Při té příležitosti bych se dovolil zmíniti, slavný senáte, o určité věci. Předešlý pan řečník mluvil o zavedení pracovní povinnosti. Rozhodně bych se opřel proti tomu, poněvadž to by znamenalo další úpadek mravní odpovědnosti; kdybychom musili nutiti kohokoli ku práci, znamenalo by to znásilnění a při tom na druhé straně by to mohlo vyvolati právo na práci.

Ale nač bych zde poukázal, je to, co se dnes provádí stále a zvláště na hranicích, aby se přestalo terorisovat při zadávání práce. Měl jsem to potěšení, slavný senáte, jako poslanec v Hrušově býti vyvezen na táčkách ze schůze. Pánové ze soc.:demokratické strany se nesmějí zlobiti, když řeknu, že to bylo od jejich tamějších Lidí. A přede mnou byli vyvezeni na těch táčkách dva inženýři v sobotu, na znamení, že dělníci se svými inženýry zúčtují. Když mně dovezli tak půl cesty, docela klidně, žertovně jsem jim řekl: A dál mě nepovezete? Ne, prý je to dost. Říkám: Chtěl jsem vám dát trinkgeld, kdybyste mě zavezli až na dráhu. Když mě na dráhu nezavezete, nedám. vám nic. Ale pamatujte si, co provádíte dnes vy, to se vám může lehko stát a stane také od těch, které jste dnes vyvezli, od těch inženýrů v budoucnosti. A dnes se totéž děje u nás ve velkých závodech na Ostravsku, že dělníkovi, který chce dostati práci v závodech, se kladou ne okovy obyčejné, ale zlaté okovy národně demokratické na ruce. Prosím, ano, na ruce, spoutávají se t. zv. odborovým sdružením národně-demokratickým. Tedy bych opravdu prosil, aby zvláště na hranicích slezsko-německých a těšínsko-německých a také česko-německých bylo od toho v zájmu hraničářů upuštěno. Musíme se tam na to podívati se stanoviska jiného; mám právo po 30letém bydlení na těchto hranicích a činnosti v Opavě to říci. Zanechme tam jakéhokoli teror, dejme každému, ať je to dělník nebo kdokoli, plnou svobodu myšlení, svobodu politickou a při tom mu dejme také práci, ať je to kdokoliv z kterékoliv strany. Jsem jist, že tím zachráníme a obhájíme naše hranice lépe, než kdybychom tam stavěli sebe větší pevnosti.

Co nejvíce v poslední době zarazilo svět, je zabrání Rakouska Německem. Četli jsme v novinách, co všechno možné i nemožné bylo napsáno ve všech téměř novinách, vyjma v časopisech z. velké většiny čsl. strany lidové, jak byl osud Československé republiky spojován s osudem Rakouska! Slavný senáte, s čistě historického stanoviska nejsem toho mínění. Rakousko se svým osudem bývalé Východní Marky nemůže se nikdy spojovati s Československou republikou. Rakousko se z Východní Marky stalo něčím, kdežto my jsme vždycky byli svobodní a samostatní. Co se v Rakousku stalo, je pouze vývoj událostí. Tak jako po světové revoluci rozbita byla rakousko-uherská říše a ztroskotalo mnoho států, tak jsme se i dožili připojení Rakouska k Německu.

Tvoření národních celků v Evropě povstalo, když přestal vládnouti universalismus, který byl založen na t. zv. Svaté římské říši německé. Tato říše neměla na politickém základě určitě nic společného s nynější říší německou. Dnešní říše německá je čistě nacionální, kdežto Svatá říše římská, jak se jí říkalo, byla říší universální, bez nacionalismu, na základě náboženském. Říše německá jest rasistická, novopohanská, Svatá říše římská byla na základě katolickém, na základě katolického universalismu. Když tento. universalismus padl, začaly se tvořiti národní celky, jež měly všechny společný kořen v humanistickém ideálu renesance, ale vyvíjely se nacionálně. Nová myšlenka národních celků - Francouzi to nazývají elite, Angličani gentleman - obracela se nejprve k evropské šlechtě, která byla nositelem politiky. Předpoklady k vytvoření celků lze klásti ve Francii ke konci 15. století do doby Ludvíka XI., v Anglii do doby Jindřicha VII.

Dva státy však nemohly vytvořiti tyto celky. Byla to Italie následkem své politické roztříštěnosti, která sjednocení provedla teprve v moderní době. Dokončení jednoty stalo se teprve mírovým postupem, smlouvou Lateránu s Vatikánem. Vatikán byl prohlášen za suverenní stát v rozsahu celkem nepatrném, zato Řím lateránskou smlouvou, tedy postupem přátelským, se stal hlavním městem. Italie. Tím dokončen byl celek italský.

V Německu rovněž se to nemohlo provésti, poněvadž Svatá, římská říše německá byla rozložena na mnoho a mnoho celků.

Zvláště byl to Bedřich II. hohenštaufský, který rozdělil říši na mnoho suverenních celků, aby mu za suverenní svobodu pomáhaly v boji proti Italii. V 16. století bylo rovněž Německo v úplném rozkladu a nemohlo nacionální sjednocení provésti. Utvořila se tam sice politická a národní jednota, ale,byla to pouze jednota měšťanské inteligence, rozdělená na 300 suverenních států. Národní stát, základ politické jednoty, začalo tvořiti teprve Prusko. Král Bedřich Vilém I. a Bedřich Veliký začali tvořiti národní stát nikoliv - a to je ten rozdíl - na základě historických zásad renesančních, nýbrž na základě kategorického imperativu Kantova, který postupoval podle filosofie německé až k filosofii Oswalda, zakladatele monismu, kde byl nadčlověk a z toho i vyvinul se dnešní novopohanský rasismus, a to další, co dnes před sebou vidíme. Ani Goethe s Leibnitzem, ani kdokoli z jiných neměli vlivu a nemohli se uplatniti v tomto vývoji. Pro německý národ ve světové válce bylo opravdu, vedle zhroucení, jednou z nejtvrdších a nejtěžších zkušeností to, že občanstvo německé nemělo žádnou politickou jednotu, aby mohlo jednati a vésti celou politiku a kromě toho ještě politické strany, což je velké neštěstí moderní doby, neprováděly heslo našeho předsedy ministra Šrámka dohodli jsme se, že se dohodneme. Pokusil se tam sice o to v poslední chvíli kancléř. Schuschnigg, ale bohužel, již se mu to nepodařilo. Je konec Rakouska. Vidíte, že Rakousko zapadlo jen v tom velikém dějinném dění, ale nikoli, že by se to dalo srovnati s Československou republikou. 26. února přináší americká "Revue Nation" článek, který jasně říká, že to takovým způsobem do měsíce nebo do dvou dopadne.

Novým útvarem z 11. března 1938 stává se po staletích Rakousko zase Markou Východní.

Vůli k samostatnosti nedovedlo jeho obyvatelstvo za 20 let své neodvislosti prosaditi a nic na světě nemohlo Rakousku zaručiti neodvislost, kterou velká část národa nechtěla a o ni se nepostarala. Po převratu chtěli spojiti Rakousko s Německem. jak soc. demokraté, tak křesť. socialisté., r. 1931 znovu nacionální střed za Schobera a Courtia, a toto hnutí konečně provedl. Hitler z národního socialismu. Z toho jest jasno, že odvozovati důsledky pro Československou republiku je naprosto chybené. Rakousko bylo pouze Východní Markou, dějinami stalo se středem velké říše a vrátilo se zase tam, čili Němci jásají, ale Rakušané -nevím, jestli bych jim měl k tomu gratulovat, poněvadž Rakousko se tak stalo krajním státem, vydaným nárazům se všech stran.

Československá republika, jak řekl president republiky dr Beneš, byla již před 1200 lety, nemá s Rakouskem nic společného a jakékoli spojování zde je nemístné. Stejně byl spojen zánik Rakouska se Společností národů. Co už o té Společnosti národů padlo zde i v tisku, opravdu je podivu, dokonce bylo o té věci prohlášení ministerského předsedy Chamberlaina v britském parlamentě, ačkoliv to bylo zase opraveno a odvoláno. Kdo se domnívá, že Společnost národů byla k tomu, aby kde koho obhajovala, když on to sám nechce, měl pochybnou myšlenku. Když čteme dějiny ukončení světové války, vidíme jasně, že se tam srazily dva názory, názor generalisima Focha a jeho vedoucích činitelů, a Wilsona a jeho spolupracovníků, lorda Georga, Clemenceaua, Brianda, Poincaré, ne tak Poincaré jako Brianda. Názor Focha zněl jasně a otevřeně: Nebránit v sjednocení národa německého, ale rozděliti jej ve dva státy, jeden protestantský a jeden katolický, Rakousko k tomu připojit a diktovati mír v Berlíně za podmínek, které byly diktovány r. 1871 v Paříži. Je sice pravda, že k tomu bylo potřebí ještě dalšího vedení války. Pan president Osvoboditel ve "Světové revoluci" se o tom jasně zmiňuje a měl velkou obavu, aby válka světová nebyla ukončena dříve, než byla zajištěna naše samostatnost, t. j. před bojovným a chrabrým vystoupením našich legií. Proti tomu se stavěl Wilson, který chtěl za každou cenu ukončiti válku, aby bylo ukončeno krveprolití mírem, o kterém sám byl přesvědčen, že není trvalý a úplný, ale že tento mír, dojednaný na zásadách Společnosti národů - kde všechny státy budou se dále dohadovat - jednou skončí mírovým kongresem, jako končívaly všechny dlouhé války, jak to podle dějin známe. Avšak při tomto svém ideálním názoru Wilson zapomněl, že k tomu, aby Společnost národů trvala a mohla působiti, je potřeba veliké mravní výše těch, kteří v Společnosti národů jsou, ale nejen velké mravní výše ke spolupráci, nýbrž ještě větší mravní výše k poslušnosti. Dále zapomněl, že tam budou přibráni také ti, kteří byli poraženi a kteří vyšli ze světové války neuspokojeni. Tím se stalo, že Společnost národů nevykonala ten veliký čin, který vykonati měla, to jest dokončení světové války. Ale že by byla Společnost národů kdykoliv někoho obhajovala, když sám stát a národ to nechce a není toho schopen, aby ho obhájila proti jiným, nikdy v dějinách Společnosti národů jsem nečetl a nikdo se toho nedočte.

Proto také není možno obviňovati Společnost národů z toho, že by byla zavinila osud Rakouska, poněvadž Rakousko si to svým oboustranným postupem zavinilo samo. Ale zcela určitě se postaví Společnost národů jiným způsobem k nám, kteří jsme se ukázali hodnými doby, jak to bylo proneseno v dolní sněmovně anglické: Československo bude se brániti a bude se brániti tak dlouho, až nastane světová válka, a pak přijdeme i my na pomoc Československu. Tak to znělo, téměř jednomyslně mezi politickými stranami francouzské sněmovny - ne lidové fronty - tak to znělo také mezi politickými stranami v Anglii. A, ačkoliv to nebylo jasně řečeno, myslím, že také nám dodrží smlouvu Sovětské Rusko, které, jak správně řekl Vorošilov, svoji armádu nechce stavěti nikdy na výboj, nýbrž na obranu světového míru. Proto také vývody pánů z československé oposiční strany, já výslovně nejmenuji titul, který tam je, jsou velmi nemístné a nepříznivé, když se nám radí, jako na př. pan kolega Maixner vykládal, jak se dnes točí kolem mocného Německa světová politika, kdežto Československo stále ještě trvá na soustavě kolektivní bezpečnosti, a končí tím: Halifax, Mussolini, Stojadinovič und Schuschnigg sind gegangen nach Berlin, nach Berchtesgaden, muß auch der Krofta einmal nach Deutschland gehen.

Jsem přesvědčen, že ani Krofta, ani Beneš, nikly do Berchtesgadenu nepojedou. Tak daleko jsme silni, tak daleko jsme ozbrojeni a tak daleko jsme opravdu hrdi na svoji svobodu; a mohu zdůrazniti ještě, že dokud československý národ byl svoboden a byl samostatným státem, vždycky, kdykoliv jsme se srazili s německým vojskem, nepůsobila-li zrada, německé vojsko bylo potřeno, jako na př. Lotar u Chlumce. Jsem přesvědčen, že v této těžké době sebemenší zrada v československém národě se nenajde a proto také do Berchtesgadenu putovati nebudeme.

Jsme přesvědčeni, že události mohou sice míti účinky, které nelze ještě změřiti, ani předvídati, ale přes to zdůrazňuji zde jasně a otevřeně, že mezi námi a Rakouskem je rozdíl. V Rakousku byla neurčitost, bezradnost, u nás určitost, jednota a svornost. To je nejlepší zárukou šťastné budoucnosti. Při tom zdůrazňuji, že potěšitelným zjeveni jest jednota, že se československý národ konečně našel v obnovené národní radě, kde jsme se všichni našli v těžké chvíli, a doufám, že také tam bude vykonáno, čeho je potřeba k opravdovému zabezpečení našeho národa a státu.

Nyní bych se dotkl, pauze několika věci, které tu byly,pronášeny. Pan kol. Sechtr nebude se na mne zlobit, když se dotknu aspoň několika slovy jeho řeči. On pronesl tato slova "Od prvního začátku zrození státu stáli jsme na prvních místech, přes všechny nepříznivé doby chránili jsme stát, o dnes přicházejí lidé, kteří ještě donedávna stát rozvraceli a byli jeho zrádci, a teď chtějí utvořiti jednotnou frontu. Avšak my dobře víme, že je to namířeno hlavně proti nám, zemědělskému lidu vůbec. Myslíte, že konají dobrou službu ve prospěch státu, když tak početnou složku, jako je zemědělská strana, provokují, utlačují a chtějí rozvrátiti? Neobávám se říci, že rozvrácením republikánské strany rozvracíte celý svět."

Pan kolega Sechtr mi odpustí, když mu řeknu, že opravdu československé straně lidové záleží na tom, aby došla k svorné a opravdové spolu práci. Československá strana lidová nikdy a nikde, na žádném místě nestavěla se proti žádné straně, ať to byla kterákoli, která stojí na základě státním a demokratickém, ale jinak se stavěla vždy a staví stejně ostře proti jakýmkoli snahám diktátorským a bolševickým.

Pan kol. Sechtr odpustí, když mu řeknu, že v době první posl. sněmovny v těchto místnostech, velkým, neohroženým a vytrvalým spolupracovníkem pana Ant. Švehly byl, náš předseda ministr dr Šrámek. V těchto místnostech to bylo, když z 28. na 29. února se jednalo o ústavním zákoně a nemohlo dojíti k dohodě. Na chodbě mne potkal tehdejší p. ministr vnitra Švehla a ptal se: Kde je Šrámek, najděte mi ho, jen s ním musím mluvit a všecko s ním dojednat. Myslím, že vám všem, kteří jste byli ve sněmovně poslanecké, ,je známo, že se tam mluvívalo: dvě vlaštovky se hledají, aby spolu dojednaly všecko na obranu a zařízení státu. - A ty dvě vlaštovky byly: Švehla a Šrámek.

Dále už o té věci mluviti nechci a nebudu; myslím, že to dostačí, a že dostačí, když řeknu, že to bylo Šrámkovo heslo: Dohodli jsme se, že se dohodneme, které utvořilo Pětku. A v Pětce bylo vykonáno v těžkých dobách velké dílo záchrany státu, - kde všecky politické strany přinesly opravdovou oběť našemu státu, jeho zařízení, trvání a dalšímu rozkvětu a kde zvláště členové Pětky: Švehla, Šrámek, Stříbrný, Rašín, později Kramář a Bechyně přinesli velké oběti pro naši republiku. Mluviti tak o bývalé práci se přece jen nesluší. Já bych to nikdy neřekl, o straně republikánské a nikdy bych něco podobného neřekl o komkoli z velkých prvých pracovníků naší republiky. (Sen. Stržil: Ale on o tomhle nemluvil, to se vztahovalo na komunisty!) Tam je toho obsaženo víc.

Prý je to útok na zemědělský lid. Já už bych jednou prosil - a uprosím, aby mi to nebylo zazlíváno - aby se zde přestalo říkat, když jde o tu nebo onu záležitost, když ta neb ona strana má ten či onen požadavek, že se útočí na určitou stavovskou složku. Pánové, řekněme si to jasně: všichni jsme odpůrci, když z oposiční německé strany se mluví, že zastupuje veškeren německý lid - a zatím jej zastupují také aktivisté, všichni se zlobíme, - a právem - když ľuďáci říkají, že zastupují veškeren lid slovenský, poněvadž to není pravda, neboť slovenský lid zastupují také jiné strany. Řekněte mi, která ze stran, které jsou ve vládní většině i mimo ni, by mohla, říci: Já jsem strana čistě dělnická, já jsem strana živnostenská, já jsem strana zemědělská, já jsem strana inteligence? Ani jediná. Stavovství v prvních dobách republiky nás přivedlo do těžkých potíží, a teprve otázka souručenství, kterou krásně vyjádřil Šrámek heslem: Dohodli jsme se, že se dohodneme, nás přivedla dále ve spolupráci pro stát a republiku. Nechme už jednou toho stavovství! (Sen. Thoř: Chopme se něčeho jiného!) Vystupujme s politickým programem své strany a stavovství nechme, poněvadž nás přivedlo na mnoha místech do pohromy. (Sen. Olejník: Kdepak je pan Stašek?) Pan Stašek nechce žádné stavovství v politice. Byla chyba-když chcete, abych na to odpověděl, odpovím na to přesně historicky - že rakouský kancléř Dollfuss přenesl encykliku papeže Pia XI také do politiky. Encyklika, okružní list papeže Pia XI, "Quadragesimo anno", nemluví vůbec o politice, nýbrž pouze o stavovském zřízení t. zv. sboru, který by řídil výrobu, její provádění, zpeněžení a zprostředkování, čili hospodářské otázky. (Sen. Thoř: To není politika?) To nemá býti politika, poněvadž, jakmile se do otázek stavovských zavede politika, zpolitisují se a pak není možno nestranně řešiti otázky hospodářsko-sociální. Tato encyklika mluví o odpolitisování a naše strana, československá lidová, jejímž jménem mám zde čest mluvit, zastávala a zastává podnes stanovisko, že pro politiku má býti jen jedna komora, t. j. sněmovna poslanecká, a místo senátu že má býti hospodářský senát založený na jiném volebním právu, aby všichni, kteří stejný předmět vyrábějí, kteří jej financují, kteří na něm pracují a prodej jeho zprostředkují, pracovali spolu, a ne tak, aby se jedni s druhými hádali a každý z toho chtěl míti více. Tak, myslí, pan kol. Stašek, tuto sněmovnu, a nemluví vůbec o stavovském státě. Byla chyba dr Dollfusse, že to udělal, konce se potom ukázaly. bylo by bývalo lépe, aspoň podle mého úsudku, kdyby byl dr Dollfuss prováděl heslo Seipeiovo a Šrámkovo: Dohodli jsme se, že se dohodneme. Bylo by to jinak dopadlo. Tolik odpovídám z ryze historického stanoviska.

Ke konci bych měl ještě jen několik slov: Předešlý řečník, pan kol. Kvasnička, řekl: Spoléhali jsme na sebe a spoléhejme na sebe. Jako by mně mluvil opravdu z duše, jako by mluvil za mne: Leč, bohužel, když srovnám zde výstřižky z novin - a mám je z listů různých politických stran - ty mluví docela o něčem jiném. "Národní listy" vykládají - je tam článek vynikajícího činitele: "Byla nám podána nabídka z Německa a my jsme ji nepřijali. To budeme jednou putovat do Berlína. Od stanoviska Anglie závisí, jak se Německo zachová k nám. Odmítání garancie československé samostatnosti má velký význam pro československou republiku." A konečně uvádím, nač narážel pan kol. Sechtr. Je to totéž, co promluvil pan předseda republikánské strany Beran. Cituji "Angriff" z 21. února 1938: "Výstraha byla nedávno vyslovena vůdcem českých agrárníků. Jeho požadavek vyrovnání se sudetskoněmeckou stranou a sblížení s Německem byl Benešovým tiskem zuřivě odmítnut a zůstal bez politických důsledků. Je možné, že dodatečně byl postaven jen z důvodů stranicko-politických. Problém však nicméně zůstává na denním pořádku, poněvadž je to základní problém Československa a jeho životní otázka, jak nám dokazují výroky vůdce českých agrárníků."

Vážení, to je potom jiná řeč. To není řeč: Spoléháme sami na sebe a budeme sami na sebe spoléhat. To je nedostatek pevnosti a vůle. Já nebudu kritisovat tyto výroky pana předsedy republikánské strany posl. Berana, ani mi nenapadne, ale myslím, že jako nebylo taktické od Schuschnigga, že vyvolal plebiscit, tak také není taktické od předsedy republikánské strany a předsedy koaličních stran pronésti tato slova. Nebudu kritisovati, jsou-li správná či nesprávná. (Sen. Olejník: To byste to musil přečíst celé z "Venkova" a ne z "Agriffu".) "Angriff" toho použil. Kdyby nebyla ta slova pronesena, nebyl by jich "Angriff" použil. Kdybych to řekl já, ta°ková obyčejná osoba, vítr by to sebral a zanesl, ale když to řekne předseda veliké strany, která má takový vliv v koaličních stranách a k tonu to ještě obhajuje na veliké schůzi v Lucerně a tam prohlásí, že za tím stojí celé předsednictvo republikánské strany, je to přece trochu odvážný skutek. Nechci se pustit do rozebírání, zdali je to správné či nesprávné, ale taktické to nebylo.

Jsem přesvědčen, jak jsem jim řekl, že případ Rakouska nelze srovnávati s námi a že ani podobné případy, na př. že jsme nepřijali nabídku Italie na zajištění naší samostatnosti, se nemohou uvádět. Oč jde, v čem je rozpor? Mezi t. zv. směrem diktátorským a mezi směrem kolektivní bezpečnosti. Ačkoliv cíle jsou stejné, byl rozpor mezi ministerským předsedou Chamberlainem a mezi ministrem zahraničí Edenem a tento rozdíl je v tom: Na jedné straně - to je t. zv. osa Paříž-Londýn, my a řeknu otevřeně také Varšava - platí zásady mírové smlouvy platí, mravní zásady mezinárodní, platí nedotknutelnost státních celků, platí, že válka se vypovídá, a chce-li někdo o něčem jednat, na to je Společnost národů. Na druhé straně se praví, jak řekl kdosi: Mírové smlouvy jsou hadr, mravní zásady naplatí, válka se zahajuje bez vypovězení, co mám dnes, to držím a to ostatní si vezmu. To jsou ty velké rozdíly, o které dnes běží a myslím, že zasluhuje díky pan ministr zahraničí dr Krofta, že přes všechny útoky setrval a trvá na Společnosti národů a na té frontě, která hájí mírové smlouvy, nedotknutelné mravní zásady mezinárodního práva, že válka musí býti napřed vypověděna a co je ujednáno, je ujednáno a na to, abychom se dále dohadovali, že jest Společnost národů. Proto musíme také odmítnout i tvrzení, že nám byla učiněna nabídka uznání od Italie a že ji pan předseda francouzské vlády nepřijal. Naopak, měl bych mu vysloviti díky za to. Jaképak nové uznání od Italie? Italie nám pomohla, bojovala s námi, podepsala nám mírovou smlouvu. Italie tedy přece nebude znova nás a naše hranice uznávat. To by opravdu už bylo popření těch velkých mravních zásad mírových smluv a mírového práva.

Na konec chci se zmíniti jen kratince o t. z. lidové frontě. Také pan kol. Sechtr o tom mluvil a nebudu se o tom již zmiňovat, ale chtěl bych zde připomenout, co řekl nedávno pan posl. dr Stránský na Slovanském ostrově: "Je omyl, že svět je rozdělen na půlku, jež chce socialismus, a na druhou půlku, která chce konservativní politiku. Ti, co dělají z ministra Šrámka bolševika, sami nevěří tomu, co říkají. Svět je rozpolcen na část, která má ještě svobodu a chce usilovati o lepší mírovou politiku a na část, která tuto politiku nechce, poněvadž má všelicos za lubem."

Mohu zde jménem čsl. strany lidové zdůrazniti, že jsme proti jakékoliv lidové frontě, proti jakémukoliv bolševismu, ale stejně také proti jakékoliv diktatuře, že jsme pro pevnou Československou republiku, že jsme pro spolupráci se všemi politickými stranami, které stojí na půdě československé ústavy. Ovšem zdůrazňuji - a řeknu to jasně - že diktátorský fašismus je nebezpečnější světovému míru, poněvadž staví. svoji armádu úplně pro výboj, nežli ruský bolševismus, který staví svou armádu na obhajobu světového míru. Ale já nestojím ani za jedním ani za druhým, prohlašuji jménem čsl. strany lidové, že stojíme a myšlenkou souručenství československých uran bez jakýchkoliv front; ať už je to fronta diktátorská či nediktátorská, ať fronta rudá, perná, zelená nebo fialová, že stojíme za frontou, která hájí a uhájí Československou republiku. Vyslovuji opravdový dík jak panu prezidentovi republiky Československé, tak naší vládě s panem předsedou dr Hodžou v čele, se zachovala v té velké nynější době klid, že pak jasným a pevným prohlášením odstranila všechny možné myšlenky, které by mohly povstati proti nám, a prohlašuji, že stojíme s čsl. stranou lidovou pevně za ním a budeme také samo sebou hlasovati pro státní uzávěrku za rok 1936. (Potlesk.)

Místopředseda dr Hruban (převzav předsednictví - zvoní): Dále má, slovo pan sen. Hubka.

Sen. Hubka: Slavný senáte!

Při projednávání účetní uzávěrky za r. 1936 v rozpočtovém výboru senátu i dříve byl jsem překvapen dvěma okolnostmi, které pokládám za tak důležité, že se musím o nich zmínit i zde, poněvadž jsou to věci, které velmi špatně souvisí s finančním hospodářstvím naší republiky. Mám ovšem na mysli řádné finanční hospodářství naší republiky.

Je to především hospodářství fondů. Překvapuje, kolik fondů dnes již v republice máme. Mám zde seznam těch fondů a n něho vyplývá, že je jich 84. 84 fondů máme v republice, a to ještě tam nejsou napsány fondy, o kterých právě tady chci pronésti několik poznámek. To jsou ony fondy, jež se vyskytují ve finančním zákoně republiky, fondy vodohospodářské a fond silniční. Řeknu-li slovo fond, rozumím tím základ a představuji si, že prostředky, pro které je fond určen, se berou z tohoto základu. Ale přesvědčíme se jenom povrchním pozorováním toho fondového hospodářství, zejména fondů vodohospodářských a silničního, že tomu tak není.

Tak na př. fondové hospodářství při ministerstvu zemědělství pracuje s pasivem na konci roku 1936 v částce 181,088.230 Kč. A schodek tohoto fondu v r. 1936 činil 38,260.921 Kč. Vodohospodářský fond uřízený při ministerstvu veřejných prací vykazuje r. 1936 schodek 88,831.068 Kč a ryzí pasivum koncem roku 1936 z tohoto fondu je 423,761.446 Kč.

A silniční fond, o němž bychom předpokládali, že má tolik prostředků, aby se n něho mohlo opravdu náležitým způsobem řešiti naše silniční hospodářství, vypadá takto: Pasivum tohoto fondu na konci roku 1936 činí 1.389,404.996 Kč. Dlouholeté výpůjčky tohoto fondu na konci r. 1936 činí 1.622,534.953 Kč. Příjmy vodohospodářského fondu, zřízeného při ministerstvu veřejných prací, vypadají takto: Ze státního přídělu místo 70 mil. Kč, jak bylo usneseno ve finančním zákoně v r. 1931, dostává tento fond pouhých 30 mil. Kč. Potom je tu daň z vodní síly 9,250.000 Kč, přípěvky zemí 29,500.000 Kč, příspěvky okresů, obcí, družstev a nájemníků 5,500.000 Kč, výnos přístavů 6,500.000 Kč, výnos hydroelektráren 8,500.000 Kč, výnos provozu staveb 1,500.000 Kč, úroky.z fondového jmění 300.000 Kč.

Skutečné příjmy tohoto fondu činí 91,050.000 Kč. K tomu přistupuje další výpůjčka 80 mil. Kč a výpůjčka z půjčky obrany státu 24 mil. Kč, dohromady výpůjčky 104 mil. Kč. Počáteční pokladní hotovost 19,950.000 Kč. Tedy úhrnem vykazuje vodohospodářský fond při ministerstvu veř. prací 215 mil. Kč.

Na vydání je určeno toto: Splavnění a úprava řek 93,144.000 Kč, vybudování přístavů 11,737.000 Kč, údolní přehrady 24,260.000 Kč, hydroelektrárny 36,179.000 Kč, přítoky Vltavy a Labe 1,150.000 Kč, meliorace v Polabí 2,140.000 Kč, přípravné práce pro kanály 200.000 Kč, podpory 20.000 Kč, všeobecné správní náklady 3,000.000 Kč. A teď, prosím, pozor: Úroky ze zápůjček 36,240.000 Kč, úmor unifikačních výpůjček a půjčky na obranu státu 818.000 Kč, úmor výpůjček u Všeobecného pensijního ústavu a u Ústřední-sociální pojišťovny 6,112.000 Kč.