Předseda dr Soukup.

Místopředsedové: Donát, Klofáč, dr Bas, dr Heller, dr Buday.

Zapisovatelé: Kříž, Sehnal.

Celkem přítomno 115 členů podle presenční listiny.

Člen vlády ministr Machník.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Bartoušek; jeho zástupce dr Fritsch.

Předseda dr. Soukup zahájil schůzi v 16 hodin 32 minut.

dal předseda: na dnešní schůzi sen. Horákovi a Korvasovi; na dnešní a zítřejší schůzi sen. Enhuberovi a Frankovi; na tento týden sen. Foitovi a dr Hilgenreinerovi; od 7. do 12. t. m. sen. Bergmanovi; od 8. do 11. t. m. sen. Stodolovi.

Předseda konstatoval, že senát je způsobilý se usnášeti, a senát přijal jeho návrh, aby byly dány dovolené: na měsíc červen 1937 zdravotní dovolená sen. Pázmánovi, na 10 dnů pro cestu do ciziny sen. Dundrovi.

Zpráva tisk 468.

Vládní návrhy tisky 469 a 470 - přikázány výborům zahraničnímu a národohospodářskému.

Návrhy tisky 471 a 472 - přikázány výboru iniciativnímu.

Odpovědi tisk 474/1 až 474/3.

Zápis o 76. schůzi senátu N. S. R. Čs.

"Z cizích parlamentů", rok 1937, ročník XVIII, č. 5 a 6.

o 77. schůzi senátu N. S. R. Čs. byl schválen podle §u 72 jedn. řádu.

výboru soc.-politickému vládní nařízení ze dne 21. května 1937, jímž se mění a doplňuje zákon ze dne 13. března 1928, č. 39 Sb. z. a n., o ochraně domácího trhu práce (č. 5604).

Předseda (zvoní): Budeme projednávati pořad dnešní schůze.

Zpravodajem za výbor branný je sen. dr inž. Botto, za výbor ústavně-právní sen. dr Karas.

Uděluji slovo zpravodaji za výbor branný, p. sen. dr inž. Bottovi.

Zpravodaj sen. dr inž. Botto: Slávny senát!

Článkom LX zákona č. 89/1918 Sb. z. a n. bola zrušená XXVII. hlava zákona č. 131/1912 ř. z., resp. zák. čl. XXXIII/1912, o vojenskom trestnom poriadku, ktorá obsahovala súdne zriadenie a trestné pokračovanie u armády v poli, a zároveň bolo určené, že pre vojenské súdnictvo v poli platia všeobecné ustanovenia vojenského trestného poriadku s tou odchýlkou, že vojenskí zástupci (funkcionári) sa zmocňujú, aby v prípadoch naliehavých odložili konanie hlavného prelíčenia. To znamená, že u nás doposiaľ nebolo okremitého súdneho zriadenia a trestného pokračovania vojenského, ktoré by bolo v prípade války alebo v pomeroch podobných válke spôsobilejšie udržovať v armáde poriadok a kázeň, než je to možné vojenským súdnym zriadením a trestným pokračovaním mierovým. Bol to isteže zjavný nedostatok v našom trestnom poriadku vojenskom, nedostatok vyplynulý snáď do značnej miery z našich niekdajších príliš optimistických nádejí, že náš mierumilovný a demokratický štát nikdy sa nemôže dostať do nebezpečia válečného. Prítomná, vládou predložená a poslaneckou snemovňou už prijatá osnova o vojenskom poľnom trestnom pokračovaní vyplňuje teda značnú medzeru. Vyplňuje ju tým spôsobom, že úplne zrušuje LX. článok zákona č. 89/1918 Sb. z. a n. a do zákona č. 131/1912 ř. z., resp. do zák. čl. XXXIII/1912 o vojenskom trestnom poriadku vkladá novú XXVII. hlavu o poľnom súdnom zriadení a poľnom trestnom pokračovaní.

Povinnosťou branného výboru bolo skúmať predlohu obzvlášť po tej stránke, či sú jej ustanovenia spôsobilé k tomu, aby sa u armády v poli alebo v pomeroch podobných poľu prisluhovala pravda rýchle, prísne, ale zároveň spravedlive. Odchýlky od zásad rýchlosti, prísnosti a spravedlivosti pôsobily by totiž demoralizačne, poškodzovaly by kázeň a poriadok, ktoré sú bezpodmienečne nutné k tomu, aby armáda v poli mohla splniť svoj úkol a aby mohla byť bezpečným a spoľahlivým prostriedkom na udržanie celistvosti štátu, na ochranu jeho ústavy a demokraticko-republikánskej formy aj v prípadoch, keby vnútri štátu alebo na hraniciach nastaly udalosti, ktoré by ho ohrožovaly alebo by porušovaly verejný pokoj a poriadok. Tento cieľ sleduje osnova zriadením okremitých poľných súdov a upravením trestného pokračovania v poli.

Nová XXVII. hlava, ktorá sa vsúva do vojenského trestného poriadku u nás platného, líši sa podstatne od starej r. 1918 zrušenej XXVII. hlavy. Je už vhodne prispôsobená našim demokratickým pomerom, predpisom ústavnej listiny o sudcoch a požiadavke, aby záujmy štátu boly náležite chránené a aby obžalovanému bola poskytnutá dostatočná miera opravných prostriedkov. A tu možno povedať, že snáď ani jeden štát nemá vojenské trestné pokračovanie, ktoré by poskytovalo obžalovanému viac opravných prostriedkov, ako ich poskytuje táto osnova. Naproti starej XXVII. hlave charakterizujú novú hlavu okrem toho obzvlášť i ustanovenia, podľa ktorých poľné súdy nie sú závislé na vojenskej správe, sú oddelené od úradov žalobných a od moci veliteľskej. Poľné súdy budú tri: nižší, vyšší a vrchný poľný súd. Je tu teda decentralizovanosť ako v pomeroch zápoľných, ale zásada rýchleho vybavenia uplatňuje sa dostatočne.

Branný výbor senátu prejednal vládny návrh zákona o vojenskom poľnom trestnom pokračovaní vo svojom zasadnutí dňa 11. mája t. r. a našiel, že jeho ustanovenia vyhovujú zásadám rýchleho, prísneho, ale spravedlivého prisluhovania pravdy v poli. Záujem štátu na strane jednej a záujem obžalovaného na strane druhej sú chránené náležite. Z týchto dôvodov usniesol sa branný výbor navrhnúť slávnemu senátu, aby predloha bola prijatá v znení, v ktorom ju prijala posl. snemovňa (sen. tisk 446). (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Zpravodajem za výbor ústavně-právní je p. sen. dr Karas. Dávám mu slovo.

Zpravodaj sen. dr Karas: Slavný senáte!

Vojsko a vojna je tak stará jako lidstvo. Proto organisace jeho spočívá na tisíciletých zkušenostech, i když způsob válčení jest odvislý od výzbroje, a mění se tedy právě podle způsobu výzbroje. Avšak jedna zásada organisace vojenské zůstává beze změny. A tou jest nutnost jednotného vedení a naprosté, slepé poslušnosti rozkazů vůdcových, a zabezpečení před zradou.

Zásada ta platí nejen ve státech absolutistických, ale i v nejširších demokraciích: pojem velitelské moci diktátorské vytvořila právě republika ant. Říma. Slepá poslušnost, tam kde není vnitřního přesvědčení o její nutnosti, musí býti vynucena hrozbou přísných trestů. Proto trestní právo pro příslušníky vojska je vždy přísnější a trestá na př. přestupky proti subordinaci jako zločiny, kde život občanský v nich vidí pouhé přestupky disciplinární.

My po převratu chtěli jsme se odrakouštit; odrakoušťovali jsme i armádu a řadu institucí vojska, které dlouhá zkušenost zavedla, jsme v návalu nejširší demokratické svobody odhodili.

Tak zejména zavrhli jsme, jak pan referent výboru branného upozornil, rakouské přísné právo polních soudů; celá hlava XXVII rak. trest. řízení vojenského o polním soudnictví, byla jedním z prvních zákonů, a to zákonem ze dne 19. prosince 1918, č. 89 Sb. z. a n., jednoduše zrušena.

Brzy však nastalo jisté vystřízlivění: skutečnost nám ukázala, že armáda a vojsko nejsou tempi passati; naopak, že co nejlépe vybavená armáda jest nutnou pojistkou pro bezpečnost státu a proti nebezpečí války.

Proto jsme nuceni vydržovati si vojsko na obhajobu své svobody; a musí-li býti vojsko, musí býti takové, jak jeho vnitřní podstata vyžaduje. Poznavše to, vracíme se ke mnohým zařízením, která měla nejen Rakousko a Německo, nýbrž i ta demokratická Francie.

Zrušením polních soudů u branné pohotovosti státu udělali jsme díru do zařízení armády; armáda volá po nutnosti polních soudů a demokracie občanská musí přijmouti jistý kompromis: dáti armádě, co potřebuje, ale při tom hleděti zachrániti ze zásad demokracie, co možno.

S tohoto hlediska dívejme se na tuto předlohu.

Jedním z prvních ústupků, který armáda přináší moderní demokracii u nás, jest připuštění odvolání z rozsudků polních soudů. Je to novinka, kterou nezná dnešní vojenské soudnictví Německa (§ 336 zákona novelovaného ještě r. 1935), ale ani soudnictví Francouzské republiky, kde § 138 platného zákona výslovně nepřipouští žádného odvolání proti rozsudkům soudů polních, kdežto u nás může býti vyloučeno odvolání proti rozsudkům soudu stanného (§ 481) a pak ve smyslu §u 477 pro lehčí přečiny v případech nutnosti, které stanoví ministr nár. obrany.

Druhým cenným ústupkem vojenského vedení požadavkům normálního práva trestního jest oddělení polních soudů, jak referent branného výboru pravil, jak od moci velitelské, tak i od úřadů žalobních, od prokurátorů polních (§ 466).

Dalším ústupkem možno nazvati i určitou decentralisaci polních soudů: u menších těles zavádí se nižší polní soud pro menší přestupky vojenské, na které je trest do 5 let nebo peněžní pokuta nebo zbavení hodnosti, kdežto u vyšších těles jsou polní soudy pro všecky ostatní zločiny, zejména ty, na které jsou vyměřeny i tresty hrdelní, v nichž však převládá již živel odborných soudců, důstojníků justiční služby, kdežto u nižších polních soudů převládá živel laický.

Dalším cenným ústupkem požadavku demokracie jest důsledné zavedení instituce prokurátorů do všech instancí, jimiž může býti pouze důstojník justiční služby, tedy odborník.

Pro řízení vlastní před soudy jest uplatněna zásada rychlé, účelné a rázné procedury, aby rozsudek mohl býti vynesen brzy po spáchání trestního činu a tím působil odstrašivě. Proto také musí býti orgány soudní přímo u trupy, a i při menších tělesech. Poněvadž soudů takových v případě potřeby bude mnoho, a musí ony i funkce prokurátorů býti obsazeny odborníky-soudci, bude třeba velikého počtu důstojníků justiční služby, jichž dnes armáda nemá. Je třeba, aby také armáda měla zásobu těchto důstojníků, a v tom směru navrhuje výbor příslušnou resoluci. Nadto bude třeba, aby záložní důstojníci, na př. radové trest. soudů, kteří jsou ve službě, byli povyšováni na štábní důstojníky, na majory a podplukovníky, neboť podle zákona předsedou nižšího soudu musí býti nejméně major, předsedou vyššího soudu nejméně plukovník a předsedou nejvyššího soudu generál. My však v dnešní době nemáme tolik soudců s touto hodností v aktivní službě vojenské, ale máme dosti reservních důstojníků s příslušnou kvalifikací, a proto je třeba, abychom navrženou resolucí dali armádě možnost opatřiti tento personál pro případ potřeby.

Širší veřejnost, která je poněkud přestrašena Havlíčkovým epigramem: "vojenský soud to je pašák, soudí jen se práší, on má všecky paragrafy v jedné patrontaši", měla obavy, aby snad tímto zákonem pravomoc polních soudů nebyla rozšířena i na civilní obyvatelstvo, a proto již ústavně-právní výbor posl. sněmovny navrhl zvláštní dodatek k § 469, aby bylo zabezpečeno, že se pravomoc polních soudů nerozšíří mimo případy, stanovené trestním zákoníkem vojenským nebo zákonem na ochranu republiky, který také osoby civilní podřizuje vojenským soudům, a to ty, které pracují pod vojenským dozorem v továrnách v případě mobilisace a války, a ty, které konají pracovní povinnost. Ale tyto civilní osoby podléhají vojenským soudům jen pro činy vojenské, nikoli pro činy civilní.

V tomto směru osnova tato nepřináší žádného zhoršení, nebo § 453, umožňující zřízení polních soudů i mimo pole, platí jen pro ty případy, o nichž jsem se již zmínil.

Poněvadž osnova tato jeví se jako slušný kompromis mezi požadavky vojenské správy a demokracie za vážných dob státních, navrhuje ústavně-právní výbor plenu senátu její přijetí ve znění sen. tisku 446 i s resolucemi v příslušné zprávě otištěnými. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Zahajuji rozpravu.

Navrhuji řečnickou lhůtu půl hodiny. (Námitky nebyly.)

Námitek proti tomu není, budeme podle toho postupovati.

Ke slovu je přihlášen pan sen. dr Vacek. Dávám mu slovo.

Sen. dr Vacek: Vážený senáte!

Jako člen výboru, který projednával usnesení posl. sněmovny o vlád. návrhu zákona o vojenském polním řízení trestním, chtěl bych uvésti několik poznámek k projednávané osnově. Činnost polních soudů za světové války nebyla taková, aby pracující lid, dělníci a rolníci ve vojenském kabátě mohli s ní býti spokojeni.

Havlíčkův výrok o vojenském soudu o všech paragrafech v jedné patrontaši podržel platnost i na bojištích světové války. Zejména na polní soudy rakouské bylo tolik stížností, že to vedlo v Československé republice ke zrušení rakouského ustanovení o vojenském polním trestním řízení.

Při přezkoumávání rozsudků rakouských polních soudů československými justičními úřady vojenskými bylo shledáno, že určitá část rozsudků byla vadná nejenom po stránce právní, nýbrž hlavně také po stránce skutkové. Byly to až zarážející rozsudky polních soudů, které nebyly nezávislé, naopak byly zcela závislé na vojenském veliteli, zejména když soudcové byli začasto mladší lidé, nadporučíci nebo setníci, kteří v důsledku vojenské hierarchie byli z důvodů vojenské kázně povinni poslouchati svého nadřízeného, představeného velitele.

Nelze se diviti, že po takových zkušenostech s vojenskými soudy polními bylo celé toto soudnictví v Československé republice zrušeno, a jestliže nyní se obnovuje na nových základech, na tom podkladě, že polní soudy jsou nyní na velitelské moci podle zákona nezávislé, že dohlížecí právo nad nimi nemá velitel, nýbrž soudní instance, že vedle nižších, středních a vrchních polních soudů fungují i vojenští prokurátoři, analogie státních návladních, je naší povinností zde v senátě zkoumati, jaké změny byly provedeny na původní osnově vládní v posl. sněmovně a jaké vady zůstaly v konstrukci navrhovaného zákona po opravách provedených posl. sněmovnou.

Posl. sněmovna provedla vskutku na osnově zákona některé změny k jeho prospěchu, schválila dokonce i některé podněty klubu komunistických poslanců, ale i když v navrženém znění se připouští možnost odvolání z rozsudků polních soudů, i když bylo provedeno oddělení polních soudů od moci velitele a decentralisace polních soudů, i když byla zavedena instituce prokurátorů ve všech instancích, i když za soudce byli přibráni přísedící z řad mužstva a poddůstojníků, i když se ujišťuje, že pravomoc polních soudů není rozšířena na osoby nevojenské, na osoby civilní, na zaměstnance v civilních podnicích, podléhajících dozoru vojenské moci, přece jen v usnesení posl. sněmovny o vládním návrhu o vojenském polním trestním řízení zůstává řada podstatných nedostatků, jako na př. ustanovení, že důstojník justiční služby, který byl vyšetřujícím soudcem, může nadále fungovati jako člen nalézacího senátu, třebaže zákon omezuje takové případy na případy nezbytnosti.

Za podstatnou vadu pokládá klub komunistických senátorů také ustanovení §u 476, které připouští možnost, aby u nižších polních soudů hlavní líčení konalo se po případě bez obžalovaného, a že není zavedena t. zv. instituce odporu, která by dávala obžalovanému možnost uvedení do předchozího stavu.

Třetí takový vážný průlom do zásady, která vedla ke zrušení rakouského polního trestního řízení, je vyloučení odvolání, když jde o přestupky nebo přečiny, tedy nejčastější asi případy, a tam, kde to stanoví pro jednotlivé části oblastí polních soudů sám ministr národní obrany. Považujeme za neudržitelné, aby ministr nár. obrany měl možnost suspendovat odvolání.

Klub komunistických senátorů nemůže také souhlasiti s tím, aby v případě rozsudku smrti rozhodoval příslušný velitel sám o své újmě o tom, má-li býti trest smrti vykonán, či má-li býti odsouzený doporučen milosti presidenta republiky. Z těchto důvodů nebude klub komunistických senátorů pro navržený zákon hlasovat.

Klub používá však této příležitosti, aby poukázal na fakt, že pro armádu republiky Československé platí nadále předpisy vojenského trest. zákona, jak byly oktrojovány rakouskou monarchií v r. 1855, tedy před 82 lety. Klub komunistických senátorů vznáší tedy požadavek, aby zákonodárnému odboru ministerstva nár. obrany bylo naloženo, aby co nejdříve předložil zákonodárným sborům návrh zákona, kterým by rakouský vojenský zákon trestní byl přizpůsoben schvalovanému nyní zákonu o vojenském polním trest. řízení, jenž právě projednávanou osnovou měl býti modernisován. Nynější doba válečného nebezpečí činí tento požadavek svrchovaně naléhavým. (Potlesk komunistických senátorů.)

Předseda (zvoní): Dále má slovo p. sen. Schmidt.

Sen. Schmidt (německy): Dámy a pánové!

Posouzení předlohy, která se týká vojenského polního trestního řízení, má se díti s několika stanovisek. Revoluční Národní shromáždění státu již koncem r. 1918 zrušilo některá ustanovení převzatého starého rakouského vojenského trestního řádu a, jak se tehdy řeklo, prozatím některá změnilo. Nový stát chtěl se tehdy jako v tak mnohých věcech odrakouštiti. Chtěl po zlých zkušenostech, jakých se nadělalo a nasbíralo ve světové válce, aby se věci posuzovaly více se stanoviska objektivní spravedlnosti, ježto přece t. zv. válečné soudy, jak zkušenost naučila, nejsou žádnými objektivními soudy, ježto se u nich všechny věci a události posuzují více nebo méně podle nutnosti okamžiku a mocenských poměrů. Okamžité mocenské poměry svádějí však velmi často k nespravedlivému posuzování situace a věcí. Jistě jen se stanoviska objektivní spravedlnosti a nikoli, jak důvodová zpráva poslanecké sněmovny chce tvrditi, pro nedostatek času, bylo t. zv. válečné soudní řízení již v prvých týdnech po převratu odstraněno a vlastní úprava odložena na pozdější dobu.

Aby nyní nepochopitelné učiněno bylo pochopitelným, že se dnes skoro po 20 letech sahá zpět na starou rakouskou instituci, byť i ve změněné formě, o které se dosud stále tvrdilo, že s ní byly tak zlé zkušenosti, praví zpráva ústavně-právního výboru toto: "Odrakoušťovali jsme i armádu a řadu institucí vojska, které dlouhá zkušenost zavedla, jsme v návalu nejširší demokratické svobody odhodili."

V této zprávě se formou, která má býti ospravedlněním, mluví ještě o tom, že "nastalo jisté vystřízlivění, že jsme byli nuceni na obranu svobody míti armádu, a to takovou, jakou vnitřní stav státu vyžaduje, a v poznání toho že se vracíme dnes k mnohým zařízením, která měla nejen Rakousko a Německo, ale i ta demokratická Francie". A dále: "Zrušením polních soudů u branné pohotovosti státu udělali jsme díru do zařízení armády".

Na ten způsob se myslí, že sousto přece velmi trpce chutnající učiní se lidu zase chutnějším. Od základu vzato nemáme při projednávané předloze před sebou žádný jednotlivý zjev. Máme zde beze vší pochybnosti před sebou nový článek řetězu zákonů z poslední doby, které příkře odporují ústavě státu. Je to železný kruh kolem opěvované demokracie, kruh, který demokracii znenáhla zúžuje tak, že jednou nebude moci dýchati. Počínaje opětovně obnovovaným zmocňovacím zákonem, který vládě přiznává zmocnění ústavě neznámé a vládu, jak se nám zdá, zprošťuje obtížné ústavní kontroly Národního shromáždění, a přiznává jí tím skoro diktátorskou plnou moc pro široké a také důležité obory, bylo by zde možno vypočísti celou řadu zákonů poslední doby, které však zakolísaly povážlivě mnoho vychvalovanými sloupy naší demokracie.

Projednávaná předloha odporuje ve svých podstatných bodech ústavou stanoveným pojmům o demokratickém státu, výjimečnými ustanoveními svými a obzvláště okolností, že zde není parlamentní kontroly ani za hlubokého míru. Ve zprávě ústavně-právního výboru mluví se sice k ospravedlnění stále o koncesích, koncesích, které jednak přiznává armáda moderní demokracii, jednak tato demokracie armádě. Při vzájemnosti věcí bylo by možno mnoho kritisovati a mluviti také o různých nedostatcích v ústavě.