Předseda dr. Soukup.

Místopředsedové, Donát, dr. Bas, dr. Heller, dr. Buday.

Zapisovatelé: Kianička, Pázmán.

Celkem přítomno l03 členů podle presenční listiny.

člen vlády ministr dr. Dérer.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr. Bartoušek, jeho zástupce dr. Trmal.

Předseda dr. Soukup zahájil schůzi v 9 hodin 45 minut.

dal předseda na dnešní schůzi sen. Dundrovi, Hanckovi, Klofáčovi, Malíkovi, Pfeiferové, Sladkému, Steilwagovi, Stodolovi, Udržalovi.

Zprávy tisky 301, 302.

Zápisy o 43. a 44. schůzi senátu N. S. R. čs.

Předseda (zvoní): Budeme projednávati pořad schůze, a to nejprve odst. 1:

1. Zpráva ústavně-právního výboru o usnesení posl sněmovny (tisk 298) k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon o zrušení šlechtictví, řádů a titulů (tisk 301) [podle §u 35 jedn, řádu].

Zpravodajem výboru ústavně-právního je p. sen. dr. Bas. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj sen. dr. Bas: Slavný senáte! Posl. sněmovna v 63. schůzi konané dne 16. října t. r. schválila osnovu zákona, jíž mění se zákon o zrušení šlechtictví, řádů a titulů. Při projednávání přítomné osnovy dlužno si uvědomiti, že zákonodárství naše v této otázce prošlo třemi etapami.

První etapu vyznačuje zákon čís. 61 z r. 1918, jímž zrušeny byly řády, tituly a šlechtictví. Zákon citovaný právem viděl v řádech, titulech a šlechtictví jednak pozůstatek zašlých dob nám vždy nepřátelského císařství, jednak i občanskou nerovnost. škrtnutí těchto výsad jevilo se tak samozřejmým, že vláda nedoprovodila zákon ten ani trestními sankcemi.

Do tohoto naprosto záporného nazírání na tituly a řády učiněn byl průlom zákonem č. 243 z r. 1920, jenž vylučoval z vyznamenání občanské osoby našeho státu. Nazírání na tuto otázku měnilo se v celém kulturním světě a tak vláda již před 7 lety přichází s návrhem znovuzavedení titulů a řádů a návrh její ve své podstatě přimyká se k osnově zákona, jejž právě projednáváme.

Republika Československá leží ve středu Evropy a nemůže se v žádné otázce uzavírati proudění názorovému, jak je vidíme všude kolem nás. Není-li jediného státu, jenž by veliké zásluhy osob stavu občanského i vojenského nevyznamenával i zevními odznaky a tituly, nemůžeme tak činiti ani my.

Ten, kdo koná více nežli svoji povinnost, má právo žádati, aby jeho nadšení uváděné ve skutek nebylo přezíráno, nýbrž bylo hodnoceno jemu odměnou a ostatním pro příklad.

Dlužno zde zdůrazniti:

Zavádění nových řádů a čestných odznaků, pokud se jimi nezavádějí nerovnosti společenské a netvoří zvláštní privilegované třídy, není naprosto v rozporu s demokratickým zřízením československé republiky, a je tudíž vládní návrh, který tuto zásadu neporušuje, v souhlasu s §em 106 ústavní listiny.

Předností osnovy je skutečnost, že odstraňuje nejasná ustanovení dřívější, zejména pokud se týče přijímání vyznamenání cizích.

Otázka titulů pro občanské osoby, působící ve veřejné správě nebo v soudnictví, staví se na pevný zákonný podklad.

Bylo již podotknuto, že původní zákon č. 61 z r. 1918 neměl trestních sankcí, zákon námi projednávaný tyto sankce má a stanoví zejména, že přestupku se dopouští, pokud nejde o čin soudně trestný, kdo úmyslně a veřejně hledí naznačiti své zákonem zrušené šlechtictví, zejména kdo úmyslně a veřejně za tím účelem užívá zákonem zrušených šlechtických titulů a erbů, jakož i kdo v tisku dává někomu zákonem zrušený titul šlechtický, a dále kdo úmyslně a veřejně užívá zákonem zrušených řádů, odznaků a titulů.

Zde jest potřebí podotknouti, že článek tento je po právu zařaděn v zákon, a to proto, aby byla učiněna hraniční čára jasně a viditelně mezi starým šlechtictvím, jež bylo rodovou výsadou, tituly a řády, jež byly udělovány pravidelně za služby proti národu československému konané, a mezi tituly a řády našimi, udělovanými za krajní výkon povinnosti osobám občanským a za statečnost osobám vojenským. Právě tento článek ukazuje jasně, že neobnovujeme rodových výsad a že je ani v budoucnosti neobnovíme.

Proti placení taxy za udělený řád, titul či odznak nemůže býti námitek, když se uváží, že zákon neuvádí pevného penízu jako nejkrajnější hraniční meze, a uváží-li se dále, že ustanovení to nevztahuje se na řády a čestné odznaky za statečnost a že vládní nařízení upraví způsob vybírání taxy a hlavně i osvobození od ní.

Doporučujíce přítomný návrh zákona, činíme tak v pevném přesvědčení, že při udílení všech titulů, odznaků a řádů bude v naší republice jediným hlediskem uznání skutečných zásluh a stát a jeho rozvoj. I po této stránce republika Československá bude jistě státi na výši doby, nikdy se nedá strhnouti k udělení řádů a titulů z důvodů stranických, tím méně z důvodů fiskálních.

Ústavně-právní výbor navrhuje proto, aby senát N. S. usnesení poslanecké sněmovny schválil tak, jak jest obsaženo v sen. tisku 298 i s resolucí tam otištěnou. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Zahajuji rozpravu a navrhuji trvání řečnické lhůty 1/2 hodiny. (Námitek nebylo.)

Námitek není, navržená lhůta je tudíž schválena.

Prvním přihlášeným řečníkem jest pan sen. dr. Vacek, jemuž dávám slovo.

Sen. dr. Vacek: Slavný senáte!

Osnova zákona o titulech a řádech projednává se zde v senátě s velikým urychlením. Má býti již 28. října použito, již 28. října mají býti uděleny tituly a řády, již 28. října mají se pánové zastkvíti v nových titulech s řádech. Ještě více nežli usnesení ústavněprávního výboru je výmluvný vládní návrh.

Ve vládním návrhu bylo původně ustanovení, že československý státní občan, jemuž byl propůjčen československý řád či čestný odznak, nebo jemuž udělen titul podle tohoto zákona, jest povinen zaplatiti do státní pokladny taxu ve výši až 100.000 Kč. Z toho je viděti, že není asi v plném dosahu pravda to, co nám tvrdil p. referent, že jediným hlediskem při udělování řádů bude uznání skutečných zásluh o stát a jeho rozvoj. Usnesení ústavně-právního výboru a posl. sněmovny vynechalo sice tuto cifru 100.000 Kč, ale přece jen duch zákona zůstal tentýž. Pan referent se také ohražoval, že tato předloha zákona nemá úmysly fiskální. Ale já mám přece jen za to, jestliže řády, tituly a vyznamenání budou udíleny těm, kdo mohou položiti ne 100.000 Kč, snad menší částku, ale přece jen tisícovou, že přece jen budou řády udíleny válečným nebo poválečným keťasům a lichvářům nebo dnešním kartelářům a zdražovatelům, poněvadž jiní lidé nemají tolik peněz, aby je mohli zaplatiti panu finančnímu ministrovi do pokladny. Chci se zde tázati, jaké zásluhy mají o stát ti, kdo takhle zbohatli? Všichni, kterým se má řádů dostati a kteří skutečně také řády dostanou, budou ti, kteří se ve světové válce vymkli z branné povinnosti na frontě, kteří se ulili, t. zv. ulejváci, kteří použili světové války k tomu, aby se obohatili neslýchaným zdražováním potravin. Jaké zásluhy mají o stát ti lidé, kteří až do poslední chvíle, jak víme všichni, třímali černožlutý prapor a upisovali válečné půjčky? Nebyli to zámožní, nebyla to těžká buržoasie, která povalila Rakousko. Byly to masy pracujícího lidu, které sabotovaly světovou válku, které pracovaly v dolech, k nimž byli stavěni vojáci, byly to masy železničářů, kteří nemazali nápravy vagonů, jež dopravovaly vojsko na frontu. Byly to masy pracujícího lidu, dělníků, pracujících rolníků, kteří sabotovali světovou válku. Ti mají skutečnou zásluhu o vznik Československé republiky. Nebýti tohoto odboje, nebylo by se Rakousko zhroutilo tak brzy, jak se zhroutilo. To jsou ti, se kterými byly za Rakouska prováděny procesy pro sabotování světové války. To jsou ti, kteří na Kladně vyvolali generální stávku za války. To jsou ti, kteří se pro účast na generální stávce dali posílati na frontu. Ale já vím, že z těch mas nikdo nebude vyznamenán ani titulem, ani řádem, ani vyznamenáním.

Tato předloha jest určena jen pro boháče, kteří mohou zaplatiti desetitisícové, ba stotisícové částky panu finančnímu ministrovi. Nás nikterak neklame fakt, že tato příliš pobuřující cifra 100.000 byla vyškrtnuta z předlohy, poněvadž úmysl pisatelů a skladatelů této osnovy zůstal.

Pan zpravodaj prohlásil, že tato předloha není naprosto v žádném rozporu s demokratickým zařízením naší Československé republiky. Já mám za to, že touto osnovou přece jen je prováděn průlom do rovnoprávnosti občanů. Také bylo na to poukázáno, že prý ani v Sovětském svazu není zásadního odporu proti udělování řádů, vyznamenání nebo titulů. Skutečně není tam zásadního odporu, ale řády, tituly a vyznamenání se udělují v Sovětském svazu zcela jiným činovníkům, nežli budou udělovány v republice Československé. Jestliže horník Isotop z Donbasu vytěží tolik uhlí, že je to rekordní výkon, a jestliže svým příkladem dá vzor ostatním horníkům, pak je to jistě řád za práci, ne za mamon, za vykořisťování pracujícího lidu, nikoliv řád za zdražování potravin, nýbrž za práci. A stejně tak, jestliže Demčenko dosáhne rekordní sklizně řepy, sama pracuje, sama nabádá ostatní, aby se zvýšila sklizeň řepy, je to zase jistě řád za práci. A jestliže jiní, jako Křivonos zlepší dopravu, jestliže vůbec masa železničářů v Sovětském svazu zvýšila přistavování vagonů z 50.000 na 90.000, je to jistě zásluhou Křivonose, že Sovětský svaz překonal tisíciletou zaostalost z doby carismu rychlým tempem k obdivu celého ostatního světa. Takoví lidé zasluhují si uznání a vyznamenání za práci. A což teprve čeljuskinci, kteří s nasazením vlastního života za bouře, za sněhových vánic vyletěli, aby zachránili jednoho po druhém, celou posádku a kteří nasazovali životy a na sebe pamatovali v poslední řadě? Takový Vodopjanov náleží k lidem, kteří si řády a vyznamenání plným právem zasloužili. A jestliže letci jako Levaněvskij uskuteční let z Ameriky přes Ledové moře do Sovětského svazu z nejdálnějšího Východu až do Moskvy, jestliže průkopníci nového spojeni lidstva jsou vyznamenáni, pak to my, komunisté, chápeme a chápou to široké masy pracujícího lidu. Ale to co se nám zde předkládá, není předloha, která by odměňovala práci dělníků, to je předloha, která váže udělení řádu, vyznamenání, titulu atd. na složení určité desetitisícové nebo statisícové částky. (Výkřiky sen. Jurana.) Je to osnova, která má zaříditi obchod s řády, je to úplně analogický zákon, jako bývali ve starém Rakousku, kde také různí hofráti a jiní pánové mohli si zakupovat šlechtictví, tituly a řády. Mám tedy za to, že srovnání s tím, že i nejdemokratičtější republika světa, která zavedla demokracii nejen politickou, nýbrž také hospodářskou, SSSR, zavadí řády, není tu na místě.

Chtěl bych poukázati na spěch, s jakým byla tato předloha sdělávána. Také zpráva ústavně-právního výboru byla sdělána v největším spěchu, nebot postrádá i odůvodnění obvyklé při předlohách. znám z prakse jenom jediný případ, kdy se projednávala předloha s takovým spěchem. Když vypukla v Maďarsku republika rad, tehdy byl v revolučním Národním shromáždění předložen návrh zákona o pozemkové reformě, který obsahovali pouze výčet paragrafů, ale neměli vůbec odůvodnění. Je samozřejmé, že tento chvat nesvědčí o propracovanosti zákona. Je to viděti také z toho, že sami zástupci ministerstva vnitra musili prohlásiti v ústavně-právním výboru, že vláda nemá připravenu ani osnovu prováděcího nařízení k tomuto zákonu.

Ovšemže také dikce zákona je velmi neurčitá. Pan zpravodaj zde prohlásil, že tato předloha neobnovuje rodových výsad, ale přes to nemáme v této předloze a v tom je vidět chvat, s jakým byla pracována ustanovení, podle něhož by se trestalo uděsování titulů jako: osvícenosti, jasnosti, vysokoblahorodí atd., jak se nazývali šlechtici, hrabata, knížata, baroni. Použije-li takovéhoto titulu zaměstnanec, který přece z existenčních důvodů, aby nebyl vyhozen, musí užívati slov: "pane barone, pane hrabě", atd., nezakazuje tato předloha užívání takovýchto titulů v kupních smlouvách, nýbrž jenom v tisku. Nemá-li tato předloha ustanovení, že nebude trestán, kdo bude dávat jinému šlechtický titul, pak je to znakem velice chvatné práce a senát by za ni neměl přejímati odpovědnost.

Hned druhá předloha, o které bude senát jednat, bude uvedena panem zpravodajem, který navrhl ústavně-právnímu výboru, aby protestoval proti způsobu, jak se předkládají tyto předlohy a jak rychle se promrskávají. Ale poněvadž bylo řečeno v ústavně-právním výboru, že je v zájmu státu, aby už 28. října byla řada pánů (Výkřiky komunistických senátorů.) vyznamenána, ústavně-právní výbor se sklonil (Různé výkřiky.) a tuto předlohu odhlasoval. My však jako komunistická frakce v senátě nemůžeme jí dáti souhlas. (Potlesk komunistických senátorů.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem jen pan sen. Krczal. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. Krczal (německy): slavný senáte!

Předložený návrh zákona, kterým se částečně mění, resp. ruší zákon o odstranění šlechtictví, řádů a titulů, má, posuzováno s hlediska parlamentní techniky, jistě jen vyplniti jakousi mezeru. Návrh je však nad to také, alespoň do jistého stupně, symptomatickým pro vývoj linie naší státní demokracie, takže zajisté s tohoto hlediska dlužno k němu, zaujmouti stanovisko.

Předloženým zákonem se ve znění posl. sněmovnou usneseném vláda zmocňuje, aby se svolením pana presidenta státu udílela vyznamenání ve formě řádů a čestných odznaků za zásluhy o stát atd. jak československým státním občanům, tak také cizincům. Mimo to mohou osoby, které podle svého povolání nemají funkcí ve veřejné správě anebo v soudnictví státu, dostávati čestné tituly, které také státním a veřejným úředníkům mohou býti udíleny za mimořádné služby, za dlouholetou záslužnou činnost. Podstatná změna záleží tedy v tom, že vyznamenání mohou býti nikoli jako dosud udělována jen cizincům, nýbrž také československým státním občanům.

Zákon znamená v této formě třetí úpravu udělení řádů v Československé republice, kdežto původní zákon z 10. prosince 1918 zrušil všechny řády a tituly, uvolnil již zákon z 10. dubna 1920 toto ustanovení v ten smysl, že stanovena byla přípustnost udělování řádů alespoň pro cizince, kdežto nyní se udílení řádů a titulů umožňuje také domácím občanům. Demokratický rozmach, se kterým při založení státu zejména zákonem z 10. prosince 1918 řády a tituly, rekvisity panování z Boží milosti, jak se kdysi nazývalo, zdánlivě navždy z nového řádu byly odstraněny, patrně úplně vyprchal, dojem to, jejž vzbuzuje zejména nadmíru nuzná důvodová zpráva k předloženému návrhu. Tato důvodová zpráva odůvodňuje zavedení nových řádů a vyznamenání poukazem na dosavadní zkušenost, že stát rozšířenou měrou potřebuje spolupráce svých občanů v zákonodárných sborech, ve správě a v soudnictví a že veřejné uznání činnosti v těchto oborech musí povzbudivě působiti na součinnost při těchto úkolech veřejného života. K tomu bylo by jistě poznamenati, že plnění spolupráce na zákonodárství, správě a soudnictví je povinností státního občana, kterou že podle nejlepšího vědomí a svědomí budou plniti, musí povolaní výslovně slibovati. Nad tuto povinnost není tu zvláštní zásluhy a žádného většího výkonu, poněvadž právě také tato zvláštní zásluha a tento větší výkon zahrnuty jsou spolu v pojmu nejlepšího vědomí a svědomí. Zdůrazňovati nutnost zvláštního vnějšího uznání výkonů pro všeobecnost znamená tudíž zakrnění oné státoobčanské mravnosti, kterou od pravé demokracie odloučiti nelze, a je pro naši demokracii málo čestným vysvědčením, když dnes po 18 letech trvání státu musí nutnost takovéhoto ústupku subjektivním lidským slabostem a nedostatkům nalézti pregnantní výraz ve formě zákona. Předložená novela je tudíž nepochybnou kapitulací před překonaným názorem společenským, krokem nazpět do forem veřejného života, které po našem názoru o sociálním státě nemohou již nalézti místa.

Nebude pochybeným názor, že nejsilnější impuls pro tuto novelu hledati dlužno u vysoké byrokracie, která se přece od organizačního zákona z r. 1927 vyvíjí ve stále silnějšího mocenského činitele ve státě, a u těch finančních kruhů, jejichž oběti pro všeobecnost přece většinou jsou ve velmi zlém nepoměru k jejich jmění a příjmům, kterým však přece nyní také ještě podle zákona má se dostati státní punc dobrodince lidstva.

K tomu přistupuje dále při našem politickém systému obava až příliš oprávněná, že také udílení řádů a titulů stane se předmětem kompensačních obchodů v té které vládní koalici, že také udílení řádů a titulů bude se díti podle klíče stran a že posledním důvodem pro přiznání budou daleko méně zásluhy o stát a veřejnost jako spíše zásluhy o politickou stranu anebo jednotlivé funkcionáře strany. Tyto obavy jsou tím více oprávněny, ježto novela přece má výslovnou povahu rámcového zákona a stanoviti řády a tituly samé jakož i ustanovení o jejich udílení zůstává úplně ponecháno vládě.

Souhlasně s vytvořením vyznamenání za "statečnost před nepřítelem" musilo by se ovšem žádati, aby bylo přiměřeně postaráno také o uznání statečnosti v občanském životě za neválečných poměrů. Zachránění života s ohrožením vlastního života zachráncova, obětavé počínaní při živelních pohromách a pod. jsou jistě zásluhy o obecné blaho, které, jsou-li spojeny s nasazením vlastního života, zajisté nesou na sobě známky statečnosti a tudíž odůvodňují nárok na veřejné uznání. Že takováto vyznamenání v každém případě musila by býti udílena bez poplatků, netřeba zajisté zvlášť zdůrazňovati.

K ustanovením o taxách dlužno říci, že pro fiskalistu postačiti mohou vůbec jako rozhodující důvod pro udělení řádu. Ale právě v tom spočívá velké nebezpečí kupčení se řády, jemuž by se musilo předejíti velmi pečlivě uváženými prováděcími ustanoveními. v každém případě bylo by také naprosto jasnou formou stanoviti podmínky udílení od taxy osvobozeného.

Tážeme-li se po účincích zákona, nutno konstatovati, že právě široké vrstvy obyvatelstva mohou míti sotva jen trochu porozumění pro kodifikaci udílení řádů a titulů. Ve vyslovených a za takové všemi povolanými místy uznaných i nouzových územích ve státě vzbudí asi podání novely právě v nynějším okamžiku, kdy stojíme před novou zimou v době krise se všemi jejími tvrdostmi, jimž právě obyvatelstvo v těchto územích je vydáno, podivení, neřku-li roztrpčení. Projednávání takovýchto předloh zákonů, které se veřejnosti dotýkají zajisté měrou jen velmi nepatrnou, musí vzbuditi kritiku přímo nuzné zákonodárné práce v oboru sociální péče, která skoro úplně stanula. Chtěl bych zde poukázati k tomu, že loňského roku na začátku podzimu jednaly soc.-politické výbory obou sněmoven o opatřeních na potírání nezaměstnanosti a jako výsledek těchto porad stanovily řadu požadavků, jejichž splnění znamená jistě nejmenší míru toho, co se stanoviska účinného opatření práce a péče o nezaměstnané, vedené duchem skutečně sociálním, bylo nutno žádati od státní exekutivy. Postrádáme však dodnes provedení většiny těchto požadavků. Čekáme dodnes marně na pronikavou reformu naší péče o nezaměstnané vůbec nebo alespoň na přiměřenou reformu gentského systému, čekáme do dnešního dne na odstranění tísnivých tvrdostí státní vyživovací akce, kterou jame právě v poslední době byli zase nuceni velmi důrazně žádati, nemáme dodnes zákonitého stanovení závaznosti a neporušitelnosti kolektivních smluv, závazného stanovení minimálních mezd, aby se zastavili katastrofální pokles mezd, který pan ministr Nečas teprve nedávno ukázal v cifrách přímo zarážejících.

Čekáme dodnes marně na návrhy k novelisaci kartelového zákona, na vydání nového zadávacího řádu, který obzvláště při novém tříletém investičním programu nabývá zvýšeného významu a který by měl přihlédnouti k tomu, aby odstraněny byly všechny nedostatky, jež se dosud projevily při provádění investicí, jakož aby v prvé řadě zabezpečeno bylo zaměstnání podniků a dělníků usedlých tam, kde se stavba provádí, a dodržování místních sazeb a mezd. oprávněné požadavky po umožnění výplaty důchodu nezaměstnaným zřízencům, přes 45 roků starým, zvláštní opatření pro nezaměstnanou mládež, jakož i předloha zákona o péči o mládež jsou také dnes ještě nevyřešenými problémy. Ale také úprava záležitosti Ústřední banky a sanace Fénixu nebyly dosud skončeny, ačkoli na tom široké kruhy obyvatelstva mají zajisté větší zájem nežli na udílení řádů a titulů.

V oboru produktivní péče o nezaměstnané provádí se nadále nesmírně nesociální ustanovení, že se jí dostává především anebo výhradně nezaměstnaným, kteří požívají státního příspěvku k podpoře v nezaměstnanosti od odborové organisace anebo kteří berou podporu od vyživovací akce, čímž právě nezaměstnaní, kteří toho nejvíce potřebují, zůstávají zpravidla vyloučeni ze zamýšleného dobrodiní produktivní péče o nezaměstnané. Toto mimořádně nespravedlivé ustanovení bylo bohužel převzato také do zákona o zprostředkování práce č. 217 z 9. července 1936, ježto § 3 tohoto zákona ve svém druhém odstavci obsahuje ustanovení, že veřejné zprostředkovatelny práce při zaměstnávání dělníků při stejné odborné způsobilosti mají dávati přednost osobám, které dostávají podporu ze státních prostředků. Ti, kteří ještě mají štěstí, že se jim dostává podpory ze státních prostředků, především z podpor v nezaměstnanosti podle gentského systému, nepoznali dosud krutého hladu a trpké nouze. Zde ryze fiskální ohled na státní pokladnu ubil nejprimitivnější předpoklady sociální péče. Dlužno tedy již nyní s veškerým důrazem vysloviti požadavek, aby toto ustanovení bylo co nejdříve vymýtěno.

Měl jsem již při poradách o opatřeních v boji proti nezaměstnanosti v soc.-politickém výboru v září 1935 příležitost poukázati k tomu, že se při produktivní péči o nezaměstnané u těch dělníků, jimž stát k denní pracovní mzdě poskytuje příspěvek ve výši 7 až 10 Kč, stále ještě používá nařízení ministerstva soc. péče ze dne 21. dubna 1922, č. 10.800, podle kterého nezaměstnaní na tento způsob zaměstnaní nepodléhají zákonité povinnosti nemocenského a úrazového pojištění, poněvadž nemají kvalifikace "svobodných dělníků" ve smyslu těchto zákonů. Také v tam spočívá neodůvodněná tvrdost, kterou by bylo nutno pokud možno rychle přiměřeným vládním nařízením odstraniti.

Všechny tyto zde krátce naznačené požadavky jsou příkazem nejjednodušší sociální spravedlnosti, jejíž splnění zákonodárnou cestou má jistě beze vší pochyby přednost před jinými méně důležitými návrhy zákonů, jakým je na příklad předložený, pro sociální tíseň naprosto bezvýznamný návrh na zavedení řádů a titulů.