Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1936.

IV. volební období.

3. zasedání.

 Tisk 196.

Slavný senáte, račiž se usnésti:

 Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Tomuto zákonu jsou podrobeny osoby, které zprostředkují a ujednávají prodej neb nákup zboží a výrobků pro jednoho nebo více vyrabitelů, obchodníků neb komisionářů, získávají pojištěnce soukromým pojišťovnám a klientelu bankám neb jiným peněžním ústavům, získávají odběratele časopisů a knih, zprostředkují prodej výrobků a publikací uměleckých, získávají inserci pro časopisy všeho druhu, zprostředkují reklamu a propůjčování předmětů k jejímu provádění, získávají klientelu cestovním a dopravním podnikům, kancelářím advokátním, návštěvníky podniků zábavních a uměleckých, ať již činí tak za pevný smluvený plat (služné) nebo za provisi, nebo jsou honorováni obojím tímto způsobem anebo platem za jednotlivý výkon bez ohledu na hodnotu vyjednaného obchodu.

Zákon tento nevztahuje se na komisionáře, provozující zprostředkování na vlastní účet, na základě živnostenského oprávnění, a ty osoby, které činí tak příležitostně aneb vedle svého jiného pravidelného zaměstnání.

§ 2.

Obchodní cestující, zástupci, jednatelé a osoby podobných povolání (§ 1) podléhají jako řádní zaměstnanci zákonu o pracovním poměru soukromých úředníků, obchodních pomocníků a jiných zaměstnanců v podobném postavení (zákon č. 154/34), i kdyby nevykonávaly svoji činnost na základě smlouvy pracovní.

§ 3.

(1) Obchodní cestující, zástupci, jednatelé a osoby podobných povolání (§ 1), jsou-li za své výkony odměňovány provisí neb platem jiným, mají nárok na odměnu stanovenou kolektivní smlouvou v tom kterém oboru pro tyto osoby uzavřenou. Není-li kolektivní smlouva uzavřena, náleží jim vždy nejméně plat rovnající se provisi obvyklé v místě podniku a pro odvětví, do kterého patří podnik, pro nějž pracují.

(2) Zaměstnancům těmto přísluší provise nebo jiná odměna také z obchodů, které byly za jeho zaměstnaneckého poměru bez jeho přímé součinnosti u zákazníků jemu přidělených nebo zákazníků obvodu jemu vykázaného podnikatelem přímo nebo prostřednictvím osoby třetí, uzavřeny. Nárok na provisi nebo jiný plat počíná odevzdáním řádně ujednané zakázky aneb datem, kdy zakázka došla.

(3) Provise neb jiný plat náleží zaměstnanci za každý prodej, dodávku neb práci, byla-li zakázka uzavřena podle pravidel zaměstnavatelem ustanovených a nebyla-li druhou stranou podle právně obchodních pravidel zrušena. Zavinil-li zaměstnavatel zrušení zakázky svojí vinou neb nedbalostí neb úmyslně, nebo bylo-li její zrušení zaviněno špatnou expediční organisací podniku, zůstává nárok na provisi neb jiný plat zaměstnanci zachován. Změny v ujednaných cenách, dodacích lhůtách a platebních podmínkách smluvené se zákazníkem dodatečně a bez souhlasu zaměstnance nesmí míti vlivu na snížení provise neb jiného platu, na který měl zaměstnanec právo při uzavření obchodu. Nebylo-li druhou stranou smluvní plněno ujednání prodejní během lhůt, v nichž realisována má býti dlouhodobá zakázková smlouva, ať již z důvodů jakýchkoliv, zůstává zaměstnanci nárok na provisi neb jiný plat zachován.

(4) Není-li jinak ujednáno, jsou provise neb jiné platy zúčtovatelné a splatné vždy koncem kalendářního čtvrtletí. Při zúčtování v období delším než jeden měsíc je zaměstnavatel povinen na požádání zaměstnance poskytnouti mu týdenní neb měsíční zálohy do výše provisního nároku. Současně se zúčtováním musí býti zaměstnanci oznámeny písemně ujednané obchody v uplynulém období, z nichž má nárok na provisi (§ 3, odst. 2). Srážky z provise neb jiných platů jsou nepřípustny. Zúčtování provisí musí se vždy díti písemně.

(5) Provise z dlouhodobých zakázkových smluv postupně realisovaných je splatna při časovém plnění této smlouvy vždy koncem čtvrtletí, ve kterém bylo vykonáno. Nárok na provisi neb jiný plat trvá do vypršení lhůty dlouhodobé smlouvy bez ohledu na zrušení nebo přerušení služebního poměru.

§ 4.

(1) Zaměstnanec má nárok na náhradu všech hotových výloh s výkonem jeho služby spojených (poštovné, telegramy, telefonní rozhovory, doprava a pojištění vzorků, cestovní výdaje, stravné a jiné nutné výdaje s činností jeho spojené). Náhrada tato může býti určena paušálně částkou (diety). Tato však nesmí býti nižší sazby kolektivní smlouvou v tom kterém oboru stanovené. Není-li kolektivní smlouva uzavřena, nesmí býti paušální náhrada nižší než je obvyklá pro odvětví, v němž je zaměstnanec činný a v místě podniku, pro který pracuje. Musí-li zaměstnanec bydlící v jiném místě než je sídlo podniku do sídla podniku na příkaz zaměstnavatelův nebo aby mu podal nutné zprávy dojížděti, přísluší mu náhrada všech výdajů s tím spojených, po případě ujednaná paušální částka (diety).

(2) Úmluva, že náhrada za hotová vydání zahrnutá v odstavci 1 obsažena jest v platu nebo sjednané provisi a že zaměstnanec ji nemůže vedle platu požadovati, jest neplatná. Ustanovení toto vztahuje se na všechny podobné úmluvy v době před platností tohoto zákona uzavřené.

(3) Zaměstnavatel jest povinen, požádá-li o to zaměstnanec, poskytnouti zálohu na výdaje a diety uvedené v odst. 1. na dobu, po kterou se zaměstnanec nachází za plněním svých povinností služebních mimo sídlo podniku. Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikne odepřením požadované zálohy.

§ 5.

Provise neb jiné platy obchodních cestujících, zástupců, jednatelů a osob podobných povolání jsou služebními požitky a mohou býti podrobeny pouze dani důchodové.

Náhrada hotových výloh (diety) jsou příjmem na úhradu nákladů režijních a jsou odpočitatelnou položkou při vyměřování daně důchodové.

§ 6.

Jestliže byl zaměstnanci vyhrazen určitý obvod nebo mu přiděleni určití zákazníci nebo určitý druh zákazníků, nesmí zaměstnavatel pro tento obvod, tyto zákazníky nebo tento druh zákazníků pověřiti někoho jiného stejnou nebo podobnou činností. Jestliže zákazník nesplnil zcela nebo částečně zprostředkovaný neb ujednaný obchod, nesmí býti ztráta, kterou podnikatel zcela nebo částečně tím utrpěl, požadována na zaměstnanci. Úmluvy, které zaměstnance k takovéto náhradě nutí, nemají platnosti. Rovněž úmluvy, jež byly uzavřeny před platností tohoto zákona, týkající se těchto náhrad, pozbývají platnosti.

§ 7.

Trval-li zaměstnanecký poměr alespoň 6 měsíců, jest po jeho zrušení podnikatel anebo jeho právní nástupce povinen zaplatiti zaměstnanci polovinu provise z obchodů ujednaných podnikatelem ať přímo, ať skrze třetí osobu, po dobu jednoho roku, ode dne zrušení zaměstnaneckého poměru se zákazníky, zaměstnancem nově získaným. Trval-li zaměstnanecký poměr déle než 5 roků přísluší zaměstnanci polovina jeho provise z obchodů ujednaných po dobu 2 let ode dne zrušení zaměstnaneckého poměru. Provise padle tohoto ustanovení musí býti zaměstnanci zaplacena i tehdy, když byl jím zaměstnanecký poměr předčasně zrušen z důvodů §§ 32 a 33 zákona, č. 154/34 (§ 16).

Za zákazníka zaměstnancem podnikateli nově získaného se zásadně pokládá zákazník, se kterým podnikatel alespoň jeden rok nazpět od nastoupení zaměstnance nebyl v obchodním styku. Za nově získaného zákazníka považuje se také zákazník, který před nastoupením zaměstnance se s podnikatelem zřejmě rozešel a byl intervencí zaměstnance znova získán. O tom musí zákazník vydati písemné prohlášení do rukou zaměstnavatele.

§ 8.

Zaměstnanec není povinen vrátiti podnikateli při skončení zaměstnaneckého poměru časové jízdenky na jakýkoliv dopravní prostředek, které mu byly k výkonu jeho činnosti podnikatelem zakoupeny, jestliže uplynulo:

a) od vydání celoroční jízdenky více než 6 měsíců,

b) ad vydání poloroční jízdenky více než 3 měsíce,

c) od vydání čtvrtletní jízdenky více než 1 měsíc.

Ustanovení toto platí přiměřeně, dal-li anebo zapůjčil-li podnikatel zaměstnanci peníze k zakoupení jízdenky. Musí-li zaměstnanec časové jízdenky podnikateli vrátiti, nesmí podnikatel žádati náhradu částek, jež vynaložil na zakoupení jízdenky, ani vrácení peněz poskytnutých k jejich zakoupení.

§ 9.

Zaměstnanec neodpovídá podnikateli za škody vzniklé na motorovém vozidle podnikatelem mu k výkonu jeho činnosti půjčeném, leda, že způsobil škodu úmyslně nebo hrubou nedbalostí. Podnikatel je povinen nehledíc k zákonnému pojištění úrazovému dáti zaměstnance, který i z jeho příkazu při výkonu své činnosti používá motorového vozidla, pojistiti proti úrazu a invaliditě, a to nejméně na pojistnou sumu, která se rovná platu zaměstnancovu za dobu 5 let.

Příslušná pojistka musí zníti ve prospěch zaměstnancův anebo ve prospěch osoby zaměstnancem určené a musí býti odevzdána zaměstnanci nebo osobě jím určené. Jestliže zaměstnanec, jako držitel motorového vozidla, se musí pojistiti proti následkům odpovědnosti z provozu motorového vozidla, je podnikatel povinen mu uhrazovati prémie z tohoto pojištění.

§ 10.

Zaměstnanec je povinen při skončení zaměstnaneckého poměru vrátiti podnikateli vzorky a jiné podobné pomůcky, jako ceníky, seznamy zákazníků a jiné seznamy závěrečné a objednací lístky a podobné, pokud nebyly činností zaměstnancovou spotřebovány. Při vrácení je přihlédnouti ke stavu vzniklému jejich řádným opotřebením. Podnikatel není oprávněn žádati na zaměstnanci úplatu za vzorky a jiné podobné pomůcky, ani úplatu za jejich půjčení nebo používání, ani náhradu za jejich opotřebení.

§ 11.

Nemůže-li zaměstnanec vykonávati svou činnost pro překážky uvedené v §§ 19-24 zákona č. 154/34 (§ 16), řídí se výše platu, na nějž podrží právo podle těchto ustanovení, průměrem platu za poslední 3 roky, a trval-li zaměstnanecký poměr kratší dobu, průměrem platu za tuto dobu.

§ 12.

Výše platu příslušejícího zaměstnanci za dobu dovolené řídí se průměrem jeho platu za poslední 3 roky a trval-li zaměstnanecký poměr kratší dobu, průměrem platu za tuto dobu.

§ 13.

Zaměstnanec není povinen konati jiné práce, než ke kterým byl sjednán. Za práce, ze kterých neplyne zaměstnanci ujednaný plat, provise, třeba že souvisejí s jeho činností, přísluší mu přiměřená úplata, jejíž výše řídí se dobou, po kterou zaměstnanec konal tyto mimořádné práce. Neplatná je úmluva o paušalování této úplaty.

§ 14.

V oborech, v nichž jest hlavní obrat v určitém období (sezoně), nesmí býti zaměstnanecký poměr vypověděn žádnou stranou tak, aby se končil přímo před tímto obdobím nebo za něho, leda že tu jsou důležité důvody předčasného zrušení pracovního poměru podle §§ 33-34 zákona č. 154/34.

§ 15.

Ustanovení tohoto zákona nemohou v neprospěch zaměstnanců býti smlouvou zkrácena ani zrušena.

§ 16.

Pokud tento zákon neustanovuje jinak, platí o obchodních cestujících, zástupcích, jednatelích a jiných zaměstnancích v podobném postavení, na něž se tento zákon vztahuje, ustanovení zákona č. 154/34.

§ 17.

Rozhodovati spory ze zaměstnaneckých poměrů podle tohoto zákona jsou příslušny soudy podle zákona ze dne 4. července 1931, č. 131 Sb. z. a n., o soudnictví ve sporech z poměru pracovního, služebního a učebního (a pracovních soudech).

§ 18.

Pro obchodní cestující, zástupce, jednatele a jiné zaměstnance v podobném postavení, na, něž tento zákon se vztahuje, platí zejména ustanovení zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 330 Sb. z. a n., o závodních výborech, zákon ze dne 8. října 1924, č. 221 Sb. z. a n., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří ve znění zákona č. 184/28 a vládních nařízení č. 112/34 a nařízení č. 143/34, zákona ze dne 31. března 1925, č. 61 Sb. z. a n., o zachování pracovních (služebních) poměrů po dobu cvičení ve zbrani (cvičení služebních), ustanovení §§ 28 a 45 zákona ze dne 1. června 1927, č. 76 Sb. z. a n., o přímých daních s výhradou ustanovení § 5 t. z., zákona ze dne 21. února 1929, č. 26 Sb. z. a n., o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách ve znění zákona, č. 125/31 a ustanovení zákona č. 99/32 o odškodnění nemoci z povolání.

§ 19.

Ustanovení tohoto zákona, pokud jsou pro zaměstnance příznivější, platí i pro zaměstnanecké poměry, které trvají v den účinnosti tohoto zákona.

§ 20.

Tento zákon provedou ministři spravedlnosti, sociální péče, průmyslu, obchodu a živností, vnitra a financí se zúčastněnými ministry.

§ 21.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Obchodní cestující, zástupci, jednatelé a příslušníci podobných povolání jsou skupinou soukromých zaměstnanců, jejichž služební neb pracovní poměr není namnoze dosti jasný. I administrativní úřady státní nemají jednotného názoru a stanoviska. Berní úřady považují obchodní cestující pracující pro více podnikatelů často za samostatné podnikatele a neoprávněně je zdaňují daní výdělkovou a obratovou, ačkoliv provise, za kterou pracují, je mzdou v pravém slova smyslu.

Tím neurčitější je jejich služební postavení v poměru k zaměstnavateli aneb více zaměstnavatelům, pracuje-li cestující pro více podnikatelů. Z této nejasnosti plynou začasté i zmatky při provádění zákonů o povinném sociálním ať již nemocenském, úrazovém nebo pensijním pojišťování, zaměstnanců.

Jest nezbytně třeba, aby zvláštním zákonem služební a pracovní poměry této kategorie zaměstnanců byly upraveny. Tuto snahu sledují podepsaní tohoto iniciativního návrhu.

V Praze dne 13. května 1936.