Místopředseda Donát (zvoní): Dále má slovo pan sen. Pichl.

Sen. Pichl: Slavný senáte!

Po řeči právě přednesené jistě tento slavný senát překvapím, když budu mluviti pouze k tématu, které právě projednáváme. (Výborně!)

Nevím, zdali o kterém druhém povolání, než právě o novinářském, bylo vydáno tolik zákonů a nařízení. Kdybychom prošli Sbírku zákonů a nařízení, našli bychom v ní tolik ustanovení, dotýkajících se novinářů, že by to samo bylo rekordem svého druhu. Vzpomeňme jen úprav tiskového zákona, na něž navazuje řada zákonů jiných, zákonem na ochranu republiky počínaje a zákonem na obranu státu konče. Každé opatření, dotýkající se obecných zájmů, dotýká se i tisku, dotýká se i novinářů. Kdybychom tedy s tohoto hlediska chtěli se dívat na právě projednávaný zákon o redaktorech, o jejich pracovním poměru, možná že bychom musili říci, že bylo až příliš mnoho těch opatření, jež zasahovala v tisk, v jeho působnost.

Ale všechna ona opatření, ať zákon na ochranu republiky, ať novely k tiskovému zákonu, ať zákon na obranu republiky a jiné ještě zákony, to vše ukládá tisku, ukládá jeho příslušníkům povinnosti. Říká, co tisk nesmí dělat, jakých vyšších zájmů musí dbát, nechce-li přijít do konfliktu se zákonem. Nechci zde rozebírat jednotlivá ustanovení jmenovaných zákonů aniž kritizovat jejich důsledky pro tisk a novináře. Vím, že demokracie není totožná s anarchií, naopak, že pravá demokracie znamená ukázněnost, smysl pro celek, pro respektování širších a vyšších hodnot, než je zájem dílčí, zájem skupin nebo docela jednotlivců. Chci však říci, že až dosud jsme ukládali tisku a novinářům jen a jen povinnosti, ale velmi málo starali jsme se o to, zda tisk a novináři jsou tak zajištěni po jiných stránkách, aby těmto zájmům, které vyžadují i ochrany a na něž právem zákonodárce a vláda kladou důraz, bylo možno činit zadost.

Povinnost a právo jsou rub a líc téže věcí. Ukládali-li jsme tisku a novinářům povinnosti, je přirozené, že musil přijít okamžik, kdy bylo nutno postarat se také o jistá práva. Nelze zapomínat, že tisk v republice prodělal opravdový převrat. Dnešní naše noviny a předválečné, ba ještě popřevratové - toť velký rozdíl v kvalitě a kvantitě. Tisku a novinářům vznikly nové úkoly. Náš předválečný tisk byl tisk národa odstrčeného, tisk národa, o jehož mínění mohli se zajímat jen někteří cizinci, kteří nechtěli se spokojiti s vývody a míněním tisku vídeňského a pešťského (Výborně!), ale přes to nebyl tím šetřen ráz našeho tisku, který neměl toho poslání, které má dnes v republice. (Výborně!) Dnes náš tisk je mluvčím samostatného národa, je mluvčím státu, který má významné postavení v evropské politice. (Výborně!) To ukládá tisku a novinářům úkoly, jež možno se zdarem plnit jen tehdy, bude-li mít svou úroveň, bude-li se moci pro své úkoly připravovat a bude-li moci se jim věnovat tak, jak toho právě vyžaduje onen vyšší zájem.

Podíváme-li se na náš tisk, vidíme, jak jeho úroveň se zvyšuje, vidíme, že je to tisk, který snese kritické měřítko. Můžeme říci, že máme tisk, který jde kupředu, který stále a stále se zdokonaluje. Zdálo by se, že za těchto okolností není třeba zvláštní péče o jeho příslušníky, že stačí, ponechá-li se věcem volný průchod, abychom se dostali ještě výš. Ale ne tak. To by byl omyl, který by nás svedl s cesty a který by mohl vést k důsledkům nečekaným. Musíme se vžít do povolání novináře, abychom mohli správně ohodnotit jeho službu i poslání. Každé povolání má svá risika. Má je přirozeně i povolání žurnalisty. A risika jsou tím větší, čím pohyblivější je povolání. Novinář není ten, kdo se spokojuje výkonem určitých činností, nýbrž musí to být.duch iniciativní, který chápe život ve všech jeho proměnlivostech. Noviny vycházejí každý den, novinář dělá každý den zdánlivě tutéž práci, ale přece každý den jsou noviny jiné. Už to klade mimořádné nároky na pracovní efekt novináře, už to dokazuje bez podceňování kteréhokoli povolání a stavu, že novinářské povolání je jiné než každé druhé. (Souhlas.) Novinář musí dát duši do své práce a nedá-li, není novinářem. Proň nesmí být odpočinku v tom smyslu, že by pustil z hlavy a srdce své dílo, že by přestal na ně myslit. On musí žít s ním, musí stále jít vpřed, protože v oblasti této práce nelze vyloučit soutěž žádným opatřením.

Novinář u nás má sloužiti ideji. Srůstá s ní, žije s ní i padá. Novinář, který po mnoho let slouží žurnálu své strany, nemůže jíti do jiného, aniž by se v tom nevidělo prohřešení. Novinářova práce je v tom smyslu příliš subjektivní, příliš spjatou s myšlenkou, než aby mohl kdykoli. od ní odejít. I to je zvláštnost novinářova povolání, že zde není možno přecházeti z podniku do podniku, i když neuvažujeme, že duševní pružnost je vlastnost, která by se mohla zmechanizovat, která by mohla být pouhým návykem, cvikem, zručností.

Tyto všechny okolnosti mluví pro novináře, pro to, aby o ně bylo zákonem postaráno aspoň v hlavních zásadách jejich existenčních podmínek. Byly vzneseny četné námitky proti osnově, kterou projednáváme. Pravím však, že všechny tyto námitky nemohou poraziti skutečnost, která nám ukazuje novinářské povolání jako obor svého druhu jediný, jako obor ve své podstatě ostře odlišný od povolání jiných. (Výborně!) To zase dokazuje, že pro tuto výlučnost je třeba jiných opatření, než kdyby šlo o povolání, v němž by tyto zvláštní znaky nebyly nebo aspoň nikoli v tak velké míře. Nevystačili bychom s běžnými opatřeními na poměry mimořádné a nelze tedy všeobecně platnými opatřeními měřit tam, kde jsou specifické poměry.

V době, kdy bylo jednáno o pensijním pojištění novinářů, bylo obecně uznáno, že novinářství je zvláštní druh povolání, obor s velkým risikem, pro nějž je třeba zvláštní úpravy. Jeli tomu tak v otázce starobního a invalidního pojištění, jak by tomu nemohlo být, jde-li o pracovní poměr? A řekl bych, že zde ještě spíše vystupují zvláštnosti novinářské práce. Předloni přijali jsme zákon o zaměstnancích ve vyšších službách. Do tohoto zákona spadali i novináři. Prosím, prostudujte tento zákon a prostudujte novinářskou službu a srovnejte sami, zda je možno zařadit novináře do tohoto zákona, který počítá s naprosto jinými okolnostmi zaměstnání, než se vyskytují v žurnalistice. Nejde tedy o sobecký zájem novinářů, nýbrž o úkol, který je této skupině svěřen. Dobře fungující tisk je důležitou součástí každého režimu veřejného, zejména však zřízení demokratického. (Výborně!) A jsem přesvědčen, že jednou z podmínek, aby byly úspěšně vyřešeny nejožehavější problémy dnešní těžké doby, je právě to, aby tisk dobře plnil a mohl plniti své poslání. Má-li novinář šířiti pocit jistoty a důvěry, nesmí sám býti tísněn nejistotou o svou budoucnost.

Chci zde vysloviti velký dík celého stavu novinářského za pochopení; jehož výrazem je zákon o pracovním poměru. Především chtěl bych vzdáti dík našemu panu presidentu republiky, který sám zná dokonale žurnalistiku i její poslání v demokratickém státě a proto také vždy měl dokonalé porozumění pro její potřeby a podporoval nás v úsilí o zabezpečení hmotné. Stejně tak projevil plné pochopení o zájem předseda vlády dr. M. Hodža, opět státník, v jehož životě činnost žurnalistická a publicistická zaujímá tak vynikající místo. A neméně i členové všech koaličních stran a stejně i některé strany oposiční ukázaly, že mají zájem o dobrou žurnalistiku. Totéž platí o vydavatelích. Vím, jak těžko je pro vydavatelstva bráti v dnešní době na sebe nové závazky, ale skutečnost, že vydavatelé dali souhlas k této osnově, svědčí, že jsou si vědomi, že žurnalistika nedá se měřit šablonou, že je tu třeba zvláštních opatření, nemá-li sejíti s cesty, kterou je služba pokroku, služba obecnosti. Novináři jsou si vědomi významu tohoto opatřeni pro jejich přítomnost i budoucnost, pro jejich práci, a kvitují porozumění, jehož projevem je osnova o pracovním poměru redaktorů.

Novináři jsou přesvědčeni, že Národní shromáždění bude se zabývati se stejným zájmem i otázkou soustavné reformy tiskového práva (Výborně!), poněvadž od začátku máme jiné tiskové právo u nás a jiné na Slovensku, které je pokrokovější nežli to, které jsme přejali z Rakouska. Vše, co se pro tisk dělá, jsou jen dílčí, částečné vsuvky, a my musíme usilovati o soustavnou reformu tiskového práva v duchu moderní demokracie. Jsem přesvědčen, a stejně jsou přesvědčeni všichni novináři, že náš parlament bude se za bývati také otázkou novinářské komory, aby mohly býti odstraněny nejsmutnější věci, které vidíme ve stavu novinářském, poněvadž instituce tato také povede ke zvýšení zodpovědnosti tisku.

Stále ještě je třeba mnoho idealismu, velké víry a nadšení k tomu, aby někdo mohl být novinářem. Ale i novináři jsou lidé a je tedy třeba i s tímto faktem počítati. Osnova o pracovním poměru posuzuje tuto lidskou stránku novinářovy práce a činí v její prospěch opatření, která znamenají větší jistotu, větší stálost pracovního poměru. Je správné zajisté, říká-li se, že dobrý novinář je oceněn a hledán a že tedy nemusí míti obav o svou existenci. Je také správné, že dovolání se paragrafu znamená, že je vlastně konec dobrého poměru. Přes to však klausule zákona musí tu být jako krajní mez, jako rozhodčí. A tato klausule zákona musí odpovídati zvláštnostem povolání. Nebude-li jí nikdy použito, budou šťastni především žurnalisté sami a, jak věřím, i vydavatelé. Kdo však může předvídat složitost života, všechny jeho cesty? Proto žurnalisté domáhali se zákona o pracovním poměru, zvláštního zákona pro své zvláštní poměry pracovní i existenční.

Věřím, že schválením zákona vykonáme dobrou službu ne pouze pro novináře, nýbrž pro celý stát. Od dobré žurnalistiky vychází i dobrý, zdravý, vyvážený veřejný život. V jeho zájmu je i tento zákon. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníku, jímž je pan sen. Paulus.

Sen. Paulus: Slavný senáte!

Zákon o pracovním poměru redaktorů dává jenom to nejnutnější, čeho si tato pracovní kategorie zasluhuje, ale vítáme jej hlavně proto, že je v něm zhodnocena činnost a odpovědnost této pracovní kategorie, která je nepoměrně jiná, důležitější a odpovědnější než u ostatních příslušníků soukromých zaměstnanců ve vyšších službách. Proto tento zákon i s tím jeho málem, které má, vítáme, a můj klub bude proň hlasovat.

Slavný senáte, včera mne v mé nepřítomnosti napadla pí sen. Plamínková a dala mým slovům, které jsem zde ve věci sudetskoněmecké strany pronesl, úplně obrácený a falešný smysl. (Výkřiky sen. inž. Wintera.) Nestavěl jsem žádnou teorii o možnosti spolužití Čechů a Němců v Československé republice, nýbrž jsem varoval před přílišnou důvěřivostí v loyalitu Němců. Konstatuji, že právě pí sen. Plamínková nemá legitimaci k tomu, aby mně nebo mé straně dávala známku ze státnosti nebo z vlastenectví. (Sen. Plamínková: Neboť? Odůvodnit!) Mne to konečně nepřekvapuje, poněvadž dověde-li příslušník její strany udělat ze zdravého otce rodiny paralytika, domnívá se patrně jiný příslušník téže strany, že může z integrálního nacionalisty udělat henleinovce.

Místopředseda Donát (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. sen. Frank. Dávám mu slovo.

Sen. Frank (německy): Dámy a pánové !

Zákon o redaktorech dlužno potud uvítati, že poskytnouti má spisovatelům zabezpečení volné duševní činnosti a utváření názorů. Bohužel stojí část majitelů tisku ještě na stanovisku, jež přináší s sebou, že se redakcím někdy přikládají příliš úzká pouta a že v tisku čteme znetvořené vylíčení věcí.

Ale ani jiní netají se při různých příležitostech svým míněním. Tak jsme v posledních vývodech ze strany blízko sedící slyšeli, že jsme fašisté a nepřátelé státu, lidé s dvojí tváří a nevím co všechno ještě. Zvykli jsme si již kvitovati tuto otřepanou dětskou hru podezřívání patřičným úsměvem. Slyšeli jsme také ještě jiné věci. Útočilo se na nás, poněvadž se přiznáváme k pokrevnímu spojenectví se svým mateřským národem. K tomu můžeme jen říci: Jestliže němectví slouží zde za cíl štvaní jistých kruhů, pak prohlašujeme, že také my chceme raději vzíti na sebe tuto nenávist, nežli abychom z této nenávisti měli výhody, když bychom své němectví a své národní spojenectví se svým německým mateřským národem začachrovali za třicet stříbrných. Pták, který pokálí své vlastní hnízdo, znečistí se a žere ho hmyz. A každá čistá lidská ruka se štítí přijíti s ním do styku. Také my nebudeme se dále zabývati výtkami lidí, kteří svůj vlastní mateřský národ kladou na vážky politického krámu. Máme za to, že mravně smýšlející lidé, ať již jsou to Angličané, Francouzi, Češi nebo Italové, ctíti musí toho, kdo svou národnost za všech okolností ctí a hájí, a pro toho, kdo ji prodává, mohou nalézti jen pohrdání. Také my nemůžeme o tom smýšleti jinak.

Činíme si nárok na úctu, poněvadž se také domníváme, že je zapotřebí úcty, chce-li někdo býti považován a ceněn za rovnocenného odpůrce anebo vyjednavače. Slyšeli jsme dále, že chebská řeč vykládána byla v ten smysl, že má vytvořiti nejasno a nebezpečné napětí v poměru mezi naším státem a Německem. Takovýto nesprávný výklad je nesmyslný a divíme se právem tomu, že se dokonce státník na odpovědném místě zabýval takovýmito klamnými závěry. Nemůžeme se ubrániti poučnému dojmu, že zde podniknut byl, ovšem na útraty sudetoněmecké strany, snad nikoli zcela dobrovolný pokus k zastření trvajících rozpaků. Tento dojem byl jen ještě potvrzen potleskem s určité strany.

Kdo však ve skutečnosti pracuje nejsvědomitějším způsobem na tomto otravování našeho poměru s Německem, je příliš známo. Také včerejší výlevy pana sen. Niessnera jsou v té příčině velmi poučné, chceme-li tomuto mluvení věnovati vůbec pozornost. (Výkřiky sen. Niessnera.) Bližší o věci řekl již sen. Pfrogner a chci se vyhnouti jakémukoli opakování.

Již r. 1918, a to na sjezdu utlačovaných národů dne 18. května, mluvil nynější předseda senátu kol. Soukup v jedné resoluci o spolužití národů za účelem vyvarování hrůz imperialismu, o úpravě mezinárodních poměrů na základě rovných práv a svobodné dohody od národa k národu. Požadavky objasněné v chebské řeči tvoří ve stejném smyslu podklady pro navázání takovéhoto svobodného dorozumění od národa k národu. Požadujeme ve smyslu svrchovaně pravdivé a pravé demokracie a humanity své právo jako skupina lidu a neprosíme o individuelní dary. To jest asi základní rozdíl mezi stanoviskem sudetskoněmecké strany jako nejsilnější strany státu a sudetského němectva a jinými roztříštěnými stranami, kterým volba ze dne 19. května. 1935 jasně přikázala jejich pořadí v sudetském němectvu.

Začínati řešení sudetskoněmeckého problému jen s těmito roztříštěnými stranami a jmenováním dalších ministrů - sice s platem, ale bez oboru působnosti - je pochybená spekulace a sebeklam. (Výkřiky. - Hluk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Prosím, pane řečníku, račte pokračovat.

Sen. Frank (pokračuje): Je to pochybená spekulace. Tyto vymírající strany nemají více důvěry mas národa, která je předpokladem řešení poměrů od národa k národu, poněvadž je většina sudetskoněmeckého lidu odmítá. Vyžadujeme jiné porozumění pro sudetskoněmecký problém, který podle výroku prvního presidenta dosud není rozřešen, ač rozřešení potřebuje. Požadujeme vážnou a zásadní ochotu k diskusi o svobodném dorozumění od národa k národu. (Různé výkřiky.) Kdo tomu nerozumí, má se tomu naučiti. Utvoření německo-české společnosti, jež je navrženo, mohla by k tomu býti začátkem. Čekáme naň. (Potlesk senátorů sudetskoněmecké strany.)

Místopředseda Donát (zvoní): Rozprava je skončena.

Přejí si páni zpravodajové slova k doslovu?

Zpravodaj sen. Brodecký: Nikoliv.

Zpravodaj sen. Zimák: Nie.

Místopředseda Donát: Prosím paní a pány senátory, aby zaujali místa. (Děje se.)

Senát je způsobilý se usnášet.

Budeme hlasovati o osnově zákona, jeho nadpisu, nadpisech jednotlivých částí a paragrafů a úvodní formuli podle zprávy výborové ve čtení prvém.

Jsou námitky? (Nebyly.)

Nejsou.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem, nadpisy jednotlivých částí a paragrafů a úvodní formulí podle zprávy výborové ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Osnova zákona s nadpisem, nadpisy jednotlivých částí a paragrafů a úvodní formulí byla schválena podle zprávy výborové ve čtení prvém, souhlasně s předchozím usnesením posl. sněmovny tisk 250.

Z usnesení předsednictva senátu podle §u 54 jedn. řádu budeme ještě v této schůzi hlasovati o projednávané osnově také ve čtení druhém.

Táži se pánů zpravodajů - za výbor soc. politický sen. Brodeckého a za výbor ústavněprávní sen. Zimáka - zda navrhují nějaké textové změny?

Zpravodaj sen. Brodecký: Nikoliv.

Zpravodaj sen. Zimák: Nie.

Místopředseda Donát (zvoní): Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem, nadpisy jednotlivých částí a paragrafů a úvodní formulí, přijatou právě ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Osnova zákona s nadpisem, nadpisy jednotlivých částí a paragrafů a úvodní formulí byla schválena podle zprávy výborové také ve čtení druhém, souhlasně s předchozím usnesením posl. sněmovny tisk 250.

Přistoupíme k projednávání druhého odstavce pořadu, jímž jest:

Zpravodaji jsou: za výbor soc.politický sen. Rušavý, za výbor rozpočtový sen. Kříž.

Prosím pana zpravodaje sen. Rušavého, aby se ujal slova.

Zpravodaj sen. Rušavý: Slavný senáte!

Hornické pojištění, mající své historické základy již ve středověku, opíralo se od r. 1854 o obecný horní zákon. Už od r. 1868 se uvažovalo o reformě hornického pojištění, a tak došlo v r. 1889 k zákonu, který byl v letech 1891 a 1892 doplněn. Po převratě byl zákon o hornickém pojištění několikrát upravován, až r. 1922 zákonem č. 242 byly upraveny směrnice, podle nichž se až do dnešního dne postupovalo. Zákon č. 242 nebyl však podložen pojistně-matematickými výpočty; z tohoto důvodu a také v důsledku krisových let hospodářských dostalo se hornické pojištění do těžké finanční situace, takže pomoc státu je nezbytným předpokladem dalšího vývoje. Samozřejmě že osnova zákona řeší řadu důležitých otázek, celého problému hornického pojištění se týkajících, způsobem, že je možno říci bez nadsázky, že osnova zákona o pojištění u báňských pokladen je dílo dobré.

Slavný senáte! Není druhého pracovního oboru, kde by byly pracovní podmínky tak zlé, jako u hornictví. Život a zdraví horníků je ve stálém nebezpečí. Jeli práce pro mnohé jiné obory radostí a požehnáním, je práce horníků prokletím a těžkým a smutným údělem. A, bohužel, ještě je té práce málo.

Jestliže r. 1926 bylo k 1. lednu 134.003 aktivních pojištěnců, bylo naproti tomu 42.023 provisních důchodů, 29.279 důchodů vdovských a 14.760 důchodů sirotčích. Celkem 86.062 důchodů.

K 31. prosinci r. 1934 bylo aktivních pojištěnců pouze 97.797, čili méně o 36.206. Ale naproti tomu důchodů provisních bylo již 55.873, důchodů vdovských 33.897 a důchodů sirotčích 10.268, celkem 100.038 důchodů, tedy více o 13.976.

Počet aktivních pojištěnců klesá, ale počet důchodců stoupá. Jestliže klesá počet pojištěnců aktivních, dá se to vysvětliti hospodářskou krizí, která nastala, ale poněvadž počet vdov stoupá, je to okolnost, která právě potvrzuje, jak těžká a nebezpečná je práce horníků, že pojištěnec, který se dožil důchodu, netěší se dlouho z tohoto důchodu a předčasně umírá. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)

Slavný senáte! K 31. prosinci 1933 vykázala Ústřední bratrská pokladna schodek 2.675 mil. Kč. Úhrada schodku tak značného ukázala se nemožná z prostředků pojišťovacích dávek, a proto bylo nutno hledati takovou úpravu, která by mohla do budoucna hornické pojištění zaručiti.

Byly podrobně zkoumány a podrobně propočteny mnohé návrhy, až konečně byla nalezena úprava rozvržená jak na aktivní členy, tak na podnikatele a také na stát.

Předložený návrh obsahuje v podstatě tato ustanovení:

Čekací doba podle návrhu činí 24 příspěvkových měsíců, snižuje se o 1 rok a přizpůsobuje se tak čekací době invalidního pojištění. Z provisí napadlých před dnem sanace nese Ústřední bratrská pokladna částku původní provise zmenšenou o částku nově zavedeného státního příspěvku. Důsledně zavádí se státní příspěvek, jak k provisím napadlým před sanací, tak k provisím napadlým po sanaci.

Provise invalidní resp. starobní se skládá z částky základní 300 Kč a z částek zvyšovacích odlišených pro příspěvkové měsíce, získané v době před sanací i po sanaci. Zvyšovací částka za každý příspěvkový měsíc, získaný před sanací, činí 7 Kč, za každý měsíc získaný po sanaci 7,50 Kč. Zvyšovací částky poskytují se za každý příspěvkový měsíc bez rozdílu a ne jako dosud jen za příspěvkové měsíce získané po čekací době.

Provise nově napadlé zvyšují se dále o vychovávací příplatky, a to za každé nezaopatřené dítě, které by jinak mělo nárok na provise sirotčí, o jednu desetinu provise. Důchod sirotčí se prodlužuje do 17 1et.

Aby nově vzniklí provisionisté nebyli posuzováni přísněji než provisionisté staří, nesmí být provise napadlá po dni sanace menší než provise, která by pojištěnci příslušela, kdyby do provise vstoupil poslední den před sanací. (Výborně!)

Důchod vdovský činí jednu polovinu a vdovám napadá důchod a nemusí prokazovat invaliditu. To je výhoda hornického pojištění. Důchod sirotčí činí jednu pětinu důchodu invalidního, při čemž u důchodů pozůstalých odpadá dřívější omezení, podle kterého úhrn důchodů pozůstalých nesmí převyšovat 75 % důchodu invalidního.

Pro důchody pozůstalých napadlé před sanací platí dosavadní zákonné podmínky, t. j. důchod sirotčí činí 1/4, důchodu invalidního, při čemž omezení pro úhrn důchodů pozůstalých zůstává v platnosti.

Návrh zavádí odbytné v čekací době, výbavné ve výši a za podmínek platných v invalidním pojištění a odbytné po čekací době pro případ, že není nároků na vdovskou provisi.

K důchodu invalidnímu nebo starobnímu - a to je to hlavní, co v novém návrhu zákona přichází v úvahu - přistupuje státní příspěvek 500 Kč ročně. Také k důchodům pozůstalých náleží státní příspěvek, a to 250 Kč k důchodu vdovskému a 100 Kč k důchodu sirotčímu.

Dovolím si také přednésti úhradu dávek, která se děje několikerým způsobem:

1. Pojistným, které činí 66 Kč měsíčně, z čehož polovina připadá na podnikatele a polovina na pojištěnce.

2. Přechodnou přirážkou podnikatelů, která činí 21 Kč měsíčně a která doplňuje pojistné na výši pojistného dosud placeného.

3. Sanačním příspěvkem, který činí 2 1/2 % úhrnu výdělku všech zaměstnanců každého podniku horního ze skutečných mezd hlášených jako základ pro výměru pojistného v úrazovém pojištění. Tento sanační příspěvek platí podnikatelé.

4. Sanačním příspěvkem zaměstnanců ve výši 1 % střední mzdy, směrodatné pro vyměřování příspěvku nemocenského pojištění.

5. Sanační přirážkou k cenám uhlí, činící na q hnědého uhlí 15 hal., na q černého uhlí 25 hal., na q koksu 30 hal.

6. Státním příspěvkem v úhrnné částce 90 mil. Kč ročně po dobu 10 let.

Kromě toho stát promíjí Ústřední bratrské pokladně úvěry dosud poskytnuté.

Soc. politický výbor projednávaje vládní návrh dospěl k jednomyslnému názoru, že navrhovaný zákon je nezbytnou nutností státní i sociální. Proto doporučuje slavnému senátu, aby vládní návrh byl schválen tak, jak jej schválila sněmovna poslanecká, kde byl návrh přijat jednomyslně.

Soc. politický výbor vyslovil také přání, aby ve smyslu §u 46 byl pokud možno brzy vypracován služební řád pro zaměstnance bratrských pokladen.

Pojednávaje pak o neblahých zdravotních poměrech zaměstnanců ve státních dolech v

Jáchymově, přijal soc. politický výbor resoluci, v níž se vláda vyzývá, aby učinila opatření, kterým by těmto nebezpečným zjevům bylo čeleno. Soc. politický výbor doporučuje i tuto resoluci k schválení. (Souhlas.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dávám slovo zpravodaji za výbor rozpočtový, panu sen. Křížovi.

Zpravodaj sen. Kříž: Slavný senáte!

Rozpočtový výbor senátu ve své zprávě k projednávanému zákonu o báňských bratrských pokladnách tisk 259 podal již slavnému senátu všechny důvody, které vedly k vládnímu návrhu a k usnesení posl. sněmovny o tomto zákoně. S poukazem na tuto zprávu, jednomyslně rozpočtovým výborem schválenou, připojuji se k vývodům pana zpravodaje sociálněpolitického výboru senátu.

Chtěl bych jenom konstatovati, že rozpočtový výbor posuzoval osnovu s hlediska zatížení, které tu je uloženo státní pokladně. Jde tu pro prvých 10 let o částku 90 mil. Kč ročně. Tento výdaj jeví se nezbytnou nutnost a je zájmem státu jako jeho důležitá povinnost sociální.

Doporučuji slavnému senátu jménem rozpočtového výboru, aby tak jednomyslně, jak tomu bylo ve výborech a i v posl. sněmovně také plénum senátu přijalo tisk 247 v to znění, jak se na něm usnesla posl. sněmovna (Potlesk.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Zahajuji rozpravu. Přihlášeni jsou ke slovu pp. sen. inž. Mayr, Záborec, Horák, Macek, Malík a Schmidt.

Dávám slovo panu sen. inž. Mayrovi.

Sen. inž. Mayr(německy): Slavný senáte!

Jako oběť, možno říci jako první oběť t. zv. krise, pro kterou máme armádu nezaměstnaných, dlužno označiti Ústřední bratrskou pokladnu, ono zařízení, jež pro horníky znamená zabezpečení pro budoucnost, pro jejich stáří. Roku 1922 jmenovalo ministerstvo veř. prací zvláštní komisi pro novelisaci pojišťovacího zákona u revírních bratrských pokladen a tato komise vypracovala návrh na změnu zákona. K jejímu jmenování došlo proto, poněvadž všechny pokusy přivésti pojištění na zdravý pojistně technický základ neměly žádného úspěchu.

Provisní pojištění horníků je naším nejstarším invalidním, starobním a vdovským pojištěním, neboť trvá již od r. 1854. V rovnováze nebylo vlastně nikdy. Jeho neblahá situace zhoršila se ještě v republice mimo jiné zákonem z r. 1922, který neměl pojistně-technických základů. Roku 1926 a 1929 vypracovalo ministerstvo veřejných prací návrhy na asanaci, se kterými však ani zaměstnavatelé ani zaměstnanci nebyli spokojeni. Mezitím horšila se situace rok od roku takovou měrou, že se dnem 1. července 1935 na místě jmění 2.800 mil. Kč vykazuje dluh 420 milionů. Počet aktivních členů ústřední bratrské pokladny klesl ze 140.340 r. 1929 na 97.797 r. 1934. Neutěšená situace ústřední bratrské pokladny budiž označena těmito ciframi: podle pojistně-technické bilance mělo jmění ústřední bratrské pokladny dne 1. prosince 1933 činiti 2.675 milionů. Ve skutečnosti dluhovala Ústřední bratrská pokladna k tomuto datu státu asi 280 milionů. Dne 31. prosince 1934 činil, jak dříve zmíněno, počet aktivních pojištěnců 97.797, naproti tomu počet osob dostávajících provisi 55.873, počet osob s vdovským a sirotčím důchodem - 33.897 resp. 10.268, tedy dohromady 100.038.

R. 1934 vyplatila Ústřední bratrská pokladna na důchodech 203,4 mil. Kč, proti o čemuž příjmy na příspěvcích činily pouze 101 mil. Kč, takže ani polovina vyplacených důchodů nebyla hrazena příspěvky a výplata udržována byla pouze ze státních prostředků.