Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. Hokky.

Sen. Hokky (maďarsky): Veľavážený senát!

Domnieval som sa, že v ministerskej lavici pri pojednávaní tak vážnej otázky bude taká tlačenica, že sa páni ministri sotva v nej zmestia. Musím však s poľutovaním konštatovať, že páni ministri svojou neprítomnosťou v pravom smysle slova demonštrujú. I tým chcú dokumentovať, ako si vážia senátu a dôležitej otázky, o ktorej sa v senáte pojednáva.

Veľavážený senát! Osnova o reorganizácii najvyššieho správneho súdu vyvolala rôznu kritiku za rozpravy v snemovni poslancov i vo výbore senátu. Odborne vzdelaní, uznaní praktickí právnici, vo spletitých odvetviach administratívy sbehlí odborníci a politikovia napriek tomu, že uznali, že návrh obsahuje oproti dosavádnej praxi niekoľko novôt, ktoré treba vítať, - pozdvihli priveľa vážnych námietok oproti osnove, lebo mnohé jej ustanovenia sú oproti doterajším horšie a znamenajú nevýhodnejšie pomery pre obecenstvo, ktoré hľadá právnu nápravu.

Zvláštne obavy vyvoláva to, že tiež sväz sudcovského sboru v republike vzniesol vážne námietky proti osnove; a práve tento sbor je tým, ktorý môže najsprávnejšie odhadnúť dôležitosť a cenu najvyššieho správneho súdu s hľadiska záujmov obecenstva, ktoré hľadá svoje právo. V memorande, podopretom dôkladnými právnymi i vecnými argumenty zaujali stanovisko proti mnohým ustanoveniam návrhu, ohrožujúcim vraj dosavádny a v každom kultúrnom štáte ustálený zvláštny charakter najvyššieho správneho súdu a znehodnoťujúcim túto najvyššiu právnu inštitúciu v prostú administratívnu inštánciu. Je to napomenutie tak vážne, že musí pobádať k premýšľaniu a uvažovaniu.

Ustanovizeň najvyššieho správného súdu musí byť fórum, kde obyvateľstvo najde ochranu proti - žiaľ veľmi častým - prehmatom, šikánam a neraz i nezákonným činom administratívnych úradníkov. A táto ochrana musí byť tak účinná, aby prehmaty administratívnych úradov vskutku prestaly alebo aby sa ich počet zmenšil na mieru čo možná najnižšiu. Je toho treba v záujme štátu a obecenstva, hľadajúceho právo, a ku zdolaniu návalu práce.

Počet sťažností, podávaných u najvyššieho správneho súdu, je najlepším dokladom toho, že činnosť administratívnych úradov vyčerpáva sa najmä v tom, aby akty boly práve len vybavené a aby úradníci dostali v kvalifikačných hárkoch dobré známky, práve vzhľadom na množstvo nimi vybavených vecí, a tedy pri vybičovanom pracovnom výkone neuvažujú náležite ani záujmy štátu ani záujmy občanov, a veľmi zhusta ani ustanovenia zákonov.

Posledná štatistika sťažností, podaných u najvyššieho správneho súdu, pochádza z r. 1935. V tom roku bolo najvyššiemu správnemu súdu podané 7.346 sťažností, z toho 2.817 sťažností proti rozhodnutiam administratívnych úradov, a 4.529 sťažností proti opatreniam úradov finančných. A koncom roku bolo nie menej než 17.431 nevyriešených sťažností u najvyššieho správneho súdu. Tento obrovský počet nedodelkov je príčinou, že na vyriešenie tej ktorej sťažnosti musí občan, hľadajúci svoje právo, čakať dnes už skoro 4 roky. Tento stav činí iluzórnym existenčný podklad tejto inštitúcie a ani v práve pojednávanej osnove nespatrujem garanciu, že by sa tento stav zlepšil.

Návrh je nesrovnateľný s duchom demokratickým, zamýšľa sjednať nápravu činom protisociálnym, keď zvyšuje náklady pokračovania u najvyššieho správneho súdu do tej miery, že chudobný človek, nech sa mu stane akákoľvek krivda v dôsledkn opatrenia alebo rozhodnutia niektorého administratívneho či finančného úradu, nemôže podaď sťažnosť u najvyššieho správneho súdu a tedy nedostane sa mu právnej ochrany v tomto štáte.

Niet v senátu nikoho, kto by mal väčšiu úctu k súdom než ja. A malo by byť tak, že každý v tejto republike mal by sa na sudcu dívať tak, ako na človeka, ktorý ho obráni oproti každému, kto sa na ňom dopustil krivdy či nespravedlivosti. Vyznávam, že štát spočíva na štyroch pilieroch, ktoré sú: zákonodarné sbory, najvyšší súd, najvyšší správny súd a najvyšší štátny kontrolný účetný úrad. K týmto by bolo možno snáď ako piaty pridať ústavný súd, o ktorom však práve teraz konštatoval tak vážny muž, akým je býv. pán minister Matoušek, že je spolitizovaný. Právny obor a obor pôsobnosti týchto inštitúcií by mál byť čo najširší.

Avšak žiaľ, ani jedna z nich nie je na tej výške, aby mohla zaistiť demokratické slobody širokých vrstiev ľudu. Ani o najvyššom súde, ku ktorému snáď najväčším právom hľadí obecenstvo, hľadajúce svoje právo, nemožno stoprocentne tvrdiť, že má k nemu absolútnu dôveru každý, kto verí vo spravedlnosť, lebo ináč by nebol povedal jeho prezident v r. 1929, že právo je v tejto republike na ústupe.

O najvyššom správnom súde bolo možno to tvrdiť dosiaľ ešte menej a nebude možno to tvrdiť ani potom. Tento súd je iba vtedy oprávnený uviesť niekoho v držbu jeho práva, jestliže už vyniesol niekoľko hodných rozhodnutí v tej veci a jestliže jeho prezident dá odhlasovať v plenárnom sedení, že toho sa majú držať administratívne a finančné úrady. Ináč nie. Ale tedy k čomu je tu táto inštitúcia, jestliže jej rozhodnutia rešpektujú administratívne a finančné úrady len keď chcú, a keď nechcú, tak ich nerešpektujú.

To možno nazvať iba zrakomamom. Na miesto toho, aby bola oporou konsolidácie, roznieťuje táto inštitúcia všeobecnú nespokojnosť. Ale vezmime prípad najvýhodnejší, že totiž vynesie niekoľko shodných rohodnutí. Vyše 10 rokov bude treba vo veľa prípadoch k tomu, aby rozhodnutia tohoto súdu musely rešpektovať administratívne a správne úrady.

Tvrdím a môžem dokazovať, že ide-li o rozhodnutie zabarvenia politického alebo finančného, ihneď sa zmení tento súd v politický sbor a prestane byť sborom súdnym. Tým sám sa vzdáva práva, ktoré jemu ako sudcovi patrí a sám sa stáva naštrbiteľom svojich práv. Nesmieme sa diviť, jestliže v administratíve skostnatelý muž nemôže byť objektívny a nemôže zrušiť bezprávne a nezákonné rozhodnutia svojich kolégov a celého úradníckeho sboru. Jedinou správnou cestou by tedy bolo, keby sa tento sbor v prevážnej väčšine skladal zo sudcov a nie z mužov administratívy. Osnovu by tedy bolo treba pozmeniť tak, aby tento súd skladal sa do ³/₅ zo sudcov a do ²/₅ z mužov administratívy a nie naopak. Ba ja bych ho pozmenil tak, aby bol složený do ¹/₃ zo sudcov, do ¹/₃ z advokátov a do ¹/₃ z odborníkov s praxou administratívnou. Takto by o veľa lepšie vyhovoval požiadavkám praktického života.

Najvyšší správny súd preto bol preťažený prácou, lebo administratívne a finančné úrady dobre vedely, že pre ne jeho rozhodnutia buďto vôbec nie sú smerodajné, alebo len v najzriedkavejších prípadoch sú smerodajné. To sa ani nabudúce nezmení a tak rozhodnutia najvyššieho správneho súdu budú plniť iba koše na papier a len veľmi málo z nich stane sa smerodajnou právnou zásadou.

Chcem tu poukázať na dva kriklavé prípady. Jedným je, kde pozmenené boly neodškriepiteľné slová §u 10 zák. čl. XXII/1886 o uhorskom štátnom občianstve, a druhým, kde vo veci istého drobného penzistu boly vynesené trikrát výhodné rozhodnutia, po štvrté však bolo vynesené rozhodnutie tamtým diametrálne odporujúce a tamtie predchodzie rozhodnutia boly zrušené. To trvalo asi 10-12 rkov. Zvýšenie penzie tohoto malého človeka nečinilo toľko, koľko stálo vynesenie tohoto konečného rozhodhutia.

A tak sa musíme tázať, k čomu je tento drahý aparát, keď nie je vybudovaný tak, ako je dnes už vo všetkých právnych štátoch. A preto ani ja, ani moja strana nemôžeme tento návrh zákona odhlasovať.

Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. Schmidt.

Sen. Schmidt (německy): Slavný senáte! Jestliže zaujímáme dnes stanovisko k předložené osnově zákona, k novele zákona o nejvyšším správním soudu, chceme ihned konstatovati, že zákon v nynějším svém znění znamená podstatný pokrok proti vládní předloze a také proti platnému právu. Parlament zde hájil správné stanovisko vůči vládě a také toto stanovisko uplatnil. Novela reorganisuje řízení a personální stav u nejvyššího správního soudu, neomezuje okruh jeho rozhodování, což se zajisté rovná uznání myšlenky právní státnosti, kterou jsme již vždy hájili. Nemůžeme-li se ubrániti skoro při každé předloze určitým pochybnostem, pak byly zde tyto pochybnosti ve výborových poradách do jisté míry rozptýleny.

O vývoji a zabezpečení práva, jaký u nás převládá, bylo již několikrát zevrubně promluveno jak v posl. sněmovně, tak také zde. Na pováženou jest, že při slabém zákonodárství a při nejasném formulování zákonů jsme vůči správě skoro vždy odstrkáváni do pozadí, což ji často může sváděti k nesprávnému provádění zákona. Chceme zde uznati, že vůli zákonodárcovu, v předložené novele zákona jednou výjimečně jasně a zřetelně vyslovenou, nutno positivně oceniti. Budiž zde však vyslovena naděje, že této vůle bude dbáti každý, také vláda. Souhlasíme také s věcnými vývody zpravodajovými, pokud se srovnávají s našimi názory o nutnosti, o podstatných zlepšeních a o právní povaze novely. Mohu zde zajisté zanechati opětovného přetřásání všech věcí, o kterých řečníci v poslanecké sněmovně a ve výborech při projednávání předložené osnovy zákona již zevrubně promluvili.

Něco však budiž opětovně zdůrazněno: Jestliže se parlament v poznání svých úkolů pro státní nezbytnosti projevil zde jednou silnějším nežli vláda, jestliže parlament nabyl odvahy k sebekritice a při tom také uznal, že dnešní stav v naší správě zčásti přivodil sám tím, že nebyly vydány jasné zákony, že se parlament vymkl takřka své odpovědnosti přílišným zmocněním vlády anebo správy, pak je to prvním krokem k poznání sebe sama a doufejme, že také prvním krokem k nápravě.

Ještě jedno budiž zde řečeno: Na cestě jednou započaté bude nutno zjednati změnu v praxi při poradách zákonodárných sborů. Neboť bez zření k oposici, resp. při dnes obvyklém opomíjení oposice jakožto lidem vyslaného spolutvůrce v těchto korporacích nelze překonati slabost v poradách vždy znovu se projevující. Rozhodnutí jednati v parlamentě vždy iniciativně a je-li toho zapotřebí, kriticky, musel by pojmouti celý parlament, poněvadž jen na ten způsob mohla by každá tvůrčí oposiční skupina kráčeti spolu cestou práce a pořádku. V resolucích ústavně-právního výboru poslanecké sněmovny žádá se od vlády zesílená zákonodárná iniciativa, kterou také s naší strany dlužno jen uvítati. Bylo by žádati ještě reformu správy tak velkorysou, aby všechny nedostatky ve vnitřní, teritoriální a organisační správě přestaly a aby vytvořeno bylo dílo k vnitřnímu uspokojení všech národností ve státě. To by pak byl velkorysý čin, který by sahal daleko za rámec slibů z 18. února t. r. a který by zbudoval pevný most mezi všemi národy ve státě. (Potlesk senátorů sudetskoněmecké strany.)

Nebudiž zde také dále opěvováno, co bylo v posl. sněmovně řečeno o otázce politické kontroly správy parlamentem pomocí interpelací, dotazů, o omluvách ministrů před plenem, anebo před výbory, o parlamentních resolucích a o peticích podle ústavy. Zde mohlo by se mluviti o hříchu proti duchu ústavy nejen u vlády, nýbrž také u parlamentu. Zdá se, jakoby si většina nebyla už vědoma důležitosti politické kontroly, jakoby ji také nebrala vážně, poněvadž by se jinak nemohlo stávati, že se odpovědi na interpelace, které postrádají jakékoli věcnosti a často působí jako výsměch, berou bez odmluvy na vědomí a že je často radost z toho, když interpelovaný odpověděl více jako straník nežli jako ministr, více jako ochránce úředníka, který se dopustil bezpráví, a nikoli jako povolaný a odpovědný ochránce práva a právního řádu. (Souhlas.) Tak se zde politická kontrola stává fraškou, při čemž většina nepováží, že by také ona mohla jednou obdržeti takovou odpověď na některou ze svých interpelací.

V podstatě finanční kontroly není však parlament také důsledný. Vytvořená úsporná a kontrolní komise jest jako autonomní orgán sice vybavena velikými právy, ale v úzce střeženém rámci koaličního výboru se smysl kontroly, v demokracii samozřejmý, vlastně ruší.

Nechceme však také opomenouti plně oceniti velkou práci výboru na novele; ale nechť nezůstane pochybností o tom, že se očekává velké samo sebou reformní dílo parlamentu a tím zákonodárné praxe, mají-li se politické poměry zlepšiti.

Také o národnostní politické stránce novely v jejím nynějším znění budiž positivně promluveno. Věříme zde v národně politickou skutečnost, jejíž praktický prospěch je jistě mnohem významnější nežli vládní prohlášení z 18. února t. r. Zde úprava důležitého oboru práva, a to způsobem, kterému možno všestranně přisvědčiti, tam prohlášení s pouhými přísliby bez potřebné právní záruky.

Novela stanoví všeobecnou ochranu každého občana proti státní správě, prohlášení se skrývá za právně a politicky neupotřebitelnou výhradu individuální loyality. Novela upravuje právní základy pro každého, chce poskytnouti stejné právo 3¹/₂ mil. sudetských Němců, prohlášení zdá se tato práva přiznávati jen těm, kdož dnes ještě stojí za německými vládními stranami. (Souhlas.)

Dnes jde o novou úpravu právní kontroly konkretních aktů správních; proto naše pochyby proti metodám z 18. února, poněvadž jsou ve zřejmém rozporu s plány, které sleduje novela k zákonu o nejvyšším správním soudu. Právní státnost nemůže zmíněnými metodami doznati podpory, jak si toho parlament přeje a také přáti musí.

Zabýváme-li se statistikou o činnosti nejvyššího správního soudu a při tom zjišťujeme počet stížností předložených k rozhodnutí, docházíme k číselnému materiálu, který prostý muž z lidu shledává zkrátka nepochopitelným. Koncem r. 1934 bylo 16.373 nevyřízených stížností. Průměrně se vyřídí za rok 5.500 případů. Nově přibývá jistě více případů. Počet nevyřízených případů musí stoupati a činí dnes asi více než 20.000. Průtahům ve vyřízení o 3 až 5 let nelze se za tohoto stavu věcí vyhnouti, a proto padá praktický význam soudní kontroly správy. Prostý muž si řekne: "Raději strpím zjevné bezpráví, než abych nastoupil cestu stížnosti a pak po celá léta netrpělivě čekal na soudní výrok". Vidíme zase otřesení velké důvěry veřejnosti v právo a spravedlnost.

Nejvyšší správní soud těší se pro vysokou úroveň svých právních výroků nejvyšší vážnosti. Jest ústavou stanovenou instancí na ochranu státního občana a v jeho zájmu leží, aby nejvyšší správní soud plnil své úkoly bezvadně, ale bez zjištěných dlouhých průtahů. Proto dnes zase pokyn parlamentu, aby při projednávání nového stát. rozpočtu kapitolu "Nejvyšší správní soud" dotoval tak, aby byl dosazen dostatečný počet personálu, aby se jednak nahromaděné stížnosti vyřídily, jednak nejvyššímu správnímu soudu umožnilo vyhověti také skutečně bez opětovných průtahů a tím býti ve skutečnosti nejvyšším ochráncem práv lidu vůči správním úřadům.

Dnes činí úhrnný náklad na nejvyšší správní soud ročně 6 milionů, při státním rozpočtu nemůže padati na váhu, bude-li o několik milionů více. Jde o důležité, nedosti vysoko ocenitelné právní statky, slouží lidu a státu stejnou měrou, důvěra široké veřejnosti by zase vzrostla, stane-li se zde osvobozující čin. Naléhavě zapotřebí bylo by zákonného ustanovení, že naše úřady jsou vázány právními názory, jež nejvyšší správní soud zastupuje ve svých rozhodnutích, dotud, dokud nenastane změna zákonných ustanovení, o která se rozhodnutí správního soudu opírají. Předložená novelisace má svůj původ vlastně v konfliktu mezi nejvyšším správním soudem a ministerstvem financí, které se zpěčovalo uznati určitá rozhodnutí nejvyššího správního soudu ve věcech daňových.

Při tom jde o tři rozhodnutí: Předně, že lékaři, kteří mají smlouvu s Léčebným fondem a nemocenskými pokladnami, nemusejí platiti všeobecnou daň výdělkovou. Za druhé, že věno nepodléhá dani z věnování, a za třetí, že remunerace společenských orgánů akciových společností možno odečísti od základu všeobecné daně výdělkové těchto společností. Vedlo by příliš daleko uváděti zde všechny případy rozhodnutí nejvyššího správního soudu, jichž správní úřady, administrativa a exekutiva, zkrátka nedbají, ba přímo je sabotují. Také zástupcové koalice mohli při poradách posloužiti příklady, které jsou přímo strašné. Zde muselo by přece býti možno zjednati důkladnou nápravu. Lid tomu zkrátka nerozumí, že se rozhodnutí nejvyššího správního soudu u příslušného správního úřadu nedbá a neprovádí. Řekne si: Jestliže nejvyšší soudcové dají v rozhodnutích za pravdu spravedlnosti proti zjevnému bezpráví, pak muselo by se toto bezpráví po tak dlouhém průtahu přece s urychlením zase napraviti.

Jestliže dnes konstatujeme, že jsme se po všechna ta dlouhá léta při zákonodárné činnosti zabývali vlastně jen ochranou byrokracie a zapomněli na nutnou ochranu občana proti této byrokracii, pak můžeme dnes novelu oceniti jako zákon ve prospěch ochrany občana. Opakuji, že novelu v předloženém znění také my vítáme a že dnes budeme hlasovati pro její přijetí.

Jedno však očekáváme nejen my sami, nýbrž zajisté všechny strany a nad to všichni národové ve státě: Parlament nechť svou vůli jakožto zákonodárce prosadí účinnou kontrolou a poctivou kritikou správy v rámci novely a judikátů nejvyššího správního soudu. Nejvyššímu správnímu soudu připadá vznešený úkol chrániti právní státnost v oboru správy, parlamentu politická kontrola, čímž budiž řečeno, že státní správa nenechá beztrestně nepovšimnuta rozhodnutí nejvyššího správního soudu. Tato součinnost obou činitelů, parlamentu a nejvyššího správního soudu, bude také s to znovu získati důvěru v lidu ztracenou. (Potlesk senátorů sudetskoněmecké strany.)

Předseda (zvoní): Přerušuji další jednání.

Sděluji, že do výboru rozpočtového za sen. Zemana nastupuje sen. Šelmec; do výboru zahraničního za sen. dr Štefánka nastupuje sen. Jakubec; do výboru branného za sen. Udržala nastupuje sen. Sehnal; do výboru tech.-dopravního za sen. Krejčího nastupuje sen. Janovský.

Předsednictvo senátu se usneslo podle §u 40 jedn. řádu, aby se příští schůze konala v úterý dne 15. června 1937 o 15. hod, s

1. Pokračování v rozpravě o zprávě ústavně-právního výboru o usnesení posl. sněmovny (tisk 439) k vládnímu návrhu zákona o nejvyšším správním soudě (tisk 468),

2 až 4. Nevyřízené odst. až 4 pořadu 79. schůze.

Konstatuji, že žádný návrh k tomu podán nebyl.

Končím schůzi.