Pro vládní návrh, který oddaluje autonomii na dlouhou dobu, hlasovati nebudu. (Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Dalším řečníkem je p. sen. Balla. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. Balla (maďarsky): Vážený senát!

Osobne som sa zúčastnil pojednávaní, ktoré maly vytýčený úkol pripraviť návrh zákona o automnom práve Podkarpatskej Rusi. Ač návrh zákona radikuje v ústavnej listine, preca bolo treba s jeho cesty odstrániť veľa nesnádzí vyplynuvšich z predsudkov, kým sa návrh dostal sem do pléna. Autonomia Polkarpatskej Rusi je autonomiou územnou a práve preto bolo proti nej toľko námietok v pojednávaniach. Územná autonomia v centralisticky spravovanom štáte je na prvý pohľad nesnadno straviteľná, obvlášte vtedy, vzťahuje-li sa táto autonomia len na jednu krajinu, ako je tomu v tomto prípade. Je docela prirodzené, že čo si žiada jedna krajina, to si môže žiadať i druhá.

Avšak u autonomie Podkarpatskej Rusi má sa vec naprosto inak. Sebaurčovacie právo je pre Podkarpatskú Rus zaistené ústavným zákonom, a ďalej táto krajina leží od vládneho centra tak ďaleko, že i tie najteplejšie vládne opatrenia dostanú sa ta už vychladlé, studené. (Výkřiky sen. Füssyho.) Táto vzdialenosť i typicky macošský osud tejto krajiny naliehaly tedy na uskutočnenie autonomie.

Počul som názory, že takejto malej krajine nemožno dať autonomiu, keď ostatní krajiny sú spravované prísne centralisticky. Tento názor chce dať autonomii Podkarpatskej Rusi také zdánlivé zabarvenie, ako keby ona bola zvláštnou výsadou. Táto konštatácia je pochybená a bola by oprávnená len vtedy, keby v Podkarpatskej Rusi boly tak šťastné pomery, ako v krajinách historických. Za dnešných pomerov Podkarpatskej Rusi je dejinným úkolom autonomie, aby hospodársky, kultúrne a vôbec zaostalej Podkarpatskej Rusi dopomohla k možnostiam, pomocou ktorých i keď nebude môcť dohoniť, aspoň bude môcť súbežne sledovať v rozvoji krajiny ostatné. Autonomia s hľadiska Podkarpatskej Rusi tedy vypadá tak, ako keby sa upadnuvšiemu podávala pomocná ruka k povstaniu. (Výkřiky i sen. Füssyho.)

Kto hodí jedným okom po Podkarpatskej Rusi a neskúma pomery cez okuliare komárnianske a kto zná krajiny ležiace bližšie k centru, ihneď na prvý pohľad môže zistiť obrovský rozdiel, ktorý tu je voči krajinám historickým. Tuná v krajinách historických je i napriek hospodárskej krízy kvetúci a čulý hospodársky život. V celom území Podkarpatskej Rusi vládne chudoba zabíjajúca telo i dušu, a neistota, ktorá z toho plynie. (Sen. Füssy [maďarsky]: Máte pravdu!) Mám-li pravdu, tak aspoň mlčte!

Nechcem tým tvrdiť, že by situácia ľudu na území Podkarpatskej Rusi bola bývala kedysi dobrá alebo aspoň uspokojujúca. Chcem len konštatovať, že rozdiel mezi pomermi Podkarpatskej Rusi a zemí historických je nápadne veľký a že Podkarpatská Rus zostane i v republike demokratickej typickou krajinou chudoby. Je tedy odôvodnené, jestliže vláda hľadala a hľadá možnosti a spôsoby k zahladeniu týchto veľkých rozdielov. Avšak už teraz musím bez meškania pribiť, že ťažkým pomerom Podkarpatskej Rusi môže i autonomia odpomôcť len vtedy, jestliže ju štát vo stupňovanej miere bude podporovať a bude-li už mať autonomiu, bude s ňou nakladané prinajmenšom tak, ako s ostatnými krajinami.

Je bez pochyby dôležitým štátnoprávnym opatrením územná autonomia, avšak o veľa

významnejším a ďalekonosnejším s hľadiska tamojších národov by bolo také sebaurčovacie právo národnostné, ktoré by poskytlo všetkým národnostiam, ktoré v jednom štáte žijú a na verejné bremená rovnako príspievajú, rovnaké práva. (Sen. Hokky [maďarsky]: Tak je, tak je!) Vidíte, že i vy pritakávate. Myslím na niečo podobné, čo sa rovná pomerom švajciarskym. Tam nie je treba zápasiť za práva národnostné, lebo tam sú tieto práva dané v miere svrchovanej. Tam nie je treba požadovať, aby nápisy na štátnych a verejných úradoch boly na tabulkách uvedené i v jazyku národností alebo aby úradné a súdne rozhodnutia boly doručované tiež v jazyku národnosti. (Sen. Hokky [maďarsky]: V tom máte pravdu!) Moje intencie sú vždycky tak uprimné a poctivé s hľadiska mojej vlastnej národnosti, ako vaše. Vo Švajciarsku náleží národná samostatnosť i národnosti počítajúcej len 40.000 duší.

Z 840.000 obyvateľov Podkarpatskej Rusi hovorí maďarsky asi 300.000 duší, ačkoľvek v dobe sčítania ľudu priznalo sa ich za Maďarov len 110.000. V celej republike hovorí maďarsky aspoň 3,000.000 ľudí a podľa sčítania ľudu počet Maďarov činí bezmála 1,000.000. Podľa môjho názoru musí čo najskôr prísť doba, v ktorej táto národná menšina žijúca pohromade vo veľkej mase dostane sa k svojmu zrovnoprávneniu čo do prirodzeného sebaurčenia.

Akokoľvek sa to zdá tažké a komplikované, práve tak prosté je pochopenie toho, že národnostné zrovnoprávnenie priblíži k sebe národy našej republiky. Z rovných práv a rovných povinností zrodí sa tá bratská atmosféra, ktorej naša republika tak veľmi potrebuje. Je výslovne štátnym záujmom, aby sme s čo najrozhodnejšími kroky a čo najrýchlejšie približovali sa k zrovnoprávneniu národností štátu.

Počúval som až do konca prejavy pánov senátorov predrečníkov a to nie len teraz pri predmete dnešného programu, ale i o všetkých otázkach poradov tu pojednávaných. Prejavy pánov opozičných rečníkov pôsobia dojmom, ako keby chceli to najlepšie a najpoctivejšie v záujme obyvateľov štátu. (Sen. dr Turchányi [maďarsky]: To i chceme!) Nechcem pochybovať o tom, že niektorí by to nechceli, avšak pozrem-li do radov opozičných, musím konštatovať, že nie je všetko zlato, čo sa blýska, a že nie každý výraz, každá reč a každý prejav názoru je naprosto úprimný a srdečný.

Pán sen. Hokky dovolával sa vo svojej reči toho, akého názoru je pán komunistický sen. Mikulíček a vytasil sa s názorom pána komunistického sen. Mikulíčka ako s dôkazom. Jestliže skúmame, v akom pomere je strana pána sen. Hokkyho ku strane pána sen. Mikulíčka v Podkarpatskej Rusi, tu snadno môžeme konštatovať, že tento pomer je čímkoľvek iným, len nie srdečným a bratským a nemožno tvrdiť ani to, že by sa

stanoviská obidvoch týchto stran kryly.

Nechcem sa dopustiť chyby tých opozičných pánov, ktorí pri pojednávaní autonomie Podkarpatskej Rusi argumentujú vypočítavaním pravých a domnelých krívd. Som totiž toho presvedčenia, že keby za rovnakých okolností dostali sa títo páni náhodou k moci, neboli by o nič lepší, a ak by sa dostali k moci, nepociťovali by žiadne zvláštnejšie hryzanie svedomia nad naštrbovaním práv národností práve tak, ako nepociťovala výčitky svedomia maďarská historická panujúca trieda, keď svoju vlastnú rasu, miliony maďarských pracujúcich, pozbavila všeho.

Títo pani tuná sú depozitármi bývalej maďarskej historickej triedy. Oni sami to tvrdia, a preca len pred nedávnom prehlásil v budapešťskom parlamente poslanec Matolcsi, že práve maďarskí páni sú príčinou toho, že masy Maďarov v štátoch nástupnickych trpia chudobou a bezzemectvom. Poslanec Matolcsi povedal i to, že je tomu tak preto, keďže maďarská grófska trieda, majitelia desaťtisícov a stotisícov jutár pôdy, nikdy sa neodhodlali podeliť sa o svoju pôdu so statisícmi ľudí hľadujúcich po pôde. Museľ prísť nový štátny útvar, aby obrovské latifundiá boly rozdelené.

Žiaľ, maďarský zemedelci ani tuná nedostali v pozemkovej reforme to, čo im patrilo. Ale ako že to mohli očakávať od moci cudzej národnosti, keď ani maďarskí páni, tedy ich vlastná rasa, neboli ochotní dať im to po dobu celého tisícročia. (Výkřiky sen. Hokkyho.) Ba nie! (Výkřiky sen. Hokkyho a Füssyho.) Ja som vám nekričal do reči, pán sen. Hokky; keď ste rečnili. Kľudne som vás vypočul a teraz vám odpovedám, lebo ja netvrdím, čo tvrdíte vy, že niet s kým hovoriť. (Výkřiky se Hokkyho.) To je tá vaša výchova, lebo vy posudzujete veci s hľadiska panujúcej majetnej triedy. (Sen. Hokky [maďarsky]: Ja som si nevystaval dom!) Vy ste i beztoho odtafáril vaše príjmy. (Výkřiky sen. Hokkyho.)

Místopředseda Donát (zvoní): Prosím o klid.

Sen. Balla (pokračuje): Dejiny dokazujú, že na miesto rozdávania pôdy stavala maďarská grófska trieda ohnivé železné tróny, pohádzala na špičku kordu svoju vlastnú krv, maďarského sedliaka, tohoto natiahla na dereš, lámala ho v kole, ale pôdy mu nedala. Ba keď statky Rákóczyho boly pomocou labancských vojsk zabavené, tu poradila, aby statky boly dané grófovi Schönbornovi, a nie zemedelským labancom, ktorí v ich radoch bojovali. (Sen. Hokky [maďarsky]: A do akej miery sa zmenila situácia, že nie páni magnáti prevádzajú pozemkovú reformu?) I na to dám odpoveď, ba už som ju i dal, keď som sa dovolával dejín, lebo dejiny mluvia za moje stanovisko, že keby sa moc dostala do rúk pánov, tu by ste ešte horšie zatočili s tunajšími pracujúcemi masami. Po tom však, čo sa stalo, nemožno už viac verejnú mienku oklamať. Tunajším Maďarom sa už otvorily oči a oni vedia, aký osud na nich čaká, až sa páni zas dostanú k moci.

Pán sen. Hokky zmienil sa o tom, že vo vláde sú dva ministry, ktorí znajú situáciu maďarskej menšiny v republike Československej, a že by mohli pomôcť, keby chceli. V záujme pravdy pokladám za povinnosť pribiť, že práve spolupráca a rozhodné stanovisko tých dvoch ministrov, pána predsedu vlády dr Hodžu a pána ministra spravedlnosti dr Dérera - mala ten dôsledok, že dnes môžeme tuná jednať o prvej etape autonomie Podkarpatskej Rusi. Veľmi si oceňujem - i s jeho chybami - tento nový zákon, ktorý znamená do určitej miery autonomiu. Veľmi si ho cením, lebo ja, ktorý som bral účasť na jeho prípravách, videl som ťažkosti, ktoré bolo treba zdolať, než sme sa dostali k dnešnému návrhu zákona.

Veľavážený senát! Pred verejnosťou senátu dôtklivo vyzývam správcov autonomie Podkarpatskej Rusi, synov väčšinového národa rusínského, aby sebaurčovacie právo Podkarpatskej Rusi vybudovali na bratskom somknutí všetkých národností Podkarpatskej Rusi, lebo len tak vzíde požehnanie z autonomie pre ľud Podkarpatskej Rusi.

Návrh zákona odhlasujem. (Potlesk senátorů čsl. soc. dem. strany dělnické.)

Místopředseda Donát (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníku, panu sen. Mikulíčkovi.

Sen. Mikulíček: Vážený senáte!

Snad budu v debatě jediný český senátor, který se ujímá slova v řešení otázek podkarpatoruských; poněvadž jsem byl nejméně 40krát na Podkarpatsku ať ve volbách, ve stávkách, nebo tam, kde česká demokracie vraždila Rusíny na Podkarpatsku, projel jsem nejméně dvě třetiny obcí a města všechna, cítím se oprávněn abych zde promluvil několik slov k řešení problému podkarpatoruského.

Fakt je, že vládní koalice, ať je složena z buržoasních nebo socialistických stran, řeší tento problém pod vlivem mezinárodních poměrů. Vždyť i zde v předloze, kterou jsme včera dostali, stojí výslovně, že hned po prvních volbách do posl. sněmovny a do senátu měl býti zvolen autonomní sněm.

První volby byly v r. 1924. Měl jsem tam na 80 schůzí, byl jsem tam na 10 týdnů poslán stranou. Bylo charakteristické, jak se demokracie udržuje na Podkarpatsku. Při obecních volbách v r. 1923 dostala agrární strana na Podkarpatsku 117.000 hlasů z odevzdaných asi 370 až 380 tisíc hlasů. Komunistická strana dostala 15.000 hlasů, a za půl roku, když nebylo třeba podpisů na obecní kandidátky a kdy nebylo třeba různých jiných obtížných věcí, které jednotlivci nemohli v obcích provésti, dostala komunistická strana v březnu 170.000 hlasů a polovinu kandidátek a agrární strana dostala pouze 15.000. (Výkřiky senátorů republ. strany zemědělského a malorolnického lid.) Já jsem tam rozdával pytlíky mouky, bačkory a boty, které podle zprávy ministerstva zemědělství jste ukradli ze zemědělských rad a které měli dostat poškození?

Místopředseda Donát (zvoní): Volám pana řečníka k pořádku.

Sen. Mikulíček (pokračuje): Ano, je to tak. Dnes se na Břeclavsku shánějí podpisy u těch, kteří byli poškozeni živelními pohromami v letech 1934 až 1936, aby potvrdili, že dobrovolně dali ze svých podpor příspěvky na mouku, bačkory a boty, za které se kupovaly duše. Dělali jsme to my, dělali to lidovci nebo socialisté? Nikoliv, vy jste to dělali. Nestačily zisky z 23 miliard, které máte z prodeje v družstvech, a nestačí zisky z kartelů, z cukru, lihu, piva, cementu a železa. Víme, proč nebral president správní rady Škodovky ze senátu plat: poněvadž jako exponent strany měl ve Škodovce milionové příjmy, tedy ten "trinkgeld", co tu dostal, nechával partaji, vy o tom dobře víte!

Fakt je, že pod tlakem mezinárodním se musí tento problém řešiti, ale řeší se zase s hlediska demokratického, s hlediska autonomie Podkarpatska nešťastně, jako celá hospodářská a politická, ba i kulturní činnost na Podkarpatsku se strany československé vlády a československé koalice byla nešťastná. Důsledky toho jsou dnes, že tam rostou vlivy fašistické, inklinující většinou k Beckovu Polsku, z části také k Berlínu a k Budapešti. A přece je Zakarpatsko tak důležitým úsekem území. Třebaže není rozsáhlé, příliš velké, je vzhledem k tomu, že Československo je mostem mezi východem a západem, velmi důležité.

Vážení, je také odsouzení hodné, a já jménem strany naší, kterou tu mám čest zastupovat, zdůrazňuji, že tak důležitá předloha se rozdělí ve schůzi senátu v tolik a tolik hodin, za hodinu po schůzi senátu se svolá ústavně-právní výbor a již se ta předloha odkývá. Vážení, jaká vážnost je to k zákonodárným sborům, jaká vážnost je to k těm, kteří mají řešiti tyto problémy, kde na každém slůvku, nebo na každé čárce a tečce, která mění smysl věty, záleží? (Výkřiky.)

Vážení, podkarpatská otázka několikráte byla projednávána před forem celé evropské veřejnosti. Já k tomu ve svém referátu ještě přijdu. Na Podkarpatorusku žije část národa, který má samostatné území v Sovětském svazu a který je rozdělen pod nadvládu polské oligarchie v počtu 7 milionů a pod nadvládu československé oligarchie v počtu ³/₄ milionu.

O Podkarpatsku se mluví, že je to zem chudá. Není to pravda. Kdyby bylo řádně hospodařeno na Podkarpatské Rusi, bude úplně samostatnou zemí. Podkarpatsko je krásné, z celé Evropy lidé jezdí se dívati na krásy Rachova, Jasiny, na přírodní krásy Verchoviny. Ale jak je krásné, tak vnitřní obyvatelstvo prožívá bídu, o jaké snad kromě v koncentračních táborech německé třetí říše lidé ani nemají ponětí.

A jak se řeší na Podkarpatsku hospodářské problémy? Krásné roviny, když jedete drahou od Čopu až po Terečvu, vlastní většinou několik velkostatkářů. Tam nahoře u Vološianky, Užoku, Nižného Volovce, Volova loptí se mužík rusínský na 5 měřicích půdy, krumpáčem kope půdu pod brambory, v nůši tam nosí hnůj. Já jsem to viděl. Také v Čechách je na rovinách dosti velkostatků, kde by mohly býti pastviny na kopcích a půda rozdělena rolníkům. V Čechách je to zrovna tak jako na Slovensku. Ale nejenom to. Ti lidé tam nasázejí pod kolibou krumple, a jakmile tak učiní, musí jíti hlídat ty krumple, brambory, v noci se sekyrou, aby jim je divoká svině a kanec nevyrýply.

Vážení! Koliba je vzdálena od obce 2 až 3 km a ten mužík, dělník, pracuje celý den a v noci, místo aby spal doma, běží tam; a nesmí mít pušku a ani sekyrou nesmí tu zvěř udeřit. Smí ji jen ohněm odhánět. Kdyby ji zabil sekyrou, bude trestán pro pytlačení. Podkarpatská Rus je krásná země, kde by se mohlo uživit ne ³/₄ milionu lidí, nýbrž 1¹/₂ milionu, kdyby se tam racionálně hospodařilo. Jsou tam velké lány od Terečvy zpátky k Československu, Hust, Ťačevo, je tam rovina 12, 13 km dlouhá, 6, 7 km široká, pastviště a hospodářská role, kde se rodí všechno: chmel, pšenice, řepa.

Vážení! Promiňte, čí je to pastviště, o to jde. Kdo o tom rozhoduje? To je právě to! Myslíte, že ti lidé z Verchoviny by nešli do těch rovin, kdyby se jim daly prostředky, aby se tam mohli jakž takž uchytiti a udržeti? Jsou tam stovky kolonistů československých z Čech, Moravy, kteří měli býti hrází proti eventuelní maďarské invasi; a ti lidé, poněvadž se jim nadiktovalo, jaké musejí stavěti baráky, poněvadž jsou v koloniích, kde není pracovních sil, v době žně bramborové nebo řepné, musili koupiti stroje, poněvadž jinak nemohli skliditi. A důsledky? Dnes mají zatížen dluhem hektar půdy 10 až 12 tisíc Kč. A na kolik úroků myslíte? Byl jsem tam posledně před 4 roky a potvrzovali mně starostové obcí, že Legiobanka bere 14 až 16% úroků. Ti lidé jsou úplně zničeni.

Mám dosti zdravé nervy, jak mne znáte, a měli jste sledovati naši výpravu, byli jsme tam také s jedním lékařem z Prahy a s posl. Štětkou a ve 2 domech jsme shledali takovou bídu, že mne musili vyvésti, abych se nervově nezhroutil. Posl. Štětka, který není také žádnou cimprlínou, to 6 neděl odležel.

Byl tam Němec Ludvík Renn a Angličan Hamilton. Celá Anglie se o tom dověděla. A jaká náprava se stala v té věci? Tu prostě nelze jak uvnitř hranic Československa, tak za hranicemi vykládat, že řešíte problém, který nám určila Saint-Germainská smlouva, nýbrž ten problém je nutno vpravdě řešiti politicky, aby tam byl člověk stejně cenný hospodářsky a kulturně jako v Čechách a na Moravě. Vždyť bylo včera řečeno při řeči kol. Jurana, že jsme viděli, jak lidé měli podlahy udělány pouze z hlíny a komínů neměli. Jaká je to výchova? Jak se řeší hospodářský problém? Latorica! Společnost složená většinou ze zahraničních kapitalistů, mezi nimiž je také bývalý ředitel hraběte Schönborna, několikanásobný milionář, který má v Berehově přes 6000 měřic vinic A této Latorici se předala půda 1 ha za 170 Kč, čili za 34 Kč měřice, čili - chcete-li - za 51 Kč váš český strych. V Čechách platí nájemce za strych nejméně 250 Kč ročního nájmu, na Moravě rovněž, a tam společnost složená z mezinárodních kapitalistických vykořisťovatelů a lupičů za spolupráce českých vykořisťovatelů předá tento ohromný komplex 200.000 měřic půdy za 34 Kč měřici. Víte, co to znamená? Zotročení nejméně 50, 60 obcí, kterým tam říkají sela; znemožňuje se jim pěstovat dobytek, jíti na klest, znemožňuje se jim vůbec jakýkoliv život a k tomu ještě zvěř z těchto lesů ničí úrodu, na které celý rok pracovali.

Vrátím se odtamtud, přednáším to na ministerstvech, ale marná sláva, pokračuje to dále. Ti páni ministři, ať jsou z kteréhokoliv resortu, kteří projedou Podkarpatskou Rus autem a podívají se na krásy Rachova, na ty krásné kopce a vodu čistou jako křišťál, musili by projíti tuto krajinu v ošoupaném kabátě, poněvadž tam v každém člověku - a to je charakteristické - který přijde do vesnice ve vestě a v límečku, vidí exekutora, fiškála, který jim jde brát kravičku a poslední kabát. Je nutno se primitivně obléci, aby se člověk dostal do styku s lidem a aby mu lid řekl své bolesti. Prožil jsem to a proto se cítím oprávněn zde o tom promluviti.

Před válkou nebyly poměry po stránce právnické ideální. Maďarský četník, kterých ovšem byla sotva jedna pětina jako dnes československých četníků, počínal si rovněž sprostě vůči těmto lidem, ale - povídám to ne jako výtku, ale spíše jako připomínku - lidé si mně stěžovali, že od Maďaronů byli biti jen po zádech a zadnici, kdežto dnes po hlavě, což na člověka daleka hůře působí. Rusínský domkář 5 až 10měřicový šel přes léto do maďarských rovin - žena zatím obdělávala doma půdu - dovezl si v září nebo v říjnu po sklizni řepy

fůru obilí, nějakých 150 zlatých, a celou zimu z toho žil. Líčím to tak, jak jsem to prožil. Nemluvím k vám tak proto, že jste naši protivníci, ale proto, že je to v zájmu tamějšího lidu. Dnes jsou hranice uzavřeny, ve všech okolních státech je zákon o ochraně domácí práce a tito lidé jsou uzavřeni v tom svém území - a nemají možnost si něco vydělat. Vždyť je to ostuda, když v Mukačevě a Sevljuši stávkuje 8000 dělníků proto, aby dostali místo 7 Kč denní mzdy 10 nebo 12 Kč. Je to ta nejtěžší práce, když mají nosit 20, 25 kg vody smíchané se skalicí na stříkání révy, jednou rukou mají pumpovat a druhou držet, ale přece nemohou zlepšení svých mezd dosíci.

Na ministerstvu vnitra jsem ukázal rozkaz okr. úřadu v Sevljuši, aby se v obcích vybubnovalo, aby šli lidé pracovat a dělat stávkokaze - bylo na tom úřední razítko - že za to ti, kteří měli 7 Kč, dostanou 8 Kč, ti, kteří měli 9 Kč, dostanou 10 Kč. Divíte se potom, že je tam krajní nespokojenost? Myslíte snad, že je uměle udržována někým, kdo tam chce politicky nebo jakýmkoliv jiným způsobem získat? Nikoliv, tato nespokojenost je živena těmi, kteří tam řeší na prvním místě hospodářské a na dalším místě kulturní a politicko-právní poměry.

Vážení, proč se nám na Podkarpatsku nikdy nic nestalo, ať jsme jeli do kterékoli obce nebo do kteréhokoli města? Ba dokonce mi říkal bývalý poslanec z Podkarpatska, že když i toho Nikolu Šuhaje potkal, třebas byl slušně oblečený, nic mu neudělal a řekl mu: Co, ty jsi komunistický deputát, nejsi žádný nepřítel lidu. To byl Nikola Šuhaj, o němž Ivan Olbracht napsal knížku a dostal za ni zvláštní cenu.

Proč jsou tam lidé nepřátelští vůči všemu, co jsme tam poslali? Poněvadž se s nimi tak zachází. Vážení přítomní! Jakmile se tam exponuje pro socialisty a tím více pro komunisty dělník nebo domkář, sedí na něm, pokuta následuje za pokutou, třeba pokuta, že neměl uvázaného psa, která činí 50 Kč. Snad když nám zde dnes pan děkan vymodlil zvýšená gáže, nebude 50 Kč pro nás žádným penízem, ale tam, kde to nevydělá člověk za půl roku, je to nedostižná částka. Nemá pořádný útulek, kam císař pán chodí pěšky - těch tam není u 90% příbytků - ale pokuta jde za pokutou.

Vážení! Ke mně přišel do Nižních Verecek člověk, který byl funkcionářem u agrární strany a pak přeskočil k nám. Byl to neobyčejně inteligentní člověk na tamější poměry, ale dopustil se určitého činu. Deset dní to musil oddělávat řezáním dřeva na četnické stanici. Soudce nebo administrativa ho sice přímo neodsoudili, že musí dříví řezat, ale nabídlo se mu, že to bude míti lepší, a tak tedy to dříví řezal.

Takových případů bych musil uvésti ze svých poznatků několik ne stovek, ale přímo tisíc. Jak se jedná s těmi lidmi? Uvedu případ dvou úředníků a budu jmenovat je i místo. V r. 1924 měl jsem shromáždění ve Vereckách, od Kušnice asi 10 až 11 km. Je to poslední stanice úzkokolejné dráhy z Berehova nahoru přes Iršavu. Tam je hlavní služný, služný a pak spousta podslužných. Služným tam byl Okolicsányi. (Sen. dr Bačinský: Teď už tam není, byl propuštěn!) Pane kolego, je to charakteristické, že to tak dlouho trvalo, než byl propuštěn. Byl z trestu přeložen z Užhorodu do Dolhy a tam mi znemožnil předvolební shromáždění, poněvadž tam se to musí podle maďarských zákonů povolovat. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku není třeba povolovali shromáždění. Služný Okolicsányi zaplatil tam 10 litrů kořalky lidem, kteří se opili, aby mi znemožnili shromáždění. (Sen. dr Bačinský: To bylo v roce 1924!) Ano, to bylo ve Vereckách 16. března 1924. (Sen. dr Bačinský: Ale vyhráti jste!) Ano, vyhráli jsme. Když se to nepodařilo, dal rozkaz četníkům. - Verecka jsou obec v horách, není tam žádného kapitalisty, ani banky - aby bajonety toto shromáždění rozehnali. Šel jsem za velitelem četníků a povídám mu: Pane vrchní strážmistře, jste legionář? On povídal: Ano! A poněvadž lidé začali křičet, my chceme chleba a oni do nás jdou s bajonety, povídám: Máte rozum, abyste takovýmto způsobem získávali lásku podkarpatoruského lidu k Československé republice? Velitel mi však odpověděl: Mám rozkaz, Okolicsányi mi dal rozkaz, abych shromáždění rozpustil.

Druhá věc. Vrchní služný čili okresní hejtman v Iršavě Dušek vyhnal všechny naše zástupce z volebních místností, ačkoli já jako tehdejší poslanec legálně jsem je ohlásil, okresní úřad je přijal. Tento Dušek v Dubravce 4 km od Iršavy, kde jsme měli shromáždění před volbami, řekl: Kdo jste pro komunisty, nalevo, a kdo jste pro agrárníky, napravo, a komunisté dostanou "pětadvacet"! Dopadlo to tak, že na pravé straně jich bylo asi 15 a na levé straně 300. A tu mladí čilí kluci skočí a řeknou: Tak dávejte těch "pětadvacet"! Pan Dušek ovšem skočil na kočár a jel do Iršavy. A to bylo bezprostředně v době, kdy se tam měla nésti kultura, že jeden zástupce vlády, okresní úředník v Iršavě, tak si počíná na veřejné schůzi, že hrozí "pětadvaceti", ale když vidí, že by ani 5 četníků, kteří tam byli nakomandováni, ho nezachránilo, skočí na kočár a zbaběle uteče.

Jak se jednalo dále, máme nejlepší doklady od našich poslanců na Zakarpatsku. V r. 1924 dostali jsme z 9 poslanců 4, ze 4 senátorů 2, a když vedl posl. Mikuláš Suroviak, člověk, který právě tak zbohatl z poslanectví jako já, který si nepostavil žádnou psí boudu a žádný zbytkový statek - co měl, pozbyl - byl tak zbit na stávce dělníků, že dva měsíce ležel a kromě toho byl ještě odsouzen pro zločin proti vrchnostenské moci na několik měsíců kriminálu. Náš tovaryš Lokota, člen tohoto sboru v minulém volebním období, jemuž nebylo možno dokázat, že by kradl, znásilňoval, pálil nebo loupil, byl odsouzen na 4 roky do kriminálu. Ale nejen proti nám se tak jednalo, nýbrž proti každému, kdo klepl pány, kteří tam vyžírali veřejné funkce, přes prsty. Já svého času jsem vedl do kabinetní kanceláře tehdejšího ještě presidenta T. G. Masaryka místostarostu Ivana Timčuka. Ivan Timčuk byl místostarostou Kobelské Poljany a byl parťákem dělníků, kteří pracovali na státních lesích a statcích. Zeť továrníka z blízké obce býv. oberlajtnant Kerlín - Timčuk měl 19 Kč od jednoho kubického metru kulatiny, kterou musel zkácet a oloupat - okradl dělníky o 5.000 m³ při 21.000 m³. Ale okradl nejen Timčuka a dělníky, okradl také erár v Kobelské Poljaně, poněvadž erár dostává za 1 m³ 60 až 65 Kč na místě v lese. U presidenta byly dvě deputace, když byl na Slovensku v Topoľčiankách, já jsem vedl čtvrtou deputaci do kabinetní kanceláře na hradě, kterou přijímal dnešní sekční šéf Schieszl, ale ačkoliv dělníci přišli o 100.000 Kč a stát o 600.000 Kč, nic se nestalo. Kdybych měl vypočítati jen ze svých zkušeností věci, které se na Podkarpatské Rusi dějí, nestačilo by na to půl dne, a musel bych mluviti prudčeji než nyní.

Nyní se má tedy řešiti autonomie. Co se dnes předkládá, to že je autonomie? To je paskvil autonomie, to je v pravém slova smyslu diktatura. Guvernér bude jmenovat a propouštět úředníky administrativy až do III. plat. stupnice. Guvernér bude jmenovat starosty dvou hlavních měst - Mukačeva a Užhorodu. Guvernér bude schvalovati starostu zvoleného v tom kterém sele. Guvernér bude určovati inspektory školní a bude zkrátka dozírat nad tím, kdo a jak bude do školy přijímán. Pánové, promiňte laskavě, na takový úřad je potřebí člověka přímo s andělskou náturou a člověka, který má přímo svatozář kolem hlavy, ale ne Hrabara. Když se tu pan kol. Modráček při projednávání účetní závěrky za r. 1935 pozastavoval nad tím, že vláda na sanaci dvou bank, v Žilině a Užhorodě, dala 23 mil., tu se ptal, zdali byl někdo pro zlodějnu v těch bankách zavřen. Jeden chudák to odkašlal, ačkoli nebyl tak zlý. Já jsem ho osobně znal. Předčasně zemřel v žilinském případě. Ale pak přišli lidé ze Zakarpatska znalí poměrů a řekli, že byl zavřen pan guvernér Hrabar, ale ne do kriminálu, nýbrž do guvernérského paláce. Dostal jsem zprávu, že z veřejné pokladny se má platit 800.000 Kč dluhu guvernéra Hrabara. Jak to bude vypadat na Podkarpatsku? Říkám to proto, abyste vy, pokud patříte k vládní koalici, dali hlavy dohromady a uvážili, zdali to bude prospívat nejen k uklidnění poměrů uvnitř tohoto státu, ale zdali to bude také dělat čest za hranicemi, když generální ředitel banky, na niž stát musil dáti 16 milionů, má se státi diktátorem celého úseku státu československého, který podle saint-germainské smlouvy má zaručenu autonomii.