pozor, abyste se o tyto střepiny neporanili, neboť střepiny mohou velmi zle popíchati. Pravím: Vaše strana jest, jak jsme to od samého začátku říkali, úplně bez významu pro vývoj vnitropolitických dějin a dějů. Sudetskoněmecká strana měla dosud jen jedinou funkci, stála v záloze, byla jaksi koštětem, kterým jednotliví činitelé zde ve státě německým vládním stranám hrozili: "Nebudete-li hodní, pak máme zde ještě jiné, kteří by velmi rádi šli do vlády." Pánové, po Chebu zanikla také tato funkce, tohoto posledního ospravedlnění své existence jste také ještě pozbyli. Od nynějška již nikdo, bude-li tímto karabáčem hroziti, nenažene nikomu strach a hrůzu. Nikoli, řeč Henleinova v Chebu, na které trvá, - řekl to teprve v neděli opětně ve Varnsdorfu - zjednala jasno, a od této řeči se žádný činitel v českém táboře neodváží s touto stranou sjednávati někdy nějak politické spojenectví. Byl by smeten. Kopali jste nám již velmi často hrob, uvidíme, kdo se dříve se světem rozžehná, zdali vy nebo my. Pan Henlein řekl v Chebu, že nemůže jinak, že musí promluviti otevřené slovo. Nuže, také my chceme promluviti otevřené slovo a pravíme: "My nevidíme v sudetskoněmecké straně nic jiného nežli stranu desertérů všech stran, nevidíme v sudetskoněmecké straně nic jiného nežli velký klam, nic jiného nežli stranu, která slouží zcela jiným účelům a to politickým účelům a která je dirigována s místa zcela jiného, nežli je zde zjevno." To jest otevřené slovo, které zde pronášíme. (Různé výkřiky.) Dámy a pánové! Ještě funguje aparát a frazeologie, ale masy, které jste nalákali jako krysaři, které jste oklamali vyhrůžkami a sliby, tyto masy začínají tušiti.

A jestliže ke konci chci pronésti napomenutí ostatním stranám a především českým stranám, pak je to napomenutí, aby tento proces, který se děje a postupuje, nerušily nějakými zásahy, aby těmto stranám, které stojí při státě, které stojí při jeho systému, při demokracii, při republice - a to není žádné přiznání ústy, na tyto strany, na tyto skupiny může stát spoléhati - aby těmto státu věrným stranám neházely klacky pod nohy. Vítáme vážnost a rozhodnost, s jakou zde mluvil pan předseda vlády, ale pravíme: Je třeba učiniti ještě více, je třeba... (Výkřiky senátorů sudetskoněmecké strany. Hluk.)

Místopředseda dr. Buday (zvoní): Prosím o kľud.

Sen. Niessner (pokračuje): Vítáme tedy rozhodnost, ale musí se státi více. Žádáme změnu politiky v německém území. Bude-li tomu tak, vezme-li se zřetel k těmto poměrům, pak celé falešné kouzlo sudetskoněmecké strany se rozpadne jako zpuchřelý troud a pak německé obyvatelstvo z tohoto opojení zase vystřízliví. (Potlesk.)

Místopředseda dr. Buday (zvoní): Ďalším prihláseným rečníkom je pán sen. dr. Polyák. Dávam mu slovo.

Sen. dr Polyák: Slávny senát!

K expozé pána predsedu vlády mám česť za slovenskú ľudovú stranu učiniť tento prejav. Istou nádejou nás naplňujú vývody pána predsedu vlády o (Stálé výkřiky. - Místopředseda dr Buday zvoní.) výhľade na zlepšenie hospodárskeho stavu. Čo sa týka koaličnej spolupráce slovenskej ľudovej strany s terajšími vládnymi stranami, tejto sa my zásadne nevyhýbame. Slovenská ľudová strana bola strážkyňou slovenských národných práv ešte pred prevratom v bývalom Uhorsku a neprestala ňou byť ani v československej republike. Ona sa s veľkou oduševnenosťou pripojila k tomuto štátnemu útvaru v tom presvedčení, že za terajších okolností slovenské národné práva najlepšie môžu byť zabezpečené práve v našej republike. Akým spôsobom? Najlepšie to vystihol pán prezident Osloboditeľ, keď osnoval a podpísal Pittsburghskú dohodu. Na tomto základe stojíme i teraz.

Ak teda pristúpi terajšia koalícia k vyriešeniu slovenského problému, k zabezpečeniu kultúrnych, sociálnych a hospodárskych práv národa slovenského, spolupráca s nami môže ihneď nastúpiť: Ak sa však tak nestane, nám slovenskej ľudovej strane nič iné nepozostáva, ako ďalej v opozícii sa domáhať práv pre slovenský národ a chleba pre slovenského človeka. (Výkřiky.)

Místopředseda dr Buday (zvoní): Prosím o kľud!

Sen. dr Polyák (pokračuje): Slávny senát! Prv, než by som predniesol poznámky a naše stanovisko k osnovám daňovým, musím vysloviť poľutovanie nad tým, že osnovy do života siahajúce takýmto honom sa prejednávajú. Štátotvornej opozícii odníma sa takto možnosť na vecnú kritiku. Veď osnova o 170 paragrafoch sa má preštudovať a porovnať s doterajším zákonom za 24 hodiny. Takýmto spôsobom nie je možné svedomitú zákonodarnú činnosť vyvinovat a prieči sa tento postup v našom slávnom senáte aj dnešnému prejavu pána predsedu vlády, z ktorého prejavu tak výstižne najavo sa dáva snaha vládna, aby pripojila k práci osnovatel'skej obidva zákonodarné zbory. Nie je omluvou koniec obdobia a musím upozorniť, že osnovu zadovážiť z poslaneckej snemovne nebolo možné, nakoľko posl. snemovňa toľko zmien a doplnkov vyniesla: zo 40 paragrafov vzniklo 170 paragrafov, takže preštudovaním pôvodného vládneho návrhu sa pre osnovu nič nezískalo. Za takýchto okolností každá dôkladná kritika musí byť znemožnená.

Keď sa pred 9 rokmi vyniesla veľká sústavná osnova o priamych daniach, opozícii sa poskytol dostatočný čas, aby sa pripravila. Keď sa oživia reminiscencie u tých, ktorí sa zostavenia osnovy z r. 1927 ako členovia vtedajšieho výboru vládnej väčšiny zúčastnili, nadhodí sa ako prvá otázka, či terajšia osnova odčiní nedokonalosti zákona z r. 1927, a to nedokonalosti, ktoré sme predvídali, ba finančnej správe priamo predpovedali, a nedokonalosti tie, ktoré vyšly najavo iba v minulých 9 rokoch.

Do predvídaných konzekvencií zákona patrí v prvom rade pokles daňovej morálky, alebo porušený pomer medzi finančnou správou a poplatníctvom, o ktorom sa zmienil pán minister financií už mnohoráz a dnes i pán ministerský predseda. Myslím, že koreň chyby sa nachádza v disparite medzi položením finančnej správy a poplatníctva, lepšie rečené v prevahe finančnej správy nad poplatníctvom. Hovorím o malých a stredných poplatníkoch, roľníkoch, remeselníkoch, obchodníkoch a intelektuáloch. Prevaha vzniká z toho, že finančná správa pozná zákon a predpisy dokonalejšie ako poplatníctvo - vec samozrejmá - a túto svoju prevahu dokonale využíva proti malému a strednému poplatníkovi, ktorý ani času nemá, aby zákon študoval. Finančná správa sa stavia na stanovisko protistránky poplatníka, ktorá čerpá výhody zo slabosti poplatníka, na miesto toho, aby sa postavila na stanovisko vrchnosti, ktorá nestranne prevádza zákon a poplatníka na jeho zákonité práva a možnosti uplatnenia zákona v jeho prospech upozorňuje, ako slabšiemu pomôže, a to aj vtedy, keď prevedenie zákona vynesie menší daňový príjem. Ak poplatník nebude pri každom jednaní cítiť, že finančná správa iba na to čaká, aby ho v labyrinte paragrafov kdesi pochytila a z toho mu slučku pripravila, vtedy istotne nastane ovzdušie dôvernejšie a otvorenejšie. Predpokladom toho je, aby sa vzbudilo v poplatníkovi presvedčenie, keď pravdu má, že tú pravdu i dostane, že sa neverí viac daňovému konfidentovi, ktorý často finančnej správe iba povrchné osobné klebety prináša, ako samému poplatníkovi. Omyly berných úradníkov sa majú opraviť ex offo a nepovedať v prípade omylu poplatníkovi, ktorému bola predpísaná daň inej osoby podobného mena, aby si vymáhal svoje cestou civilného súdu. Taká pohodlnosť úradníka otriasa dôveru občana k štátnemu aparátu, lebo pospolitý človek za chyby úradníkov činí zodpovedným štát.

Mnoho chýb a nedorozumení vzniká aj z neusporiadanosti katastru na Slovensku, a najhoršie je, že finančné úrady nerady opravujú chyby vzniklé zámenou mien poplatníkov. Rýchlosť úpravy katastru na Slovensku absolútne nevyhovuje a neusporiadanosti stále ďalej kalí pomer. Podobne kalí pomer spôsob popisu obytných miestností pre daň domovú triednu. Na Slovensku v chudobných krajoch často sa nájdu hromadné byty rodinné, rozprestierajúce sa i na také miestnosti, ktoré sú pre ich chatrnosť nie obytné podľa zákona. Preca sú takéto, "nie obytné, ale z núdze obývané" miestnosti často popisované a pripočítavané do daňového základu. Veľkú nevôľu budia daňové domové prehliadky vtedy, keď vyjde najavo, že boly prevedené na falošné udanie konfidentov. Údaje konfidentov by sa maly použiť iba vtedy, keď sa i s inej strany nesporne potvrdzujú, a falošných konfidentov by treba bolo z úradu vydať trestnému stíhaniu.

Veľmi by prospelo dobrému ovzdušiu a daňovej morálke, keby finančná správa nemenila stále miestne zapracovaných referentov berných správ. Nie je to vedľajšie, či referent s poplatníkom má dobré alebo zlé skúsenosti, či ho pozná ako statočného, alebo nestatočného poplatníka. A to je len vtedy možné, keď je referent viac rokov na jednom mieste. Veľmi dobre to pôsobí, keď statočný poplatník vidí, že mu v úrade veria. Pospolitý ľud stále cíti nedostatok, že obecným notárom nie je uložená povinnosť vysvetlenia a pomoci v daňových otázkach. Hlavne vo vytýkacom pokračovaní, keď dotazník, upravený na malého človeka, je príliš odborne a preň nesrozumiteľne štylizovaný, by mali obecní notári pomôcť. Tie chyby daňovej administrácie sme pred 9 rokmi predpovedali a skutkový vývin dokázal, že sme mali pravdu my, zástupcovia ľudu, a nie finančná správa. Bohužiaľ ani terajšia osnova neprinesie prenikavej nápravy.

Medzi príčinami zmätkov v bernej praxi ešte v r. 1925 nepredvídateľných je i pomer medzi finančnou správu a medzi prácou najvyššieho správneho súdu. Teraz je zavedená prax, že finančná správa je povinná hradiť trovy, keď jej pokračovanie sa prieči zásadným deciziám najvyššieho správneho súdu. Obávam sa, že toto opatrenie zostane len na papieri, nakoľko najvyšší správny súd málo zásadných decizií má. Pomôcť by sa mohlo tým, že vláda učiní opatrenia, aby najvyšší správny súd viac zásadných decizií vyniesol, ale i tým, že si finančné úrady povšimnú konkrétnych výmerov, a to nielen v prípadoch rozsúdených, ale i vo všetkých prípadoch s totožným skutkovým stavom vecí. Keď niet už v takých prípadoch povinnosti náhrady, aspoň nech prijme finančná správa stanovisko najvyššieho správneho súdu. Tiež okolnosť že štát dlhuje samosprávnym zväzkom hlavne v krajine slovenskej, keď sa dobre pamätám, 220 mil. Kč, a obciam, vzbudí zlú krv a je už viac ako nedostatkom krásy.

Konečne by malo dbať hlavne ministerstvo financií o to, aby vnútorné dôverné úradné pokyny a inštrukcie sa nepriečily a nedezavuovaly verejne vydané výnosy a nariadenia. Niekedy je to veľmi očividné, akým spôsobom to demoralizuje, hlavne keď ide o zavedenie paragrafu o šetrení ohroženej existencie poplatníka. Tým spôsobom vzniknú potom mentality tie, že sa nevyplatí byt statočným poplatníkom, lebo ten, ktorý riadne platí, vystaví sa upodozrievaniu, že to činí zo zatajeného dôchodku.

Úprimne vítame snahu pána ministra financií, čím viac paušalizovať. Pravda, želali bysme si to, aby sa to robilo na podklade faktického stavu a nie rozšírením paušálu na kruhy poplatníkov, ktorí doteraz zasiahnutí neboli. A to nachádzame v terajšej osnove o dani porážkovej. Daň z mäsa za domáce porážky už treba bolo novelizovať dávno. Žiadali sme to v parlamente každoročne, tak rečené od samého vzniku. I paušalizácia je správna, veď obťažnosť, odióznost tejto dane spočíva hlavne na spôsobe priznania, vymáhania a na trestných sankciách. Ale mala sa previesť paušalizácia u tých, ktorí tú daň doteraz platili, a nie rozširovať ju na takých, ktorí ju doteraz neplatili.

Je mnoho roľníkov malých, ktorí doma nezabíjajú. Podľa osnovy majú platiť paušál i tí, ktorí doma nezabíjajú. To je nesprávne.

Čo sa týka terajšej osnovy o priamych daniach, musíme poukázať ďalej na charakter majetkovej dane u minimálnej dane zárobkovej, na skrátenie priznávacích lehôt a na neodčinenie všetkých nedostatkov tuná prednesených.

Ústredné združenie slovenského priemyslu podalo ministerstvu financií svoje námietky, bohužiaľ, boly ony len vo veľmi nepatrnej miere povšimnuté. Podľa tých veľmi povážlivé je málo povšimnuté ustanovenie čl. 165, podľa ktorého úrad môže sa odchýliť od knihových zápisov i formálne správnych, kde sa používa spojov s osobami zahraničnými alebo tuzemskými na skrátenie daňového základu. Rozpočtový výbor snemovne šiel tu nepochopiteľne ďalej než vládny návrh, ktorý navrhoval odchýlku od kníh len, keď

nepodávajú pravdivý obraz o skutočných výsledkoch hospodárenia.

Okrem toho bolo treba podľa vládneho návrhu oznámiť poplatníkovi v tom smere skutkové okolnosti a úvahy pre odchýlku rozhodné, a poplatník mohol podať námietky a ponúknuť dôkazy. To všetko vypadlo z osnovy v rozpočtovom výbore posl. snemovne, takže poplatníkovi nezostanú zachované ani formálne práva, ktoré mu chcela finančná správa sama koncedovať, nehovoriac ani o meritórnom zhoršení.