Přítomni:

Místopředsedové: Donát, Klofáč, dr. Hruban.

Zapisovatelé: Kříž, Sehnal.

Celkem přítomno 102 členů podle presenční listiny.

Členové vlády: ministři dr. Dérer, inž. Dostálek.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr. Bartoušek; jeho zástupce dr. Trmal.

Místopředseda Donát zahájil schůzi v 9 hodin 8 minut.

obdrželi: na dnešní schůzi sen. Nentvich, Rýpar; dodatečně na včerejší schůzi sen. Juran, Nedvěd, Pfeiferová, Svoboda, dr. Šmeral, Wenderlich; dodatečně na 30. června a 1. července t. r. sen. Reil.

Místopředseda Donát (zvoní): Přistoupíme k projednávání pořadu,schůze, a to nejdříve k 1. odstavci, jímž je:

Zpravodaji jsou: za výbor soc.politický sen. Brodecký, za výbor ústavně-právní sen. Zimák.

Prosím zpravodaje za výbor soc. politický, p. sen. Brodeckého, aby se ujal slova.

Zpravodaj sen. Brodecký: Slavný senáte!

Osnova zákona, kterou projednáváme, jedná o pracovních poměrech redaktorů. Je to sice krátká osnova, ale dává se jí aspoň kus spravedlnosti v dnešních národních i mezinárodních poměrech velmi důležité kategorii pracovníků veřejného života. Doufejme, že časem zaslouží si naši redaktoři svou činností, aby práva, jež jim dává tato osnova, byla rozšířena.

V §u 2 vyjímá osnova z ustanovení zákona redaktory, zaměstnané ve službách státních a veřejných vůbec.

V §u 3 zavádí osnova smlouvu o práci, a to písemnou smlouvu jednotlivce, a připouští

i smlouvu kolektivní, přes niž jenom příznivější podmínky mohou zůstati v platnosti.

Pokud se týká platu, určuje § 4 plat měsíční předem. § 5 určuje, že při nemoci a úrazu musí býti v platu pokračováno.

Velmi důležitý je § 6, který mluví o tom, co tak zhusta se přihází u lidí, kteří konají svoji povinnost opravdu vážně a z přesvědčení. § 6 ustanovuje totiž, že opuštění práce na účet zaměstnavatele strany redaktora může býti provedeno, nemůže-li redaktor konati práce pro důležité soukromé překážky, a vedle výpovědních lhůt stanoví také, jeli redaktor donucován k pracím, které se příčí jeho odpovědnosti a jeho názoru, že to je také důvod, aby redaktor na účet zaměstnavatele opustil zaměstnání.

V § 7 mluví se o opatření při cvičení ve zbrani, v §u 8 o různých trestech na svobodě, které až do 6 měsíců musí býti hrazeny zaměstnavatelem.

§ 10 mluví o dovolených. Dovolené se upravují tímto zákonem přibližně jako v zákon o dovolených soukromých zaměstnanců.

§ 11 stanoví oboustranně, že soutěž jiného zaměstnání není přípustna. Redaktoři nemajíce upraveny poměry, pomáhali si v živobytí všelijak tím, že pracovali na dvě, na tři strany. Zákon stanoví, že současné trvalé zaměstnání v jiném podniku, příp. spoluúčast na podniku druhém je zakázána. Výpovědní lhůta je upravena §em 12; o předčasném zrušení pracovního poměru - to je otázka svědomí, o níž jsem mluvil - jedná § 14.

V § 16 jde o 3měsíční odbytné pro vdovu pro případ úmrtí, § 17 stanoví už zmíněné smlouvy kolektivní, které platí, ač nebyly přímo upraveny, jsou-li uzavřeny v soukromém závodě a žádali to zaměstnavatel nebo zaměstnanci.

Za denní list - poněvadž je tu určité rozlišení v dovolených atd. - je považován list, který vychází nejméně 5krát týdně. Ostatní listy nepodléhají zlepšeným ustanovením. To je tak souhrnem stručně pověděno, o čem zákon jedná.

Jak jsem řekl již ze začátku, dává zákon redaktorům kus práva a chceme věřiti, že redaktoři v uznání toho, že Národní shromáždění opravdu má zřetel k jejich těžkému zaměstnání, se zaslouží o to, abychom mohli jíti až k úplnému splnění požadavků redaktorů. (Výborně!)

Místopředseda Donát (zvoní): Zpravodajem za výbor ústavněprávní je pan sen. Zimák. Dávám mu slovo.

Zpravodaj sen. Zimák: Slávny senát! Pracovné pomery redaktorov v historických zemiach republiky bolo doteraz možné upravovať podľa zákona č. 154 z r. 1934 o pracovnom pomere súkromných zamestnancov. Na Slovensku a Podkarpatsku je to zák. čl. XIV z r. 1914, tlačový zákon podľa uhorského práva, ktorý zostal na Slovensku a Podkarpatsku platný pre pracovné pomery redaktorov. Ale tieto ustanovenia majú veľké medzery.

Už od r. 1920 jednalo sa o špeciálny zákonný podklad pre redaktorský pracovný pomer. V r. 1925 predložil Syndikát čsl. novinárov svoj vypracovaný návrh zákona ministerstvu soc. pečlivosti. K jeho prejednávaniu však nedošlo. V r. 1929 vstúpil v platnosť zákon o penzijnom poistení novinárov, ale otázka pracovného pomeru zostala otvorená. Mala sa riešiť v rámci zákona o tlači. Ani k tomu nedošlo.

Konečne po zjednaní dohody medzi vydavateľskými a tlačovými podnikmi so zamestnaneckými korporáciami, ktorým stál v čele Syndikát čsl. novinárov, došlo k podaniu iniciatívneho návrhu posl. snemovni poslancovi vládnych koalovaných strán. Je tedy toto uznesenie posl. snemovne, ktoré prejednávame, diplom kompromisu korporácií zamestnávateľských a zamestnaneckých za spolupôsobenia ministerstva spravedlnosti a ministerstva sociálnej pečlivosti.

Prejednávaný návrh zákona označuje za redaktorov tých, ktorých hlavným povolaním je vykonávať duševnú činnosť za tým účelom, aby myšlienky vyjadrené slovom alebo obrazom, či už vlastné, či cudzie, vyšly tlačou v redakčnej časti tlače. Ustanovuje, že práva a povinnosti zamestnávateľa a redaktora majú byť upravené písomnou zmluvou, a keby bola ešte aj iná zmluva snáď kolektívna, alebo i ústna, odchylná od zmluvy písomnej, platí len potiaľ, pokiaľ je pre zamestnanca priaznivejšia. Plat redaktorov sa má vyplácať mesačne vopred. Pre nemoc alebo úraz môže byť redaktor prepustený až vtedy, keď táto prekážka v práci trvá dlhšie o jeden mesiac, než mu prislúcha plat podľa výpovednej lehoty, ktorá je najkratšou 3 mesiace. Primerane je chránená zamestnanosť redaktora pri vykonávaní verejnoprávnych povinností, ako je na pr. členstvo v obecnom, okresnom alebo zemskom zastupiteľstve, alebo keď redaktor je členom poroty, svedkom a pod. Po dobu cvičenia vo zbrani prislúcha redaktorovi plat a nezaniká ani pre zamestnávateľa povinnosť podľa zákona platiť príspevky k sociálnym poisteniam.

V páde zbavenia slobody redaktora v trestnej veci tlačovej prislúcha mu plat po dobu 6 mesiacov po výpovednej lehote. Samozrejme, že sa rozumie to stratenie slobody pre činnosť redaktorskú vtom istom časopise, kde účinkuje.

Všetky tieto okolnosti sa nezapočítavajú do dovolenej. Na dovolenú majú redaktori nárok podľa trvania zamestnania: po 6 mesiacoch 2 týždne, po jednom roku 4 týždne, vo väčších redakciách po 10 rokoch zamestnania 5 týždňov a po ďalších 10 rokoch 6 týždňov. Výpovedná lehota je najmenšia 3 mesiace a predlžuje sa pri dlhšom trvaní zamestnania až do 1 roku.

Poneváč činnosť redaktora je tiež vecou ideového smeru a politického presvedčenia a tým tiež otázkou stavovskej cti, mohlo by dojst' k predčasnej strate zamestnania, keď časopis by sa stal majetkom zamestnávateľa iného ideového alebo politického smeru. Redaktor nemusí pracovať proti svojmu presvedčeniu, má nárok na odstupné odpovedajúce dvojnásobnému platu za výpovednú lehôt.

To sú tak zhruba podané význačnejšie ustanovenia tejto osnovy zákona, ktorá má poskytnúť novinárom priaznivejšie pracovné pomery a sociálnu ochranu než aká vyplýva zo zákona o súkromných zamestnancoch.

Ovšem žiadne ľudské dielo nie je dokonalé. I tento zákon nevyčerpáva všetko to, čo sa pôvodne žiadalo. Praks ukáže, akých doplnkov bude v budúcnosti treba. A bude k tomu akiste príležitosť pri dobudovaní celého komplexu otázok súvisiacich s novinárstvom: Mám tu na myslí novinársku komoru kompletný tlačový zákon a iné.

Pri pojednávaní o týchto ďalších záležitostiach sa doplní iste to, čo sa v praksi v tomto zákone neosvedčí a čo bude treba vykorigovať.

V duchu prijatého zákona sa prihliada k tomu, aby sa dbalo o včasnú dohodu medzi vydavateľmi časopisov a novinárskymi organizáciami. A myslím, že to bude tenkráť, keď sa bude čím skôr jednať o uzavretie kolektívnych zmlúv.

Bolo by mylné považovať túto osnovu zákona ako dávanie výsad novinárskemu stavu. Je to len uznanie tej skutočnosti, že povaha výkonu redaktorskej práce je odlišná od práce súkromných zamestnancov a že je tedy treba odlišného zákonného opatrenia.

Ústavne-právny výbor pojednal o tejto osnove zákona vo svojej schôdzi 1. júla 1936 a uzniesol sa doporučiť slávnemu senátu túto osnovu schváliť tak, ako je vytlačená v uznesení posl. snemovne tisk sen. 250. (Souhlas.)

Místopředseda Donát (zvoní): Zahajuji rozpravu.

Ke slovu je přihlášen p. sen. Pfrogner. Uděluji mu je.

Sen. Pfrogner (německy): Dámy a pánové!

Předložený zákon má za účel zabezpečiti existenci redaktorů a možno jej označiti za pokus povznésti postavení redaktorovo. S tohoto stanoviska můžeme předlohu uvítati. Redaktor musí býti pokud možno nezávislým, čímž mu má býti umožněno postaviti svou činnost do služeb veřejnosti. Oceňujeme-li správně význam tisku pro veřejný život, vidíme, jak obrovskou odpovědnost má nésti redaktor v ohledu politickém a morálním. Bohužel nutno konstatovati, že tento názor o povolání redaktorů a o úkolech tisku daleko ještě nepronikl všeobecně. Právě naopak snaží se valná část tisku, především určité večerníky a obzvláště bulvární tisk - o určitých listech emigrantů ani nemluvě - a bohužel také část tisku, který je v přímém nebo nepřímém spojení s vládou anebo alespoň s kruhy koalicí blízkými, otravovati plánovitě ovzduší a brániti dorozumění mezi národy tohoto státu. Tento tisk svým štvavým způsobem psaní naprosto nepřispívá k navázání přátelských styků, opřených o vzájemnou úctu a důvěru, nýbrž budí neustále nedůvěru a neklid a poškozuje tím netoliko jednotlivé skupiny lidu, nýbrž i stát. Mimo to rozsévá nenávist a nedůvěru neustálým podezříváním sousedních národů a obzvláště německého národa a Německé říše s úmyslem zabrániti dorozumění mezi státy a národy, které by bylo v zájmu všech. Proti takovémuto způsobu tisku bylo by naléhavě potřebí ochranného zákona.

Byli bychom ovšem spokojeni již tím, kdyby se použilo jen platných již zákonů také proti tomuto druhu tisku. (Různé výkřiky.)

Slyšeli jsme sice s uspokojením od rozhodujících činitelů ve státě, že neschvalují neustálé a důsledné štvaní proti Německé říši, ba dokonce je odsuzují. Můžeme však takováto prohlášení bráti na vědomí jen jako známku lepšího názoru a dobré vůle jednotlivých osob, nemůžeme však neustálé a důsledné štvaní proti Německé říši přehlížeti a umlčovati tak dlouho, dokud toto štvaní opravdu trvá, ani tehdy, když tím způsobujeme nepříjemnosti.

Ze sterých důkazů, jež bych mohl uvésti, chci citovati jen několik charakteristických vět z jistého emigrantského plátku. Tam jsme mohli na př. poslední pondělí čísti pisatel přitahuje Winstona Churchilla a tento prý praví (čte): "Válka se nemilosrdně a bez slitování blíží den ze dne." Světový mír jest ohrožen podle jeho mínění jen Hitlerem. Nevěří Hitlerovu ujišťování o míru, nevěří žádnému berlínskému čestnému slovu. "Bohužel jsou také ještě u nás lidé, kteří si nechtějí přiznati pravou situaci, ve které Evropa jest. Považují z hospodářských důvodů přeorientování k Německu za možné, poskytne-li Třetí říše záruky, že se nedotkne Rakouska a Československa. Ale jaké záruky to mají býti?"

A dále příznačným způsobem: "Nikoli, pouhá myšlenka vystoupiti z fronty evropských národů, které se musí semknouti proti Německu, je zločinným optimismem, který nebezpečí války zvyšuje na místo aby je snižoval. Buď má pravdu Winston Churchill a válka se nemilosrdně a bez slitování blíží den ze dne, pak možno hospodářské argumenty pro sblížení s Německem porovnávati s jednáním obchodníka, který mezi tím, co jeho dům stojí v plamenech, místo aby zavolal hasiče, chce nejdříve nějakému zákazníkovi odměřiti tři metry barchetu, anebo je Winston Churchill úzkostlivý a s ním většina lidstva, poněvadž se vrhá do nákladného dobrodružství bezpříkladného zbrojení." A dále: "Nyní i je nebezpečí tak veliké, že všechno nespokojené potřásání hlavou nad spoutaným hospodářstvím nabývá povahy povážlivé lehkomyslnosti."

A nyní, poněvadž to s Hitlerem samotným nejde: "Pan Konrad Henlein na druhé straně chce být raději s Německem nenáviděn, nežli aby si dal něco odkoupiti ze své lásky ke kultuře Třetí říše." Pozorujte, pánové, úmyslné znetvoření řeči Konrada Henleina. Pak se praví dále: "Nenazval sice ještě nikdy válku zločinem, poněvadž přece podle hitlerovské ideologie je válka něčím svatým a krásným..." (Výkřiky sen. Grünznera.) Vždyť já mohu počkati.

"Henlein musí zadusiti určité romantické naděje, které chovají v německém území, jednou pro vždy tím, že prohlašuje: Válka je zločinem, a ten, kdo ji začíná, je zločincem." A nyní ke konci: "Nečiní-li tak, jedná při kritické situaci světové nejen proti této zemi, ve které po staletí žijí vedle sebe Němci a Češi, nýbrž především i proti německému obyvatelstvu jako zločinec. Jsou zločiny z pasivity a oportunismu."

Tyto ukázky jsem podal nikoli proto, že snad považujeme tento plátek za velmi významný, nýbrž jen proto, poněvadž se ve všech publicisticky orientovaných a interesovaných kruzích tvrdí, že je bohatě dotován z jistých fondů státní povahy.

Právě tak jako se ztěžuje situace zahraniční politiky, ztěžuje se také obor vnitřní politiky. Je nutno to konstatovati na tomto místě proto, poněvadž se výtky proti Německu zjevně pronášejí nemnoze nikoli z té příčiny, že je někdo přesvědčen o jejich správnosti, nýbrž se tím mají jen odůvodniti vnitropolitická opatření proti sudetským Němcům. Obzvlášť zřetelně projevilo se působení části tisku d posledních dnech po chebské řeči předsedy sudetskoněmecké strany Konrada Henleina. Stejně zřetelně bylo konstatovati skutečnost, že censurní úřady používajíce své moci, užívají dvojího lokte, a že to často činí proti zájmům veřejného klidu a pořádku. Zvykli jsme znenáhla tomu, že projevy těchto štvavých apoštolů s klidem pomíjíme. Musíme však bohužel konstatovati, že velká část českých stran a českého lidu a dokonce odpovědných vládních kruhů dá na sebe působiti tímto nevěcným a nenávistným zpravodajstvím a že se namnoze nedostává ani možnosti ani dobré vůle jíti po objektivním zpravodajství nebo slyšením obou stran na kloub skutečnosti. Je nám nesrozumitelno, jak "Severočeský list" mohl přinésti tento přímo nepochopitelný článek a že censurní úřad neshledal příčiny zakročiti proti tomuto zpěvu nenávisti. Cituji doslovně (čte):

"Henlein, vůdce loyální sudetskoněmecké strany, odvrhl svou masku a pronesl v Chebu velezrádnou řeč, pro kterou by každý jiný smrtelník byl býval ihned zatčen a podle zákona na ochranu republiky odsouzen. Je smutné, že si Praha stále ještě neuvědomuje, jak strašlivou je prostá skutečnost, že v týle republiky stojí milion krvelačných nepřátel a velezrádců. (Různé výkřiky.) Není jen smutné, nýbrž pro stát přímo nebezpečné, že se varovným hlasům hraničářů nedopřává sluchu. Je sice správné, že Němec je stále Němcem a že mu lásku k našemu státu nevnutíme, ale na druhé straně nesmíme přehlížeti, že se v československé republice němečtí občané vychovávají Konrádem Henleinem, ochotným žákem Adolfa Hitlera, přímo k nenávisti proti státu. Již proto zasloužil by "vůdce" Henlein doživotní žalář a jíž proto byl by za stejnou činnost jak v Rusku, tak také v Německu exemplárně potrestán. Svou chebskou řečí postavil se však velezrádce Henlein také mimo zákon. A jako takový zasluhuje jen jedno: Býti postaven ke zdi anebo k provazu. Vrahy věšíme, proč nezničiti jedovaté individuum, které je za svou velezrádnou a státu nebezpečnou činnost placeno cizími mocnostmi? (Různé výkřiky.) Odstraňte kreaturu, která připravuje zničení našeho celého státu a pokouší se ohroziti mír v celé Evropě!"

Naproti tomu zvláštní vydání časopisu "Rundschau", jež nemělo za účel nic jiného nežli sděliti veřejnosti obsah chebské řeči a přispěti tím podstatně k objasnění, propadlo konfiskaci a mimo to byla "Rundschau" na 6 měsíců zastavena.

Tímto jednostranným prováděním censury mohl a musel u většiny českého lidu a bohužel také v odpovědných kruzích vládních vzniknouti názor, jakoby sudetskoněmecká strana neměla přímé linie, pohybovala se oklikami a chystala se masy německého lidu ve státě radikalisovati. Konstatujeme, že jsme dosud zachovali linii, kterou náš předseda Konrad Henlein opětovně jasně ukázal, a že ji také v budoucnosti bezpodmínečně a bez jakéhokoli kompromisu zachováme. Konrad Henlein již ve své řeči v Č. Lípě a v posledních dnech zase ve Varnsdorfu jasně projevil, že sudetskoněmecká strana zamítá válku jako prostředek k řešení evropských problémů a že svou úlohu spatřuje v tom, přispívati k shodnému a smírnému řešení těchto problémů a přivoditi trvalé dorozumění mezi národy. Toto prohlášení opětoval Konrad Henlein v Chebu ještě jednou způsobem obzvláště významným a jasným.

Ovšem nemohlo se při tom popříti, že na druhé straně dosud není známek, že by tato naše poctivá vůle došla ohlasu. Nutno naopak konstatovati, že se problému a jeho řešení vyhýbá. Na tom také ničeho nemění opětovné ubezpečování odpovědných lidí ve státě, dokud jsou v příkrém rozporu s tím, jak se chová aparát a část českých stran. Nemůže to za žádných okolností přispěti k tomu, aby se u sudetských Němců vytvořila klidná bezpečnost a důvěra v hospodářský a kulturní vývoj sudetskoněmecké skupiny národní, i když nás pan ministr věcí zahraničních nechá dokonce postoupiti na druhý státní.národ, když se však přes to plánovitě dále pracuje na odnárodnění netoliko lidí, nýbrž především i půdy a pracovního místa, tedy životního základu sudetských Němců. Musíme jasně varovati před tím, aby někdo chtěl otázku řešiti ochotou, která v politické praxi je bez významu, jako na př. jmenování dalšího ministra bez oboru působnosti a bez přívrženců, jen aby se tak před cizinou ryze z důvodů propagandy vystupovalo proti skutečnosti, že následkem sudetskoněmeckého jednotného hnutí stal se německo-český problém ve světové veřejnosti předmětem diskuse. Není naprosto naší snahou uplatňovati svá práva a své životní nároky někde v cizině. Mnohem raději bychom se s vámi dorozumívali doma. K tomu však musíte vytvořiti předpoklady a bez postranních myšlenek hledati poctivé dorozumění s námi. To však je nemožno, dokud část českého tisku bude volati, že jazykovou hranici nutno posunouti k hranici státní, a dokud potrvá pokračující vytlačování z pracovního místa, zřizování českých menšinových škol v německém území, udržování těchto škol lákáním německých dětí a dokud potrvá opětovně vyslovený požadavek hraničářů po zřízení pásma, ve kterém jen t. zv. státně spolehlivé živly smějí býti majiteli pozemků, a dokud tudíž se bude jasně projevovati úmysl upraviti sudetskoněmecký problém plánovitým prostoupením německého území a dalekosáhlým odnárodňováním - a dokud člen představenstva směrodatné vládní strany, paní posl. Zeminová, po nenávistné řeči bude plna nenávisti volati "Hnali jsme vás a poženeme vás dále!" (Výkřiky: Fuj!) že proti těmto snahám nutno postaviti jasný požadavek uznání jazykové hranice, muselo by býti samozřejmé každému rozumnému člověku, který sudetskému Němci chce popřáti jeho poctivě a v míru nabyté životní místo a jeho životní předpoklady jako požadavky samozřejmé. Vzhledem k dosavadním zkušenostem je požadavek po kulturní a hospodářské samosprávě rovněž nezbytnou nutností. Nestačí nám, že se nám přiznává právo na kulturní společenství s německým mateřským národem, když se při každé příležitosti projevuje snaha, přestřihnouti nitky k německému duševnímu životu. Poslední konfiskace německých knih jsou toho výmluvným důkazem. Jsou však také důkazem toho, že tu není ani normálního, natož pak iniciativního kulturního spolupůsobení s Německem, jak včera pan předseda vlády ráčil tvrditi. Je skutečností, že podkarpatským Rusům v počtu asi 500.000 byla samospráva ústavou zaručena. Je příznačno, že Hlinkova skupina od let žádá samosprávu pro Slováky, jichž jest asi 2 miliony, aniž kdo dosud v tom spatřoval prohřešení proti jednotnosti státu, a je stejně příznačno, že se stejný požadavek pro. sudetskoněmeckou skupinu lidu o 3 1/2 mil. smí pranýřovati jako velezrada. Jsme přesvědčeni, že jen řešení, jež navrhujeme, může vésti k trvalému uklidnění mezi národy ve státě, a prohlašujeme, že podle našeho přesvědčení není jiného podkladu k vyjednávání. Považujeme za nutné zjednati úplně jasno v této otázce, tak důležité pro naši skupinu lidu a pro stát. (Souhlas.) Nynější stav mohl by obzvláště vzhledem ke stále tísnivější situaci sudetských Němců, která jen ještě zostřuje trpký pocit, že jsou nikoli snad druhým státním národem, nýbrž státními občany druhého řádu, míti nedozírné následky pro národy ve státě a pro stát samotný.

V této souvislosti dlužno také poukázati k tomu, že valná část tisku se neustále snaží konstatovati bezúspěšnost naší politiky. K tomu možno jen říci, že tato výtka postihuje vládní strany a vládu, které také v poslední době nemohou vykázati nejmenšího úspěchu, poněvadž se ani samy ani jejich společníci ve vládě nepokusili vedle pouhého německo-českého složení vlády řešiti německo-český problém. Stejně tak nelze vykázati v poslední době úspěchy na poli hospodářském a sociálním. Na tom také ničeho nezmění třetí ministerské místo, které bylo nyní německým vládním stranám přiznáno.

V českých kruzích bylo nám zazlíváno, že si dovolujeme míti mínění o zahraniční politice a toto mínění projevovati. Monopol na vytváření názorů o zahraniční politice reklamuje se jedině pro vládu. Trpí se však v rozporu s tímto názorem, že nejen tiskové orgány určitých politických stran vládních, nýbrž stejně i listy vládou podporované smějí samy prováděti tuto dvojakou politiku proti Německé říši. Co však máme říci vzhledem k tomu, co konstatoval pan předseda vlády, když dokonce jeden z jeho kolegů, pan ministr spravedlnosti dr. Dérer, v rozhlasové přednášce prohlásil, že Češi a Slováci musí společně klásti odpor tendencím Germánů, Maďarů a Poláků a že společnému nepříteli (Německé výkřiky: Slyšte, slyšte!) možno čeliti tím lépe, čím silnější bude solidarita Čechů a Slováků. (Německé výkřiky: Slyšte, slyšte!) Pak jistě nelze již mluviti o "soukromých názorech", které nemají důsledků pro mezinárodní vztahy. (Výkřiky.)

Chebské prohlášení Konrada Henleina o našem poměru k německému národu a obzvláště k Německé říši vzbudilo v českém tisku zvláštní rozechvění. Konstatujeme, že naše strana ani v této otázce nezměnila své dosavadní stanovisko. Vzpomínáme na to, že jsme již na podzim r. 1935 při debatě o exposé ministra věcí zahraničních v obou komorách parlamentu podali jasné prohlášení, že si musíme přáti upřímný a přátelský poměr ke všem svým sousedům, a obzvláště k Německé říši. Každému poctivě smýšlejícímu a národně cítícímu musí býti srozumitelno, že nemůžeme souhlasiti s politikou, která nevylučuje možnost, že by Československá republika mohla býti zatlačena do fronty proti Německu. Takováto situace by nás přivedla do těžkého duševního konfliktu mezi národem a státem. (Souhlas.) Bohužel nejsou naše obavy neodůvodněny, poněvadž takovéto úmysly nelze popříti a v této síni již opětovně byly otevřeně vysloveny (Souhlas.), i když jiné německé strany sledují taktiku vymlčeti se o tomto bodě, který se jim jako všechny druhé jeví příliš choulostivým, aby se nepřipravily o přízeň vlády; a když bez odporu přihlížejí k plánovitému a nenávistnému štvaní tisku, musí jim samým býti jasno, že se nalézají v rozporu k pocitům nejen většiny německého lidu ve státě, nýbrž i svých vlastních přívrženců, a že zamlčováním samozřejmých a přirozených požadavků sudetských Němců ani státu neprokazují žádnou službu. (Souhlas.) Myslíme, že opačné prohlášení s naší strany mohla by se bráti vážně jen na úkor naší národnostní slušnosti.

Myslíme, že jsme dnešními projevy jasně dokázali, že linii jednou započatou dodržíme, a můžeme prohlásiti, že ani v budoucností nechceme ani radikalisovati ani odstrašovati. Jestliže tisk považoval za nutné zahaliti do mystického temna také způsob pořádání sjezdu našich funkcionářů, můžeme jen konstatovati, že při tom nešlo o žádné tajné zasedání, že se řeči tam pronesené již tisknou a že jinak kritiku stran způsobu našeho sjezdu rozhodně odmítáme jako vměšování se do našich nejvlastnějších věcí. (Souhlas.) Chtěl bych ještě jednou s obzvláštním důrazem prohlásiti, že řeč našeho předsedy Konrada Henleina jako naše veškerá dosavadní činnost měla jen jeden účel, totiž projeviti důležitost a nutnost poctivého dorozumění a ochotu k takovémuto dorozumění při zdůraznění jedině možného podkladu jednání. Tomuto úmyslu odpovídá také návrh Konrada Henleina na vytvoření německo-české společnosti, abychom konečně měli příležitost naučit se poznávati a ctíti mezi sebou jako lidé, jako jediný prostředek proti hrozivě se vzmáhajícímu odcizení, na kterém v neposlední řadě má vinu tisk, který dosud měl jen možnost na českou veřejnost neblaze působiti tendenčními zprávami, skutečnost znetvořujícími, a který naprosto nepoznávaje své úkoly, zneužívá svého vlivu na veřejné mínění proti zájmu národů a státu. (Souhlas.)

Jak potřebné a oprávněné jsou tyto naše vývody, dokázal nikdo menší nežli pan předseda vlády sám ve své včerejší řeči: Tvrdili pan předseda vlády, že slova Henleinova vytvořila, ovzduší, ve kterém mlha tmy padá na všechny problémy, jejichž řešení právě naopak vyžaduje jasno a objektivnosti, pak musíme konstatovati, že se dosud nikdo tak poctivě nesnažil jako Konrad Henlein, aby s plnou a nezáludnou upřímností přivodil ujasnění v otázkách, o něž jde. (Souhlas.)

Musíme se také co nejostřeji ohraditi proti insinuaci, že žijeme z nenávisti českého státu a lidu proti Německé říši a že bychom bez této nenávisti pozbyli morálního podkladu svého hnutí. Myslíme, že jsme všemi svými řečmi a dosavadním svým jednáním dokázali, že právě opak je pravdou a že právě proto klademe požadavek po zjednání dobrých sousedských styků s Německou říší a odsuzujeme všechno, co by nějak mohlo ohroziti tyto dobré styky anebo jejich navázání. (Souhlas.)

Co nejostřeji nutno odmítnouti názor, že mluvčí sudetskoněmecké strany svou thesi vybudoval na nepravdě. Dnešní mé vývody musely zajisté každého nepředpojatého přesvědčiti o pravdě podkladů našeho názoru o problému a jeho řešení. Rovněž tak dlužno odmítnouti domněnku, že si někdo v sudetskoněmecké straně nebezpečně zahrává s pokusem vypěstovati nedůvěru mezi Německou říší a Československou republikou. Záleží li někomu na odstranění překážek a nedůvěry, pak to platí o nás. (Souhlas.) Řeč Konrada Henleina v Chebu měla za účel vyjasniti ovzduší a odstraniti stín s těch problémů, jejichž řešení - to je také náš názor - vyžaduje největšího jasna. Jde ovšem při tom o skutečné řešení problému, nikoli však, jak míní pan předseda vlády, o nezávaznou diskusi o nejdůležitějším státním problému.

Nic nám není vzdálenější, než z titulu německé národnosti činiti pokusy, byť i dětinské pokusy, stavěti tento stát proti Německu. Takovýto pokus byl by nejen dětinský, nýbrž i neodpustitelným pokleskem proti naší základní myšlence směřující k hájení sudetoněmeckých životních zájmů, k uklidnění, k dorozumění a ke smíření národů. (Souhlas.)

Stejně tak není naším úmyslem stavěti sudetské němectvo do rozporu s československým státem, ale nikdy neupustíme od zaujaté linie nekompromisního boje za práva a životní základy Němců v tomto státě. Nepřestaneme nikdy povznášeti svého hlasu pro poctivé dorozumění, jako nikdy nepřestaneme potírati vše, co se rušivě staví proti skutečnému a trvalému smíření. (Potlesk senátorů sudetskoněmecké strany.)