Úterý 20. dubna 1937

Schůze zahájena v 16 hodin 24 minut.

Přítomni:

Předseda dr Soukup.

Místopředsedové : Donát, Klofáč, dr Hruban, dr Bas, dr Heller, dr Buday.

Zapisovatelé : Kianička, Pázmán.

Celkem přítomno 120 členů podle presenční listiny.

Členové vlády: předseda vlády dr Hodža; ministři dr Dérer, Machník, dr Šrámek, dr Zadina, Zajiček.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Bartoušek.

Pořad

67. schůze senátu Národního shromáždění republiky Československé

svolané na

úterý dne 20. dubna 1937 na 16 hod.:

1. Předběžná rozprava podle §u 20 jedn. řádu o vládním návrhu zákona, kterým se vydává občanský zákoník (tisk 425).

2. Předběžná rozprava podle §u 20 jedn. řádu o vládním návrhu zákona o soudní příslušnosti, civilního řádu soudního a uvozovacího zákona k těmto zákonům (tisk 431).

 

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Vážený senáte! (Senátoři povstávají.) Jsou to těžké rány osudu, jež v poslední době zasahují do našich řad. V posledních měsících je to šest kolegů, kteří nás opustili. V tom od poslední schůze senátu inž. Eduard Löhnert a dr Ludevít Labaj.

Dne 31. března zemřel ve své rodné obci Velká Šťáhle (Groß-Stohl) na Moravě senátor sudetskoněmecké strany kol. inž. Eduard Löhnert. Zemřel ve věku 65 let po poměrně krátké činnosti parlamentní, jež trvala pouze dvě léta. Všechna předchozí životní práce sen. Löhnerta byla naplněna intensivní průkopnickou a zakladatelskou činností na poli výrobním průmyslovém. V tomto směru dobyl si vzácného jména, obecného uznání i trvalých úspěchů.

Sen. Löhnert narodil se dne 13. června 1872 v obci Groß-Stohl v okresu rýmařovském na severní Moravě. Jeho otec byl v této obci rolníkem, pekařem a mlynářem. Mladý hoch absolvoval nižší reálku v Rýmařově a vyšší státní školu živnostenskou pro stavbu strojů v Bilsku. Dosáhnuv maturitního vysvědčení z této školy absolvoval Eduard Löhnert svou vojenskou povinnost jako jednoroční dobrovolník u rakouského válečného námořnictva v Pole. Po návratu z vojenské služby se věnoval průmyslovému podnikání. Vstoupil jako společník do firmy Eduard Löhnert a syn a přivedl tuto firmu k rozkvětu, stav se nakonec sám jejím majitelem. Byl vynálezcem a zejména svými patenty o samočinných lisech slámy si získal pozoruhodného jména, jež přesahovalo i hranice staré monarchie. Ministerstvo práce ve staré říši mu udělilo z toho důvodu titul inženýra.

Jeho činnost politická byla lokalisována jen na jeho nejbližší okolí. Byl členem obecního zastupitelstva své rodné obce, v níž v době válečné převzal a vykonával úřad obecního starosty. Byl tu také členem místní školní rady i správní rady Raiffeisenky. Svého času pracoval také ve školském spolku Schulvereinu pro severní Moravu a byl činným členem ochranného spolku Schutzvereinu, německého svazu kulturního a Bundu der Deutschen.

Na půdu parlamentní vstoupil v posledních dvou letech svého života. Při posledních květnových volbách r. 1935 do Národního shromáždění byl zvolen za člena senátu jako zástupce sudetskoněmecké strany ve volební župě olomoucké. V prvém roce byl pilným členem senátu, ale těžká choroba srdeční ho poté upoutala na lože, takže od té doby byl již jen řídkým hostem v našem středu. Odešel na věčnost v posledním dnu měsíce března. Sudetskoněmecká strana ztrácí v zesnulém odborně zdatného pracovníka a oddaného pomocníka. Klubu sudetskoněmeckých senátorů jsme tlumočili svou upřímnou účast. K rakvi zesnulého byl také položen jménem předsednictva senátu věnec a naše soustrast vyslovena byla také rodině zesnulého, jež nám odpověděla slovy díků: "Zachováme našemu drahému vzpomínky nejupřímnější, zůstávajíce poctivými členy našeho státu i našeho národa."

Vážený senáte! V pondělí pak dne 12. dubna nás došla truchlivá zpráva, že v Ružomberku zemřel ve věku 51 let náš kolega a bývalý ministr unifikací dr Ludevít Labaj. Byl členem našeho Národního shromáždění od r. 1920 až do své smrti. Byl nejdříve členem sněmovny poslanecké po celá tři její prvá období a nyní od června roku 1935 členem našeho senátu Národního shromáždění. Byl již od svých studentských let oddaným stoupencem Andreje Hlinky a po převratu jedním z nejvěrnějších a nejobětavějších pracovníků Hlinkovy strany lidové.

Zemřel ve věku poměrně mladém, kdy od jeho další práce jako významného slovenského právníka bylo možno ještě mnoho čekati. Dr Ludevít Labaj se narodil dne 11. dubna r. 1886 v Ružomberku ze staré rodiny slovenské. Vystudoval gymnasia v Ružomberku a Prešově, a po té právnickou fakultu na universitě v Kluži, jež se nyní nalézá na území sjednoceného Rumunska a jejímiž hosty jsme byli na počátku prosince při slavnostech utvoření parlamentní Malé dohody. Ve světové válce byl nucen nastoupiti svou vojenskou povinnost již v r. 1914, prožil pak celou válku jako důstojník a vrátil se až 20. října r. 1918. Těžké útrapy válečné zanechaly své stopy v jeho organismu tělesném a přivodily předčasný jeho skon. Po převratu byl drem Šrobárem, ministrem pro Slovensko, jmenován starostou města Ružomberka. Od té doby se pak stal spolupracovníkem Andreje Hlinky a jedním z hlavních organisátorů jeho strany. Při prvých volbách do Národního shromáždění r. 1920 byl dr Ludevít Labaj zvolen členem sněmovny poslanecké za stranu ľudovou a věnoval se zejména organisaci dělnictva v rámci své strany. V roku 1921 byl povolán za předsedu Všeodborového sdružení slovenských křesťanských robotníků a v této funkci setrval až do r. 1930.

Dr Ludevít Labaj byl členem sněmovny poslanecké ve všech třech prvých obdobích Národního shromáždění. Při svém vstupu do vlády navrhla strana ľudová za své ministry dra Tiso a dra Gažíka. Když pak dr Gažík dne 27. února 1929 odstoupil, byl na jeho místě jmenován za stranu ľudovou ministrem pro sjednocení zákonův a organisace správy dr Labaj. Tento úřad zastával až do 8. října r. 1929, kdy strana ľudová z vlády vystoupila. Při posledních volbách do Národního shromáždění r. 1935 byl dr Ludevít Labaj zvolen za člena senátu. Ve svém rodném Ružomberku byl ministerstvem spravedlnosti jmenován veřejným notářem.

Máme dra Ludevíta Labaje ještě živě v paměti, když zde v senátě častokráte se ujal slova a výmluvně hájil stanovisko své strany. Jeho úmrtím utrpěla ľudová strana těžkou ztrátu. Předsednictvo senátu tlumočilo svou soustrast jak předsedovi strany Andreji Hlinkovi, tak i předsedovi klubu dru Budayovi, jemuž vznesla prosbu, aby předsednictvo senátu zastupoval při pohřbu zesnulého a naši soustrast tlumočil také jeho rodině.

Vážený senáte! V této chvíli konáme pak svou stejně truchlivou jako vděčnou povinnost, když v plenu senátu vzpomínáme odchodu toho, jenž s prvými dvaceti lety našeho Národního shromáždění a zejména našeho senátu přímo srostl, našeho sekčního šéfa dra Aloise Trmala.

Vy ho máte všichni v živé paměti. Společně s námi prožil v této zasedací síni skoro celých dvacet let svého života. Od onoho památného 14. listopadu 1918, kdy se tu sestoupilo revoluční Národní shromáždění, až do toho 29. února 1920, kdy zde byla jednomyslně schválena ústavní listina republiky Československé, a po té od prvých dnů našeho senátu, vzešlého ze všeobecných voleb v našem státě, až do své náhlé a neočekávané smrti. Když jsme ho zde viděli ještě před 14 dny na pohled tak zdravého a v jeho padesáti letech tak pružného a svou robustní energií takřka hýřícího syna našeho venkova, nemohli jsme ani uvěřiti zprávě o jeho skonu. Sám neměl o své těžké chorobě žádného vědomí. Před deseti dny večer se s námi v senátě s klidným úsměvem rozloučil, aby se již nevrátil. K ránu musel býti již dopraven do Podolského sanatoria, kde byla konstatována těžká a po léta se vyvíjející choroba ledvinová. Jeho spolužáku z gymnasia bylo souzeno, aby provedl operaci. Přikročilo se pak i k transfusi krve, kterou mu poskytla jeho vlastní dceruška.

Ale vše již bylo marno. Ve středu dne 14. dubna dr Trmal nám zemřel. V sobotu dne 17. dubna jsme stáli na Olšanských hřbitovech u jeho rakve, a smuteční věnec, jenž byl položen k jeho tělesným pozůstatkům, byl symbolem naší vděčnosti za vše to, co vykonal v prvých nejvážnějších a nejodpovědnějších dvaceti letech našeho Národního shromáždění.

Dr. Alois Trmal se narodil roku 1885. Byl rodákem z malé obce Chramosty u Dublovic v okresu Sedlčanském. Když mu bylo 10 let, přivezli ho rodiče do Prahy na Malou stranu na studie, a od této doby zůstal Malé straně až do své smrti věren. Je to letos na 42 let! Těch 40 let prožil zde na Malé straně, od té Strakovy akademie až po Malostranské gymnasium a od malostranského místodržitelství až po tuto budovu bývalého Zemského výboru a zemského sněmu Českého království a po té senátu Národního shromáždění republiky Československé!

Dru . Trmalovi dostalo se v deseti letech jeho života mimořádné v tehdejší době výhody, že byl přijat za chovance malostranské Akademie hraběte Straky z Nedabylic. Jako chovanec této Akademie vystudoval na Malostranském gymnasiu a po té na právnické fakultě české university pražské. Po dosažení doktorátu byl přijat do služeb pražského místodržitelství na Malé Straně, odkud pak roku 1912 ze sousední budovy místodržitelské přešel do této budovy Zemského výboru a zemského sněmu království Českého. V této budově pracoval po celou dobu války až do převratu. Po 28. říjnu 1918 byl pak společně s drem. Haaszem, drem Šafařovičem, drem Říhou a drem Bartouškem povolán do služeb Národního shromáždění. V den 14. listopadu 1918 byl dr Trmal společně s námi v této síni. Byl naším spolupracovníkem v obou letech našeho revolučního Národního shromáždění. A když pak v roku 1920 došlo k rozdělení našeho Národního shromáždění na dvě komory, na sněmovnu poslaneckou a na senát, zůstal dr Trmal společně s drem Šafařovičem a drem Bartouškem v naší kanceláři senátní. Po odchodu dra Šafařoviče do pense byl pak jmenován náměstkem tajemníka našeho senátu.

Svou činností od dob převratu až do své smrti se dr Trmal zapsal do dějin našeho Národního shromáždění. On nebyl jen naším úředním spolupracovníkem, nýbrž i spolehlivým pomocníkem a oddaným přítelem. Byl odborným znalcem všech složitých problémů parlamentní techniky, byl loyálním a ke všem stranám i členům senátu stejně konciliantním pomocníkem a poradcem, i vykonavatelem všech konkrétních úkolů senátní agendy. Jeho slovo a odborná rada byla vždy slyšána a oceňována, zejména tam, kde šlo o rozumné, klidné a spravedlivé vyrovnání různých rozporů. Předsednictvo senátu mělo v něm vždy zdatnou oporu, a to jak v řízení vší odpovědné práce zákonodárné, tak i ve svém styku se všemi složkami našeho Národního shromáždění, jakož i se všemi příslušnými orgány naší státní exekutivy. A za všechnu tuto tak účinnou, věrnou a oddanou práci celoživotní zasloužil si dr Alois Trmal v dějinách našeho Národního shromáždění paměť vděčnou a trvalou! (Senátoři usedají.)

Došly přípisy ministerstva vnitra:

ze dne 9. dubna 1937, č. j. 21.659/1937-9, o úmrtí sen. Vraného a o povolání náhradníka Stanislava Horného jako člena senátu Národního shromáždění,

ze dne 13. dubna 1937, č. j. 23.696/1937-9, o úmrtí sen. Löhnerta a o povolání náhradníka Karla Bartla jako člena senátu Národního shromáždění.

Žádám p. zapisovatele sen. Pichla, aby přípisy ty laskavě přečetl.

Zapisovatel sen. Pichl (čte):

"Předsednictvu senátu Národního shromáždění republiky Československé v Praze.

Na místo uprázdněné úmrtím senátora Josefa Vraného, povolávám podle § 2 zákona o složení a pravomoci senátu a § 56 řádu volení do poslanecké sněmovny za člena senátu Národního shromáždění Stanislava Horného, ředitele škol v Chyškách, a vydávám mu ověřující list, opravňující jej ke vstupu do senátu.

Zároveň to vyhlašuji v úředním listě Republiky Československé.

Ministr: Dr Černý v. r."

"Předsednictvu senátu Národního shromáždění republiky Československé v Praze.

Na místo, uprázdněné úmrtím senátora Löhnerta, povolávám podle § zákona o složení a pravomoci senátu a § 56 řádu volení do poslanecké sněmovny za člena senátu Národního shromáždění Karla Bartla, krejčího ve Františkových Lázních, a vydávám mu ověřující list, opravňující jej k vstupu do senátu.

Zároveň to vyhlašuji v úředním listě Republiky Československé.

Podotýkám, že Karel Bartl byl kandidován pod ř. č. 6 na kandidátní listině strany č. 12 Sudetendeutsche Partei ve volebním kraji IV (Louny) a na uprázdněný mandát po senátoru Eduardu Löhnertovi se povolává jako nejbližší kandidát z kandidátní listiny pro II. skrutinium (§ 56, odst. 1, věta 2 volebního řádu do poslanecké sněmovny), kdež jest uveden pod ř. č. 9.

Náhradníci z kandidátní listiny č. 12 Sudetendeutsche Partei ve volebním kraji VII (Moravská Ostrava) pro volbu do senátu byli totiž již všichni vyčerpáni, jak bylo již předsednictvu senátu Národního shromáždění sděleno zd. přípisem ze dne 21. října 1936, č. 72.668/36, při povolání náhradníka Emila Schramla za zemřelého senátora Ing. Gustava Mayra.

Na kandidátní listině pro II. skrutinium strany č. 12 Sudetendeutsche Partei byl před Karlem Bartlem pod ř. č. 8 uveden jako kandidát Artur Göbel, obchodník v Krnově, týž se však podáním z 11. září 1936, odstoupeným ministerstvu vnitra přípisem předsednictva senátu ze dne 12. září 1936, č. 3401, ze zdravotních důvodů mandátu bez výhrady vzdal.

Ministr: Dr Černý v. r."

Předseda (zvoní): Do dnešní schůze dostavili se páni Stanislav Horný a Karel Bartl a vykonají ústavou předepsaný slib do rukou předsedy senátu.

Žádám pana tajemníka Senátu, aby přečetl příslušnou formuli slibu, a pány senátory Stanislava Horného a Karla Bartla žádám, aby vykonali do mých rukou slib podáním ruky a slovem "slibuji".

(Senátoři povstávají.)

Tajemník senátu dr Bartoušek (čte):

Slibuji, že budu věren republice Československé a že budu zachovávati zákony a mandát svůj zastávati podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Ich gelobe, der Čechoslovakischen Republik treu zu sein und die Gesetze zu beobachten sowie mein Mandat nach besten Wissen und Gewisen auszuüben.

Sen. Horný (podávaje předsedovi ruku) Slibuji.

Sen. Bartl (podávaje předsedovi ruku) Ich gelobe. (Senátoři usedají.)

Sdělení předsednictva.

Dovolené

dal předseda: na dnešní schůzi sen. Fidlíkovi, Wenderlichovi; na dnes a zítra sen. dr inž. Bottovi, dr Milotovi, Stodolovi; na dnes a pozítří sen. Stellwagovi; dodatečně na 31. března t. r. sen. Vetterové-Bečvářové.

Předseda konstatoval, že senát je způsobilý se usnášeti, a senát přijal jeho návrh, aby byly dány zdravotní dovolené dodatečně na tři týdny sen. dr Kloudovi, na 14 dnů sen. Wellanovi.

Rozdané tisky.

Interpelace tisk 432/1 až 432/10.

Návrhy tisky 433, 435 - přikázány výboru iniciativnímu.

Vládní návrhy: tisk 436 - přikázán výborům zahraničnímu a národohospodářskému, tisk 437 - přikázán výboru ústavně-právnímu.

Usnesení posl. sněmovny tisk 439 - přikázáno výboru ústavně-právnímu.

Těsnopisecké zprávy o 54., 63. až 65. schůzi senátu N. S. R. Čs.

Zápis o 65. schůzi senátu N. S. R. Čs.

"Z cizích parlamentů", rok 1937, ročník XVIII, č. 3 a 4.

Zápis

o 66. schůzi senátu N. S. R. Čs. schválen byl podle § 2 jedn. řádu.

Z předsednictva přikázáno

výborům soc.-politickému a rozpočtovému vládní nařízení ze dne 19. března 1937 o přechodné úpravě státního příplatku k podpoře nezaměstnaných (č. 5071).

Předseda (zvoní): Vážený senáte! V této jistě významné historické chvíli přikročujeme k zahájení předběžné rozpravy podle § 20 jedn. řádu o vládním návrhu zákona, kterým se vydává nový a unifikovaný občanský zákoník.

Je to prvý odstavec dnešního pořadu:

1. Předběžná rozprava podle §u 20 jedn. řádu o vládním návrhu zákona, kterým se vydává občanský zákoník (tisk 425).

Na této předběžné rozpravě usneslo se předsednictvo podle §u 20 jedn. řádu dne 13. dubna t. r.

Podle §u 20 jedn. řádu zahájí předběžnou rozpravu člen vlády, v tomto případě ministr spravedlnosti dr Dérer.

V rozpravě může promluviti z každého klubu toliko jeden jeho člen a jeden řečník ze senátorů mimo kluby. Návrhy věcné v předběžné rozpravě nejsou přípustny.

K zahájení rozpravy jako člen vlády se přihlásil pan ministr spravedlnosti dr Dérer. Uděluji mu slovo. (Potlesk.)

Ministr dr Dérer: Slávny senát!

Vláda republiky predložila obom snemovniam Nár. shromaždenia návrh zákona, ktorým sa vydáva občianský zákoník. Predloha táto má veľký význam z hľadiska štátu a jeho občianstva a považujem za svoju povinnosť, aby som sa ako rezortný minister ujal slova a tento význam podškrtnul.

Snahou každého moderného štátu je, aby najdôležitejšiu svoju právnu oblasť, právo súkromné, upravil i formálne jednotným zákonom. Každodenný život každého občana pohybuje sa v rámci, ktorý upravuje občianske právo súkromné. Právu tomuto nikto nemôže uniknúť. Od okamžiku narodenia, cez dobu nezletilosti, potom v dobách zápasu o každodenný chlieb, o existenciu rodiny, o majetok o výživu až do smrti, pri každom kroku, pri každom počínaní poskytuje občianske právo občanovi bezpečnosť pre jeho ľudské a hospodárske snaženia a sleduje ho ešte i po smrti, pečujúc tak o zabezpečenie výsledkov jeho celoživotného snaženia a o uplatnenie jeho vôle. Záujmy každého občana bez výnimky v najdôležitejších jeho vzťahoch so životom a v hojnej rozmanitosti u každého jednotlivca nerozlučne sviazané sú s úpravou súkromného práva. Neni preto divu, že národy a štáty

vždy kládly veľkú váhu na túto úpravu. Ústavy štátov, války, mocenské pomery a snaženia môžu byť naplnené a vedené najlepšími úmyslami, ich výsledky môžu zdánlive vykazovať i silú a stabilitu, keď vnútŕo života národóv, súkromný život občanov nie je zdravý, keď ovládaný je chaosom a anarchiou, keď prieči sa zdravému rozumu, dobrej morálke a nedbá poriadku, márne sú všetky lesky vonkajších inštitúcií, lebo na nedostatkoch súkromného práva stroskotajú najskvelejšie ústavy, najsilnejšie šťátnické individuality, najkrásnejšie národné aspirácie. V dobrej úprave civilného práva je najlepšia zábezpeka sporiadaného štátneho a národného života. Právna bezpečnosť poskytovaná dokonale vyvinutým civilným právom rímskym zabezpečila trvácnosť, rozsiahlosť a rozkvet najväčšieho imperia starého veku, ač právo toto užívané bolo len na základe jeho stáleho i vedou napomáhaného praktikovania a ku kodifikovaniu jeho prišlo až v dobe, keď ríša bola už v rozklade. Ani

civilné právo anglické nie je síce kodifikované, ale veľkoú autoritou právo naliezajúcich sudcov právo toto stále a dôsledne praktikujúcich vyvinulo sa v ohromný mravný a bezpečnostný pilier, o ktorý sa opiera svetová ríša anglického národa. Chaotické a autarkické pomery stredoveké zmierňované a upravované boly klasickým rímskym právom, zprvu úplne zatlačeným, pozdejšie však čím ďalej tým viacej uplatnivším sa proti domácim feudálnym právam. Rímske právo civilné, vyvinuté už v staroveku v právo svetové (jus gentium), stáva sa tak právom občianskej civilizácie proti barbarským právam domácim feudálnym. Zápas rímskeho práva ako elementu pokroku, po riadku, univerzálnosti trvá ďalej, i v novom veku. V mnohých zemiach vynúti si i formálnej platnosti. A nácionálne práva domáce uplatnia sa až vtedy, keď zanechajú feudálne princípy, prijmú svetové zásady rímskeho práva civilného, označovaného vtedy jeho zastancami ako právo, ktoré v znamenitej čistote obsahuje večné pravidlá spravedlivosti, skoro ako sankcionované právo prirodzené, podľa slov dôvodovej zprávy Code Napoléonu "ľexpression des sentiments mis par Dieu meme o dans le cooeur des hommes" ("výraz citov vložených samým bohom do sŕdc ľudí") a na tomto podklade prispôsobujú sa zmeneným potrebám a požiadavkám novej doby.

Dôležitosť kodifikácií civilného práva uznaly v novom veku všetky režimy, ktoré priniesly alebo snažily sa priniesť svojim národom nový život, lepšiu štátnu a národnú úpravu.

Veľká francúzska revolúcia od prvého počiatku zabývala sa s touto otázkou. Už konstituanta nariadila r. 1791 prípravu kodifikácie občianskych zákonov. V konvente predložený bol podrobne vypracovaný návrh, ktorý nebol však prijatý. Nasledovaly ešte tri ďalšie návrhy s podobným osudom. Konečný projekt bol až pod konzulátom r. 1798 pripravený, veľmi urýchlene, a predložený r. 1801 zákonodarnému sboru, ale vládou krátko potom odvolaný, aby onedlho obnoveným zákonodarným sborom znovu bol predložený, ktoré ho r. 1804 schválily. Tento zákon bol po sriadení cisárstva znovu upravený a pod menom Code Napoléon r. 1807 dekretovaný. Tento dnes pod označením Code civil známy veľký zákoník obsahuje kodifikáciu civilného práva veľkou revolúciou a jej následkami obnovenej modernej Francie.

Keď slobodomyseľný Bedrich II. všemožne snažil sa zväčšiť moc pruského štátu a položil tým základy budúcej mocnej ríše nemeckej, snažil sa tomuto útvaru dať i mravné a právne opodstatnenie a inauguroval kodifikovanie pruského práva civilného, ktoré pozdejšie r. 1794 po jeho smrti jako všeobecné zemské právo (Allgemeines Landrecht) stalo sa zákonom a platilo vo veľkej časti pruských zemí až do r. 1900.

Ani Rakúsko nechcelo ostať v pozadí v tomto kodifikačnom snažení. Už za Marie Terezie vyhotovená bola rozsiahla predloha, pozdejšie prepracovaná a za Jozefa II., oddaného reformám, čiastočne dokončená a ako Jozefínsky zákoník publikovaná. Po smrti Jozefa nastalá reakcia snažila sa reformné dielo odďaľovať, ale nemohla zmariť osvieteneckým duchom podporované snaženie. Tak vzniklo dielo Martiniho a Zeillera, platné od r. 1797 len v haličských zemiach, ale pozdejšie po prevedenom prvom čítaní, jeho revízii a superrevízii od r. 1801 do r. 1810, všeobecný občiansky zákoník, zavedený cisárskym patentom 1. júla 1811 pre územie celej rakúskej ríše.

Keď začiatkom 60. rokov minulého storočia italský národ sjednotil sa v jediný štát, ešte

nebol tento proces úplne dokončený a nový štát na podklade francúzskeho Code civil s veľkým elánom uzákonil svoj Codice civile del regio ďItalia.

I sjednotená nemecká ríša po skončení víťaznej vojny 1870/71 ihneď zahájila prípravné práce pre sjednotenie a kodifikovanie civilného hmotného práva na území celej ríše. Práca táto, odchylne od revolučného elánu napoleonskej Francie a mladistvej rýchlosti francúzskou pomocou sjednotenej Itálie, prevedená bola s pravou nemeckou dôkladnosťou, vo viac ako 20ročnej práci, ktorej zúčastnili sa najvynikajúcejší teoretikovia a praktikovia vyspelého civilistického právneho života nemeckého, a i ríšsky parlament mal na nej vynikajúci podiel. Vláda predložila osnovu ríšskemu snemu 17. januára 1896. Po všeobecnej debate prevedenej od 3. do 6. februára osnova prikázaná bola 21člennému parlamentárnemu výboru. Už 12. júna t. r. výbor predložil svoju zprávu plénu snemovne, ktorá o týždeň pozdejšie zahájila debatu druhého čítania, a o 10 dní na to previedla i tretie čítanie, aby 1. júla t. r. osnovu schválila. 24. augusta 1896 bol občiansky zákoník nemeckej ríše promulgovaný a dňom 1. januára 1900 toto najobsiahlejšie dielo modernej zákonodarnej práce nabylo účinnosti.

Je len prirodzené, že československý národ ihneď po svojom štátnom osamostatnení podľa príkladu národov iných, i väčších, usiloval sa o to, aby nový štát upravil civilné právo hmotné jednotným, na celom území Československej republiky platným občianskym zákoníkom a takto doplnil a dovŕšil oslobodzovacie dielo, vyjadrené v ústavnej listine a v zákonoch ju doplňujúcich a ústrojnosť štátu a jeho verejnú správu upravujúcich. Úkol tento sa javil u nás tým pálčivejším a nutnejším, lebo jako u národa strednej veľkosti a pri odstredivých snahách umele rozduchovaných a často i zahraničnými vlivmi podporovaných existenčné záujmy národa a štátu kategoricky vyžadujú unifikáciu a kodifikáciu všetkých význačnejších oborov právneho života a predovšetkým práva občianskeho súkromného. Len keď národ náš a republika Československá riadiť sa bude vo všetkých podstatných životných záujmoch svojich občanov jednotným právom, bude naša štátna a národná bezpečnosť plne zaistená. Len pri jednotnom práve bude rovnoprávny vývin všetkých občanov štátu bez rozdielu národnosti dobre zabezpečený a len táto jednota a rovnosť práv i vo vzťahoch súkromného života bude môcť najsilnejšie k sebe na trvalo priblížiť rôzne národy náš štát obývajúce.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP