Ustanovení o klidu řízení (§§ 163 - 165 osnovy) byla převzata v podstatě z rak. c. ř. s. Do § 164 věta 2. bylo vsunutím slůvka "delší" jasně naznačeno, že strany nemohou ujednati klid řízení na kratší dobu než je zákonná tříměsíční. Také to jeví se důležitým, aby všeliké pochybnosti byly odstraněny.

Jinak neuznává osnova potřebu výslovného ustanovení, jaké má § 446, odst. 1, uh. c. ř. s. o tom, že klid nastává i tehdy, když se dostaví k ústnímu jednání jen jedna strana, ale nežádá, aby se projednávalo; neboť důsledek je samozřejmý. Také nepřijímá osnova zásadu obsaženou v § 446, odst. 3., uh. c. ř. s., podle níž soud může připustiti k jednání i strany, které se dostaví sice pozdě, ale přece ještě "během zasedání". Ustanovení toto nedoporučuje se jednak proto, že se jím strany nikterak nepovzbuzují k přesnosti o dochvilnosti, což je přece žádoucím, jednak proto, že vzbuzuje pochybnosti o tom, je-li dáno soudu k volnému jeho použití, tedy podle jeho větší či menší ochoty, či může-li jeho zachování býti také stranami na soudě vymáháno, zejména tedy, jsou-li dány opravné prostředky proti tomu, odepřel-li soud dodatečně jednati se stranami zmeškalými. V prvé případnosti nemělo by toto ustanovení zajisté valné praktické ceny, v druhém případě mohlo by sloužiti stranám za prostředek šikanovati soud.

Naproti tomu bylo pojato do § 165 jako druhý odstavec ustanovení § 446, posl. odst. uh. c. ř. s. Ustanovení toto znamená, že po marném uplynutí tří let soud musí považovati spor za zaniklý a nesmí v něm pokračovati, ani kdyby o to obě strany souhlasně žádaly. Jde tu o praesumptio juris ac de jure. Chtějí-li tedy strany míti řešený spor, ačkoli zmíněné tři roky uplynuly, musí býti podána nová žaloba a spor projednán úplně znovu, jako by se jím soud vůbec nikdy nebyl zabýval. Spor ponechaný v klidu tvoří překážku litis pendentis, tedy jenom, dokud tříletá doba neuplynula.

K §§ 166 až 170.

Při úpravě veřejnosti jednání shodují se v podstatě oba dosavadní zákony. Při otázce, kdo má jakožto posluchač přístup k ústnímu jednání, přidržuje se osnova dosavadního měřítka, totiž dospělosti; obmezovati přístup k ústnímu jednání podle vzoru zákona č. 73/1924, vztahujícího se na řízení trestní a vyžadujícího zletilosti, nebylo by pro obor civilního řízení odůvodněno. Nový odstavec 3. v § 166 osnovy byl převzat z uh. c. ř. s. (§ 206, odst. 2.). Jako okolnosti, podle nichž lze usuzovati na to, že přítomnost určitých osob neodpovídá důstojnosti místa, přicházejí v úvahu na př. zevnějšek, chování, pověst, napilost a pod. Podstatná změna byla proti rak. c. ř. s. učiněna v § 167, odst. 3. osnovy v tom smyslu, že je-li veřejnost vyloučena pro celé jednání, je v tom zahrnuto i prohlášení rozsudku. Ustanovení toto, jež má § 207, odst. 3. uh. c. ř. s., jeví se odůvodněným proto, že v občanských sporech, v nichž byla veřejnost vyloučena pro celé jednání, není nutným, aby alespoň prohlášení rozsudku stalo se z důvodů veřejné kontroly veřejně, jak je tomu v řízení trestním, a to tím méně, poněvadž právě veřejným prohlášením rozsudku mohlo by býti částečně zmařeno to, čeho má býti vyloučením veřejnosti dosaženo. Upozorniti dlužno, že také ústavní listina (§ 101) vyslovuje požadavek veřejnosti jen při prohlašování rozsudků "ve věcech trestních". Větou druhou § 167, odst. 3. je vysloveno, že je zapovězeno uveřejňovati nejen obsah jednání, nýbrž také obsah rozsudku, byla-li veřejnost vyloučena i po prohlášení rozsudku. To je nutný důsledek zásady vyslovené ve větě prvé téhož odstavce.

Výhradou v § 166, odst. 1. a § 169, odst. 2. míněno je řízení ve sporech manželských (§ 624).

Další změna týká se toho, že proti zamítnutí návrhu na vyloučení veřejnosti není vůbec opravného prostředku (§ 168, odst. 2.); také zde má osnova vzor v § 208, odst. 2. uh. c. ř. s. Třebas případy toho druhu nejsou příliš praktické, je vhodno otázku výslovně řešiti zákonem, aby o ní pochybnosti vůbec vzniknouti nemohly. Odstavec 2. v § 167 osnovy byl přizpůsoben § 207, odst. 2. uh. c. ř. s.

K §§ 171 až 175.

Správně chápaná a přesně prováděná ústnost jednání zůstane vždy zárukou rychlého objasnění stavu věci a správného jeho zjišťování a tím i správného rozhodnutí. Tam, kde se snad zdá, že se tato zásada neosvědčuje, není vinou ona, nýbrž je vina na soudcích i na stranách, resp. jejich zástupcích. Proto osnova nejenom, že podržuje zásadu ústnosti, sledujíc v tom oba dosavadní zákony, nýbrž ještě více ji zdůrazňuje, poněvadž nejen nespatřuje spásu v jejím potlačování, nýbrž naopak v jejím správném provádění.

Takovým zdůrazněním zásady ústnosti je jednak dodatek ke druhé větě v § 172, odst. 1. osnovy, jednak nový odstavec 3. téhož paragrafu. Oba dodatky spolu souvisí a mají za účel čeliti praxi, jež se u některých soudů zahnízdila. Neboť stává se obvyklým, že advokáti prostě na místo, aby obsah svých podání ústně přednesli, odkáží na jejich obsah a soud se tím spokojí. Takováto praxe jest paskvilem ústnosti i veřejnosti jednání, znemožňuje, aby soud nabyl živého a jasného obrazu o skutkovém ději, a nezrychluje také nijak, jak se za to mylně má, postup jednání, ba spíše působí k jeho průtahu. Neboť to, co soud při ústním živém přednesu okamžitě vnímá a postřehuje, musí si při pouhém odkazu na přípravná podání pracně shledávati studiem těchto podání; a že tato podání nejsou stručná, jak by mohla býti, kdyby se na ústním přednesu přísně trvalo, je pochopitelno. Co to konečně znamená při rozhodování v senátech, lze se snadno domysliti; buď pracné obírání se přípravnými podáními všemi členy senátu aneb spolehnutí se na to, že zná předseda obsah podání, a tedy konec konců rozhodování senátu, při němž neznají všichni jeho členové podrobně skutkový děj. Ustanovení osnovy ovšem nemohou sama sebou zaručiti přesné provádění zásady ústnosti, ale bude na justiční správě, aby nad zachováním těchto ustanovení bděla a pokusům o jejich nedbání rázně čelila. Připomenouti dlužno, že ustanovení, jaké má osnova v § 172, odst. 4., je jen důsledkem zásady ústnosti. Ale doporučuje se, aby bylo do zákona výslovně pojato vzhledem ke zkušenostem v té příčině učiněným, jakož i vzhledem k tomu, že uh. c. ř. s. (§ 203, odst. 1.) takové ustanovení už má. Zvláštní zmínky zasluhuje ustanovení § 172, odst. 3. Zde vyhrazuje osnova možnost, aby na místo ústního přednesu stran mohl učiniti takový ústní přednes předseda senátu sám, ale to ovšem jen, souhlasí-li s tím strany a je-li spor připraven přípravnými podáními. V tom netřeba shledávati obmezení zásady ústnosti, poněvadž i předseda je povinen podstatný obsah přípravných podání vyložiti ústně volným přednesem, ani vyloučení přednesu stran, poněvadž tyto mají vždy právo přednes předsedův doplniti svými ústními přednesy. S druhé strany nelze upříti, že takovýmto způsobem lze urychliti spád ústního jednání.

Důležitá zásada o otázce, mají-li strany právní povinnost v civilním sporu před soudem mluviti pravdu, nepotřebuje u nás širokého odůvodňování. Srovnávati civilní proces s trestním, je zásadně pochybeno; strana v civilním sporu nemá práva na "sebezachování" za každou cenu, i na úkor pravdy a práva. Má jen právo žádati, aby soud správně zjistil to, o čem se strany mezi sebou dohodnouti nemohly, a aby podle toho vyslovil, co považuje za právo. Právě ale proto, že jde o věc stran, jsou tyto povinny tento úkol soudu všemožně usnadňovati, nikoli však mu jej ztěžovati (srv. Hora, Civ. řád soudní na Slovensku, str. 50, 51). Proto vším právem tuto povinnost stran jakožto povinnost právní vyslovil už rak. c. ř. s. (§ 178) i uh. c. ř. (§ 222). A osnova tento princip přijímá, nesdílejíc nikterak pochybnosti, které byly proti němu v říšskoněmecké literatuře (srv. zejména Wach, Grundfragen und Reform des Zivilprozesses, str. 26. násl. 1914) projeveny. K vůli úplnosti dodati sluší, že povinnost k pravdě přijímá i nynější, v r. 1933 novelisovaný německý c. ř. s.

Původní osnova převzala po vzoru uh. c. ř. s. (§ 222 II) také zvláštní trestní ustanovení pro porušení této povinnosti. Při konečné redakci byla však tato ustanovení vypuštěna. Byly projeveny totiž pochybnosti o praktickém použití těchto trestních předpisů, zejména u stran, u kterých bude peněžitá pokuta nedobytná, t. j. u všech stran požívajících právo chudých, ale také u soudců méně zkušených a uvážlivých. Těmto pochybnostem nelze upříti oprávnění. Ostatně předpis § 173 podržuje svůj nepochybný právní význam i bez ustanovení trestních.

V § 174 osnovy jsou nové věty druhá a třetí v odstavci 2. Věta třetí plyne vlastně již ze všeobecných ustanovení o nepřípustnosti rekursu proti dvěma souhlasným usnesením, ale přes to není zde zbytečnou, poněvadž nejde tu zpravidla o usnesení soudu formálně vyhotovená, nýbrž o usnesení, která jsou uvedena v důvodech rozsudků.

V novém § 175 vytýká osnova rozdíly pouhého slyšení od ústního jednání, souhlasně jako je v § 55 ex. řádu rak. a v § 86 jedn. řádu; ustanovení takové patří do civilního řádu soudního a má je také § 254 uh. c. ř. s.

K §§ 176 až 182.

Ustanovení o řízení sporu předsedou čerpala osnova v podstatě z předpisů rak. c. ř. s., poněvadž tyto předpisy vyslovují myšlenky, o něž jde a jež jsou obsaženy v obou zákonech v podstatě souhlasně, důrazněji než uh. c. ř. s. (§§ 182 rak., 225 uh.). Důležitou novotu přináší § 178 v odst. 2.; chce se jím čeliti stížnostem, jež se ozývají zejména z kruhů advokátských a jež vrcholí v tom, že soudce často neupozorní strany za jednání na možnost jiného právního nazírání, než z jakého vycházejí ony, a teprve ve svém rozsudku je jiným právním názorem překvapí, čímž jim znemožní, aby již za ústního přelíčení mohly přednésti skutečnosti a průvody, s tohoto jiného právního hlediska potřebné. Upozorniti dlužno na ta, že soudci je uložena povinnost, upozorniti strany na pouhou možnost jiného právního názoru. Tímto upozorněním si tedy soudce nijak neprejudikuje a není odůvodněna obava, že soudce, který se ještě za sporu přesvědčí o mylnosti tohoto právního názoru, nerad to přizná a raději zůstane při původním mylném názoru. Ostatně soudce, jenž by pro svou osobní prestiž přidržel se vědomě mylného názoru, není na pravém místě. Také nelze přiznati váhu námitce, že nebude rozhodným, jaké mínění měl předseda při jednání, nýbrž jaké zaujal při rozsudku.

Přijde-li soud teprve při poradě o rozsudku na to, že je tu možný ještě jiný právní názor, na nějž při jednání ani soudem ani stranami nebylo pamatováno, nezbude ovšem než skončené ústní jednání obnoviti podle § 190, post. odst. Ostatně z § 178, odst. 2 (ze slov "podle mínění soudu pochybeného") jde najevo, že předseda prve než upozorní strany na možnost jiného právního názoru, musí si vyžádati mínění senátu, takže k použití § 190 málokdy dojde. Ale i když se tak stane, je to uspokojivější pro výkon spravedlnosti, než zamítnouti žalobu nebo námitku jen pro to, že strany neuvedly tu neb onu skutečnost, jak nyní soudy velmi často činí. Právě takovéto konstatování soudu a jím opřené zamítnutí žaloby nebo námitky pobuřuje strany a je předmětem ostré kritiky v kruzích advokátních. Tomu chce osnova čeliti; neboť soudce, který by zamítl žalobu neb námitku jen proto, že strana nepřednesla tu neb onu skutečnost, ačkoli ji neupozornil ve smyslu § 178, odst. 2, přiznal by se tím sám k porušení tohoto předpisu.

Pokud jde o přípravná opatření předsedova před ústním jednáním nebo před pokračováním v něm, snaží se osnova neobmezovati použití těchto prostředků ani v tom směru, že by některá tato opatření mohl učiniti předseda, kdežto jiná senát sám, jak to činí uh. c. ř. s. ve svých §§ 204 a 226 až 228, ale ani v tom směru, že by některá tato opatření mohla býti vyloučena souhlasným projevem stran, jak to činí § 183, odst. 2. rak. c. ř. s. Škrtnouti toto obmezení jeví se nutným také už proto, že osnova spočívá na principu, že soud může z úřední moci připustiti i důkaz listinami a svědky. Předseda senátu má míti volnost pohybu; jde-li ovšem o opatření zvlášť pronikavá nebo nákladná, vyžádá si opatrný předseda sám usnesení senátu, k čemuž je podle § 177, odst. 1. osnovy oprávněn. Zájmům stran pak vyhověno ustanovením § 181, odst. 1.

Ustanovení § 181 osnovy odpovídá předpisům §§ 185 rak. a 111 uh. c. ř. s.

K §§ 187, až 192.

Při úpravě podmínek, za nichž může dojíti ke spojení ústního jednání nebo naopak k oddělenému projednávání, přidržuje se osnova vzoru rak, c. ř. s., jehož předpisy, naproti příslušným předpisům uh. c. ř. s. (§§ 233, 234, 387, II), zní přesněji. Přesnější jsou i předpisy rak. c. ř. s., jimiž jsou upraveny podmínky pro přerušení jednání z usnesení soudního. Zejména nejeví se nutným pojmouti do osnovy ustanovení, jaké má § 235, odst. 1. uh. c. ř. s., poněvadž potřebě přerušení vyhovuje už předpis § 186, odst. 1. osnovy. Ustanovení pak, jaké má § 235, odst. 2. uh. c. ř. s., nejeví se býti potřeba, poněvadž závisí-li opravdu rozhodnutí jistého sporu na neplatnosti manželství, lze ponechati stranám tohoto sporu, aby se o zahájení řízení za účelem zjištění neplatnosti dotčeného manželství postaraly a tím přerušení onoho sporu podle § 186 osnovy způsobily. Naproti tomu zasluhuje, jak už bylo dříve naznačeno, ustanovení § 470 uh. c. ř. s. zřetele, a byl tudíž obsah jeho umístěn v osnově jako § 187.

Po vzoru §§ 236 a 474, II uh. c. ř. s. bylo do osnovy (§ 189, odst. 2.) pojato také ustanovení, podle něhož je rekurs přípustným i proti usnesení, kterým bylo odepřeno pokračovati v přerušeném řízení. Výslovné pojmutí tohoto ustanovení do osnovy doporučuje se právě vzhledem k dnešnímu stavu na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, aby tam nevznikly pochybnosti o tom, jestli toto ustanovení zůstává v platnosti.

Ustanovení o konci jednání a jeho opětném zahájení byla v podstatě ponechána, ale možnost anticipovaného skončení přelíčení byla rozšířena i na případy, kdy jde jen o důkaz spisy veřejných úřadů nebo o důkaz veřejnými listinami. Změna v § 190, odst. 1. je povahy jen stylistické, poněvadž oddělené rozhodnutí nemusí vždy míti za předmět "návrh, o němž se jedná", jak zní § 193, odst. 1. rak. c. ř. s., a poněvadž může býti věc zralou k rozhodnutí, i když žádné důkazy nebyly provedeny. V té příčině přidržuje se osnova více znění § 237, odst. 1. uh. c. ř. s. Naproti tomu byly odstavce 2. a 3. převzaty z rak. c. ř. s., avšak rozšířeny i na případ, kdy jde o důkaz spisy veřejných úřadů nebo veřejnými listinami, v souhlasu s čl. IV č. 6 zák. č. 161/1936. Ustanovení § 194 rak. c. ř. s. bylo zjednodušeno po vzoru § 237, odst. 2. uh. c. ř. s. a zařaděno jako další odstavec 4. do § 190 osnovy. Vypočítávati příčiny, které přimějí soud k opětnému zahájení skončeného už jednání, mělo svůj důvod v době, kdy byl rak. c. ř. s. vydáván, ale dnes jeví se zbytečným.

Ustanovení o výtce vad jsou v obou dosavadních zákonech věcně souhlasná (§§ 196 rak., 223 uh.); osnova přijímá znění rak. c. ř. s., poněvadž jím se právo výtky ještě více obmezuje než v zákoně uherském; neboť podle rak. c. ř. s. nemůže ani strana, která nesvolila k porušení dotčeného předpisu, výtku činiti, jestliže není "proto ke stížnosti oprávněna", kdežto uh. c. ř. s. rozdílu žádného nečiní. Aby nevznikla pochybnost o tom, není-li těmito slovy míněna stížnost ve smyslu opravného prostředku, volí osnova znění "jež se má porušením za postiženou". Odstavec 4. vyplňuje mezeru dosavadního práva způsobem, jenž odpovídá praxi.

K §§ 193 až 199.

Ustanovení tato byla převzata z rak. c. ř. s., jenž se v podstatě shoduje s předpisy uh. c. ř. s. (§§ 210 až 213, 217 uh. c. ř. s.). Osnova nemá ustanovení o tom, jak má zevně postupovati soud, uloží-li pořádkový trest aneb bude-li za přelíčení spáchán čin trestný neb kárný, jako je tomu v uh. c. ř. s. (§§ 214 a 215). Ustanovení tato, povahy jen technické, nepatří do c. ř. s., nýbrž do prováděcího nařízení.

Rozumí se, že trestní ustanovení použitá proti účastníkům řízení nepostihují sama sebou jejich zmocněnce.

K § 196, odst. 1 osnovy se připomíná, že zvýšení sazby do 1000 Kč vztahuje se i na procesní zmocněnce z řad neadvokátských, takže zde by se pouhou citací § 219 nevystačilo.

K §§ 200 až 202.

Při úpravě otázky smíru bylo nejprve vzato v úvahu, jestli se nedoporučuje upraviti zvláštním způsobem a povinně řízení, které by mělo za účel dosažení smíru a tím předcházelo sporům. Anketa v té příčině ministerstvem pro sjednocení zákonův uspořádaná vyzněla jednomyslně proti takovému zvláštnímu řízení a pro dosavadní stav, stejný jak v historických zemích, tak na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.

Rovněž nepřejímá osnova z uh. c. ř. s. zvláštní obecní soudy smírčí, poněvadž, jak vychází z projevů vyžádaných v té příčině od soudů slovenských, toto zařízení se tam neosvědčuje.

Setrvává tudíž osnova v podstatě na stavu dosavadním. Při tom však předsevzaty jisté změny jak naproti rak., tak i naproti uh. c. ř. s. Změna naproti rak. c. ř. s. týká se otázky, je-li přípustno, aby mimosoudní jednání o smír bylo uznáno za důvod odročení. Uznati okolnost, že se mezi stranami jedná o mimosoudní smír, zcela všeobecně a bez výhrad za důvod odročení, zajisté se nedoporučuje. Neboť je velmi důvodná obava, že by takového ustanovení zákona bylo příliš často používáno stranami resp. jejich zmocněnci k odročení i tam, kde jim vážně o narovnání nejde. Byl by to zcela pohodlný prostředek, dosíci srovnalou vůlí odročení. S druhé strany mohou zase opravdu nastati případy takové, kde nelze hned sjednati smír, poněvadž jest k tomu třeba ještě dalších informací, opatření a pod., ale kde je na obou stranách vážná vůle spor urovnati, takže by se tedy odročení jednání na krátkou dobu doporučovalo. Rak. c. ř. s. ustanovuje, aby přípustnost odročení k vůli jednání o smír byla posuzována podle všeobecných zásad daných v §§ 128 a 134 rak. c. ř. s. To však znamená vlastně, že soud, chce-li těchto zásad zde použíti, bude nucen zpravidla odročení odepříti i tam, kde by je uznával za vhodné. Proto osnova upravuje tuto otázku nově v § 200, odst. 3. Připouští sice odročení, ale jen tehdy, je-li vzhledem k jednotlivému případu, o nějž jde, opravdu odůvodněno očekávání, že k smíru dojde. To předpokládá tedy, že strany budou musiti také vždy vyložiti soudu stav věci, z něhož čerpají naději, že ke smíru dojde. Dále připouští osnova odročení jen jedenkráte a na dobu co nejkratší. A konečně vylučuje osnova opravný prostředek proti usnesení, kterým soud zamítá návrh na odročení; neboť učiní-li tak soud, bude míti k tomu zcela jistě vážné důvody. Že ani proti povolení odročení není opravného prostředku, vyplývá již z § 135 osnovy.

V otázce odklizení sporu smluvenou přísahou, přidržuje se osnova rak. c. ř. s. V uh. c. ř. s. (§ 231) jsou v té příčině podstatné rozdíly. Rozdíl je především v tom, že smluvenou přísahu může tam vykonati i osoba třetí (§§ 231 II, 377 I, uh. c. ř. s.), kdežto podle rak. c. ř. s. mohou býti subjekty smluvené přísahy jenom strany. Další rozdíl týká se toho, že mohou strany učiniti smír závislým na tom, že a jak soud rozhodne určitou otázku, ať povahy skutkové či právní; v takovém případě obmezí soud svou činnost na posouzení této určité sporné otázky, jinak však založí svůj rozsudek na dohodě stran. Tak ustanovuje § 231, IV. uh. c. ř. s.

Osnova nepřijímá žádného z těchto zvláštních ustanovení uh. c. ř. s. Připouštěti, aby strany svou dohodou ukládaly přísahu osobám třetím, není zajisté na místě, poněvadž rozhodovati o tomto prostředku naproti třetím osobám má náležeti výlučně soudu. Také není nijak jasná otázka, je-li taková třetí osoba povinna přísahu stranami smluvenou vykonati, zejména může-li býti k ní soudem donucována a pod. Závisí-li ochota strany ke smíru na tom, aby zvěděla od třetí osoby, zda-li a jak se snad jistá skutečnost udála, je jí dáno na vůli, aby se této třetí osoby soukromě na tuto skutečnost vyptala a podle toho, má-li k ní větší či menší důvěru, se pro smír, rozhodla nebo ne. A byl-li výslech třetí osoby již nařízen průvodním usnesením soudu, mohou strany po jejím výslechu vždy ještě spor odkliditi smírem.

Ustanovení pak § 231, odst. 4. uh. c. ř. s. není vlastně smírem v pravém slova smyslu, poněvadž zde musí přece soud rozhodovati, ale ovšem jen o tom, co mu strany svou úmluvou určí; tato okolnost, jakož i to, že soud musí, jak zákon praví, jinak ve svém rozsudku vzíti za základ úmluvu stran, staví zde soud naproti stranám do poměru jakési závislosti a do služeb, které se s úkolem soudů dobře nesrovnávají.

Celé toto ustanovení jest dosti složité a nesrovnává se s povahou smíru, jenž má rázem učiniti sporu konec, také proto, že není nikde vyloučen opravný prostředek proti rozhodnutí soudu.

K §§ 203 až 214.

Ustanovení o protokolování se v podstatě v obou zákonech shodují. Při tom zavádí ovšem osnova důležitou novotu, připouštějíc, aby protokol byl sepsán těsnopisně. Uh. c. ř. s. (§ 248) má sice rovněž ustanovení o tom, že soud může naříditi k návrhu strany, aby o ústním jednání nebo jeho části byly činěny těsnopisné zápisy; rovněž připouští rak. c. ř. s. (§ 280), aby o důkazu byl učiněn těsnopisný zápis. Ale v těchto případech nejde o těsnopisné sepsání protokolu, poněvadž musí býti vlastní protokol sepsán vedle toho. Naproti tomu osnova připouští skutečný těsnopisný protokol, jejž sepisuje zapisovatel sám (nikoliv tedy vedle něho zvlášť ustanovený těsnopisec) a jenž jest také sám vlastním protokolem jednacím. Osnova chtějíc umožniti, aby byly odstraněny obtíže, které jsou spojeny právě s protokolováním, děje-li se obyčejným písmem, a na něž si prakse dávno a právem stěžuje, přidržuje se jakožto vzoru řízení, jež bylo v republice rakouské zavedeno II. novelou o úlevách soudních (zákon z 18. března 1920, č. 116 St. G. Bl.). Zavádí-li osnova těsnopisný protokol, nezakrývá si ovšem, že použití tohoto prostředku v praxi nebude všeobecné a že potřeba jeho použití bude tím menší, čím pravidelněji bude lze v soudních síních používati psacích strojů. Ministerstvo pro sjednocení zákonův vyžádalo si od spolkového ministerstva spravedlnosti v Rakousku zprávu o zkušenostech, nabytých v Rakousku s touto novotou. Tato zpráva jest tak příznivá, že osnova nerozpakuje se zavésti těsnopisný protokol i zde. Podle obsahu dotčené zprávy potvrzují rakouské soudy souhlasně, že se těsnopisný protokol úplně a v každé jednotlivosti osvědčuje. Zkracuje se jím doba jednání a ušetřuje soudům i advokátům čas, aniž má za následek povšechně nemírné přetížení zapisovatelů.

Těsnopisný protokol působí, že lze v téže době dvakrát tolik sporů provésti než při používání obyčejného písma. Tím se ušetří také náklady sporu, zejména kolky, náklady zastupování, svědečné i znalečné. Umožňuje se soudci plynný diktát, věty se mu nerozbíhají, soudce může soustředěním svých myšlenek procesní látku lépe ovládnouti a i po stránce jazykové lépe protokol upraviti. Toto protokolování působí oživujícím způsobem na soudce, advokáty i strany; advokáti musí věnovati protokolování veškerou pozornost, kdežto dříve se protokolovalo za naprosté neúčasti osob, které nebyly na protokolování přímo účastněny. Převod těsnopisného protokolu umožňuje snadno čitelný protokol, což je zvláště výhodou pro opravné soudy. K odporu stran proti chybám v převodu téměř nikdy nedochází. Také zpráva, žádati za opis převodu, strany zřídka užívají. Tyto příznivé výsledky líčené justiční správou Rakouska, jsou potvrzeny i odbornou literaturou (srv. Hellmer v Juristenzeitung č. 7, 1923).

Osnova přijímajíc předpisy o těsnopisném protokolu z rakouského zákonodárství, nečiní tak bezvýjimečně. Rakouský zákon dává totiž v souvislosti s těsnopisným protokolem soudu právo, aby nařídil, že zapisovatel má býti přítomen při jednání jen po určitou dobu. Podobné ustanovení má i nařízení z 13. února 1924, č. 15 RGBI. pro Německo. Ustanovení toto se nezamlouvá; důvodem jeho je jediné, aby bylo ušetřeno síly zapisovatelské i mezi ústním jednáním nebo prováděním důkazů a použito jí v této době k jiným pracem. Ale je více než pochybno, splní-li se toto očekávání; neboť jest psychologicky odůvodněno, že zapisovatel, který jest z ústního jednání propuštěn a k němu opět za chvíli volán, nesoustředí svou mysl v tomto mezidobí tak, aby síly jeho bylo plně pro jinou práci použito, nehledě k tomu, že promarní namnoze dosti času pouhými přípravami k této práci. S druhé strany propouštění zapisovatele a opětné jeho přivolání je pro samo ústní jednání a jeho nerušený postup překážkou. Naprosto nevhodným bylo by takové opatření tam, kde zapisovatelem jest osoba nalézající se v přípravné službě soudcovské, poněvadž by tím byl mařen účel výchovy budoucích soudců a činnost jejich by byla snižována na práci písařskou. Vše to vede k požadavku, aby osnova trvala na tom, aby při každém ústním jednání byl po celou jeho dobu přítomen zapisovatel a aby z této zásady nepřipouštěla výjimek.

V předběžné anketě, konané ministerstvem pro sjednocení zákonův bylo navrhováno, aby na místo ustanovení, jež dává právo soudu naříditi těsnopisné sepsání protokolu (§ 205, odst. 5. osn.) podle diktátu předsedova (samosoudcova), bylo do osnovy pojato ustanovení, podle něhož "právník-těsnopisec pořizuje protokol (i těsnopisný) samostatně". Ustanovení takové nelze však doporučiti. Neboť jest odůvodněná obava, že těsnopisec - třebas byl právníkem i dosti vyškoleným - ve chvatu, s jakým jest spojeno používání těsnopisu samo sebou, nepostřehne zcela jasně vlastní podstatu sporu a zapíše buď všechno, co se v ústním jednání přednese, anebo sice jen část, ale právě takovou, která k podstatě sporu nenáleží. Jest zde však ještě závada další; neboť strany by neměly vědomosti o tom, co se do protokolu zapisuje, nemohly by tudíž také vykonávati kontrolu správného protokolování, od které ani osnova upustiti nesmí. Kdyby pak měl jim býti stenogram teprve předčítán, je tu i další obtíž spojená s tím, že stenogram nelze předčítati plynně, čímž by se jednání značně protáhlo, nehledě k to mu, že by i zde scházela stranám možnost kontroly o správném předčítání stenogramu. Trvá tudíž osnova na tom, že lze použíti těsnopisu při protokolování jen podle diktátu předsedova (samosoudcova) v přítomnosti stran. Tam, kde zapisovatelem jest právník už vyškolený a schopný, aby tresť ústního přednesu stran a výpovědí svědků a znalců samostatně zapisoval, není ovšem překážky, aby se tak stalo; ale toto zapisování, jímž by bylo vlastně nejlépe odpomoženo nesnázím spojeným s protokolováním, nemohlo by se díti těsnopisně, nýbrž písmem obyčejným.

Připomenouti dlužno, že protokolem, jejž mají podpisovati strany, je protokol těsnopisný, kdežto jeho převod v obyčejné písmo, jejž podpisuje jen soudce a zapisovatel, je jen přílohou těsnopiseckého protokolu.

Upozorniti dlužno na odst. 4. § 206 osn., jenž byl převzat z § 247 uh. c. ř. s. Dodatek takový doporučuje se v zájmu zvýšení péče při protokolování a i proto, že jde o listinu veřejnou.

K §§ 215 až 218.

V § 217, osnovy byl pražskou komisí přijat dodatek, jímž se přiznává i vědecký zájem jako důvod pro to, aby osoby třetí mohly do spisů nahlížeti a činiti si opisy neb výpisy. Podrobnější podmínky nutno vyhraditi jednacímu řádu.

K § 219.

Aby došel výrazu rozdíl mezi peněžitými tresty a peněžitými pokutami, byl přijat, po vzoru uh. c. ř. s. (§ 791), do osnovy odstavec 4.

K §§ 220 až 225.

V oddíle jednajícím o soudních prázdninách vrací se osnova od úpravy, jež byla zavedena zákonem ze dne 19. ledna 1928, č. 23 Sb. z. a n., k dřívějšímu stavu potud, že doba soudních prázdnin určena zase na šest neděl. Znění § 220 osnovy bylo nutno přizpůsobiti dnešnímu a i příštímu stavu.

Změna naproti zmíněnému zákonu byla předsevzata v ustanovení § 223, č. 4 tím, že byla vynechána slova "pokud nejsou tyto spory spojeny se spory o rozvod a rozluku". Neboť toto spojení osnova svou úpravou manželského řízení vylučuje.

Další změna týká se dodatku pod č. 6 "i jinaké spory o vyklizení nemovitostí", jímž má býti umožněno, aby byly tyto spory za soudních prázdnin projednávány, i když jejich základem není smlouva nájemní neb pachtovní, nebo vůbec smlouva, na př., když žalovaný bez jakéhokoliv právního důvodu nějakou nemovitost zabral. Právě v takových případech jde o co možná nejrychlejší rozhodnutí (srv. o těchto otázkách - Hellmer, Ger. Ztg, č. 8/1924).

Ustanovení o vlivu soudních prázdnin na řízení exekuční a prozatímní opatření obsažená v rak. c. ř. s. byla v osnově vynechána, poněvadž patří do osnovy exekučního řádu. Také ustanovení o věcech nepatrných, jako prázdninových, nebylo do osnovy pojato, poněvadž tyto věci nejsou samy sebou vždy tak nutné, aby musily býti projednávány i za soudních prázdnin. Jsou-li opravdu nutné, vztahuje se na ně § 224.