Je sice pravda, že žádný národ není tak lehce ovladatelný, že žádný národ na světě by si nedal tak dlouho líbit to, co si dá líbit náš národ československý. Ale, pánové a dámy, varujte se hřešiti příliš na tuto jeho dobráckou povahu. Ujišťuji vás, že budete-li pokračovati v tomto hospodaření s penězi národem vám svěřenými tak dále jak to děláte, přijde jednou den, kdy národ, československý lid vám spočítá všechny vaše hříchy a dá vám takovou odplatu, jakou si jedině zasluhujete. (Potlesk senátorů Národního shromáždění.)

Místopředseda Donát (zvoní): Dále má slovo pan sen. dr Klouda.

Sen. dr Klouda: Slavný senáte!

Projednávání rozpočtu jest vhodnou příležitostí, abychom podle ustáleného již zvyku a zvláště za dnešních mimořádných poměrů promluvili nejenom o rozpočtu k dobrému konci přivedeném, nýbrž i o zkušenostech z vlastního našeho hospodaření dosud získaných a o povinnostech i vyhlídkách z těchto zkušeností čerpaných pro nutnou další úpravu našich poměrů politických, hospodářských, sociálních i kulturních.

Je nade vší pochybu nesporný eminentní politický i hospodářský význam rozpočtu: ve státě demokratickém tvoří nejen podklad přezkoumání a kontroly státního hospodaření v tom kterém roce, ale dává příležitost i zjišťovati, zda a na kolik osvědčuje se dosavadní systém hospodářské a finanční práce státní a slouží i za ukazatele vývoje do budoucnosti.

Všechen státní život náš vybudován jest na principech demokratických, a to jak v politice mezinárodní, tak i v naší politice domácí.

Správná zahraniční politiky každého státu musí vycházeti z předpokladů jeho existence, tedy také naše politika zahraniční. Toho musíme být pamětlivi v dnešních chaotických poměrech mezinárodních, kdy se zřetelem na změny režimu ve velikých státech evropských diskutuje se i u nás otázka změny zahraniční politiky. Nebylo by nic nebezpečnějšího, než chtíti dělati naši politiku podle toho, jak se v některém cizím státě změní poměry, a kdyby stát náš podle vývoje událostí chtěl měniti svou taktiku nebo metodu politiky zahraniční.(Tak jest!)

Základní faktory, které rozhodovaly o vývoji státu, zůstávají a musí zůstati nezměněny a nemohou tvořiti předmět chvilkového, dočasného taktisování nebo dokonce chytračení.

Náš stát sousedí se třemi velikými státy, k nimž podle geografického svého položení v centrální Evropě i podle historického vývoje musí přihlížeti.

Je to Německo, Polsko a Rusko. Ve všech těchto třech státech vývoj od konce války prošel velmi podstatnými změnami, bylo by však chybou mysliti si, když poměry v těchto sousedních státech se momentálně změnily, že u nás třeba měniti základ i směrnice naší zahraniční politiky, jak se nám to z různých stran naznačuje.

Strana naše touto cestou nepůjde. (Výborně!)

Není pochybnosti, že poměry vnitrostátní i mezinárodní politiky podléhají změnám. Nestojí, nýbrž vyvíjejí se, a proto řádná politika zahraniční se změnami takovými počítá předem a podle toho se připravuje včas, aby nemusila opustiti své základní zásady a mohla k takovým změnám včas zaujmouti své stanovisko. A tu já tvrdím, že naše zahraniční politika vždycky to dělala a nemusí proto nic měniti, ježto na nastalé změny vždy jsme byli připraveni.

Naše zahraniční politika neměnila se a nepotřebovala se měniti den ze dne. Naše mezinárodní politika - můžeme říci - tvořena byla s hlediska sekulárního, určovali ji již za války a po válce mužové zkušení a osvědčení, jako president Osvoboditel Masaryk a jeho nejvěrnější žák a spolupracovník, president dr Beneš (Výborně!), kteří za plného souhlasu všeho občanstva státu a jistě za plného souhlasu všech jeho státotvorných složek vytyčili její stěžejní i taktické směrnice a vybudovali její tradici i kontinuitu. (Tak jest!)

Probíráme-li řeči prvního zahraničního ministra našeho, dr Beneše, vidíme, že v projevech svých o poměru našeho státu k Německu kladl vždy váhu na korektnost našich vztahů k Německu, jak při zachování pevného svazku našeho a věrnosti k státům Malé Dohody a Francii usiloval o dohodu s velkým naším sousedem Německem, jak s ním pracoval pro Locarno a jak i tehdy, když v Německu přišel Hitler k vládě, s umírněností a klidem projevil přesvědčení, že naše zahraniční politika i při tak základní změně vládního režimu v Německu půjde i dále důsledně cestou, kterou k Německu dosud zaujímala.

V řečech svých pronesených r. 1933 ihned v prvních měsících po nastoupení Hitlerově, jednak v plenu obou sněmoven v dubnu 1933, jednak v obou zahraničních výborech v říjnu 1933 prohlásil ministr dr Beneš, že naše politika v nastalé takto nesnadné a spletité situaci nepociťuje ani pochyb, ani váhání.

Nemění vůbec nic na linii, kterou si před patnácti lety vytyčila, na své praksi, na své koncepci, na svém postupu a na svých metodách. Pouze doplňuje to, co v časech předchozích a normálních se nemohlo z důvodů na snadě jsoucích státi tak rychle. Vážné události vždy uspišují uskutečnění plánů a cílů politických, které byly plánovány na delší období.

V tomto smyslu nezměníme ničeho na dobrých a korektních stycích, které jsme udržovali až dodnes s Německem, ať se jakkoli vyvíjejí jejich vnitřní poměry, a doufáme, že tomu bude také tak u nich.

Dr Beneš prohlásil také, že nechce ani nikoho uměle uklidňovati, ani hroziti nebezpečím, které není. Chtěl pouze, aby si u nás byli všichni vědomi vážnosti okamžiku a připraveni splniti dokonale celou povinnost, a jest jist, že nic nás neohrozí a že neuvidíme různých konfliktů, jež někteří se snaží již viděti a jichž pouze neodpovědní nebo špatně informovaní chtějí užívati k vyvolání strachu. Plniti dnes vzorně, vážně a klidně svoji povinnost, ukázati se trpělivým v politice i v hospodářství, značí zajistiti sobě a státu tolik vnitřní - morální síly, že to samo o sobě postačí z poloviny zabrániti vzniku všech konfliktů vyvolaných zvenčí.

Stejně tak kdo by si nevzpomněl, jak vysoko v práci i projevech ministra dr Beneše hodnoceno bylo Polsko. Jak důstojně a klidně přihlíželi jsme k různým vývojovým fázím Polska, jehož vnitřní poměry i mezinárodní vztahy vždy jsme respektovali. Kdo by nevzpomněl, kolikrát náš ministr dr Beneš nabízel Polsku přátelskou ruku a kolikráte byla tato přátelská ruka odmítnuta. Chtěl by někdo tvrditi, že jsme měli změniti svou politiku k Polsku? Nepřesvědčil nás vývoj událostí, jak správná byla politika našeho trpělivého vyčkávání vůči tomuto bratrskému státu? (Výborně!) Podobně má se to i s naším stanoviskem k Rusku: jak je tomu dlouho, co z těchže řad, které dnes tak nevlídně kritisují naše uznání a přátelskou smlouvu s Ruskem, ozývaly se výtky, že jsme si nedovedli upraviti svůj poměr k Rusku, zejména po stránce hospodářských a obchodních styků? (Výborně!)

I zde platí, co jsme řekli shora: Naše zahraniční politika se připravovala a když Rusko vstoupilo do Společnosti národů a bylo přijato a uznáno celým světem za činitele rovnováhy v Evropě, mohli jsme svůj poměr k veliké slovanské říši definitivně upraviti. (Sen. Sladký: Německo ji uznalo dřív než my!) Přijdu k tomu.

Přísní posuzovatelé naší přátelské smlouvy s Ruskem nechť nezapomenou, že cestu k Rusku nastoupily dříve Itálie i Německo přede všemi mocnostmi evropskými a nechť jsou si vědomi toho, že v tomtéž okamžiku, kdyby se rozvázalo spojenectví Francie a Ruska a Československa a Ruska, bude to první Německo, které se vynasnaží ze všech sil uzavříti přátelství se sovětským Ruskem.

Řekněme si upřímně, že všechna nepříznivá kritika našeho spojenectví s Ruskem diktována jest momenty stranickými a nikoliv zájmy celostátními. (Výborně!)

Naše strana odmítá řešiti takovýmto způsobem zahraniční politiku naši. Zahraniční politika nemůže býti diktována jenom úvahami vnitropolitickými a stranickými. Nepopíráme, že jsou souvislosti mezi poměry mezinárodními, vnitropolitické poměry nesmí však býti činitelem rozhodujícím. (Výborně! )

O tom, že nemáme, nemůžeme a nesmíme ničeho měniti na našem poměru k Malé dohodě, nebude jistě sporu a rozumí se všem státotvorným politickým stranám samo sebou.

C o tedy znamená to náhlé volání po změně zahraniční politiky naší? Co máme na ní měniti? Má-li toto volání znamenati, že si chceme vytvořiti dobrý poměr k sousedním státům, kdo by si toho nepřál v tomto shromáždění? To jest samozřejmé, v tom také naše zahraniční politika žádné změny nepotřebuje, protože stále soustavně a důsledně o takovýto dobrý poměr usilovala. Jest ovšem k tomuto usilování našeho státu potřebí vzájemné ochoty s druhé strany a k tomu jistě my všichni jsme ochotni přispívati a odstraňovati překážky.

Co se nám na celé diskusi o změně zahraniční politiky nejvíce příčí, je to, že volání po změně zahraniční politiky jest určováno našimi vnitropolitickými a stranickými zájmy (Hlasy: Bohužel!), že se to dělá způsobem, který obviňuje vlastní stát proti sousedním státům z chyb a nesprávnosti (Tak jest!) a dává tak našim nepřátelům do rukou zbraně proti vlastnímu státu, což je tím nesprávnější, že takovéto obviňování je ve věci nesprávné. Ale i postup těchto našich kritiků je nesprávný a chybný.

Takovéto zásadní věci musí býti v každém spořádaném státě projednány především odpovědnými činiteli, tedy v lůně vlády, ve vládní koalici. Teprve pak, kdyby se nepodařilo dosíci dohody mezi odpovědnými činiteli státu, je možno apelovati na veřejnost, ale i pak při diskusi nutno dbáti svrchovaného zájmu státu, věcně i formálně. (Výborně!)

Posléze nutno poukázati na to, že v celé té kampani, která pro změnu naší zahraniční politiky byla vyvolána, nic nebylo řečeno positivně a konkrétně o tom, v čem má záležeti změna naší zahraniční politiky. Široká veřejnost naše byla tak zbytečně znepokojena a i za hranicemi vzbuzen dojem a činěny závěry, že uvnitř našeho státu zavládá nejistota. V tom je nebezpečí pro stát, jež nesmí býti ani stupňováno, ani opakováno. Přál bych si, aby se tímto postupem v budoucnosti u nás nepostupovalo a naopak aby také v zahraniční politice jednala i mluvila jednotná a odpovědná vládní koalice (Výborně!) - celá a nejenom některé její části. (Výborně!)

Ve stejném duchu státní a koaliční odpovědnosti, v duchu demokratické spolupráce chceme, aby byla vedena naše politika vnitřní.

Jest jedno základní axioma naší vnitřní demokratické politiky: nelze vládnouti proti jedné nebo druhé veliké složce národní. Nemají smyslu nějaké kombinace nebo komplotářství, že chceme jeden druhého z koalice vyhostiti. Takové kombinace jsou kratochvilné hračky snad pro kavárenské hovory nebo pro noviny, které nemají o ničem důležitějším psát, ale pro vážného politika se nehodí a nesluší.

Je druhé axioma naší demokratické politiky: odmítám rozdělování národa na dva nepřátelské tábory. (Výborně!) Dovedli jsme se již - bohudíky - odvyknouti dělení národa na hradní a protihradní, musíme si odvyknouti rozdělovati národ na pravé a levé.

Kde je důvod a kde je hodnotné kritérium takového dělení? Jak to řekl náš president Osvoboditel: Jsme všichni na jedné lodi a všechny nás stíhá stejná zodpovědnost za existenci i budoucnost národa. (Výkřiky sen. Sladkého) Uvědomme si, jak by to dopadlo, kdyby se skutečně národ rozdělil ve dva nepřátelské tábory: máme výstražný příklad z blízkého i vzdáleného sousedství. Což nemluví nejnovější dějiny Polska, Itálie a Španělska o nebezpečí takového rozdělování? Což poslední události ve Francii nás o tom nepoučují, jak těžko se řeší takovéto problémy a jak těžko se zažehnává rozdělení národa?

Další axioma naší politiky: nepotřebujeme a nepřijímáme cizích vzorů pro úpravu našich domácích poměrů. (Tak jest! - Výborně!) Základní struktura našeho státu je demokratická a musíme odmítnouti diktatury a snahy imperialistické, odmítáme a musíme odmítnouti snahy komunistické. Ale musí přestati také nadbíhání těmto cizím příkladům, nadbíhání, které jenom zeslabuje a atomisuje naše řady.

Duch našich dějin, našeho zahraničního i domácího odboje, duch obnovení našeho státu, odpovídá jedině zásadě demokratické, a všechny kombinace, všechny pokusy proti této demokratické struktuře našeho státu odmítáme.

Ztělesněním praktické demokratické spolupráce jest dnešní vládní koalice, věříme v ni, věříme v dobré výsledky její práce, spolupracujeme a chceme spolupracovati v nejlepší shodě se všemi koaličními stranami, ovšem jako rovný s rovnými (Výborně!) a nesmí býti a nesneseme, aby koalice byla dvojí: jedna oficiální, která vládne a druhá neoficiální, která snaží se tuto osvědčenou státotvornou koalici odlomiti anebo odstraniti. (Tak jest!)

Chceme, aby koaliční politika byla otevřená, upřímná a jasná, naše strana k této nezáludné, otevřené a upřímné politice koaliční se hlásí a odmítá všechny protichůdné a podzemní plány proti dnešní koalici. (Výborně!)

Nedávné volby do obcí nejlépe ukázaly životnost naší koalice. Extremistické strany byly při těchto volbách poraženy. Můžeme jen litovati, že toto význačné vítězství vládní většiny v Československu nebylo zdůrazněno tak, jako v těchže dnech provedené obecní volby v Jugoslávii, které byly vyzdviženy jako vítězné volby vládní strany jihoslovanské. Také u nás obecní volby vykázaly v celku plný úspěch koaličních vládních stran, v jednotlivostech velmi značné úspěchy jednotlivých koaličních stran, zejména strany naší.

Je neuvážené a malicherné, jestliže listy některých koaličních stran a hlavně listy největší naší koaliční strany nedovedly tento společný úspěch vládních stran vyzdvihnouti a jestliže naopak vyčerpávaly se vypočítáváním domnělých stranických zisků.

Takové malichernosti neprospějí ani soudržnosti koalice, ani zájmu našeho státu; a v cizině, zejména nám nepřátelské, musí vzbuzovati dojem, že uvnitř koalice není všechno v pořádku a závěry z toho činěné zřejmě našemu státu škodí.

Nedávné obecní volby zejména ukázaly, že mezi našimi německými spoluobčany zastaven byl postup sudetskoněmecké strany Henleinovy.

Je nutno zabývati se touto stranou: pravím otevřeně, že nemáme k ní důvěry, protože je založena na principu protidemokratickém, na principu führerovském a totalitním.

Nemáme k ní důvěry také proto, že do ní uchýlily se všechny živly protistátní.

Netvrdíme, že strana Henleinova je protistátní, nýbrž konstatujeme, že přijala do svých řad německé živly irredentistické a protistátní a stala se jejich útočištěm.

Konstatujeme, že sudetskoněmecká strana Henleinova ve své veřejné činnosti, ani svými politickými mluvčími, ani svými časopisy nepostavila se na stranu státu, naopak proti němu!

Cesty jejího vůdce do ciziny, žaloby strany této na československý stát a na jednotlivá jeho opatření na mezinárodním foru i v cizích novinách osvědčují trvalé její nepřátelství anebo aspoň zaujetí vůči našemu demokratickému státu. (Sen. Plamínková: Velmi správně!) Pro nás demokracie jest a zůstane diskusí, a ne hrozbou a násilím. Všechno, co dělá tato strana, jak se k státu a našemu národu chová a jak doma i v cizině proti nám postupuje, nutí nás k naprosté nedůvěře proti ní a k jejímu odmítnutí. Půjdeme klidně svou cestou ať přes úspěchy, ať přes neúspěchy sudetskoněmecké strany Henleinovy. Jsme pro dohodu a spolupráci se všemi demokraty menšinových národností. Souhlasíme s tím, že vláda zabývá se řešením otázky poměru našeho k menšinovým národnostem, zejména k našim krajanům německým.

Vítáme zejména přímost a otevřenost, se kterou v nedávné rozpočtové debatě jednotliví ministři, zejména pan ministr Nečas, pan ministr dr Franke, pan ministr Tučný, pan ministr dr Černý, pan ministr Bechyně a pan ministr dr Kalfus otevřeně odrazili bezdůvodné výtky sudetskoněmecké strany a vysvětlili pravý stav věci, z něhož je zřejmo, že německým krajům nikdy a nikde se u nás neukřivdí, že naopak požívají plných práv a všech možností demokratického státu. Není v Evropě - kromě Švýcarska - státu, kde by se pracovalo a vykonalo tolik pro menšiny, jako u nás v Československu.

Právem na to poukázal pan president dr Beneš při nedávném svém zájezdu do obcí, spoluobývaných našimi německými krajany, zejména v odpovědi své na uvítání starosty města Liberce v srpnu letošního roku, a stejně vítáme projev pana předsedy vlády, který důsledně a cílevědomě usiluje o spravedlivou úpravu poměrů našich německých spoluobyvatelů. Budeme jej v tom při plném zachování demokracie našeho státu a ústavních práv národa československého podporovati. (Předsednictví převzal místopředseda dr Buday.)

A nyní dovolte ještě několik rozpočtových připomínek.

Rozpočet na rok 1937 byl sjednáván za poměrů zvláště svízelných. Nejasná mezinárodní situace, ohrožení míru nutí náš stát, aby své hospodářské a finanční možnosti napjal do krajnosti. Je proto skutečným úspěchem, že také tento náš rozpočet spočívá na základech zcela solidních. Zachoval zásadu rozpočtové rovnováhy i zásadu výdajové stability, preliminované státní příjmy odpovídají pomalu ale bezpečně se lepšícímu našemu státnímu národohospodářství.

Nelze však přehlédnouti, že nejsme ještě na konci mimořádných poměrů. Zlepšení hospodářské i finanční je především výsledkem konjunktury v části našeho průmyslu nastalé, která jest jen dočasná a přechodná. Je třeba proto býti připraven i na doby, kdy této konjunktury již nebude. Naše veřejná správa, státní i samosprávná, jest a musí býti integrující a kladnou složkou celého našeho národního hospodářství, z jehož výtěžků jest udržována. Dosavadní dualismus trvající mezi veřejnou správou a soukromým hospodářstvím musí býti postupně odstraňován a nahrazován těsnou a konstruktivní spoluprací obou těchto složek našeho národního hospodářství. Jejich společnou spoluprací musí co nejrychleji býti vyřešen problém účelného odstranění nezaměstnanosti - vykazujeme pořád ještě přes půl milionu nezaměstnaných - problém zvýšení nedostačující životní úrovně velmi značné části našeho obyvatelstva - počet těchto našich obyvatelů s podprůměrnou životní úrovní podle statistických dat dosahuje číslice téměř 5,000.000 - a problém řádného vybudování našeho mírového hospodářství, které má tvořiti bezpečnou politickou i hospodářskou základnu našeho státu. Zapojení naší veřejné správy jako kladné složky do tělesa našeho národního hospodářství vyžadovati bude provedení řady změn v organisaci naší veřejné správy.

Vybudovali jsme již zvláštní oddělení národohospodářské při presidiu ministerské rady, ale rostoucí úkoly národohospodářské a finanční ukazují, že tento jediný úřad na zvládnutí velikých národohospodářských a finančních problémů dnešní doby i nejbližší budoucnosti daleko nestačí. Bude nutno vytvořiti vlastní náš národohospodářský systém a za tím účelem doplňovati a přestavěti, sjednotiti nebo rozděliti jednotlivé naše úřady, zejména ministerstva.

Od převratu vydali jsme tisíce a tisíce nových zákonů - počítám, že s dosud platnými starými zákony a novými, po převratu vydanými zákony máme přes 10.000 různých zákonů, takže není v našem státě jediného právníka, který by všechny naše zákony a jejich obsah, byť jen povrchně, mohl ovládati - a každý z těchto zákonů zasahuje hluboce do našeho hospodářského a finančního života.

Jako presidium ministerské rady, tak i každé naše ministerstvo, i sama kancelář pana presidenta republiky denně musejí se obírati národohospodářskými problémy, pro něž potřebují zkušených a nestranných odborníků; a tato úkoly by vyžadovaly téměř v každém ministerstvu vlastní národohospodářské sekce, obsazené vynikajícími teoretiky i praktiky národohospodářskými. To ovšem by znamenalo nikoliv zjednodušení, nýbrž novou komplikaci naší státní správy.

Ideální odpomocí v tomto směru bylo by vytvoření nového samostatného ministerstva národního hospodářství.

Naše národní hospodářství potřebuje nevyhnutelně svého centra, v němž by bylo lze soustřediti všechny jeho nejdůležitější složky, a to jak veřejného, tak soukromého hospodářství k společné intensivní spolupráci.

Naše výroba zemědělská a lesní, naše výroba průmyslová, naše obchodní živnosti, peněžnictví, dopravnictví, naše pojistnictví věcné i osobní, péče o konsumenty, podpora cizineckého ruchu, exploitace výrobků, odborné školství, věci daňové a dávkové, reorganisace veřejné správy, organisace podniků veřejné správy, péče o zdraví národa, péče právní se zvláštním zřetelem k provedení účelného zjednodušení všech zákonů a nařízení, o tom všem mělo by se jednati především se zřetelem na potřeby našeho národního hospodářství.V republice vytvořili jsme si více ministerstev, než stát střední velikosti, jakým je stát náš, dobře unese.

Finanční správa, parlamentní úsporná a kontrolní komise i komise pro zhospodárnění veřejné správy navrhovaly zrušení určitých ministerstev, sloučení příbuzných ministerstev. Zatím nedospěli jsme ani tak daleko, aby byla vymezena kompetence jednotlivých ministerstev. (Sen. Riedl: Bohužel!)

Volá se u nás po vytvoření jednotného legislativního ústředí, mohlo by jím býti nejlépe podle své povahy ministerstvo spravedlnosti, anebo, když jich je tak silný odpor proti zrušení ministerstva unifikací, toto ministerstvo.

Marné volání - kolik ministerstev, tolik legislativních oddělení, každé z nich žárlivě střeží si svou kompetenci - a důsledek toho věčná připomínková řízení a nekonečné přípravy jednotlivých zákonů, které pak sněmovny musí v poslední chvíli nakvap projednávati a schvalovati. Kolik by se ušetřilo energie a peněz, kdybychom dovedli všechna legislativní oddělení sjednotiti!

Stejným problémem by se ukázaly jednotlivé národohospodářské sekce ministerstev, kdyby měly býti všude vytvořeny - oč úspornější a rentabilnější jevilo by se vytvoření jednotného ministerstva národního hospodářství, samozřejmě za předpokladu přetvoření ministerstev, zrušení některých a sloučení dalších.

Veliké úkoly mezinárodní i vnitrostátní, politické, finanční, hospodářské i sociální, naléhavé úkoly obrany vojenské i bezpečnosti vnitrostátní, důležité otázky kulturní, vyžadují od představitelů jednotlivých úřadů našich, zejména pak od našich ministrů krajního vypětí energie, sil takměř nadlidských.

Obnovujeme proto znovu požadavek svůj po státních tajemnících, kteří nechť jsou přiděleni odpovědným resortním ministrům.

Chceme, aby v těchto státních tajemnících vytvořena byla trvalá instituce na podporu a ulehčení břemen, našim ministrům ukládaných. Instituce státních tajemníků, v jiných zemích zavedená, plně se osvědčila.

Také u nás, u těch ministerstev, kde instituce quasi státních tajemníků byla zavedena, (generální ředitel na poštách, zástupce zahraničního ministra), se osvědčila.

Nechceme ve státních tajemnících vytvořiti novou kastu vysoké byrokracie. Chceme, aby ministru k ruce dán byl schopný spolupracovník, ovládající dotyčný obor, buďsi vědecký teoretik, nebo praktický politik, či národohospodář, či finančník, anebo vynikající a osvědčený úředník. Doba naléhá, aby požadavek tento byl v zájmu státu a bezpečné a úsporné jeho správy rozřešen co nejdříve.

Z naší veřejné správy musí býti bezpodmínečně odstraněno vše, co ji činí neúměrně drahou a tíživou našemu národnímu hospodářství a co ji činí nesympatickou našemu občanstvu. Veřejná správa nesmí se nikdy stavěti na stanovisko vládkyně celého našeho národního hospodářství, nýbrž musí býti jeho aktivní spolupracovnicí.

Prosperita celého našeho národního hospodářství kategoricky přikazuje: odstraniti nezaměstnanost organisováním mírového hospodářství a tím dáti trvalé zaměstnání všem našim lidem práce - to znamená postarati se o trvalou práci 1 milionu našich občanů; odstraniti všechna závady, ve všech složkách našeho národního hospodářství, jejichž hodnota se přenáší k tíži odměn za lidskou práci.

V tomto úseku jde nejdříve o zvýšení životní úrovně našich malozemědělců a zemědělských zaměstnanců v počtu cca 1,700.000 a průmyslových zaměstnanců v počtu asi 2 milionů osob.

Podaří-li se nám oba tyto problémy, týkající se celkem skoro 5 milionů občanů naší republiky, kladně vyšetřiti, docílili bychom tím zvýšení nejnižších důchodů ročně o mnohasetmilionové částky, které se dnes ztrácejí v propasti naší hospodářské organisační nedokonalosti.

Zvyšování životní úrovně obyvatelstva našeho musí začíti u těch nejchudších a postupovati směrem k středním vrstvám - dosud to děláme zcela obráceně, neboť ze zbrojařské konjunktury se obohacují ti nejbohatší a po jejím ukončení dají nám opět několikasettisícovou armádu nezaměstnaných dělníků, abychom ji vydržovaly ze státní pokladny.

Vybudujeme-li náš stát na pevném mírovém hospodářském základu a dáme-li širokým pracujícím vrstvám dělníků, úředníků, malozemědělců a živnostníků, které tvoří hlavní jádro obyvatelstva našeho státu, dobré existenční podmínky, pak jsme tím nejlépe opatřili a zabezpečili existenci, obranu i budoucnost našeho státu.

Jménem klubu senátorů čsl. strany nár. socialistické prohlašuji, že schvalujeme státní rozpočet republiky Československé a finanční zákon na rok 1937 a že schvalujeme také prohlášení pana ministra financí k rozpočtu a finančnímu zákonu na rok 1937 přednesené. (Potlesk.)

Místopředseda dr Buday (zvoní): Ďalším prihláseným rečníkom je pán sen. dr Fritz. Udeľujem mu slovo.

Sen. dr Fritz: Slávny senát!

Prosté číslice štátneho rozpočtu vyjadrujú nielen hospodársky plán vlády, ale sú výrazom i jej politického položenia. Každá kapitola vrhá pruh svetla na hospodárske a politické zámery vlády, při tom zračí sa v nej i zápas politických strán o záujem niektorej vrstvy a stavu. Že tento úsudok je správny, dokazuje najlepšie spôsob, ktorým bol rozpočet prejednaný v rozpočtovom výbore posl. snemovne. Útoky dennej tlače vládnej väčšiny budily dojem, že rozpočet sa ani nedostane před parlament, a výtky v rozpočtovom výbore snemovne prekročily ďaleko medze objektívnej kritiky. Mal som teda obavu, že opozícia bude museť hlasovať za rozpočet.

Tieto rozkoly vo vládnej väčšině nezahladilo vzájomné uisťovanie o oddanosti ani volanie po obnove priateľského ducha v koalícii, ale nezažehnalo ho ani upozornenie pána predsedu vlády na koaličnú súdržnosť. A príčiny toho? Nie ohromná položka štátneho dlhu alebo každoročný deficit v štátnom hospodárstve, leč skutok, že koalované strany nevedia podriadiť svoje stranícke záujmy skutočným potrebám a záujmom štátneho celku. Ide teda o mocenskú pozíciu, a k tomu sa pridružil najnovšie i ideový rozchod v zahraničnej politike.

Že tieto nesváry neposilňujú položenie vlády, o tom nemôže byť pochybností, a takto trpí hospodárska odolnosť a branná pohotovosť štátu. Nezbavuje nás tejto obavy ani chvála pána premiéra vlády o koaličenej spolupráci, jej sile a konsolidovanosti; vzhľadom ne prednesené skutočnosti je to skôr zbožné želannie než skutočnosť.

Keď neit vzájomnej dôvery v koalícii, tým väčšia je nedôvera na strane opozície. Slovenská Ľudová strana Hlinkova má k tomu i vecný podklad. Po sostavení terajšej vlády pán predseda vlády dr Hodža vo svojom prehlásení dotknul sa i otázky slovenskej, riešenie ktorej pokladal si za osobnú ambíciu. Nemáme príčiny pochybovať o dobrej vôli pány premiéra vlády, ktorý ako Slovák a predprevratový popredný bojovník za práva slovenského národa veľmi dobře zná slovenskú historiu, pozná tedy i toho slovenského ducha, ktorý túžil už vtedy a túži i dnes po svojej samospráve, aby takto postavil si základy silného slovenského nacionalizmu a vybudoval si svoj národný politický program slovenský, lenže dosávadne vládne opatrenia nenasvedčujú tomu, že by sa to bolo vážne myslelo s riešením slovenskéno problému. Je sice pravda, že pán predseda vlády dr Hodža prejavil snahu pripútať slovenskú ľudovú stranu Hlinkovu k vládnej spolupráci, zaiste v presvedčení, že slovenský problém môže byť riešený len spolu so Slovenskou stranou ľudovou jako najsilnejšou politickou stranou na Slovensku, ale nemôže byť sporu ani o tom, že naša strana, hoci bola mnohoráz sklamaná v svojich nádejach, dala sa k dispozícii ochotne a bezpodmienečne riešiť slovenský problém, a len vstup do vlády učinila závislým od zabezpečenia zásadných a programových podmienok: Uznania osobitosti slovenského národa a výhradného položenia slovenského jazyka na Slovensku.