Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1935.
IV. volební období.
2. zasedání.
Tisk 64.
Vládní návrh.
Zákon
ze dne......................................................................,
kterým se mění a doplňuje zákon ze dne 24. listopadu 1926, č. 218 Sb. z. a n., o původském právu k dílům literárním, uměleckým a fotografickým (o právu autorském).
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Čl. I.
Zákon č. 218./1926 Sb. z. a n..se mění a doplňuje takto:
1. § 4, odst. 2, č. 6 se doplňuje těmito slovy:
"a plány na celkovou nebo částečnou úpravu obcí a vůbec větších oblastí, pokud nejde o úkoly povahy výhradně technické;"
2. Za § 16 se vkládá § 16 a) tohoto znění:
"Rozšiřování díla rozhlasem (radiem).
(1) Podniky pro šíření děl literárních, uměleckých a fotografických rozhlasem (radiem), provozované státem nebo za dozoru a účasti státu tuzemskými společnostmi, mohou se domáhati, aby původce díla, které bylo již celé vydáno, za přiměřenou odměnu dal svolení k jeho šíření rozhlasem (radiem). Ustanovení § 11, odst. 3 platí i tu.
(2) Svolení může býti odepřeno, je li to odůvodněno povahou díla nebo nemajetkovými zájmy původskými.
(3) Předpisu § 30 je tu užíti obdobně též na díla literární, na díla výtvarných umění a na díla fotografická. Jinak spory o výši odměny náleží rozhodovati věcně příslušnému soudu obchodnímu v Praze."
3. § 18 se doplňuje třetím odstavcem tohoto znění:
"(3) Převede-li původce do vlastnictví jiné osoby plány nebo náčrtky k dílu umění stavitelského nebo plány upravovací (§ 4, odst. 2, č. 6), nabývá vlastník práva k provedení díla nebo jeho části nebo práva k jakémukoliv napodobení, rozmnožení nebo zpracování plánů nebo náčrtků jen za zvláštní přiměřenou odměnu. Právní jednání tomu odporující jsou neplatná, ačli se původské právo k takovým plánům nebo náčrtkům nepřevádí smlouvou darovací."
4. § 21 se mění a bude zníti:
"Původce má výhradně právo dílo uveřejniti, rozmnožovati, odbývati, užívati ho k přenesení na nástroje nebo na jejich zařízení, určené k mechanickému přednesu, jakož i k veřejnému přednesu takovými nástroji, nebo k znázornění obsahu díla kinematografií nebo podobným postupem, šířiti je rozhlasem nebo jinými technickými prostředky a veřejně je přednášeti, a dílo divadelní a kinematografické (§ 4, č. 2) také veřejně provozovati. Oprávnění tato vztahují se na dílo jak v původní podobě, tak i v překladu nebo v jiném zpracování (§ 7) bez újmy práva zpracovatelova (§ 9), jakož i s výhradou případu uvedeného v §.23, č. 1."
5. § 23, č. 7 se mění a bude zníti:
"7. užije vydaného díla při samostatné přednášce vědecké nebo při veřejném přednesu k účelům školským a výchovným."
6. § 24, odst. 1 a 2 a nadpis § 24 se mění a budou zníti:
"Články a zprávy v novinách a časopisech.
(1) Články a stati časového významu o otázkách hospodářských, politických a náboženských, uveřejněné v novinách nebo v časopisech, mohou býti k výměně názorů v jiných novinách nebo časopisech otištěny, není-li to výslovně zapověděno. K zápovědi stačí všeobecná výhrada na čelním místě novin nebo časopisu. Při otisku jest zřetelně udati pramen i původce, byl-li uveden.
(2) Jiné články a stati, romány, novely, povídky a básně, jakož i pojednání zábavného, vědeckého, technického nebo uměleckého obsahu, uveřejněné v novinách nebo v časopisech, nesmějí býti otištěny jinde bez původcova svolení, třebas nebyla učiněna výhrada podle odstavce prvního."
7. § 27, odst. 1 se mění a bude zníti:
" (1) Původce má výhradné právo dílo uveřejniti, rozmnožovati, odbývati, veřejně provozovati, šířiti rozhlasem nebo jinými technickými prostředky; užívati ho k přenesení na nástroje nebo na jejich zařízení, určené k mechanickému přednesu, jakož i k veřejnému přednesu takovými nástroji. Oprávnění tato vztahují se na dílo jak v původní podobě, tak i na jeho zpracování (§ 7) bez újmy práv zpracovatelových (§ 9), jakož i s-výhradou případu uvedeného v § 29, č. 1."
8. Za § 30 se vkládá § 30a) tohoto znění:
"Výkon práv odborným sdružením.
(1) Rozhodnutím ministerstva školství a národní osvěty, uveřejněným v Úředním listě republiky československé, může býti tuzemskému odbornému sdružení, které se zabývá vybíráním provozovacích honorářů a svou vážností a činností zaručuje náležitou ochranu příslušných zájmů, přiznáno výhradně právo na území republiky Československé udíleti svolení:
1. k veřejnému nedivadelnímu provozování chráněných hudebních děl s textem nebo bez textu a k veřejnému přednesu takových děl nástroji nebo jejich zařízeními určenými k mechanickému přednesu;
2. k užití takových děl k přenesení na nástroje nebo na jejich zařízení určené k mechanickému přednesu;
3. k šíření takových děl rozhlasem nebo jinými technickými prostředky
a výhradné právo vybírati za udělené svolení honorář.
(2) Práva uvedená v odstavci 1 pod č. 1 až 3 mohou býti přiznána tuzemskému odbornému sdružení také jednotlivě.
(3) Vládním nařízením mohou býti vydány bližší předpisy o přiznání a výkonu práv uvedených v odstavci 1, zvláště o součinnosti veřejných úřadů nebo obcí se sdružením, které mu byla práva přiznána., jakož i o povinnostech osob, které se ucházejí o svolení podle odstavce 1.
(4) Na případy, kdy svolení dává sám původce nebo jeho dědic, se výhradná práva sdružení nevztahují."
9. § 31, odst. 1 se mění a bude zníti:
"(1) Původce má výhradné právo dílo uveřejniti, rozmnožovati, napodobovati, veřejně vystavovati, rozmnoženiny nebo napodobeniny odbývati a veřejně předváděti mechanickými nebo optickými zařízeními a šířiti radiem nebo jinými technickými prostředky."
10. § 36, odst. 1 se mění a bude zníti:
" (1) Původce má výhradné právo dílo uveřejniti, rozmnožovati, veřejně vystavovati, veřejně mechanickými nebo optickými zařízení mi předváděti, šířiti, radiem nebo jinými technickými prostředky a rozmnoženiny (napodobeniny) odbývati."
Čl. II.
Zákon tento provedou ministři spravedlnosti, vnitra, školství a národní osvěty, pošt a telegrafů v dohodě se zúčastněnými ministry.
Důvodová zpráva.
Část všeobecná.
Na. mezinárodní konferenci konané v Římě v květnu a červnu r. 1928 byla přehlédnuta a v četných směrech pozměněna a doplněna Bernská úmluva o ochraně děl literárních a uměleckých ze dne 9. září.1886, revidovaná v Berlíně dne 13. listopadu 1908. Československá republika, která podle čl. 20 smlouvy Saint-Germainské mezi čelnými mocnostmi spojenými i sdruženými a Československem ze dne 10. září 1919 přistoupila k Bernské úmluvě s platností ode dne 22. února 1921, byla na římské konferenci zastoupena vyslancem Dr. Mastným a universitním profesorem Dr. Hermannem-Otavským a svými zástupci podepsala výsledky římských porad.
Římská konference doplnila Bernskou úmluvu některými novými předpisy a na četných předpisech dosavadních provedla změny leckde významné. Třebas mnohé otázky, o kterých se jednalo, nedošly v Římě řešení vůbec a musily býti odloženy na dobu vhodnější a třebas některé novoty neuspokojují zcela (často bylo nutné vyrovnávati kompromisem protivy zájmů a názorů, které se na konferenci střetly), nelze zapírati, že text sjednaný v Římě znamená významný pokrok proti dosavadnímu stavu. Není proto mezi zúčastněnými úřady a organisacemi sporu o tom, že se doporučuje, aby Československá republika římský text přijala, a také se už připravuje přístup k novému znění Bernské konvence.
Velká většina států Jednoty na ochranu autorských práv k literárním a uměleckým dílům, utvořené v čl. 1 Bernské úmluvy, římský text již ratifikovala nebo k němu přistoupila. Ratifikaci včas provedly státy: Bulharsko, Kanada, svobodné město Gdansko, Finsko, Velká Britanie a Severní Irsko, Maďarsko, Britská Indie, Italie, Japonsko, Norsko, Nizozemí, Švédsko a Švýcarsko. Do 1. ledna 1935 přistoupily (viz Le Droit d'auteur, ročník 48, č. 1): Německo, Australie, Belgie, Brazilie, Dánsko, Španělsko, Francie, Řecko, Lichtensteinsko, Lucembursko, Maroko, Monako, Syrie a republika Libanonská, Tunis a Jugoslavie. Během roku 1935 pak provedly přístup Unie Jihoafrická, svobodný stát Irský a stát Město Vatikán. Kromě toho platí římský text v mnohých koloniích a protektorátech výše jmenovaných smluvních států. Jen poměrně nečetné státy zůstávají tedy nadále vázány dřívějším zněním Bernské úmluvy.
Vedle toho mluví pro přístup Československé republiky k římskému textu okolnost, že na rok 1936 je do Bruselu svolána podle čl. 24 Bernské úmluvy konference států Jednoty, na níž se má jednati o některých dalších námětech na změnu nebo doplnění úmluvy. Není pochyby, že se Československá republika této konference zúčastní - (konají se u nás pro to již přípravy) - a ze zásadních důvodů je nutné, aby Československá republika na řečené konferenci mohla vystupovati jako stát, který přistoupil k poslednímu znění úmluvy.
Před konečným rozhodnutím o přístupu k římskému textu bylo však zapotřebí podrobně zkoumati, zda platný zákon o původském právu k dílům literárním, uměleckým a fotografickým ze dne 24. listopadu 1926, č. 218 Sb. z. a n., plně vyhovuje novému znění úmluvy či zda musí býti změnám v Římě usneseným přizpůsoben, a v kterých směrech. O této otázce bylo záhy po skončení římských porad pojednáno československým delegátem prof. Dr. Hermannem-Otavským v článku uveřejněném v časopise Soutěž a tvorba, ročník I (srv. zvláště str. 156, 157). Zvláštní pozornost věnována byla čl. 11 bis úmluvy na třetím sjezdu právníků československých v Bratislavě r. 1930 (odbor II, otázka druhá). V roce 1933 a 1934 pak konány byly o věci porady v ministerstvu spravedlnosti se zástupci zúčastněných ministerstev a organisací.
Některé změny zákona č. 218/1926 Sb. z. a n. je se zřetelem na výsledky římské konference považovati za nutné. Poměrně je však těchto změn dosti málo, což lze vysvětliti tím, že náš zákon v své době značně předstihl vývoj mezinárodní ochrany autorského práva a dal ustanovení, které i nad římský text ještě v mnohých směrech vynikají. Československý zákonodárce uskutečnil již v roce 1926 některé požadavky, které ani v Římě nebyly ještě plně rozřešeny a při kterých se římská konference musila spokojiti s pouhou resolucí. Zvláště poučné je po té stránce srovnání § 16 zákona č. 218/1926 Sb. z. a n. (o ochraně nemajetkových zájmů původských) s čl. 6 bis římského textu a s resolucí č. 1. Příkladů podobných by se dalo uvésti více.
Zásah do platného zákona o autorském právu je nutný jen se zřetelem na dvě ustanovení římského textu, totiž
a) na čl. 9 a
b) na čl. 11 bis.
Vzhledem k čl. 9 úmluvy bylo nově upraviti § 24 platného zákona o autorském právu. K článku 11 bis přihlíží osnova při novelisaci §§ 21, 31 a 36 zákona a podle něho zavádí také nové ustanovení § 16 a).
Bylo původně zamýšleno novelisovati zákon č. 218/1926 Sb. z. a n. jen v rozsahu vzhledem k výsledkům římských porad nezbytně nutném, ale za přípravných prací na osnově se ukázalo, že by nebylo vhodné nepoužíti této příležitosti i k provedení některých změn dalších. Potřeba obšírnější reformy původského práva.se u nás nepociťuje; dosavadní zkušenosti ukazují, že v zákoně č. 218/1926 8b. z. a n. bylo vytvořeno dílo celkem dobré. Přece však vynořily se otázky, které dosud nebyly v zákoně upraveny,vůbec nebo aspoň ne dostatečným způsobem a jichž úprava se do rámce novely dala vsunout zcela snadno. Sem náleží zvláště novoty, které se navrhují v čl. I, č. 1, 3 a 8 osnovy. Vedle toho byly v ustanoveních, která se mají přizpůsobiti římskému textu osnovy, provedeny některé změny, jež si římský text přímo nevynucuje. Ale tu šlo, jak v podrobných poznámkách bude naznačeno, vesměs jen o doplnění dosavadní ochrany, pokud není v náležité shodě se směry, které se v autorském právu stále více a více uplatňují, a pokud také se strany zúčastněných organisací byly stesky na nedostatečnost dosavadních předpisů. Toho rázu jsou některá ustanovení navržená v nových textech §§ 21, 27, 31 a 36 zákona o právu autorském (čl. I, č. 4, 7, 9 a 10 osnovy). Změny provedené na § 21 zákona vyžádaly si pak zase změnu § 23, č..7 (čl. I, č. 5 osnovy).
Osnova se přidržuje v čl. I pořadí paragrafů, jak je dáno platným zákonem. Texty čl. 9 a 11 bis římského znění úmluvy uvedené výše jako předpisy, jimž se náš zákon nutně přizpůsobiti musí, citovány jsou ve vysvětlivkách k čl. I, č. 6 a 2 osnovy.
Upozorniti sluší, že osnova nevyhovuje prozatím páté resoluci římské konference, kterou byly státy požádány, aby uvažovaly o opatřeních na ochranu práv výkonných umělců. Otázka tato nezdá se dosud zralou k řešení, jak potvrdil i třetí sjezd československých právníků v Bratislavě, přijav resoluci tohoto znění:
"Pokud jde o bližší úpravu ochrany práv výkonných umělců, uznává sjezd sice zásadně její potřebu, doporučuje však, aby byla řešena, až budou známy výsledky šetření již zahájených v tom směru na podkladě mezinárodním."
Věc je na programu bruselské konference a lze prozatím vyčkati výsledků jejich jednání.
Část zvláštní.
K čl. I.
K č. 1.: Zákon č. 218/1926 Sb. z. a n. vytýká v § 4, odst. 1 všeobecně, kterým dílům poskytuje autorskou ochranu, a k tomu připojuje v odstavci 2 podrobný, třebas jen příkladný výpočet chráněných děl. Podrobnosti o obsahu původského práva jsou upraveny v oddílu II zákona podle jednotlivých skupin chráněných děl.
Autorská ochrana nepřísluší dílům, která nejsou výsledkem tvůrčí činnosti uměleckého rázu (v nejširším slova smyslu), nepřísluší tedy jmenovitě výtvorům činnosti rázu technického, o jichž ochranu bývá postaráno v jiných úsecích právního řádu (jako na př. ochrana vynálezů, vzorků atd.). V některých odvětvích lidské činnosti je třeba v jednotlivém případě vždy pozorně zkoumati, zda jde o dílo, které je účastné ochrany původské či nikoli. Zákon na př. chrání podle § 4, odst. 2, č. 6 díla umění stavitelského a plány a náčrtky pro taková díla, tedy nikoli každou stavbu a každý stavitelský plán nebo náčrtek. Jsou pak hraniční případy, kdy odpověď na otázku, zda dílo je chráněno podle autorského zákona čili nic, je dosti nesnadná.
Podobné pochybnosti se mohou podle názoru všech zúčastněných kruhů vyskytnouti zásadně zvláště při t. zv. upravovacích (regulačních) plánech obcí nebo částí obcí nebo celých oblastí, jejichž úkolem jest určiti se zřetelem na poměry hospodářské, populační, zdravotní, komunikační a pod. i s přihlížením k požadavkům estetickým program další výstavby nebo úpravy města a jeho okolí nebo jiných větších oblastí. O důležitosti podobných plánů, které nemají vždy povahu upravovacích plánů ve smyslu stavebních řádů, není sporu a potvrzují tuto důležitost výsledky, jichž dosáhla města, která podle takových plánů zařídila svou činnost. Autorsko-právní ochrana takových plánů není však nepochybná a zúčastněné kruhy přednesly stesky, že se myšlenek a návrhů v oněch plánech uložených někdy prakticky využívá bez dohody s jejich autory a ovšem také bez přiměřené odměny za to, ač už jen hotové výdaje spojené s vytvořením takového plánu bývají nemalé a nejsou třebas ani kryty cenou určenou ve vypsané soutěži. Vedle příslušné odborové organisace (Syndikátu výtvarných umělců) byl to hlavně ústav pro stavbu měst při Masarykově akademii práce, který na nedostatky výše naznačené upozornil a doporučoval nápravu.
Osnova vyhovuje všem předneseným přáním tím způsobem, že navrhuje vsunouti zmínku o upravovacích plánech do § 4, odst. 2, č. 6 zákona, kde se pojednává o věcech vnitřně nejpříbuznějších, t. j. zvláště o ochraně plánů a náčrtků pro díla umění stavitelského a vůbec pro všeliká umělecká díla výtvarná. Dodatkem "pokud nejde o úkoly povahy výhradně technické" je podtrženo, že se ochrany nemá dostati pracím, které řeší jen problémy čistě technické a nejdou nad rámec technické abecedy.
K č. 2.: Bylo již naznačeno ve všeobecné části důvodové zprávy, že toto ustanovení bylo pojato do osnovy se zřetelem na čl. 11 bis Bernské úmluvy. Řečený článek nyní zní:
"(1) Autoři literárních a uměleckých děl mají výhradné právo svoliti, aby jejich díla byla obecenstvu sdělována radiem.
Přísluší domácímu zákonodárství států Jednoty upraviti podmínky, za kterých se upravuje právo dotčené v předešlém odstavci, ale účinnost těchto podmínek bude přesně omezena toliko na státy, které je ustanovily. V žádném případě nebudou moci tyto podmínky se dotknouti morálního práva autorova ani práva, které má autor na to, aby dostal přiměřenou odměnu, jež bude určena příslušným úřadem, není li možno dosíci dohody po dobrém."
První odstavec upravuje ochranu děl literárních a uměleckých v oboru šíření radiem, tedy věc, o které pojednává zákon č. 218/ 1926 Sb. z. a n. v § 21, odst. 1 a § 27, odst. 1; kde je podrobně vymezen rozsah ochrany děl literárních a hudebních proti šíření rozhlasem.
Úmluva přiznává v čl. 11 bis, odst. 1 původci díla literárního a uměleckého (tedy díla hudebního i výtvarného) zásadně výhradné právo svoliti k šíření díla radiem. Druhý odstavec však prolamuje zásadu odstavce prvního a dopouští, aby zákonodárství jednotlivého státu určilo podmínky pro výkon autorova práva povolovati rozšiřování díla radiem. V podstatě dává se tímto předpisem státu možnost ustanoviti, že někdy není k vysílání díla radiem autorova souhlasu zapotřebí. Autorovi musí býti zaručena jen ochrana jeho nehmotných zájmů a přiměřená odměna.
O tomto ustanovení bylo na římské konferenci jednáno velmi dlouho, neboť bylo zapotřebí překonávati rozpory značně hluboké. Proti stanovisku, že ani pro potřeby vysílání radiem nemá býti nijak zasahováno do práva autorského, stály požadavky, aby vzhledem k veřejným zájmům dopuštěna byla ve prospěch radiodiffuse co možná široká zákonná licence. Konečný kompromis nelze uznati za plně uspokojivý a na konferenci samé byl tomu dán výraz v prohlášení četných delegací, mezi nimi i československé. Zpráva subkomitétu o čl. 11 bis sama vlastně nabádá, k opatrnému užívání druhého odstavce zdůrazňujíc, že státy mají užívati volnosti, které jim dává toto ustanovení, jen tam, kde zkušenosti ukazují, že nějaké obmezení autorských práv ve prospěch radiodiffuse je nezbytné.
Zkoumá-li se otázka, zda Československá republika má vtěliti do svého zákona ustanovení opřené o čl. 11 bis, odst. 2 úmluvy, třeba především uvážiti, že až dosud se při rozhlasu děl hudebních nevyskytly žádné zvláštní obtíže, ač § 27, odst. 1 zákona dává autorovi výhradně právo šířiti dílo rozhlasem a neposkytuje rozhlasovým podnikům žádnou možnost rozšiřovati dílo bez souhlasu autorova. Podle těchto zkušeností dalo by se očekávati, že se vážné obtíže nevyskytnou ani při rozhlasu děl literárních podle nového znění § 21 (rozšiřování jiných děl radiem je toho času vůbec nepraktické).
Mluví-li tyto úvahy proti tomu, aby se užilo výhrady obsažené v čl. 11 bis, odst. 2 úmluvy, třeba zase s druhé strany míti na mysli, že vhodnou úpravou zákonné licence by se mohly do značné míry rozšířiti vývojové možnosti československého rozhlasu bez jakékoliv újmy oprávněných zájmů autorských. Proto také na poradách konaných před římskou konferencí za účastí zástupců organisací literárních a hudebních i Radiojournalu bylo vlastně dohodnuto, aby se Československá republika vyslovila pro zákonnou licenci ve prospěch rozhlasových podniků, ovšem za určitých výhrad.
Těmito poradami byl také určen postup československé delegace na římské konferenci a o jejich výsledky se opíraly návrhy, které československá delegace v Římě při jednání o čl. 11 bis podala (návrhy ty jsou otištěny v článku profesora Dr. Hermanna-Otavského, Soutěž a tvorba, I, str. 151 a v práci Dr. Löwenbacha pro třetí sjezd právníků československých v Bratislavě, str. 19).
Československý odbor Mezinárodního sdružení literárního a uměleckého v komisi, v které zasedali profesor Dr. Hermann-Otavský, redaktor Scheinpflug, ředitel Balling, ředitel Dr. Šourek a advokát Dr. Löwenbach, připravil návrh ustanovení, kterým by se obsah druhého odstavce čl. 11-bis úmluvy ve vhodné úpravě vřadil do platného zákona o právu autorském. Návrh byl otištěn v práci Dr. Löwenbacha pro třetí sjezd československých právníků v Bratislavě, výše vzpomenuté (srv. str. 8 a násl.), a sjezd jej v zásadě schválil, přijav resoluci, jíž doporučuje, aby vysílacím společnostem, které jsou pod zvláštním dohledem státu, byla v zájmu obecném zabezpečena činnost rozhlasu za náležitého šetření hmotných i nehmotných zájmů autorských. Návrh byl později na přání z kruhů literárních doplněn ustanovením, že lze odepříti svolení při díle vycházejícím na pokračování, pokud není celé vydáno.
V poradách, které předcházely konečnou redakci této osnovy, ukázal se jakýsi posun názorů a se strany některých zúčastněných korporací a organisací, hlavně spisovatelů, vznesen byl proti jakémukoliv zavádění nucené licence pro rozhlas zásadní odpor a vyslovovány byly obavy, že by taková licence mohla autory vážně poškoditi. Obavy tyto nelze však dobře sdíleti. Opatrná formulace licence - a o takovou se osnova snaží - může vyrovnati celkem uspokojivě střet mezi zájmy autorovými a zájmy veřejnosti na rozhlasu zúčastněné. Poukaz na licenci bude ostatně vždy až posledním útočištěm rozhlasového podniku, když by nemohl od autora dohodou získati svolení k rozšiřování jeho díla. Lze jistě doufati, že v praksi bude zákonné licence využíváno měrou velmi nepatrnou a jen v případech nejdůležitějších a nejnaléhavějších.
Vycházejíc z těchto úvah, rozhodla, se osnova využíti volnosti zaručené státům v čl. 11 bis, odst. 2 římského textu a přijala shora řečený návrh Československého odboru Mezinárodního sdružení literárního a uměleckého, provedši na něm jen některé menší změny. Text osnovy přihlíží nejen k dnešní organisaci československého rozhlasu, nýbrž zaručuje licenci i podnikům státním, pokud by snad někdy v budoucnosti chtěl stát rozhlas (šíření radiem) provozovati sám. Odkaz na § 11, odst. 3. zákona, který byl v návrhu samostatným odstavcem třetím, byl v osnově připojen k odstavci 1. Dodatek o ochraně děl literárních vycházejících na pokračování, o němž se shora stala zmínka, byl vyjádřen změnou textu odstavce 1. (srv. slova: "které bylo již celé vydáno").
Že se v textu pamatuje i na šíření děl fotografických radiem, souvisí se změnou navrženou v čl. I, č. 10 osnovy.
Proti systematickému zařadění nového předpisu jako § 16 a) lze míti jisté námitky, ale vhodnější místo se pro něj v zákoně nenajde. Pod nadpis před §§ 15 a 16 ("Přechod původského práva") se ovšem nové ustanovení nehodí a bylo proto opatřeno nadpisem samostatným.
Podle navrženého znění je zákonná licence obmezena:
a) co se týká podniku, který se jí může dovolávati, ustanovením, že musí jíti o podnik státní nebo o podnik tuzemské společnosti, stojící pod dozorem státu a na které je stát finančně zúčastněn. I takový podnik se musí o souhlas autorův ucházeti; jen kdyby souhlas byl odepřen bez zákonných důvodů (odstavec 2), může se domáhati žalobou) jeho udělení;