Slávny senát! Predkládajúc vládny návrh zákona, ktorým sa vydáva občiansky zákoník, mám česť požiadať slávny senát, aby po prevedení tejto predbežnej rozpravy učinil predložený vládny návrh predmetom ďalšieho jednania. Záujem republiky vyžaduje, aby jednanie toto skončilo sa so zdarom. (Potlesk.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): Podle usnesení předsednictva navrhuji řečnickou lhůtu 1 hodinu. (Námitky nebyly.)

Námitek není, navržená lhůta jest schválena.

Jako první řečník proti je přihlášen p. sen. dr. Matoušek. Dávám mu slovo.

Sen. dr Matoušek: Vážený senáte!

Je to opravdu významný a historický okamžik, kdy zahajujeme podle §u 20 j. ř. předběžnou rozpravu o největších zákonech, které po ústavních zákonech předkládá vláda parlamentu, totiž o občanském zákonu a civilním řádu soudním, a nemohu potlačiti osobní zadostiučinění, že třeba náhodou, protože jsem se - ač budeme loyálně jako státotvorná oposice spolupracovati na tomto díle - přihlásil proti, dostal jsem se první ke slovu a tudíž mám čest zahajovati tuto rozpravu podle §u 20 jedn. řádu.

Velikost předložených osnov a jejich veliký dosah v našem právním řádu vysvitne nejlépe z toho, že obsah těchto osnov je vlastně předmětem a základem dvou universitních stolic a že tyto dva předměty, t. j. občanský zákon a civilní řád soudní, jsou ze dvou třetin zkušebními předměty při t. zv. judicielní státní zkoušce a při druhém, judicielním rigorosu.

Velikost úkolu vysvítá také z velikých a obsáhlých přípravných prací, jež předcházely podání obou osnov sněmovnám. Práce na občanském zákoníku v komisích, subkomisích a v superrevisi trvala 17 let, příprava a práce na civilním řádu soudním trvala 10 let.

Může nás těšiti, že obě tyto osnovy jsou proniknuty českou právní vědou, duchem geniálních českých právníků Randy a Otta a že formulaci předloh za součinnosti teoretických i praktických právníků provádějí dva vynikající žáci, totiž Randův žák prof. dr Krčmář a Ottův žák prof. dr Hora.

Vedle vědeckých prací Tilschových, Heyrovského, Stupeckého byla to jistě vynikající vědecká díla Randova a Ottova, která dávala pracím komisí pevnou základnu. Prof. Emil Ott

ostatně sám osobně se zúčastnil prvních přípravných prací na civilním řádu soudním.

Nemusili jsme se proto mnoho ohlížeti na literaturu cizí. Ostatně pokud občanského zákona se týče, až na Německo a sovětské Rusko, ve všech, jmenovitě evropských státech staví se právo na základech románských a tyto základy snad nejúplněji a nejdůkladněji propracoval právě náš Randa.

Civilní řád soudní byl u nás založen na moderních základech procesních a geniálním procesualistou Ottem tak důkladně, podrobně od nejdrobnější kasuistiky až do širokých a abstraktních výhledů do celé nauky procesního práva probrán, že i zde mohla komise stavěti především na domácí české vědě.

A tak národní naše revoluce, naše znovudobytí samostatnosti dožívá se dnes ideové náplně zákonodárné ve dvou velkých oborech zákonodárství, v právu občanském a v civilním řádu soudním, a to v duchu české právní vědy, která přináší znovuzrozenému státu nejlepší plody svého vědeckého badání.

Nechci nyní ze široka probírati pragmatický vývoj prací přípravných, neboť pan ministr Dérer jistě důkladně, se širokých hledisk a horizontů vyložil všechno to, co předcházelo, vlivy cizí a vlivy ostatních zákonodárství světových. Chtěl bych se zabývati dvěma otázkami; předně tou, jak je možno, že vědátoři, právníci u občanského zákona, který přece jen byl pracován celých 60 let, který platil plných 120 roků a který platil ještě v docela jiných poměrech - vždyť to bylo ještě v době roboty, v době kuriátních parlamentů, v době monarchistické - když uvažovali o tom, mají-li vzíti za základ onen občanský zákoník anebo tvořiti zákoník nový, řekli, že zůstanou při občanském zákoníku z r. 1811, který má své kořeny vlastně v římském právu, že se hodí i pro nás, kteří žijeme v moderní demokracii, při všeobecném hlasovacím právu, ne v kuriátním parlamentě, ve skutečné, pravé demokracii. Na tuto otázku odpovídá důvodová zpráva tím, že právníci jsou většinou konservativní, drží se zásady neměniti pokud možno. Ale uvádí jeden důvod, s nímž já plně souhlasím, že totiž v hospodářských a sociálních věcech cit občanstva a cit právní se velmi málo mění. Na to upozorňuji proto, poněvadž bych byl rád, kdyby tato střízlivá řeč našich vynikajících právníků byla nám trochu poučením.

Nám se hlásá často, když nehájíme některé instituce dnešního hospodářského zřízení a když hájíme potřebu podpory soukromého podnikání a bráníme se etatisaci: "Prosím, to nejde, nový duch je tu, nesmíme se a nemůžeme se brániti, tento duch vede k etatisaci, socialisaci, k družstevnictví, zkrátka ke skupinovému hospodářství a vy se svým starým a zastaralým liberalismem musíte podlehnouti!" A najednou zde vidíme řeč rozvážných vynikajících, geniálních právníků, kteří tvrdí, že v politických a sociálních věcech se těžko cit mění. Myslím, že je tomu tak. Jakmile kterýkoliv zákon vybočí z tohoto právního citu občanstva a právního citu vůbec, buďto se stává zákon ten neproveditelný anebo je tak obcházen, že se mimoděk vrací zpět, a možná že dále je ta reakce někdy horší, než by byla, kdybychom takovýto zákon, který neodpovídá právnímu citu, neodhlasovali. Vidíme sovětské Rusko, vidíme tam ty obraty, obrat k NEPu atd. To všecko nás poučuje, že lidská nátura si najde vždy prostředek své reakce, někdy nebezpečný právě proto, poněvadž se sáhlo k zákonu, který se vymykal tomuto ustálenému citu občanstva a ustálenému citu právnímu.

Druhá otázka, a zde ji pan ministr proto rozšířeněji uváděl, poněvadž odpovídal na kritiku poslanecké sněmovny, týkala se toho, že předloha o občanském zákoníku je jenom torsem. Nechtěl bych to tak říci, to je trochu přísná kritika, ale není pochyby, že vynětí rodinného práva je určitým kazem na celé předloze občanského zákona. Jenom musím upřímně říci, že mne těší, že pan ministr se nevymlouval, nýbrž doznal, že to nešlo z důvodů politických. Nebyla to snad neshoda věcná, nýbrž nedohoda politická, která vedla k tomu, že se řeklo: Je doba příliš neklidná, abychom mohli v této materii hledati kompromis mezi tak rozdílnými hledisky, jež vyvěrají, řekněme si, ze světového názoru různých stran a frakcí.

Jenže si myslím, že nejenom v rodinném právu, nýbrž zrovna tak, když návrh občanského zákoníka reglementuje na př. kolektivní smlouvu, výměnek, pachtýřský poměr, poměr pachtýře k vlastníkovi, to jsou též delikátní věci, které narážejí na politické rozpory mezi stranami. Tedy proč zrovna zde byla tato veliká část vyloučena z obavy, že by nedošlo k dohodě? Zdá se mně, že tu zůstává oprávněna výtka, že to mělo býti provedeno, ale nelze to charakterisovati tak, že by po vyloučení toho byl občanský zákon torsem, poněvadž v jednom měl pan ministr pravdu, že bylo vyňato jenom právo rodinné, jeho osobní část, nikoliv právo

majetkové, ale výtka tato zůstává, myslím, oprávněna.

A nyní co se týče projednávání těchto velikých předloh. Není pochyby, že udělala dobře vláda, když navrhla a když to parlament schválil, aby byl utvořen zvláštní výbor. To je technické zjednodušení, zekonomisování celého jednání, když budou jednat o věci v jednom výboru jak sněmovna, tak i senát. Ale když čteme a slyšeli jsme pana ministra, jak důkladně bylo pracováno na přípravných pracích, jací vědátoři na tom pracovali, byla by jenom oprávněná otázka, co my zde - třeba i já sám jako právník - my laikové, kteří se zabýváme spíše politickými věcmi, máme proti takovým koryfeům práva na věci napravovat? Na to bych chtěl odpovědět. Nebude to tak zlé, jako při zákoně o nejvyšším správním soudu, kdy, myslím, že parlament byl na místě. My jsme zde předlohu ještě neměli, ale já jsem pilně a pozorně sledoval projednávání celé osnovy v parlamentě. Parlament dbal více toho, jaká je potřeba občanova vůči správnímu soudnímu dvoru, a nehleděl na to, jak má býti vypraven tento soud, aby zpracoval nedodělky, aby byl rychlejší ve vyřizování, aby měl lépe a důkladněji připravené referenty, aby byli odborníky. Také zde parlament měl povinnost - a právem také ji dobře splnil - ptáti se, co potřebuje občan od tribunálu, který především je povolán k tomu, aby chránil občana, když státní správa proti zákonu a nesprávně zasahuje do jeho občanské a majetkové sféry. A tu si myslím - a chci to uvésti jen mimochodem, poněvadž to souvisí s tím, co chci říci o občanském zákonu a civilním řádu soudním - že tam určitá otázka nebyla tak dobře vyřízena anebo nenašla pochopení u vlády, ač byla předložena i vládními poslanci, na př. p. dr. Meissnerem, totiž otázka toho účastenství soudců a toho, aby jejich počet byl snížen proti dřívější osnově. Chyba byla - a v tom má dr Meissner pravdu - že se tato otázka postavila jenom jako otázka stavovská, zdali soudce anebo politický úředník. Tak ta otázka neměla býti stavěna a neměli ji stavěti ani soudcové, ani političtí úředníci. Zde nejde o to, má-li býti více soudců nebo politických úředníků, zde jde o to, aby tato psychologická stránka byla domyšlena, jenom o to, ke komu má občan, když se obrátí na správní soudní dvůr, míti větší důvěru, zdali k soudci nebo k politickému úředníku. A já bych to konkretně řekl - to co na tuto otázku teď odpovím, také nediskvalifikuje ani soudce ani politického úředníka - takto: Souhlasím s Meissnerem, že se najde dobrý, objektivní politický úředník a najde se stranický soudce. Ale jde o to, že na př. v Hořovicích byl občan 5 roků týrán přednostou berní správy, který na něj šel se všemi finesami všech možných předpisů berních a vykládal zákony proti jejich duchu, jen aby z poplatníka vymačkal určité částky, a teď najednou tento berní správce nebo přednosta berní správy napíše vědeckou knihu a ukáže se, že je ve svém oboru tak znalý věci, že by zasluhoval, aby se stal členem Nejvyššího správního soudního dvoru. Občan, který v Hořovicích trpěl mnoho roků pod tímto berním správcem, přijde se svou stížností před nejvyšší správní soud - a vidí tam sedět toho berního správce. Odpusťte, tato psychologie musí rozhodovat. Proto dávám nejvyššímu správnímu soudu ty soudce, aby tam byla převaha těch, kteří třebas tomu tak nerozumějí, neznají ty finesy, často škodlivé finesy pro správný výklad zákona, poněvadž na př. ten berní správce jej vykládal ne, jak to zákon chce, nýbrž jak to chce finanční správa se svých fiskálních hledisek. Já proto tam chci míti třebas ne tak věci znalé lidi, nýbrž z důvodů psychologie občana takové soudce, kterým ten občan důvěřuje, poněvadž ví, že ten soudce po léta byl soudcem, rozsuzoval dvě strany, z nichž někdy byl také stranou stát, a nechal někdy prohrát i stát, když zákon mu to velel, kdežto v berních úřednících vidí lidi, kteří dobře sloužili - rozumím tomu také, naproti příliš fiskální praksi těch úředníků stojí někdy touha defraudovat a musí někdy finanční úředník užíti ostřejších metod - ale právě, že musili užíti někdy v zájmu státu ostřejších prostředků, před tím poplatníkem figurují jako ti, kteří za každou cenu chtějí poplatníka přitisknout, a proto se mně nehodí k tomu, aby ve chvíli, kdy má občan míti důvěru k tribunálu, tam seděli a rozhodovali o tom, zdali stát nějakým způsobem neporušil zákon, když vydal určité nařízení nebo když provedl nějaké usnesení.

Proč to vykládán? Proto, abych řekl, že u občanského zákona i u civilního řádu soudního bude míti parlament především tyto starosti, ne, že by byly komise právní, ne že by byli naši koryfeové právní, naši vědátoři na toto nehleděli, ale jim, myslím, především šlo o vědecké základy celé materie, o to, aby to zklasifikovali, aby podle konkretní logiky rozdělili celý zákon, a když se jim to dost nehodilo, často tyto ohledy byly možná druhotnější než ohledy jejich vědeckého zkoumání a zařazování zákonodárného.

Takovýchto otázek bude, myslím, mnoho. Nechci se zabývati všemi v této všeobecné přípravné debatě, ale přece jen bych chtěl poukázati na některé. Tak na př. půjde o kritiku. Občanský zákon je nepatrnou revisí, ale přece jenom má občanský zákon mnoho ustanovení, která také doplňují občanský zákon, v úmyslu vyhověti potřebám moderní doby hospodářské. Tak na. př. bude se tam rozhodovati o kolektivních smlouvách. Není pochyby, že zde bude potřebí, aby se také vyrovnaly určité zájmy hospodářské, možná někdy i politické, a že zase bude nutno míti zřetel na obě složky, jak zaměstnavatele, tak zaměstnance, a parlament bude ten, který je spíše resonanční deskou těch dolejších vrstev hospodařících a slyší spíše jemné zvuky zdola než vědátoři, kteří odpoutáni od tohoto ruchu života a dolního víření nevšímali si možná někdy toho, čeho si všímá parlamentář, který s lidem žije.

Kolektivní smlouva, výměnek pachtýře k vlastníkovi - není pochybnosti, že zde bude mnoho otázek, které budou moci býti v meritu přezkoumávány parlamentem, právě poněvadž parlament je spíše blíže hospodářskému životu a dovede rozeznávat a rozpoznávat, jaká reglementace má býti provedena v tom nebo onom úseku hospodářského života.

Civilní řád soudní, ačkoli by se na první pohled zdálo, že nezapadá tak do hospodářské sféry jednotlivcovy a občanovy, má také určité otázky, o nichž bude moci společný výbor jednati a které bude moci také podle potřeby občanstva přezkoumávati, odpovídají-li potřebám občanovým. Hned řeknu, že samosoudcovství je reglementováno tak, že se dnes přijímá kompromis: do 20.000 funguje soudce, nad 20.000 senát. Je otázka, k čemu má občan větší důvěru, zdali k soudci jednotlivci nebo je-li spíše zabezpečena objektivnost, když je zde senát. Tomu musí zástupci lidu více rozumět než vědátoři. Ostatně vědátoři sami, když říkají, že zůstávají na stanovisku kompromisním, doznávají, že to nedělají z nějakých úvah o tom, co potřebuje občan, aby byl uspokojen ve své touze po spravedlnosti, aby mu bylo poslouženo objektivně podle zákona, nýbrž říkají: Kdybychom byli přijali princip samosoudcovský, zmizela by instituce krajských soudů. Tak se my nebudeme ptát. Kdybychom došli k přesvědčení, že samosoudce je nám větší zárukou spravedlnosti a rychlejšího rozhodování, obětujeme třeba instituci krajských soudů, poněvadž nám bude přede vším státi potřeba občanova a ne organisace, která může býti změněna, aby vyhovovala potřebám občanů.

Právě tak je tomu s přípustností novot. Ve druhé instanci jsou připouštěny novoty jen omezeně, když někdo bez své viny určitou věc neuvedl. Zde zase budeme muset uvažovat, - a o tom je již velká a obsažná teoretická literatura - a musíme se zase ptát, není-li v zájmu občanů, aby pokud možno nejšíře byly novoty připouštěny a zamítány jen ty, které snad obmyslně jedna z procesních stran proto neuvedla, aby tím byla druhá strana uvedena v omyl, že se nemusí bránit tak, jak by se byla bránila, kdyby tato novota byla přednesena.

Zrovna tak tomu bude při posuzování t. zv. odborných soudů. Byla totiž snaha zrušiti odborné soudy jak hornické, tak obchodní. Hornické zůstaly, a obchodní jsou omezeny potud, že vláda má právo, myslím, jenom ve význačnějších místech stanoviti obchodní senáty, kdyby byla naděje, že se najde takový soudce, který by těmto spletitým a národohospodářským věcem rozuměl.

Rozumím tomu, dívá-li se teoretik na věc a myslí-li, že praktik nemá mnoho významu při rozsuzování, na př. když je v malém městě člověk, který nikdy na burse nebyl, který nezná bankovní komplikované poměry a najednou má v senátě rozhodovat o spletitém bursovním sporu. Jenže přece se mi zdá, když už je tento institut zaveden - a ukazovaly na to všechny petice odborných obchodních korporací, které šly k ministerstvu obchodu a které se domáhají, aby tyto senáty zůstaly - aby byl podržen, poněvadž zase mně jde o toho občana, který, usuzují ti učení páni, praktickým věcem našeho obchodu, našich živností, našeho kšeftu, naší specereie nevím jakého oboru, bavlnářství, kožařství, nerozumějí. Kdežto když tam je předseda gremia, který také nemůže rozumět všemu, má občan přece jen určitý psychologický důvod, aby měl opravdu důvěru k takovému senátu, kde sedí jeho praktikus.

Nebudu rozebírat tyto věci dále, jen řeknu, že z toho, co jsem řekl, vysvítá, že není pravda, že bychom měli vlastně jenom přehlédnouti celou věc, nýbrž že bude to značná práce, když uplatníme toto hledisko při přezkoumávání nám předložené osnovy.

Jako zástupce strany, k níž mám čest náležeti, prohlašuji, že budeme jako státotvorná oposice loyálně spolupracovat na tomto díle a že snad nebude bez výhod, když my, kteří se nemusíme tak příliš vázat na vládní návrh, budeme moci tato přání a stížnosti občanstva trochu vehementněji v komisi uplatňovat a že skutečně dobrému zákonu bude tím poslouženo i pomocí této naší kritiky. (Potlesk.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): Ke slovu je přihlášen pan sen. dr Bas. Dávám mu slovo.

Sen. dr Bas: Slavný senáte!

Omezím se ve své řeči toliko na materii, kterou se máme obírat, na občanský zákoník. Na nic jiného nebudu reagovat, neboť příležitost hovořit o jiných věcech a zástojích se nám naskytne, až budeme projednávat zákon o civilním řádu soudním, o nejvyšším správním soudě atd.

Pročítáme-li, velevážení, občanský zákoník tak, jak nám jej presentuje vládní návrh, jsme naplněni - mohu říci - hrdostí, že práce 17 let, práce nesčetných československých právníků, vynikajících právníků, stvořila dílo tak eminentně dokonalé, jako je právě náš občanský zákoník. A po této stránce si můžeme říci, že doufáme a máme naději, že náš občanský zákoník bude tak dokonalý jako jeho předchůdce, starý rakouský občanský zákon, který dovedl za nejzměněnějších poměrů, po dobu 126 let vyhovovat z valné části potřebám a tužbám občanstva. Až když nová doba převratu přinesla řadu nových ideí a názorů, tu ovšem stoletý stařeček musil říci, že už té nové době v některých otázkách nerozumí. Ale z toho nemůžeme usuzovat, že bychom chybovali, když v celku, v základech stojíme na starých zásadách občanského zákona, a to zejména také v jednom hledisku, v hledisku ochrany soukromého vlastnictví.

Československý návrh občanského zákoníka stojí na půdě soukromého vlastnictví a je po této stránce nejskvělejší odpovědí cizině, která tvrdí, že Československo je státem komunistickým, bolševickým, že se ve svých názorech úplně ztotožňuje se sovětskými republikami. Zde, v hodnotném díle mají ti, kteří nás osočují, nejskvělejší odpověď. My stojíme na základě soukromého vlastnictví, třebaže říkáme jako lidé dneška, že vlastnictví samo musí hovět také sociálním potřebám společnosti. My se neklaníme vlastnictví jako zlatému teleti, nýbrž je do jisté míry také omezujeme tam, kde je to škodlivé celku. V základech tedy stojíme na půdě soukromého vlastnictví a přiznáváme, že na této půdě stojíme. Pravil jsem, že nemůžeme dopustiti, aby soukromé vlastnictví vyhánělo často i květy zla; proto právě střední stav československý brání se velkokapitalistickým podnikům, jež drtí a znemožňují existenci malého drobného českého člověka. Řada zákonů, jež byla vydána, dosvědčuje, že i vlastnictví musí plnit sociální úkoly doby. Právě tak, jako chrání vládní návrh občanského zákoníka vlastnictví, právě tak, a vším právem, chrání lidskou práci.

Jestliže jsme četli tu a tam v minulých dnech, že je nutné, potřebné a účelné, abychom pracovali v ústavně-právních společných výborech co nejrychleji, aby co nejrychleji občanský zákon vešel v platnost, tu pravím, že upřílišněná rychlost by zde škodila. 17letá píle nejskvělejších jmen československého právnického světa nemůže býti znehodnocena tím, že bychom prostě odkývali občanský zákoník, že bychom s ním byli hotovi za 3 až 4 měsíce. To bychom si dávali nejhorší vysvědčení a sotva takové dílo, které by revisně bylo výkonem práce několika měsíců, obstálo by celá staletí. Musíme žádati sami na sobě, jeden každý na svém klubu, aby rychlost práce nebyla na újmu její kvality. Musíme si býti vědomi, že chceme, aby tento občanský zákoník, na kterém budeme pracovat, nebyl za rok, nebo za dva roky novelisován. Nechceme právě těch novelisací, poněvadž budí nejasnost, budí právní nejistotu a té nivelisace právního cítění širokých vrstev si naprosto nepřejeme. Nebude tedy žádným neštěstím, jestliže proti rychlosti postavíme důkladnost práce. Jest litovati - a to bylo až nadbytečně podškrtáváno v jednotlivých řečech v posl. sněmovně - že rodinné právo bylo vyňato z komplexu kodifikačního a unifikačního. Zapomíná se, že rodinné právo nejsou jen rozvody a rozluky, to je celý manželský život a zde v řadě otázek bychom jistě byli mohli nalézti dohodu všech koaličních stran jako se našla a nachází denně v jiných otázkách. Rodinné právo bude se muset na př. zabývat otázkou povinné lékařské prohlídky snoubenců; otázka, která je dnes luštěna v cizině různými často méně šťastnými zásahy, se lékařským vysvědčením veřejně postaveného lékaře policejního nebo politického dá odstraniti. Duševně méněcenní, ti, kteří jsou stiženi nakažlivými chorobami, by prostě byli vyňati z možnosti uzavříti sňatek, aby nedávali národu a lidstvu potomstvo nedostatečně vybavené pro život, nedostatečně vyzbrojené pro existenční boj, potomstvo, jakého si žádný národ, tedy ani národ československý nepřeje a přáti nemůže. (Předsednictví převzal místopředseda dr Buday.)

Právo občanské zabývá se také osudem nemanželských dětí. Dnes vidíme, jak nemanželské dítě jest oproti manželskému dítěti traktováno dvojím loktem. Ten, kdo se narodil z lože nemanželského, má to dokonce zapsáno ve svých osobních výkazech. Jsou opět takové otázky, které se dotýkají nikoliv rozvodu a rozluky, nýbrž soužití národa a národů.

Nemůže se říci, že naše judikatura, pokud jde o řešení otázky nemanželského otcovství, nestojí na výši doby. Dneska nerozhoduje pouhý výslech nemanželské matky jako svědkyně, vždyť máme zde zkoušku krve, máme zde možnost nebo nemožnost plodění. Je něco jiného oplodniti a něco jiného znamená pouhý akt. A to se velice správně řeší dnes v řadě paternitních procesů. Tedy tato otázka, otázka nemanželských dětí volá hlasitě k nám všem, abychom se jí zabývali. Bude to věcí ústavně-právních výborů, přikročí-li aspoň v jednotlivostech k luštění jednotlivých partií rodinného práva. Když jsem již vyřkl slovo rozvod, rozluka, vidíme zde úžasnou nejednotnost prakse. Po převratě byl naprostý liberalismus, dobrovolný rozvod pouhým projítím času bylo lze proměniti v rozluku. Později se žádalo, aby zde nebylo dobrovolného rozvodu, aby zde byl rozsudek. Sehrávají pak manželé hru: shodnou se, že jedna se stran se nedostaví k líčení. Je vydán kontumační rozsudek. Řadu let to stačilo našim soudům, aby na základě kontumačního rozsudku byla rozluka povolena. Stejně jako stačilo soudu, aby rozluka byla povolena na základě uznání své viny jednoho z manželů. Submisní rozsudek - a nyní v poslední době shledáváme stanovisko krajně opačné, krajně přísné. Není možno dosíci rozluky na základě dobrovolného rozvodu, anebo na základě kontumačního rozsudku, žádá se, aby byl proveden rigorosní a přísný rozvodový proces, aby byli vyslechnuti svědci, aby zde byl podán důkaz opodstatněnosti rozvodu kontradiktorním řízením.

Ale toto jsou věci, které nevytváří zákon, které vytváří judikatura, ale velectění, judikatura nemůže a nesmí natrvalo stát nad zákonem. Tak že i do této otázky bude se museti jíti ve společném ústavně-právním výboru, abychom měli jasno a abychom měli určitost, kdy se manželství rozlučuje a kdy manželství rozloučit nelze.

Dnes máme tisíce případů, že za úplně obdobných poměrů jedno manželství se rozloučí, kdežto druhé se nerozloučí. To jest ovšem skutečnost, která na trvalo se udržeti naprosto nedá.

Avšak i když naše ženy mají eminentní a oprávněný zájem, aby starý názor o přednostních právech mužových jako hlavy rodiny se všemi dalšími toho důsledky byl opraven v souhlasu s názory dneška, bylo by nespravedlivé, kdyby nebyl uznán pokrok v zákonné úpravě v jiných úsecích našeho života, především žen se dotýkajících. Žena pracující a výdělečně činná jest osnovou zcela jinak posuzována a, řekl bych, hodnocena, než tomu bylo v zákoně starého Rakouska z r. 1811. Tenkráte ovšem nebylo výdělečné činnosti ženy. Tenkráte nazírání na ženu bylo docela jiné než je dnes, po 126 letech. My vidíme dnes, že práce manželky v živnosti mužově, třebaže zákon i tehdy ukládal jí povinnost, aby svého manžela ve výdělečné činnosti podporovala, nebyla co do výsledku zdaleka tak hodnocena, jako tomu má býti nyní. Co muž ve svém podniku za manželství vydobyl, bylo a zůstávalo jeho vlastnictvím, byť snad kladné výsledky jeho podnikání z části nebo i zcela závisely na spolupráci jeho manželky. My dnes vidíme, že v naší osnově paraduje § 1063, vycházející ze slovenského práva, jež staví domněnku, že vše to, čeho za trvání manželského společenství bylo dobyto, nabyli oba manželé společně stejným dílem, a soudci se ukládá, aby se zřetelem k předneseným okolnostem a k zájmům manželů a dětí podle volného uvážení posoudil, jakým jiným poměrem takové jmění náleží manželům, bude-li jimi jiný poměr tvrzen. Již jen tento namátkou zmíněný případ dává tušiti, jaké zásadní změny byla by přinesla kodifikace a unifikace rodinného práva jako celku.