Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1936.

IV. volební období.

3. zasedání.

Tisk 246.

Navrhujeme, aby senát Národního shromáždění republiky československé usnesl se na tomto zákoně:

ze dne..............................

Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Zaopatření státní, případně odškodnění podle tohoto zákona přísluší legionářským invalidům a invalidům z řad domácího odboje, pokud se tito aktivně, dobrovolně účastnili bojů na Slovensku po státním převratu, vdovám, sirotkům a rodičům padlých nebo zemřelých bojovníků za osvobození Československa a vdovám a sirotkům po legionářích-invalidech a invalidech z řad příslušníků domácího odboje, kteří se dobrovolně, aktivně zúčastnili bojů na Slovensku po státním převratu.

§ 2.

a) Legionářským invalidou, nebo invalidou z řad příslušníků domácího odboje ve smyslu § 1 zák. jest každý zákonem uznaný bývalý československý legionář nebo příslušník domácího odboje, který dobrovolně se zúčastnil bojů za osvobození Slovenska po státním převratu, ať občan Čs. republiky nebo jiného státu, který ve světové válce nebo v bojích na Slovensku po státním převratu utrpěl buď fysickou nebo duševní, či jinou takovou újmu na svém zdraví, že pozbyl nejméně 20% způsobilosti k přiměřenému občanskému povolání.

b) Vdovou po padlém nebo zemřelém legionáři nebo příslušníku domácího odboje po rozumu § 1 zák. jest každá manželka legionáře nebo příslušníka domácího odboje podle § 1 zák. padlého nebo zemřelého v boji nebo následkem bojů za osvobození československá v době světové války, nebo zemřelého cestou z ní do vlasti, nebo po tomto návratu zemřelého následkem válečných útrap, nebo následkem bojů na Slovensku do konce roku 1925, jen pokud se znovu neprovdala.

c) Sirotkem po legionáři nebo příslušníku domácího odboje ve smyslu § 1 zák. padlém nebo zemřelém ve smyslu odst. b) § 2 tohoto zákona jest každé jeho dítě manželské nebo nemanželské až do 18 let svého věku a studuje-li, nejvýše do 24. roku svého věku. Sirotek jest buď úplný (nemá-li rodičů vůbec), anebo polosirotek (žije-li jeho matka a pečuje-li o něj). Za úplného sirotka jest považovati i dítě matkou opuštěné.

d) Rodičem, majícím nárok podle tohoto zákona, jest zákonný otec nebo matka, ať vlastní, či nevlastní, padlého nebo zemřelého legionáře, nebo příslušníka domácího odboje ve smyslu odst. b) § 2. a to buď jeden nebo oba, prokáží-li nemajetnost a skutečnost, že byli výživou aspoň zčásti odkázáni na výdělek svého syna.

e) Vdovou po legionářském invalidovi, nebo po invalidovi z řad domácího odboje ve smyslu § 1 tohoto zákona, jest jeho zákonitá manželka, matka aspoň jednoho jeho dítěte, byl-li sňatek uzavřen do konce roku 1930 a pokud se znovu neprovdala.

f) Sirotkem po legionářském invalidovi, nebo po invalidovi z řad domácího odboje ve smyslu § 1 tohoto zák. je každé jeho dítě až do dokonaného 18. roku věku svého, studuje-li nejvýše do 24. roku svého věku. Rozeznává se polosirotek a úplný sirotek, obdobně jako v odstavci c) tohoto §u.

§ 3.

Všichni legionářští poškozenci, jak jsou výše vyznačeni, zaopatřují a odškodňují se pouze podle tohoto zákona a zaopatření a odškodnění jich podle dřívějších různých zákonů se tímto zákonem ruší. Poškozenci z řad domácího odboje, kteří se dobrovolně, aktivně zúčastnili bojů na Slovensku po státním převratu, nebyli zaopatřeni a odškodněni dosud podle žádných dosavadních zákonů. Provedením tohoto zákona pověřuje se ministerstvo národní obrany (Kancelář Čsl. legií) v Praze.

§ 4.

Peněžité odškodnění stanoví se takto:

a) Pro legionáře-invalidy a invalidy z řad příslušníků domácího odboje, kteří vyhovují § 1 tohoto zákona:

(¹) Slepcům a beznohým na pomoc druhé osoby odkázaným invalidům zvyšuje se důchod o 50%.

(²) Všem důchodcům přísluší 10% zvýšení důchodu na manželku, není-li výdělečně činná a na každé nezaopatřené dítě do 18, případně 24 let jeho věku, jak jest o dětech ustanoveno v § 2 tohoto zákona.

(³) Má-li důchodce z jiných pramenů ryzí roční příjem nad Kč 36.000-, pozbývá nároku na důchod a tohoto nabývá bez dalšího opatření znovu, prokáže-li, že jeho ryzí příjem klesl opět pod tuto hranici, která jest rozhodnou a konečnou pro nárok na tento důchod vůbec. Převyšuje-li součet ryzího příjmu a vlastního invalidova důchodu, jinak mu podle tohoto zákona příslušejícího, částku Kč 36.000-, krátí se příslušející mu důchod o částku, která tuto hranici převyšuje. Příplatek na manželku a děti se do této hranice nezapočítává a nemůže býti tudíž zkrácen.

b) Pro vdovy po padlých a zemřelých legionářích a příslušnících domácího odboje ve smyslu § 1 tohoto zák., jak jsou označeny v § 2 odst. b):

(¹) Bezdětným a s jedním dítětem přísluší důchod Kč 250- měsíčně, až do dovršení 55. roku věku, načež se zvýší o Kč 50,- měsíčně.

(²) Důchod vdovský Kč 250,- jest základní a na každé další dítě zvyšuje se o Kč 100,- měsíčně do dovršení věku, jako je všude jinde v zákoně uvedeno.

(³) Hranice ryzího příjmu stanoví se na Kč 18,000,- ročně a důchod se krátí o částku, tuto hranici převyšující, avšak důchod polosirotků zůstává nedotčen.

e) Pro úplné sirotky po padlých a zemřelých legionářích a příslušnících domácího odboje podle § 1 tohoto zákona a po legionářských a dobrovoleckých invalidech:

1. Měsíční důchod činí Kč 300,-.

2. Základní důchod zvyšuje se o Kč 100,- měs., když sirotek studuje, nebo jest stižen takovou chorobou, která vyžaduje ošetřování osobou druhou.

d) Rodičům, jak jsou vyznačeni v § 2 odst. d) zák., přísluší každému, otci i matce, důchod po Kč 150,- měsíčně, prokáží-li, že jejich ryzí, roční příjem nepřesahuje hranici Kč 9.000,-; jinak se krátí o částku, která tento příjem převyšuje, žijí-li oba rodičové, mající nárok na důchod, ve společné domácnosti, snižuje se hranice příjmu na Kč 6.000,- ročně pro každého, takže společný příjem nesmí přesahovati Kč 12.000,- ročně.

e) Vdovám po legionářských invalidech a invalidech - dobrovolcích z řad domácího odboje ve smyslu § 1 zák. a polosirotkům přísluší nároky na důchod stejně a ve stejné výši, jako vdovám a polosirotkům po padlých a zemřelých legionářích, nebo po padlých a zemřelých příslušnících domácího odboje ve smyslu § 1 tohoto zák.

§ 5.

Osobám, jsoucím ve státní a veřejné službě a pensistům, jejichž ryzí příjem roční přesahuje Kč 18.000,-, ale nedosahuje částky Kč 36.000,-, u invalidů částky Kč 9.000,- a Kč 18.000,- u vdov a Kč 6.000,- a Kč 12.000,- u rodičů, snižují se uvedené odškodňovací důchody na polovinu stanovené výše. Při příjmech nižších vyplácejí se jim důchody celé. Příplatky na manželky a děti nepřísluší tomu důchodci, který takové příplatky dostává z jiného titulu svých příjmů.

§ 6.

Důchody, vyplácené podle tohoto zákona, nepodléhají nějakému zdanění a jsou nejvýše jednou čtvrtinou zabavitelny na plnění závazků vůči státní správě, a nebo se souhlasem důchodce na plnění závazků jiných. Důchody jsou stanoveny pevně a nemohou býti z jakýchkoliv důvodů snižovány nebo zkracovány.

Veškeré žádosti nebo písemnosti, související jakkoli s tímto zákonem, jsou kolku prosty.

§ 7.

Lékařské a nemocniční ošetření ran a neduhů legionářských invalidů a invalidů z řad příslušníků domácího odboje ve smyslu § 1 tohoto zákona, vzniklých službou válečnou nebo následkem bojů na Slovensku po státním převrate, hradí stát z vlastních prostředků. Také opatřování a udržování náhradních údů (prothes), vozíků, holí, speciální obuvi a všech jiných nutných speciálních součástek, výzbroje a výstroje invalidní, hradí státní pokladna bez ohledu na výši příjmů invalidy a bez ohledu na to, pobírá-li invalida důchod, či nikoliv.

§ 8.

(¹) Pobírá-li osoba, spadající pod tento zákon, podle dřívějších zákonů důchod, rentu, nebo odškodnění vyšší, nežli jest zde uvedeno, zůstanou její vyšší nároky neztenčeně zachovány.

(²) Invalidé, pokud jimi byli uznáni již podle dřívějších, na ně se vztahujících zákonů, přejímají se do působnosti tohoto zákona bez lékařské prohlídky, se stejným procentem pracovní nebo vojenské nezpůsobilosti, jaké měli v době schválení tohoto zákona.

§ 9.

Přihlásiti se o důchod, resp. odškodnění podle tohoto zákona jest možno kdykoliv, nejpozději však do dvou let od vyhlášení platnosti tohoto zákona.

§ 10.

(¹) Zhorší-li se zdravotní stav invalidy následkem válečné invalidity, nebo následkem ran nebo útrap, utrpěných v boji na Slovensku po státním převratu kdykoli, povoluje se mu bez omezení lékařská prohlídka nová a výše procenta nezpůsobilosti stanoví se mu na podkladě výsledku této prohlídky.

(²) Ke konečnému stanovení výše procent pracovní nezpůsobilosti pro případ, že vyšetřujícím lékařem stanovené procento se zdá invalidovi nízkým a není s ním spokojen, zřizuje se při MNO, odvolací komise, sestávající z vyšetřujícího lékaře, po jednom zástupci ministerstva financí a MNO a ze dvou zástupců Svazu invalidů Čsl. legií v Praze. Komise sejde se nejméně jednou za dva měsíce a z jejího rozhodnutí není odvolání. Jí přísluší také rozhodovati s konečnou platností o stížnostech těch osob zaopatřených podle tohoto zákona, pokud naříkají nepřiznání nebo nedostatečné přiznání zákonných požitků.

§ 11.

Kapitalisace důchodů nebo jejich výkup, či odkup za odškodnění, jsou nepřípustný.

§ 12.

Po zemřelém důchodci bude vyplaceno pohřebné ve výši tříměsíčního důchodu pozůstalým, po případě tomu, kdo pohřeb vypraví.

§ 13.

Zákonitá přednostní práva legionářská a invalidní nynější i budoucí zůstávají tímto zákonem nedotčena a rozšiřují se také na příslušníky domácího odboje, pokud vyhovují § 1 tohoto zák.

§ 14.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Prováděcí nařízení k němu vydá MNO. po dohodě s min. financí a min. sociální péče nejpozději do tří měsíců ode dne vyhlášení tohoto zákona.

Bývalí českoslovenští legionáři a příslušníci domácího odboje, pokud se dobrovolně zúčastnili bojů na Slovensku po státním převratu, mají prokazatelně a uznaně nespornou přední zásluhu o znovunabytí politické a hospodářské samostatnosti Čsl. republiky. Nejvyšší služby, služby válečné, prokazovaly své vlasti v dohodových armádách a po jejich boku v armádách vlastních po dobu i několika let ještě před vytvořením Čsl. republiky a po jejím uskutečnění ještě na Slovensku právě jen za tímto účelem, bez úředního příkazu nebo donucení, výhradně z vlastní vůle, nezištně a dobrovolně. Toto jejich dobrovolné odhodlání k nejvyšší službě státu nebylo dosud náležitě oceněno a zhodnoceno. Právě tak nebylo dosud náležitě oceněno a zhodnoceno dobrovolné se přihlášení příslušníků byv. rakouské armády k boji za osvobození Slovenska v době, kdy tito bojovníci byli dlouhotrvající válkou úplně vyčerpáni a měli možnost ihned se navrátiti k svým rodinám a začíti znovu klidný, mírový život.

Mravní cena oné dobrovolné služby republice vynikne nejlépe tímto porovnáním. Všech vojensky organisovaných osob, dobrovolně bojujících za samostatnost a nezávislost Československa ve světové válce bylo necelých 90.000, z nichž okrouhle 85.000 bylo zajatců z armády rakousko-uherské. Protože zajatců Čechů a Slováků bylo v dohodových státech, hlavně v Rusku a Itálii, přes 400.000 osob a do legií vstoupilo pouze 20, nejvýše 25% všech v úvahu přicházejících válečných zajatců, přihlásil se tedy teprve každý čtvrtý až pátý z nich dobrovolně a bez výhrad k našemu revolučnímu vojsku, vydávaje tak v nebezpečí svůj život, své zdraví a svoji osobní svobodu. Z příslušníků rakousko-uherské armády přihlásilo se dobrovolně k boji se zbraní v ruce za osvobození Slovenska procento nepoměrně ještě nižší.

část zajatců vstoupila do legií a bojovala v nich již více méně jako invalidé buď z bojů v armádě rakousko-uherské, nebo následkem válečného zajetí, nebo válečných útrap. Totéž platí o dobrovolcích domácího odboje, kteří se dobrovolně přihlásili k boji se zbraní v ruce za osvobození Slovenska. Tento jejich příkladný čin národní obětavosti nebyl u posledních dosud nijak zákonem vyzvednut ani zhodnocen. Jejich obětavost vystupuje tím více do popředí, když se uváží, že statisíce zdravých a k vojenské službě úplně schopných, českých a slovenských zajatců do dobrovolnické Čsl. armády nevstoupilo, dávajíc přednost bezpečnějšímu životu v zajetí a zůstávajíc věrno vojenské přísaze a správně po svém způsobu předpokládajíc, že včasnějším návratem ze zajetí do vlasti budou míti lepší a větší možnost znovu se existenčně uplatniti. V tomto svém předpokladu se také skutečně nezklamali, neboť se domů vrátili i o dva roky dříve před legionáři, zejména před dobrovolci z Ruska a Sibiře, kteří tvořili převážnou většinu všech legií. Obdobně to lze říci i o příslušnících byv. rakouské armády, kteří po jejím rozkladu se snažili co nejrychleji dostihnouti svých domovů, aby pokud možno zachytili ještě zbytek válečné konjunktury, a tak snadněji a rychleji se existenčně uplatnili. Tím větší jest zásluha těch, kteří tak neučinili a šli dobrovolně se zbraní v ruce hájiti napadené Slovensko a tím i historické hranice, rodící se republiky.

Invalidních legionářů bylo asi 10% celkového počtu, invalidních dobrovolců z řad domácího odboje ve smyslu § 1 navrhovaného zák. necelá 3% z celkového jejich počtu. Od návratu legionářů do vlasti a od ukončení bojů na Slovensku jich mnoho zemřelo a část jich spáchalo sebevraždu, takže možno předpokládati jejich konečný součet nejvýše na 9.500 osob. Přesné statistiky není, neboť statistika těchto invalidů není odděleně vedena.

Část legionářů a příslušníků domácího odboje ve smyslu § 1 navrhovaného zákona z různých příčin, v neposlední řadě ze skromnosti, aby nezatěžovali státní pokladnu, a nebo ti, u nichž zdravotní následky válečných útrap projevily se později, buď včas nepřihlásili svůj nárok na odškodnění, nebo už k tomu nebylo zákonné možnosti. Proto jest spravedlivé umožniti jim tuto přihlášku, jak návrh zákona v § 9 stanoví. Ale ani pak nepřekročí počet všech v úvahu přicházejících legionářských invalidů a invalidů-dobrovolců ve smyslu § 1 navrhovaného zákona číslici 11.000 osob.

Počet vdov a sirotků po padlých a zemřelých legionářích a dobrovolcích domácího odboje ve smyslu § 1 navrhovaného zákona jest relativně velmi malý. Jednak část vdov zemřela, jednak se provdala a značná část padlých, zejména legionářů, bylo svobodných. Sirotci většinou překročili již pro nárok rozhodnou věkovou hranici.

Také počet předků (rodičů), přicházející v úvahu podle navrhovaného zákona, jest nepatrný.

Jest jistě se stanoviska sociálního nanejvýš spravedlivý požadavek, aby vdovy po legionářích-invalidech a invalidech-dobrovolcích z řad domácího odboje ve smyslu § 1 navrhovaného zákona, byly odškodněny stejně, jako jejich děti. Dřívější ustanovení, že vdově a sirotkům po invalidovi přísluší nárok na odškodnění jen v případě, když sňatek byl uzavřen před demobilisací, nutno změniti a lhůtu k uzavření sňatku a nároku prodloužiti, tak, aby nové ustanovení lidsky odpovídalo všem předpokladům občanského a rodinného života. Nemůže býti přece úmyslem zákonodárce, trestati rodiny těch invalidů, kteří se oženili později, totiž teprve tehdy, když získali nějakou oporu hospodářskou pro budoucí rodinu a podporovati jiné, kteří třeba bez ohledu na takovouto oporu včas podle zákona se oženili. Návrh zákona jest pro státní pokladnu vzhledem k uvedeným skutečnostem snesitelný.

Podepsaní navrhovatelé, uváživše všechny okolnosti, jichž uvážení jest v dnešních těžkých hospodářských dobách nutné, jako: vojenské úkoly státu k jeho ochraně a obraně, všeobecnou těžkou situaci hospodářskou, sociální a pod., uvažujíce o naléhavých požadavcích legionářských poškozenců a poškozenců z řad dobrovolců domácího odboje ve smyslu § 1 navrhovaného zák., došli přesvědčení, že těmto navrhovaným požadavkům jest možno vyhověti skutečně bez značnějšího zatížení státní pokladny tímto jednotným zákonem, který vyhovuje i všem požadavkům Svazu invalidů Čsl. legií při náležitém šetření státních financí.

Návrh vychází ze zásady, že rozvrstvení legionářských poškozenců, tak jak dosud právně trvá a úplné opomíjení poškozenců-dobrovolců z řad domácího odboje, jak o nich mluví § 1 navrhovaného zák., není spravedlivé a že jest povinností státu, aby značné nesrovnalosti v sociálním zabezpečení prvních vojáků republiky alespoň zmírnil, těžké hospodářské době je přizpůsobil a měřil všem stejně a spravedlivě. Zodpovědným činitelům ve státě nemůže býti lhostejno, jestli válkou poškození legionáři a dobrovolci domácího odboje ve smyslu § 1 navrhovaného zákona, a jejich rodiny živoří a hladoví ve státě, který bez jejich příkladné dobrovolné obětavosti nebyl by dosáhl své samostatnosti, po případě svých dnešních hranic.

Honorování válečného poškození u invalidů hodnotí se podle jeho výše průměrným základem na 10% poškození válečného Kč 100,- měsíčního důchodu. Výše válečného poškození byla podle platných směrnic u dekretovaných invalidních legionářů včasnými lékařskými prohlídkami již stanovena, takže nebude třeba při uzákonění tohoto návrhu lékařských prohlídek nových a důchodci mohou býti cestou administrativní převzati do nového zaopatření bez zvláštních přihlášek. Nedekretovaným legionářským invalidům a invalidům-dobrovolcům z řad domácího odboje ve smyslu § 1 návrh. zák. ponechává se lhůta dvou let od vyhlášení zákona jako lhůta konečná k přihlášce na uplatnění nároku.

Obdobně jest tomu s přihláškami ostatních poškozenců. Návrh ponechává důchodcům právo žádati o novou prohlídku, když se jejich zdravotní stav zhorší a dovolati se k revisní komisi, domnívají-li se, že jsou poškozeni nálezem lékařským, nebo administrativním rozhodnutím. Složení komise jest obdobné jako složení odvolacích komisí při Zemských úřadech pro péči o válečné poškozence. Rozhodnutí komise nemohou býti naříkána.

Nároky na důchody jsou omezeny příslušnými hranicemi ryzího celkového důchodu, které jsou přesně pro každou kategorii důchodců vymezeny. Pro státní a veřejné zaměstnance a pensisty jsou tyto hranice stanoveny nižší a nároky jsou omezeny.

Aby nebyli poškozeni ti z důchodců, kteří mají podle dosud platných zákonů zaopatření a odškodnění vyšší, než by jim připadlo podle tohoto návrhu, pamatuje na ně návrh zvláštním ustanovením, podle kterého se jim má dostati vyrovnávacích příplatků k stanoveným důchodům až do výše jejich požitků dosavadních.

Jest jistě krajně spravedlivé ustanovení, aby náklady s léčením válečných neduhů a náklady na náhradní údy (prothesy) a výzbroj invalidní včetně oprav, nesl stát z vlastních prostředků, tedy i tehdy, když poškozenec jest vyloučen z nároku na důchod pro překročení příjmové hranice.

Náklady s tímto zákonem spojené byly by ze značné části uhrazeny dosavadními náklady, jež stát dosud poskytuje na zaopatření legionářských poškozenců. Zvýšení nákladu není nám však možno ani přibližně uvésti a jest je možno zjistiti jednak urychleným šetřením, jednak u MNO. (Kancelář Čsl. legií), jednak u ministerstva sociální péče a konečně rychlou výzvou, aby se přihlásili poškozenci, zejména z řad příslušníků domácího odboje, kteří vyhovují § 1 návrh zákona. Cenné informace by mohl poskytnouti v této věci i ústřední svaz domácího odboje v Praze.

Ale již předem lze říci, že zvýšený náklad nebude vzhledem k poměrně malému počtu osob v úvahu přicházejících tak veliký, aby mohl jakkoli ohroziti únosnost fiskálních možností státu. Celkový náklad bude kromě toho každoročně klesati přirozeným úbytkem důchodců, takže během 25 až 30 let zmizí tato položka ze státního rozpočtu vůbec.

Předkládaný návrh, který jen velmi střízlivě a nízko hodnotí zásluhy legionářů a příslušníků domácího odboje ve smyslu § 1 návrh. zák. válkou poškozených, kteří byli, jsou a vždycky zůstanou pevnými pilíři republiky a v případě potřeby jsou ochotni dáti na záchranu vlasti všechny své zbylé síly a který vyrovnává konečně dosavadní nespravedlivý poměr mezi zahraničními legionáři a dobrovolci z řad domácího odboje, kteří se zúčastnili bez výhrad a k osobní škodě bojů za osvobození Slovenska a tím za dosažení dnešních definitivních hranic republiky, nedává jim ani zdaleka takového odškodnění, jaké svým věrným bojovníkům za světové války dávají státy dohodové, jak se z jejich v této příčině uzákoněných opatření lze přesvědčiti.

Přijetím návrhu bude také značně podepřena brannost národa, neboť se tím veřejně ukáže ochota státu, nezapomínati těch, kteří přinesli oběti nejvyšší a kteří je přinesli dobrovolně.

V Praze dne 23. června 1936.