Otázce využití vodní energie se musí věnovati zvláštní pozornost a bude nutno provésti projekt mohutné hydrocentrály na řece Rěce. Za nynějších poměrů sotva bude možno provésti tento projekt, neboť podle již určeného generálního projektu činily by výdaje na tuto stavbu asi 150 mil. Kč, ale při tom nebyla využita možnost odbytu elektrického proudu.

Bude nutno dožadovati se organisace průmyslu, který by byl velkým spotřebitelem elektrické energie, při čemž by zde šlo především o stavbu továren na syntetický dusík. Dále nutno postupně prováděti elektrisaci ještě nezelektrisovaných obcí, při čemž by měl stát k tomuto účelu poskytnouti nutné prostředky a obce by hradily pouze zúročení a úmor.

V souvislosti s investičními pracemi v oboru elektrisace musíme žádati: 1. aby ministerstvo veřejných prací prozkoumalo žádosti obcí o podporu na elektrisační účely, 2. aby subvence na elektrisaci byly vyplaceny v době stavby, a v žádném případě nikoliv za 425 let po jejím ukončení, 3. aby maximální výše subvencí, která nyní dosahuje 50% stavebních nákladů, byla v některých veřejně prospěšných případech ještě zvýšena, 4. aby obcím byl poskytnut úvěr, a to levný úvěr na provedení těchto staveb. Očekáváme, že pobočka Zemské banky, která byla na Podkarpatské Rusi otevřena, vyjde vstříc našemu karpatoruskému lidu. (Sen. Földesi [rusky]: Ale ještě tam nebyl vyvěšen Ruský nápis!) Jest tam, prosím, pane kolego, podívejte se a uvidíte, že tam jest.

Na Podkarpatské Rusi se nemůže racionelně vzdělávati řada pozemků, neboť i na jaře i na podzim jsou zality vodou. Mimo to horské bystřiny každoročně odnášejí sta hektarů nejúrodnější půdy a tím působí škodu zdejšímu obyvatelstvu. Proto jest nutno, aby státní správa poskytla vyšší příděl na provádění melioračních prací na Podkarpatské Rusi, neboť to jest podmínkou zvýšení hospodářské úrovně karpatoruského zemědělství a tím i samosprávních financí.

Vzrůst činnosti v oboru vodohospodářských meliorací je zřejmý z tohoto přehledu prací, na Podkarpatské Rusi již provedených: r. 1930 bylo vystavěno za 4,665.825 Kč, r. 1931 za 8,368.482 Kč, r. 1932 za 8,855.804 Kč, r. 1933. za 9,620.096 Kč, r. 1934 za 10,694.513 Kč, r. 1935 za 10,700.312 Kč, r. 1936 za 9,038.378 Kč. Ačkoliv tento soustavný vzrůst činnosti jest velmi potěšující, přece jen výdaje, vydané na stavbu, zůstávají pod úrovní asi 15 mil. Kč, jak to bylo navrženo v odůvodnění zákona ze dne 27. března 1931, č. 49 Sb. z. a n., ale my jsme této úrovně 15 mil. Kč ještě v žádném roce nedosáhli. (Sen. Földesi [rusky]: Z naší soli mají každoročně 150 mil. Kč!) Pane kolego, vy budete mluviti později a pak to řeknete a nyní mně nepřekážejte.

To, co jsem výše uvedl, jsou jen některé části našich hospodářských požadavků a já se jen mimochodem zmíním o tom, že na Podkarpatské Rusi je nutno vystavěti 1800 školních budov, nutno zříditi družstevní nebo státní sklepy a poskytnouti státním zaměstnancům možnost úřadovati v budovách vyhovujících po stránce hygienické. Podkarpatská Rus je zemí budoucnosti, ale chceme-li, aby tato země nepůsobila státu schodek, musíme především do ní investovati, hospodářsky o ni pečovati a tím jí poskytnouti možnost, aby dosáhla blahobytu.

Zákon č. 172/1937 Sb. z. a n. o dočasné úpravě práv guvernéra Podkarpatské Rusi byl se všech stran ostře kritisován. Tento zákon vešel v účinnost přede dvěma měsíci, ale již nyní lze pozorovati, že agenda guvernérova vzrůstá a že úředníci, přidělení guberniální kanceláři, těžce mohou zdolati práci, která jest jim uložena.

Po krátké době bude nutno zvýšiti počet systemisovaných míst. Již sám tento fakt jest důkazem toho, že neměli pravdu ti, kdož snižovali pravomoc tímto zákonem zajištěnou a pohrdavě se o ní vyslovovali. Nepochybným faktem jest, že tento zákon je pouze prvním krokem k úplnému provedení práv karpatoruského národa, jak to vyplývá z prohlášení předsedy vlády v rozpočtové rozpravě, jenž pravil, že vláda hodlá provésti i druhou etapu autonomie.

Ale já se své strany musím zdůrazniti, že ještě než tato druhá etapa autonomie bude provedena, je zapotřebí aby vláda splnila své sliby, že zřídí na Podkarpatské Rusi ředitelství státních drah, ředitelství pošt a telegrafů a vrchní soud, jak se o tom vyslovily resoluce, jež přijaly obě sněmovny Národního shromáždění po přijetí zákona č. 172/1937 Sb. z. a n. Ale z rozpočtu na r. 1938 není zřejmo, že by vláda hodlala splniti tyto sliby ještě v r. 1938, neboť se rozpočet nepostaral o úhradu výdajů s tím spojených.

S pocitem uznání musím vzpomenouti i onoho zakročení vlády, že ve školské politice byla učiněna přítrž dosavadnímu poukrajinšťování a že vláda rozhodla, aby se v ruské škole užívalo ruských učebnic, odpovídajících kulturní tradici našeho národa a jeho jazyku. Karpatoruský lid pudově odmítá cizí ideologii, která odporuje ideálu jeho věrnosti, která jest organickou základnou jeho bytosti.

Rodiče dětí školou povinných se v 80 % postavili na stanovisko ve prospěch ruských učebnic, ačkoliv učitelé ukrajinského směru zvláště provozovali ohromnou agitaci. Každý, kdo jest vychován v duchu naší tradice, každý člověk dobrého vkusu, odsuzuje tento tón a tu ostrou a urážlivou kritiku, kterou si dovolila menšina našich učitelů o vyšších úřadech a vládě jako celku. Lze připustiti, aby úřední orgán učitelstva ukrajinského směru, "Učitelskij Holos", provádění rodičovského hlasování, které provádělo ministerstvo školství a národní osvěty, nazýval činem "chytrácky podle duše" a úředníky školského referátu v Užhorodě, mezi nimi zvláště i Čechy, nazýval výrazem "nacisté", jenž má, u nás urážlivý smysl? Týž orgán v předvečer hlasování otevřeně vyzýval všechny své členy učitele, aby užívali ve svých úředních stycích a při vyučování dětí ukrajinského jazyka s fonetickým pravopisem, který vůbec nikde a nikdy nebyl do karpatoruských škol připuštěn.

Za hlasování se mnoho učitelů ukrajinského směru provinilo proti disciplinárnímu řádu. Proto, aby formálně byla učiněna přítrž anarchii ve školských věcech, aby byla splněna vyslovená vůle rodičů, jest nezbytno, aby-školské úřady rozhodně vystoupily proti těm, kdož porušují právo, a postupovaly proti nim tak, jak toho vyžaduje služební pragmatika.

Pan guvernér Podkarpatské Rusi, když činil své prohlášení novinářům v Praze, řekl, že se bude říditi ve své činnosti vůlí národa.

Nyní stran učebnic byla vůle národa projevena, nehledě k teroru části učitelstva, které bylo během let poukrajinštěno, a to 80 % ruských rodičů, a my máme právo očekávati a trvati na tom, aby pan guvernér i v tomto případě se řídil vůlí národa a udělal pořádek ve smyslu této vůle.

Zemědělská Podkarpatská Rus uznává, že k mírové práči jest nezbytný silný stát, aby uhájil mír a možnost mírové práce. Jménem ochrany svobody a práce přijímám státní rozpočet na r. 1938 a budu pro něj hlasovati. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dále má slovo p. sen. Kvasnička.

Sen. Kvasnička: Slavný senáte!

Za těžkých, nejistých poměrů mezinárodních a při nejmenším za neurovnaných poměrů hospodářských - poněvadž jistě doba krise není daleko za námi a otázka budoucí hospodářské konjunktury je při nejmenším sporná - klademe základy k finančnímu hospodářství na r. 1938.

Jako vždycky projednáváme tyto důležité osnovy až v poslední chvíli, ke konci roku, kvapem. Z tohoto fakta můžeme usuzovati, že pracovní schopnost koaliční vlády není ideální. Dlouho to trvá, než se jednotlivé sporné zájmy vyrovnají, čeká se až do poslední chvíle a pak pochopitelně ke konci roku je nutno velmi zrychleným tempem tyto důležité osnovy parlamentně projednati. Že tím práce trpí, nemůže býti sporu a zejména to uvidíme, až budeme projednávati osnovy úhradové. Tímto režimem trpí nejvíce senát prostě proto, že v senátě se podle příslušných ustanovení předkládají rozpočtové osnovy až po projednání v posl. sněmovně. Tedy senátu nezbývá času, aby se širšího hlediska mohl pojednati o politických událostech, o hospodářských zjevech a o nutných cestách k nápravě. Určitou výtku můžeme uděliti i sobě. Od prázdnin letošního roku máme v rukou uzávěrku za r. 1936, která svým úžasným schodkem rozrušila veřejnost, uzávěrku, která dokázala, že dosavadní způsob rozpočtový neodpovídá pravdě. My jsme mohli velmi pohodlně, s dostatkem času tyto všeobecné otázky projednati, abychom si pak mohli nahraditi nedostatek času, který máme při projednávání rozpočtu.

Vinu na tom nemá oposice. Oposice je z prací vylučována, jejích návrhů, i sebe lépe míněných, nikdy není dbáno a nedělá se při tom rozdílu, jde-li o oposici, jejíž kořen tkví mimo hranice československého státu, aneb o oposici tak čistě státotvornou, jakou jsme a chceme býti my. Vždyť dáváme ke všemu sou hlas a s hlediska mezinárodního a těžkých hospodářských poměrů velmi často souhlas i k věcem, ke kterým bychom, kdybychom hleděli na otázku agitační, stranicko-sobeckou, souhlasu jen tak lehce nedávali.

Při projednávání vlastní osnovy rozpočtové není možno, abychom se, vážený senáte, nepodívali jen tak 1etmo na události kolem nás. Při tom jsme úplně klidni, náš lid až úžasně zůstává ušetřen nervosy, která ovládá mezinárodní svět, ale právě proto tím spíše je naší povinností, abychom klidně, bez vzrušení analysovali svou mezinárodní posici. Že je zhoršená, o tom nemůže býci sporu, netajil se tím ani věčný optimista, náš ministr zahraničních věcí, a zejména poslední dny ukazují, že se Společnost národů stává torsem, že není daleko tím, čím ji chtěli míti vítězové po světové válce, aby byla zárukou obrany proti dalším válkám. Místo Společnosti národů rýsují se nám zde dvě fronty a jakési dvě skupiny Společnosti národů proti sobě postavených. Je to především osa Berlín-Řím-Tokio, která v posledních dnech sahá i na Balkánský poloostrov, vidíme to při návštěvě francouzského ministra zahraničí v Bělehradě, které předcházela návštěva pana Stojadinoviče u Mussoliniho. I když přejeme Jugoslavii zajištění jejích hranic a rozšíření o každého dalšího spojence, přece jenom máme obavy rázu hospodářského, že budeme vytlačováni z balkánského trhu, jako již před tím částečně při návštěvě Schachtově Německem. Odcizení hospodářské, trvá-li delší dobu a není-li vhodně paralysováno, může míti za následek i určité odcizení politické. (Tak jest!)

Aktiva světové války, kterými byly Společnost národů a versailleský mír, dnes těžko je možno nazvati aktivy, jako tomu bylo před 20 léty. Je to dokladem, že žádná válka nezabránly aby nevznikla nová salda, aby.nevznikly kořeny nových válek, a proto je naší povinností, abychom dělali - a chceme dělat také politiku míru. Proto hledáme spojence. Zítra budeme vítati v hlavním městě Československé republiky zástupce spřátelené Francie. Vítáme je s velikým nadšením, vítat je bude celý československý národ, poněvadž naše spojenectví s Francií je spojenectví na život a na smrt, dnes a ještě na dlouhou dobu.

Nevěříme ani v podstatné oslabení Malé dohody. Krev není voda, a i když konjunkturální o zjevy snad by ukazovaly na určité oslabení, a přece jen, jak poslední události v Bělehradě jsou toho důkazem, je viděti, že v lidu jak u nás, tak tam dole je krev slovanská.

Přece se však neubráním tomu, abych nevzpomněl, jak nespravedlivé byly útoky na kritické články dr Kramáře v Národních listech, když protestoval proti našemu postupu

v otázkách sankčních. Tehdy bylo útočeno na dr Kramáře a na nás všechny, že tento postup se rovná velezradě, poněvadž zrazujeme Jugoslavii. My jsme neměli s Italií žádných sporů ani pohraničních ani hospodářských. My jsme měli po světové válce s Italií nejlepší předpoklad toho, aby byl navázán poměr přátelský, jedině spory mezi Jugoslavií a Italií byly příčinou jakýchsi nesouladů. Dnes se Italie s Jugoslavií dohodly, a my sami stojíme vedle. (Sen. Korvas: Bělehrad ukázal k něčemu jinému!)

Pane kolego, oficielní politika se může lišiti od mínění lidu, ale my nemáme a nemůžeme si osvojovati právo, abychom z těchto rozdílů chtěli konstruovati něco pro sebe, naopak naší, povinností je, abychom pečovali o to, aby těchto rozdílů pokud možná nebylo.

Projevuji-li jinak souhlas se zahraniční politikou, neznamená to souhlas za všech okolností.

Je to prostě proto, poněvadž vidíme, že poměry jsou takové, že se nic jiného dělat nedá, že je to výslednice dané situace, a nemělo by smyslu, abychom tu dnes ohřívali věci, z kterých bychom mohli dokázat, že tomu tak být nemusilo. Dívejme se na to jako na fait accompli a z toho také pochopitelně vyvozujme i náš poměr k projevům pana ministra zahraničí.

Nelze však popříti, že tyto důsledky mezinárodní se objevují i u nás doma právě v době, kdy by se mělo ukázati, že všichni občané státu lnou ke státu. Jsme svědky toho, že na druhé straně příslušníci národa německého chtějí využíti - opakuji - této zdánlivé výhody pro sebe k tomu, aby vymáhali pro sebe určité výsady, které nelze srovnati se zásadami demokracie.

Nikdo z nás ani z t. zv. nacionalistů nehoroval a nemluvil pro to, aby snad této moci bylo užíváno proti příslušníkům národa německého, a také důsledkem toho je fakt, že v žádném státě na celém světě se nenajde menšina, se kterou by se zacházelo tak, jako v Československé republice. Já bych rád znal i stát, který by nám mohl býti v tomto směru dáván za vzor. (Výkřiky senátorů strany sudetskoněmecké.) o tom budu mluvit.

Menšinová součástka vlády má tři ministry na takový počet poslanců jako jedna česká strana. Včera jsem byl na slavnosti, kterou uspořádala Kulturní společnost v Praze pro vojíny maďarské národnosti. Byla jim dána hudební kapela, přednášely se tam ukázky z literatury české, německé a moderní maďarské, byly tam proslovy z řad vojínů. I toto je doklad našeho jednání s menšinami. My, kteří jsme sloužili v rakouské armádě, v německých garnisonách, víme, jak se na nás v německých garnisonách dívali příslušníci národa německého.

Mluví se o tom, a také pan min. předseda o tomu mluvil, že jsou s naší strany námitky proti ujednání z 18. února, a jako doklad se uváděl projev dr Kramáře, který řekl: Neprotestuji. Jistě, neprotestoval. Neprotestovali jsme ani my, poněvadž kdo by upíral příslušníkům našeho státu, občanům národa německého, aby i oni měli úměrné zastoupení ve veřejné správě? Ale nepředstavovali jsme si, že při praktickém provádění vzroste z této snahy rozvrat ve veřejné správě a v řadách našich kolegů a pocit bezpráví. I my čeští nacionalisté jsme neradi viděli, když kolegové gážisté z řad německých spoluobčanů se cítili jaksi odstrčeni. Ve svých společenských stycích snažili jsme se tento osten odstraniti, ale nemohli jsme za to, že se někteří úředníci z řad Němců nehlásili. Řekl to ministr pošt Tučný, jak nepatrný počet juristů Němců se hlásil ke státní správě, do služeb pošt a jak nesrovnatelně hůře kvalifikovaných, než se hlásili kolegové z řad českých. Nehlásili se proto, že dokud byla konjunktura a soukromý průmysl....(Výkřiky německých senátorů: Poněvadž to nemělo smyslu!) - i o tom budit mluvit - nehlásili se proto, řekněme si otevřeně, poněvadž stát své zaměstnance platí špatně a, oni našli daleko lepší umístění v soukromém podnikání, v řadě průmyslů, ovládaných pochopitelně směry německými. Oni se nehlásili také proto, že nevěřili v trvanlivost tohoto státu. Jistě vznikl nepoměr, také tu je, ale chtíti odstraniti tento nepoměr násilím, lámáním, přeskakováním, povyšováním za docela jiných poměrů, než jsou povyšováni kolegové čeští, to znamená rozvrat. My trpíme protekcí politickou, ale ta není nesrovnatelně tak veliká, jako jsme v posledních dnech svědky této protekce. Pro přijímání, povyšování, musí býti vždy rozhodující schopnost, vzdělání, stejný předpoklad a národnostní příslušnost musí býti jakýmsi korektivem při stejných poměrech, aby nedošlo k nespravedlnosti. Jsme svědky toho, že k četnictvu nejsou přijímáni délesloužící poddůstojníci bezvadně znalí jazyka německého, kteří jsou poddůstojníky v záloze a mají všechny předpoklady pro to, aby byli přijati, ale naproti tomu se přijímají lidé, kteří neznají státního jazyka a dává se jim 2letá dispens, aby se naučili státnímu jazyku, ale uchazeči ovládající jazyk menšin, nejsou přijímáni! U státního úřadu statistického jsem intervenoval. Neboť tam bylo osm případů, a dostalo se mi odpovědi, že těchto případů bylo šest. Slavný senáte, beru za podklad, že těchto dokladů je šest. U státního úřadu statistického je nedostatečná systemisace míst, je tam řada zaměstnanců abiturientů středních škol, hotových juristů, kteří pro nedostatek systemisovaných míst jsou zaměstnáni jako kancelářští pomocníci na denní plat několik let, v jednom případě také 9 let. Nyní se systemisace poněkud rozšířila, ale aby byl srovnán nepoměr mezi příslušníky národa českého a menšinového národa německého, byli čeští uchazeči přeskočeni a přijati byli lidé z ulice, uchazeči, kterých nebylo, kteří se získávali inserty v denním tisku. Nebo při povyšování jsou mladší lidé povyšováni, přeskakují kolegy starší jen proto, že jsou příslušníky národa německého. Kdo zná systém, jak to vypadá ve státní správě, ví, že starší přeskočená kolegové celý život budou trestáni za to, že jsou příslušníky národa československého v československém státě.

Jsme svědky toho, že advokát, kterému nejde dobře kancelář, najednou z ničeho nic jest jmenován radou v ministerstvu zdravotnictví, ačkoliv je tam řada kolegů, i Němců mezi nimi, ovšem v nepatrné míře, kteří by musili býti také přeskočeni, kteří na to místo čekají. Kdo zná, jak to ve státní byrokracii vypadá, dá mně v tomto směru za pravdu.

Proti tomuto postupu jsme protestovali i za Rakouska. My čeští zaměstnanci jsme v tom i za Rakouska viděli křivdu a nikdo se tenkrát nenašel, kdo by nás byl okřikl, jako se stalo v Československé republice, kdy kol. dr Lokscha žádá, aby se mnou, poněvadž protestuji proti této praxi, jak se provádí, bylo zavedeno disciplinární řízení a se všemi kolegy státními zaměstnanci, kteří v tomto postupu vidí křivdu. (Výkřiky: Skandál!)

Tímto způsobem však nezjednáme spravedlnost. Slavný senáte, nikomu na světě se nemusíme bát odkrýti úplně karty, jak se u nás jedná s menšinami. Velmi bedlivě sleduji všechny interpelace, které jsou zde a ve sněmovně předkládány od kolegů ze sudetskoněmecké strany - a není jich málo - kde si stěžují, jak zejména v oboru školském se jim nespravedlivě měří. Suma sumarum vytýkají asi to, že násilím nutíme německé děti do českých škol, že otvíráme pro české děti zbytečné školy a že naproti tomu německé školy zavíráme a děláme nátlak na Němce, aby děti posílali do českých škol. Nedávno byl čten v Paříži přípis ministra dr Frankeho, že my jako příslušníci národa Komenského ponecháváme každému národu v československém státě možnost, aby svobodně, volně dával vzdělávat své děti. Také na to se mu odpovědělo několika interpelacemi, které byly podány zde v senátě. Prostudoval jsem tyto interpelace a s pomocí úřadů a kolegů a známých shledal jsem doklady, pokud jsou tyto stížnosti oprávněné a správné. Konkretně byly uvedeny pouze případy dva. Jeden byl v západních Čechách, kde učitel prý sliboval otci, když budě dítě posílati do české školy, že dostane dítě v poledne oběd. Tato stížnost jest oprávněná, lze-li již nazvati stížností. Šlo o dítě z manželství smíšeného a otec, nezaměstnaný dělník, vykládá, že dítě nemá v poledne co jísti. Učitel řekne: My se postaráme, aby také tu polévku dostal. Lze-li v tomto vidět nějaký nátlak, prosím, promiňte.

Druhý případ - mám o tom doklad, pak se o něm zmíním: Jistý, učitel prý slíbil otci, když bude posílat dítě do české školy, že se postará, aby se z otce stal cestář. Šlo o Horšovský Týn. Tam, je 16 zástupců německých a 8 českých. Jde o cestáře na okresní silnici. Je pochybné, zdali ten pronásledovaný a persekvovaný učitel má možnost obstarati místo cestáře.

Nepopírám, jsou případy, kde německé děti chodí do českých škol. Zjistil jsem průměr - činí 0.8 % - kdy německé děti chodí do českých škol.

Naproti tomu na německých školách je 0.6% dětí českých. Vezmete-li tento větší počet českých dětí a z toho 0.6 %, uvidíte, že přes 5.000 českých dětí v Československé republice chodí do německých obecných škol.

Ale na měšťanských školách je poměr ještě nepříznivější. Tam chodí 1.8% německých dětí do českých škol, kdežto českých dětí 3.6 % do německých škol. A když si zase uvědomíte větší počet obyvatelstva národa československého a vezmete z toho 3.6%, uvidíte, o jak ohromný počet českých dětí, které chodí do německých škol obecných, jde.

Ale uvedu konkrétnější doklady, které zde mám. (Sen. Wellan [německy]: Jmenujte také české školy, které mají jen málo žáků!) Všecko dostanete, pane kolego, na všechno vám odpovím. Uváděly se konkrétně školy. Budu na to odpovídat, poněvadž to bylo uvedeno v interpelaci. Že prý je tolik a tolik škol českých, kde je málo dětí, a neuzavírají se. Uvedu na oplátku školy německé. Ve Ždírci je 12 dětí, v Jirci 18, v Újezdě 18, to jsou německé školy, v Dobré vodě 17, v Haklových Dvorech 13, v Kohlingu 11, v Plumbergu 16, v Rudolci 15, v Radouňce 17, v Markhausenu 15, v Sušanech 18, a to jsou německé školy s německými dětmi, v Myslivnách 16, ve Uerlsbergu 15, ve Stříbrných Hutích 18, ve Chřepisích 14, ve Uaitzengrünu 15, v Brtné 17, v Mohelnu Novém 10, v Náhlově 16, v Hermannagrüně jen 8. To jsou místa, pokud jsem je mohl zjistit, ale je jich dosti. (Výkřiky sen. Wellana.) Hned vám všechno řeknu, ke všemu dojdeme. Mohl bych uvésti ještě mnoho takových případů, ale to, co jsem uváděl, je jen z pohraničních míst, pokud mám styk. Ale uvedu vám jiný doklad. (Sen. Wellan [německy]: To je štvaní!) To nejsou hece, to jsou fakta, hece děláte vy, já je dávno nedělám.

V Praze I máme chlapeckou školu měšťanskou, která má 44 dětí, a nejsou všechny dětmi německými. V Praze I máme druhou německou dívčí školu měšťanskou, která má 48 dětí, a nejsou všechny Němci. Rád bych viděl, zdali by nám parlamentní úsporná komise trpěla, abychom my někde v Liberci měli dvě měšťanské školy, ve kterých by bylo po 48 dětech jako zde v Praze I, kde máme dvě školy měšťanské, kde na obou dohromady je 92 dětí. To jsou tedy fakta, která se oddisputovat nedají, a neračte myslet, pane kolego, že chci provádět nějaké hece. Nevyčítám to, chápu důvody, pro které to tak je, je to někde přechodný zjev, pro který bychom nemohli školy zavřít, ale zde v Praze? Parlamentní úsporná a kontrolní komise by nám to v českém místě netrpěla, o tom jsem přesvědčen, trpí to jen proto, že se obává, aby snad nevznikl křik, že jde o persekuci Němců. To je persekuce, když pro 92 dětí jsou v Praze dvě měšťanské školy? Stačila by velmi dobře jedna. To každému člověku, který není naplněn zlou vůlí, musí stačiti.

Uvedu další výtky, o kterých jste mluvili. V časopiseckých zprávách, v časopise "Zeit" a v interpelacích byly stížnosti, že jsou školy, které j sou udržovány dětmi německými. Týkalo se to škol v Černošíně, Kladrubech, Sítině, Úpicích, v Hradci, Záluží, v Blatnici a v Uherci. Uvádělo se, že na těchto 4 školách je 50 % dětí německých. Podrobným šetřením jsme zjistili - mám tady doklady toho - že to je 13 % dětí německých, tam, kde otec i matka jsou Němci. Ostatní děti jsou z rodin ryze českých a v některých případech z rodin národnostně smíšených. Myslím, že na děti z rodin národnostně smíšených máme stejný nárok ve svém samostatném státě jako mají Němci, ba nárok tím větší, když víme, kdo to zavinil a jak k poněmčení těchto lidí došlo. Ostatně ukazují jména těchto dětí, že to nejsou děti německé.

V Dobřanech chodí do jednoročního kursu německého 10 českých dětí a nikdo z nás nepodává proto interpelaci, nikdo z nás nevytýká, že tam chodí do německé školy 10 českých dětí, které tam udržují existenci této školy. Z rodin národnostně smíšených - i to jsme si zjistili - chodí 91 dětí, a to z Černošína 1, z Dobřan 12, z Holýšova 3, z Honzovic 3, z Hradce 11, z Chotěšova 7, z Chotíkova 2, z Kozolup 3, z Lín 1, z Líšně 7, z Litic 1, z Plešnice 1, z Přestavlk 2, z Rochlova 1, ze Svojšína 2, z Touškova města 5, odjinud po jednom. V politickém okresu plánském, který byl také interpelován, je řada dětí ze smíšených manželství v německých školách, v Bezdružicích 3, v Drmoulu 5, v Konstantinových Lázních 1, v Pavlovicích 5 dětí českých v německé škole. Větší počet žáků chodí do německé měšťanské školy proto, poněvadž, jak jsem zjistil, je tam rodiče posílají z toho důvodu, aby se naučily němčině, a jde tu zvlášť o žáky z vnitrozemí - a nikdo z nás to neinterpeluje ani nevytýká.

Jak směšné je tvrzení o cestářích, jsem se již zmínil. Dále bylo interpelováno, že v soud ním okrese novobystřickém se, české školy doplňují sirotky. Na celém tomto okresu je 30 českých sirotků, kdežto německých 251! To ovšem uváděno nebylo. Také zde byly případy, že české děti z manželství smíšených navštěvují navzájem německé školy a obráceně

a nikdo to neterorisuje a nedává do novin, poněvadž velmi často uznáváme důvody, které k tomu vedly. Ale mám případy, které jsou velmi zajímavé a které by se měly uvést, a já se o nich ještě zmíním. Zatím toto: že bychom my dělali nátlak - na rodiče, aby posílali i děti, že zaměstnavatelé by dělali nátlak zaměstnavatelé Češi zpravidla v tomto území i nejsou, jsou to Němci - a že nátlak se tam vykonává, o tom bych mohl uvésti doklady. Děti se bojí chodit do české školy, poněvadž se na ně činí nátlak nejen zaměstnavatelem, nýbrž také ze zahraničí. Máme v pohraničí obec Švarcavu v pol. okrese horšovotýnském a Stráž u Tachova. Ve Švarcavě bylo působeno na rodiče se strany činitelů sousední říše a bylo jim hrozeno, že nebudou puštěni na bavorskou půdu, poněvadž bylo o nich zjištěno, že posílají děti do české školy, a šlo o české lidi. Zemědělci mají pole za hranicemi a brání se jim v obdělávání, poněvadž je už o nich úředně zjištěno, že posílají děti do českých škol, a nestačila ani omluva, že se tam děti posílají jen poslední rok školní povinnosti, aby se naučily česky. Jak se na české lidi útočí, jak jsou zesměšňováni v "Die Zeit" a v "Heimatrufu", jak nepravdivě se píše o českých školách, co všechno se jim vytýká, jaký život mají učitelův těchto menšinách, o tom by se mohly psáti romány. Ale máme i takové zajímavé případy, jako je na př. křiklavý případ v jedné obci - nebudu ji jmenovat, ale jistě o ní víte - kde je 39 Čechů a 386 Němců. Tam má opravdu německá dvojtřídka 35 Čechů a česká 71. Nedivil bych se, kdyby zde byl tento případ interpelován. Bez jakékoli snahy s druhé strany jsme si sami vyšetřili, proč je tomu tak. Rodiče zaslali přípisy, proč posílají své děti do české školy. Píší: My své děti do německé školy posílati nebudeme, poněvadž se v této škole provádí politika. My jsme příslušníky jiného světového názoru než pan řídící a učitelé. Děti jsou ve škole zesměšňovány, terorisovány, vychovávány v odporu proti státu a proto nám nikdo nemůže míti za zlé, nemáme-li k této škole důvěru. Poněvadž zde žádná jiná německá škola není, nezbývá nám nic jiného než posílati děti do české školy. Prohlášení těch lidí jsou podepsána. Pokud jde o případ učitele Vrabce, konstatuji, že žádný Vrabec, na škole ve Staré Huti, okres o Horšův Týn, není. Jde o učitele Vrbu, který poslal podepsaná prohlášení rodičů, kteří byli nuceni posílati děti do české školy.