Jestliže státní úředník se někde dopustí nějakých přehmatů finančního rázu nebo nějaké neopatrnosti administrativní, je hned za to trestán. Stejně bychom si měli počínati také proti veřejným funkcionářům, kteří vzali na sebe určitou odpovědnost. Také náš průmysl má v popředí začasto lidi neodpovědné a nesvědomité, kteří se nesnaží vésti jej k úspěchu, nýbrž snaží se z něho co nejvíce vytlouci pro své osobní zájmy. Uvedu jen jako příklad První brněnskou strojírnu, podnik velikého významu a také velkých finančních kapacit. Od r. 1922 až do r. 1924, tedy 3 léta po sobě vykazoval tento ústav každoročně veliké zisky. Tak např. r. 1922 vykázal na čistém zisku 28,700.000 Kč. V důsledku toho vyplatil si dividendu a ještě 10 mil. superdividendy a členům správní rady 1,344.000 Kč a řediteli také 1,344.000 Kč odměny. Ale revize potom zjistila, že nejenže nevykazoval ústav tento rok žádný zisk, nýbrž že naopak končil schodkem 25,800.000 Kč. Podobně tomu bylo roku následujícího, t. j. r. 1923. Také v tomto roce vykázal podnik 28,800.000 Kč čistého zisku, ve skutečnosti však revizí bylo zjištěno, že končil ztrátou 27,700.000 Kč. Ale v důsledku fingovaného rozpočtu dali členové správní rady zase vyplatiti 10%ní superdividendu a sami sobě si vyplatili 1,300.000 Kč odměny, a stejnou odměnu dali vyplatiti řediteli. Podobně tomu bylo i r. 1934. I v tomto roce vykazoval podnik zisk 25,600.000 Kč, ale revizí bylo zjištěno, že tento zisk neexistoval, že byl fingován a že tam byla ztráta 23,300.000 Kč. Avšak v důsledku této podvodné kalkulace si tito pánové zase vyplatili 11 mil. superdividendy, kromě obvyklé dividendy, jakož i 1,470.000 odměny členům správní rady a stejnou odměnu i řediteli.

Slavný senáte! Každý by si myslil, že když se tyto věci zjistí, že osoby, které takto spravovaly podnik, budou odstraněny z veřejného života. Bohužel, nestalo se tak. 10 let se to tajilo, aby se – pravděpodobně – způsobila beztrestnost dotčených osob. Jediné co se stalo, bylo, že ředitele – aby někdo byl tím kamenem úrazu, kdyby to propuklo – odstranili, ale teprve po 10 letech; tedy teď, když už, jak se zdá, je nebezpečí pryč, dovídá se také zasvěcená veřejnost, jak se tam hospodařilo. Ale co se stalo? Místopředseda, který takto hospodařil, je tam místopředsedou dál. Ale tento pán je také předsedou obchodní komory. Ti druzí, předseda a členové správní rady, byli aspoň tak kavalírští, že odešli a vrátili peníze. O místopředsedovi dosud však nemáme zpráv, že je vrátil.

Chci tím poukázati na to, v jakých rukách máme obchodní komory a v jakých rukách máme stamiliónové průmyslové podniky, v jakých nesvědomitých rukách, a že je třeba, aby veřejná správa, ministerstvo financí a také úsporná parlamentní komise nevšímala si jen ministerských úředníků, nýbrž aby také dávala pozor na takovéto pány, kteří nám vedou stamiliónové hospodářské podniky. (Docela správně!)

O jedné věci, která brzdí náš export, zmínil se už řečník přede mnou, pan kol. sen. Kříž, totiž o drahé dopravě. My, bohužel, máme formu republiky nevýhodnou, např. od Chebu až na východ naší republiky po komunikacích je přes 1.200 km, a přirozeně že pak není možno, aby např. odebíral náš západ dříví z Podkarpatské Rusi, i kdyby se mu dávalo zadarmo, poněvadž jeho doprava je tak drahá, že mu to znemožní.

Stejně je tomu tak s naší solí. Máme podniky, které nemohou odebírat sůl ze slatinských dolů a opatřují si ji z Německa, poněvadž jim přijde následkem levnější dopravy z Německa levněji nežli naše sůl vlastní. Jsou to, abych uvedl příklad, neštěmické podniky, které si musejí obstarávat sůl z německého Stassfurtu.

Podobně je tomu při našem dovozu z přístavů zámořských. Máme poměrně výhodně položen Hamburk, ale není možno např. do střední Moravy odebírat zboží přes Hamburk, poněvadž doprava po našich drahách, ať již z Ústí nebo Mělníka, tak ohromně zboží zdraží, že to přijde daleko levněji, když se zboží posílá přes Gdyni a polské území, poněvadž nám polské dráhy vycházejí vstříc, kdežto naše ne.

Tarifní politika, kterou provádějí naše dráhy, je zabijákem pro náš export i vnitřní obchod. Dalo by se tomu odpomoci. Nikdo za to nemůže, že je v Košicích nebo na Podkarpatské Rusi a nemůže do Prahy. Máme-li tvořiti československou a podkarpatoruskou jednotu, nesmíme trestati určité občany za to, že mají daleko do svých hlavních státních středisek. To musí nésti všechno občanstvo a stát musí to zaříditi tak, aby nastalo sblížení dalekých míst s Prahou a s centry. (Souhlas.)

Uvážíme-li vzdálenost od severu k jihu, řekněme v Čechách, na Moravě, tedy by měl býti vzdálenostní průměr asi 300 km, který by odpovídal plně placenému tarifu. Všecku další vzdálenost bychom měli odstupňovat. Řekněme, kdybychom na delší vzdálenost přiráželi 10 % na tarif podle vzdálenosti, dosáhli bychom zvýhodnění, a tím by naše východní země, Podkarpatská Rus a Slovensko se sblížily ve svých zemědělských, dřevařských atd. produktech úplně s Brnem, Prahou, a mohly by býti konkurenčně schopny, byly by spokojeny, na nikoho by nenadávaly a i stát by přišel ke svému, poněvadž doprava na drahách by mohla býti daleko silnější nežli dnes, kdy dráhy jsou pasivní, vlaky jsou dnes prázdné, poněvadž lidé to nemohou zejména na větší vzdálenosti zaplatiti.

Vzpomeňme na dobu, když byl ještě ministrem železnic pan posl. Mlčoch. Neříkám to z osobních důvodů, chraň bůh, on zvýšil tarify, poněvadž státní pokladna drah byla pasivní, jistě to neudělal ze svého popudu…(Sen. Thoř: Měl to nařízeno od ministra financí, poněvadž každý podnik si měl vydělat sám na sebe!) Jistě to učinil z popudu jiných, ale od té doby deficity státních drah ohromně rostly, poněvadž občanstvo, když nemělo na malý tarif, nemělo ovšem ani na tarif větší, chopilo se automobilismu. Ale pak jsme byli nuceni, aby se udělal zákon na ochranu drah proti automobilismu, čímž ovšem jsme ubili automobilismus a podlomili jeho schopnost hospodářskou a tím i schopnost státní, národní obrany.

Nedá se dále hospodařiti tímto způsobem, aby se z určitého resortu dělala samostatná jednotka bez ohledu na ostatní státní složky. Jestliže se železnice postavily na samostatný hospodářský základ jako podnik, tedy u nich to nebylo jistě správné. Železnice jako obranný podnik mají býti postaveny na všeužitečnou základnu bez ohledu na to, jsou-li aktivní nebo pasivní. Zejména když je hospodářská krize, mají železnice odpomáhat nízkými tarify a státní správa nesmí proto se na železnice zlobit.

Je škoda, že to, co již v popřevratovém zákoně máme, že bude vybudován – nemusí to býti ministerstvo, nýbrž nějaký centrální úřad dopravní – se dosud neuskutečnilo. Toto nám schází, tam by se měla pěstovat tarifní politika, kde by železnice s automobily, letadla i vodní doprava byly chráněny a mohly vyvinouti svoji činnost.

Kdo dále velmi brzdí náš export, jsou kartely. Kartelovým zákonem jsme ”střelili kozla”. Je to veliká metla na konzumenty, ale je to také brzda našeho exportu a obchodu vůbec. Dnes máme po krátké době trvání kartelového zákona přes tisíc kartelů, ke konci minulého roku jich scházelo něco málo do tisíce. Rostou jako houby po dešti. Vidíme, že se jim jistě dobře daří, jinak by nelezly pod ten chomout. Když se dnes utvoří nový kartel, odběratelé se křižují a říkají: zase to bude stoupat, zase bude drahota. Co především takové kartely dělají? Způsobují pokles pracovní morálky u podnikatelů samých. Je nemorální, jestliže podnikatel, který buďto nemůže nebo nechce pracovat, se zachraňuje na cizí účet, na účet konzumentů. Jestliže se dělník stane nezaměstnaným, nemá práci, odkáže se na cestu podpor nebo na podpůrné organizace podle gentského systému, ale podnikatel, který se nechce nebo nedovede sám probíti, jednoduše je sanován miliónovými částkami ročně, ale ne na účet těch, kteří si to berou na starost, nýbrž na účet cizích, na účet konzumentstva. Nedávno se nám zkarteloval cement, ale hned bylo ve zprávě, že zavřou ty a ty podniky a zvýší ohromně ceny cementu o celých 100% proti nynějšímu stavu, kdy cement stál 10 Kč. Totéž vidíme u cukru. Čteme, že hodonínský cukrovarnický kartel zakoupí ”Maye” a že mu bude dávat za rafinádu jako náhradu 2 mil. Kč ročně. Za to, že někdo nepracuje, je příživníkem, parazitem lidské společnosti, dostává ohromné odměny a ve státní správě se nenajde nikdo, kdo by toto vyložené, řekl bych, darebáctví, vytkl anebo potrestal. Kdyby chudý člověk, který má hlad, vzal ovoce, kousek chleba, rohlík, aby se nasytil, bude trestán bez pardonu, budou ho honit po soudech, ale zde se okrádá naše hospodářství o stamiliónové a ještě větší částky a nikdo se nad tím nepozastaví. Řekne se: za to nemůžeme, to je věcí kartelové komise. Když nemůžeme, tedy musíme kartelovou komisi novým zákonem nebo novelizací zákona odstraniti a dáti tam jiné lidi, kteří by chránili také konzumenty.

Potřebujeme hospodářského plánu. Co se nám dosud předkládá, to je tzv. řízené hospodářství. Kartel, to je řízené hospodářství. Bohužel, že se to řídí jenom ve prospěch určitých podniků a že to jde na útraty široké veřejnosti, státní pokladny, samosprávných pokladen a konzumentstva. Je nutno, aby se, jako se v dopravní komisi vypracoval celostátní dopravní plán, také tak stalo v hospodářství, kde bychom potřebovali celostátního plánu, na kterém by pracovali nejen podnikatelé, nýbrž i jiné odbory, konzumenti atd., kteří by k tomu byli přibráni. Co nám např. udělaly cukrovary s tou ohromnou cenou cukru, jest jistě nekřesťanské. Podobně je tomu s uhlím, benzínem, lihem a v poslední době i s dřívím.

Velmi jsem uvítal článek nebo myšlenku pana kolegy ze strany republikánské Vraného, když v časopise ”Venkov” dne 31. prosince 1936 v úvodním článku ”Neklid na hranicích pro nemístnou diskusi” uvádí jeden odstavec tohoto znění: ”Hraničáři očekávali a očekávají, že bude konečně rozřešena otázka postátnění dolů, což nesmírně posílí státní myšlenku na hranicích. Devadesát procent i německého lidu to uvítá, protože doly nejsou ani v rukou německých, nýbrž v rukou mezinárodního kapitálu.”

My po tomto postátnění dolů voláme již dávno a srdečně jsem uvítal, že také strana republikánská tímto úvodníkem postavila se do jedné fronty s námi, poněvadž mám za to, že pan sen. Vraný, který je nejen členem senátorského klubu republikánské strany, ale také šéfredaktorem vedoucího listu, nemluví jako redaktor, nýbrž jako odpovědný politik za svoji stranu a že není daleká doba, kdy se sesedneme společně k zelenému stolu (Výkřiky komunistických senátorů.) a dohodneme se o podmínkách, za jakých hospodářství dolů převezmeme. Ovšem že to nemá býti takové, jak si to představují někteří páni, že by se jim dávaly za to, zač oni platili stokoruny, hned tisícikoruny. Musí to býti hospodářství rozumné.

Dnes, v době hospodářské krize, čteme např., že v Plzni pravovárečné právo, které před nedávnou dobou bylo koupeno asi za půl mil. Kč, se prodalo asi za dva a půl miliónu Kč. Z toho je viděti, jak hospodářské objekty vlivem kartelů, nebo jsouce chráněny kartely, ohromně prosperují, ale veřejnost to musí platit. (Sen. ing. Winter: To byla burzovní spekulace!) Ale je to charakteristika našich poměrů. Jestliže Smíchovský pivovar vyplácí až 60 %ní dividendu v době hospodářské krize, jestliže totéž dělají lihovary a cukrovary, pak to znamená, že hospodářská krize je pouze u státní pokladny, u státních a veřejných zaměstnanců, ale že tam nahoře krize není. Ti se nechtějí přizpůsobiti poměrům.

Jestliže např. v poslední době začíná se zase mluviti o tom, že se musí zdražiti i margarín, buďto zvýšiti poplatky na 5 Kč anebo zvýšiti cla o 5 Kč, aby se pomohlo zemědělství, tedy, vážený senáte, před tímto krokem bych velmi vážně a důtklivě varoval.

Jestliže náš export je slabý, musí si to nahrazovati tím, že zvýší konzum domácí. Ale po této stránce se u nás dosud nestalo a neudělalo nic. Ti, kteří prodávají a chtějí prodávati, konzumenta vůbec nevidí, nestarají se o to, má-li peníze nebo zač by mohl kupovat. (Sen. Thoř: Jsme všichni konzumenty!) Živnostník, obchodník musí se také starati o to, aby se konzument měl dobře, a ne pracovat proti němu. (Sen. Thoř: To je věcí politiky a státu!) Je třeba, aby se dělala taková politika, která by vyhovovala zejména širokým, miliónovým vrstvám konzumentským.

Nezaměstnanost, snížené mzdy a snížené platy znamenají v našem národním hospodářství roční ztrátu asi 15 miliard, to znamená, že náš konzum je o 15 miliard slabší. Je tedy povinností nejen vlády a parlamentu, nýbrž i kruhů, které vedou náš průmysl a obchod, starati se o to, aby zase těch 15 miliard přišlo mezi dělníky a ostatní vrstvy, aby měli zač nakupovati. Politikou, jakou jsme dosud dělali, k tomuto cíli nepřijdeme, naopak podlamujeme nejen kupní schopnost, nýbrž i zdraví občanstva a také brannou sílu a bezpečnost občanstva, poněvadž podlamujeme vnitřní náš klid. Je-li v zahraničí všechno rozbouřené, je v zájmu našeho státu, aby uvnitř státu byli všichni klidní a spokojení. Ale jak může býti spokojený nezaměstnaný nebo zřízenec, který má plat 300 Kč – třebas cestář – a kterému se ještě strhuje na sociální dávky a na všechno možné, když vidí, jak postupují páni uhlobaroni, páni benzináři a špiritusníci, kteří teď hospodaří nezákonně, což se veřejně odsuzuje? Jak mají býti spokojeni, vidí-li, že jsou nekřesťansky vykořisťováni a že na ty druhé není žádný metr?

Použil jsem příležitosti projednávání této předlohy o zahraničním obchodu k tomu, abych si všímal zjevů, které podlamují náš vývoz a ochromují domácí konzum. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)

Věc, kterou jsem aplikoval na naše vnitřní dopravnictví, se týká i našich malodohodových spojenců Jugoslávie a Rumunska. Také vzhledem k nim budeme muset dělati docela jinou tarifní dopravní politiku než dnes. Nestačí jen uzavříti s nimi politické přátelství a hospodářskou dohodu, nýbrž musíme se s nimi sblížiti a toto sblížení musíme naznačiti také nízkým dopravním tarifem, což dnes hraje velkou roli. Pokud jde o dopravu, ať již po Dunaji, po drahách nebo po silnicích, musíme zahájiti úplně novou politiku.

Vážený senáte! Prosím, aby jak parlamentní kruhy, tak i vláda při sledování našeho obchodu uvážily všechny věci, které jsem přednesl, poněvadž jenom tehdy, budeme-li plánovitě a prozíravě pracovati, uspokojíme všechny vrstvy, nejen zahraniční odběratele, nýbrž i domácí, a dojdeme k vytčenému cíli. (Potlesk.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Ke slovu není nikdo přihlášen.

Uděluji slovo k doslovu zpravodaji sen. dr. Kloudovi.

Zpravodaj sen. dr. Klouda: Vzdávám se slova.

Místopředseda dr. Hruban: Pan zpravodaj si nepřeje doslovu.

Budeme tedy hlasovati.

Prosím paní a pány senátory, aby zaujali svá místa. (Děje se.)

Kdo souhlasí se schvalovacím usnesením podle zprávy výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Schvalovací usnesení přijímá se podle zprávy výborové ve čtení prvém.

Tím vyřízen je tento odstavec pořadu.

Přistoupíme k projednávání dalšího odstavce, jímž je:

Zpravodajem je pan sen. Pocisk. Dávám jemu slovo.

Zpravodaj sen. Pocisk: Slávny senát!

Krajský súd v Moste žiada za vydanie sen. Bocka k trest. stíhaniu pre prečin podľa §§ 14/1, 14/5 a 18/2 zákona na ochranu republiky čís. 50/23 Sb. z. a n. (č. 2954/1936 preds.)

Podľa hlásenia četníckej stanice konala dňa 12. februára 1936 sudetskonemecká strana v obci Hostomice, okres Bílina, v hostinci ”Maxhütte” verejnú ľudovú schôdzu při prítomnosti asi 300 osôb, z ktorých dľa hlásenia četníckej stanice bola prevažná väčšina príslušníkov nemeckej a čsl. soc. dem. strany a niečo málo komunistov. Na tejto schôdzi referoval sen. Bock, ktorý sa mal údajne vo svojej reči vyjadriť nasledovne:

a) ”Už mnoho peňazí premárnil štát čsl. so zriadením škôl pre menšiny v pohraničných územiach; okrem toho, že u čsl. armády bol len jeden dôstojník nemeckej národnosti, ktorý bol nedávno zo služieb republiky prepustený. Týmto dôstojníkom je plukovník František Müller.” b) ”Pri obsadzovaní miest sa neberie zreteľ na Nemcov; pri nastúpení vojenskej prezenčnej služby sa ich nikto nepýta, či ovládajú český jazyk, a keď príde domov z vojny a uchádza sa o miesto v štátnej službe, tu sa ho pýtajú jako prvý dôvod, či vie česky.” c) ”Česi zradili svoj štát.” d) ”Pohraniční Nemci Čsl. republiky sa cítia s Nemci spojení, nakoľko už v čas mieru (před vojnou) boli s nimi obchodne spojení, bojovali s nimi vo svetovej vojne vedľa seba a všade, kde boli Nemci, išlo sa kupredu.” e) ”Od doby víťazného vťaženia je muž (Hitler) obdivovaný celým svetom, muž, ktorý má kormidlo štátnej lodi pevne v ruke. Radujeme sa, že táto vládna loď podrží si terajší kurz.”

Podľa hore citovaných výrokov spatruje štát. zastupiteľstvo v Moste skutkovú podstatu k trest. stíhaniu sen. Bocka pre prečin podľa zákona na ochranu republiky čís. 50/23 Sb. z. a n. a navrhuje, aby krajský súd v Moste požiadal senát N. S. o vydanie sen. Bocka k trest. stíhaniu.

Niet pochyby, že citované výroky sen. Bocka na verejnej schôdzi dňa 12. februára 1936 v Hostomicích sú ťažkým nespravedlivým a krivým obviňovaním vlády i štátu, že obvinenie to možno ťažko zaradiť do rámca zákonom prípustnej verejnej kritiky a že obzvlášť treba s celým dôrazom protestovať proti velebeniu vládnej formy v inom štáte cudzom a proti velebeniu režimu autokratického, s ktorým náš režim demokratický nemá nič spoločného a proti ktorému jako režimu pre nás nemožnému, nespravedlivému a škodlivému sa kategoricky ohradzujeme a akúkoľvek jeho aplikáciu u nás s absolutnou rozhodnosťou odmietame.

V konkretnom prípade však sme toho názoru, že k vyvráteniu nesprávnosti týchto tvrdení stačí ich odmietnutie príslušným vysvetlením a diskusiou, a neni preto v tomto prípade treba, keď sa jedná o člena senátu, apelovať na vybavenie tejto veci k príslušnému súdu žalobou vo smysle zákona na ochranu republiky.

Imunitný výbor preto navrhuje, aby senát Národného shromaždenia navyhovel žiadosti kraj. súdu v Moste zo dňa 20. júna 1936 a nedal súhlas k trest. stíhaniu sen. Bocka pre hore uvedený čin. (Souhlas.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Ke slovu není nikdo přihlášen.

Budeme hlasovati o návrhu výboru imunitního, aby senát souhlas k trest. stíhání sen. Bocka pro přečin podle §§ 14/1, 14/5 a 18/2 zákona na ochranu republiky čís. 50/23 Sb. z. a n.

Kdo s tímto návrhem výboru imunitního souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh výboru imunitního byl schválen a senát nedal souhlas k trest. stíhání p. sen. Bocka.

Dalším předmětem jednání je:

Zpravodajem je pan sen. Pechanec. Dávám mu slovo.

Zpravodaj sen. Pechanec: Slavný senáte!

Návrh zákona, který se týká zavedení průkazu způsobilosti pro živnost hostinskou a výčepnickou v zemích Slovenské a Podkarpatoruské, je osnovou unifikační. Účelem jejím jest rozšířiti platnost zákona č. 112 Sb. z. a n. ze dne 15. července 1927 o průkazu způsobilosti pro živnost hostinskou a výčepnickou. Tento zákon měl platnost pouze pro Čechy, Moravu a Slezsko, neboť § 8, odst. 2 zmíněného zákona stanovil, že jeho platnost nevztahuje se na území Slovenska a Podkarpatské Rusi. V původním zákoně v §u 1 vypočítává se, kde jest třeba průkazu způsobilosti pro nastoupení živnosti hostinské a výčepnické. Jsou to obce čítající nad 4000 obyvatel; bez ohledu na počet obyvatel jest nutným průkaz způsobilosti v nádražních restauracích, turistických hotelích, v místech lázeňských a poutnických. §§ 2, 3 a 4 vysvětlují průkaz způsobilosti a kdo jest od průkazu způsobilosti osvobozen a komu může býti prominut.

Slovenské hostinství domáhalo se ustavičně, aby také na Slovensku požadován byl průkaz způsobilosti pro živnost hostinskou a výčepnickou. Když byl v roce 1927 vyhlášen zmíněný zákon č. 112 Sb. z. a n., byla platnost jeho pro zemi Slovenskou a Podkarpatoruskou vyňata proto, že v těchto zemích nebyla zřízena ještě odborná živnostenská společenstva. Tvoření jich umožněno bylo zákonem čís. 223 Sb. z. a nař. a vlád. nař. ze dne 22. prosince 1933, č. 242 Sb. z. a nař., podle kterýchžto předpisů mohla býti zřizována odborná společenstva hostinských a výčepníků také na Slovensku. Na Slovensku totiž koncese hostinské a výčepnické nabývalo se před vydáním živnostenského zákona z 10. října 1924, č. 259 Sb. z. a n., podle zákona čl. XXV z r. 1899 a zvány byly ”licence”.

Tak zvaný výčep vína pod víchem, t. j. že majitelé vinic smí 2x po 14 dní ročně prodávati víno své vlastní výroby, se nemění tímto vládním návrhem a zůstává v platnosti.

Platnost tohoto zákona byla předpokládána od 1. července 1936, poněvadž však usnesení senátu N. S. bude projednávati ještě poslanecká sněmovna, provedl živnostensko-obchodní výbor v předložené osnově ve čl. I, § 3, odst. (₂), v řádce změnu data ”od 1. ledna 1937” místo ”od 1. července 1936” a doporučuje, aby senát tuto osnovu zákona s touto změnou schválil ve znění níže otištěném.