Předseda dr Soukup.

Místopředsedové: Klofáč, dr Hruban, dr Bas, dr Heller, dr Buday.

Zapisovatelé: Kříž, Sehnal.

Celkem přítomno 117 členů podle presenční listiny.

Členové vlády: předseda vlády dr Hodža; ministři inž. Dostálek, dr Krofta, Machník, Tučný.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Bartoušek; jeho zástupce Fritsch.

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Dal jsem dovolené: na tuto schůzi a další v tomto týdnu sen. Ballovi; od 9. Do 11. Března t. r. sen. Jurigovi; na tento týden sen. Wellerovi.

Budeme projednávati pořad schůze, a to odst. 1 pořadu:

Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je p. sen. Hokky.

Sen. Hokky (maďarsky): Vážený senát!

Cieľom každej politiky je v prvom rade, aby ona chránila existenciu a životné záujmy národa či národov toho ktorého štátu. Skúmam-li expozé pána predsedu vlády z tohoto zorného uhlu, nevidím v ňom túto tézu plne osvedčenú.

Pán predseda vlády a jeho vláda i po 20 rokoch zastupujú iba jednu časť tunajších národov; a nie je isté, či tú väčšiu časť. Tomu nasvedčuje i to, že sa vôbec nezaoberal s vnútornou politikou republiky, ač tuná politika vnútorná spočíva na jednom pilieri s politikou zahraničnou, ba politika zahraničná je takmer len projekciou politiky vnútornej. Toto malo byť postavené pod žiarovky Jupitrovky, aby sme v jasnom osvetlení videli celý systém, na ktorom je založená politika zahraničná. Dokiaľ tu nie sú vyriešené otázky vnútropolitické a nie je zabezpečené kľudné umiestenie rôznych národov, postráda politika zahraničná pevného podkladu.

Hľadím-li na politiku vnútornú, tu mi vyvstáva pred očima otázka slovenská. Pomer medzi Čechmi a Slovákmi mal by byť taký, ako keby to boly dvojčatá siamské. Jedno mäso, jedna kosť, jedny nervy a jedna krv. A hlavne to posledné. Ochorenie krvi ohrožuje vážne celý organizmus. A naopak: zdravé krvinky môžu ozdraviť celý organizmus i bez

lekárskeho zákroku. Tu však môže pomôcť iba vážny lekársky zákrok. Treba vykonať operáciu. Lekár má nanajvýš dbať na to, aby po operácii nedostavila sa trombóza. Nazdávam sa, že k tejto operácii niet schopnejšieho človeka, než pán predseda vlády Hodža, ktorý je jedno mäso a jedna krv so Slovákmi, ba odvažujem sa tvrdiť, že on by bol najpovolanejší i k tomu, aby vyriešil tiež otázku maďarskú. Avšak upozorňujem pána predsedu vlády na to, že Maďarstvo sa nemôže uspokojiť s riešením povrchným. Nás neuspokojí niekoľko poštových razítok. Podstatou maďarskej otázky nie je 150 poštových razítok. Menovanie maďarského predsedu krajského súdu má stokrát väčšiu cenu než tamto. (Sen. dr Bačinsky [maďarsky]: V Berehove bol menovaný Maďar predsedom krajského súdu!) Na to práve poukazujem. Tých 150 poštových razítok nás nemôže uspokojiť. Takáto symptomatická terapia maďarskej choroby môže uspokojiť nanajvýš aktivistických pánov, ako sú Schulcz, Csomor a Balla, nás však nie. Medzi obojím je tak hlboký rozdiel, ako medzi 150 poštovými razítkami a medzi podstatným riešením maďarskej otázky.

Riešenie otázky nemeckej je tiež mimoriadne súrne; toto sa však podobá už rakovine. Keby sa bolo začalo prv s liečením choroby, bolo by sa ono v počiatočnom štádiu zdarilo. Dnes už nestačí vyhubiť nádory. Po vyhubení strany Krebsovej zamorila choroba takmer celý organizmus. Zrodila sa strana Henleinova, ako číselne najväčšia strana republiky s počtom 1,200.000 hlasov. To už nemožno liečiť liečbou symptomatickou, a to tým menej, lebo za tou stranou zjavil sa obor, ktorý môže byť nebezpečným nepriateľom pre každého.

Situácia nie je lepšia ani u Poliakov, Rusínov, ba ani u malej frakcie rumunskej. I títo sú vo väčšine nespokojní. Nemôže tedy vládna politika uspokojiť tunajšie národy, lebo neochraňuje ich v existencii a životných záujmoch. Keby tomu bolo tak, boli by všetci na strane vlády.

Takto som to musel predniesť, i všetko to, čo ešte poviem. Zmocňujú mňa na to tieto slová pána predsedu vlády: "Jasná mluva znamená dobrú vôľu, loyalitu a mier. Dvojsmyselná mluva vyvolala by neistotu, nedôveru: a zbytočné spory:" Bolo by bývalo treba, aby pán predseda vlády bol skutočne jasne a úprimne hovoril, aby v prvom rade priatelia videli jasne a čiste.

I my musíme videť jasne do situácie spojencov. Ja ju ani vo Francii ani v Rusku nevidím brilantnou. Vo Francii ľavičiaci a pravičiaci sú v ostrom boji a preto politická i hospodárska situácia stále kolísa. Ani v Rusku nie sú pomery príhodnejšie. Tam, kde sú definitívne odpravovaní tvorcovia systému, ako Bucharin, Kyrov a ich najhodnotnejší spolupracovníci, tam nemožno mluviť o pevnej situácii, o kľude a konsolidácii. Tí, čo trpia ťažkou vnútropolitickou krízou, nie sú dobrí pomocníci.

Československá republika sleduje ešte vždy politiku prestíže na miesto toho, aby robila politiku reálnu. Anglicko dokázalo čo najrýchlejšie, z noci na ráno, presedlať na politiku štyroch veľmocí, akonáhle to považovalo za potrebné v záujme mieru v Europe a predovšetkým v záujme svojho vlastného kľudu. Ale nikdy vo vážnych dobách nehne ani prstom za republiku a strednú Europu, lebo to nie je jeho záujmom životným a vecou jeho srdca. "Anglicko v obavách o svoje imperium pokladá za potrebné, aby sa dohodlo s niekym, kto by v podunajskej Europe hral zástoj policajta, aby samo nemuselo sa do toho vmiešovať" - píše belgický "Siécle". Anglické obyvateľstvo, vymanivšie sa z války, hrozí sa války. Nie je div. Každý vie, že len v Anglicku je dnes pravý mier, kľud a veľká konjunktúra. Takáto konjunktúra je snáď ešte iba v severských štátoch germánskych, vo Švédsku, Norsku, Dánsku a Holandsku.

Malá dohoda? Mnohí sa tážu, či ešte jestvuje. Politicky, hospodársky či vojensky? Politicky rozbije ju Italsko, hospodársky rozbije ju veľká vzdialenosť a nemecká konkurencia, a vojensky proti Nemecku neznamená žiadnu pomoc. Ba Rumunsko bude stáť ako hrádz proti ruskej ozbrojenej moci. (Sen. Steiner [maďarský]: Odkiaľ to viete?) Odtiaľ, lebo Rumunsko má strach z boľševizmu, lebo sa obáva, že ruskí vojaci zavlečú vo svojej batožine bacily bolševizmu. (Sen. Steiner [maďarslcy]: Nuž a z Hitlera nemajú strach?) Mne ani Stalin ani Hitler neprirástol k srdci. Skutkom je, že Rumunsko má väčší strach z bližších bacilov komunizmu, než zo vzdialenejšieho Hitlera.

Avšak i z menších vecí je videť, aká priepasť je medzi Királyházou a Halmim. Od tých čias, čo stojí republika, nemôžu pohraničné obce dovážať zo svojich lesov, ležiacich na území rumunskom, ani palivové drevo, nehovoriac už ani o lesnej ťažbe, ktorej nedosiahnu vôbec. (Sen. Steiner [maďarsky]: O to ide, s kým chcete riešiť otázku národnostnú?) S pánom predsedom vlády Hodžom. S vami nie, čo bych si s vami počal, veď vy nezastupujete snáď ani 5 % Maďarov, kým ja zastupujem 75 % Maďarov. (Sen: Steiner [maďarsky]: Vy nezastupujete 75 % Maďarstva!) Vy, pán kolega,, môžete mluviť do vzduchu; ja mluvím ná základe štatistických dát. Tých 9 poslancov a 5 senátorov dostalo sa sem hlasmi 75 % Maďarov. Vás, pán sen. Steiner, urobili senátorom i bez hlasov. Mňa môže voliť za senátora či poslanca len môj ľud. Nám náš ľud prikazuje, akú politiku máme robiť. (Sen. Steiner [maďarsky]: Hitler, Horthy ženie vás do tejto politiky!) Vy nevietenič iné, než spomínať Hitlera. Máte strach z Hitlera a preto máte v ústach stále len Hitlera. Povedzte už raz niečo iné na miesto Hitlera. Nemám s Hitlerom nič spoločného, ešte menej než vy s Leninom. (Sen. Steiner [maďarsky]: A preca robíte politiku hitlerovskú!) Nemôžete-li tomu rozumeť, nech je tedy dľa vášho priania, nech som tedy hitlerovcom.

Za revízie hraníc bolo nám u Ťačeva vzaté pred našima očima a za. bieleho dňa 10.000 jutár veľmi hodnotnej pôdy. V pozemkovej: reforme rumunskej prišlo veľa občanov československých v pravom smysle slova na žobrácku palicu. Toto majetkové harakiri bolo doprevádzané početnými samovraždami. Ani dnešný zátvor hraníc nie je dôkazom veľkého priateľstva. Ale poučka má cenu večnú: priateľ, ktorý v malých veciach nedokáže byť veľkodušným, nie je schopný veľkých obetí.

Z údolí Sajny a Volhy musíme prejsť do údolia Dunaja. Tamto je už len sen a naivita. Toto je realita. Musíme videť čiste. Europská hegemonia Francie patrí už minulosti. Anglicko cíti,, že nemá, na koho by sä oprelo. Bankrot kolektívnej bezpečnosti je známy už i verchovinskej diplomacii. Ribbentrop-Ciario-Halifax znamenajú smer nový. (Sen. Steiner [maďarsky]: Fašizmus, lordovia!) Nie Bucharin a nie Rykov.

Proti nemeckej ríši a Italsku možno namietať ledačo, avšak 90 % ich národov stojí za nimi; to nemožno povedať o priateľoch Československej republiky. (Sen. Steiner [maďarsky]: Nestojí za nimi 90 %, obyvateľstva!) Áno, 94 % stojí za nimi, a to je závažné. (Sen. Steiner [maďarslry]: S bodákmi!) Možná, ale stoja za nimi. Nuž a či v Rusku nespočíva řežim na bodákoch? (Sen. Steiner [maďarsky]: Veru nie!) Mne to povedáte, profesorovi? (Sen. Steiner [maďarsky]: To ste tedy špatný profesor!) Zisťujete-li to vy, to som tedy iste špatným profesorom, veď nik nie je kompetentnejším k onštatovať to než vy.

Spoločnosť národov a kolektívna bezpečnosť padly už paktom Kellogovým, ktorý chcel vyhubiť válku naveky. Od tých čias bola válka medzi Bolíviou a Peru v južnej Amerike, medzi Čínou a Japonskom v Ázii, pre Habeš v Afrike a medzi pravičiakmi a ľavičiakmi vo Španielsku. V boji medzi pravičiakmi a ľavičiakmi berú účasť tajne aj iní. (Sen. Steiner [maďarsky]: Môžu sa hanbiť!) Tu sa môžu hanbiť i bolševici, ktorí berú tiež aktívnu účasť na španielskej válke.

Nech pán predseda vlády Hodža nehlása, že sme nepremožiteľní, a nech sa pán šéf generálneho štábu nebije tak veľmi v prsá, lebo tu Göring uderí ešte mocnejšie na svoj meč. A to sa veľmi podobá roku 1914.

Bolo by dobre naslúchať niekedy slovám starého zosnulého Kramářa. Bola to bystrá hlava (Výkřiky sen. Steinera.), bystrejšia ako vaša a videl jasne i vo svojom stareckom veku. Tiež "Národní listy" daly múdru radu: "Najlepším obrancom štátu je spokojný občan. Netreba vyrábať vlastizradcov tam, kde ich niet." Bolo by dobré, keby sa pán predseda vlády podíval občas do obžalobných spisov. Dostal by závrať, keby videl, akým spôsobom sa odcudzujú duše naveky od republiky, mnohokrát iba z mýlneho predpokladu, že sa tým republike pomáha; a preca pôsobia sa jej tým škody, ktoré nebudú nikdy nahradené.

Lepšie by bolo konsolidovať duše. Ale ani v tomto prípade nebolo by sa smelo v československej diplomacii používať tónu, ktorý istý autoritatívny škotský diplomat Cooper vyjadril tak, že je to vraj so skrovnosťou spojená arogancia. To nemôže byť tónom malých štátov s neusporiadanými vnútropolitickými pomery.

Expozé nepokladám za šťastné a vo svojomi v mene svojej strany ho neprijímam.

Předseda (zvoní): Ke slovu se přihlásil p. kol. sen. Klofáč. Dávám mu slovo.

Sen. Klofáč: Pane předsedo, slavný senáte!

Řeč předsedy vlády dr Milana Hodži byla skutečně událostí historickou. V nynější těžké mezinárodní situaci promlouval z ní nebojácný. duch našeho národa, který tisíciletí hájil a hájí své státní hranice, který i ve své mírumilovnosti je odhodlán proti jakémukoliv vměšování do našich vnitřních poměrů hájit se i železem. Usmáli jsme se, když jsme v některých listech Třetí říše čili, že řeč dr Hodži byla řečí nervosní. Seriosní tisk anglický, francouzský a jiný v ní nervositu nepociťoval a konstatoval podle pravdy, že to byla řeč sice, smířlivá, ale statečná a jasná a to bylo potřeba zejména po poslední řeči kancléře německé říše Hitlera, a také po poslední řeči vojenského maršála a nejvyššího velitele německého letectva Göringa.

Je jisto, že řeč Hodžova byla jiného druhu, nebylo v ní hrozeb a silných slov, jež pravidelně jsou jen důkazem slabosti nebo špatného svědomí. Nebyla mluvena proti Německu a zejména ne proti německému národu, se kterým si přejeme žíti v upřímném sousedském poměru; ale jako nepovažujeme za správné míchati se do vnitřních poměrů kteréhokoli jiného státu a také Třetí říše, právě tak považujeme suverenitu svého státu za nedotknutelnou a nedovolujeme nikomu míchati se do vnitřních jeho poměrů, dr Milan Hodža mluvil ze srdce celého národa, když pronášel svá mužná slova, že jsme se nebáli tisíc let a nebojíme se ani dnes, kdy jsme daleko silnější než kdykoli před tím, a jsme jistě odhodláni svou samostatnost,.svou svobodu a čest hájiti i se zbraní v ruce. (Tak jest!)

Naše vlastenectví není nenávist k nikomu, snažíme se jen celému světu dokázati, že pomoci při obnově svého státu jsme si zasloužili, že klidnou prací jsme vykonali velké dílo konsolidace a pokroku a že vidíme velké poslání československé republiky v tom, aby i v chaosu dnešní doby byla naplněna duchem opravdové demokracie, duchem sociální spravedlnosti a národní i náboženské snášelivosti, aby byla pokud možno ve všem dobrém první a ve všem špatném poslední. Je-li tisíciletý náš stát zase obnoven, pak dnešní naše vlastenectví není jen vlastenectví jazykové, je to především vlastenectví státní, a chceme, abychom se v něm spojili všichni bez rozdílu jazykových růzností, všichni, kteří republiku mají rádi a její historické poslání uprostřed Evropy, na mostě mezi světem slovanským a světem germánským, chápou, tedy všichni od Aše až po Jasinu.

Těžký byl náš osud až db skončení světové války. Hrozilo se nám úplným zničením. O tom pan dr Hilgenreiner mlčí, a patrně úmyslně - mlčí, zapomíná, jaká byla dohoda mezi min. předsedou Seydlerem a mezi sudetskoněmeckými poslanci v létě 1918. Hrozilo se nám úplným zničením. Pro Slováky byl rak 1918 posledním zvoněním. Ale nechtěli jsme zlé spláceti zlým, věřili jsme, že po hrůzách světové války poroste nová Evropa, lidská i spravedlivá, a s tím novým duchem chtěli jsme s Masarykem v čele začíti také doma. Bohužel mnozí z těch, kteří vládli, viděli spravedlnost jen v tom, abychom byli ujařmeni a zotročeni. Jakmile se nám dostalo svobody, spravedlnosti a rovnosti, už v tom vidí nespravedlnost, a k těm, pánům náleží také pan dr Hilgenreiner. Ti nemohou zapomenout na staré Rakousko. (Sen. dr Heller: Zasloužil se o SdP!) Ano. (Sen. Javornický: Však oni, senátoři sudetskoněmecké strany, mu také gratulovali!) Ano, všichni, kteří nás nenávidí, vidí urážku, své ponížení již v tom, že my žijeme svobodně. Páni nemohou zapomenouti na staré Rakousko, třebaže ono svou politikou zahraniční i vnitřní zavinilo světovou válku, jejíž následky cítíme ještě dnes v celém světě i u nás, ve všem a všude. Dlouho byla hlásána teorie "Herrenvalku", a jsou páni, kteří svoji nekulturnost zakrývají touto hloupou teorií. Duch, pravda a lidskost platí více než násilí, které může vítěziti jen dočasně. A my jsme opravdu na to hrdi, že nás v politice ovládl duch Palackého a Havlíčkův a že nakonec celé naší státní politice dal program Masaryk, který neznal nadčlověka, ale viděl v každém člověka, a kterému panovačný duch násilnický byl úplně cizí.

Slavíme letos 20leté jubileum trvání své republiky. Myslím, že se nemusíme před nikým hanbiti za to, co jsme i za nejtěžších podmínek a vlastní pílí a vlastními prostředky dokázali. Můžeme snésti přísné měřítko i těch, kteří si objektivně všímají menšinových problémů. Nic na světě není dokonalého, a také naše práce na tamto perli není ještě skončena. Je tu jistě ještě hodně nedostatků, ale nikdo nesmí a nemůže pochybovat o naší poctivé a dobré vůli. Je to trochu zvláštní, že se pořád ukazuje jen na nás, jak my se chováme k menšinám, ale nepoukazuje se právě těmi pány, kteří jsou na nás tak přísní, na to, jak se zachází s menšinami v Polsku a Maďarsku a především v Italii, kde se už netrpí ani německé jména a kde i německé nápisy na hřbitově musejí býti odstraněny. Konečně bychom se ptali, jak se zachází dnes s lužickými Srby v Německu. Ale je potřebí znáti trošku historii a trochu zákulisí. Jsou páni, kterým nejde o vážné řešení menšinových otázek, zejména ne u nás. Tito páni hledají jen záminku, aby mohlo býti pokračováno v politice starého "Drang nach Osten", v postupu "nach Triest", aby Mare ronianum zaměnili později za Mare germanicum, v postupu nach Saloniki a na Cařihrad a v postupu na jižní Rusko, k černému moři a na Kavkaz, na rumunskou naftu a na ukrajinskou pšenici. My, starší politikové, tuto velkoněmeckou koncepci známe již dávno.

Hitler ve své poslední řeči 20. února pronesené mezi jiným pravil: "Jenom ve dvou státech, položených na našich hranicích, je přes 10 milionů Němců. Až do r. 1866. byli spojeni s ostatním německým národem státoprávním svazkem". (Předsednictví převzal místopředseda dr Heller.)

Říšský kancléř Adolf Hitler nárok na protektorát nad našimi Němci a Rakušany, čili domnělé právo zasahovat do vnitřních poměrů dvou suverénních sousedních států podepřel minulostí, která i u říšských procesorů novověkých dějin musila vyvolat pocity smíšené anebo přímo podiv nad křiklavou neznalostí skutečné pravdy a historie u svého Vůdce.

Ale ti objektivní profesoři v Německu mu sejí mlčet a nemohou říci, co si o té historické znalosti kancléře myslí. Nezbývá-li jim nic jiného, než mlčet, jsme povinni my užíti své svobody projevu, abychom před celou evropskou veřejností, ke které Adolf Hitler 20. února mluvil, dokázali, že kancléř tehdy ve své exkursi do historie prokázal ohromné slabiny svých vědomostí.

Před r. 1866 byly země České koruny a dědičné země rakouské, a nikoliv jenom čeští a rakouští Němci, členy t, zv. Německého spolku. A správně jsem četl v těchto dnech z péra historika dr Miloslava Volfa, že toto členství v Německém spolku nemělo pranic společného s nějakým státoprávním svazkem. Německý spolek podle t. zv. Spolkové akty z 8. června, 1815 byl pouze volný svazek samostatných a zcela suverenních států bez jakékoliv viditelné hlavy a bez vlastni exekutivy, jehož representantem byla frankfurtská spolková rada, složená z vyslanců jednotlivých členů, kteří v ní zastupovali pod předsednictvím vyslance rakouského své panovníky. Byl to spolek 35 monarchů a 4 svobodných měst, dříve hansovních, a Frankfurtu n. Mohanem. Jeho členem byl mezi jinými na př. král anglický za Hanoversko, král dánský za Holštýnsko nebo král holandský za Lucembursko. Domnívám se, že říšský vůdce a kancléř sotva,bude míti odvahu proto tvrdit, že Anglie, Holandsko či Dánsko byly tenkrát spojeny nějakým svazkem státoprávním.

Naproti tomu, a to je zajímavé, členy tohoto.státoprávního svazku nebyly na př. Západní a Východní Prusy, a zajisté říšský kancléř nehodlá z této historické reminiscence činiti důsledky pro jejich nynější sounáležitost k Třetí říši. Tedy ani Východní a Západní Prusy nenáležely k tomuto svazku.

Před r. 1866 byli Němci v zemích českých i rakouských právě tak jako lid ostatních národů těchto zemí poddanými císaře rakouského a tento panovník byl jejich suverenním pánem. Skutečnost, že rakouský císař vstoupil s částí svého státu do německého spolku, nemůže ještě,nic prejudikovati nynějšímu Československu anebo Rakousku, stejně jako žádný prejudic neplyne z toho, že r. 1866 rakouský císař byl ze zmíněného spolku vytlačen zase pruským králem.

Až do r. 1848 a po krátké přestávce v letech 1850 až 1860 vládl v císařství rakouském absolutismus, takže národové neměli možnosti projeviti své stanovisko k domácí anebo mezinárodní politice svého panovníka.

Pokud však jde o českou větev našeho národa - slovenské, která žila v Uhrách, se to vůbec netýkalo - pak je nutno zdůrazniti, že protest proti účasti ve Spolku německých států a proti obeslání frankfurtského sněmu vyslovený v Palackého dopise frankfurtskému parlamentu na jaře r. 1848 byl jedním z jejích prvních politických projevů, který jménem českého národa byl učiněn a který se stal populárním, jak víte, známou Havlíčkovou vtipnou písničkou "Šušelka nám píše z tej německej říše".

Jestliže kancléř Hitler mluvil o Němcích v Československu v minulosti, pak, kdyby znal trochu historii, neměl nechati bez povšimnutí jinak významný moment jejich opravdu státoprávního svazku, totiž skutečnost, že jako v letech Německého spolku 1815 až 1866 byli poddanými císaře rakouského, tak i v dobách starších, než v císařské osobě panovníka habsburského byla spojena jeho suverenita krále českého a dědického pána zemí rakouských, byli vždy a za všech okolností buď privilegovanými stavy nebo prostými poddanými králů českých a arciknížat rakouských, věrnými obyvateli království českého, markrabství Moravského, vévodství Slezského, či zemí alpských.

Pokud šlo o Němce české, neměnilo se na této jejich příslušnosti k zemím české koruny nic, ať její poměr k Německému spolku či před tím k Svaté římské říši byl jakýkoliv.

Od té doby, kdy na sklonku 12. století česká knížata; králové a šlechticové zvali německé kolonisty do českých zemí, byli němečtí obyvatelé Čech, Moravy a Slezska vždy příslušníky českého státu. Neměli nikdy nad sebou svrchovaného pána jiného než krále českého a na tom pranic neměnilo, byl-li český panovník pouhým leníkem římského krále a císaře anebo jedním z kurfiřtů Svaté říše, či jejím císařem. Ani v dobách nejslabších českých vládců neměl německý král či římský císař práva, zasahovati do vnitřních poměrů v českém státě. Český kníže v říši aneb král ve svém státě vládl svrchovaně jak nad vlastním národem, tak tím spíše nad přistěhovalými kolonisty, příslušníky různých kmenů německých.

Jestliže tedy říšský kancléř Hitler pro své vměšování do našich poměrů hledal argumenty v historii, tak jich nalézti nemohl, ale mohl tam nalézti poučení, které svědčí o všem jiném než o nějakém oprávnění, dělati komukoli v Československu aneb v Rakousku protektora. Historie, vyslovená říšským kancléřem Hitlerem, nemá nic společného ani s německým Bundem, ani s minulostí starší. Její původ vůbec není starého data a najdeme jej jenom v novější pangermánské ideologii Treischkově z duby Kaisera Wilhelma II. Je to imperialistický sen o německé svrchovanosti od Hamburku až k Cařihradu. Je to tedy ideologie, která znepokojovala Evropu nás a našich otců a teď užívá jenom nových slov a nových metod, cíl zůstává tentýž, jak jej naznačil císař, který nyní štípe polena v Holandsku a má dosti času, aby uvažoval o své pochybené politice, aneb jak psal o tom Nauman ve své "Centrální Evropě". Mění se jenom formulace a prostředky. Jaký výsledek této politiky byl za Kaisera Wilhelma, víme. Evropa už tehdy poznala, oč vlastně jde; a proti této koncepci se postavila se zbraní v ruce. Totéž by se stalo jistě i dnes.

Ale abych se vrátil k panu kancléři Hitlerovi. Nemáme mu za zlé, že se v historii dobře nevyzná, ale musíme mu opakovat, že jsme byli samostatným státem za Přemyslovců až po Jiříka Poděbradského i po něm, a potom ani z Habsburků nikdo o naší státní samostatnosti nepochyboval, i když proti ní hřešili, a nikdy u nikoho nepadlo ani slovo o roztržení země a o t. zv. autonomii. Sám Bismark roku 1866 počítal se staroslavným královstvím českým, kterýchžto slov užil, když se obracel na naše otce, a třebaže tvořil z různých království a knížectví nové Německo, přece mu ani nenapadlo, aby jakékoli historické reminiscence dovolával se práva na české země. Jednota zemí českých je historickou skutečností, vývoj staletí tvořil naše hranice a proto již na každý pokus je měniti odpovídáme všichni prostě: Ne a nikdy!

Není chyba, že jsme národnostně smíšeni. Je to dobrá záruka nejen pro nás, je to výtečná záruka i pro Němce. Ještě za války snil jsem o jakémsi Švýcarsku, ovšem pozměněném. Švýcarsko vyrostlo z kantonů a obyvatelé kantonů německých nemají žádného jazykového práva v kantonu francouzském a obráceně: My jsme se postavili na stanovisko správnější a spravedlivější. Chtěli jsme a chceme, aby Němci měli všechna práv a nejen ve svém území, nebo, abych užil švýcarského názvu, ve svých "kantonech", jež netvoří nikde uzavřené národnostní celky, nýbrž v celé republice, právě tak jako Čech a Čechoslovák, který tento stát stvořil. Nechceme, aby německé menšiny, ať se u nás nalézají kdekoliv, byly utlačovány a ve svém národním snažení poškozovány. Ale pak ovšem také nestrpíme, aby naše menšiny, které žijí v místech a krajích většinou německých, byly utiskovány a poškozovány, což se, bohužel, dnes často děje.

Má-li p. dr Hilgenreiner ty nebo ony stížnosti, budeme je docela objektivně studovat. Podotýkám, že stížnosti, které slyšíme od našich menšinářů, jsou daleko křiklavější a je jich mnohem více. (Tak jest! - Sen. Rohlena: On včera ironisoval a dráždil! Věcné důvod neuváděl!) U nás má svobodu. Ať se říká co chce, v tom je naše síla, že každému dovolíme povídat, co chce, i když mluví křiklavé ne pravdy. V tom je, jak říkám, naše síla, poněvadž můžeme proti nepravdám postaviti pravdu.

Považujeme za nerozumné, když se znovu hrozí pangermanismem a spousta lidí přímo nábožensky věří, že je to lék, který Němcům pomůže k panství nad Evropou. Nemluvím o tom, jak skončil napoleonismus, který chtěl také ovládnouti Evropu a zorganisovati ji pod vedením Francie. Stačí, když připomenu, jak skončila světová válka, kterou tehdejší německý kancléř Bethmann-Hollweg prohlásil za válku Germánstva proti Slovanstvu, ačkoli Slovanstvo nikdy neohrožovalo Německo ani Němectvo. Pořád ještě působí podobná velkogermánská ideologie, ale my říkáme, že každá prozíravá politika musí oceňovati situaci v delší perspektivě. V dynamice populačního vývoje Evropy nastávají hluboké změny a ještě, větší změny je dlužno očekávati v budoucnosti. R. 1910 skupina národů germánských - to není jen Německo, nýbrž i skandinávské státy, i Anglie - čítala 152 mil., r. 1930 149- mil. Skupina románských národů r. 1910 čítala 108 mil. a r. 1930 121 mil. Skupina, národů slovanských čítala r. 1810 pouze 65 mil., r. 1910 už 187 mil. a r. 1930 226 mil. Dnes je tento poměr ještě křiklavější a sám ředitel státního statistického úřadu v Berlíně Friedrich Bergdörfer, jeden z nejznamenitějších znalců otázky populační, píše, že bude-li to tak pokračovati, budou míti r. 1960, tedy za 22 let, slovanské národy 303 mil. a germánské všechny dohromady - tedy nejen Německo - 160 mil.

Slovanstvo roste a poroste, a přece nechceme ani v něm, jak už Havlíček psal, nikdy ztratiti svou národní individualitu, a protestovali bychom, kdyby Slovanstvo kdykoli v budoucnosti, která bude jistě jiná než přítomnost, mělo lidstvo ohrožovati násilím a zotročováním. Dnes především musíme všichni v Evropě mysliti na vážné žluté nebezpečí. Španělsko první, lína druhá a Evropa třetí - prorokují pesimisté, a je jich hodně, a když myslí na možnost nové krvavé lázně, ukazují, že už ta poslední stála, jen pokud se týká padlých a zemřelých vojáků, 13 milionů životů, ale ona stála ve skutečnosti 41 milionů mrtvých. Ti ostatní byli nevojáci, bezbranní civilisté, kteří padli za obět nejen válečným hrůzám, ale zejména epidemiím, jako byla na př. španělská chřipka. A to nemluvím ani o těch, kteří by se byli bývali nově narodili k životu za dobu válečnou a kteří nám dnes v populaci Evropy chybějícího je strašná mluva cifer, při které se lidské srdce jistě zor chví, ale zachví se stejně, když myslíme na dnešní barbarský japonský vpád do líny a na to, čím Japonsko celému bílému plemeni hrozí. Psal jsem o tom už před 34 lety, když jsem byl válečným korespondentem v ruskojaponské válce, a co jsem tehdy.napsal, mohu dnes jen opsat, osvědčilo se to úplně. Ale to není jenom jedno nebezpečí, za chvíli se bude bílému plemeni hrozit i z Afriky a zase ne pauze z arabského plemene. Prostě, bílé plemeno naučilo barevná plemena vraždit, válčit a ztrácet respekt před bílým plemenem. (Hlasy: Bohužel!)