1. Lácí motorových vozidel.

2. Poskytováním úlev všeho druhu majitelům motorových vozidel, vyhovujících potřebám armády.

3. Poskytováním subvencí těm, kdo by chtěli pro svou potřebu používati vozidel, vyhovujících potřebám armády, nebo vozidel speciálních (terénních).

4. Lácí a jakostí pohonných hmot, vyrobených ze surovin domácího původu.

5. Rozšířením a zlepšením komunikační sítě.

6. Aby byla uzákoněna normalisace motorových vozidel s ohledem na potřeby armády."

Tedy všecko věci, jichž nutnost je zřejmá z praktického života. Major Papoušek připomněl také požadavky, které klade motorisace armády na civilní motoristy, a to:

1. Aby používali motorových vozidel, kterých by mohla vojenská správa použíti hned nebo po nepatrné adaptaci pro své potřeby.

2. Aby používali vozidel domácí produkce.

3. Aby ti, komu to finanční prostředky dovolují, používali vozidel se zvýšenou schopností pohybu v každém terénu.

4. Aby neodmítali používání pohonných hmot, které můžeme vyrobiti z domácích surovin, aby se však zasazovali o to, aby ceny těchto pohonných hmot nebyly překážkou neustálému rozvoji civilního motorismu.

5. Aby připravovali členy svých organisací, nevojáky pro rychlé použití v případě války výcvikem ve střelbě z pušky, hlavně pro sebeobranu.

Major Papoušek končí svoji přednášku: "Nebudeme-li podporovati všemožně rozvoj civilního motorismu, nebudeme moci dostatečně uskutečniti motorisaci a mechanisaci naší armády a tím se vydáme v nebezpečí, že válka, která by nám byla vnucena, mohla by skončiti rychle naší porážkou."

Nedovedu si představiti v této situaci, kterou všichni prožíváme, že by tato vážná slova mohla zůstati bez intensivní činnosti k nápravě v tomto směru. Nedovedu si představiti, že by rozhodující veřejnost nechápala, že, nebudeme-li fedrovati motorisaci co nejintensivněji - nerad pouštím tato slova z úst - celé naše přípravy jsou handicapovány, případně skoro znemožňováno jejich uplatnění.

Musíme si uvědomiti poměr rozhodujících činitelů a veřejnosti k motorismu t. j. k autu, kterýžto poměr měl za následek, že místo fedrování byl u nás civilní motorismus co možná stlačován a dušen všemi po ruce jsoucími prostředky.

Již kol. Horák zde vyznačil, že ztráta automobilového provozu čsl. státních drah činila roku 1933 14,689.000 Kč, roku 1934 29,700.000 Kč okrouhle, roku 1935 28¹/₂ milionu a roku 1936 25,150.000 Kč. Cui prodest, komu to prospělo? Civilní motorismus je věc, se kterou se musíme všichni spřáteliti, ať máme stanovisko soukromé jakékoliv, protože bez jejího řešení se neobejdeme. Chtěl bych z,přednášky majora Papouška uvést jen maličkou ukázku.

Dejme tomu, že jest dán úkol: Z nádraží dopraviti 1000 tun na vzdálenost 70 km. K tomu je potřeba 500 vozů, 500 kočů, 1000 koní a 48 hodin. Automobil potřebuje pro 1000 tun na 70 km 500 nákladních vozů 2 t, 500 řidičů a 3 až nejvýše 4 hodiny k dopravě. Při vícetunových vozech méně vozů i řidičů.

Slavný senáte! Hranice naše s Německem, byly prodlouženy známými událostmi. Snad o 500 km na více.než 2000 km. Strategické položení našeho státu, i když je na různých místech chráněno přírodu a i když jsme doplnili přírodu, je takové, že přece jen musíme počítati s tolika a tolika tisíci km hranic, které máme hájiti a na které máme event. převážeti materiál. Mluvil jsem 16. prosince min. roku o stavu, ve kterém náš motorismus jest, a myslím, že jsem tam udával, že Německo za jeden rok vyrobilo více vozů, než my jich máme v celku. K tomu dnes dodávám: za rok 1937 vyrobilo Německo půl milionů vozů, to je za jeden rok dosáhlo číslice 3,027.000 vozů. Z toho je 370 tisíc nákladních vozů a autobusů, 1,194.000 osobních vazů a 1,416.000 motocyklů a motorových kol, které zvyšují pohyblivost armády, jak jsme se v poslední době přesvědčili při převážení těžkých kulometů atd. Naproti tomu stojíme zde my s 208.000 vozy proti 3,027.000; z našich vozů nejsou však odpisovány vozy vyřaděné, poněvadž u nás se dělala statistika jenom pokud se týká vozů, které přibyly, ale nikoliv pokud se týká úbytku. Ve skutečnosti máme však vozů dohromady asi 165.309. Takže proti roku 1935 se poměr opětně zhoršil a činí podle počtu obyvatelstva 1 : 14,5, ačkoliv správně by měl býti 1 : 4.

Major Papoušek říká: Laciné vozy. Co jsme udělali po této stránce? Na jeden vůz 8válcový Ford pracuje dělník: v Americe 100 dní, t. j. 100 denních mezd, v Německu 350 denních mezd, v Belgii 550 denních mezd a v Československé republice 1350 denních mezd.

Prohlásil jsem, že mohu užívati jenom citátů. Zákonem č. 198/1932 o dopravě motorovými vozidly jsme zavedli 30%ní daň z jízdného; to se týká hlavně autobusů, aby se vyrovnala domnělá konkurence. O této věci jsem již mluvil. 30%ní daň z jízdného byla na železnicích zavedena proto, aby se mohli vyrovnati staropensisté s novopensisty. U civilních autobusů byla tato dávka zavedena čistě s fiskálního stanoviska. Snad také proto, že se zdražila železniční doprava osobní o 30 % a nákladní o 16 %, byla tato dávka uvalena také na autobusy. Tento zákon č. 198 měl za následek, že k 31. prosinci 1933 - zákon je z roku 1932 - bylo odhlášeno osobních automobilů 7.737, tedy 10,3 %, nákladních vozů 6.391, to jest 22,3 %, a autobusů 667, to jest 17,6 %. Celkem měl tento zákon za následek místo zvýšení počtu vozů ztrátu 14.795 jednotek.

V zákonech č. 77 a 81 z roku 1935 byla sice 30%ní sazba dané z jízdného snížena na 20 %. Pak vyšlo vládní nařízení, které umožňuje ještě snížení pod 10 %, ale to ovšem není dosud praktikováno.

Pokud se týče nákladní dopravy, na které nám velice záleží - nám přece záleží velmi mnoho na tom, abychom měli co možná nejvíce nákladních vozů od 3-6 tun - postupovalo se ve zmíněném zákoně tím způsobem, že se rayonovaly územní obvody pro vozidla pod 2¹/₂ t na 65 km, nad 2¹/₂ t na 30 km. Rayony byly tak rozděleny, že vlastně není možno vykonávati provoz z jednoho místa do druhého, poněvadž jedno místo průmyslové je v jednom rayoně a druhé je mimo tento rayon. Tato situace jest velmi zlá, i když se namítá, že z jedné třetiny může vůz zasahovati do jiného rayonu; nedá se prostě převážeti zboží a proto nelze udržovati nekladní vozy v civilním provozu. Zkrátka my se za těchto zákonů nemůžeme zmoci na zvýšení počtu vozů.

Nyní mám zde třetí moment. Říkám, že pro krátkost času mohu jenom citovati, nic více. Společenstvo veřejné dopravy osob automobily v Praze vedle jiného materiálu shrnuje své bolesti, které jsou také bolestmi státními, resp. bolestmi obrany státu, v tuto přílohu:

Šetřením bylo zjištěno, že provozování živnosti autodrožkářské v Praze za daných poměrů jest naprosto ztrátové, jednak neúměrným zatížením poplatkovým a daňovým a naproti tomu velmi nízkou kalkulací, neodpovídající úředně stanovenou sazbou za úkony autodrožkářů.

Této skutečností nasvědčují následující případy:

I. V poslední době bylo uvaleno na tyto živnostníky 42 vnucených správ, poněvadž nemohli zaplatiti mnohdy ani dosti malé obnosy jako na příklad 360 Kč a pod. Seznam mám po ruce.

II. Konaným šetřením bylo zjištěno, že ani 20 % koncesionářů-autodrožkářů není úplným vlastníkem autodrožky, se kterou provozují živnost i ostatní koncesionáři vesměs mají své vozy zadluženy; mezi nimi jsou i mnozí koncesionáři, kteří provozují živnost po mnoho let a kteří dříve, když začínali živnost, měli jeden nebo více vlastních vozů nezadlužených.

III. Mnoho koncesionářů skončilo likvidací podniku, mezi nimi jsou i majetné velkopodniky, jako na příklad Autodopravní akc. společnost v Praze VII, Argentinská ul., která vlastnila koncesní oprávnění na 215 vozů, z něhož se v roce 1936 veliké částky vzdala a zbytek koncese provozuje živnost jedině šesti autodrožkami, poněvadž při ztrátové sazbě nemůže živnost provozovati, když za daných okolností skončil provoz autodrožkami ohromným schodkem. Totéž postihlo i firmu Lidová autodoprava v Praze XVI, Smíchov, Radlická 1 a řadu jiných.

Konstatuji, že za těmito dopravními podniky a také kapitálově jsou súčastněny automobilové továrny, které mají zájem aby se jezdilo, poněvadž i když jezdí ztrátově, vydělávají na výrobě automobilů své peníze.

IV. Platovou neschopnost pražských autodrožkářů plynoucí z nakomandované sazby ztrátové, prokazuje i velmi vážná okolnost, že přes 100 pražských autodrožek bylo prodáno v dražbě na návrh okr. fin. ředitelství v Praze, poněvadž tito autodrožkáři nemohli sehnati ani částky 300 Kč až 500 Kč na zaplacení daně silniční nebo dopravní. Tyto autodrožky byly v dražbě prodány za směšné ceny, při čemž měla finanční správa větší výdaje, než stržila. Ale při tom zničila tyto autodrožkáře úplně.

V. Další důkaz o pasivnosti provozu živnosti byl patrný při provádění zákona 198/1932, při čemž propadlo přes 800 autodrožkářských koncesí proto, že nemohly sehnati ani potřebných peněz na složení kaucí cit. zákonem stanovených. Všichni tito koncesionáři museli žádati o nové udělení koncese.

VI. Nynější sazba nemůže podle konaných šetření stačiti ke krytí normálních provozních nákladů. Většina koncesionářů si po opotřebení vozu v živnosti používaného nemůže koupiti vůz nový, poněvadž v této živnosti při nízké sazbě původní zařizovací kapitál prodělali. Z této situace se vyvíjí řada nezákonností. Jednou z nich je propůjčování koncesí, kterých případů je několik set.

VII. Mimo koncese tajně propůjčované je přes 40 koncesí buď propachtovaných, nebo provozovaných náměstky. Téměř všechny tyto případy se staly proto, že koncesionář neměl již ani potřebných peněz na opatření vozu jiného, ani na splátky.

VIII. Konaným šetřením bylo zjištěno, že podbízení provádějí ponejvíce lidé provozující živnost neoprávněně na koncese vypůjčené. Jsou to lidé, kteří ani jinak nedodržují předpisů bezpečnostních. Jejich činností jsou ostatní autodrožkaři na stanovištích nuceni přizpůsobiti se jejich podbízení, takže nemohou jezditi za sazbu provozním nákladům lépe odpovídající.

IX. V důsledcích neudržitelnosti provozu živnosti zřeklo se koncese ve prospěch osob jiných v poslední době daleko přes 100 koncesionářů.

X. Ale úřady šly mnohem dále: Aby nekalá soutěž mezi autodrožkáři byla zajištěna a aby skuteční autodrožkáři odkázaní existenčně jedině na tuto živnost nemohli snad udržeti cenu na výši odpovídající skutečným režijním nákladům a postačující k uhájení pouhé existence, neváhal koncesní úřad udíleti koncese autodrožkářské takovým lidem, kteří nijak v této živnosti výhradní existenci nehledali. Neboť není zvláštností, že vlastní dnes koncesí na příklad lidé, kteří majíce buďto mnohdy skvělé zaměstnání nebo několik jiných živností, ano i lidé ve službách veřejných, nabyté koncese prostě za úplatu propůjčují osobám jiným, jichž seznam s podrobnými údaji mám po ruce. Jsou zde či byly i případy, že majitelé koncesí dávno vystěhovali se do ciziny, ale na jejich koncese provozuje či provozovala se živnost bez přerušení dále, právě osobami nepovolanými.

Nechci o této bídě, v jaké se nalézají všechny druhy našeho automobilismu, dále mluviti, jenom znovu upozorňuji, jako jsem to učinil 16. prosince m. r., na resoluci branného výboru, podanou ve sněmovně posl. Srbou a Richtrem, kde se mezi jiným celý způsob našeho postoje k automobilismu odsuzuje, ba skoro bych řekl proklíná a říká se tam: budiž s urychlením provedena objektivní anketa o příčinách tohoto nepříznivého vývoje a o cestách, jak poměry napraviti. K anketě buďtež pozvány nejen druhy úřední, nýbrž i odborové organice motoristů, vědecké a podnikatelské a dodávám, i gremia a společenstva koncesionářů.

Tato anketa musí býti svolána už také z toho důvodu, poněvadž zákony, o nichž jsem podrobně mluvil dne 16. prosince - zákon ze dne 20. dubna 1935, č. 77 Sb. z. a n., o dopravě motorovými vozidly a jejich zdanění a příslušná vládní nařízení, zákon z 26. března 1935, č. 81 Sb. z. a n., o jízdě motorovými vozidly a příslušná vládní nařízeni, a zákon ze 7. června 1932, č. 85 Sb. z. a n., o povinném mísení lihu s pohonnými látkami - musí býti změněny.

Aniž bych snad chtěl nějak fulminantně ukončiti své vývody, prohlašuji: motorism je naší těžkou bolestí; je nejvyšší čas, aby se civilní motorism u nás nevyvinul v těžkou nemoc, kterou bychom snad zítra, pozítří nedovedli hojit. (Potlesk.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Kvasnička. Dávám jemu slovo.

Sen. Kvasnička: Slavný senáte!

Dovolte mi, abych k projednávání uzávěrky za r. 1936 pronesl několik slov. Nejdříve po stránce formální.

Máme více než polovinu března r. 1938 a projednáváme uzávěrku za r. 1936. Tedy rok 1936, uzavřený koncem prosince toho roku, přichází v senátě na pořad teprve v polovině r. 1938. Není zde vina nejvyššího kontrolního úřadu, poněvadž parlamentním výborům byla předložena uzávěrka už v srpnu r. 1937, takže nebylo zde překážky, aby nemohla býti projednána na podzim r. 1937 ještě před schvalováním rozpočtu na r. 1937. Aspoň normálně bych si to představoval tak, že se napřed projedná uzávěrka za uplynulý rok a na základě zkušeností z této závěrky a všeho, co vyjde z rozpravy, se teprve bude jednat o rozpočtu. Naproti tomu my projednáváme napřed rozpočet a teprve za půl roku potom uzávěrku.

My jsme žádali předsednictvo senátu, aby - jako na př. roku loňského, když na podzim dlouho nebyla látka k projednávání - byla senátu předložena k projednání uzávěrka. Bylo nám vyhověno jenom potud, že se projednávala ve výboru rozpočtovém, ale nepřišla do plena. To považuji za chybu, poněvadž rozpočtový výbor je přece jen do jisté míry omezen na určitý počet členů, takže se naskýtá jen několika členům senátu, resp. sněmovny možnost, aby uzávěrku podrobili odborné kritice ještě před projednáváním rozpočtu. Když to projednáváme dnes, má to více méně už jenom historickou cenu, poněvadž důsledky toho nelze už prakticky uplatnit, a tak se vlastně projednávání uzávěrky stává jenom příležitostí, kdy je možno mluvit o všem možném a pochopitelně také o aktuálních otázkách, které doba s sebou přináší. Po celou lobu, co konáme zde tuto debatu, nebyl zde ani jediný řečník, který by se zabýval zároveň otázkami zahraničními a zejména kritickou zahraniční situací. Je povinností nás všech, abychom si nedělali situaci lepší než je, abychom naopak byli připraveni na, to nejhorší, že nic horšího už se nemůže státi. Když dr Rašín umíral, v poslední své chvíli řekl, že přijdou okamžiky, kdy je nutno říci národu otevřeně pravdu. Náš národ je tak vzdělaný, tak statečný a má svou republiku tak rád, že snese pravdu, i tu nejhorší.

Stačí se podívati na mapu, která se objevuje v denním tisku a kde je naznačeno černě germánské moře. Československá republika tam stojí jako pevnost, jako výspa v germánském moři. Celý svět se dívá na nás, jak my se v této situaci zachováme, jakou ukážeme odvahu a chuť brániti svou vlast, brániti republiku, brániti svobodu. Ukázali jsme to za světové války. Celý svět se na nás díval za světové války, a nechť se nikdo neklame o tom, bude-li to muset býti, že ukážeme světu opět divy statečnosti a udatnosti, že bude lze to srovnati jen s těmi udatnými činy, o kterých se učí žáci v našich školách. (Výborně!)

My máme kritické postavení už od pravěku, stojíme na cestě ze severu na jih a z východu na západ. My jsme byli již dříve klasickým bojištěm všech různých zápasů národů, my jsme bývali také bojištěm různých ideí ať náboženských či politických a musíme býti také připraveni na to, že už nás osud postavil do takové posice, že se tomu nemůžeme vyhnout, i kdybychom chtěli. A s tím musí každý z nás počítati. I slepému je dnes jasno, že ve světě - třebaže snad zatím ještě ne plnou silou - odehrává se zápas dvou ideí: na jedné straně zápas ideí demokratismu a na druhé straně zápas ideí totalitních. Je velmi pravděpodobno, že Československá republika stane se bojištěm těchto dvou ideí. Jsme si vědomi, že tento zápas neskončí v Československé republice, ale je velmi pravděpodobno, že naše republika bude místem, kde tento zápas bude vyvolán, a my musíme býti připraveni na vše, opakuji znova, na nejhorší. Chceme býti pevností, od které se budou odrážeti vlny světového zápasu, a proto musí jíti stranou všechny ideové spory a zápasy, jak je demokracie a rázná mínění přinášejí, to všechno musí býti dnes podřízeno jedinému cíli: vyzbrojiti se a připraviti se na nejhorší.

Československá republika musí býti pevností nejen slovem, nýbrž ve skutečnosti, ozbrojenou železem a cementem, ozbrojenou vším, čeho moderní válka vyžaduje, ale nadto všecko kladu ozbrojení vůle národa a každého jednotlivce: zápasiti o osud své vlasti. (Sen. dr Matoušek: Jako r.1918!) Ano, jako r. 1918 spoléhali jsme jen na sebe a ostatní se k nám přidali teprve tehdy, když viděli, že máme vůli se brániti a chuť samostatně politicky žít, tak je to i tentokráte. Řekl to Mussolini včera velmi jasně: O hranicích státu se nediskutuje, hranice státu se musí brániti. A řekl dále Národ, který nechce brániti své hranice, nemůže počítati s tím, že mu je bude brániti někdo jiný. (Sen. Korvas: Ale Mussolini se Schuschnigem své hranice bránili!) Dnes to popřel. Nebyli jsme toho svědky, nevíme, jak to bylo. (Sen. Korvas: Schuschnigg to prohlásil!) Pane kolego, tu bych to zas mohl obrátiti proti vám. Vidíte, jakou cenu mají všechna ujednání. Denně jste o tom přesvědčováni. (Sen. inž. Winter: S diktátory!) Pane kolego, s diktátory snad je to otevřené. Promiňte, když se změní situace a národ není ochoten sám se brániti, tak ani demokracie jiného státu ho brániti nebude. Proto znova se vracím k tomu: Spoléhejme jen na sebe a nikoho jiného ve světě! Budeme-li spoléhati sami na sebe, nemusíme se nikoho báti.

Pan kol. Enhuber tu včera prohlásil, že je za 5 minut 12. Co tím chtěl říci? Tím chtěl asi říci: Splňte nám všechny naše požadavky, pak snad by,se s vámi jednalo jinak, pak snad se nemusíte báti. Nic jiného asi říci nechtěl. Ale Schuschnigg splnil všecko, co:se na něm chtělo, a viděli jste, když byl pak bezbranný, jak se s ním potom jednalo. A já bych panu kol. Enhuberovi řekl: Náš stát vznikl za světové války a jen za nové světové války může zaniknouti. (Tak jest!) Ale světová válka nebude se týkati jen Československé republiky, nýbrž všech států v Evropě a na konec všech velkých států ve světě, o tom nemusí býti pochybnosti, a bude se týkati i Němců. Válka bude dlouhá, ale dnes nikdo nemůže rozhodnouti, jak válka skončí. Totalitní režimy mají velikou sílu, pokud vítězí, ale ukazují velikou slabost tím okamžikem, jakmile se dostaví určitý politický neúspěch. Zde je také jedno risiko. Ale ať světová válka dopadne, jak dopadne, jednoho jsem si vědom, že československý národ válku přežije. Řekněme, že by se nás zmocnilo poraženectví, strach před válkou, že bychom prohlásili. Dobře, my splníme všechno, co si přejete, dáme vám i úplnou politickou autonomii, utvoříme nový stát ve státě, zabijeme se, jsme ochotni se obětovat i k tomu, že zrušíme spojenectví s Francií a Ruskem pro případ útoku

na náš stát. I kdybychom šli tak daleko - ač pochybuji, že by u nás někdo tak daleko šel, ale poukazuji na to - co se ustane? V tom okamžiku je světová válka, poněvadž Francie a Anglie si musí býti vědomy, že jejich posice v Evropě - nejen ve střední Evropě - visí také na nás. Tím dnem, jakmile bychom tvořili politiku spojeneckou se sousední říší německou, Francie se stává státem asi tak jako Portugalsko, odkázané na periferii Atlantického oceánu, a jde o světovou velmoc Anglii. Toho si musíme býti vědomi. Ta válka by skončila pro nás v každém případě tragicky. Kdyby vyhrály západní mocnosti nad Německem, ukázalo by se, že jsme nebyli tím, s čím v nás doufali, nepočítali by víckrát s námi, a naopak, kdyby vyhrálo Německo, pochybuji, že by nám bylo tak vděčno za naši neutralitu, event. že by za naši politickou pomoc chtělo ochotně garantovati neodvislost československé republiky. S tím vším musíme všichni počítati. A proto prvním a posledním každého z nás, když ráno vstáváme, je povinnost mysliti na brannost státu a obranu republiky. (Výborně!)

S toho hlediska musíme také posuzovati všechny požadavky Němců a všechnu ochotu, s jakou se Němcům ,má vyjíti vstříc. Spravedlnost je nám každému vrozena. Já jsem jako nacionalista a státní úředník vždycky horoval pro to, aby byla plněna základní práva státu, že není rozdílu mezi národnostmi a náboženstvím, že každý občan ve státě má stejná práva na získání úřadu a svou posici, tedy i občané německé národnosti, při stejné kvalifikaci, samozřejmě při loyálnosti ke státu, jaká se žádá od nás.

Všechno to, co žádají Němci, posuzujme s toho zorného hlediska, pokud to neohrožuje naši neodvislost, naši brannost pro případ světového zápasu, do kterého budeme strženi, ať se bráníme nebo ne, při kterém půjde o naši budoucnost, ať již chceme nebo nechceme! Kdybychom těm Němcům dali všechno, tak jim to nestačí. I kdybychom šli nevím kam, řekl abych, jak by to skončilo. Zrovna tak to bylo po převratu, když u,nás byl ve velké slávě komunismus, socialismus, když bylo plno zápalu pod dojmem ideí z Ruska, všechny ty úlevy, které se poskytovaly, nestačily. Vzpomeňte, co prodělávala tehdy Sociální demokracie! To však všecko bylo pouhým příštipkářstvím. To nic není, to všecko podlamuje brannost a sílu dělnické třídy k zápasům. Totéž je nyní u Němců: každý ústupek, který jim uděláte v této chvíli, nestačí, půjdou dále. Příklad Schuschniggův je tak jasný, že nemůžete míti jasnějšího. A proto jen armádu, jen vojsko! Ne armádu, ne vojsko, nýbrž celý národ vyzbrojit! Všichni občané naši prožili za posledních dní takové duševní přeměny a mají takovou filosofii, že jsou na nejhorší připraveni. Nuže, ženy, děti, každý z nich se musí státi vojákem, i když nemá na sobě uniformu, vojákem za obranu národa a svého státu.

Vážení pánové! Nevolám po válce. Válku jsme prodělali, a je vás tady mnoho, kteří jste ji prodělávali se mnou. Víme, co je to býti frontovním vojákem, jsme si vědomi toho, že světová válka byla hotovou idylou se všemi strašnými událostmi, které jsme prožili, že nová válka bude nepochybně strašnější. Ale to nezáleží na nás, my za to nemůžeme. Musíme to vzíti tak, jak to je, a musíme se brániti, musí se brániti naše ženy a děti, každý se musí státi vojákem za neodvislost svého státu, za neodvislost republiky. (Sen. Paulus: Lepší čestná smrt než otroctví!) Ano. Každý nechť věnuje denně hodinu na zdokonalení branné výchovy. V tom směru jsme udělali ještě velmi málo. Ženy a děti nechť jsou denně připravovány na to, co je může potkati, jak se musejí brániti. Nestačí jen obrana, nutno pochopitelně k moderní válce míti i technická opatření. To však nemůže dělati jenom armáda. Armádě dejme všechno, čeho potřebuje,všechny civilní věci odsuňme! Válka se vyhrává dnes materiálem, nová světová válka bude válkou materiálu. Učme se od hodiny šetřiti materiálem! Podívejte se na Německo, jak tam uspořili na materiálu. Nám se denně ztrácejí ohromné spousty materiálu, že by několikadenní bombardování nepřineslo tolik ztrát. Materiál je všemožně rozhazován, nešetříme materiálem, a to velmi cenným z kovů a jejich odpadků. Opakuji znovu: nová válka bude válkou materiálu. Československá republika je tak dokonale zásobena, že materiálu máme dost. Náš materiál je tak dokonalý, že by snesl kritiku a srovnání s celým světem. Máme dosti lidí, kteří by ten materiál zpracovali a použili pro obranu. Není možno vykazovati 500.000 nezaměstnaných, když stát volá po obraně a po lidech, aby tohoto materiálu použili k obraně státu. Zaveďme pracovní povinnost a nejenom pro nezaměstnané, pro každého z nás, zaveďme pracovní povinnost na obranu státu! Materiál je mrtvý, nedá-li se do rukou živým.

Tedy to jsou tři věci, materiál, lidi, které máme, a peníze. Nejsme tak bohatí, ale dnes je ve světě taková situace, že bychom na tyto věci snadno našli za hranicemi půjčku. Myslím, že bychom ji našli právě proto, že jde o záchranu světového míru, světové kultury a lidství, že bychom získali půjčku tam, kde jinak bývají kapsy uzavřené, poněvadž se vidí, že jde také o ně. Proto bychom našli jistě pochopení, aby kapitál na vybudování světového míru nám byl zapůjčen. Ale nemusíme jíti ani do ciziny. Jsem přesvědčen, že i u nás, kdyby se udělal apel na lid a řeklo se mu, co se nám může státi, aby každý přinesl oběti co největší, by se vytahovaly úspory i na bezúročnou půjčku, neboť by všichni věděli, že tady přijdou o všechno. Kdežto zde mají naději, že se jim to vrátí. I při slosování půjčky bezúročné by se našly peníze. Viděli byste, s jakou ochotou lidé, kteří mají úspory pro nejhorší dobu by vytahovali své úspory, když by věděli, že jejich hodnota se jim vrátí. Ti, co nemají, nechť se vykoupí pracovní povinností po způsobu sokolském, a viděli byste, jak bychom imponovali celému světu. Stát nemůže všecko dělati. Ať stát na to ukáže, státní správa má odpovědnost, ale jsou tu korporace, spolky, jsou tu obce, v obcích se dá mnoho dělati pro zesílení obrany státu. Nemyslím jenom na kryty pro civilní obyvatelstvo, neboť nebude civilního obyvatelstva v nové světové válce, nebude krytů, ale zřizujme je. Znáte to z války, jak to vypadalo. Všecky obce, i ty drobné obce, měly povinnosti. Chraňme si tedy cesty, chraňme si přístup, dělejme záseky, v každé obci, udělejme z obce malou ozbrojenou pevnost. Upravujme cesty, materiálu je dost, krátce z celé Československé republiky nechť se stane Verdun (Výborně!), řekl bych svědomí světa a zápasu za demokracii, za lidství a kulturu. Tento Verdun, tato Československá republika nechť neskládá se z jedné veliké pevnosti, ale z tisíců malých, drobných, jedna vedle druhé. Když jenom o,deset minut ztíží se postup na jednom místě, ihned přijde druhá, třetí a čtvrtá řada lidských zásob, které jsme při útoku nevyčerpali, aby zdolali všechny překážky, které se jim postaví v cestu. Zápas musí býti veden o každou vesnici, o každou obec. Vesnice musíme k tomu připravovati, chystati kryty před leteckými útoky, připraviti volnost výstřelů. Peníze a materiál máme, lidí nezaměstnaných je bezmála 500.000.