Také ve vytčení obsahu průvodního usnesení zasluhuje ustanovení rak. c. ř. s. (§ 277) přednost před uherským (§ 275) potud, že nařizuje vždy a zcela bezpodmínečně, aby v průvodním usnesení byly uvedeny skutečnosti, jež mají býti dokázány, i průvodní prostředky, kdežto uh. c. ř. s. to žádá jen tehdy, ukáže-li se nutným, aby k vůli provedení důkazu bylo ústní jednání odročeno. Toto obmezení nelze schvalovati, neboť ať už se důkaz provádí ihned při témže ústním jednání či teprve později, vždy má svůj význam, aby soud výslovně prohlásil, i o čem míní důkaz provésti i kterými prostředky. To vede k tomu, že soud se tím přiměje k bedlivé rozvaze a k účelnému, pevným směrem se nesoucímu provádění důkazu, stranám se pak umožňuje nahlédnouti do duševní dílny soudu a seznati, s jakého právního hlediska soud na věc pohlíží, a podle toho se dále zaříditi, zejména uvésti další skutečnosti, jež by právě s tohoto právního hlediska soudu ukázaly se býti důležitými, ať v kladném či záporném smyslu (srv. Hora, Civ. řád soudní na Slovensku, str. 62).

Konečně bylo třeba osnově rozhodnouti se o úpravě otázky, jak mají býti rozhodujícímu soudu sděleny výsledky důkazního řízení konaného mimo tento soud, neboť i zde jde obojí právo vlastní cestou. Podle uh. c. ř. s. (§ 285) přednesou výsledky provedeného důkazu strany samy při ústním jednání, v němž bude před rozhodujícím soudem pak pokračováno; odchylují-li se při tom od obsahu spisů, má předseda postarati se o opravu jejich přednesu, po případě dáti i spisy přečísti členem senátu, nebo zapisovatelem. V rak. c. ř. s. (§ 287) je tato věc upravena právě obráceně: výsledky průvodního řízení mimo procesní soud konaného vyloží ústně předseda a strany mají právo žádati přečtení spisů, mají-li za to, že výklad předsedův se od nich uchyluje. Rozdíl mezi obojím právem je ovšem jen zevní, ale přes to může jeviti svoje účinky; nelze zajisté přehlížeti, že dává-li se právo přednášeti výsledky průvodního řízení stranám, bude při nich mnohem více svodů a snahy, odchýliti se od obsahu spisů, a tím i nutnosti, opraviti tento přednes, než při předsedovi, což jistě nepřispěje k urychlenému projednání (srv. Hora, Civ. řád soudní na Slovensku, str. 64).

Ustanovení § 273 uh. c. ř. s. (prvá věta) o nepřímém důkazu nebylo do osnovy pojato, poněvadž nepatří do zákona; o přípustnosti jeho nemůže býti pochybností, i když v zákoně ustanovení o jeho přípustnosti není.

Nové ustanovení má osnova v § 272, odst. 3. Jde zde jednak o poměr doznaných skutečností k notorickým, jednak o poměr učiněného doznání k dosavadním výsledkům průvodního řízení. Pokud jde o poměr prve naznačený, nemůže zajisté míti pro soud význam skutečnost doznaná, je-li opak její notorický, ať kladně (doznaná skutečnost je notoricky jiná) či záporně (doznaná skutečnost je notoricky nemožná). Opačný názor byl by v přímém odporu s čelem civilního procesu a s úkolem, jenž v něm soudu přísluší. Ale i pokud jde o poměr druhý, sluší míti za to, že soud nemůže býti doznáním vázán, vychází-li nepravdivost jeho zcela jasně najevo z dosavadních výsledků průvodního řízení. Neboť nutiti soud, aby vybudoval rozsudek na podkladech, jež jsou mu podle výsledků průvodního řízení známy jako nepravdivé, nelze srovnati s postavením, jaké ve sporu zaujímají soud i strany (k tomu srv. Hora, Civ. řád soudní na Slovensku, str. 42 násl., 50 násl., 59; Kohler, Rhein-Ztschr. für Zivil- u. Processrecht, roč. VI, str. 15). Tím, že osnova žádá, aby nepravdivost učiněného doznání šla najevo z dosavadních výsledků průvodního řízení a aby z nich šla najevo zcela jasně, je právo soudu dostatečně obmezeno a poskytnuto mu opravdu jen v případech zcela výjimečných, ale právě proto tím křiklavějších.

V § 273 přijímá osnova nový odstavec, jímž má býti za určitých, velmi přesně stanovených podmínek soudce vyveden z obtíží, do nichž jej při velkém množství jednotlivých nároků uvádějí začasté položky v poměru k celku zcela nepatrné. Podobné ustanovení má také zákon z 4. června 1925, čís. 183 Bundesgesetzblatt pro republiku Rakouskou (5. novela o úlevách soudních).

V § 279 osnovy je nové ustanovení odstavce 2., jež snaží se přispěti k urychlení projednání věci.

V § 287 osnovy převzato bylo ustanovení § 286 rak. c. ř. s, s tím rozdílem, že druhá věta v odstavci 2. je v osnově vynechána, poněvadž její ustanovení je samozřejmé.

K §§ 293 až 296.

V části jednající o důkazu listinami vymezuje osnova pojem veřejných listin a význam jich pro průvodnost (§ 293 osnovy) stejně jako je tomu v právu dosavadním, v tomto bodě souhlasném v zákoně rakouském (§ 292) i uherském (§ 315). Znění 4. odstavce v § 293 osnovy bylo nově upraveno, ale jen slohově, nikoli věcně. Neboť mluví-li rak. c. ř. s. o "nesprávnosti dosvědčeného příběhu nebo dosvědčeného skutku", zní to jistě podivně, poněvadž nejde o to, jestli dosvědčený "příběh" neb "skutek" byl správný čili nic, nýbrž jde jen o to, jestli zjištění jeho v listině je správné nebo ne.

Ustanovení o veřejných listinách (tuzemských i cizozemských) byla pojata z důvodů systematických do jediného paragrafu. Aby byla zachována smluvní volnost, je v úvodu odstavce 2. v § 293 osnovy učiněna zmínka o smlouvách mezinárodních.

V otázce průvodnosti veřejných listin cizozemských přidržela se osnova rak. c. ř. s.

Osnova upravuje z části nově také zásady o průvodnosti listin soukromých (§ 294 osnovy). Rozsah průvodnosti jejich je v rak. c. ř. s. (§ 294) vytčen slovy "že prohlášení v nich obsažená pocházejí od vydatelů", kdežto uh. c. ř. s. užívá slov "že vydatel tato prohlášení přijal za svá". Smysl obojího znění jest týž, totiž ten, že vydatel s prohlášeními v listině obsaženými souhlasí.

Osnova přidržuje se znění rak. c. ř. s., ale slovy do osnovy pojatými: "pokud není dokázán opak" přimyká se osnova k uh. c. ř. s. a řeší otázku jinak spornou, je-li možný odvod proti zásadě vyslovující plnou průvodnost (srv. o tom Siegel, Archiv für die ziv. Praxis sv. III, str. 1-135), kladně. Tím je vysloveno, že se protidůkaz připouští nejenom, pokud uplatňuje vady vůle, vztahující se na prohlášení v listině obsažené, tedy na obsah její, nýbrž i v tom směru, pokud protidůkazem má býti prokázáno, že prohlášení tato od vydatele vůbec nepocházejí. Poněvadž uh. c. ř. s. (§ 317) stanoví podmínky plné průvodnosti odchylně od rak. c. ř. s. a vypočítává je - patrně vzhledem k menšímu stupni vzdělanosti obyvatelstva - mnohem přesněji, bylo nutno v novém odstavci 2. vyhraditi vládě právo, aby v těch částech státního území, kde to bude shledáno nutným, stanovila rovněž podrobněji podmínky plné průvodnosti soukromých listin.

Ustanovení dosavadního práva o "podmínkách, době a míře průvodnosti obchodních knih, denníků a závěrečných lístků obchodních dohodců" (§§ 295 rak., 322 uh.) jsou vlastně anachronismem. Obchodní zákony, na něž se dosavadní civ. řády soudní odvolávají (čl. 34, 35 rak. Obch. z., §§ 19, 20 uvoz. zák. k rak. obch. zák., zákon z 4. dubna 1875, č. 68 ř. z., §§ 31 až 36, 541 až 543, zák. čl. XXXVII/1875), mluví sice o zpravidla "neúplném důkazu" obchodních knih, poněvadž byly vydány v době vlády zákonné theorie průvodní, ale ve své podstatě vyslovují vlastně princip volného ocenění průvodnosti obch. knih soudcem, jemuž ovšem jen jaksi zaobaleně dávají výraz. Ustanovení tato byla velkým pokrokem a předešla značně dobu svého vzniku, ovládanou zákonnou theorií průvodní. Do dnešního procesního práva, které volné oceňování důkazů soudem vyslovuje jako vůdčí zásadu, zapadají tedy zásady přijaté obchodními zákony věcně zcela dobře. Ale jest anachronismem trvati i nyní na znění zvoleném - tehdy ovšem právem - obchodními zákony a ponechávati tato ustanovení jejich v platnosti. Mluviti o neúplném důkazu, o jeho doplnění, o době, na niž je průvodnost obmezena, nemá dnes významu; působí také zcela cize a nesrozumitelně. Věty, které byly v době vzniku obchodních zákonů nutné, dnes jsou zcela zbytečny a působí nedorozumění. Jádrem předpisů obchodních zákonů o průvodnosti obchodních knih je princip volného uvažování soudcova. Toto jádro osnova přijímá v novém § 295, odst. 1. Totéž stanovisko zaujímá osnova i k obch. knihám v cizině vedeným, přidržujíc se § 322, II uh. c. ř. s. Obmezení průvodnosti těchto knih, jak to činí § 295, II. rak. c. ř. s., nelze schvalovati, poněvadž nehodí se do zákona ovládaného zásadou o soudcově volné uvažování důkazů a ztěžuje soudci jeho činnost. Neboť nutí jej, aby zkoumal nejenom, jakou průvodnost mají knihy v cizině vedené na svém místě, nýbrž také, jak se chová cizí stát v těchto směrech k obchodním knihám zdejším, a podle toho, aby se zachoval k obchodním knihám cizozemským. Ustanovení osnovy zasluhuje přednost, poněvadž zjednává platnost vůdčí zásadě dané o uvažování důkazů, činí soudce volnějším a důkaz snazším a vede také spíše ke zjištění pravdy.

K §§ 297 až 302.

Pokud jde o použití listin jako průvodních prostředků, přijala osnova v § 276, odst. 2. zásadu obsaženou v § 330 uh. c. ř. Tímto přepisem jsou strany donucovány, aby, je-li tu o sporné skutečnosti listina a mohou-li si ji opatřiti, povždy tak učinily a jí také důkaz vedly, nespoléhajíce na jiné průvodní prostředky, zejména svědky. Tím lze dosíci toho, aby zejména žalovaný upustil od snahy protahovati spor nabízením jinakých průvodních prostředků než listiny.

Další novotu přijímá osnova v § 298, odst. 4.; řeší se zde otázka, v praxi nestejně řešená, je-li třeba, aby listina za důkaz sloužící byla při ústním jednání přečtena. Osnova k otázce této odpovídá ve smyslu komentáře Neumannova.

Konečně má osnova novotu v tom, že přejímá ustanovení o způsobu předložení obchodních knih do civ. řádu soudního. Ustanovení tato jsou povahy čistě formální a patří zajisté vším právem do civ. řádu soudního a nikoli do obchodních zákonů. Také se tím věc zjednoduší a zároveň ustanovení o předložení obchodních knih sjednotí. Obsahově spočívá ustanovení § 302, odst. 1. osnovy na předpisu § 324 uh. c. ř. s.; odst. 2. a 3. téhož paragrafu podává obsah čl. 38 a 39 obch. zák. rak. Do civilního řádu soudního cele nezapadá čl. 40 tohoto obch. zákona, pročež nemohl býti převzat do osnovy a tato v § 302, odst. 4. tudíž odkazuje na právo hmotné. Poněvadž osnova přijala zásadu, že soud může naříditi důkaz listinami i z moci úřední, pozbývá v ní významu ustanovení § 302 rak. c. ř. s. o tom, do kdy může se dokazovatel důkazu toho vzdáti.

K § 301.

Dlužno připomenouti, že soudu nepřísluší rozhodovati o tom, zda veřejný úřad nebo veřejný notář po právu odepřel vydati listiny.

K §§ 303 až 306.

Osnova upravuje povinnost odpůrcovu předložiti listinu za účelem důkazu podstatně odchylně od předpisů rak. c. ř. s., přimykajíc se v tomto směru ke vzoru danému uherským civ. řádem soudním. Rozdíl je především v tom, že uložiti odpůrci, aby listinu předložil, lze nejenom k návrhu druhé strany, nýbrž že také může soud učiniti i z moci úřední. Toť důsledek všeobecné zásady, kterou osnova přijímá v § 277. Další velmi podstatný rozdíl týká se toho, že osnova nepřiznává odpůrci právo odepříti předložení listiny, pokud ji má v rukou, bylo-li mu soudcem nařízeno. Tím dochází výrazu myšlenka, že odpůrce, jemuž bylo předložení listiny uloženo, sám je stranou ve sporu a že je právě povinností stran přispěti ke zjištění pravdy ve sporu, a to i za újmu jistých kolisí, v nichž se tím mohou octnouti. Kolise takové uvádí příkladmo rak. c. ř. s. ve svém § 305. Zbývá ovšem přihlédnouti právě k těmto kolisím blíže a předložiti si otázku, jestli osnova tím, že se snaží tak energicky přispěti ke zjištění materielní pravdy ve sporu, nevydává v šanc jiné statky, snad stejně cenné nebo ještě cennější. Zaslouží zejména rozboru otázka, jaká situace nastane podle osnovy tehdy, jestliže odpůrce, povinný vydati listinu, tvrdí, že listina se týká rodinného života, že by tím porušil svou čestnou povinnost, že by jemu nebo třetím osobám bylo uvedení listiny ve známost k hanbě a pod.

Na věc dlužno tu pohlížeti s dvojího hlediska:

a) Pravidlem bude se odpůrce dovolávati kolisí v § 305 rak. c. ř. s. příkladmo uvedených tehdy, jestliže listina, o niž jde, opravdu svědčí o pravdě toho, co má býti listinou dokázáno. Zde se bude odpůrce utíkati pod ochranu předpisu, připouštějícího odepříti předložení listiny, v prvé řadě a hlavně, ne-li výlučně, proto, aby tento důkaz zmařil a tím vítězství pravdy ve sporu znemožnil. Je-li toto hlavním účelem počínání odpůrcova, pak nelze zajisté připustiti, aby k vůli tomuto hlavnímu účelu byly předstírány důvody povahy zmíněné, a to ani tehdy, když by zde takové důvody opravdu byly. Neboť jsou-li tu opravdu zmíněné kolise, je jediné a výlučně v moci odpůrce k předložení listiny povinného, aby se trapné situaci, v níž se ocitá, vyhnul. Má k tomu zcela prostý prostředek v rukou; nechť plní svou povinnost, t. j. mluviti ve sporu pravdu a vyhne se tak ihned nutnosti listinu předložiti. Je-li tomu tak, pak musí býti snahou zákona, aby odpůrce k plnění této jeho povinnosti doháněl. To stane se však jen tím, když zákon odpůrci vůbec nepřizná právo odepříti vydání listiny.

b) Případy opačné, kde listina, o niž jde, nepotvrzuje pravdu toho, co jí má býti dokázáno, kde by tedy odpůrce mohl druhou stranu usvědčiti přímo z nepravdy a přece by odpíral tuto listinu předložiti, poněvadž by se octnul v kolisích shora naznačených, budou asi velice vzácné. Kdyby ale tu byl přes to takový případ, pak bude moci k důvodu odpůrcem uváděnému přihlédnouti soud podle § 305, odst. 2 osnovy.

Z rozboru zde uvedeného plyne, že zájem odpůrcův, aby mohl odepříti vydání listiny, buď vůbec nezasluhuje zřetele, poněvadž přiznati mu toto oprávnění, znamená zmařiti zjištění pravdy ve sporu [případy a)], aneb dochází odůvodněného uspokojení jinak [případy b)]. Je-li tomu tak, pak nedoporučuje se, takovéto oprávnění odpůrci poskytnouti, a to tím méně, když ustanovení, poskytující odpůrci zmíněné právo, mohou míti i jinak nepříznivý vliv na postup sporu, umožňujíce odpůrci, aby se odvolával na důvod, opravňující jej k odepření vydání listiny, i tam, kde takového důvodu by vůbec nebylo, a přispívajíce tak k průtahu sporu.

Ustanovení § 305 smlouvy s jistými stylistickými změnami odpovídá právu dosavadnímu (§§ 307 rak., 327 uh.); aby nebylo pochybností o tom, že mají býti slyšeny nepřísežně obě strany a přísežně ovšem jen strana k vydání listiny povinná, bylo toto ustanovení, které je obsaženo ostatně i v dnešním § 382, odst. 2. rak., výslovně sem přejato. Je také vhodno slyšeti o okolnostech v tomto paragrafu uvedených stranu druhou proto, že i ona může svým výslechem k objasnění otázek, o něž jde, značně přispěti.

V § 306 osnovy rozšířena zásada vyslovená v § 305, odst. 2., také na ty případy, kdy obchodní knihy nebyly předloženy stranou, které to soud nařídil. Tím byl zrušen předpis čl. 37 obch. zák. a souhlasně s ním § 34 zák. čl. XXXVII/1875 (srv. čl. II, č. 4 uvoz. zák.).

K §§ 307 a 308.

Při úpravě ediční povinnosti osob třetích přijala osnova úpravu práva uherského (§ 308 uher. c. ř. s.), spojujíc tuto povinnost s povinností svědeckou. Úpravě této dlužno i v zájmu zjištění materielní pravdy i v zájmu urychlení řízení dáti přednost před úpravou rakouskou, která znesnadňuje stranám možnost dovolávati se důkazu listinou, již má osoba třetí, jak po stránce věcné (povinnost ediční je úzce vymezena), tak po stránce formální (často bude nutno vésti zvláštní spor). Zájmům osoby třetí je plně vyhověno tím, že je jí možno odepříti vydání listiny za podmínek uvedených v § 307, odst. 2., tím je také vzat náležitý zřetel na to, že zde jde o osobu třetí a nikoli o stranu.

Připomenouti třeba, že pro tuto úpravu vyslovil se také II. sjezd československých právníků, konaný v Brně roku 1925.

K §§ 309 až 318.

Ustanovení tato byla převzata z rak. c. ř. s., jenž se v této části shoduje podstatně s předpisy uh. c. ř. s.

K §§ 319 až 350.

Důvody vylučující svědectví převzaty byly z rak. c. ř. s. (§ 320). Zejména zůstává důvod spočívající v porušení úředního tajemství obmezen jen na zaměstnance státní. Rozšiřovati tento důvod vůbec na zaměstnance veřejné, jako činí uh. c. ř..s. (§ 298, č. 2), se nedoporučuje, poněvadž je to příliš široké a neurčité a velmi často může vzniknouti pochybnost, jde-li vskutku o službu veřejnou; na pováženou by bylo také dávati rozhodnutí o tom, má-li taková osoba jako svědek vypovídati, úplně jejímu nadřízenému úřadu, kde mohou se velmi snadno uplatňovati vlivy, jež dlužno od jakéhokoli zasahování do výkonu soudní pravomoci vzdalovati. Oprávněným zájmům lze vyhověti použitím § 320, č. 3 osnovy.

"Státní zaměstnanci" jsou všichni zaměstnanci ústavů, podniků a fondů státních a státem spravovaných (§ 22, odst. 1 zákona č. 286/1924 Sb. z. a n.).

V § 320, č. 1 osnovy rozšířeny jsou důvody opravňující odepříti svědeckou výpověď převzetím § 299, č. 1. uh. c. ř. s. Rak. c. ř. s. tohoto důvodu nezná, ovšem ale rak. řád trestní (§ 152, č. 1.). Přes to, že je podstatný rozdíl mezi statky, o něž jde v řízení trestním, a statky, o něž běží v civilním sporu, rozhodla se osnova pro ustanovení uherského práva, poněvadž zprošťuje osoby, jež jsou stranám nejblíže, trapné kolise, do níž by byly uváděny, kdyby zákon tohoto důvodu neuznal. Je-li nutno hodnotiti výpovědi svědecké vůbec velmi opatrně, platí to tím více o výpovědích osob příbuzných, ať již svědčí, ačkoli by nejraději nesvědčily, či ať samy projevují ochotu svědčiti, vedeny jsouce za svědky stranou, s níž jsou příbuzny. Osnova chce alespoň pro prvý uvedený případ vyvésti nejbližší příbuzné z kolise, v níž se ocitají.

V § 320, č. 2 rozšiřuje osnova naproti rak. c. ř. s. kruh osob oprávněných odepříti svědectví jednak o manžela a snoubence, jednak o osoby příbuzné až do 4. stupně, následujíc tak vzor uh. c. ř. s. (§ 299, č. 2). Neboť vědomí příbuzenství může býti i v těchto stupních tak živé, že vyžaduje, aby svědek byl kolise, do níž je uváděn, zproštěn. Není-li však již vědomí toto živé, pak prostě svědek práva odepříti výpověď nepoužije.

Také v § 320, č. 3 shoduje se osnova s uh. c. ř. s. (§ 299, č. 3 ) v tom, že žádá, aby šlo o značnou majetkovou újmu, což jest vlastnost mnohem snadněji zjistitelná, než "bezprostřední" újma majetková, dále však v tom, že obmezuje tento důvod jen na svědka samotného.

Ustanovení § 320 č. 4 má svůj vzor v zákoně č. 161/1936 (čl. IV, č. 11). V ustanovení § 320, č. 5 jsou pod slovy "právní zástupci" míněny i osoby z kruhů neadvokátních v § 26 jmenované.

Pokud jde o řízení, v němž se uplatňují důvody osvobozující od svědectví, přijala osnova zásady rak. c. ř. s., jež se vyznačují větší soustředěností i snahou po urychlení. Připomenouti však dlužno, že v § 324 osnovy vyhrazeno rozhodnutí o exekuci proti svědkovi jen soudu rozhodujícímu (nikoli také soudci z příkazu činnému a dožádanému), s čímž souvisí i změny učiněné v §§ 325 a 326, odst. 2 osnovy.

Dodatek v § 328, odst. 1 "nepřivede-li si jej strana sama" byl přijat na podnět slovenské komise vzhledem k tamnímu § 287 uh. a aby nevznikly pochybnosti, že by takováto možnost byla podle sjednoceného c. ř. s. vyloučena. V osnově (§ 335) dochází změny také ustanovení o osobách, které nesmějí býti jako svědci vzaty do přísahy. Ustanovení dosavadního práva, v obou oblastech právních souhlasná, o tom, že nesmějí býti jako svědci vzaty do přísahy osoby, které byly odsouzeny pro křivé svědectví nebo pro křivou přísahu, bylo vypuštěno, poněvadž začasté jeví se nespravedlivým. Naproti tomu dána však soudci možnost upustiti u takových osob od přísahy (§ 335, odst. 2).

O tom, kdy se má vykonati přísaha svědkova, rozcházejí se ustanovení v obou oblastech právních. Rak. c. ř. s. předpisuje přísahu před výslechem (§ 337), kdežto uh. c. ř. s. naopak až po výslechu (§ 310). Osnova dává volbu soudci, nabádajíc jej ovšem k tomu, aby hleděl svědomitě ke všem okolnostem jednotlivého případu. Vychází z toho, že nelze vysloviti všeobecnou jednotnou normu tam, kde jde o nitro člověkovo, o jeho svědomí. Přísahou má býti buzena neb sesilována ve svědkovi vůle pověděti pravdu. K tomu může ovšem působiti i přísaha před výslechem; svědek pod živým dojmem této přísahy soustředí svou pozornost, všechny svoje myšlenky na předmět výpovědi a vydává svědectví. Ale předchozí přísaha může míti také účinek jiný: svědek pod dojmem tohoto vážného úkonu se vzruší, pozbude klidu, stává se nejistým, až úzkostlivým, a v tomto duševním stavu nejenom vskutku snadno na něco zapomene, neupamatuje se, přeřekne nebo přeslechne se, nýbrž mnohdy bývá sveden k tomu, aby z opatrnosti prohlásil, že neví neb se nepamatuje, ačkoliv při chladné rozvaze a duševním klidu by se rozpomenul. Těmto následkům bude se lze z velké části vyhnouti, když dojde ku přísaze až po výslechu a když svědkovi bude poskytnuta možnost, aby po vydání svědectví ještě vzpomínal, uvažoval, když už má svou výpověď celou před sebou, znovu klidně si věc rozmyslil (Hora, Civ. řád soudní na Slovensku, str. 68, 69). V § 336 osnovy je přesně nyní vyznačeno, že i při přísaze předchozí dojde k ní teprve před výslechem o věci samé (ad specialia).

Osnova uznala za nutné pojmouti do c. ř. s. také předpisy o obsahu a formě přísahy. Látka tato je upravena v zemích historických jednak zákonem ze dne 3. května 1868, č. 33 ř. z. a celou řadou starých dvorních dekretů (z 10. ledna 1816, č. 1201 sb. z. s., 21. prosince 1832, č. 2582 sb. z. s., 26. srpna 1826, č. 2217 sb. z. s., 28. září 1842, č. 644 sb. z. s.), jednak zákonem z 13. července 1922, č. 223 Sb. z. a n. (pro osoby bez vyznání náboženského), na Slovensku a Podkarpatské Rusi civ. řádem soudním (§§ 310, 311).

Osnova sleduje zde v podstatě zásady uh. c. ř. s., přihlížejíc, zejména pokud jde o osoby bez náboženského vyznání, k ustanovením zákona č. 223/1922 Sb. z. a n.

Také co do formy přísahy přijímá osnova ustanovení uh. c. ř. s. (§ 311). Předpisem o tom, že přísahající svědek položí pravou ruku na srdce, bude docíleno jednotné formy přísahy pro všechny svědky, ať náležejí k nějakému náboženskému vyznání, nebo jsou bez vyznání, čímž pozbudou platnosti shora dotčené staré předpisy o různé formě přísahy podle toho kterého vyznání náboženského.

Ustanovení o přísaze osob hluchých, němých a hluchoněmých bylo pojato do osnovy, aby nebylo nutno dovolávati se analogie zákona č. 223/1922 Sb. z. a n., jenž vztahuje se na osoby bez vyznání náboženského, a aby se stal předpis z 28. září 1842 č. 644 sb. z. s. bezpředmětným.

Věcně souhlasí tato ustanovení i se zákonem č. 223/1922 Sb. z. a n. i s § 311 uh. c. ř. s.

K §§ 351 až 367.

Ustanovení o znaleckém důkazu jsou ve své podstatě shodna v obou zákonech dosud platných. Osnova přijímá zde za základ rak. c. ř. s., ale doplňuje jeho ustanovení v několika směrech po vzoru uh. c. ř. s. Tak je tomu v § 359, odst. 2 a 3, kde jsou převzata ustanovení §§ 359, odst. 2 a 360 uh. c. ř. s., jakož i v § 363 osnovy přijímající ustanovení § 367 uh. c. ř. s. I když snad nebude v oboru c. ř. s. použití těchto ustanovení, zejména pokud jde o §§ 359, odst. 3 a 363 osnovy právě častým, nelze potřebu jich přece vylučovati a jeví se tudíž vhodným, aby byla do zákona pojata. S tím souvisí také doplňky učiněné v § 365 osnovy. Ustanovení § 358, odst. 1 osnovy o přísaze znalecké bylo nutno umístiti sem z důvodů, které jsou uvedeny, při předpisech o přísaze svědecké.

K §§ 368 až 372.

Nové je ustanovení § 364, odst. 2; má jím býti zmírněno břemeno, které nese - a to někdy způsobem velmi tíživým - státní pokladna. V části o ohledání přijímá osnova ustanovení o ediční povinnosti osob třetích podle vzoru uh. c. ř. s. (§§ 344 až 346). Ustanovení tato slouží velmi vydatně ke zjištění pravdy ve sporu a byla uváděna jako přednost uh. c. ř. s. i literaturou (Hora, Civ. řád soudní na Slovensku, 76, Kohler, Rhein-Ztschr. für Zivil- und Processrecht, sv. VI). Také druhý sjezd československých právníků z r. 1925 vyslovil se pro přijetí těchto ustanovení do příštího jednotného c. ř. s. Jde o to, aby i osoba třetí byla povinnou přispěti k dosažení účelu civilního procesu, pokud nejsou tím její vlastní a zřetele hodné zájmy nějak ohroženy. Poněvadž i tomuto hledisku snaží se shora uvedené předpisy uh. c. ř. s. vyhověti, je patrno, že kdyby nebyly převzaty, bylo by lze zákonodárci právem vytýkati nejenom, že právní řád v zemích historických nezlepšuje, nýbrž naopak, že právní stav, jaký je dnes na Slovensku a Podkarpatské Rusi, zhoršuje.

Ustanovení § 368, odst. 2 převzato ze zákona č. 161/1936 (čl. IV, č. 13) a ze zákona č. 131/1936 (§ 25, odst. 5).

K §§ 373 až 385.

Důkaz výslechem stran přejímá osnova v podstatě z rak. c. ř. s., jemuž podle téměř jednomyslného úsudku dlužno dáti přednost před uh. c. ř. s. Neboť úprava uherská není ani tak pružná, ani tak jednoduchá jako rakouská a váže soudce na pravidla, jež mu berou volnost rozhodnutí a vzdalují jej namnoze od cesty vedoucí ku pravdě (srv. Hora, c. ř. s. na Slovensku, str. 80 násl., dále práce zaslané k II. sjezdu čsl. právníků v Brně 1925 a usnesení tohoto sjezdu). K jednotlivým předpisům budiž připomenuto:

a) V § 374 není citován § 335, odst. 3., poněvadž podle § 382 osnovy platí pro důkaz výslechem stran vůbec zásady o důkazu svědeckém.

Platí tedy, pokud jde o osoby odsouzené pro křivé svědectví nebo křivou přísahu, zásada § 335, odst. 3 i pro přísežný výslech stran.

b) V § 382, odst. 2 a 3 přijaty souhlasně s § 376 uh. c. ř. s. na podnět slovenské komise dodatky jednak v tom smyslu, že soud může, nedostaví-li se strana k výslechu, její výslech nicméně opětně naříditi, uzná-li to za potřebné, jednak že strana nemůže se dovolávati navrácení ku předešlému stavu.

c) V § 384 škrtnuta slova rak. c. ř. s. "podržujíce právo k náhradě nákladů soudních" jakožto samozřejmá vzhledem k všeobecné zásadě vyslovené v § 41.

d) Novým odstavcem 3 v § 378 vyslovuje osnova zcela jasně, že strana později vyslýchaná je přítomna při výslechu strany vyslýchané napřed. Děje se tak z opatrnosti, aby bylo vyloučeno všeliké nedorozumění v tomto směru, jež by se opíralo snad o § 382, odst. 1.

Při poradách o osnově bylo uvažováno o zásadách přijatých na II. sjezdu čsl. právníků v r. 1925, jež zněly v tom smyslu, aby už nepřísežný výslech stran byl postaven pod sankci trestního zákona, a aby mohl soudce i přísežně vyslechnouti obě strany. Ale žádnou z těchto zásad osnova nepřijímá. Zásada prvá zbavila by nepřísežný výslech obou stran jeho účelu, jímž je, aby obě strany mohly své výpovědi učiniti - jedna kontrolujíc druhou - volně a aby jim byla dána možnost, po výpovědi druhé strany svůj původní projev opraviti, změniti nebo doplniti a tak přísežný výslech učiniti zbytečným. Hroziti straně trestními následky již při nepřísežném výslechu znamenalo by začasté nutiti ji psychicky k tomu, aby od své nepravdivé výpovědi neupouštěla. Také by pak stávalo se druhé stadium tohoto důkazu - přísežný výslech - velmi problematickým. Zásada druhá se nedoporučuje proto, že znamená vlastně vědomá hromadění odporujících si přísežných výpovědí stran, jež soudce nepřivede k cíli o nic blíže než dosavadní stav, poněvadž i podle něho zůstává soudci vyhrazeno hodnotiti přísežnou výpověď strany volně podle § 272. Osnova zůstává také při podpůrnosti tohoto průvodního prostředku. Odpovídá to opatrnosti, s níž je třeba bráti výpovědi stran, na něž nezůstává beze vlivu jejich egoismus. Bylo-li upozorňováno na to, že touto podpůrností se oddaluje rychlé zjišťování skutkového děje, svědčí to o tom, že není chápána správně ani možnost čerpati přímo ze stran znalost skutkového děje jich dotazováním (§ 178 a 179, odst. 1, č. 1 osnovy) ani rozdíl tohoto prostředku řízení sporu od výslechu stran jako průvodního prostředku. Použití tohoto průvodního prostředku předpokládá, že skutkový děj je už úplně objasněn, ale jde o pravdivost té neb oné skutečnosti z něho vybrané.

K §§ 386 až 391.

Ustanovení tato jsou v obou částech státního území v podstatě souhlasná.

K §§ 392 až 408.

Osnova řeší v dodatku k § 393, odst. 3. otázku, která v rak. c. ř. s. není řešena, totiž, v jakém poměru má býti konečný rozsudek, vyslovující se o vzájemné pohledávce žalovaného, ku předchozímu rozsudku částečnému, jímž bylo žalobcovu nároku vyhověno. Osnova přejímá, zde ustanovení § 389 uh. c. ř. s., jež ostatně vyhovuje i rak. c. ř. s. v dnešním jeho znění (srv. Hora, Čsl. civ. právo procesní II. 392). S tím souvisí dále i dodatek pojatý jako do odstavce 1 v § 394, jímž má býti čeleno škodám, jež by mohly vzejíti z výkonu částečného rozsudku vydaného ve smyslu § 393, odst. 2.