Kdo souhlasí, aby § 20 zněl podle návrhu sen: Kreibicha, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je menšina. Zamítá se.

Kdo souhlasí, aby §§ 20 až 44 zněly podle zprávy výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Přijímají se.

Kdo souhlasí, aby přijatý § 44 byl doplněn podle návrhu sen. Kreibicha, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je menšina. Zamítá se.

Kdo souhlasí, aby §§ 45 až 58 zněly podle správy výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Přijímají se.

Kdo souhlasí, aby § 59 zněl podle návrhu sen. Kreibicha, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je menšina. Zamítá se.

Kdo souhlasí, aby § 59 zněl podle zprávy výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Přijímá se.

Kdo souhlasí, aby § 60 zněl podle návrhu sen. Kreibicha, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je menšina. Zamítá se.

Kdo souhlasí, aby §§ 60 a 61 zněly podle zprávy výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Přijímají se.

Kdo souhlasí, aby § 62 zněl podle návrhu sen. Kreibicha, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je menšina. Zamítá se.

Kdo souhlasí, aby §§ 62 až 66 zněly podle zprávy výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To j e většina. Přijímají se.

Kdo souhlasí, aby § 67 zněl podle návrhu sen. Kreibicha, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je menšina. Zamítá se.

Kdo souhlasí, aby §§ 67 až 69, pak nadpis zákona, nadpisy jednotlivých hlav, částí, jakož i úvodní formule zněly podle zprávy výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Přijímají se.

Tím jest schválena právě projednávaná osnova zákona s jeho nadpisem, nadpisy jednotlivých částí a hlav a s úvodní formulí ve čtení prvém podle zprávy výborové, v souhlasném znění s předchozím usnesením posl. sněmovny tisk 524.

Předsednictvo senátu se usneslo podle § 54 jedn. řádu, že se bude hlasovati ještě v této schůzi o projednávané osnově také ve čtení druhém.

Táži se pánů zpravodajů - za výbor branný sen. Šolce, za výbor kulturní sen. Horného a za výbor rozpočtový sen. dr Karase - zda navrhují nějaké textové změny?

Zpravodaj sen Šolc: Nemám oprav.

Zpravodaj sen. Horný: Nemám změn.

Zpravodaj sen. dr Karas: Rovněž nemám změn.

Místopředseda Donát (zvoní): Není tomu tak.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem, nadpisy jednotlivých částí a paragrafů a úvodní formulí, přijatou právě ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Osnova zákona s nadpisem, nadpisy jednotlivých části a paragrafů a úvodní formulí byla schválena podle zprávy výborové také ve čtení druhém, souhlasně s předchozím usnesením posl. sněmovny tisk 524. (Hlučný potlesk.)

Kdo souhlasí se šesti resolucemi, otištěnými ve zprávě výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Resoluce se přijímají.

Tím je vyřízen první odstavec pořadu a přistoupíme k projednávání dalšího odstavce, jímž je:

Zpravodaji jsou: za výbor ústavně-právní p. sen. Pánek, za výbor soc. politický p. sen. Olejník, za výbor rozpočtový p. sen. dr Karas.

Dávám slovo prvnímu zpravodaji - za výbor ústavně-právní - p. sen. Pánkovi.

Zpravodaj sen. Pánek: Slavný senáte!

Můj referát bude velmi stručný, neboť mohu poukázati na svoji zprávu, která je jistě obsažná. Přes to však prosím slavný senát za prominutí, vybočí-li můj referát z obvyklého rámce referování, poněvadž jde o věc velmi choulostivou. Nejde tu jen o srážky ze soudcovských platů, jde také o různé důsledky, které vznikly a snad ještě vzniknou z rozhodnutí nejvyššího správního soudu, a možná dost, že se věcí bude zabývati také ústavní soud a snad také veřejnost. Proto prosím, abych směl uvésti některé věci, které snad nejsou přímo v příčinné souvislosti s touto osnovou.

Především konstatuji, že tato osnova je už třetí osnovou o stejném předmětu. Prodělává určitou Odysseu a znamená do jisté míry ústup, ne-li dokonce kapitulaci vlády před tlakem právnické veřejnosti a soudcovské organisace proti vládnímu návrhu tisk 887, v němž vláda žádala dodatečnou platnost zákona pro všechna mimořádná opatření úsporná, která provedla na základě zmocňovacího zákona ve věcech státnězaměstnaneckých platů.

Ale tento ústup nebo tato kapitulace je jenom částečná, není úplná a není také nikterak diffamující, naopak připisuji to ke cti a chvále vlády, že se zde podřizuje nejvyššímu kontrolnímu orgánu, to jest rozhodnutí nejvyššího správního soudu. Vždyť víme dobře, že jsme zde nedávno rozšířili kompetenci nejvyššího správního soudu a že jsme vyslovili přání, aby jeho judikáty byly také skutečně státní správou respektovány.

Nuže, to jenom slouží ke cti a chvále státní správy. Proč došlo k těmto návrhům, o nichž jsem se zmínil - jsou celkem tři - musím blíže vysvětliti. Ovšem jenom krátce. Jak známo, když vypukla hospodářská krise, státní zaměstnanci se stali první její obětí, poněvadž se jim začaly srážeti platy, jak náleží se jim začalo pouštět žilou. Nechci mluviti o tom, zdali to bylo hospodářsky správné, jestliže jsme podobným způsobem posledním dobrým konsumentům snižovali životní úroveň a připravili je celkem asi o 3 miliardy Kč atd. O tom dnes hovořiti nebudeme, to je za námi.

Začalo se v r. 1930 hned oním vánočním přídavkem, který existoval sotva jeden rok, pak přišel srážkový zákon z r. 1932, č. 204, kterým jsme snižovali platy státním zaměstnancům až o 15% u pensistů, kromě toho jsme jim také uložili větší pensijní příspěvky o 2% a odstranili vůbec celý vánoční příspěvek, a hned nato přišlo vládní nařízení č. 252, již na základě zmocňovacího zákona, kde jsme, jak známo, zase sáhli na platy lineárně, 2 až 4%. Ale kromě toho byla zde řada různých ustanovení trvalé povahy, kde se skutečně sáhlo na nabytá práva. Byla to značná hmotná újma, která se stala státním zaměstnancům. Ony srážky by nepadaly snad tak na váhu. Když konec konců stát byl v úzkých, sáhl arci také na platy. Tady jsem nesouhlasil, když svého času prof. dr Baxa, také bývalý náš kolega senátor, zde obhajoval ono stanovisko, že vláda uzavírá se státním zaměstnancem určitou smlouvu a že proto není správné, jestliže mu sahá na platy, poněvadž tím porušuje jednostranně tuto smlouvu. Výslovně jsem řekl, že to není správné, poněvadž jestliže vláda zákonem upravuje platy státním zaměstnancům, může jim je ovšem také snižovat nebo zvyšovat. Ale tam, kde se sahalo na určitá nabytá práva, jsem souhlasiti nemohl.

Dokud se to dělalo zákonem, bylo to v pořádku. Jakmile se však začalo s nařízením, ozvali se samozřejmě soudcové. Ohradili se a podali dvě stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu. Ne ve věci srážek, to zase jim musím připsati k jejich dobru, poněvadž také přece uznávají, že musejí přinésti určité oběti, ale oni si stěžovali do těch dvou paragrafů, 8 a 10 - to uvádím všecko ve své zprávě - které se dotýkají trvalých ustanovení, kde se jim děje hmotná újma. Proti těm si oni stěžovali a nejvyšší správní soud jim dal za pravdu, že se mají jejich poměry upravovati zákonem a nikoli nařízením. Oni se totiž opírali o dvě věci. Jednak o § 97, 2. odstavec ústavní listiny a potem také o ono omezení moci nařizovací zmocňovacím zákonem č. 95 z r. 1932, kde je výslovně řečeno, že vláda může činiti jenom taková opatření, k nimž není potřebí zvláštního zákona podle ústavní listiny. Může tedy činiti všechna opatření, jenom ta nikoli, kde by bylo potřebí zvláštního zákona. Nejvyšší správní soud měl tedy rozhodnouti, co nutno rozuměti poměry. Vláda se pochopitelně bránila, když došlo k těmto stížnostem před nejvyšším správním soudem, tím způsobem, že chtěla činiti jakýsi rozdíl mezi služebními a platovými poměry. Vláda dokazovala, že vždycky byl rozdíl v terminologii "služební" a "platové" poměry. Do jisté míry musím říci, že kus pravdy v tom byl, poněvadž do r. 1926, do vydání platového zákona, když odmyslím lex Dolanský, platy soudců byly upravovány na vlas stejně s platy státních zaměstnanců. Měli stejné základní platy, stejnou pragmatiku, až na nějakou výjimku, jako ostatní státní zaměstnanci. Kromě toho měli také automatický postup. Pouze disciplinární řád měli trochu odlišný. Teprve r. 1926 nastává odlišování. Soudcům je vyhrazena zvláštní partie v platovém zákoně a nastává odlišování jak stran platů, tak také i pokud se týče služebních poměrů.

Nuže, nejvyšší správní soud rozhodl ve prospěch soudců a uznal, že služebními poměry nutno také rozuměti platové poměry. Tím samozřejmě prohlásil také neplatnými ústavně a právně ona nařízení, jimiž soudcům byly sníženy platy na základě pouhých nařízení a nikoli na základě zákonů. Nejvyšší správní soud vyslovil názor, že vláda mohla a může na základě zmocňovacího zákona snížiti platy státním zaměstnancům kromě soudců. Samozřejmě, že se soudcové ozvali, hned začali podávati žádosti o vrácení všech srážek, které byly jim uloženy na základě všech nařízení - dokonce i zák. č. 204 byl prodloužen nařízením - a žádali od 1. ledna 1934 do r. 1937, na základě usnesení a názoru nejvyššího správního soudu, o vrácení srážek.

Samozřejmě vláda se tím dostala do velmi nemilé a choulostivé situace. Jak nyní ven z této situace? Byly dva radikální prostředky. Jeden prostředek spočíval v tom, že by se prostě soudcům vrátilo všechno, nač měli podle usnesení nejvyššího správního soudu nárok. To by bylo radikální řešení, kdyby ovšem vláda udělala to gentlemanské gesto. Ale zde rozhodovalo taky trochu něco jiného. Zde rozhodovalo trochu to mravní stanovisko. Jak by to vypadalo, kdyby se všem státním zaměstnancům snížily platy, ti by se nemohli ozvat, ale soudcům by se všechno vracelo? Začalo se vyjednávat se soudci. My ovšem, senát, jsme při tom nebyli. Víme jenom z novin, co se dálo. Došlo k nějaké dohodě a v důsledku toho došlo také k vládním návrhům, z nichž první, tisk 887, chtěl také radikálně řešiti tuto věc, ovšem tak, že by to státní pokladnu nestálo ani haléře, poněvadž se zde měla pouhým zákonem přiznati zákonná platnost všem nařízením, jimiž státním zaměstnancům byly sníženy požitky, tedy uloženy srážky, a to dozadu za několik let. Samozřejmě, že se proti tomu ozvali soudcové a celá právnická veřejnost, jak je možno, aby se jednoduchým zákonem měla opatřiti zákonná platnost tak hluboko nazpět, nota bene zákonu, který ještě vůbec nebyl vydán. Soudcové také poukazovali na § 102 úst. listiny, pokud jde o přezkoumatelnost zákonů soudy. Ale ovšem nejvíce padalo na váhu to, že měly padnout judikáty nejvyššího správního soudu i právní účinnost toho, co nejvyšší správní soud rozhodl: aby se jim vrátily srážky aspoň za r. 1934; co vyhráli, to by bylo bývalo ovšem anulováno a soudcové by byli nedostali nic.

Proti tomuto vládnímu návrhu byl veliký odpor a vláda přišla s návrhem novým, velmi stručným, tak stručným, že se zase zdál posl. sněmovně až příliš stručný. Velmi důležitá byla ta okolnost, že se podle návrhu tisk 933 měly soudcům vyplatit srážky zase na základě zmocňovacího zákona, zase nařízením, ačkoliv už zde byl judikát nejvyššího správního soudu, že se to má díti zákonem. Všechny tyto pochybnosti vedly k tomu, že posl. sněmovna sama za spoluúčasti vlády a ministra financí vypracovala tento návrh, který máme v ruce a který máme odhlasovat. Nechci se zde o něm zmiňovat, poněvadž zajisté každý má možnost si jej přečíst.

Krátce: všechna opatření, která se stala v neprospěch státních zaměstnanců, všechna řízení týkající se srážek s platů jsou zde recipována v první části a mají platnost k 1. lednu 1937; to znamená, že nastává naprostá unifikace, pokud jde o úsporná personální opatření, u soudců jako u ostatních stát. zaměstnanců, ovšem pouze pro budoucnost, takže žádný soudce nebude moci z titulu rozhodnutí nejvyššího správního soudu od 1. ledna uplatňovat nárok na vrácení srážek. Avšak také do minulosti zasahuje zákon §em 12. Tu je v důvodové zprávě nedopatření. Já jsem je včera opravil, ale poněvadž patrně spěchali, nedali mi to tam, bohužel, že likvidace sporů a vrácení srážek platí také do minulosti i pro srážky za r. 1934. Poněvadž však jsem ve spěchu také přehlédl § 12, dal jsem to do korektury, která bohužel nebyla provedena, takže se tam dostal tento omyl. Ale věc vrácení srážek za r. 1934 je stále otevřena, to znamená, že každý příslušník soudcovského stavu si může beze všeho podati stížnost, a nejvyšší správní soud ovšem nemůže zítra říci "ne", když včera řekl "ano". Je jisté, že se tou věcí za r. 1934 bude nejvyšší správní soud zabývat přes to, že je zde § 12. Věc se řešila a vyřešila pravděpodobně cestou soukromou, administrativní, a to v tom smyslu, že je zde část II, kde se soudcům přiznává 1800 Kč. To je asi kompensace za § 12. Jsem rád a musím to doznat - že na obou stranách, jak na straně vlády, tak na straně soudců rozhodla umírněnost a že tento vleklý spor, který nebyl pěkný, byl takto odklizen. To říkám na obě strany a můžeme jenom vítat těch 1800 Kč. Soudcové vždycky uplatňovali nárok na přídavek, který měli už od r. 1924, za mimořádné výkony. Částka ovšem není značná a já lituji, že nemůžeme dát více - totiž že ministr financí nemůže dát více - a že také nemůžeme vrátiti všechny srážky všem stát. zaměstnancům, že jim nemůžeme dát aspoň takovou životní úroveň, jakou jsme jim dali platovým zákonem z r. 1926. Velice toho lituji. Když uznáme, slavný senáte, že jsme tehdy nijak nevalorisovali požitky státních zaměstnanců, že životní úroveň byla snížena o 50% proti předválečné životní míře - průměrně, někde více, někde méně - a jestliže uvážíme, že jsme od r. 1931 u jednotlivců provedli srážky až o 25%, tak už ta zbědovanost je tu dána. Představte si, že okresní soudce, přednosta okr. soudu, tedy representant naší justice, pobírá po všech srážkách měsíčně 1.150 Kč. On de facto kvituje 1.800 Kč, ale více mu nezbude, když vezmete v úvahu všechny ty srážky a tu dvojí daň z důchodu, které nikdo ze státních zaměstnanců nemůže uniknout, poněvadž nám všem, kteří máme pevné platy, je vidět do kapsy. To se ovšem u Bati nevidí a proto jsou důsledky a proto je tu jistě pan ministr financí, aby nám věc vysvětlil. My státní zaměstnanci nemůžeme nic zatajit. Tedy si představte, že z 1.800 Kč měsíčně on má necelých 1.200 Kč, a to je representant naší justice, kterému svěřujeme své nejdražší statky, t. j. naši právní bezpečnost. A teď si k tomu vezměte, že jsou jiní úředníci, finanční radové, přednostové finančních úřadů, kteří nemají o nic více. (Sen. dr Karas: A práce nemají méně!) A při tom práce nemají méně. A jestliže jsme uznali, že soudcům máme dát nějaký ekvivalent za to, že nemohou míti vedlejší zaměstnání, že pro svou neodvislost nemohou přijmouti žádné honorované funkce, mělo by se pomýšlet, abychom státní zaměstnance, pokud jde o platy, postavili aspoň tak, jak byli v r. 1926. A tu si vzpomínám a volám všechny členy rozpočtového výboru z r. 1931 za svědky, že když se jednalo o 13. plat, tehdejší ministr financí dr Engliš řekl výslovně: Je hrdinstvím v republice Československé sloužit za ty platy! A já prosím, abychom šli aspoň tak daleko, jak to bylo tehdy, abychom jim dali aspoň ty platy, jaké měli r. 1931. O nic jiného bych neprosil.

Tím bych asi vyčerpal svůj referát a končím. Ústavně-právní výbor navrhuje slavnému senátu, aby schválil tuto osnovu zákona o úpravě některých platových poměrů se zřetelem k úsporným opatřením personálním v nezměněném znění, jak se na ní usnesla posl. sněmovna a jak je otištěna v tisku sen. 527 proto, poněvadž odklizuje velký spor mezi soudci a vládou a soudcům přiznává mimořádný přídavek a činí je účastny na vrácení srážek, které nyní vláda nařízením č. 117 z 11. prosince provedla pro všechny státní zaměstnance. (Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Dávám slovo zpravodaji za výbor soc.-politický, panu sen. Olejníkovi.

Zpravodaj sen. Olejník: Slavný senáte!

Kol. Pánek zde velmi podrobně vysvětlil osnovu zákona o úsporných opatřeních personálních. Soc.-politický výbor senátu jednal o této předloze v sobotu 26. června a usnesl se připojiti se k usnesení ústavně-právního výboru. Proto jménem soc.-politického výboru doporučuji usnesení tak, jak bylo učiněno v ústavně-právním výboru a souhlasně i ve výboru rozpočtovém. (Souhlas.)

Místopředseda Donát (zvoní): Uděluji slovo zpravodaji za výbor rozpočtový, p. sen. dr Karasovi.

Zpravodaj sen. dr Karas: Slavný senáte!

Projednávaná předloha se skládá ze dvou dílů. První díl dává dosavadnímu faktickému stavu pouze ústavní formu zákona, avšak nezavádí žádných nových opatření. Díl druhý však §em 14 upravuje jistou křivdu, kterou jsme spáchali na soudcích. Vláda usnesením ze dne 16. ledna 1931 přiznala soudcům jako náhradu za přetížení určité přídavky. Úhrnem to dělalo asi 8¹/₂ mil. Kč. Musili jsme ovšem panu ministrovi financí povolit i příslušnou úhradu, kterou jsme našli ve zvýšených soudních poplatcích, zejména poplatcích knihovních.

Úspornými opatřeními vlády byly však sníženy ony vedlejší přídavky asi na ¹/₄, tedy na 2¹/₂ mil. Kč, avšak úhrada 8¹/₂ mil. Kč ministru financí zůstala. Poněvadž však soudcům zůstala zvýšená práce, je slušné, ba spravedlivé, aby byla tato křivda napravena, a toho jsme dosáhli ustanovením §u 14, jenž soudcům přiznává přídavek 1.800 Kč ročně. Je to velmi demokratické, všem se přiznává stejný přídavek a bude počítán do pense hned, kdežto dřívější přídavky teprve po třech letech.

Poněvadž jde o odměnu soudcům za jejich práci, kterou všichni plně oceňujeme, budiž mi dovoleno, abych se zmínil o případu, o němž dnes píší noviny. Většinou mají tyto zprávy nadpis: Druhý Weigel, druhé klevety na naše soudnictví. V dnešním případě Schramlově se lehko zjistila pravda. Je to náš domácí příslušník a proto tak mohly naše úřady snadno učiniti. V případě Weiglově nedbá cizina na naše ospravedlnění, podle zásady: Calumniare audacter! Semper aliquid haeret! Zde vidíme, jakými zbraněmi se proti nám pracuje. Činí se útoky na naše soudce a celou naši justiční správu. My všichni jsme přesvědčeni, že je-li co v našem státě na svém místě, jsou to zajisté naše soudy. Právě tato předloha dokazuje, jaká úcta je u nás právě před soudem a před rozhodnutími soudu, že dokonce i sama vláda se před nimi sklání. Je však divným zjevem, že strana našeho senátu se propůjčuje za spolupracovníka při těchto klevetách anebo že je aspoň umožňuje. Mluvilo se prý o nějakém slibu a odměně.

Budiž mi dovolena ještě jedna poznámka. K úhradě stoupajících nákladů osobních potřebuje stát nutně zvýšených příjmů. Poněvadž zavádění nových daní nebo zvyšování dosavadních je už skoro nemožné, musí ministr financí s plnou vážností a přísností bdíti nad vybíráním daní dosavadních.

V tomto směru byla naše veřejnost vzrušena obranou, kterou se firma Baťova postavila proti vyjádření pana ministra financí v minulém týdnu v rozpočtovém výboru posl. sněmovny. Všichni bychom byli zajisté vděčni panu ministrovi financí, kdyby chtěl nějakým prohlášením přivést tuto věc na pravou míru.

Projednávaný zákon potvrzuje dosavadní srážky. Srážky ty byly stupňovány s výslovným slibem pana předsedy vlády v prosinci 1933, že se vláda přičiní o snížení ceny všech životních potřeb a že proto nebudou srážky ani tak citelné. Tento slib však vláda až dodnes nesplnila. Naopak skoro všechny životní potřeby se od té doby zdražily a proto je odůvodněný apel na vládu, aby alespoň nyní pracovala ke snížení cen nejdůležitějších životních potřeb.

Rozpočtový výbor se usnesl, aby příslušná osnova zákona byla slavným senátem schválena tak, jak se na ní usnesla posl. sněmovna. (Souhlas.)

Místopředseda Donát (zvoní): Dříve nežli zahájím rozpravu, uděluji slovo panu ministrovi financí dr Kalfusovi.

Ministr financí dr Kalfus: Slavný senáte!

Na manifestačním sjezdu Svazu čsl. průmyslníků, který se konal 16. června 1937 v Praze, promluvil, jak známo, továrník J. A. Baťa před veřejným forem o svém daňovém případě. Sjezdu se zúčastnili zástupci parlamentu, vlády, ministerstev, úřadů, škol, ústavů, korporací veřejných i soukromých. Vzhledem k neobvyklosti tohoto postupu byl na mne v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny 24. června 1937 vznesen dotaz o stavu tohoto případu. Na dotaz jsem odpověděl a vylíčil, pokud to stadium řízení připouští, podstatu věci. Zpráva byla rozpočtovým výborem vzata jednomyslně se souhlasem na vědomí. Na moji zprávu rozpočtovému výboru reagoval J. A. Baťa celostránkovým inserčním projevem v denním tisku. Setrvávám na tom, co jsem k věci řekl v rozpočtovém výboru posl. sněmovny. Na vysvětlení ještě poznamenávám: Ministerstvo financí bylo s několika stran upozorněno na daňové nesprávnosti firmy Baťa. Příslušné finanční úřady došlá udání vyšetřily, a když pojaly podezření, že jsou důvodná, zahájily trestní vyšetřování s podezřelými osobami. Doba, po kterou byl případ dosud vyšetřován, je nejen přiměřená velikosti a rozsahu zlínského podniku, spíše možno říci krátká. Výsledky šetření budou zástupcům firmy sděleny nejpozději při prvním trestním výslechu. U Baťových spolupracovníků nebyla provedena exekuce uhrazovací, nýbrž exekuce zajišťovací, kterou lze podle zákona provésti i pro daně dosud nepředepsané nebo nesplatné. Otázkou nezákonnosti místních prohlídek zabýval se vyšetřující soudce krajského soudu v Uherském Hradišti, u něhož postižení podali na orgány vyšetřujícího finančního úřadu trestní oznámení. Rozhodnutími vyšetřujícího soudce byla však k návrhu státního zastupitelství konaná přípravná vyhledávání proti všem obviněným úředníkům zastavena. K podaným subsidiárním návrhům soukromých účastníků na zavedení přípravných vyšetřování radní komora krajského soudu v Uherském Hradišti ve svých. podrobně a konkretně odůvodněných usneseních z 31. prosince 1936, č. 227 a 228/1936, jejich návrhy zamítla, shledavši, že jednáním obviněných finančních úředníků nebyl zákon v žádném směru porušen. Finanční úředníci podali naopak zase trestní oznámení na Baťova zaměstnance inž. Balajku pro urážku úředních osob. Jest sice pravda, že inž. Balajka byl nalézacím okresním soudem ve Zlíně a potom i rozsudkem krajského soudu v Uherském Hradišti, jakožto soudu odvolacího, osvobozen od veřejné obžaloby, že se dopustil urážky úředních osob, při čemž odvolací soud, hodnotě jeho subjektivní vinu, zaujal ve věci místní prohlídky odchylné stanovisko od stanoviska radní komory. To však nic nemění na pravoplatnosti výroků radní komory téhož soudu, o nichž jsem se již zmínil a jimiž tato, zabývajíc se právě a jedině otázkou zákonnosti naříkaných úředních úkonů jako otázkou hlavní, výslovně nalezla, že trestní řízení proti orgánům finanční správy bylo vyšetřujícím soudcem zastaveno právem, ježto v ničem zákon neporušili. Při rozhodování otázky, zda existuje v daném případě firmy Baťa trestní čin, čili nic, není směrodatné mínění postižené strany. Je tudíž při nejmenším předčasné tvrditi, že materiál nalezený v bytech není usvědčující a že tu není trestního činu. Zákon nepředpisuje, že finanční úřady musejí míti důkazy o trestním činu dříve, nežli zavedou trestní řízení; stačí důvodné podezření. Opatření důkazů je právě úkolem trestního vyšetřování. Není také proti zákonu, jestliže po zahájení trestního vyšetřování bylo vyšetřujícím úřadem nařízeno nahlédnutí do obchodních knih. Stalo se to podle ustanovení §u 216, odst. 3 zákona o přímých daních. Na úřední účetní znalce nikdo z finanční správy nevykonával žádného vlivu. Rovněž není proti zákonu, když obvinění nebyli ještě vyslechnuti. V daném případě zákon neukládá vyšetřujícímu úřadu povinnost sděliti ve smyslu § 214, odst. 1 zákona o přímých daních obviněným skutkovou podstatu trestních činů a důvody podezření do 45 resp. 60 dnů, ježto jde o trestní vyšetřování, zahájené před 1. lednem 1937. Posudek účetních znalců nebyl dosud obviněným sdělen. Na opětovné žádosti intervenujícího právního zástupce firmy byla mu udělena pouze předběžná a stručná informace o číselném rozsahu zjištěných diferencí. Obviněným v daňovém případě Baťa nebylo se strany finanční správy upouštěcí řízení nabízeno, ježto finanční správa nemá zájmu na skončení trestního řízení upuštěním. Jako obvykle byli však obvinění v rámci dávaných poučení informováni o možnosti zákonného dobrodiní řízení upouštěcího. Zatím projevil zájem v tom směru toliko právní zástupce firmy, který v této věci v ministerstvu financí opětně intervenoval. Připomínám znovu, že v posledních letech ba měsících sami Baťovi spolupracovníci z jeho nejbližšího okolí o upuštění ve věci firmy Baťa po dvakráte požádali a bylo jim také povoleno, když stanovené upouštěcí částky zaplatili. Trestní řízení, vedené ve věci daní firmy Baťa, je dosud v běhu, takže není možno vyjádřiti se, kolik činí přesně zkrácená daň jako základ trestu, ani určiti výši daně dodatečně ve smyslu ustanovení §u 210, odst. 6 a §u 259, odst. 3 zák. o přímých daních. To se stane teprve při skončení tohoto trestního případu zákonem k tomu povolanými orgány. Pro povahu věci a se zřetelem k funkci, kterou zastávám, nepokládám za vhodné v tomto stadiu řízení se věcí podrobněji již zabývati. Ujišťuji slavný senát, že učiním se své strany vše, aby případ byl ve shodě s platnými zákony urychleně projednán. (Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Slovo má dále pan sen. dr Heller.

Sen. dr Heller (německy): Slavný senáte!

Předloženou osnovou zákona o platech soudců resp. o úpravě srážek s platů soudců má býti legalisován stav, který dosud, jak vyslovila rozhodnutí nejvyššího soudu a nejvyššího správního soudu, byl illegální. Nařízení, která byla vydána na základě zmocňovacího zákona o srážkách s platů soudců, soudcové brali u soudů v odpor a dovolávali se ústavního soudu k řešení otázky, zdali zde nebyla porušena ústava. Bohužel nepřináší ani tato osnova zákona, na které se dnes usnášíme, žádné konečné úpravy této věci, alespoň nikoli pro minulost, nýbrž upravuje srážky soudcovských platů jen pro budoucnost resp. se zpětnou účinností od 1. ledna 1937 a staví zde soudce v jejich požitcích až na dosti nepatrnou výjimku na roveň ostatním úředníkům. Otázka, zdali na základě rozhodnutí nejvyššího soudu mají býti soudcům platy za léta 1934, 1935 a 1936 doplaceny či nikoli, zůstává také podle tohoto zákona nerozřešena. (Německé výkřiky: Jen pro rok 1934!) Pro rok 1934 to již nejvyšší správní soud stanovil; jestliže však soudcové budou žádati také doplatek za léta 1935 a 1936, kde se srážky prováděly rovněž na základě nařízení, je pro tyto roky stejná situace jako pro rok 1934. Tato otázka má býti, jak čteme, rozřešena jednáním se soudcovskými organisacemi, a doufejme, že tato vyjednávání povedou ke zdárnému výsledku, poněvadž věc je nesmírně trapná a skutečnost, že nejvyšší soud prohlásí nařízení vlády za protiústavní, není zajisté způsobilá prospěti vážnosti státu a vlády.

Předloha staví tedy soudce zákonem na úroveň ostatním úředníkům, s výjimkou, že soudcové letošního roku obdrží částku 900 Kč a v příštích letech 1.800 Kč ročního přídavku nad požitky ostatních úředníků, Mluvilo se velmi mnoho o tom, zdali soudcům náleží vyšší požitky nežli úředníkům či nikoli. Odůvodňuje se to také ve zprávě zpravodajově tím, že soudcové nesmějí míti jiné příjmy, čehož u úředníků není. Nuže, mám za to, že tento důvod nebyl rozhodujícím, poněvadž také úředníci, jen když jsou ve vyšších hodnostních třídách, mají ještě jiné legální příjmy, kdežto úředníci nižších kategorií jsou odkázáni výhradně na své požitky. Kdybychom mohli sdíleti stanovisko, že soudcům náleží přednostní postavení oproti jiným úředníkům, pak z této úvahy mám za to, že úřad soudce je nejodpovědnější a nejdůležitější ve státě. A musíme přiznat, že naši soudcové požadavkům, které na ně klade stát a obyvatelstvo, také plně vyhovují, poněvadž obyvatelstvo má důvěru k našim soudcům, důvěru, které by nemělo, kdyby soudcové této důvěry nebyli hodni. Ovšem soudcům je k dobru jejich neodvislost, které ostatní úředníci nemají a která soudcům umožňuje používati zákonů tak, jak jsou. Ale jak je nutno chrániti naše soudce před útoky, to ukazují případy poslední doby.