Špatná nadrisika vznikají především nadbytečnou režií sociálních ústavů a zbytečným převáděním risika s jedince na kolektiv. Tak vznikají vyložené ztráty.

Nemohu jíti do detailů. Chtěl bych však říci, že, kdyby šlo skutečně o sociální pojetí nemocenského pojištění, musilo by se už dávno postupovati v tom duchu, což v jedné větě řečeno znamená:

Peníze použité na přepychové paláce nemocenských pojišťoven, a ony, jež jsou vydávány na horentní gáže ředitelů a podředitelů, měly býti upotřebeny na postavení lidských obydlí, třeba za pomoci nezaměstnaných, aby ubylo nemocí a zcela zbytečných nákladů na léčení lidí bydlících v mrzačícím prostředí. Bylo by potom také potřeba méně nemocnic, méně sanatorií a méně blázinců.

Ale největším plýtváním peněz jest vnitřní úřední systém nemoc. pojišťoven, které nejsou sociálními ústavy, nýbrž ústavy peněžními, snažícími se z příspěvků jim odváděných co nejvíce vytěžiti pro sebe svůj správní aparát, bez ohledu na to, jak při tom dopadnou pojištěnci. A když se nedostává, je tu jednoduchá pomoc: Státe, přispěj! A jak víte, právě loni jsme odhlasovali takovou "malou" pomoc hornickému bratrskému pojištění v částce 90 milionů Kč.

Bylo by nesprávné tvrditi paušálně, že se v nemocenských pojišťovnách nešetří. Na něčem se skutečně šetří: Šetří se na lékařské péči a na "dražších" lécích, které se pacientům nesmějí předpisovati. Šetří se ledy na pojištěncích a lékařích. Ale na čem se nešetří a jak vypadá režie nemocenských pojišťoven, dovolím si dovoditi:

Především je tu vlastní režie nemocenských pojišťoven. Její výše, jak ji nemocenské pojišťovny udávají, jest zpravidla nesprávná. Tak náklady spojené s revisí lékařských účtů a platy revisních lékařů se někde zapisují do položky "příjmy lékařů". Náklady s retaxací účtů lékárnických, na materiál spotřebovaný doma ve vlastních ambulatoriích, se zapisují do položky "léky". Jinde zase výdaje spojené s autorevisemi se zapisují do položky "převozy" - rozumějte: převozy nemocných atd. Určitý revisní lékař mě upozornil, že pojišťovna, vykazující oficielní režii. 16 %, měla ve skutečnosti režii 50 %.

Vedle toho jest nepřímá režie nemocenského pojištění. Veliké ztráty postihnou na př. peníze, než se dostanou od pojištěnce k lékaři, lékárníkovi nebo zubnímu technikovi, a to mimo paláce nemocenských pojišťoven. Pojišťovny nevyplácejí peníze hned, nýbrž až po několika měsících. Nevyplácejí je také přímo, nýbrž prostřednictvím bank a záložen, jako je na př. záložna sociálních ústavů, kde se všude provádějí srážky, což znamená ztráty a tudíž nutnost větší "nadhodnoty".

Největší režií nepřímou je však zatíženo nemocenské pojištění rozsáhlým úřadováním mimo kanceláře nemocenských pojišťoven. To nejsou jen spousty vlastních úředníků, kteří úřadují pro nemocenské pojištění, ale je to i armáda úředníků cizích. To je zaměstnavatel se svými spolupracovníky, to jsou přednostové úřadů se svými úředníky a zřízenci - ti všichni musejí úřadovati pro nemocenské pojištění. Musejí vystavovati řadu blanketů, hlášení, potvrzení atd., a to všechno se děje v čase úředním, na který platí poplatníci, jde-li o úřad veřejný, nebo zaměstnavatel, jde-li o podnik soukromý. Konečně pojištěnec sám musí také mnoho úřadovati: psát a zase psát, běhat do pojišťoven, tlačit se ve frontách, podávat žádosti a rekursy - představte si, co to stojí času a peněz, co je tu ztráty na kapitálu!

Jako doklad, jak se služba nemocenskému pojištění zvrhla v plané byrokratické úřadování, uvádím statistiku, kterou přineslo 44. číslo Věstníku čsl. lékařů z roku 1937. Je tam:

Předpokládejme, že k praktickému lékaři se dostaví v jednom čtvrtletí 50 rodinných příslušníků pojištěnců. Každému z nich vykoná lékař průměrně 3 ordinace a napíše 1 recept. Jedenkráte v průběhu léčení jest třeba provésti i mimořádný výkon.

Koncem čtvrtletí podává lékař účet na př. Léčebnému fondu veř. zaměstnanců a zjistí, že k vylíčenému lékařskému ošetření těchto 50 osob bylo potřeba: vlastnoručních podpisů pojištěnců 600, vlastnoručních podpisů zaměstnavatele 450, vlastnoručních podpisů ošetřujícího lékaře 800, vlastnoručních podpisů oblastní správy Léčebného fondu veřejných zaměstnanců 100, vlastnoručních podpisů úředního lékaře Léčebného fondu 100.

Celkem tedy bylo potřeba na 54 případů onemocnění 2.050 vlastnoručních podpisů, většinou doložených razítky, t. j. na 1 případ průměrem 41 podpisů, většinou s razítkem.

Ale to nemá zdaleka všechno: Mimo tylo vlastnoruční podpisy a razítka jest ještě zapotřebí: zvláštního označení pojištěnce 850, zvláštního označení rodinného příslušníka 900, zvláštního označení zaměstnavatele 350, zvláštního označení oblastní správy Léčebného fondu veř. zaměstnanců 250, zvláštního označení ošetřujícího lékaře 50.

K tomu ještě zvláštního označení: data vystavení 1150, data narozeni 250, jiných dat časových 250, bydliště 700, zaměstnání (postavení) 100, diagnosy slovem a značkou 550, čísla legitimace 800, čísla útržkového bloku 450, různých pořadových čísel 550, různých čísel označení 1.000, označení manipulačních výkonů 250.

Tedy k ošetření 50 osob za výše uvedených okolností jest potřeba 10.500 dílčích písemných výkonů, které však ještě nevyčerpávají všechny písemné práce s výkonem spojené. V tom ještě není písemná práce lékárníka, úředníků fondů, různá doporučení, dobrozdání, předpis srážek, poštovné, lepení příplatkových známek, všechny pochůzky atd. Představte si, co je to za plané byrokratické, úřadování. A nejhorší při atom je, že stejné procedury potřebuje každý případ, i nejmalichernější.

Slavný senáte, račiž laskavě uvážiti, kam a.k jakým koncům může za těchto okolností nemocenské pojištění dospěti a slouží-li dnes opravdu sociálně slabým nemocným, či nezvrhlo-li se v nekonečnou řadu útrap a běhání pro. nemocenského pojištěnce, který se musí už jen z toho roznemoci, i kdyby byl zdráv jako Turek. A co to stojí zbytečně vyhozených

peněz, nehledíc ani k tomu, že z nemocenských pojišťoven se staly mocenské pašalíky socialistických stran, jak je obecně známo. Nezotročily k svým účelům už jenom své úředníky a zřízence, ale podařilo se jim to i u jejich lékařů.

Kam tato praxe vede, vidíte na tomto příkladě: Není tomu tak dávno, co jsme se dočtli v denním tisku, že ministerstvo financí ověřuje udání na lékařské organisace: Ústřední jednotu čsl. lékařů, Spolek pokladenských lékařů a na Říšský svaz německých lékařských spolků v ústí nad Labem. V udání se tvrdí, že jmenované organisace, ač mají milionové příjmy, neplatí už řadu let daně Státní pokladna prý takto přišla o více než 3 miliony Kč. Proč po nich pan ministr financí nesáhne, když je má na dosah ruky, to je opravdu nepochopitelné.

Tato zpráva příslušníky lékařského stavu konsternovala. Proto ve "Věstníku čsl. lékařů" v č. 46 z r. 1937 objevila se nesmělá noticka, že nejde o zatajené daně, nýbrž jen o maličkost asi 10.000 Kč a ještě i ta je prý velmi sporná. Pro informaci získali jsme možnost nahlédnouti, do "důvěrných bilancí" Ústřední jednoty, vrcholné to lékařské organisace, kterých kromě delegátů neznal téměř nikdo z členstva.

V dokumentární "Žluté knize", vydané spolkem- pro hájení práv a zájmů lékařů, se uvádí, že za 10 let byly lékařům zkráceny vlastni jejich organisací, tudíž ústřední jednotou, účty z nemocenských pojišťoven asi o 20 milionů Kč, z nichž na 10 milionů ztratili j lékaři ve prospěch nemocenských pojišťoven a asi 10 milionů si srazily lékařské organisace. Z těchto milionových částek připadla část revisním funkcionářům a část spolkům. Daňovou povinnost jmenovaných spolků z tohoto titulu, dále z titulu příspěvků, kalendářů atd. lze odhadnouti na 4 miliony Kč. Přímo konjunkturální zisky měly t. zv. revisní komise, česká a německá, které ročně přijaly z lékařských účtů na 2 miliony Kč, z čehož měly zaplatiti na dani výdělkové na 200.000 Kč, na dani, obratové na 60.000 Kč, takže berní povinnost u nich činila ročně na 300.000 Kč.

Tady vidíte, co státní pokladně uteklo peněz jen v tomto případě, prokáže-li se udání lékaře pravdivým a jest jen ku podivu, když o tom ministerstvo financí ví, že dosud proti jmenovaným spolkům nezakročilo.

Abyste věci dobře rozuměli: Jak ústřední jednota. čsl. lékařů přiznává ve svém kalendáři z r. 1936 na str. 144, považuje se za oprávněnu - a dovozuje to předpokladem zajištění důvěry v lékařstvu - regulovati revisi lékařských účtů z nemocenských pojišťoven. Pod jménem "revisní komise" zavedla ústřední jednota čsl. lékařů a stejně i Reichsverband povinnou kontrolu účtů lékařů, léčících u nemocenské pojišťovny soukromých úředníků, což znamená milionové roční ztráty u lékařů,, při čemž prý získávají určití funkcionáři ústřední jednoty a Reichsverbandu desetitisícové příjmy na úkor lékařů, vykonávajících skutečnou práci u nemocenské pojišťovny. Tyto milionové částky nejdou ani k dobru pojištěnců ani k dobru lékařů a jest o ně léčebná péče zkracována. Tyto částky jdou na,účely spolkové, na honoráře spolkových funkcionářů a na jiné administrativní účely.

Revisní komise byla zřízena v. r. 1926 při sjednávání kolektivní smlouvy této pojišťovny se Spolkem pokladenských lékařů, který je pododborem ústřední jednoty. Měla za účel dokázati, že náklady na lékaře nepřevyšují 30 % celkových nákladů pojišťovny. To tato komise skutečně dokázala a po jednom měsíci, resp. po prodloužené době čtvrt raku měla býti zrušena. Existuje však už déle 9 let.

Revise spočívala v tom, že lékařské účty, pojišťovnou již zrevidované co do oprávněnosti, znovu revidovaly komise, složené ze spolkových funkcionářů, členů ústřední jednoty a Reichsverbandu, které prováděly ještě superrevisi účtů, pojišťovnou již zrevidovaných. Neboť než byly účty lékařů předloženy této komisi, prodělaly již dvojí revisi: první spočívala v tom, že lékař, prve než t. zv. mimořádný výkon provedl, musil obdržeti zvláštní poukaz na výkon od nemocenské pojišťovny. Druhá revise spočívala v tom, že při předložení lékařských účtů orgány nemocenské pojišťovny revidovaly, zda ke každému výkonu bylo formální oprávnění a zda tyto úkony jsou účtovány podle sjednaného tarifu. Po této revisi nemohlo býti námitek proti zaplacení účtů. (Předsednictví převzal místopředseda dr Heller.)

Přes to však tyto účty, na jichž proplacení měl lékař právo, byly ještě předloženy revisním komisím, které je podrobily třetí superrevisi, která je zbytečná, ničím neodůvodněná, vedoucí jen k tomu, že jsou z účtů škrtány honoráře za úkony předem povolené a skutečně provedené, na které mají tedy lékaři skutečný nárok. Tylo škrty, činící u jednotlivých účtů až 25 %, činí úhrnem u všech účtů dohromady průměrem asi 4 %, což znamená - vyjádřeno číselně za dobit trvání komise - asi 9 milionů. Kč k dobru pojišťovny, ovšem na vrub lékařských honorářů.

Mimo tyto provedené škrty účtovaly si však tyto revisní komise odměnu za práci 5 % (později 3 %) z předložených účtů ústřední jednota čsl. lékařů uvádí v "důvěrných" zprávách, že přijala na odměnách za 7 let Kč 6,212.771,62. Při tom je však nápadné, že nikde neuvádí, co obdržela za léta 1926, 1927 a 1928. Připočteme-li k tomu tato léta, dojdeme k tomu, že za 9 let bylo vyplaceno nemocenskou pojišťovnou soukromých úředníků oběma revisním komisím přes 10 milionů Kč na účely s léčebnou péčí naprosto nesouvisící. Na základě dokumentů, kterých bylo možno se dopátrati jen s obtížemi pro jejich "přísnou důvěrnost", lze odhadnouti veškeré odměny těchto korporací asi na 11 mil. Kč na úkor lékařů.

Mimochodem řečeno budí tato skutečnost trapný dojem; vždyť jde o stavovskou organisaci, která má povinnost zájmy lékařů chrániti. Ovšem takových 11 milionů dovede přehlušiti i hlas svědomí.

Pojišťovna ovšem při tom získala také asi 9 milionů, a tak není divu, že lékaři v zájmu veřejné morálky a při honorářích, které posl. dr Novotný v posl. sněmovně označil za nižší než ony, které se platí za výkony holičské, žádají kategoricky za zrušení těchto neblahých komisí. Lékaři totiž nutně musí být členy. této stavovské organisace, jinak by se svým vystoupením z organisace tohoto břemene zbavili. Ale organisační klausule jim v tom brání, neboť nejsouce členy Jednoty nebo Reichsverbandu nemohli by vykonávati praxi pro pojišťovnu, i kdyby byli členy lékařské organisace jiné.

Sensační je však při tom tato věc: Tato nepřístojnost, měla být interpelována poslancem strany soc. demokratické dr Mackem. Interpelace však byla znemožněna poslaneckým klubem jeho strany na základě dopisu, který klubu zaslal dr Pleskot, ředitel Svazu nemocenských pojišťoven. Dopis je dokladem, ze revisní komise seškrtala miliony z pokladenských účtů lékařských neprávem. Dokazuje dále úžasnou věc, že totiž revisní komise nebyla konstituována k vůli tomu, aby dokázala, že náklady na lékaře nečiní 30 % celkových nákladů pojišťovny, nýbrž kvůli tomu, aby Jednota mohla udržovati tuhou kázeň mezi lékaři a dělati úspory na lékařích v zájmu pojišťovny. Přiznává, že na př. r. 1935 činily srážky bezmála 1 mil. Kč, čímž prý se chrání pojišťovna, avšak zamlčuje, že lékaři byli ročně připraveni ještě asi o 1 mil. Kč, který si rozdělil spolek a asi 15 funkcionářů.

A ještě sensačnějším jest, že po tomto dopise nastala úžasná sháňka, když byl otištěn v "Tribuně lékařů". A pan dr Pleskot, ředitel Svazu nemocenských pojišťoven, šel dokonce sám s policejní asistencí prováděti konfiskaci do redakce "Tribuny lékařů" a pátral po originále tohoto dopisu - prý na základě autorského práva, ačkoliv dopis neprozrazoval ani práci zvláštní literární ceny, ani nějaký vyšší duševní výtvor. Ale ono v poslední době, zdá se, přišlo do módy žádati konfiskace s odvoláním se na autorské právo.

Z toho, co jsem předeslal, seznáte, dámy a pánové, že nemocenské pojišťovny si zmonopolisovaly nejen pojištěnce, nýbrž i pokladenské lékaře a že sociální pojištění není už dávno počinem sociálním, nýbrž dobrým prostředkem k získání kapitálu a politické moci, při čemž státu unikají stamilionové částky. Není sociální instituci už také proto, že se nevztahuje jen na lidi chudé, neboť pojištěnci mohou býti lidé velmi dobře, ba skvěle placení. Není pravda, že právě tato risika jsou pro pojišťovny žádoucí proto, že platí vysoké premie. Statistika dokazuje, že právě tito pojištěnci jsou pasivní, nebo aspoň ne aktivní, protože mají takové nároky a dovedou prostonati zpravidla více, nežli kolik zaplatí na příspěvcích. Oni si to totiž dovedou spočítat. Za to však nejsou nemocensky pojištěni nezaměstnaní. A tak jsme dospěli k absurdu, že máme nemocensky pojištěné milionáře, kteří toho vůbec nepotřebují, ale nemáme pojištěné žebráky. Je proto nutno jak v zájmu pojištěnců, tak i v zájmu státu, aby se provedla reorganisace a nemocenské pojištění dělnické bylo zlepšeno a zlevněno. Princip pojištění kotví v počtu pravděpodobnosti a pojištěnec platí risiko, které na něj připadá. U dělnických poklade tomu tak však není. Řada milionů, které platí veliké závody, zaměstnávající desetitisíce dělníků, na nemocenské pojištění, jsou započítány do cen výrobků a platí to tudíž konsumenti, čili nepřímo všichni občané, tedy stát. Není tudíž dělnické pojištění záležitostí čistě dělnickou, tím méně však záležitostí socialistických stran, nýbrž záležitostí celostátní. Dělnické nemocenské pojištění je prostě druhé, politické zdravotnictví. Je to léčení chudinské, které dostalo jen jiné jméno a je dražší. Dělnické pojištění nutno však učiniti lepším a levnějším. Lacinějším bude tehdy, když se řada dělnických nemocenských pokladen sjednotí a nebude míti každá svoji vlastní režii, až se to uskuteční, budeme míti stále ještě zdravotnictví dvě. Jedno státní a druhé politické. To je takové plýtvání penězi, jako kdybychom měli na př. dvoje železnice: jedny státní a druhé politické a každé musily míti zvláštní svoje koleje, mosty, tunely, nádraží, zvláštní úřednický aparát a zvláštní dopravní řád.

Má-li se věci opravdu prospěti ve smyslu sociálním a státním, je nutno co nejrychleji pracovati k tomu, aby vzniklo jen jedno jediné, a to státní zdravotnictví, jehož režie proti dosavadním dvěma bude o mnoho miliónů levnější. To znamená: zestátněte a zjednodušte administrativně nemocenské pojištění dělnické, vylučte z něho ty, kteří podle své zámožnosti tam nepatří, zreorganisujte je v tom smyslu, aby bylo zabráněno pokladniční stonavosti, ale za to, aby dělník, pojištěnec měl hrazeny nutné operace a náklady na nemoci opravdu vážné. V tom smyslu se s reorganisací začíti musí, nemá-li celá tato instituce mravně i účelově brzy zkrachovati. A stát na tom bude o miliony lépe.

Myslím, že právě současná doba přímo diktuje, aby se ve všech,oborech státní správy přikročilo ihned k reorganisaci ve smyslu úspornosti, aby tak mohlo býti dosaženo co nejvíce prostředků, které by mohly býti obráceny k zesílení obrany státu. Omezte nyní všechna zbytečná vydání, přestaňte teď s památníky a pomníky a kupujte aeroplány, plynové masky a všechny ostatní předměty, sloužící k obraně státu a k ochraně životů občanů, neboť dnešní situace dá se vyjádřiti slovy: Hannibal ante portas! (Potlesk.)

Místopředseda dr Heller (zvoní): Slovo má pan sen. Pánek.

Sen. Pánek: Slavný senáte!

Konečně jme přišli také k poznání, že státnímu závěrečnému účtu máme věnovati aspoň takovou pozornost, jako rozpočtu samému. Až dosud jsme to odbývali přímo fatalisticky. Pan zpravodaj si dal obyčejně velikou práci se státním závěrečným účtem, ale my jsme to odbyli v několika hodinách; až to někdy uráželo, když se člověk podíval na tu objemnou práci, kterou zde nejvyšší účetní kontrolní úřad měl, a my jsme to tak nonchalantně odbyli. Konstatoval příjem, vydáni a překročení rozpočtu a věc byla vyřízena. Ale přece takový státní závěrečný účet nám podává, myslím, správný obraz skutečného hospodaření státního za ten který rok. Co to vlastně u nás je rozpočetli Je to snůška, řekl bych, cifer, které si sama vláda dá na papír, a my to jenom povolujeme. To není jako v jiných státech, kde jest ovšem demokratické zřízení, kde se cifra za cifrou povoluje a sestavuje v různých výborech parlamentních; u nás ne. Je to samozřejmě projev veliké důvěry vládě. Ale jinak rozpočet sám o sobě, to je taková veliká, řekl bych, politická přehlídka, co se událo za ten rok. Děláme si takový plán do budoucnosti atd. atd.

Nuže, nyní se to trochu mění, chce se,to změnit, a chceme věnovat větší pozornost skutečnému výsledku našeho hospodaření. Tak máme zde projednat státní závěrečný účet za r. 1936. Když uvážíme, že státní uzávěrka byla předložena dne 1. září loňského roku, tedy již po roce, musíme mluvit opravdu o rekordní práci, která zasluhuje plného uznání. Představte si, že už zde máme přece jen obraz, jak se hospodařilo v r. 1936, a můžeme si učiniti představu, jak se asi budou vytvářeti rozpočtové poměry v r. 1937 a 1938. A nyní slyším - nevím, je-li to pravda, ale četl jsem to někde - že snad má býti sestavením státního závěrečného účtu pověřeno ministerstvo financí. Jsem rád, že to pan president nejvyššího účetního kontrolního úřadu neguje. Také by ani nebylo správné, aby se všechno soustředilo v jedněch rukou. Slyšel jsem, že prý jsou tam doklady. Já neznám ten poměr. Jistě že to snad někdy dá trochu více práce, než si nejvyšší účetní kontrolní úřad doklady opatří, kdežto v ministerstvu jsou u pramene, ale nebylo by to správné, naopak bych chtěl, aby kontrola byla ještě důkladnější než dosud. Ministerstvo financí má všechno v rukou, je to takový sekvestor všech centrálních úřadů, ale aby mělo ještě dělat bilanci a kontrolu, to by bylo trochu mnoho. My známe úspornou komisi, bohužel ne tak vybavenu, jak bychom si přáli a jak by bylo žádoucí.

Nuže, rok 1936 končil schodkem 1760 mil. Kč. Ta cifra není správná. účetnicky je správná, to je pravda, ale de facto jsme tu částku za rok 1936 neprohospodařili. Účetnicky je ta cifra správná proto, poněvadž naše státní účetnictví je vybudováno na kameralistice, je příliš složité a nepodává nám pravý a skutečný obraz hospodaření za ten který rok. Proto bych si přál, aby vedle té nucené formy která je správná, jak znova zdůrazňuji, a musí být, dostalo se nám přehledu méně učeného, ale přístupnějšího nám všem kdož neovládáme kameralistiku, ten složitý účetnický aparát. (Sen. Javornický: Zkrátka populárnější!) Ano, populárněji nám to říci.

Tedy ta částka neodpovídá skutečnosti. Tak musíme především odečíst z těch 1700 mil. Kč částku 500 mil. Kč, která připadá na příjem, který si stát preliminoval, ale de facto nedostal. Někde se ta částka musela odečíst ve výdajích, ale zkresluje nám obraz deficitu. My jsme neprodělali těch 500 mil. Kč, poněvadž jsme je de facto nedostali. Ale to by ještě nebylo všecko. To zbývá už 1.300 mil. Kč, ale to se ještě. dále scvrká. Je tam je,tě částka 400 mil. Kč, která representuje výdaje, jež nebyly způsobeny v r. 1936, ale účetnicky se musily někde zúčtovat, a přišly náhodou do r. 1936. Kromě toho je tam dále jistá částka na nákup státních papírů, kterými se stát obohatil, ale také to není nikde zúčtováno, tak přicházíme ke skutečné cifře, kterou jsme prohospodařili nebo o kterou jsme vydali více, než jsme preliminovali, asi 800 mil. Kč, t. j. asi polovina toho, co nám vykazuje účetnicky státní závěrečný účet. Z toho připadá 118 mil. Kč na osobní a věcné výdaje ministerstva nár. obrany, což je pochopitelné, neboť v r. 1936 jsme byli v plném zbrojení a není to tedy ještě tak mnoho. Dále je tam 28 mil. Kč na pense nestátních učitelů a 116 mil. Kč na sociální péči, oč jsme vydali více než bylo preliminováno. To je také pochopitelné, poněvadž jsme měli za to, že snad krise již pomine, ale ona ještě úplně nepominula. Pak je tam 52 mil. Kč na bratrské pokladny. To je také historie, která by se měla již jednou srovnat. Dále je tam 213 mil. Kč na úrokovou službu, poněvadž jsme se začali dlužit na investice vojenské a civilní. Ale lví podíl připadá samozřejmě na obilní monopol, 240 mil. Kč. Aby nebylo nedorozumění: nikoliv na obilní společnost, to je velký rozdíl. Obilní společnost-je pověřena vedením obilního monopolu, ale zde se to týká obchodů, které nařizovala sama vláda, a při tom si nadiktovala takové obchody, které si vyžádaly částky 2 mil. Kč. Týká se to vývozu a dovozu různých plodin podle obchodních smluv atd., nechce o tom hovořit. Jsou v tom také různé výpomocné akce, vyživovací atd.

To všechno je v těch 800 mil. Kč. Uvážíme-li, že r. 1936 sice už nebyl rokem hospodářské krise v tom smyslu, jak jsme ji pro žívali před tím, ale přece jen do jisté míry ještě byl rokem krisovým - vždyť se tu prodělávaly veliké měnové převraty, vždyť v r. 1936 se likvidoval zlatý blok, došlo k trojstranné smlouvě - frank, libra šterlingů a dolar - my jsme se museli přizpůsobit a nebudu odůvodňovat proč - pak musím říci, že jsme hospodařili v r. 1936 přímo brilantně a že prodělek 800 mil. Kč není tak značný.

Tolik, pokud jde o administrativu. A nyní se podíváme trochu zblízka na hospodaření našich státních podniků: Naše státní podniky byly i zde předmětem nejen kritiky, nýbrž přímo vášnivých útoků, a já lituji, že zde došlo k takovým útokům spíše stranickým než věcným.

Je pravda, že státní podniky nevydělávají tolik, kolik by mohly vydělávat, ale přece se zlepšily v r. 1936 proti r. 1935 asi o 203 mil. Kč. Není to mnoho, ale je zde přece určitý patrný pokrok. Musíme býti spravedlivými - to je přece naše povinnost. Především tedy spravedlivost a objektivnost, ale té tady není. Jestliže sám pan hlavní zpravodaj o rozpočtu v posl. sněmovně, posl. Remeš, jehož si neobyčejně vážím, poněvadž má opravdu zájem o státní finance a o státní hospodářství, mluví o nehospodárnosti a o tom, že snad státní podniky za 70 let prohospodaří celou svou podstatu, pak je to vážné, a naší povinností je podívati se zblízka, jak to ve skutečnosti vypadá. Tak všeobecně, prosím. Cožpak se zastavila hospodářská krise před státními podniky? Neprodělávalo nebo nemělo prodělávat také státní podnikání to, co prodělávalo podnikání soukromé? Jen spravedlivě. Co udělaly továrny, když bylo zle? Prostě zavřely, poslaly nám dělníky na krk: živte je, okresy, obce, státe! Stát to v tomto měřítku dělat nemohl, to nebylo dobře možno, on nemohl přece dávati špatný příklad. Vždyť jsme musili zde dokonce přijmouti zákony proti svémocnému a svévolnému zavírání továren. Tak špatný příklad nemohl ustát dávat. To bylo přece nemožné. Naopak stát musil zaměstnávati, i když tu potřebu neměl.

A teď ještě zase něco, co se snad nebude líbit: rozdíl mezi průmyslovým a zemědělským podnikáním. Zase spravedlnost, objektivnost. Když neměly továrny co dělati, prostě zavřely, to jsem již řekl. A co teď mělo dělati zemědělské podnikání, když prožívalo těžkou několikaletou krisi? Jen si vzpomeňte, když 1 q pšenice stál 70 Kč, jak jsme měli hlavy dohromady, co budeme dělat. Mohl zemědělský výrobce zavřít svůj objekt? Nemohl. Ta by byla velezrada, poněvadž zemědělská výroba není otázkou jednotlivce. Račte prominout, já nevlastním ani květináč, aby se neřeklo, že jsem zaujat, ale fakt je, že zemědělská výroba je otázkou veřejnou a že nelze ji tedy zavřít. Ve Francii to začali dělati koleno Bordeaux, poněvadž tam prožívali stejnou, krisi jako u nás. Výrobu začali zavírat, utíkali prosté od ní, až musila zakročit vláda a musila udělat asi to, co jsme udělali my, ať to bylo dobré nebo špatné, obilní monopol. Nechci o tom hovořiti, chci jen spravedlivě rozděliti průmyslovou a zemědělskou výrobu.