Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1936.

IV. volební období.

3. zasedání.

Tisk 149.

Vláda předložila osnovu zákona, jímž Československý stát nabývá sbírek Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách. V důvodové zprávě návrhu připojené jsou podrobně vylíčeny závažné okolnosti, které k podání návrhu vedly a v níž je účinek zákona zhodnocen.

Rozhodnutí vlády lze jen vítati, neboť tím, že z majetku soukromého získána bude cenná sbírka hodnotných děl umění výtvarného ve prospěch státu, splňuje se opět jedna z podmínek kulturního rozvoje přítomnosti. Stát tím splácí jen dluh, jímž je soukromé kulturní práci povinen.

Pokud jsme převratem nezískali státní samostatnosti a svrchovanosti, byly země koruny české ve svém kulturním snažení rakouskými vládami odbývány přímo macešsky. Vídeň ráda představovala neněmecké národy říše jako národy inferiorní, méněcenné, neschopné soutěže s Němci zvláště v oněch odborech činnosti, v nichž genius národa proniká nejvíce: ve vědách a umění. Jmenovitě umění mělo situaci svízelnou. Pokud nenacházela podpory z řad bohatých jednotlivců, byla odkázáno na podporu různých kulturních spolků a institucí rázu soukromého, jimiž nepřízeň rakouských vlád do jisté míry byla paralysována. Že obětavost jednotlivců i celých soukromých společností má určité meze, dané jich finanční schopností, jež překročiti nelze, je zřejmo. A směřuje-li jejich činnost ve prospěch státu nebo celého národa, má stát morální povinnost podporovati je vysokými dotacemi z prostředků veřejných anebo jejich funkci sám převzíti a dále obstarávati. Tak bylo Národní divadlo postátněno, Museum království českého pozemštěno. Nevyřešena je sázka zřízení státní galerie a tím i podpora výtvarného umění.

Jedním z kulturních nedostatků, jimiž Praha trpí, je nedostatek hodnotné sbírky uměleckých děl veřejně přístupných, jíž by se mohla postaviti po bok podobným galeriím v hlavních městech sousedních států. Takovéto galerie nejen že podávají názorný obraz dosáhnuté výše uměleckého snažení v jednotlivých obdobích národa nebo státu, ale jsou i významným propagačním činitelem, jímž proud domácích i cizích návštěvníků do hlavního města se svádí a jeho poznání podporuje.

Praha měla dosud jedinou možnost lákati cizince k návštěvě: svoji jedinečně krásnou polohu a kamennou pohádku svých starých staveb, co už Humboldt o ní prohlásil. Tato krása, přirozená i dílo a odkaz minulosti, byla dostatečným popudem, aby byla cizinci vyhledávána a obdivována. Ale ničím jiným, co by ji v současné přítomnosti činilo přitažlivější, vykázati se nemůže. Je povinností státu postarati se, aby hlavní město republiky i po stránce uměleckých sbírek přiblížilo se jiným hlavním městům sousedních států a vyrovnán byl tento kulturní nedostatek. Prestiž státu tím jen získá. V době, kdy demokratisace umění zřizováním veřejně přístupných sbírek všech oborů výtvarného umění postupuje, má i náš stát povinnost odčiniti vše, čím nepřízeň minulosti na nás se provinila. Republika je vřazena do mezinárodního života, čím i v otázkách umění dostáváme se na světové kolbiště a musíme se i tu podrobiti světové soutěži. Jestliže přes všechnu nepřízeň doby, bez podpory vlád nám cizích a bez bohatých mecenášů z vlastního národa probojovala se česká věda i české umění k vrcholným metám vlastní silou, jsme přesvědčeni, že i tu čestně obstojíme.

I v minulosti byly doby, kdy český národ i v tomto oboru kulturního snažení, v umění výtvarném, vykázati se může pravými velikány, kteří udávali směr uměleckému vývoji střední Evropy. Nevzpomínáme tu stavitelů, tvůrců stavebních skvostů všech dob a slohů, jimiž naše země jsou tak bohaty. V malířství v druhé polovici XIV. století, v době rozkvětu hospodářského i kulturního, vykazují Čechy malíře, mistra třeboňského, který ještě s jinými dvěma, mistrem vyšebrodským a rajhradským, zakládá uměleckou školu, jejíž vliv sahá až do východních Prus. Mistr třeboňský stává se průkopníkem nových směrů v malířství, jemuž otevírá nové obzory. Staví se po bok největším malířům západní Evropy a převyšuje všechny malíře Evropy střední. Vliv české školy malířské udržuje se přes celé století XV. Díla odtud vzešlá, v počtu asi 120, jsou ozdobou nejpřednějších uměleckých sbírek a musel v cizině (Berlín, Londýn) i sbírek vynikajících sběratelů soukromých (Morgan, Ringhofer, Morawetz). V Čechách dochovaly se právě ve sbírkách Společnosti vlasten přátel umění.

Po druhé staly se Čechy střediskem umění za doby Rudolfa II., jehož sbírky byly nejbohatší v celé Evropě. Žel, že se nám z nich ničeho nedochovalo. Ve válce třicetileté byly rozebrány a staly se jádrem příštích uměleckých sbírek v Mnichově a Drážďanech. Švédové pak zničení Rudolfových sbírek dokončili. Nepatrné zbytky byly za vlády Karla VI. odvezeny do Vídně anebo rozprodány.

Tak byly Čechy ochuzeny a nejcennější umělecká díla domácí i cizí, jež byla chloubou císařského dvora Rudolfova a jeho nástupců. V době, kdy velkým evropským městům byla umělecká sbírka nejcennějším majetkem a pýchou, ubyla Praha o ně oloupena.

Od počátku XVI. století stalo se módou bohatých rodů pořizovati si rodinné umělecké sbírky soukromé. Této okolnosti mohla Praha i Čechy děkovati za řadu soukromých sbírek, z nichž mnohé obsahovaly díla skutečně umělecky cenná. Avšak v druhé polovici století osmnáctého počaly se i tyto sbírky rozprodávati do zahraničí a Čechy se staly zdrojem uměleckých nákupů ciziny. V zemi nastal nejhlubší úpadek uměleckého života.

Aby zabráněno byla úplnému vydrancování země, založena byla přičiněním několika příslušníků nejpřednějších šlechtických českých rodů roku 1796 Společnost přátel umění v Čechách, jež si stanovila za úkol zříditi obrazárnu, vychovávati umělecký dorost a zabrániti vývozu starého umění za hranice. Obrazárna byla založena současně a jejím základem byla soukromá sbírka Kristiána hraběte Šternberka, již obrazárně zapůjčil. Obrazárna za svého více než stoletého působení shromáždila ve svých sbírkách velké množství vysoce cenných uměleckých děl, obrazů, plastik, kreseb a rytin, jež tvoří nyní největší veřejně přístupnou galerii starého umění v Praze. Kromě knihovny a archivu obsahuje 1366 obrazů, 170 plastik, 4209 kreseb a 6368 rytin, co vše se oceňuje asi na šedesát milionů Kč.

Sbírky pořízeny byly buď přímými nákupy nebo dary a odkazy uměnímilovných mecenášů.

Původně byly umístěny v paláci černínském na Hradčanech, později v různých palácích šlechtických. Od roku 1804 byly v určitých dnech přístupny veřejnosti. Roku 1872 Spořitelna česká rozhodla se věnovati Společnosti budovu všem uměním společnou, kde sbírky definitivně byly instalovány, nynější Rudolfinum. Po převzetí Rudolfina k umístění poslanecké sněmovny vystaveny jsou sbírky částečně v budově knihovny města Prahy, zčásti uloženy v klášteře Strahovském.

Sbírky roztříděny jsou ve dvě oddělení: staré umění, jež obsahuje obrazy, plastiky, kresby a grafiku až do kance století osmnáctého a umění mladší.

Oddíl starého umění obsahuje mima mnohé jiné cenné obrazy 7 obrazů zmíněného mistra třeboňského, 1 obraz Dětřicha Pražského,dále 15 obrazů Škrétových, několik obrazů Petra Brandla a Václava Vavř. Reinera a j. Z cizích vynikajících mistrů vykazuje sbírka po jednom obraze A. Dürera, staršího a mladšího Holbeina, van Dycka, dva obrazy Lukáše Cranacha a čtyři Petra Rubense, kromě mnoha jiných méně významných.

Oddíl novějšího umění vykazuje mimo četných jiných čelných umělců českých 3 obrazy J. Mánesa, dále práce Čermáka, Brožíka, Mařáka, Schwaigra, Slavíčka, plastiku Myslbeka, kromě bohatého výběru umělců německých z našich zemí i díla mistrů zahraničních.

Po státním převratu, kdy i majetkové poměry bývalé šlechty podstatně se změnily, ubývalo i mecenášů a nedostatek nových příznivců projevil se ve finančních možnostech Společnosti tak, že i udržování obrazárny bylo ohroženo. Učinila tedy státu návrh, aby její sbírky převzal, co se také po předchozím schválení vlády dohodou mezi státem, zastoupeným ministerstvem školství a národní osvěty, a Společností vlasteneckých přátel umění v Čechách stalo. Dohoda sjednána dne 3. února 1933 se zpětnou platností od 1. ledna 1932. Dohodou je stanoveno, že všechny sbírky Společnosti přejdou do vlastnictví státu bez náhrady, jakmile příslušný zákon bude schválen a nabude platnosti. Do té doby stát sbírky spravuje. Společnost změní své stanovy a promění se ve Společnost přátel státní galerie po způsobu podobných sdružení v zahraničí a Přátel moderní galerie v Praze. Bude získávati státní galerii mecenáše a dary a touto činností bude dále rozvoj sbírek podporovati.

Stát přejímá úhradu režie osobních nákladů spojených se správou obrazárny, převezme dasavadní personál z nynějšího smluvního poměru do pragmatikálního poměru podle platového zákona č. 103/26 Sb. z. a n., bude-li si toho přáti. Dále platí pense dřívějším zaměstnancům a úrokuje dluhy Společnosti, jež jsou k 1. lednu 1935 vykázány částkou Kč 392.658 - , a jež se zavazuje za Společnost zaplatiti. Kromě toho platí stát nájemné z místností, kde jsou sbírky nyní vystaveny. Celý náklad s vydržováním sbírek spojený činí asi Kč 800.000 - ročně. Patrno, že finanční závazky státu převzetím sbírek vzešlé jsou velmi skromné a že nabídka Společnosti je vlastně vysoké hodnoty hmotné i mravní.

Nové Společnosti přátel státní galerie bude stát poskytovati subvenci ročních Kč 50.000 -, která činností této nové společnosti bude opět nepřímo ve prospěch státní galerie zužitkována. Aby sbírka starého umění byla dále účelně rozmnožována, zavazuje se stát počínaje rokem 1937 zařazovati do státního rozpočtu v rámci rozpočtu ministerstva školství a nár. osvěty částku nejméně Kč 1,000.000 - pro zvláštní fond, z něhož mají býti umožněny nákupy k doplnění nynější sbírky starého umění, která již nyní sama o sobě tvoří jedinečný soubor tohoto umění v Čechách a bude podstatnou částí budoucí státní galerie. Tedy i tato položka dalších státních rozpočtů přihází k vlastnímu dobru státu. Sbírkami Společnosti vlasteneckých přátel umění bude položen representační a umělecky vysoce cenný základ budoucí státní galerii, již se tak dostane alespoň částečné náhrady za umělecké poklady kdysi na hradě pražském uložené, jež zdobí sbírky vídeňské a jichž vrácení se po ujednání míru nezdařilo, takže náš stát byl o ně oloupen a trvale ochuzen.

Je kategorickým příkazem, aby stát užil každé příležitosti mezery v dokladech naší umělecké zdatnosti minulých dob odstraňovat, aby byl podán přesvědčující důkaz vyspělosti výtvarného umění v našich zemích bez ohledu na národní příslušnost výtvarníků v minulosti i dobách přítomných. Je proto třeba učiniti vše, čím by se zřízení Státní galerie mohlo uspíšiti, jíž bychom se před cizinou i svou vlastní veřejností mohli důstojně representovati. Převzetí sbírek Společnosti vlasteneckých přátel umění je takovým krokem vpřed.

Kulturní výbor doporučuje proto, aby osnova zákona, jímž stát Československý nabývá sbírek Společnosti vlasteneckých přátel umění, byla schválena ve znění vládou navrhovaném a níže otištěném.

Dále doporučuje výbor ke schválení připojenou resoluci.

V Praze, dne 27. února 1936.

Beneš Vojta v. r.,
předseda.

J. Nentvich v. r.,
zpravodaj.

Zákonem tímto má se dostati státu do vlastnictví a opatrování cenná umělecká díla, získaná v době minulé i v době nynější a budoucí.

Vedle archivu, v němž uloženy jsou sbírky knižní, obsahují sbírky vynikající výtvarnická díla, jako obrazy, plastiky, kresby a grafika, získávané nadšeným hloučkem jedinců za celé desítky roků od prvních počátků umělecké tvorby až do doby nynější. Porobený národ sestávající jen z drobných nemajetných lidí měl vždy smysl pro své kulturní potřeby. V lidu českém i slovenském byly uloženy veliké poklady utajené neprobuzené síly, uměleckého nadání, které se počalo vyvíjeti zřízením Akademie pro výtvarná umění r. 1799.

Zásluhou o umění získala si vděk již původní Společnost zakladatelka (Královská česká společnost nauk, která proměněna byla později na Společnost musea království Českého a konečně dodnes trvající Společnost vlasteneckých přátel umění v Čechách. Snaha Společnosti měnila během dlouhé doby svůj název, avšak služba, kterou konala pro národ a lid zůstávala stále stejná.

Podpora umění, získávání uměleckých děl a výchova uměl. dorostu byla programem jmenované Společnosti. Společnost tato založila vlastním nákladem akademii pro výtvarná umění r. 1799, kterýžto ústav vydržovala skoro po celé století až do postátnění tohoto ústavu r. 1896. Ve čtyřicátých letech minulého století založila krasoumnou jednotu, která si vytkla úkol pořádání uměleckých výstav a slosování uměleckých prémií. Tímto způsobem položen základ k vybudování obrazárny, která umístěna byla dosti nepřehledně ve mnohých pražských palácích. Trvalý domov nalezen teprve výstavbou Rudolfina, v kteréžto budově umísťovala se umělecká díla až do doby, kdy národ československý prohlásil svoji samostatnost.

Samostatný národ československý mohl se svým vzděláním rovnati ostatním kulturním národům světa, založil si nové dějiny národa živoucího a svoji správu svěřil voleným svým zástupcům, kterým odevzdána byla budova Rudolfina, jako nejschopnější budova té doby k parlamentním pracím.

Nepatrná část výtvarnických prací zůstala v budově poslanecké sněmovny a ostatní díla z větší části přestěhována do ústřední knihovny města Prahy.

Celý československý národ vyslovuje a stále opětuje přání, aby urychleným způsobem postaven byl důstojný stánek, umělecká galerie, v němž by byla přehledným způsobem uložena díla nejen doby zašlé, ale i doby nynější.

Rozpočtový výbor usnesl se ve své schůzi konané dne 10. března 1936 doporučiti slavnému senátu ke schválení vládní návrh, zákona, jímž se stane náš stát majitelem veškerých uměleckých sbírek naschráněných působením Společnosti vlasteneckých přátel umění, ve znění níže uvedeném.

V Praze, dne 10. března 1936.

Dr J. Karas v. r.,
předseda.

F. Foit v. r.,
zpravodaj.

Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:

Sbírky Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách (dále užívá se zkráceně jen názvu "Společnost"), pokud jsou jejím vlastnictvím, přecházejí do vlastnictví státu Československého.

Stát vstupuje do smluvních závazků Společnosti platných dne 1. ledna 1931, pokud se vtahují k provazu sbírek v § 1 uvedených, a přejímá dluhy Společnosti, které byly sjednány k provozu týchž sbírek do dne jich převzetí do státní správy.

Počínajíc rokem 1937 bude do státního rozpočtu vkládána zvláštní částka nejméně 1,000.000 Kč ročně pro fond na rozmnožování státní sbírky starého umění, a to bez vlivu na ostatní rozpočtové potřeby ministerstva školství a národní osvěty.

(¹ ) Organisace a správa převzatých sbírek (§ 1 ) jakož i fondu (§ 3 ) budou upraveny statutem, který vydá ministerstvo školství a národní osvěty v dohodě s ministerstvem vnitra a financí a s nejvyšším účetním kontrolním úřadem a kterým bude Společnosti zaručena součinnost při správě těchto sbírek.

(² ) Na jednotlivých kusech sbírek převzatých od Společnosti bude původ jejich zjevně vyznačen.

(³ ) Sbírka starého umění budoucí státní galerie bude pojmenována tak, aby z jejího jména bylo patrno, že jejím základem jsou sbírky Společnosti.

(¹ ) Zákon tento nabude účinnosti dnem 1. ledna 1937.

(² ) Již před tímto dnem lze provésti podle tohoto zákona opatření přechodná a opatření, jež zákon ku včasnému provedení předpokládá již v době předchozí.

(³ ) Zákon tento provede ministr školství a národní osvěty v dohodě se zúčastněnými ministry.

Vládě se ukládá, aby současně s definitivním převzetím sbírek do majetku státního učinila opatření, aby při obrazárně zřídila speciální školu, jež by vychovávala odborné truhláře a řezbáře schopné opravovati a konservovati umělecky cenné plastiky a výtvory řezbářské v soukromém i veřejném majetku mimo Prahu bez poškození jich umělecké hodnoty.