V ostatním připojuji se k vývodům řečníka přede mnou, mluvčího nár. socialistické strany, který poukázal k tomu, že musíme pečovati nejen o nezaměstnané, nýbrž také o zaměstnané osoby, jejichž příjmy dnešním potřebám více nevyhovují, že tedy nutno upraviti otázku mzdovou a na druhé straně nutno učiniti opatření na snížení cen. Doufáme, že také v tomto směru bude vyhověno našim přáním, a v této naději budeme hlasovati pro rozpočet. (Potlesk senátorů něm. soc. dem. strany dělnické.)

Místopředseda dr Heller (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Němeček. Dávám mu slovo.

Sen. Němeček: Slavný senáte!

Přistupujeme letos ku projednávání státního rozpočtu za velice vážné situace mezinárodní, kdy všichni, jimž záleží na udržení míru, denně uléhají ve starostech, co přinese zítřek. Den ze dne se ukazuje stále jasněji, že v mezinárodní politice se rozestupují národové na.dvě skupiny: na skupinu těch, kteří celá desetiletí žili v hospodářském područí, těch, kteří při pilné práci sotva jsou s to uhájiti se svými rodinami holý život, a na skupinu těch, kdož hledí v hospodářském zápolení udržeti si své privilegované postavení. Je to důsledek velikého pohybu sil, které byly počátkem války r. 1914 rozpoutány. Všeobecná nejistota, způsobená především porušením mezinárodních úmluv Německem, které šíleným zbrojením strhlo do víru - i ostatní státy Evropy, v druhé řadě pak nerozhodnou politikou ostatních velmocí v Evropě, nedovoluje, aby se uklidnil život hospodářský, nacházející se dnes v rozvratu. V řadě států vyhlašována je válka jako jediné východisko z dnešní situace a diktátorský, fašistický režim jako vrchol veškeré moudrosti a jako spása lidstva před bolševickým nebezpečím. Není divu, že za těchto okolností se vyskytují i u nás v republice politické strany anebo jejich frakce, které se domnívají, že Československá republika nemá a nesmí zůstati pozadu tam, kde se v jiných státech lidé navzájem vraždí a kde demokratické spolurozhodování všech státních spoluobčanů je nahrazováno brutální silou a diktátem.

Soc. demokratická strana dělnická již při různých příležitostech ukázala, jak se na všechny tyto problémy dívá a jaké stanovisko k nim zaujímá: vychází ze stanoviska, že okolnost, že v Československé republice jsme až dosud měli poměrný klid a že se rozhodování o našich politických a hospodářských problémech dělo na principech demokratických, je důsledkem ukázněné demokratické a loyální spolupráce všech složek národa a jeho politických stran, které se k této spolupráci dobrovolně přihlásily.

Žel, že musíme konstatovati, že právě v uplynulém roce byla tato spolupráce ohrožována politickými skupinami, které se domnívaly, že by jinými cestami, sledovanými ve státech s režimy diktátorskými, bylo možno dosíci pro příslušníky své vrstvy více. Vzpomínáme jen neradi při dnešní příležitosti těchto zjevů, ale jsme nuceni se jich dotknouti tam, kde chceme u příležitosti projednávání našeho státního rozpočtu na příští rok vyjádřiti svoji dobrou a poctivou vůli, pracovat i nadále k upevnění státu a jeho hospodářských základů.

V Československé republice máme dnes ve velkém celku jen dva problémy vnitřní politiky. Je to upravení vzájemného poměru státního národa k národnostním menšinám a tím také poměru k sudetskoněmecké straně, a druhým problémem jest strana komunistická. Strana sudetskoněmecká v počátcích svého vzniku se tvářila a svými mluvčími nepřestávala ujišťovati, že je stranou vůči státu loyální; ale čím déle tato strana trvá, tím více se potvrzuje, že o loyalitě této strany ke státu nemůže býti ani řeči, a že řeči jejích representantů, ať ve sborech zákonodárných či jinde, mají jen jediný cíl: aby byly zakryty její pravé úmysly. A přece část tisku naší největší koaliční strany, strany republikánské, zvláště v posledních několika měsících počínala si tak, že to bylo možno označiti přímo, nehněvejte se, když to řeknu otevřeně, za koketování se stranou sudetskoněmeckou. (Sen. Kroiher: Pane kolego, co vy píšete o komunistech, to řekněte!) My píšeme o komunistech jenom to, co si myslíme. My s nimi nekoketujeme, jak je možno z našeho denního tisku viděti. Ale je nutno říci, že právě část tisku strany republikánské svými útoky a svou kritikou jak zahraniční, tak i vnitrostátní politiky dávala a dává přímo materiál nepřátelům našeho státu a posilovala posice odpůrců naší politiky vnitřní. Jestliže však označuji stranu sudetskoněmeckou u nás za problém, chtěl bych zároveň také říci, že tak, jak situace se začíná vytvářeti, i tento problém se začíná vyjasňovati. Všichni, kdo jen poněkud sledují vývoj poměrů v této straně, vidí, že naděje, které do této strany byly při posledních volbách do Národního shromáždění skládány jejím voličstvem, se nesplňují. V řadách německého voličstva nastává vystřízlivění, jelikož je zřejmo, že tak velká strana, jako je strana sudetskoněmecká, nemůže býti živa jenom z pouhé kritiky, nýbrž že, chtěla-li by skutečně něco positivního svým voličům přinésti, musila by pracovati v loyalitě a poctivé práci s ostatními stranami koalice.

Zda je možno v tuto loyalitu doufati, to ponechávám vaší úvaze, ale domnívám se, že většina nás na tuto loyalitu a spolupráci nevěří. Vystřízlivění voličstva této strany musí ovšem nastati také proto, poněvadž se tato strana přespříliš spoléhala a snad ještě spoléhá na vlivy zahraniční, které také dávají živnou půdu pro její politickou činnost. Kromě toho v důsledcích vládních opatření, kterými byl život hospodářský ve zněmčených částech naší republiky oživen, nastává sice pomalu, ale jistě obrat ve smýšlení tamního občanstva, jmenovitě dělnictva, které právě jen takovýmto způsobem jest možno přesvědčiti, že vláda československá má i jeho osudy na paměti. A čím více se nám podaří poskytnouti širokým vrstvám pracujících lidí, těžkou hospodářskou krizí po dlouhou řadu let těžce zkoušeným, obživu, tím více jest jisto, že také tito lidé se opětně naučí rozeznávati poctivou, hospodářskou politiku naší vlády od slibů, kterými byli sudetskoněmeckou stranou krmeni.

Problém komunistické strany byl u nás v republice ještě před nějakým rokem nebo dvěma mnohem palčivější, než je dnes. Kdyby strana tato představovala u nás levé křídlo dělnického hnutí, které by v reální spolupráci s ostatními dělnickými stranami se snažilo dělnickým zájmům skutečně prospěti, pak by bylo možno stranu tuto chápati, ale dnešní její politika překvapujících obratů a mlhavé politické linie, která je diktována jen a jedině agitačními hledisky, oslabuje ostatní dělnické hnutí a její existence jest po našem soudu jenom plýtváním jeho sil.

Je to přirozený důsledek změny vnitrostátní i zahraniční politiky SSSR, který se již dávno přihlásil do řad obránců míru ve světě a v poslední době položil základ k demokratickému režimu ve státě novou ústavou.

Řekl jsem, že strana naše vychází při posuzování poměrů v našem státě se stanoviska, že jest u nás nutna loyální spolupráce všech politických stran, které se poctivě a bezvýhradně k této spolupráci hlásí. Proto také strana naše odmítá jakoukoliv diktaturu zprava i zleva a spojování do jednotných nebo tzv. lidových front, a vítá každého ke spolupráci, kdo se chce opravdu poctivě na této spolupráci podílet. Musí ovšem při této spolupráci žádati, aby byla opravdu poctivá, a odmítá ony útoky, které v posledních několika měsících pravidelně, zvláště se strany části tisku strany republikánské byly, bohužel, činěny. Nechť všichni ti, kdož jsou za osud republiky a blaho jejího občanstva odpovědni, nezapomínají, v jak těžkých dobách žijeme, jak všechno, co se v naší koalici děje, je sledováno našimi odpůrci a jak každého chybného kroku je také zneužíváno a využíváno proti naší politice. Nechceme pěstovati nikterak svornostářskou politiku, toho nedosáhneme, aby všichni byli jednoho a téhož názoru, a my pravděpodobně také nedosáhneme hned tak toho, aby se světa zmizely jednotlivé zájmové skupiny. Ale co chceme a chtíti musíme, je snaha, abychom jednou obstáli před soudem dějin a abychom se ve velkých a těžkých dobách, které prožíváme, ukázali opravdu velikými a hodnými toho, že tyto velké doby prožíváme, že jsme je mohli spoluprožívati a připravovati tak všem národům naší republiky šťastnější a lepší budoucnost.

A nyní, vážený senáte, dovolte mi, abych připojil některé poznámky především k rozpočtu ministerstva soc. péče. Se strany několika řečníků bylo zde již konstatováno, že v důsledku vládních opatření, v důsledku provádění veřejných prací se podařilo velmi nebezpečnou cifru nezaměstnaných stlačiti až pod 500.000 duší, a byly projeveny také již při různých jiných příležitostech názory a naděje, že jsme překonali již to nejhorší a že se situace bude lepšiti.

Vážení pánové a dámy, o tom, zdali skutečně v hospodářské stagnaci byl už nejnižší bod u nás překonán, by bylo možno diskutovati. My se obáváme, že ještě dlouho budeme museti nésti důsledky dlouhotrvající hospodářské krize, a obáváme se také, že trvalé zlepšení nebude dosti dobře možné. Obáváme se, pokud jde o provedenou devalvaci, že se opětně nedostaneme tam, kam jsme se chtěli dostati, nebudou-li provedena opatření, která byla slibována v souvislosti s prováděním devalvace, nebudou-li uvolněna opatření celní, různá opatření devisová a povolovací řízení.

Ale na druhé straně nesmíme zapomínati, že jest obava, i kdyby se náš hospodářský život dostal opět do konjunktury, že budeme mít určitý kádr nezaměstnaných dělníků, dělnic, úředníků a úřednic, kteří se pravděpodobně už nikdy do zaměstnání nedostanou. Nezapomínejme, že racionalisace a technický pokrok byly právě v době největší krise nejvíce podporovány už z té jednoduché snahy, aby se výrobě a její kalkulaci ulehčilo, aby pracovní síly byly učiněny zbytečnými, a proto technický pokrok, který přináší stále nové a více zdokonalené stroje, spolupomáhal nám tu vytvořiti kádr nezaměstnaných lidí, o jichž existenci v budoucnu musíme míti vážné obavy.

Ale musíme se ptáti, co budou dělati statisíce nezaměstnaných lidí, kteří jsou odsouzeni k trvalé nezaměstnanosti? Zdá se, že naše výrobní kruhy si touto otázkou příliš hlavu nelámou. Jim jde jen o to, aby dnešní krise byla předržena, aby pokud možno s nejmenšími obětmi mohly se opětně dostati do období lepší konjunktury, ale co budou dělat ti, kdož se stali obětmi hospodářské deprese, racionalisace a technického pokroku, po tom se kromě dělnictva nikdo neptá. A v tomto směru je třeba, abychom v souvislosti s projednáváním rozpočtu zdůraznili, že je třeba, aby tempo, s jakým v posledních několika měsících bylo započato s prováděním veřejných prací, neochabovalo. Těchto prací je potřebí, jsou to práce, o kterých zde bylo řečeno, že jsou nutné nejen s hlediska strategického, nýbrž že jsou to práce, které by v hospodářském životě i v budoucnu se velmi dobře republice rentovaly.

Dále je potřebí, aby se věnovala náležitá pozornost stavebnímu ruchu, který přináší tolik příležitosti různým živnostem a průmyslu, které byly v největší stagnaci tehdy, kdy stavební ruch u nás ustal. Ale je to v neposlední řadě i požadavek dělnictva, aby jako jeden z těchto mnohých prostředků, kterých by bylo možno použíti k zmírnění dělnické nezaměstnanosti, bylo zavedeno zkrácení pracovní doby na 40 hodin s udržením životního standardu dělnictva. Kdyby tento životní standard nebyl udržen, pak - jak již bylo řečeno jedním z řečníků nár. socialistické strany - je marné očekávati oživení hospodářského trhu; neboť nebude-li míti peníze dělník a malý úředník, je marné očekávati, že by je měl živnostník, řemeslník a všichni, kdož jsou odkázáni na výdělek širokých vrstev lidových.

Je však potřebí, abychom si všímali v souvislosti s otázkou nezaměstnanosti i problému nezaměstnané mládeže. Ten, kdo tak jako my má dlouhá léta co dělati s dělnictvem, kdo s ním přichází do styku a mohl právě v uplynulých šesti letech sledovati, jak se vyvíjely poměry nezaměstnané mládeže, musí do nejbližší budoucnosti hleděti s nejvážnějšími obavami. Jak žije tato mládež? Vřele bych vám doporučoval, abyste použili příležitosti a navštívili Clam-Gallasův palác, kde je instalována výstavka, znázorňující, jak žije nezaměstnaná mládež. A kdybyste se domnívali, že snad to, co je tam ukazováno, je zkresleno, pak vám doporučuji, abyste šli nedaleko od budovy senátní do Břevnova, tam, kde se nachází Státní stadion, a tam nedaleko usedlosti Ladronky uvidíte velký masiv skal a v těchto skalách najdete obydlí, ve kterých žije řada těchto mladých lidí. Nebydlí tam proto, že by se snad štítili pořádného života, nýbrž proto, že prostě jinak žíti nemohou. V rodině je dnes situace taková, že otec je nezaměstnaný, synové jsou nezaměstnaní, matka, která dříve bývala dělnicí, buď je také nezaměstnaná nebo churavá, a tu slyší každý den tento nezaměstnaný mladý člověk výčitky, že kdyby chtěl práci, přece by práci někde nalezl. Hledá, pokud stačí jeho síly, ale práci nenachází a konec konců, aby se zbavil výčitek, sáhne i k poslednímu, jde a bydlí v takových skrýších, které jsou tam ve skalách vytesány. Výstava "Jak žije nezaměstnaná mládež" tyto skrýše ukazuje a ten, kdo tuto výstavu viděl a viděl i ostatní exposici, která v této výstavě jest obsažena, nabude teprve náležitého obrazu o tom, v jaké situaci se dnes nalézá nezaměstnaná mládež. Nesmíme se diviti, žije-li za takových okolností mládež, která od útlého mládí, co opustila školu, od 14 do 20, 22, 24 let o práci nezavadila, že pak vyrůstá v nenávisti proti celé lidské společnosti, a já se domnívám, že celá lidská společnost má příčinu, aby se obávala této strašlivé metly, která v této mládeži vyrůstá. A proto je třeba, abychom věnovali této kapitole náležitou pozornost. Ale my jí musíme věnovati pozornost také ještě s jiné stránky. Jděte do různých dílen, menších i větších továren, a co vidíte? Staří, kvalifikovaní dělníci, kteří byli zaměstnáni dlouhá léta v továrnách a živnostenských provozovnách, u řemeslníků a živnostníků, za 6 roků trvající krise byli vypovězeni, své místo dávno opustili. V těchto dílnách je namnoze pravé hnízdo pro výchovu našeho tzv. budoucího řemeslného a továrenského dorostu. Pánové, tam se učí jeden chlapec od druhého, tam namnoze, zvláště v malých živnostech, ani dělníci zaměstnáni nejsou, a hoši pochytí jenom to, co se pochytiti dá, jeden od druhého. V důsledku toho roste tento hoch jako kůl v plotě, ale sotva se vyučí, dostane výpověď, aby byl nahrazen opětně jiným; a tak to jde od repetice.

A situace je dnes taková, že máme příčinu se obávati, že v dohledné době nebudeme míti řádně vychovaného a dobře kvalifikovaného odborného dorostu řemeslného a továrenského. Co to znamená s hlediska výrobního a národohospodářského, dovedete si jistě všichni velmi dobře objasniti. (Sen. F. Müller: Viz Škodovka! Ta je dokladem toho, že nemůžeme dostati kvalifikovaných dělníků!) Velmi správně.

Vidíme, že statisíce nezaměstnaných mladých lidí jsou lidé nedostatečně vyučení, kteří se nebudou ponenáhlu hoditi k ničemu jinému nežli ku práci nádenické, a až budou jednou kruhy podnikatelské žádati kvalifikované síly, kdyby měla nadejíti konjunktura, pak jich tu nebudeme míti.

V souvislosti s otázkou, jak pomoci nezaměstnané mládeži, když práce není, se velmi často vyskytuje otázka: a co je se starými? Ti staří, kteří již dlouho pracovali, ať uvolní svoje pracovní místa, aby ti mladší mohli tato místa nastoupiti.

Vážení pánové a dámy! To jest jistě věc, o které by se dalo hovořiti. My všichni jistě víme velmi dobře, že takovému zestárlému dělníkovi a dělnici i úředníkovi a úřednici není zvláštní radostí, zvláště je-li churav, pracovati ještě v 60, 65 ba i v 70 letech, pokud tak dlouho je zaměstnavatel v místě nechal.

Tito lidé by byli jistě ochotni udělati místo mladým, umožniti jim, aby nalezli obživu, ale oni se musejí tázati, jak bude dále, z čeho budou živi, když jednou své pracovní místo opustí a když event. pozbudou i podporu v nezaměstnanosti. Proto je třeba i těm starším věnovati náležitou pozornost a tuto otázku jako velmi důležitou řešiti tím, že bychom naléhali na novelizaci sociálního pojištění, a to v tom.smyslu, aby byla zkrácena dosavadní věková hranice ze 65 let na věk daleko kratší. Domnívám se, že by plně odpovídal věk 55 let, který by jistě nebyl příliš krátký za dnešních poměrů, kdy již padesátiletí lidé z pracovního procesu jsou vyřazováni.

Nestačí však jenom snížiti věkovou hranici, je třeba také zvýšiti důchody s ohledem na dnešní hospodářské a drahotní poměry a zvláště s ohledem na poměry nájemní. Invalidní důchod, kterého dnes požívá dělník nebo dělnice, je k životu málo a k umření mnoho. Z nějakých 1.500, 2.000 nejvýše 2.200 Kč nemůže býti živ jeden důchodce, neřku-li ještě i jeho žena nebo děti, zvláště jsou-li členové rodiny postiženi nezaměstnaností.

Je však také třeba podrobiti novelizaci zákon o soc. pojištění ve směru zlepšení důchodů pro vdovy a sirotky. Dosavadní ustanovení soc. pojišťovacích zákonů o tom, že se vdově po důchodci udílí důchod jen tehdy, je-li invalidní, je křiklavou nespravedlivostí, která se páchá na dělnických ženách. Kromě toho je tak ohromný rozdíl, tak velká propast mezi pensijním pojištěním pro úřednictvo a pojištěním dělnickým, že i z tohoto důvodu je nutno v zájmu spravedlivého posuzování dělnictva a náležitého hodnocení významu jeho práce pro společnost lidskou, aby se co nejdříve stala v tomto směru náprava.

Tyto důchody zvýšiti je nutno i proto, poněvadž nízké důchody invalidních dělníků mají za následek, že tito lidé hlásí se do továren a dílen a ujídají tak chleba nezaměstnaným, kteří chodí měsíce a léta okolo, aniž by měli možnost nalézti zaměstnání. Veškerá snaha odstraniti tento tzv. nešvar je marná prostě proto, že dělník má pro sebe argument, který nemůže nikdo popřít, že totiž z důchodu, který dostává, nemůže býti živ. Nestačí mu namnoze ani na nájemné, které je ve většině případů ročně vyšší, než kolik dostává důchodce na celé živobytí. Ale bylo by potřebí, abychom věnovali pozornost naší nezaměstnané mládeži také po jiné stránce. Řekl jsem, že mládež zvláště řemeslná a továrenská je nedostatečně kvalifikovaná. Je potřebí, abychom při projednávání rozpočtu poukázali na nutnost dalšího jejího školení a umožnění této mládeži, aby po vyjití z dílen, po skončení svého učebního poměru, měla možnost dále se odborně vzdělávati. Tato nutnost stává se stále naléhavější, poněvadž za dnešních poměrů není možno v dílnách, zvláště malých dílnách, žádati, aby mládež byla náležitě odborně vychována, prostě proto, poněvadž v této dílně namnoze nemá ani příležitost seznati všechny discipliny práce, se kterou jednou v životě se má setkávati. Proto je potřebí, aby tento nedostatek byl nahrazen odborným školením. Je sice pravda, že v rozpočtu ministerstva školství máme letošního roku zařazenou částku 2,610.000 Kč na průmyslové, odborné a živnostenské školství. Je to více než bylo roku loňského, ale to všechno je málo. Nezapomínejme, že je to hlavně průmyslové školství, které na této částce participuje velmi podstatně. Je potřebí při této příležitosti zdůrazniti, že šetřiti na tomto odborném školství je velikou újmou státu a že je přímo hříchem na našem hospodářství páchaným. (Tak jest!) Je také potřebí, abychom řekli, že je nutno také upraviti vyučování na těchto školách, a to tak, aby učeň nepřicházel do školy, kde se má dále vzdělávati po celodenním zaměstnání v továrně nebo dílně, unaven, bez mála ospalý. Pánové, kdo to prodělal jako my, kteří jsme také ze řemeslných dělníků vzešli, musí potvrditi, že po celodenním zaměstnání učeň přišedší do školy zpravidla usne, zvláště v zimních měsících, kdy přijde ze zimy do tepla. Kdyby mu pak vykládali andělským jazykem, není to nic platné, poněvadž fysická únava v něm ubíjí každou schopnost, aby mohl chápati, co jest v jeho prospěch. Proto zrušení večerního vyučování jest jistě požadavek, který je nutno s veškerou rozhodností zastávati.

Zrovna tak je tomu s vyučováním nedělním. Dnes, kdy se stále mluví o hygieně, brannosti národa, kdy musíme klásti váhu na to, aby podvyživený a podvýživou degenerovaný mladý člověk měl možnost, aby se určitým způsobem zotavil a poznenáhlu svoji tělesnou nedostatečnou konstrukci zlepšil, vidíme, že máme ještě vyučování nedělní, místo aby takový hoch mohl si vyjíti ven se proskočiti, jíti do tělocviku a jiným ušlechtilým způsobem se zotaviti. Je proto nutno, abychom pozvedli svého hlasu a žádali, aby odborné večerní vyučování stejně jako nedělní bylo přímo zákonem zakázáno.

Musí se klásti také váha na to, aby mládež, která neměla příležitosti náležitým způsobem se odborně vzdělati, měla příležitost k přeškolování. Je řada odborů, z nichž vyšlí mladí lidé stali se nezaměstnanými a marně budou dlouho čekati v domnění, že u svého odboru najdou ještě někdy nějakou obživu.

Je potřebí těmto lidem docela poctivě a otevřeně říci, mají-li možnost, aby jí použili a aby hleděli se přeučiti na něco jiného, kde by vyhlídka na existenci byla poněkud lepší. Pravda, těch možností je za dnešní doby jistě málo, ale přece jen jsou a je také na nás stejně jako na těch, o jichž zájem jde, na podnikatelských kruzích, aby v tomto směru podaly svou pomocnou ruku.

Je také nutno učiniti opatření, aby nezaměstnaným byla doba jejich nezaměstnanosti určitým způsobem započítána do starobního a invalidního pojištění. Pánové, co dnes jest, to je přímo hrůzné. Představte si, že ten člověk jako učeň s prvopočátku podle zákona starobnímu a invalidnímu pojištění nepodléhal, pak se vyučil, byl nezaměstnaný, příspěvky nemohl platiti, tedy nezískal karenci, která by mu dávala právo na starobní a invalidní podporu. Uvážíme-li, že ten, kdo pracoval celých 30 až 40 roků a příspěvky platil, dostane 1.500, 2.000, nejvýše 2.200 Kč ročně, pak se ptejme, co dostane člověk, který za celý život pracoval jenom krátkou dobu několika roků a který ani nejnutnější karenci na starobní nebo invalidní důchod nezískal.

Je zde jistě oprávněný požadavek, aby v rámci péče o nezaměstnané se dostalo započítání nezaměstnanosti nezaměstnaným dělníkům a dělnicím. Domnívám se, když je možno za vykonání vojenské služby započítati určitou dobu, třebaže v nejnižší třídě, ale přece jenom aspoň minimálně, do členství v Ústřední soc. pojišťovně, že by bylo jenom aktem spravedlnosti, aby u lidí, kteří pracovati chtějí, ale pracovati nemohou, stejným způsobem byla tato nezaměstnanost odškodňována. Ale i zaměstnaní dělníci jsou, pokud jde o starobní a invalidní pojištění, ve velké nevýhodě. Je řada odborů, v nichž dělníci jsou podpojištěni. Počet pojistných tříd, které máme jak v nemocenském, tak i ve starobním a invalidním pojištění, je příliš nízký. Počet těchto pojistných tříd měl by býti rozmnožen, aby dělnictvo, které je poněkud lépe kvalifikováno a které má dnes snad ještě možnost udržeti si nějaké vyšší výdělky, se mohlo pojistiti ve vyšší třídě a zajistiti sobě a rodině alespoň z části snesitelné stáří.

Ale, vážený senáte, chtěl bych v souvislosti s otázkou nezaměstnaných poukázati ještě také i na otázku podpůrnickou, která souvisí s gentským systémem, a to. především pokud jde o kontrolu nezaměstnaných. (Předsednictví převzal místopředseda dr Hruban.) Kontrola nezaměstnaných provádí se tím způsobem, že nezaměstnaný je povinen přinésti od obce, v jejímž obvodu bydlí, potvrzení údajů, které učinil na přihlašovacím listě. Obec mu zpravidla tyto údaje potvrdí a my můžeme pozorovat pak zjev, že okresní řady, které jsou povolány, aby přezkoumávaly tyto údaje po druhé, velmi často najdou v nich závady a že potom takto vyplacená podpora není odborovým organisacím uznávána. Částky takovýmto způsobem ministerstvem soc. péče škrtané jdou do statisíců a když jdeme věci na kořen, vidíme, že k této škodě odborové organisace přicházejí nezaviněně. Spolehly se na to, co jim nezaměstnaný na přihlášce o podporu v nezaměstnanosti napsal a co obecní úřad tam také svým razítkem a podpisem funkcionáře, ať starosty nebo tajemníka, potvrdil. Bylo by proto potřebí v zájmu provádění kontroly, aby obecní úřady byly také odpovědny za to, co na přihlášce potvrzují, protože není možno, aby příslušná odborová organisace, jejíž člen bydlí nevím v jaké zapadlé vesnici, mohla tam prováděti kontrolu, poněvadž by tam musil funkcionář odborové organisace jet. Je přirozeno, že se odborová organisace spoléhá jednak na pravdivost údajů na přihlášce a za druhé na to, co obecní úřad potvrdil. Když však potom okresní úřady najdou něco jiného, pak přirozeně, když podpora byla již vyplacena, je velmi těžko činiti nějakou nápravu, zvláště - a to je nutno zdůrazniti - když kontrola okresních úřadů zpravidla přichází pozdě, když již podpůrný případ je skončen. Pak ovšem již není možno žádati od nezaměstnaného, aby vrátil peníze, poněvadž je již utratil. Jsou z toho soudy, vylučování z organisace pro oklamání funkcionářů a pod. Všechny tyto věci by se daly sprovoditi se světa tím, kdyby kontrola příslušným úřadem byla skutečně prováděna včas a tak, aby bylo možno ten případ ještě zachytiti.

Dále je potřeba také poukázati na okolnost, která nesmírně odborové organisace zatěžuje, aniž by za to zatížení měly odpovídající ekvivalent. To se týká režijního příspěvku, který odborové organisace dostávají. Pánové, režijní příspěvek odborové organisaci jest určen jednak jako náhrada za tiskopisy. Kdo by se o tuto věc interesoval, nechť jde do kterékoliv odborové organisace a zeptá se tam, jak velké sumy peněz je potřebí k nákupu těchto tiskopisů. Jednak je režijní příspěvek určen jako náhrada za poštovné na korespondenci, která je spojena s podporou, jako posílání průkazních lístků, stvrzenek atd., a která je přímo úžasná. Je to dále úhrada za telefon a za administrativní síly, které jednotlivé odborové organisace byly nuceny přijmout, aby gentský systém mohl být vůbec prováděn. A tu již slyším, že si jednotliví pánové říkají: Prosím, ale za to také má gentský systém pro odborové organisace svůj význam, vždyť se ho domáhaly, chtěly jej míti a on vlastně drží odborové organisace nad vodou. Pánové, na tuto námitku, kdyby měla býti činěna, je nutno říci: Odborové organisace - aspoň odborové organisace řádné - byly před gentským systémem a pravděpodobné budou, až gentského systému již dávno nebude, ale jedno jest jisto, že prováděním gentského systému prokazují odborové organisace státu nedoceněné služby a státní pokladně uspořují ohromný státní aparát, který by jinak musil býti, kdyby vyplácení podpory v nezaměstnání prováděl kterýkoliv úřad, ať by to byly nemocenské pojišťovny, či berní úřady. Proto by bylo třeba, aby v tomto směru bylo poněkud více uznalosti než dosud, poněvadž částka 5 Kč za každý skončený podpůrný případ je tak nedostatečná, že odborové organisace opravdu musí na provádění gentského systému doplácet ze svého.

Ale chtěl bych si při této příležitosti všimnouti také kruhů podnikatelských, které se v poslední době domáhají, aby bylo možno uzákoniti minimální ceny jednotlivých výrobků. Tato věc je pochopitelná a jest odůvodňována přímo strašlivou nekalou soutěží, která zvláště v posledních letech se stále více prohlubuje a která v pravém slova smyslu hrozí zničiti řadu živností a řemesel. Je to tedy věc, kterou bychom jinak snad mohli chápat, ale ta věc má určitý háček a přináší s sebou nebezpečí, aby v ní snad nebylo opět jádro a zárodek ke zvyšování cen za jednotlivé průmyslové výrobky.