Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1936.

IV. volební období.

3. zasedání.

Tisk 146.

Navrhujeme, aby senát Národního shromáždění republiky Československé usnesl se na tomto zákoně:

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

(¹ ) Předsedu vlády zastupuje podle ustanovení § 71 ústavní listiny náměstek zvolený vládou, po případě člen vlády věkem nejstarší.

(² ) Náměstkovi předsedy vlády náleží trvalý přídavek ročních 12.000 Kč. Zastupuje-li předsedu vlády déle dvou měsíců v souvislosti, náleží mu vedle toho dočasný přídavek 2000 Kč za každý započatý další měsíc zastupování.

(¹ ) Vláda učiní v nejbližší schůzi po svém jmenování nebo po jmenování nového člena usnesení, jak se členové vlády vzájemně zastupují ve svých funkcích po dobu, po kterou by člen vlády nemohl svou funkci vykonávati. Člena vlády může zastupovati také předseda vlády.

(² ) Předseda vlády předloží usnesení vlády učiněné podle odst. 1. presidentu republiky, aby je schválil, stejně tak každou změnu nebo doplnění tohoto usnesení. Schválí-li je president republiky, vyhlásí se týmž způsobem jako jmenování členů vlády.

(³ ) Způsob zastupování stanovený podle předchozích odstavců platí i pro zastupování členů vlády podle ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 294 Sb. z. a n., o podpisování zákonů a nařízení.

(¹ ) Člen vlády, zastupující jiného člena vlády (předsedu vlády), má v řízení ministerstva (v předsednictvu vlády) táž práva a povinnosti jako zastupovaný člen vlády (předseda vlády), s výjimkou věcí, které si zastupovaný člen vlády (předseda vlády) výslovně a písemně vyhradil, pokud jejich vyřízení snese odklad.

(² ) Vzejde-li pochybnost o tom, snese-li určitá věc odklad, jest zastupující člen vlády povinen vyžádati si rozhodnutí předsedy vlády (jeho náměstka). Týká-li se věc úřadu předsedy vlády, jest jeho náměstek v takovém případě povinen vyžádati si rozhodnutí vlády. Totéž je povinen učiniti předseda vlády, zastupuje-li člena vlády.

(¹ ) Ministra zastupuje a podporuje ve vnitřním odborném řízení ministerstva odborný zástupce, jemuž přísluší titul "státní tajemník", v ministerstvu železnic titul "generální ředitel železnic" a v ministerstvu pošt a telegrafů "generální ředitel pošt a telegrafů".

(² ) Zástupce ministra podle odst. 1, jest jeho zákonným zástupcem v celém oboru působnosti ministerstva. Ke každému resortnímu rozhodnutí ministra budiž vyžádáno odborné dobré zdání jeho zástupce, jenž mu jest přímo odpovědný.

(³ ) O trestním stíhání zástupce ministra platí všeobecné předpisy.

(¹ ) Zástupcem ministra může býti jmenován úředník, důstojník, soudce nebo profesor v činné službě, jmenovaný presidentem republiky podle ustanovení § 64, odst. 1, č. 8 ústavní listiny. V ministerstvu národní obrany budiž zástupcem ministra vždy důstojník ve smyslu předcházející věty.

(² ) Výjimkou může býti pro své vynikající odborné znalosti jmenován zástupcem ministra i jiný státní občan československý, je-li volitelný do poslanecké sněmovny.

(³ ) Před nastoupením úřadu skládá zástupce ministra do rukou presidenta republiky, po případě jím pověřeného předsedy vlády slib, který skládají členové vlády podle § 73 ústavní listiny, a platí pro něj též ustanovení § 74 ústavní listiny.

(⁴ ) Zástupce ministra nesmí po dobu své funkce vykonávati mandátu v Národním shromáždění, je-li jeho členem.

(¹ ) Zástupce ministrů jmenuje a odvolává president republiky obdobně jako členy vlády.

(² ) Ustanovením neztrácí zástupce ministra dosavadního služebního místa a jest po dobu své funkce ze zákona na dovolené. Je-Li ve veřejné službě, hradí veškeré jeho požitky ministerstvo, ve kterém vykonává funkci zástupce ministra.

(¹ ) Zástupci ministra náleží po dobu jeho funkce, je-li ustanoven ve veřejné službě, přídavek ročních 36.000 Kč, vyplácený měsíčně předem, zároveň jeho platem.

(² ) Jinak náleží zástupci ministra roční plat ve dvojnásobku částky uvedené v odst. 1., vyplácený rovněž měsíčně předem.

(¹ ) Státní tajemníci ministerstev financí, průmyslu, obchodu a živností, zemědělství, veřejných prací, sociální péče a zahraničních věcí, jakož i generální ředitelé železnic a pošt a telegrafů jsou povinni udržovati co možná, nejčastější styk k dosažení jednotného postupu hospodářské správy státu v rámci směrnic, které určuje vláda. K jejich poradám buďtež zváni i zástupcové jiných ústředních úřadů, pokud jest toho třeba.

(² ) Vláda může řízení těchto porad vyhraditi výlučně některému svému členu.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provedou jej všichni členové vlády.

Se skutečností, že nejvyšší odpovědnou správu ve státě vykonává předseda a členové vlády, jest v Československé republice v rozporu ta skutečnost, že není dosud postaráno o náležité podporování i zastupování těchto ústavních funkcionářů. Nedostatek tento nepostihuje ani tak předsedu vlády, poněvadž má svého řádného náměstka, voleného podle § 71 ústavní listiny, jako ostatní členy, spravující ministerstva.

Po zřízení československého státu ukázala se nutnost, ministrům, přetíženým politickými záležitostmi nejrůznějšího druhu, dáti k ruce funkcionáře, kteří měli za úkol ministerstvo a celý resort (tedy i nižší instance) náležitě organisovati a kteří ručili ministrům za odborné vedení resortu. Funkcionáři těmi byli státní tajemníci (v ministerstvech: národní obrany, školství a národní osvěty, veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, železnic, obchodu, zemědělství, veřejných prací a zásobování lidu) a tak zv. vedoucí odboroví přednostové ve III. hodnostní třídě bývalého rakouského úřednického schematu (v ministerstvech financí a spravedlnosti). Mimo to byl v ministerstvu pošt a telegrafů zřízen generální ředitel a v ministerstvu zahraničních věcí později stálý zástupce ministrův.

Všichni uvedení zástupci ministrů byli tedy svou právní povahou státními úředníky a ustanoveni byli - až na ministerstva vnitra a sociální péče - tedy ve všech ministerstvech. Jejich právní postavení nebylo však dostatečně legislativně založeno.

První vláda republiky předložila sice Národnímu shromáždění ještě roku 1918 osnovu zákona o státních tajemnících (č. tisku 21), jež projednána a pozměněna byla ve schůzi ústavního výboru dne 18. prosince 1918, avšak do plena Národního shromáždění dostala se tato zpráva (tisk č. 301 z r. 1919) k projednání až teprve ve 141. schůzi Národního shromáždění dne 9. dubna 1920. Po zprávě zpravodaje prof. dr Weyra byla osnova v obou čteních schválena. Tomuto usnesení nedostalo se však schválení presidenta republiky a proto státní tajemníci byli zrušeni.

Podstatnou vadou osnovy bylo ustanovení, že z usnesení ministerské rady může býti v některém ministerstvu zřízeno státních tajemníků několik (§ 1, věta druhá osnovy). Možnost tato nesla sebou nebezpečí vzájemných kompetenčních sporů a odporovala právě požadavku jednotnosti vedení ministerstva. Mělo-li by býti vedoucích funkcionářů v tam kterém ministerstvu více, pak k tomu úkolu stačí odboroví přednostové a není třeba další osobní garnitury s vyššími platy. Ustanovení to bylo vloženo do osnovy - jak zpráva ústavního výboru konstatuje - po přání vlády a výbor poukázal na to, že by se tím rozpadl zevně jednotný ministerský resort na dva nebo více uvnitř samostatných odborů.

Dále nebylo lze bezpodmínečně souhlasiti s ustanovením, že státní tajemník zřizuje se v každém ministerstvu, když na příklad již v době usnesení osnovy bylo zřízeno ministerstvo nepatrného rozsahu, pro sjednocení zákonů a organisace správy, v němž jest i podle nynější systemisace systemisováno jediné místo odborového přednosty a není třeba zřizovati mezi ním a ministrem dalšího funkcionáře.

Posléze osnova prohlásila státní tajemníky za stálé (státní úředníky ve III. hodnostní třídě). Ustanovení to byla zcela správné s hlediska postulátu kontinuity ve vedení ministerstva, zejména odborném, jež by trpěla při četném střídání ministrů. Prakse československého ústavního života ukázala však, že nesplnil se v našem státu předpoklad, vyslovený ústavním výborem revolučního Národního shromáždění v jeho výše uvedené zprávě, že "dalším následkem parlamentního režimu jest vratkost vlád, zcela závislých na okamžitých konstelacích politických ve sněmovně a případných krisí parlamentárních". Stabilita československých vlád jest příkladná u srovnání s jinými většími státy evropskými. Mimo to se v pozdějším vývoji mohlo seznati, že, je-li vedoucí ministerský úředník orientován byť i ne exponován - jistým politickým směrem, jeho dlouholeté setrvání ve funkci přináší v poměru k ministrovi zcela jiné politické orientace určité potíže, které ani věcně resortu nemohou prospívati.

Výše uvedená přetíženost nejrůznějšími povinnostmi u politických ministrů a jmenovitě u těch, kteří jsou vedoucími důvěrníky svých politických stran, nikterak se nezmenšila, naopak přítomná, zahraničněpoliticky vážná doba si přímo vynucuje co nejintensivnější účasti vedoucích politických ministrů na řešení vysoce důležitých otázek státní politiky, od něhož jsou odváděni starostmi o správu svěřených jim resortů, jimž však nemohou se věnovati tak, jak sami by si přáli a jak resorty by toho potřebovaly. Více méně jenom předseda vlády má k ruce úřad, který slouží především k administrativnímu obstarávání úkolů vrcholného vedení státu.

Z tohoto neuspokojivého stavu vzniká tudíž idea tak zv. státní rady, t. j. zproštění ostatních vedoucích důvěrníků politických stran - vedle předsedy vlády - jich resortního úvazku, tak aby se mohli spolu se šéfem vlády věnovati jménem parlamentní většiny politickému vedení státu. Idea tato naráží při svém uskutečnění však na velikou překážku, která představuje přítomný počet ministerstev. Kdyby ministerská rada měla se skládati mimo předsedu vlády a - v přítomné době - dalších šesti důvěrníků koaličních stran politických ještě ze 14 resortních ministrů, vznikl by vládní kabinet 21členný, což jednak není úměrno velikosti státu u srovnání s ministerskými radami jiných států, jednak by bylo nejširšími vrstvami občanstva nesprávně chápáno jako osobní snaha po největším počtu ministerských funkcí, spojená s neodůvodněným finančním zatížením, zvýšenými výdaji osobními i věcnými.

Ideu státní rady jako užšího výboru ministerské rady zabývajícího se vedením státní politiky nelze však odmítnouti a nutno ji uskutečňovati postupně. Prvním krokem bylo by zproštění náměstka předsedy vlády resortního úvazku, aby tak bylo docíleno jeho častější a vydatnější spolupráce s předsedou vlády. Opatření toto lze občanstvu státu obhájiti poměrně snadno poukazem na instituci vicekancléře v sousední republice německé a ve spolkovém státu rakouském, kde trvá od počátku a nebyla snad teprve zavedena tamějšími autoritativními režimy. Zbývajícím ministrům z politické strany náměstka předsedy vlády byly by za to přiděleny vesměs významné resorty, aby její praktický vliv na státní správu nebyl zkrácen. Dalšímu vedoucímu důvěrníkovi politických stran možno vyhraditi ministerstvo pro sjednocení zákonů a organisace správy, jež - nejsouc kvalitně nikterak podceňováno - kvantitně jest nesporně snazším ku správě, než na př. ministerstvo železnic, jež v přítomné vládě musí náměstek předsedy vlády spravovati. Uvedené obsazení ministerstva unifikace v dosavadní vládě ostatně již přichází k platnosti.

Nicméně mimo takto uvolněné tři vedoucí politické ministry zůstávají přetíženi zbývající vedoucí političtí důvěrníci, i ostatní političtí ministři, vázaní rovněž velikou mírou povinností v zákonodárných sborech, v politických stranách, ve veřejném vystupování atd. Při postupném uskutečňování státní rady, jež i při pozdějším sloučení některých ministerstev by při plném provedení vyžádala si přece jen - byť i nepatrné - zvýšení počtu členů ministerské rady, jeví se ovšem nepřijatelnou myšlenka, aby zástupci politických ministrů ve správě jich resortů byli opět politikové, ať již členové zákonodárných sborů nebo i nečlenové. Veřejnost státu spatřovala by v tom prostě zdvojení ministerských funkcí pro politiky, pro jedny s titulem ministra, pro druhé s názvem státních tajemníků.

Jest třeba přiznati, že platným pomocníkem a zástupcem ministra může býti ve správě ministerstva jen opravdu již hotový odborník, ovládající techniku administrativy a mající nejrozsáhlejší znalosti agendy svého resortu i agend jemu příbuzných v resortech dalších. Politikové, kteří by teprve odborníky se měli stávati, zřejmě po odborné stránce nemohou ministrovi dávati vlastní osobní záruku bezvadného administrativního řízení resortů. Pro politiky, kteří chtějí se současně státi alespoň do jisté míry odborníky pro určitá odvětví státní správy, poskytuje k tomu možnost svědomitá práce v odborných zákonodárných výborech, do kterých jsou nebo průběhem doby budou svými stranami delegováni, a vedle toho ovšem, ne-li na prvém místě, pilné studium soukromé. - V tomto směru nutno poukázati na příklad jen na to, že jako zástupce ministra zahraničních věcí není myslitelný ten, kdo by dokonale neovládal světových řečí. Zavedení politických viceministrů by znamenalo dále např. výslovné zpolitisování funkce generálního ředitele pošt a telegrafů, jenž podle mezinárodních zvyklostí jest odborným úředníkem, podporujícím ministra tohoto resortu v odborném řízení úřadu. Změnu takovou by nejširší veřejnost přijala nesporně s největší nesympatií, ano i s odporem. Stejné pocity vyvolány by byly i v úřednictvu a zaměstnanectvu republiky, jemuž nelze upírati, že ve své zdrcující většině jest buď orientováno anebo i organisováno ve státotvorných politických stranách, demokracii oddaných a nezaslouží nedůvěry, jež by v politickém obsazování nejvyšších funkcionářů po ministrovi byla takto pociťována, byť i nezamýšlena.

Závěrem jest zdůrazniti, ze požadavek zřízení náměstků resortních ministrů vyplývá ze skutečnosti, že přednosta každého úřadu, byť sebe menšího, má ustanoveného svého řádného náměstka, poněvadž toho zájem služby nesporně žádá. Nelze spravedlivě z této potřeby vylučovati ani ministry, ani ministerstva co do jejich vrchního řízení.

K § 1: Ustanovení druhého odstavce odstraňuje jistou nespravedlivost, spočívající v tom, že náměstek předsedy vlády, zejména když jest doposud okvykle zároveň resortním ministrem, má zvýšenou míru úředních i politických povinností oproti ostatním členům vlády, aniž by tato vyšší míra byla uznána a odškodněna alespoň obnosem uznávacím. Trvalý přídavek, osnovou navržený, jest jistě neveliký a rovná se přídavku místopředsedů Národního shromáždění.

Zavedení dočasného přídavku vychází ze získané zkušenosti, kdy předseda vlády pro delší ochuravění byl po řadu měsíců v plném rozsahu povinností zastupován svým náměstkem, spravujícím nadto své resortní ministerstva. Také tento přídavek není vyměřen nepřiměřeně vysoko.

K § 2: Osnova zde zachycuje právním předpisem praxi, podle níž jest obvyklé usnesení vlády o vzájemném zastupování jednotlivých členů vlády předkládáno presidentu republiky ke schválení. Důvodem toho jest ustanovení § 72 ústavní listiny, podle něhož president republiky stanoví, který ze členů vlády řídí jednotlivá ministerstva. Ustanovení ústavní listiny má na mysli sice jen trvalé přidělení ministerstev při jmenování, ale osnova pokračuje v tom směru dále a umožňuje, aby hlava státu mohla i po právu zaujmouti stanovisko i k dočasnému spravování ministerstev při vzájemném zastupování členů vlády. Znamená tedy osnova domyšlení ústavního principu vládnutí.

K § 3: Osnova nevyžaduje zde žádných vysvětlivek, ani bližšího odůvodňování.

K § 4: Po stránce formální se především připomíná, že osnova v dalším textu užívá souhrnného označení "zástupce ministra", vzhledem k tomu, že funkce tato jest titulárně rozdělena rovnocenně na státní tajemníky a generální ředitele, tyto poslední v obou dopravních resortech. Pro podnikové resorty železnic a pošt a telegrafů jest nesporně vhodnějším, obchodnímu duchu přiléhavějším názvem pro ministrova zástupce "generální ředitel", zavedený ostatně ve smyslu mezinárodních zvyklostí v resortu pošt a telegrafů.

Úkol zástupců ministrů jest dvojí: 1. zastupování, 2. podporování ministrů v odborném řízení ministerstev. Požadavek odbornosti, odůvodněný ve všeobecné části důvodové zprávy jest v prvém odstavci zdůrazněn dále výrazem "odborný zástupce". Tím jest řečeno, že zástupce ministra nesmí se vměšovati do politických záležitostí svého ministra, jako na druhé straně plyne z toho pro ministry výzva, aby ani sami svého zástupce do své politické činnosti neexponovali, požadujíce a sami chráníce jeho politickou neutralitu a nestrannost. Přirozeno jest ovšem, že zástupce ministra musí míti k současné vládě loyální, korektní vztah.

Výraz "vnitřní" řízení v odstavci prvém užitý připomíná, že zástupce ministra nesmí předsevzíti úkony vyhrazené jak zněním, tak i zvyklostmi platné ústavy členům vlády, zejména ve vnějším zastupování resortu v ministerské radě.

Ve smyslu druhého odstavce má zástupce ministra míti zejména příležitost nahlédati do všech aktů ministerstva, předkládaných ministrovi k rozhodnutí neb ke schválení, a míti právo i povinnost upozorniti ministra na vše, co z věcných důvodů shledá nutným nebo i jen užitečným k dosažení nejsprávnějšího vyřízení věci, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Nejvyšším držitelem moci v ministerstvu jest a musí zůstati však ministr, poněvadž on jest zodpovědný jako člen vlády podle § 75 ústavní listiny poslanecké sněmovně Národního shromáždění. Zástupce ministra jest odpovědným přímo svému ministrovi, a jest tedy zásadně vyloučeno, aby mu zákonem byl vyhrazen okruh pravomoci, ve kterém by ministrovi nepodléhal a rozhodoval právně zcela neodvisle od něho.

K § 5: Osnova, stavíc na principu odborných zástupců ministrů, stanoveném v předchozím paragrafu, požaduje k jeho zabezpečení v prvém odstavci vyšší stupeň úřednického zařazení. Není nezbytně nutno, aby za zástupce ministra byl povolán úředník téhož resortu, může jím býti i vynikající úředník příbuzného resortu.

Předpis, vyslovený ve druhé větě odstavce prvého nevyžaduje jistě pro svoji samozřejmost (ministr-civilista) bližšího odůvodňování. Důstojníkem jest zřejmě míněn důstojník služby vojenské, nikoliv četnické. Na druhé straně není ovšem vyloučeno, aby z důležitých důvodů ustanovil president republiky důstojníka zástupcem ministra v některém jiném resortu. (týkalo by se patrně jen resortů dopravních při jejich militarisaci).

Odstavec druhý umožňuje, aby i jiný vynikající odborník než v odstavcích předchozích uvedený mohl býti povolán z praktického života za zástupce ministrova. Slovo "výjimkou" vtiskuje takovému povolání ráz vyznamenání povolaného a nevylučuje po případě jmenování vynikajícího odborníka z řad členů zákonodárných sborů, jenž by z politických důvodů prozatím do vlády samé nemohl býti povolán.

Z odstavce třetího je zřejmo, že k založení pevnějšího postavení zástupců ministrů osnova je nadřazuje nad úřednický sbor ministerstva a připodobňuje je ministrům. Zástupci ministrů nejsou tudíž úředníky, nýbrž funkcionáři ústavními, proto také bez pensijních nároků za činnost v této vlastnosti vykonanou.

K § 6: Jmenování a odvolávání zástupců ministrů jednotlivými ministry samotnými neodpovídalo by vzhledem k jich vysokému postavení duchu ústavy a tudíž ani formální ustanovování (odvolávání) jich (k návrhu dočasných ministrů) vládou. Nejlépe odpovídá duchu ústavy, aby jmenování a odvolávání těchto funkcionářů bylo dáno do pravomoci hlavy státu.

Ustanovení druhé věty druhého odstavce jest nutné pro takový případ, že by zástupcem ministra byl jmenován vynikající úředník jiného resortu nebo z veřejné služby jiné než státní (samosprávy územní neb zájmové). Služební požitky v soukromé službě snad ušlé nelze tudíž nahrazovati.

K § 7: Přídavek navrhovaný v odstavci prvním nelze pokládati za nepřiměřeně vysoký vzhledem k tomu, že zástupce ministra musil by samozřejmě věnovati po dobu své funkce všechny síly a veškeren svůj čas svému resortu. Dále nesmí býti zapomenuto toho, že přídavek způsobí vyšší progressi zdanění daní důchodovou a v případech, kdy způsobil by zvýšení čistých služebních požitků nad 100.000 Kč nad to ještě zdanění daní z vyššího služného. Efektivní čistá odměna bude tudíž značně nízko pod nominelní hodnotou v osnově na navrženou. - Honorování ve formě přídavku vyplývá z odvolatelnosti zástupců ministrů na rozdíl od odlišné konstrukce popřevratových státních tajemníků a vedoucích odborových přednostů jako trvalých úředníků zařazených do bývalé třetí hodnostní třídy rakouského platového schematu.

Co řečeno o výměře a daňovém důsledku neosvobozeného funkčního přídavku, platí stejně o funkčním platu podle odstavce druhého, který ze zásadních důvodů jest vyměřen podstatně nižší částkou než plat ministra. Velmi mírná výměra vynikne tím více, uváží-li se dále vysvětlivka k druhé větě druhého odstavce § 6: nebude-li soukromý zaměstnavatel (podnik a pod.) zástupce ministrova ochoten ponechati mu jeho dosavadní služební plat, ani částečně zmenšený, bude po dobu své funkce odkázán jen na svůj funkční plat. Pro takové případy vykazuje funkce zástupce ministra při navržené výměře opravdu značné prvky funkce čestné než dobře honorované.

K § 8: Tímto ustanovením vyhovuje se neustálým, vážným a velmi často plně odůvodněným stížnostem, že postup jednotlivých odvětví hospodářské správy státu jest nejednotný, ano i mnohdy protichůdný. Orgán takto vznikající jest pokládati za začátek nápravy a může přinésti domácímu hospodářství i veřejné správě samé velmi cenný užitek.

K odstavci prvému se připomíná, že k vysloveně hospodářským resortům přiřaděno jest též ministerstvo zahraničních věcí, které jako celek není sice ministerstvem hospodářským, ale svou národohospodářskou sekcí s hospodářským životem úzce souvisí. Proto patrně státní tajemník ministerstva zahraničních věcí by se dával často zastupovati přednostou podobného odboru, maje ovšem vyhrazenu vždy přímou účast, pokud by ji služba dovolovala.

Ustanovení odstavce druhého směřuje k udržení kontinuity kolegia zástupců hospodářských ministrů s ministerským sporem a k zamezení poruch v této kontinuitě.

Celkový náklad spojený s uskutečněním tohoto návrhu vyžádal by si ročně při normálním provádění (§ 1, odst. 2. a § 7, odst. 1.) hrubých 516.000 Kč, čistý výdaj byl by ve skutečnosti však mnohem nižší, poněvadž jde vesměs jen o osobní výdaje, podléhající u percipientů zdanění (srov. též, vysvětlivku k § 7, odst. 1.).

Úhradu bylo by provésti z výdajových položek osobních nákladů jednotlivých ministerstev, v jichž rozpočtu tvořil by tento výdaj mizivou částku. Přídavky podle § 1 uhraditi by bylo v rozpočtu předsednictva ministerské rady.

Podepsaní navrhují, aby tento návrh přikázán byl ústavně - právnímu výboru senátu.

V Praze dne 5. března 1936.

Rušavý, Sladký, inž. Marušák, Šolc, Javornický, dr Milota, Rohlena, Plamínková, Pichl Hubka, Špatný.