Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1936.

IV. volební období.

3. zasedání.

Tisk 197.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

 § 1.

(1) Dobrovolné zastavení, postup nebo poukázka peněžité pohledávky za státem nebo za fondem pod veřejnou správou mají účinek proti státu nebo fondu pod veřejnou správou jen, byl-li úřad (orgán), který má poukázati pohledávku k výplatě - v dalším jen poukazující úřad - , o tom zpraven předloženým listinného průkazu o dobrovolném zastavení, postupu nebo poukázce pohledávky, a nejsou-li podle tohoto listinného průkazu dobrovolné zastavení, postup nebo poukázka vázány podmínkou nebo dobou neurčenou podle kalendáře. Poukázka služebních příjmů a odpočivných a zaopatřovacích platů zaměstnanců státu a fondů pod veřejnou správou a pozůstalých po těchto zaměstnancích jest vyloučena.

(2) Listinný průkaz o dobrovolném zastavení, postupu nebo poukázce musí obsahovati přesné označení účastníků právního jednání, právní důvod vzniku pohledávky, její výši, přesné označení poukazujícího úřadu a podpis toho, kdo pohledávku zastavuje, postupuje nebo poukazuje.

Listinný průkaz může býti předložen v prvopise nebo v ověřeném opise. Listinného průkazu není třeba, jde-li o dobrovolné zastavení, postup nebo poukázku pohledávky dodavatele státu z dodávky, pokud směrnice, vydané příslušenými ústředními úřady v dohodě s ministerstvy financí a průmyslu, obchodu a živností a s nejvyšším účetním kontrolním úřadem, nevyžadují listinného průkazu. V těchto případech stačí písemná zpráva poukazujícímu úřadu, jež musí obsahovati údaje uvedené ve větě prvé.

(3) Podpis osoby, která pohledávku dává dobrovolně do zástavy, postupuje nebo poukazuje, na listinném průkazu a, není-li podle ustanovení odstavce 2 předložen, na písemné zprávě poukazujícímu úřadu musí býti ověřen soudem nebo veřejným notářem. Ověření není třeba, jsou-li písemnosti ty veřejnými listinami. Poukazující úřad může od požadavku ověření upustiti, je-li mu pravost podpisu bezpečně známa.

(4) Vládní nařízení ustanoví, v kterých případech, kdy jest třeba předložiti listinný průkaz, musí býti tento předložen ve formě smlouvy.

§ 2.

Poukazující úřad poznamená ihned na předloženém listinném průkazu (zprávě), kterého dne mu byl doručen, jakož i číslo jednací, pod kterým byl u něho zapsán.

§ 3.

(1) Poukazující úřad je povinen předložený listinný průkaz (zprávu) zkoumati. Zjistí-li při tom takové vady písemnosti, které mohou býti opraveny v krátké lhůtě, vrátí ji k opravě tomu, kdo ji předložil, a současně určí k provedení opravy lhůtu. Je-li vada v určené lhůtě opravena, zůstává účinek prvého podání zachován.

(2) Není-li úřad (orgán), jenž byl podle § 1, odst. 1 zpraven o dobrovolném zastavení, postupu nebo poukázce, příslušný vydati poukaz pro likvidující orgán, nebo není-li vůbec poukazujícím úřadem, vrátí neprodleně listinný průkaz (zprávu) straně, která jej předložila.

(3) Shledá-li poukazující úřad, že dobrovolné zastavení, postup nebo poukázka pohledávky vyhovují ustanovení § 1 a že také jinak proti provedení právního jednání jemu oznámeného není zákonné překážky, zašle listinný průkaz (zprávu) likvidujícímu orgánu a dá mu příkazy, které podle okolností jsou nutné, aby bylo uskutečněno věřitelovo právo z tohoto jednání vyplývající, a uvědomí o tom účastníky. Takové příkazy, jimiž jest původní platební rozkaz pozměňován, může dáti likvidujícímu orgánu i tehdy, jestliže tento uvolnil již pohledávku k výplatě, ale platba nebyla, ještě provedena.

(4) Shledá-li poukazující úřad, že pohledávky, jíž se právní jednání týká, celé nebo ve výši uvedené není, nebo že předložený listinný průkaz (zpráva) nevyhovuje ustanovení § 1, nebo že dobrovolné zastavení, postup nebo poukázka odporují zákonným předpisům, zejména je-li pohledávka nebo její část, která má býti dobrovolně zastavena, postoupena nebo poukázána (asignována), vyloučena ze zastavení, z postupu nebo z poukazu, provedení zcela neb zčásti odepře a zpraví o tom strany. Odepření budiž odůvodněno.

(5) Má-li však poukazující úřad jinaké pochybnosti, zda lze právní jednání provésti, učiní opatření, aby pohledávka po splatnosti byla složena k soudu. Od toho lze upustiti jen tehdy, žádají-li všichni účastníci, aby pohledávka byla zaplacena. k rukám vykázaného společného zmocněnce na jeho kvitanci.

§ 4.

(1) Ustanovení §§ 1 až 3 platí přiměřeně také o dobrovolném zastavení a postupu státních dluhopisů a dluhopisů státem k placení převzatých, které zní na určité jméno nebo jsou vinkulováním věnovány určitému účelu.

(2) Poukazujícím úřadem jest v těchto případech ředitelství státního dluhu.

§ 5.

(1) Nařízení ze dne 24. října 1897, č. 251 ř. z., a tom, jak se třeba zachovati, když se dobrovolně zastaví nebo poustoupí pohledávky proti státnímu pokladu, splatné u státní pokladny, se zrušuje.

(2) Tento zákon provedou všichni členové vlády.

Jak mají postupovati úřady, když je dobrovolně zastavena nebo postoupena pohledávka proti státu, splatná u státní pokladny, je upraveno v zemích České a Moravskoslezské nařízením ministra práv a financí ze dne 24. října 1897, č. 251. ř, z..; v zemích Slovenské a Podkarpatoruské není obdobného předpisu, ač i zde je úprava žádoucí.

Z těchto důvodů bylo přistoupeno k rozšíření ustanovení shora uvedeného nařízení i na země Slovenskou a Podkarpatoruskou. Forma zákona je volena proto, že ustanovení osnovy se dotýkají i norem hmotného práva.

Při nové úpravě bylo vhodné provésti také některé změny.

Především bylo dosavadní ustanovení nař. č. 251/1897 ř. z., týkající se jen dobrovolného zastavení a postupu pohledávek, v zásadě rozšířeno i na poukázky (asignace), neboť poukázka bývá zejména, pokud jde o její přípustnost, stavěna na roveň dobrovolnému zastavení a postupu (srv. § 62. zák. č. 33/1888 ř. z., § 43 zák. č. 127/1889 ř. z., § 1 zák. č. 120/1894 ř. z.) a v praxi se staly také pokusy ustanovení nař. č. 251/1897 ř. z. obcházeti poukázkami pohledávek. (Poznamenává se, že výraz "poukázka" byl zvolen podle názvosloví osnovy občanského zákona.)

Dále byla ustanovení o náležitostech, které musí býti splněny, aby právní jednání zde dotčená byla účinná vůči státu, rozšířena i na případy, kdy jde o postup, dobrovolné zastavení nebo poukázku pohledávky za fondem pod veřejnou správou. Toto rozšíření je účelné, protože takovým fondům jsou svěřeny podstatně stejné úkoly. Fondem pod veřejnou správou jest rozuměti i zde - tak jako ve vládním nařízení č. 234/1934 Sb. z. a n., o exekuci na pohledávky za státem nebo za fondem pod veřejnou správou - nejenom majetkové podstaty spravované státními úřady nebo datované zcela nebo zčásti ze státních peněz a zastoupené finanční prokuraturou, nýbrž i majetkové podstaty, které jsou ve správě zemí, okresů nebo obcí.

Pro pochybnosti o právním dosahu ustanovení nař. č. 251/1897 ř. z. (srv. na př. roz. č. 8412 sb. n. s.) byla stylisace § 1 upravena tak, aby jasně vyjadřovala, že, není-li zachován postup upravený § 1, nemá právní jednání vůči státu nebo fondu účinku.

Pokud však jde o pořadí, v kterém mají býti hrazeny konkurující si dobrovolná práva zástavní, exekuční obstávky, postupy atd., platí předpisy občanského práva; proto není třeba dáti zde zvláštní ustanovení. Všeobecně se zejména i poukazuje na rozhodnutí nejvyššího soudu z 23. září 1902, č. 13.170, Gl. U. 2033, že setkají-li se smluvní a exekuční zástavní práva, určuje se pořadí podle zásad § 300 ex. ř., a na rozhodnutí z 14. prosince 1933, č. Rv I 33/32, č. 13.099 sb. n. s., že postoupil-li postupitel částky ze zápůjčky několika osobám, byl postoupený dlužník povinen jim postoupené částky vyplatiti v pořadí, v němž byl o postupech uvědoměn.

Ustanovením poslední věty § 1, odst. 1 vyhovuje se požadavkům finanční správy, která projevila obavy, že by poukázky platů státních zaměstnanců způsobily státní správě podstatné zatížení účtáren, které by se staly při poměrně jednoduché farmě poukázky vlastně výplatními místy pro soukromé firmy.

Stejně jako v nařízení č. 251/1897 ř. z. použila i osnova výrazu "listinný průkaz". Pod toto označení nelze ovšem zahrnovati jen listiny, kterými osvědčují právní jednání obě strany. Mohlo by na př. jíti o fakturu obsahující doložku o postupu pohledávky. V ostatních směrech bylo však ustanovení o listinném průkazu upraveno tak, aby vyhovovalo požadavkům finanční správy, hlavně kautelárním. Aby však při tom nebyl ztížen průmysl, obchod a živnosti, byly určité úlevy přiznány právním jednáním dodavatelů státní správy o pohledávkách za státní správou z dodávek.

Kautelární důvody vedou také k požadavku, aby předpokladem účinku postupu, dobrovolného zastavení a poukázky vůči státní správě (fondu pod veřejnou správou) bylo ověření podpisu oprávněné osoby, jestliže není již v právním jednání zhotovena veřejná listina.

Poukazující úřad upustí však od požadavku ověření i všude tam, kde jeho není třeba, zvláště tedy na př., jestliže oznámení a postupu bylo předloženo zaměstnancem veřejného úřadu osobně u přednosty úřadu, u kterého je zaměstnán, stejně však, je-li mu podpis jiné osoby bezpečně znám.

Nemíní-li se použíti výhody poskytnuté v poslední větě odstavce 3 o tom, kdy lze od požadavku ověření upustiti, není závady, aby byl předložen ověřený opis listinného průkazu. Tím se vyhoví praktické potřebě pro ty případy, kdy prvopisu nelze dáti z rukou.

V praxi se může ukázati, že v některých případech budou kautelární nebo jiné důvody vyžadovati přísnější formy listinného průkazu, t. j. formy smlouvy o postupu nebo zastavení. Aby taková možnost byla dána beze změny zákona, dána jest výhrada v posledním odstavci.

Zdali postupem nebo zastavením mají býti postiženy i budoucí změny platu (ve smyslu § 299 ex. ř.), bude záležeti na prohlášení obsaženém v listinném průkazu. Nebylo tedy vědomě převzato ustanovení obdobné nařízení ministerstva financí ze dne 27. března 1898, č. 16.480, že zastavení nebo postup platu postihuje i plat zvýšený, neplyne-li z listinného průkazu něco jiného; takovéto ustanovení nezdá se vhodné. Pro postižení platových změn (o nichž se zmiňuje § 299 ex. ř.) bude tedy jedině rozhodné, zda se takové ujednání stalo výslovně.

K §§ 2 a 3. Tato ustanovení vyhovují praxi stejně jako obdobná ustanovení vládního nařízení č. 234/1934 Sb. z. a n.

Ustanovení § 3, odst. 2 spočívá na obdobné myšlence jako ustanovení § 1, odst. 6 vl. nař. č. 234/1934 Sb. z. a n.

Dosavadní ustanovení § 3 nař. č. 251/1897 ř. z. jest zařazeno v § 3, odst. 5. Zmínka a tom, že pohledávku je třeba složiti k soudu také tehdy, když si nárok na pohledávku činí několik osob, byla vypuštěna. Jednak složení k soudu je zbytečné, rozhoduje-li o pořadí doba uvědomění poukazujícího úřadu, jednak jde jen o příklad bez zvláštního normativního obsahu.

Otázka celkové úpravy státních dluhopisů znějících na jméno neb vinkulovaných je předmětem studia ministerstva financí a nepřekročila dosud přípravného stadia.

Než dojde k takové celkové úpravě, je nutno obsahově zachovati dosavadní ustanovení § 4 nař. č. 251/1897 ř. z. Stalo se tak v § 4.

Provedení zákona nebude míti v zápětí zatížení státního rozpočtu.

V Praze, dne 15. května 1936.

 Předseda vlády:
Dr M. Hodža. v. r.

Ministr spravedlnosti:
Dr Dérer v. r.