Přítomni:

Předseda dr Soukup.

Místopředsedové: Donát, Klofáč, dr Hrubán, dr Bas, drHeller, drBuday.

Zapisovatelé: Kianička, Pázmán,

Celkem přítomno 129 členů podle presenční listiny.

Členové vlády: ministři dr Derér, inž. Dostatek, dr Kalfus.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Bartoušek, jeho zástupce dr Trmal

Místopředseda dr Bas (zvoní): Zahajuji schůzi.

Dovolené na tuto schůzi obdrželi pp. sen. Horák, Janovský a Rýpar.

Budeme projednávati pořad schůze.

Ke slovu je přihlášen jako první řečník pan sen. inž. Havlín. jemuž uděluji slovo.

Sen. inž. Havlín: Slavný senáte!

Nemám nejmenší chuti prosit pana předsedu o zjišťování presence a naprosto mi nevadí, jestliže mluvím k prázdným lavicím. To už bývá při oposičních stranách pravidelně, a já bych konečně musil říci, že se mi zdá, že hodina, na kterou se svoláváme k debatám ráno, je poměrně časná, poněvadž řada kolegů dojíždí z bezprostředního okolí a často stěží stihne vlak, a je nemožno v 9 hod. začínati.

Chtěl bych říci několik kritických slov k rozpočtu po stránce věcné, po případě po stránce formální. Rozpočet sám jako jiná léta, jak už zde bylo řadou řečníků tvrzeno, je po stránce formální v rovnováze. Ovšem k dosažení této rovnováhy předpokládá některé skutečnosti, o nichž mluvil p. ministr financí ve svém exposé a o nichž je pochybno, budou-li splněny skutečným hospodářským životem ve státě. Řeknu upřímně, že bych si přál, aby byly splněny, poněvadž je to zájem všeho obyvatelstva, ale mám o tom své pochybnosti, po-rovnávám-li to s těmi poměry, za kterých jsme končili hospodářský život v r. 1935.

Dívám-li se na státní účetní uzávěrku z r. 1935 a na prelimináře příjmové na r. 1937, musily by se tyto prelimináře státi také skutečně rozpočtovou náležitostí, a poněvadž pravidelně rozpočtové náležitosti bývají namnoze nižší než rozpočtové prelimináře, myslím, že dojdeme k té zkušenosti, ke které jsme došli už po řadu let, že výsledků příjmových nebude dosaženo a že pravděpodobně neudržíme to, aby výsledky výdajové byly sníženy proti předpokládanému rozpočtu. Ty jsou spíše zvýšeny. To jsme říkali už po řadu let a měli jsme pravdu. Vidím-li, že na dani důchodové počítá rozpočet po odečtení přídělů s jejím větším výnosem o 154 mil. Kč, a vidím-li, že v r. 1935 byla náležitost proti očekávanému prelimináři o 153 mil. Kč nižší, tedy si musím říci, že by se náležitost v této dani důchodové v r. 1937 musila zvýšiti o 308 mil. Kč, t. j. o 37.5%, aby bylo dosaženo výsledku, se kterým počítá dnešní, právě projednávaný rozpočet.

Ještě daleko drastičtěji vypadnou tyto věci v porovnání u všeobecné daně výdělkové. Kdyby u všeobecné daně výdělkové mělo býti dosaženo toho příznivého výsledku, s jakým počítá státní správa, musila by náležitost stoupnouti proti výsledkům z r. 1935 okrouhle o 56 mil. Kč, to znamená o 149% proti r. 1935, a já si kladu otázku, zda skutečně hospodářské poměry se v průběhu r. 1936 zlepšily natolik, abychom mohli počítati, že budeme v takovéto konjunktuře. Porovnám-li to se státy jinými a béřu-li za základ hospodářské výsledky z r. 1929 rovny 100, vidím, že se jiná cizina přiblížila ve své výrobě a ve svém hospodářském životě k indexu okrouhle 94 až 98% podle toho, jak který stát měl příznivější výsledky. U nás nejsme ještě na celých 70. Podle toho výsledku bychom musili překročiti i ten index 100 a musili bychom se dostati do lepších hospodářských poměrů, než byly v r. 1929. Upřímně říkám, že bych si to velmi přál, poněvadž je to zájem milionů obyvatelstva tohoto státu, ale mám pochybnosti, zda skutečnost k tomupovede, zvláště když vidím, že i ten příznivý výkyv, který se nám objevil v druhé polovině r. 1936, byl pouhým výkyvem a že dnes už zas nastává nám nepříznivé působení hospodářských vlivů, že znovu nám klesá počet zaměstnaných a rozmožují se řady těch, kteří zůstávají bez zaměstnání.

U zvláštní daně výdělkové je tentýž případ. Tam by musila náležitost v r. 1937 stoupnouti proti náležitosti z r. 1935 okrouhle o 77 mil., t. j. o 133.3%, což by znamenalo tedy zase i rozmach ve výrobě, která platí zvláštní daň výdělkovou, t. j. velkovýroba průmyslová, živnostenská a velkoobchodní že by musila přesáhnout tu míru, ye které se pohybovala v r. 1929. Ale mohu k tomu přičiniti jenom totéž, co jsem již řekl, poněvadž jediné takovéto zmnožení průmyslové výroby by rozřešilo otázku naší nezaměstnanosti. Nic jiného.

Vzpomínám-li na to, že někdo z kolegů zde vítal, že rozpočet nepřináší nové daně, řeknu, že je to pravda, ale on počítá s jejich vyšším výnosem, daleko vyšším než dříve, a to i u těch daní, které byly po př. nově zavedeny v roce letošním. Počítá se s tím u daně rentové, z dividend, z tantiém a z vyššího služného. Celkem by se musila náležitost zvýšiti proti r. 1935 o 80 mil. Kč, t. j. o 67.5%, u úroků z prodlení, pokut, exekučních poplatků by musilo nastati zvýšení náležitosti proti výsledku za rok 1935 o.46 mil. Kč, t. j. o 22.3%, u daně obratové by musilo nastati zvýšení náležitosti po odečtení přídělů celkem asi o 235 mil. Kč, t. j. o 9%, ale kromětoho se v rozpočtové části počítá, že proti r. 1935 vynesou kolky o 13 mil. Kč více, právní poplatky o 36 mil. Kč více, daň z jízdních lístků o 5 mil. Kč více, u soli o 3 mil...Kč více, saldo státních podniků že se zvýší o 181 mil. Kč, daň z droždí že vynese o 2 mil. Kč více, z cukru o 18 mil. Kč více, z piva o 22 mil. Kč více, z masa o 10 mil. Kč více, z uhlí o 18 mil. Kč více a daň domovní a činžovní o 38 mil. Kč více. čili nejsou to zrovna položky malé, to jsou položky velmi značné, a bojím se, budou-Ii v hospodářském životě - když porovnáte tyto poslední částky, které jsem četl a které se týkají nejširších vrstev našeho národa - skutečně dány takové poměry, aby se s tím mohlo počítat.

V důsledku toho máme pochybnosti, že této příjmové stránky bude dosaženo, jako zase nepochybuji o tom, že výdajovou stránku nebude možno udržet na té hranici, kterou vložil do rozpočtu pan ministr financí.

Když porovnáme výsledky dosažené v r. 1985 po stránce příjmové s tím, co očekává rozpočet na rok 1937 ve svém celku, musily by se státní příjmy proti dosaženému výsledku v r. 1935 zvýšiti celkem o 1.430 mil. Kč, aby bylo dosaženo té cifry, se kterou dnešní rozpočet počítá. Ale u výdajů bychom musili vydat o 145 mil. Kč méně nežli se v r. 1935 rozpočtovalo, ne dosáhlo, abychom došli k tomu výsledku, že bude rozpočet na rok 1937 v rovnováze a že skončí tím malým přebytkem, okrouhle asi 1 ½ mil Kč.

Tolik jsem považoval za nutné přičiniti k rozpočtu po stránce ciferné a myslím, že tato úvaha je věcně podložena, poněvadž ne-operuji s domysly, nýbrž se skutečnými suchými číslicemi, proti nimž je opravdu velmi těžká debata. Jsou to číslice vzaté ze státních spisů, státní účetní uzávěrky, a rád bych také viděl, kdyby se v hospodářství, jak včera prohlásil kol. sen. Paulus, skončilo aspoň rovnováhou. Je mně jasno, jako každému myslícímu člověku, že trvale ani stát nemůže žít na dluh, na účet schodkového hospodářství. Není-li možno dosíci toho, aby státní příjmy byly hrazeny ze skutečně dosažených důchodů v té výši, které stát potřebuje, a sahá-li se potom ke zdanění tak, že se část daňových kvót vlastně požaduje od poplatníka z jeho kmenového jmění, tedy to znamená pohyb po šikmé ploše, který by nemohl skončiti dobře v žádném případě.

A řekl bych k tomu ještě několik poznámek po stránce politické. Když jsem poslouchal velmi objektivně a pečlivě debatu, která byla vedena o státním rozpočtu, měl jsem v určitých chvílích - když jsem se nechtěl dívati na tribunu, abych neviděl, kdo řeční - dojem, že vlastně na tribunu vystupovala téměř vesměs samá oposice, poněvadž i řeči kolegů z vládních stran byly tak ostře zahrocené, jak je to vlastně pravidelně právem oposice. A tu se mi tak zdá, že to dobře nesouhlasí, radikálně posuzovati a odsuzovati s tribuny věc, pro kterou na konec za dva, tři dny budu solidárně hlasovati. Snad je to jen vzbuzení dojmu pro veřejnost, ale pak je tento postup úplně nesprávným. Také jsem konstatoval jiné věci. Konstatoval jsem, že jsem se s parlamentní tribuny dověděl to, co v tisku nakonec bylo Častokráte vyvráceno a popíráno, že poměry v tomto režimu vládním, proti kterému bojujeme, nejsou tak růžové, jak se chtělo tvrditi. Byl jsem svědkem celkem velmi zaostřených kontroversí, které vyvřely v tvrzení, že vládní strany ve své solidaritě musí jíti tak daleko, že se musejí zříci práva kritiky určitých počinů, které dělá vysoký vládní nebo ústavní činitel, a že to musejí prostě vzíti jen na vědomí a solidárně krýti."

A tu se dostávám k věci, kterou nemohu dobře schvalovati, kterou, myslím, nemůže schvalovati nikdo, kdo otevřeně demokraticky myslí. V demokracii musí jednání každého veřejného činitele bez rozdílu podléhati právu objektivní kritiky, musí býti dovoleno, aby se o něm mluvilo na schůzi, aby se o něm psalo v novinách, aby se po případě o něm mluvilo i slušným způsobem v parlamentě. Výslovně říkám, přeji si kritiky slušné, ale jakmile se jednou začne určitý projev, ať jej dělá kdokoliv, vyjímati z práva kritiky, jakmile někoho nutíme, aby se zřekl tohoto práva svobodného občana, ohrožuje se tím tvoření veřejného mínění. Veřejné mínění musí býti v demokratickém státě aspoň tak silné a nebrzděné, jako jsem teď viděl ve státě monarchistickém. Viděl jsem v Anglii ve chvíli, kdy šlo o věc, ve které byl angažován dokonce tehdejší král anglický, že nebylo bráněno ani tisku, ani občanstvu, tím méně vládě ve svobodném mužném projevu, a mně to imponovalo, že tento tzv. monarchistický národ se dovede vyrovnávati i s majestátem ve chvíli, kdy se v demokratických státech tvoří nedotknutelnost nových majestátů. (Tak jest!) Veřejné mínění musí býti činitelem, který vyvolává zdravou revoluci i režimu, i po případě programu. Veřejnému mínění se u nás kladou překážky. Je to pravda. Jsme toho svědky. Kladou se mocenskými prostředky. Je-li to ovšem věc zdravá, je něco jiného, je-li to konec konců vzato zdravá věc i pro vývoj budoucí, to je ještě závažnější. Myslím, že tam, kde se kladou překážky dokonce i zvolenému parlamentnímu zástupci, aby se mohl jasně vyjádřiti o každém výroku, o každé programatické větě, což ve veřejném životě má býti dovoleno komukoliv, dostáváme se do situace, kdy mně může objektivní pozorovatel vytknouti, že se místo vychovávání svobodných občanů se sebevědomou a rovnou páteří starám o to, abych vychovával poslušné poddané. Z toho jsme snad vyrostli a musíme vyrůsti. Není to žádná bezvýznamná věc, žádám-M abychom se vrátili k tomu, co je na celém světě demokratickém vůdčí ideou. I my musíme míti zájem na tom, abychom se stali sebevědomými a dovedli hodnotiti všechno podle svého zdravého rozumu a zdravého přesvědčení a abychom se nedali strhnout na cestu, která znamená přehodnocování hodnot podle stranického názoru, což je velmi nepříjemná věc. Já tvrdím toto: U nás není dána možnost, aby se tvořilo veřejné mínění, jako je tomu v jiných státech. Konec konců připomínám, slavný senáte, že jsme dostali mnohokrát zadostiučinění, že jsme tuto zásadu hájili. Byli jsme pro to napadáni, ale skutečnost nám dala za pravdu. Chodilo se s programem vládním zrovna jako s rozpočtem, tvrdilo se, tvrdí se a bude se tvrditi při hlasování, že rozpočet je vyrovnaný, dobře skončí, atd. Totéž se tvrdí při každém programu politickém, který je pro vládní režim také takovým propočtem a rozpočtem. Tvrdili jsme, že tomu tak není, a přesvědčili jsme se, že hlasatelé všeho toho, když se podívali po odstupu delší doby na všechna svá tvrzení, nám dali za pravdu.

Jak dlouho se mluvilo o tom, že jsme bezpečni, poněvadž máme Společnost národů a kolektivní obranu míru! Jak dlouho jsme se dovolávali, že je potřetí nedáti se zlákati touto chimérou, ale budovati svoji armádu! Za toto počínání byli jsme prohlašováni za militaristy. Doufám, že u nás dnes není lidí, kteří to s republikou dobře myslí, aby pochybovali o našem tvrzení, že míti řádné vyzbrojenou armádu jest železnou nutností v zájmu státu.

Vidíte, jak by se věci byly jinak vyvíjely, kdyby veřejnému mínění byl dán u nás průchod, jako se to děje jinde. U nás naopak byly pokusy o zužování veřejného mínění a doufám, že nemám nepravdu, když řeknu, že to bylo vědomé. Máme případy, že když se v některých státech veřejné mínění začalo utlačovati a mluvčí jeho byli persekvováni, že to tam vždy špatně dopadlo. Byla tam vyhlášena diktatura. My jsme proti diktatuře, nechceme žádnou diktaturu. Myslím, že sami najdeme vždy tolik rozvahy a odvahy, abychom si spravovali své státní záležitosti v duchu zásad, které jsme přijali 28. října 1918. Ovšem je potřebí je držet. V našem veřejném životě se staly různé věci, které těžko lze srovnati s tímto duchem 28. října. Nebojím se to říci, ať je to komu příjemné či nikoli. Za svou věcí stojím. Razilo se heslo: Demokracie, toť diskuse. Jsme pro to heslo, ale přejeme si, abychom měli v této diskusi tolik práva jako ten druhý. Jestliže máme právo jenom poslouchat, ale nemůžeme říci svůj názor, pak děláte z veřejného života, po př. z parlamentu jenom školskou síň, kde učitel bude vykládat a ostatní budou poslouchat. (Sen. Reyzl: Však vy mluvíte dost!) Možná, že kdyby to šlo, že byste nám i tento způsob odepřeli, právě vy, demokrati! Divím se, pane kolego, že právě vás se

to dotýká. Vždyť vy byste s námi měl souhlasit. Demokracii se nebudeme učiti od nikoho, neboť právě my jsme to byli, když se tato republika budovala, že jsme se o její demokratický režim nejvíce zasazovali a nejvíce jsme za demokracii bojovali, zatím co někteří pánové v době válečné se krčili v předsíni vídeňských salonů a pokládali ji za jediné místo pro svou politiku. (Sen. Reyzl: To myslíte nás?) Řekl jsem: někteří pánové, a vy jste jim byli velice blízko, dělila vás jenom národnost, nic více. Všichni jste byli zajedno. Chápu, že každý chválí svůj politický režim, že se snaží přesvědčiti veřejnost, že to dělá dobře. Ale bude mít větší úspěch, když ten souhlas vyplyne z nebrzděného veřejného mínění. Musí přesvědčiti svými činy veřejné mínění, že tak, jak to dělá, je to správné, že to lépe býti nemůže, a pak samozřejmě vezme každé oposici vítr s plachet. Lid s oposicí pak nebude ani mluvit. V opačném případě ztrácí něco, co je nejdůležitější nutností každého režimu, to je důvěru široké veřejnosti. Vzniká atmosféra, kde se zprávy pronášejí od úst k ústům ze strachu před persekucí, poněvadž svobodný projev je bržděn, ztrácí se důvěra. A když se ztrácí důvěra, myslím, že to nesnese žádný režim na dlouho, poněvadž konec konců je to podklad, jak lze jediné vésti veřejnou správu, nechce-li se sáhnouti k systémům, které odsuzujeme a které odsuzují všichni, kdož jsou přáteli opravdové demokracie.

Při tom bych chtěl ještě říci: Mne např. napadlo často, jak rozdílná je teorie a prakse, když jsem porovnával všechny projevy, jak byly učiněny oficiálními osobnostmi při zahájení rozpočtové debaty nebo jak byly učiněny i jinde. Přijde se s velkým programem, mnoho se z něho potom nesplní, ba většina, po příp. život ukáže, že některé věci nelze vůbec splniti. Když se to hodnotí, jako na př. při porovnání rozpočtu s účetní závěrkou, tu se ukáže, že to sice dopadlo jinak.ale vždycky se najdou omluvy, které se pokládají za postačitelné, aniž by se uvažovalo o příčinách nezdaru. Vezměme si na př. jednu věc. Jde o překročení odhlasovaného rozpočtu, ačkoliv o něm nebyl parlament uvědomen, nýbrž dověděl se o tom až ze státní uzávěrky za půl nebo za 1 % roku po tomto překročení. Přesto, že byl překročen proti jasnému ustanovení ústavního i finančního zákona, bylo vždycky po 18 let překročení schváleno a nikdy jsem neslyšel, že by se položila otázka, není-li to zkracování ústavních práv i se všemi toho důsledky. Sám rozpočtový referent v posl. sněmovně posl. Remeš, jakož i referent senátu sen. Modráček si na to stěžovali. Ale mohl bych snad přece právem chtíti, když sám příslušník vládního režimu si stěžuje, aby to vládní režim udělal jinak, aby to udělal lépe. Chci dále říci, proč tvrdíme, že důvěra v režim je tak důležitou součástí toho, co nazýváme vládnutí; poněvadž na té důvěře kotví řada důležitých funkcí, bez kterých se nemůže obejíti ani státní ani hospodářský život. Mají-li občané plnou důvěru k režimu, vidí-li, že bude držeti pevnost měnovou, že bude držeti bezpečnost, že bude držeti právní jistotu a objektivní spravedlnost, ke každému stejnou, vidí-li všechny tyto náležitosti, pak je jediné možno, aby v nich vyrůstala chuť k další podnikavosti. Jsou-li však naopak svědky, že se nejslavnější sliby, které byly učiněny, za několik měsíců nebo v půl roce mění, pak se nedivíme, že jsou tu určité obavy v kruzích, které mají nésti celé podnikatelské risiko. To není jen fabrikant, to jsou stejně obchodníci, to jsou živnostníci, kteří musí míti jistotu, když začnou něco podnikati. Začnu-li podnikati, mám míti zaručeno, že za rok, za 5 roků i později mohu počítati s pevnou kalkulací a že se nemůže z rozhodnutí veřejné správy státi nic takového, co by mne mohlo ochromiti, po příp. vůbec ožebračiti žijeme v době, kdy máme statisíce lidí bez práce, a myslím, že jiným způsobem než soukromým podnikáním jim tuto práci opatřiti nemůžeme. Vím, že jsou různé ideologie politické o těchto věcech, ale dosud se ukázalo, že máme vždy pravdu my. Dokud neběží výroba, nemůžeme dáti statisícům nezaměstnaných možnost, aby si vydělali aspoň nejnutnější částky na krytí svých neodkladných potřeb. Musíme jim vrátit víru, že i v tomto státě se to dovede udělat, poněvadž bych se jinak nedivil, kdyby došlo k vnitřnímu rozlomu, který by byl nebezpečím celému státu. Nejde mi o stranictví. Víme, že se vláda pokouší řešiti tento problém pomocí veřejných investic, ale víme, že na veřejných investicích zaměstnáme jen určitý počet desítek tisíc, možná i 100.000 lidí, ale s veřejnými investicemi nevystačíme, poněvadž na ně nemáme trvale hospodářskou úhradu. Veřejné investice jsou totiž podniky, které na sebe vydělat nedovedou. Musíme do nich velmi mnoho investovat, ale nebudeme z nich míti příjmů, naopak musíme umořovat dluhy, které jsme k tomu uzavřeli. V dobách kříse si tím pomáháme, ale v takové těžké době, jako teď, musíme podporovat hlavně soukromé podnikání, poněvadž soukromý podnikatel přenáší celé ri-siko sám na sebe, na svou vlastní osobu, na svůj majetek. Když zkrachuje, když se mu to nepovede, stát k němu nemá žádného závazku a při tom soukromý podnikatel, když je jen trochu snesitelná míra veřejných břemen, platí daně, z nichž jediné stát žije a nalézá úhradu pro své rozpočty a pro celý státní aparát.

Budeme-li se pořád držet zásady o usměrněném hospodářství a o plánování výroby, kterou slyšíme z vládních stran obhajovat a která ukázala své nedostatky právě v této době ve velmi význačné míře, pak problém nezaměstnanosti nevyřešíme. Každé usměrnění výroby v tom smyslu, jak se u nás dalo, znamená její zmenšení. Tím se vyřazuje jistý počet lidí z možnosti, aby si vydělal i tu malou mzdu, o které zde bylo mluveno. Když nemají možnosti vydělat mzdu, stávají se méně schopnými konsumenty, nemohou kupovat ani primitivní potřeby, kterých v domácnosti potřebují. To znamená, že se tímto opatřením sice zmenšila výroba, ale zůstanou z ní přebytky, ježto lidé se sníženými důchody nestačí konsumovat ani to, co se předpokládalo. Začnou znova růsti mrtvé zásoby, takže by se musil tento proces opakovat, což by vedlo na konec k absurdnosti.

Náš názor je tento: Rozmnožiti výrobu tak, aby každý člověk, který pracovat chce, v ní našel umístění a možnost získati svou mzdu a tím se státi schopným konsumentem a povznésti rozsah vnitřního konsumního trhu, a vláda má mít povinnost starat se o to, aby přebytky, které nemůžeme zkonsumovat, se uplatnily na světovém trhu jako vývoz. Vyvážíme-li zboží vyrobené zde, vyvážíme v něm nejen suroviny, ať vlastní či zušlechtěné, nýbrž i práci našich lidí, ať duševní či tělesnou, a dostáváme-li za to z ciziny úhradu ve formě cenové, i kdyby zisk byl sebe nižší, nerozmnožujeme tím jenom hodnotu vlastnictví podnikatelova, jak se chce tvrdit, nýbrž celkové národní jmění. A stará zkušenost je, že čím větší je národní jmění, tím spíše stoupá i (národní důchod, a když stoupá národní důchod, tím stoupá také národní blahobyt.

Prozatím jste nám neukázali, pánové z vládních stran, že vaším systémem se to dělá lépe. Mně to připadá - nechci rekriminovat osobně - jako když se díváme na nedávná vaše opatření o dříví a ječmeni. Není tomu tak dlouho, co se udělal dřevní syndikát. Dalo se to panu Körnerovi, člověku, který se už před tím neosvědčil. Jděte se teď podívat na trh našeho dřeva. Potřebujeme dříví pro veřejné investice a budeme je dovážet z ciziny přesto, že jsme byli státem, který v dřevní produkci měl primát v celé střední Evropě.

Podívejte se na otázku vyřešení cen. našeho ječmene pro průmysl pivovarský a sladovnický. Chápu rolníka, který je dnes rozčilen, i když je zastáncem tohoto systému, když řekne: Já proto, poněvadž jsem prodal brzy po žních, utržil psem 116 až 120 Kč a dnes bych utržil 160 Kč. Každý počítá.

Je vidět, že plánovité a usměrněné hospodářství má své chyby, že nevyhovuje poměrům a nedovedlo odstranit jedno z největších zel, kterým trpí stát i společnost, t. j. nezaměstnanost. Řeknu docela otevřeně totéž, co jsem prohlásil své doby:. Věřím, že komu se podaří v této republice rozluštit problém, aby lidé, kteří chtějí pracovat, práci dostali, bude míti tytéž zásluhy, jako kdyby bojoval o novou samostatnost tohoto státu. V tom leží celá budoucnost a existence národa i státu.

Ještě bych chtěl říci jednu věc. Nebudu vcházet na další diskusi o těchto poměrech, ale připomenu jen ještě toto:

Slavný senáte! Mne se po řadu let, co zde sedím, velmi trpce dotýká, když vidím, že se zrovna okatým způsobem dává najevo, že senát je instituce druhořadá, namnoze podřadná, že na něm nezáleží. Promiňte laskavě, když jsem viděl v první velké zahajovací schůzi, že se tu objevil z ministrů na chviličku pan ministr financí, na chviličku pan ministr Franke - to přiznávám k jejich cti - na chviličku pan ministr Dérera jinak jsem tu neviděl nikoho, a jenom tu debatujeme při prázdných ministerských lavicích, jako by na senátu vůbec nezáleželo, zdá se mi, že je to ponižující. Mám dojem, že je tím senát také sám trochu vinen, protože nepoužil ani toho skromného práva, které má, aby v takových fázích, kdy jeho zástupci vládní a po případě i státotvorné oposice jsou přesvědčeni, že něco neklape, neaportoval poslušně všechno, co mu dává poslanecká sněmovna a vláda. Jinak ztrácí nárok na svou existenci a stává se sborem zbytečným. Jestliže by to mělo být tak, abychom byli pouhým odvarem poslanecké sněmovny, pak jsme povinni v zájmu národa a státu, abychom řekli o své rozpuštění. (Hlasy: O tom se mluví 17, 18 let!) Správně, pane kolego. Přál bych si, aby to vyšlo ze solidární vůle všech. My jako státu oddaná oposice jsme ochotni spolupracovat, aby se senátu dostalo práv, která mu patří. Je třeba, aby si senát zachoval nejen význam, který mu ústava určila, nýbrž abychom šli po př. tak daleko, abychom se stali korektivem celého jednání jako senát francouzský. Sedí zde, poctivě přiznávám, řada vynikajících lidí, kteří jsou politicky schopní, zralí, velkého hospodářského rozhledu - nevím tedy, proč bychom měli býti degradováni na pouhé politické pensisty! Před veřejností je to stav neudržitelný a před naším vlastním sebevědomím rovněž.

Řekl bych zároveň, že vážnost senátu by vzrostla od té chvíle, kdyby se jednou odstoupilo od zmechanisování parlamentní práce. Je potřebí k tomu, aby se prvé čtení a projednávání osnovy nedělo v uzavřené místnosti výborové, nýbrž v senátním plenu, jako se tyto věci řeší v jiných parlamentech. Věřte, že by se pak situace značně změnila. Při takovémto projednávání nemohla by už vláda zůstati klidně sedět a mít vědomí, že bude mít za všech okolností bezpečnou hlasovací většinu. Při veřejném projednávání každého bodu, každé věty a každého ustanovení by si veřejnost a svědomí dovedly vynutit, že by se všichni zákonodárci stavěli k hlasování nikoli podle příkazu politické strany, nýbrž podle příkazu svého vlastního rozumu a přesvědčení. Tím okamžikem, kdy bude vláda nucena, aby si pro každé hlasování získávala většinu, stoupne také prestiž zákonodárných sborů a důvěra veřejnosti v celé takovéto zřízení.

K rozpočtu samému bych ještě řekl: My jako oposice máme ovšem právo nehlasovat pro rozpočet. To právo oposici patří. U nás je to zároveň projevem, že nemáme důvěry k režimu, proti kterému dva roky bojujeme se vší tvrdostí, ale on proti nám také se vší tvrdostí, My tedy pro rozpočet hlasovat nebudeme s výjimkou kapitoly ministerstva národní obrany. Jsme přesvědčeni, že v tom se splňuje jediný náš postulát, že v letošním roce povoluje vláda na národní obranu všechny hodnoty, kterých je třeba k vyzbrojení armády a celého. národa. Pro kapitolu národní obrany budeme všichni z našeho klubu solidárně hlasovat.

A teď mi dovolte, abych řekl ještě jednu poznámku k některým námětům, které jsem zde slyšel s tribuny a které se po případě objevují v tisku, zrovna jako se o tom mluví venku a jak o tom udělal projev pan ministr Krofta: o tak zv. vyrovnání s národnostními menšinami. Já pořád nemohu dobře pochopit, co to znamená. My jsme přece po ustavení tohoto státu ústavou zaručili národnostním menšinám všecka občanská práva jako sobě. Neudělali jsme druhořadé občany, umožnili jsme, že každý příslušník jinonárodní menšiny může u nás dosáhnouti každého veřejného místa. My jsme byli tak liberální, řekl bych, že jsme v ústavě nevyhradili ani to, že president republiky by musil být z našeho národa. Tam takového ustanovení není. Tedy do nejširších konsekvencí dali jsme všechny možnosti a schvalovali jsme, aby děti jinonárodních menšin mohly býti vychovávány ve svém mateřském jazyce na všech stupních školských, ve školách obecných, středních a vysokých. Dali jsme tolik, co žádný jiný stát nebo národ státní nedal. Nebudu to vypočítávat, vážený senáte. Jinonárodní menšiny si nemohou v tomto smyslu stěžovat. Dali jsme jim možnost dosahovati všech míst v úřadech. Jestliže jsou námitky se strany některé národnostní menšiny, že nemá tolik míst v úřadech, kolik připadá na její početnost, snad to také vězí v něčem jiném, než že by se nechtěli její příslušníci přijímat. My žádáme od nich naprostou a dobrou znalost státního jazyka. Tím však nežádáme nic mimořádného. Jaký bychom to byli stát, kdybychom nevyžadovali, aby ovládal úředník, který státu slouží a od něho bere svou obživu, jazyk toho národa, který ten stát vybojoval, a to i proti vůli národnostních menšin?

My jsme tak Ioyální, že jsme neprotestovali ani tehdy, když vláda udělala v tomto smyslu určitá ulehčení. Jděte se podívat do zněmčeného území; já snad o tom mohu mluvit, jezdím tam 30 roků a. znám osobní poměry i věcné. Na jedné straně se mně říká hlavně z německých řad, že se děje určitá křivda a že se musí vyrovnat, a na druhé straně já tam vidím, že solidárně, bez rozdílí stran se tam projevuje přímo živelný odpor proti každému českému slovu, proti každému českému nápisu, proti každému označení oba nebo obecního úřadu státním jazykem. A žij: tam přece také příslušníci toho národa, který za svobodu československé republiky krvácel

My nemůžeme přistoupiti, chceme-li být národem před dějinami, na to, aby v tomto státě na kterémkoli místě třeba jenom jediný náš příslušník nemohl se dovolat svého práva a spravedlnosti a všeho ostatního ve svém vlastním, státním jazyce. To si musí němečtí kolegové ujasnit. My je nechceme utlačovat, ale musí si zvyknout, že v tomto případě nemůžeme ustoupit, poněvadž podle našeho nejvnitrnějšího přesvědčení tato republika má svůj raison ďétre jenom tak dlouho, pokud bude státem národním. Proto vedeme boj proti státu národnostnímu. Jsme si vědomi, kdyby to byl stát národnostní - podívejte se, vážení pánové, do poměrů evropských - kam by inklinovali mnozí a mnozí příslušníci menšin? Do přilehlých, jim blízkých národních států. A kde bychom zůstali my, ten zbytek Čechů a Slováků?! To jsou věci na pováženou, ty se nedají odbývat nějakou stranickou floskulí nebo okamžitou tísní ve vládních kruzích, abychom toto dělali. Ale ani v hospodářském smyslu nemůže na nás býti stížností, a proto odmítám všechna taková tvrzení. Vyvrátili to ministři československé republiky, pan.ministr inž. Nečas, pan předseda vlády a pan ministr financí, že by se do tzv. německých oblastí dávalo méně. Naopak, když vidím snahu, aby se sanovala Centrální banka německých spořitelen, kde to nebude malá částka, vyzývám: Ať mně povědí pánové analogický případ z ciziny. Nevedeme proti tomu úporný boj proto, poněvadž jsme přesvědčeni, že když by měl postihnouti hospodářský debakl malého a středního německého člověka, jsme také ochotni pomoci. Ale nemůžeme zadat jediné z těch práv, pro něž jsme šli do odboje proti Rakousku, pro něž tolik lidí po-mřelo na bojištích, v rakouských kriminálech a pod. a pro něž jsme se angažovali my i.svými majetky a vším, čím jsme mohli, po převratu, abychom udrželi nerušený chod svobodné československé administrativy. Já jsem velmi znalý poměrů v pohraničních krajinách a vím, jak to tam vypadá. Podívejte se, po převratu ukazovali mnozí "němečtí občané této republiky trochu více pochopení než dnes. Kdo tam šel, viděl-, že se v některých okresech začaly objevovat české nápisy na firmách živnostníka a obchodníka, na veřejné místnosti, která je koncesována, jako je hostinec. Podívejte se, jak se dnes poměry změnily, a vy, kteří snad tuto práci neděláte, jděte se podívat k zemskému úřadu a k ministerstvu vnitra, v kolika německých obcích zápasíme o samozřejmost, aby všude na jejich radnicích byl také český nápis..městský úřad" nebo..obecní úřad". To je špatná ouvertura k vyrovnávání. či máme jako za staré éry stále slevovat," až přijdeme k tomu, že budeme ve, svém vlastním státě národem druhořadým? Neznám jediného státu, který by si mohl takovouto věc bez vlastní zkázy dovoliti. Jsou státy, kde žijí vedle sebe dva národy, které také v minulosti podnikaly boj o vybudování svého státu, ale ve smyslu státního národa se považují za nedělitelný celek. Také my se Slováky jsme jedním a jediným státním národem a považujeme území republiky za nedělitelný celek, který se autonomně, pokud zde budeme a pokud budeme moci mluvit ke svědomí národa, nesmí rozděliti, poněvadž by to znamenalo počátek konců samostatnosti československé republiky. My jsme ji za strašně těžkých poměrů tvořili a jsme povinni to, co nám 28. říjen 1918 přinesl a dal, co jsme namnoze podědili jako výsledek největších obětí, které byly dány na oltář vlasti, zachovati nejen svým dětem, ale veškeré budoucností, aby jednou, až se propadnou naše hroby a až nové generace půjdou po trávnících našich starých hřbitovů, byly to generace československé, silné, sebevědomé a svobodné. (Potlesk.)