Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1936.

IV. volební období.

3. zasedání.

Tisk 220.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

 § 1.

(1) Náboženské obce židovské, nedotýkajíc se jejich postavení jako základu úpravy vnějších právních poměrů náboženské společnosti židovské podle zákona ze dne 21. března 1890, č. 57 ř. z., slučují se v zemích České a Moravskoslezské v jednotné společenství, jehož úkolem jest pečovati o náboženské potřeby, které buď

a) jsou židovskému vyznání v obvodu dotčeného společenství společné, nebo

b) přesahují rámec a síly jednotlivých náboženských obcí židovských v něm sdružených.

(2) Společenství uvedené v odstavci 1 jest pro svůj obvod zejména též povoláno, aby

a) podávalo státní správě návrhy a dobrozdání ve věcech židovského kultu,

b) zakládalo a vydržovalo ústavy a zařízení sloužící potřebám, uvedeným v odstavci 1,

c) dozíralo na užívání a správu společných fondů a ústavů, zřízených v dřívějších dobách pro židovstvo jednotlivých zemí, pokud se týče činilo o těchto věcech opatření se schválením ministerstva školství a národní osvěty,

d) přejímalo státní příspěvky určené na kultové potřeby a je vyúčtovalo.

(3) Úřady státní správy vyslechnou též společenství, jestliže v jeho obvodě

a) jde o to, aby bylo povoleno zřízení nové náboženské obce židovské nebo změna v ohraničení náboženských obcí židovských,

b) mají býti schváleny stanovy některé náboženské obce židovské nebo jejich změna,

c) má býti náboženské obci židovské odňato státní uznání, má-li se obvod takové náboženské obce židovské přiděliti jiné nebo několika jiným náboženským obcím židovským a má-li se rozhodnouti o jmění zrušené náboženské obce židovské,

d) má býti schváleno zřízení společného rabína pro několik náboženských obcí židovských.

(4) Státní správě nevznikají z tohoto zákona žádné nové výlohy, společenství a jednotlivým náboženským obcím židovským pak žádné nároky na nějaké příspěvky ze státní pokladny.

§ 2.

Orgány společenství, povolané k tomu podle § 4, mohou sdružiti náboženské obce židovské uvnitř svého společenství ke všem nebo k některým v § 1, odst. 1, písm. b) uvedeným účelům ve Svazy. Tyto svazy mohou zejména též zakládati a vydržovati ústavy a zařízení sloužící potřebám, pro něž je Svaz zřízen. Svazy nesmějí přesahovati obvodu země.

§ 3.

Společenství (§ 1) i svazy (§ 2) jsou způsobilé býti podmětem práv i právních závazků.

§ 4.

(1) Podrobnější předpisy zejména o tom, které jsou orgány společenství, po případě i svazů náboženských obcí židovských, jak se zřizují i obnovují, jak je vymezena jejich působnost, jak se děje zastupování dotčených kultových organisací při právních jednáních, jak se zřizují, mění a zrušují případné svazy náboženských obcí židovských, která jsou práva a povinnosti náboženských obcí židovských vzhledem k jejich společenství pokud se týče vzhledem k svazům, jak jsou upravena volební práva i řád do společenství i případných svazů, jak se uhrazují hmotné potřeby těchto organisací, zejména jak se rozvrhují příspěvky k dotčeným potřebám, jaká jest jejich maximální výše a za jakých podmínek může býti tato výše výjimečně překročena a jak se rozhodují spory mezi náboženskými obcemi židovskými, jich společenstvím a případnými svazy, obsahuje ústava náboženské společnosti židovské v zemích České a Moravskoslezské, do níž jest pojmouti i ustanovení o postupu při změně ústavy.

(2) Ústava v odstavci 1 zmíněná potřebuje pro státní obor schválení vlády republiky československé a vyhlásí ji ministr školství a národní osvěty ve Sbírce zákonů a nařízení. Totéž platí i o změnách dotčené ústavy.

§ 5.

Orgány a členy sborových orgánů společenství i svazů náboženských obcí židovských, podle tohoto zákona zřízených, mohou býti jen českoslovenští státní občané příslušníci náboženských obcí židovských, ležících v obvodu společenství, vyjímajíc ty, kteří jsou vyloučeni z práva volenu býti do místních obcí z jiného důvodu, než pro konání vojenské služby.

§ 6.

Pravoplatně předepsané příspěvky k hmotným potřebám kultových organisací, jichž se tento zákon týče, lze vymáhati politickou exekucí.

§ 7.

Státní správa dozírá, aby kultové organisace, zřízené podle tohoto zákona, nepřekročovaly oboru své působnosti a neporušovaly zákonů a nařízení ani ústavy v § 4 uvedené. Tomu odporující usnesení a opatření může státní správa zrušiti a k sjednání zákonného stavu užíti zákonných donucovacích prostředků, po případě provinivší se orgány i sesaditi pokud se týče rozpustiti a učiniti na přechodnou dobu opatření stran zastávání příslušných funkcí.

§ 8.

(1) Působnost, příslušející ve věcech tímto zákonem upravených státní správě, vykonává, pokud není tímto zákonem jinak stanoveno, ministerstva školství a národní osvěty, jde-li však o svazy náboženských obcí židovských (§ 2), v prvé stolici zemské úřady.

(2) Na posavadní působnosti státních úřadů ve věcech náboženských obcí židovských se však tímto zákonem nic nemění. To platí i o případech, jichž se týče § 1, odst. 3.

§ 9.

(1) První ústavu náboženské společnosti židovské v zemích České a Moravskoslezské vypracuje Nejvyšší rada svazů náboženských obcí židovských v zemích České a Moravskoslezské a předloží ji ministerstvu školství a národní osvěty do 6 měsíců.

(2) Až do doby, kdy tato ústava bude vládou republiky Československé schválena, zůstává nedotčena působnost, která podle stanov, ministerstvem školství a národní osvěty schválených, přísluší Nejvyšší radě svazů náboženských obcí židovských v zemích České a Moravskoslezské, jakož i její presidiální konferenci a svazům náboženských obcí židovských v zemích České a Moravskoslezské.

§ 10.

(1) Zákon tento nabude účinnosti dnem, kdy prvá ústava náboženské společnosti židovské v zemích České a Moravskoslezské bude vládou republiky Československé schválena. Avšak již před tímto dnem lze provésti podle předpisů tohoto zákona opatření, jež zákon ku provedení předpokládá již v době předchozí.

(2) Zákon provede ministr školství a národní osvěty v dohodě s ministrem vnitra.

Zákon ze dne 21. března 1890, č. 57 ř. z., jímž byly upraveny zevnější právní poměry židovské (izraelské) náboženské společnosti v bývalém Rakousku a který tudíž dosud platí pro české země, je nyní po více než třicetiletém trvání v různých částech již nepostačujícím. Z politických důvodů byl v něm již od počátku jistý nedostatek, spočívající v tom, že zákon ten učinil základem organisace židovské náboženské společnosti pouze jednotlivé náboženské obce a nezná vyšších obligatorních jednotek administrativních, ač s druhé strany - jak z předchozích jednání vychází jasně na jevo - taková vyšší organisace neměla býti nikterak vyloučena.

Zmíněný nedostatek stal se pak průběhem času vždy citelnější; prozatímní řešení této otázky faktickým vytvořením různých svazů a dokonce pracovního sdružení těchto svazů pod jménem Nejvyšší rady, vesměs útvary na základě obdoby podle § 13 zákona ze dne 20. května 1874, č. 68 ř. z., třebaže tím bylo zavedeno v určitém směru jakési administrativní ulehčení, nemohlo úplně uspokojiti: nedostatek zákonného podkladu této organisace měl za následek, že tyto svazy nemohly svoje požadavky proti svým nižším organisacím uplatňovati žádoucím důrazem, když jim poslušnost mohla býti kdykoliv vypovězena aneb alespoň omezena pohrůžkou výstupu ze svazu. Na příklad ustanovení, jímž by se propůjčila politická exekuce pro vymáhání příspěvků těmto svazům od nižších jednotek, obdobně jak to nařizuje § 22 výše citovaného zákona z r. 1890 pro náboženské příspěvky náboženským obcím, vyžadovalo by ustanovení zákonné.

Bylo proto již brzy po vydání citovaného zákona pomýšleno na jeho novelisaci, což by bylo bývalo za Rakouska snadno možné, avšak po převratě novelisace naráží na značné obtíže z důvodů unifikačních. Zákon platný pro celé území republiky však nelze vydati, dokud budou v historických zemích a na Slovensku a Podkarpatské Rusi tak rozdílné poměry, jaké se vytvořily tím, že v zemi Slovenské a Podkarpatoruské jsou posud v platnosti staré uherské předpisy. Podle těchto předpisů, z nichž nejdůležitější je t. zv. Tréfortské nařízení (nař. min. kultu a vyuč. z 21. června 1888, č. 1191 pres.), jsou židovské náboženské obce organisovány v třech ritech, jednak jako obce orthodoxní, jednak jako kongresové a jako náboženské obce status-quo-ante. Při tom jest ovšem v citovaném nařízení úvodem zdůrazněno, že všechny tyto skupiny náboženských obcí, ať jsou již obcemi orthodoxními nebo kongresovými nebo status-quo-ante, považovati jest za příslušející k jedné a téže konfesi jak s hlediska státně-politického, tak i s hlediska koncese židovské.

Vydati zákon o vyšší organisaci židovských náboženských obcí, platný pro celou oblast republiky, setkalo by se s velikým odporem u židovských náboženských organisací na Slovensku a Podkarpatské Rusi, poněvadž tamní židé, jmenovitě orthodoxní, nejsou naprosto ochotni spolupracovati se židovstvem v zemích českých. Provedení zákona by se jistě nezdařilo.

Ostatně nové vyšší organisace židovských náboženských obcí na Slovensku a Podkarpatské Rusi není ani tak třeba. Již nyní totiž existuje "Organisace autonomních orthodoxních židovských náboženských obcí na Slovensku" a "Ješurun", které sdružuje obce kongresové a status-quo-ante. Orthodoxní organisace je téměř obligatorní a pracuje s úspěchem. Svého času vztahovala se i na Podkarpatskou Rus, pro niž však koncem března 1935 povolena samostatná organisace orthodoxních židovských náboženských obcí zřízením samostatné ústřední kanceláře na Podkarpatské Rusi. "Ješurun" sice není organisací obligatorní, avšak vývoj spěje k tomu, že všechny kongresové a status-quo-ante obce stanou se jejími členy.

Jak již shora bylo řečeno, zákonné zřízení vyšší organisace židovských náboženských obcí v zemích České a Moravskoslezské je velmi naléhavé. Pojmouti do této vyšší organisace i židovstvo ze Slovenska a Podkarpatské Rusi znamenalo by znemožniti jakékoliv působení v této organisaci. Proto je nezbytno, aby se svazy židovských náboženských obcí a společenství těchto svazů utvořilo jen na půdě historických zemí.

K jednotlivým paragrafům zákona se poznamenává:

K § 1, odst. 1.

Vymezuje se obor působnosti pracovního společenství v historických zemích, které se kdysi konstituovalo pod jménem "Nejvyšší rady svazů židovských náboženských obcí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se sídlem v Praze".

K § 1, odst. 2.

Zde se tato působnost blíže vyličuje a to ve smyslu již naznačeném ve stanovách Nejvyšší rady.

K § 1, odst. 3.

Tímto ustanovením posilňuje se poněkud postavení Nejvyšší rady tím, že proti povinnostem této Nejvyšší rady jsou zde také stanoveny určité povinnosti státní správy kultové vůči ní.

K § 2.

Ustanovení tohoto paragrafu má právě vyplniti onu mezeru v židovském zákoně č. 57/1890 a umožniti, aby se prvky v židovské organisaci, t. j. židovské náboženské obce, sdružovaly na zákonném podkladě ve svazy a tyto zase ve vrcholné organisaci, sdružení těchto svazů.

K § 3.

Tato pevná organisace vyžaduje, aby zmíněným svazům byla uděleno také výslovně právo právnických osob (veřejné korporace).

K § 4.

Vypočtení různých bodů, které mají býti předmětem budoucí ústavy pracovního společenství - jak jsou uvedeny v § 4 - nemá rázu taxativního, nýbrž jedině povahu demonstrativní, takže je možno, aby do této ústavy byly pojaty i jiné náležitosti.

K § 5.

Třebaže toto ustanovení je samozřejmé, jest však k zamezení sporů výhodné, když tato zásada je přece v zákoně výslovně zdůrazněna.

K § 6.

Toto ustanovení jeví se býti jen doplňkem příslušného ustanovení § 22 zákona č. 57/1890 ř. z., kterýžto doplněk je pouhým důsledkem nové zákonné organisace.

K § 7.

Také toto ustanovení podrobuje tyto nové organisace pouze stejnému dozoru, jakému již podléhaly dříve kultové ústavy, zřízené již podle výše cit. zákona z r. 1890.

K § 8.

Tímto ustanovením je v platnosti ponecháno nařízení bývalého vídeňského ministerstva kultu a vyučování č. 96/1897.

K § 9.

Odstavcem 2 je vyslovena samozřejmost, že - dokud první ústava, zmíněná v 1. odst. § 9, nebude vypracována a schválena - působí přechodně nynější Nejvyšší rada, jakož i ostatní organisační jednotky v zemích České a Moravskoslezské.

V Praze dne 6. června 1936.

Předseda vlády:
Dr M. Hodža v. r.

Ministr školství a národní osvěty:
Dr Franke v. r.