Dále, jak si vláda počíná v otázce, která dnes zajímá celý svět, poněvadž se vidí, že tam nejde jenom o hranice Madridu, o hranice Valencie, nýbrž že tam jde také o hranice Československa, Prahy, Paříže, Londýna a všech ostatních měst. Tam se brání legální vláda proti zločinným generálským vrahům, nelze to jinak nazvat, pánové. Co se tam dělo na mostě z Irunu do Francie, v Badajozu nebo v poraženém Irunu, to nelze nazvat válečným hrdinstvím, to je vraždění bezbranných lidí, žen a dětí na útěku do Francie. Bylo jich několik tisíc. Kdyby se jim podařilo utéci do Francie, nemohlo by to míti vliv na to, zdali zvítězí Franco nebo Azaňa s Caballerem, a oni přesto do nich pustí mašinkvery! V tom Badajozu padlo na 2.000 lidí, většinou žen a starců. A konečně připomínám jednu věc: v červenci to propuklo, celý srpen jak listy pana Silbersteina von Mutějovic, tak listy pana Kohna jinak Kahánka a tak listy dr. Kramáře psaly o zavraždění Unamuny, věhlasného spisovatele a profesora, kterého zná celý kulturní svět. Ukázalo se však, že nejen nebyl zavražděn, nýbrž vůbec se ze Salamanky nepohnul. Až najednou má interview s katolickým referentem a odsoudí barbarství Francovy falangy a všech jeho pomocníků. Dostaneme zprávu během týdne, že Unamuno je mrtev a listy pana Silbersteina, dr. Kohna vulgo Kahánka - ticho - "Národní listy" - ticho. Nevidíte, na které straně je pravda, právo, spravedlnost a pokrok? A prosím, když u nás dobrovolně jdou lidé, chytnou-li se, jsou zatýkáni. Vykládáte, že 1.500 dostali a 50 peset denně že se slibovalo. Rád bych vás viděl, kteří bez přesvědčení půjdete tam, kde víte, že tam můžete dostat z kulometu 8 nebo 10 kulek do hlavy, nevím, jak si to představujete, tam nejsou naši dobrovolníci v zásobovacích odděleních, jako byli ve světové válce feláci a ti, co měli známé a frontu neviděli. Tam jdou do fronty.

Druhá věc: Mám tu výrok okr. úřadu v Čáslavi. Slečna Marie Běhounková, bytem ve Žlebech, je vinna, že společně s Marií Jelínkovou prováděla po Žlebech dne 1. prosince 1936 veřejnou sbírku ve prospěch španělských bojujících dělníků, aniž by tato sbírka byla úředně povolena, a trestá se 200 Kč pokuty nebo 14 dny vězení. Prosím, londýnské zprávy, londýnští ministři potvrzují, že vrah německého lidu tam posílá desetitisíce vyzbrojených SA a SS oddílů, z nichž někteří jsou také zklamáni a přeběhli k revolucionářům. Londýnské zprávy, které se snaží býti nejméně stranické, potvrzují, že tisíce a tisíce bojovníků tam bylo posláno Mussolinim, tímto Kulturträgrem do Habeše, a u nás v Československé republice, kde sedí vyslanec legální vlády Azaňovy a Caballerovy a u níž jest vyslanec Československé vlády ve Španělsku, jsou trestány sbírky pro obranný legální boj této legální vlády proti generálským vrahům. Tentýž úřad odsoudil živnostníka Pelikána - tedy byl to živnostník, nikoli komunista - ke 200 Kč pokuty pro tentýž delikt. Myslím, že to není důstojné vlády demokratické republiky, vlády, která je členem Společnosti národů, jejíž členem je také Azaňova a Caballerova vláda ve Španělsku, nýbrž že tj. vyložený čin podpory těch, kteří se proti vládě dopouštějí činů podle našich a jistě i tamějších zákonů, které se trestají, když ne šibenicí, tedy několika lety vězení.

Na konec svého referátu chci se zmíniti o této věci. Noviny jsou plné zpráv o rozvratnictví a podvratnictví komunistické strany. Dokonce my dnes chceme, aby podle návrhu aktivního ministra se parcelovalo nad 50 ha půdy, aby byly zachráněny statisíce chudáků jak na venkově, tak také těch, kteří by se přestěhovali z měst, poněvadž ve městech nedostanou práci. Dokonce se píše v listech nejsilnější strany agrární: Chraňte dědiny, domácnosti a rodiny proti bolševickému moru!

Pan referent se zde nakonec zmínil o sanačních prostředcích a řekl, že nejen tam ti dostali tolik a tolik desítek miliónů, nýbrž že i tito tu dostali desítky miliónů na sanaci Kooperativy. Vy jste vládní, jste všichni vlastenci, kdežto my rozvratníci, ale vy jste vlastenci jen dotud, dokud jste té vlasti u vemene; ale jakmile jí máte něco donést, aby nechcípla na tuberkulózu, to jste hned konzumenty a my rozvratníky. Dokažte nám, že jste nám dali tisíc nebo deset tisíc, třebaže máme také svá družstva a podniky! (Sen. Sechtr: To jste mohli dostat od jiného!) Ale z vašich zdrojů to nejde, nýbrž ze zdrojů Československé republiky.

Fakt je, že účetní uzávěrka dokazuje, že by se mělo ve státním hospodaření provětrat a krajně zamezit používání veřejných peněz na sanaci ať Žiliny nebo Užhorodu a na sanaci ať těch nebo vašich družstev. (Potlesk komunistických senátorů.)

Místopředseda dr. Heller (zvoní): Slovo má pan sen. Krejčí.

Sen. Krejčí: Slavný senáte!

Ve chvílích, kdy se zahraniční situace více a více zamotává a kdy by se měl každý věrně smýšlející příslušník našeho státu snažiti o uklidnění vnitropolitických poměrů, v té chvíli nemá některý tisk nic pilnějšího na práci, než jak seštvat jednotlivé politické skupiny, které jsou především povolány k tomu, aby se staraly o zabezpečení státu a o klidný vývoj poměrů vnitřních, abychom se mohli dostat z hospodářské mizérie do lepších poměrů. K cíli kalení vod je každá věc dobrá; dělá-li to opozice, no tož, copak může dělat, co od ní můžete čekat? Dělá to proto, že není ve vládě, a proto všechno, co vláda dělá, je špatné. Horší je, když se dá opozicí ovlivňovati nejsilnější strana, strana v politice vedoucí, a když má čas od času tentýž nervózní záchvat. Ale těmto nervózním záchvatům dovede nakonec podlehnout i zpravodaj, který ve svém referátě užije slov, jichž jako zpravodaj neměl práva užíti.

Pan kol. Modráček může míti jakýkoli soukromý názor na sanaci nebo nesanaci peněžních ústavů, družstev a jiných hospodářských podniků, v tom mu nemůžeme brániti, ale jako zpravodaj nemá své soukromé názory uplatňovati, zvláště když jde o věc, kterou provedla celá vláda, aby splnila zákon, na němž se před více než 12 roky usnesly obě komory zákonodárného sboru.

V r. 1924 byl usnesen zákon ze dne 9. října, čís. 237, o fondu pro zmírnění přechodných ztrát. Podle tohoto zákona je stát povinen po 40 roků vkládati do rozpočtu po 50 mil. Kč. Podle tohoto zákona jsou povinní vkladatelé platiti tomuto fondu 1,5% z připsaných nebo vybraných vkladů. Podle tohoto zákona jsou všechna družstva povinna dát 10% ze svého zisku tomuto fondu. Podle tohoto zákona peněžní ústavy i ty, které nepotřebovaly sanace, musily převzíti podle svých vkladů určité množství 4%ních titrů sanačního fondu. Jsem předsedou dozorčí rady v Kampeličce, která nežádala a nepotřebovala žádat o sanaci, ani o haléř a musila převzíti za 15.000 Kč sanačních titrů, vyplatiti je v hotovosti al pari, má je zúročeny 4%, a to i tehdy, kdy platila z fondu 5%, takže na tom 1% ročně prodělává. Družstva sanovaná a stejně tak i banky, záložny a spořitelny dostaly jednu třetinu v hotovosti a dvě třetiny ve 4%ních sanačních titrech.

Co bylo základem sanačního zákona? Když za války při velké pletoře peněz vkladatelé nosili do peněžních ústavů své náklady a tyto je neměly možnosti rozpůjčiti, poněvadž podnikavost zde nebyla, ježto bylo všude peněz jako hadrů, nikdo si nedlužil, v té době poštovní spořitelna vídeňská přijala vklady na budoucí válečnou půjčku a úrokovala je 5%. Tak tomu bylo i v předchozích válečných půjčkách, a tak to bylo obmýšleno při nové půjčce. Ale nežli k ní došlo, Rakousko se zhroutilo, k této půjčce už nedošlo a českým spořitelnám zbylo ve vídeňské poštovní spořitelně 1.300 mil. korun. Proč tam tyto zálohy dávali? Dlužno připomenouti, proč je tam dávali. Poněvadž vídeňská poštovní spořitelna z nich poskytovala 5%ní úrok. Když se Rakousko zhroutilo politicky, mocensky, nezhroutilo se ihned finančně, trvalo to nějaký čas, a v té době poštovní spořitelna vídeňská německým ústavům, které byly na našem území, vracela v hotovosti tyto zálohy. Českým peněžním ústavům je nevracela. Mezitím se Rakousko zhroutilo, takže 100 rakouských korun se rovnalo našim 4 haléřům. A v té době vyplatila poštovní spořitelna těmito znehodnocenými penězi naše spořitelny. Co tedy měla naše státní správa na výběr? Nechat české spořitelny na ráz ožebračit o 1.300 mil. korun a nechat řadu jiných peněžních ústavů utrpěti ztráty, které nastaly v r. 1922 provedením devalvace? Pan zpravodaj kol. Modráček ve svém nitru je asi přesvědčen, že ve všech peněžních ústavech a družstvech, která potřebovala sanaci, se snad nedobře hospodařilo, že tam byli neschopní úředníci, anebo že tyto instituce, které vyžadovali sanace, byly zbytečné nebo neschopné. Tak tomu není.

Správně to vystihl pan ministr dr. Engliš, když 19. března r. 1930 v rozpočtovém výboru řekl toto: "Půjčím-li na statek, který má cenu 100, do výše 80, není to lehkomyslnost. Jestliže však cena statku klesne mezitím na 50, je tu ohroženo, vlastně ztraceno 30." A teď se ptá: "Kde je tu počátek lehkomyslnosti, kde je počátek viny?"

Jistá banka půjčila velkému továrnímu průmyslu, kde pracovalo 6.000 lidí, značně velikou částku. Na rozsah továrny, na rozsah jejích zaměstnanců, na její obchody to nebylo mnoho. Ale mezitím nastala devalvace; každý, kdo měl na skladě zboží od továrny na úvěr koupené, utrpěl na něm ztrátu, s továrnou se vyrovnal, továrna pak to hodila na krk bance, banka si tam dala svého ředitele, a místo 6.000 lidí tam pracovalo 300 dělníků. Banka se snažila továrnu prodati, nemohla ji prodati, poněvadž se jí nabízela třetina uvěřeného kapitálu a byli tam ještě jiní věřitelé, a i kdyby se s tou jednou třetinou spokojila ona, nemohla odepsati milión na svém účtu. Tenkráte všechno naše peněžnictví stálo na příliš vratkých nohou. Podle bankovního zákona a podle zákona o společenstvech, jakmile vím, že mám podkrytou bilanci, kdybych jedinou korunu přijal na vkladu a vím, že ji nemohu vrátiti, jsem trestán, jsem povinen ohlásiti insolvenci, jsem povinen žádati o příročí, zkrátka hledati pomoc nebo ohlásiti konkurz. Kdyby se to mělo prováděti tak, pak jsme ke konci r. 1924 museli zavříti všechny peněžní ústavy. Co by pak ovšem následovalo? Zhroutila by se nejen práce 50 až 60 roků trvající, nýbrž i veškeré hospodářství. V té době padly tři banky: Bohemia, Pozemková banka a Moravskoslezská banka. Lidí se zmocnila panika. V Praze za týden bylo vybráno z pražských peněžních ústavů 296 mil. Kč, i na Pražskou městskou spořitelnu, ústav tak výborně vedený, tak bohatě fondovaný, byl veden útok vkladatelů. Za těchto okolností nezbylo nic jiného, než aby vláda přišla se sanačním zákonem. Pro koho to dělala? Pro banky, které se octly v nesnázi, pro záložny, spořitelny a družstva? Pro udržení všeho hospodářského života.

Co myslíte, pánové, když 296 mil. Kč bylo vybráno za týden z peněžních ústavů pražských, jak asi dlouho trvalo, nežli se vkladatelé uklidnili, nežli je přinesli zase zpět? Někdo je přinesl za měsíc, někdo za čtvrt roku, mezitím je thesauroval. Ale kdyby se pokračovalo takovýmto způsobem ve větším měřítku, jak by byly mohly banky poskytnouti úvěr továrnám, průmyslu a všemu hospodářskému podnikání? Pak by nám nezaměstnanost v r. 1929 nemusela nastati z nedostatečné poptávky po zboží, pak by přišla již v r. 1924, kdy byla poptávka po zboží veliká, ale toto zboží nabylo by možno vyrobiti, poněvadž nebyl dostatek úvěru. Mělo se dojíti k tomu, aby práce 60 roků trvající se zhroutila? Když vyšel zákon v r. 1873 o družstvech, pracovalo se na zakládání kampeliček a občanských záložen. To vyžadovalo bezesné noci práce zadarmo od funkcionářů, kteří pracovali, aby něco vydupali. Ve Vlašimi máme občanskou záložnu přes 100 roků, v Polné rovněž přes 100 roků. To je práce, co to lidé zadarmo udělali, a toto se mělo všechno zhroutiti? Kam bychom přišli? Vezmeme-li poměry na východ od Bratislavy, vidíme čím dále, tím řidší síť peněžních ústavů. Tím více tam bují lichva a lichváři, kteří půjčují. V Rumunsku je to ještě horší, tam není vůbec peněžních ústavů a věřitelem je buď bojar nebo žid. Na východním Slovensku a na Podk. Rusi se půjčuje od Sv. Jiří do Sv. Jana Křtitele - na tak krátkou dobu - a úroky dělají 30 až 50%. Podkarpatská banka půjčuje nebo půjčovala na 15% a neměla dostatek prostředků, aby mohla uspokojiti dlužníky, vyhověti jejich žádostem o úvěr, protože byla ještě mnohem lacinější než všecky ostatní. Musilo se něco dělati a proto byl vydán zákon o zemědělských pokladnicích, aby se udělalo něco po způsobu našich hospodářských záložen. Zkrátka nemohli jsme trpěti, aby se něco zhroutilo, naopak jsme musili zříditi nové ústavy, abychom saturovali hospodářský život, aby si každý mohl vypůjčiti a pokračovati ve svém podnikání.

To byl důvod, proč se dělal sanační zákon. Sanační zákony se prováděly podle možností a sanace se poskytovaly z prostředků a také podle vlivu a tak se sanovalo družstevnictví jedno, druhé a třetí, ale tzv. lidové družstevnictví bylo odstrkováno pořád nazad, až k tomu došlo teď. My jsme si v lidovém družstevnictví na to platili 12 roků a budeme platit dále - zákon má 40 letou platnost. Platili jsme stejně tím, že jsme převzali 4%ní titry v době, kdy jsme platili ze vkladů 5%. Když naše kampelička vykáže 5.000 zisku, připíše 4.500 Kč a 500 Kč musí odevzdati na sanační fond. Naši vkladatelé stejně mají sraženo 0,5%. Jeden a 0,5 procenta se dává sanačnímu fondu, který je zřízen zákonem z 10. října č. 238. To je zákon pro futuro, kdežto tento byl pro minulost.

Tedy nic se nestalo nezákonného, nýbrž sanace Svazu hospodářských družstev byla vlastně dokončením sanačního díla, které započalo r. 1924, ale pro různé překážky mohlo býti dokončeno teprve teď.

Pan zpravodaj může jako soukromník míti o tom různý názor, ale jako zpravodaj nemůže kritizovati, co se provádí podle znění zákona a v jeho rámci. Pan zpravodaj užil slov trochu krutých. Řekl - jen tak z paměti cituji - že když některé družstevnictví není schopno života, mají se propustiti neschopní úředníci a že se má to družstevnictví zašlápnout jako nepotřebné a neschopné. Pane zpravodaji, nejde tu o to které družstevnictví, nejde o ten který svaz družstevní, jde o ty, kdož jsou hospodářsky zúčastněni na tomto svazu, a vezmeme-li tu širší měřítko, poněvadž sanováno bylo všecko, nejen družstva, nýbrž také záložny, spořitelny a banky, musilo by se zašlapati všecko podle vašeho názoru a tu bychom byli také zašlapali. (Zpravodaj sen. Modráček: Já jsem také v čele záložny, která nebyla sanována!) Já jsem také v čele záložny, která ani haléř nežádala, ani nedostala, ač existovala celou válku. (Zpravodaj sen. Modráček: Tedy nebyly všecky sanovány, jen mluvit správně!) Byly sanovány záložny všech směrů. A právě že jsou tu i zdravé, jsou schopny sanovat, co je slabé. Nemůžeme říci, aby bylo ničeno to, co je slabé, neschopné života. Nejsme v Číně, abychom ničili děti neschopné života, naopak u nás se slabým dětem věnuje více pozornosti. Také tomu hospodářsky slabému se mělo věnovati více pozornosti a také se věnovalo.

Zákon z r. 1924 byl omezen většinou v posl. sněmovně a senátě, a pokud se pamatuji, tehdy vaše strana byla taktéž ve vládě, také pro zákon hlasovala. Mohl by pan zpravodaj přijíti s návrhem, aby zákon byl novelizován, zrušen nebo já nevím co, mohl by navrhovati zastavení účinnosti zákona, ale co se v rámci zákona provádí cestou zákonnou, cestou legální, pan zpravodaj právo vytýkati nemá.

Místopředseda dr. Heller (zvoní): Debata je skončena.

Dávám slovo k doslovu panu zpravodaji.

Zpravodaj sen. Modráček: Slavný senáte!

Debata byla celkem krátká, ale byly v ní uvedeny moc pestré věci, tak pestré, že se jimi nemohu zabývati z pochopitelných důvodů, a také nechci prodlužovati dnešní jednání. Ale musím přece jen na něco reagovati.

Především není pravda, jak tvrdil pan kol. Kvasnička, že jsem kritizoval státní závěrečný účet. Ten jsem nekritizoval a nemám jej proč kritizovati, naopak musím zde o něm pronésti největší pochvalu, jak jsem to učinil již v rozpočtovém výboru. Ten účet je právě letos velice podrobný, je rozmnožen ještě o nové oddíly, které nás ještě lépe informují o hospodářském stavu státu, je poctivý, nemůžeme mu naprosto nic vytýkati, byl také dodán včas, takže jsme mohli použíti jeho výsledků při projednávání státního rozpočtu na rok letošní. Mě ani nenapadlo, abych kritizoval státní závěrečný účet. Je pravda, že jeho výsledky nejsou pěkné, ale každý rozumný člověk, ať už je sebe větším opozičníkem, chce-li býti objektivní, musí uznati, že výsledky státního hospodaření nemohly býti pěkné, když poměry byly bídné. Není možno učiniti z hospodářské mizérie růžovou bilanci. Za to nemůže vláda. Proto doporučuji, aby státní závěrečný účet byl schválen, poněvadž nemohu říci, že by byla vláda zavinila špatný stav. Vláda nezavinila hospodářskou krizi, ta sem přišla z ostatního světa, možná že jsme také dělali špatnou politiku, že hospodářská krize mohla býti tím nebo oním zmenšena. Tj. jiná otázka, to není jen otázka vlády, nýbrž také Národního shromáždění, opozice i vládních stran. Vždyť dnešní opozičníci byli dříve ve vládní straně a třeba také obráceně. Ale není možno říci, že by byla vláda zavinila špatný stav financí r. 1935. Proto vyžaduje a je to mou povinností nejen jako příslušníka vládní strany, nýbrž jako politika, který musí věci posuzovati a posuzuje správně a spravedlivě, doporučiti, aby výsledky státního hospodaření za rok, který byl tak špatný, byly schváleny.

Pan kol. Krejčí, který se přihlásil naposled, mával do prázdného vzduchu. On nám zde široce vykládal podstatu sanačních zákonů, špatný stav peněžních a jiných podniků, které prožily světovou válku, nutnost jejich sanace atd. O tom všem jsem nemluvil. Já jsem nekritizoval, že byla prováděna sanace, řekl jsem naopak, že to byl velkorysý plán, zabezpečiti podniky proti zhroucení, vkladatele proti jejich poškození, a že ten plán byl odůvodněný, já jej schvaluji. Ale, pánové, oč běží, je něco jiného. Já jsem mluvil o tom, že sanace nebyla prováděna obezřetně, výslovně jsem několikráte řekl, že když se sanoval podnik, mělo se zkoumati, jak byl veden, a když byl veden špatně, že se měla udělati náprava, poněvadž měli dávat tam, kde byla udělána náprava ve vedení. Zejména se udělala chyba, že se sanovaly podniky a dávaly peníze - máme případy, že to dělalo stamilióny - a při tom se nechalo vedení při starém, a to znovu špatně hospodařilo. Vždyť Občanská záložna na Vinohradech také byla sanována, ale tam byli chytřejší, tam odškodňovali vkladatele, ale bylo tam tolik hnoje, že to nechtěli udržet na životě. Jde o to, že když se sanovalo, měl se zároveň dělat pořádek, špatné živly měly býti z těch podniků odstraněny. Ale to právě se nedělalo, aspoň ne ve všech případech, jak ukazuje případ Centralbanky německých spořitelen a Karlovarské spolkové banky a také některých peněžních podniků československých. A teď najednou pan sen. Krejčí říká, že jako referent mám přece mluviti objektivně, že nemám zde vytýkati věci, které se snad dotýkají jedné vládní strany, nebo nemám prostě kritizovat, že jsou neb byla sanována družstva, která na to mají nárok podle zákonů z r. 1924. Chci upozorniti pana kolegu znovu na to, že sanace, o níž jde - já nevím, je-li to pravda, řekl jsem, že nevím, zda těch 35 mil. Kč dala vláda na sanaci lidových družstev, neděje se podle zákonů sanačních, nýbrž že je to mimořádná sanace již sanovaného družstva, poněvadž ta zákonitá sanace podle zákonů z roku 1924 jest vyčerpána, titry jsou rozdány a již žádné zde nejsou. A právě o tom zde mluvím. Totéž jest u banky německých spořitelen, najednou má býti prováděna nová sanace po sanaci, která byla již provedena podle zákona z r. 1924. A to se stalo i v řadě jiných případů. Je-li tomu tak - možná, že je to dobře, že to vláda činí, já jsem to nevytýkal - pak se pan kol. Krejčí zbytečně rozčiluje. Nevím, proč vláda dává těch 35 miliónů Kč, možná, že je to odůvodněné, ale já jsem pravil jen tolik, že když jedna strana vytýká druhé, že vláda dává tolik a tolik miliónů na sanaci mimořádně, nebo dává některé straně dary, má se podívati do vlastního oka, nemá-li tam také břevno. Vytýkalo-li se lidové straně ze strany agrární něco podobného, ať si páni vzpomenou, jsou to dva roky, kdy jsem kritizoval ostře těch 30 mil. Kč, kdy vláda bez vědomí sněmovny pověřila agrární Centrokooperativu, aby rozdala na účet státu někomu - nevím, komu - 30 mil. Kč. Aniž bychom měli o té věci nějaké vysvětlení, každý rok se dává do rozpočtu 10 mil. Kč na úplatu tohoto daru. Řekl jsem, že nikdo není oprávněn vyčítati, že vláda dá na nějakou sanaci 35 mil. Kč, když sám má také takové položky pod různými tituly. Nic více jsem neříkal a pravím znovu, že nevím, je-li to pravda, to budu viděti, až dostanu do rukou státní závěrečný účet za rok 1936. Prosil bych pana kol. Krejčího, aby po druhé nedělal dlouhatánskou přednášku o sanačních zákonech, když nejde o věc, která podle těchto zákonů je prováděna.

Já se zde také musím ovšem pozastaviti nad tím, že ačkoli stav finanční byl v r. 1935 špatný, ještě se zbytečně nadsazuje. Pan kol. Kvasnička udělal deficit státní ještě o něco větší. Mluví o 3 miliardách. Já mu pravím, že zase tolik to není. Kdyby vzal do ruky tužku a spočítal, oč vzrostl státní dluh za léta 1934 a 1935, viděl by, že je to okrouhle 1.800 mil. Kč. K tomu bychom musili připočítat zálohy Poštovní spořitelny, které proti r. 1934 vzrostly a činí, dejme tomu - nemám po ruce uzávěrku za r. 1934 - 600 nebo 700 mil. Kč, pak je to 2.400 až 2.500 mil. Kč a ne 3 miliardy. Je to také dost, přiznávám, ale je třeba, abychom si tu bídu nedělali zbytečně větší, když už je dost velká tak, jak je v účtech vedena.

Vytýká se také špatné hospodaření. Včera to byl z německé strany pan kol. Maixner a teď pan prof. Kvasnička a j. Už jsem mluvil o tom, že není možno obviňovat vládu ze špatného výsledku hospodaření v r. 1935, poněvadž to bylo zaviněno poměry, ale chci k tomu připomenout: Můžeme být rádi, že o těchto věcech zde můžeme volně psát a mluvit. To se neděje v každém státě. Víte, že se v sousedství neuveřejňují rozpočty ani účetní uzávěrky státní? Znáte za poslední léta rozpočet Německé říše, víte něco o jejím státním závěrečném účtu? Víte o něčem podobném z Itálie, kterou dnes tak hrozně chválí továrník Baťa? V Itálii přece neuveřejňují ani výkazy Národní banky! Nevíme určitě, jaké dluhy má Itálie. (Sen. Kreibich: A kdyby to někdo uveřejnil, byla by to velezrada!) Ano, tam se o tom nesmí mluvit.

Musíme si přiznat, že také děláme dluhy a že není všechno u nás v nejlepším pořádku, ale je u nás aspoň trochu stylu. Buďme rádi, že to můžeme kritizovat, poněvadž když kritizujeme, můžeme to také napravit. Ale tam, kde se o tom nesmí mluvit a nikdo se o tom nedoví, jen se to tuší, poněvadž se to nesmí uveřejňovat, tam jdou ke koncům, které budou - možná, že se toho všichni dočkáme - velmi zlé přesto, že tam vypadá hospodářský život konsolidovaně. Je tam málo nezaměstnaných, víme také proč, ale konce tam mohou být daleko horší než tam, kde se o tom může volně mluvit. (Výkřiky.)

Ještě něco tu pan prof. Kvasnička vytýkal: státní podnikání. Pánové a dámy! To je otázka, kterou nevyřeší ani fašismus, ani jiný ismus, tu vyřeší hospodářské potřeby státní a národní. Podniky státní a veřejné se budou a budou rozšiřovat nikoliv proto, že by je socialisté chtěli nebo vyvolávali, nýbrž proto, že toho vyžadují veřejné zájmy. Odstraňte elektriku z pražských ulic! Budete pro to hlasovat? Bude pan kol. Kvasnička pro to, aby se elektrické podniky dostaly do rukou soukromé společnosti? Vím, že by ani sám pro to nehlasoval. Totéž platí o státních drahách. Můžeme je dát soukromé společnosti, když víme, jak ohromné státní zájmy na nich spočívají nejen v době míru, nýbrž také v době války? O tom rozhodují skutečné poměry a nutnosti a nebudou o tom rozhodovat deficity toho neb onoho podniku. Ale chci zde říci p. prof. Kvasničkovi: Myslí-li, že soukromé hospodářství je tak výborné a tak zdravé, ať se zeptá v Živnostenské bance, jaké ztráty utrpěla ona i jiné banky právě v soukromém hospodářství.

Největší hniloba po válce se zahnízdila v soukromém podnikatelství. A když jsem zde mluvil o tom, že byl sanačními zákony udělán velkolepý pokus o ozdravění hospodářského života, pak jsem měl při tom na zřeteli ty nezaviněné ztráty, které byly způsobeny tisíci špatnými podnikateli, hazardéry, kteří zneužívali úvěru, kteří si vypůjčovali peníze a pak je neplatili a přivedli nejenom své vlastní podniky, nýbrž ovšem i peněžní ústavy, a kolikráte poměrně malé, do bankrotu.

Tedy tzv. firma akciová, družstevní nebo společnost s ručením obmezeným sama o sobě není žádným hospodářským zlem, právě jako není firma soukromá, Fénix a Comp., nebo řekněme Kohn, otec a syn, sama o sobě žádným nebezpečím soukromého hospodářství.

Je třeba, abychom o těchto věcech uvažovali trochu reálně a objektivně a nehledali státní neúspěchy, deficity tam, kde nevznikají. Víme, že státní podniky jsou vedeny příliš byrokraticky, víme také, že je to těžko odstranitelná vada. Nejsem přítelem toho, aby všechno bylo zestátněno. Vím, jak by stát hospodařil, kdyby se mu daly spravovat malé selské usedlosti v horách. Přirozeně občanstvo nemohlo by zaplatiti výsledky, které by z toho vyplynuly. Ale jsem přesvědčen, že půjde v tomto směru vývoj k zobecňování a bude se postupovati podle zásady, že to, co vyžaduje zájem veřejnosti a všeobecný prospěch, bude zobecňováno a zestátňováno. Proti tomu se také nikdo nebude moci postaviti, poněvadž si to vynutila sama doba a přirozený vývoj.

To, co se nehodí k veřejnému podnikání, si vynajde svoji vlastní formu, ať již individuální, družstevní, akciovou atd. Tak ty věci půjdou do budoucnosti, ale o tom dnes nebudeme mluviti.

Chtěl jsem připomenouti těchto několik slov, která jsem uvedl, a navrhuji znovu, aby státní závěrečný účet republiky Československé za r. 1935 byl schválen tak, jak byl nejvyšším účetním a kontrolním úřadem podán. (Souhlas.)

Místopředseda dr. Heller (zvoní): Budeme hlasovati.

Konstatuji, že senát je schopen se usnášeti.

Kdo souhlasí s návrhem rozpočtového výboru, aby státní závěrečný účet republiky Československé za r. 1935 spolu s účty státního bytového fondu a dávky z majetku byl schválen podle zprávy výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

Tj. většina. Návrh rozpočtového výboru se schvaluje podle zprávy výborové.

Přerušuji další projednávání pořadu schůze.

Předsednictvo senátu se usneslo podle §u 40 jedn. řádu, aby příští schůze byla svolána písemně nebo telegraficky s pořadem, jenž bude určen.

Konstatuji, že žádný návrh k tomu podán nebyl.

Končím schůzi.