Předseda: Josef David.

Místopředsedové: Gottier, Tymeš, Petr, Hodinová-Spurná, Cvinček.

Zapisovatelé: dr Bureš, Sova.

267 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: předseda vlády Fierlinger; náměstkové předsedy vlády: Široký, dr Šrámek, Ursíny; ministři: Ďuriš, Hála, arm. gen. Hasal, Kopecký, Laušman, Majer, Masaryk, dr Nejedlý, Nosek, dr Pietor, dr Procházka, dr Ripka, dr Stránský, arm. gen. Svoboda, dr Šrobár; státní tajemníci: dr Clementis, gen. dr Ferjenčík, Lichner.

Předseda Nejvyššího kontrolního účetního úřadu dr Friedmann.

Z kanceláře sněmovní: Tajemník PNS dr Madar, jeho zástupci dr Záděra, dr Ramajzl.

Předseda Jos. David zahájil schůzi v 10 hod. 28 min. a konstatoval, že sněmovna je způsobilá jednati.

Klub poslanců československé sociální demokracie oznámil, že zvoleni byli: předsedou posl. Hladký, místopředsedy: posl. Kratochvíl, Bělíková, Kaplan; jednatelem posl. dr Bernard; pokladníkem posl. Kubát.

Členy předsednictva: posl. Podhorský, Sedlák, Antonín Gottvald, Hatina; revisory účtů posl. Pravoslav Nosek, Holub.

Zároveň 50 poslanců spolu s předsednictvem klubu oznámilo podle §u 15 jedn. řádu, že jsou členy klubu.

Jsou to posl. Fierlinger, Laušman, Majer, Tymeš, Jungwirthová, Vilím, dr John, Straňák, dr Peška, Hatina, Pavlán, Smejkal, Vaněk, Černo, Görner, dr Veverka, Hladký, Bělíková, dr Vojtěch Erban, Vašek, dr Maiwald, Sedlák, Jan Novotný, Maleček, Jodas, Přibylová, dr Kratochvíl, Antonín Gottvald, Skaunic, dr Bernard, Cígler, Kaplan, Pravoslav Nosek, Větr, dr Hlaváček, Holub, Trubecký, Podhorský, Konopa, Machát, prof. dr Bělehrádek, Evžen Erban, Cipro, Kubát, inž. Kafka, Míčka, Sajal, Lindauer, Vaverka, dr Hájek.

Předseda (zvoní): Slovo si vyžádal pan předseda vlády Fierlinger k prohlášení podle §u 64 jedn. řádu.

Dávám mu slovo.

Předseda vlády Fierlinger: Slavné Národní shromáždění! Nyní, kdy Prozatímní Národní shromáždění zahájilo již svoji činnost a vláda považuje za svou povinnost složiti ze své činnosti úcty, dovolte mně, abych jménem vlády podal vám alespoň zhuštěný obraz o tom, jak vláda svůj program plnila a jakých vysledků dosáhla.

Vláda se ujala své činnosti v době, kdy válka ještě nebyla skončena, a proto pochopitelně prvým jejím úkolem bylo poskytnouti veškerou pomoc Rudé armádě, vítězně postupující Slovenskem směrem na západ, co nejrychleji provésti mobilisaci všech vlastních branných sil a vystupňovati válečné úsilí na osvobozeném území republiky. Navazujíce na úspěšné vojenské akce našich zahraničních vojenských jednotek snažili jsme se přinésti co největší podíl ke konečnému vítězství spojeneckých armád, kterým tolik vděčíme za naše osvobození. Přistoupili jsme k naší činnosti za okolností mimořádně těžkých, vyvolaných válečnými událostmi, jež se v plném rozsahu rozvinuly na území republiky. Události na bojištích nabyly rychlého spádu, takže krátkého pobytu v Košicích a ještě kratší zastávky v Bratislavě použila vláda především k přípravě na budoucí úkoly, o nichž jsme již tenkrát tušili, že nebudou snadné. Vždyť jsme stáli před úkolem obnoviti hospodářský život v zemi, jež tolik utrpěla šestiletou okupací a nakonec válkou, vybudovati demokratický státní systém na rozvalinách nacistického okupačního režimu, který po sobě zanechal jen zkázu a spoušť. Dne 5. dubna 1945 předstoupila vláda v Košicích se svým programem a od tohoto dne snažila se ze všech svých sil postupně a důsledně uskutečňovati jednotlivé jeho body. Je na tomto shromáždění, aby posoudilo, do jaké míry se jí podařil tento veliký úkol a jak veliký kus cesty, vedoucí ke konsolidaci našich vnitřních poměrů, jsme urazili za uplynulého půl roku.

Ta okolnost, že vláda přistoupila ke své činnosti na osvobozené části Slovenska, se projevila i v tom, že jedním z prvních úkolů, kterým se zabývala a který řešila, byla úprava vzájemného poměru Čechů a Slováků v osvobozené republice. Již samo utvoření vlády bylo dílem dohody představitelů československého odboje v zahraničí a Slovenské národní rady, revolučního orgánu slovenského národa, vzešlého ze slavného srpnového povstání na Slovensku. Poučeni zkušenostmi minulých let a přihlížejíce k nově vytvořené situaci rozhodli jsme se upraviti tento poměr způsobem zcela novým. Vláda se při tom řídila jak zásadou rovnoprávnosti slovenského a českého národa, tak i zájmy jednotné a společné republiky, k níž se Slováci svým povstáním v srpnu 1944 a při četných příležitostech ústy svých představitelů tak rozhodně a jasně přihlásili.

Náměstek předsedy vlády Gottwald prohlásil ve slavnostní schůzi Slovenské národní rady, konané v Košicích 5. dubna 1945:

"Vláda sa bude ako prvá domáca vláda republiky pokládať za stelesnenie československej štátnej pospolitosti, založenej na nových zásadách. Robiac koniec všetkým starým sporom a vychádzajúc z uznanie Slovákov ako nacionálne samobytného národa, vláda bude sa od prvých svojich krokov dôsledne snažiť, aby v československom pomere uskutočnená bola zásada ťrovný s rovnýmŤ a aby tak uplatnené bolo ozajstné bratstvo medzi obidvoma národmi."

Od té doby byla tato základní dohoda doplňována a uváděna v život trvalou a stále se prohlubující spoluprací na všech úsecích našeho veřejného života a jsem rád, mohu-li prohlásiti, že při všech těchto dalších jednáních jsme byli vždy vedeni vzájemnou důvěrou a vůlí, vyřešiti všechny otázky, jež z poměru Čechů a Slováků vyplývají, způsobem odpovídajícím zájmům republiky. Zejména výrazně se uplatnilo toto hledisko v dohodě vlády se Slovenskou národní radou z 2. června 1945. Samozřejmě, že v dosavadních jednáních, která jsme s představiteli Slovenska vedli, mohly býti vytyčeny pouze hlavní zásady, v jejichž duchu úprava vzájemného poměru obou národů by měla býti provedena. Konečné rozhodnutí připadne našemu ústavodárnému shromáždění. Zatím mohli jsme v duchu vytyčených zásad řešiti jen některé praktické otázky kompetence našich zákonodárných a správních orgánů, a to jen způsobem, který byl dán okamžitou potřebou. Byli jsme si také od začátku vědomi hospodářské stránky tohoto úkolu. Slovensko ve značné míře utrpělo válečnými událostmi a obtíže dopravní a zásobovací, způsobené válkou a pustošením ustupující německé armády, jsou na Slovensku mnohem citelnější než v českých zemích. Proto vláda přikročila k poskytování co nejúčinnější pomoci Slovensku, aby účast Slovenska na hospodářské rekonstrukci republiky byla co největší.

Již ve svém programu prohlásila vláda, že veřejnou správu míní budovati v duchu zcela nových zásad, než tomu bylo dosud. Odstranili jsme dřívější dvojí loket veřejné správy, vykonávané dříve jednak orgány samosprávnými, jednak zbyrokratisovanými úřady státními, a nahradili jsme ji vybudováním sítě národních výborů místních, okresních a zemských. Vláda tím chtěla vytvořiti orgány skutečně lidové, složené z přímých zástupců lidu, lidem volené a jím odvolatelné, aby vliv lidu na rozhodování o věcech veřejných se uplatnil v míře co největší. Byli jsme si dobře vědomi převratného významu, jaký měla tato reforma, ale domnívám se, že dnes po půl roce můžeme posouditi, jak se tento nový typ veřejné správy osvědčil, a můžeme zároveň na tomto bodu vládního programu posouditi jeho životnost. Vycházeli jsme při tom z přesvědčení, že náš lid dosáhl tak vysoké úrovně kulturní a politické, že je schopen sám svými přímými zástupci obstarávati úkoly tak důležité. Dnes můžeme prohlásiti, že národní výbory ve své převážné většině dobře pochopily funkci, která jim byla svěřena, a ve velké míře se zasloužily o spořádaný přechod do nových poměrů. Jestliže tu a tam se vyskytnou případy, kdy některé národní výbory se nevyrovnaly úspěšně s úkolem, který jim byl svěřen jestliže někdy nerespektují v dostatečné míře rozhodnutí nadřízených národních výborů a vlády, kterými se mají říditi, jestliže jindy naopak očekávají direktivy shora, kde by takovou iniciativu měly samy vyvíjeti, jde dnes již jen o zjevy výjimečné a je zřejmá tendence k zlepšování; dnes již téměř všechny národní výbory jsou si dobře vědomy toho, že právě jejich úkolem je spojovati iniciativu s respektováním právního řádu a jeho předpisů.

Ukončením války, porážkou německé říše bylo možno našemu národu vyvoditi důsledky z tisícileté neblahé zkušenosti o naprosté nemožnosti soužití našeho národa s Němci a Maďary v hranicích jednoho státu. Český a slovenský národ octl se opět jednou v osudové fázi celonárodního historického dění, takové fázi, jako bylo období válek husitských, kdy bylo možno řádně vybudovat a zajistiti národní ráz našeho státu.

Během poslední války ukázala se pak naprostá oprávněnost požadavku, že nelze náš stát vybudovat a zajistit, aniž by se radikálně vyřešila otázka německé menšiny obyvatelstva republiky. Proto již do vládního programu v Košicích byl po prvé jasně vložen kategorický požadavek, že německá menšina, která tak těžce porušila svoje povinnosti vůči republice, musí navždy opustit území Československa, s výjimkou těch jednotlivců německé národnosti, kteří zachovali republice věrnost.

Vláda u vědomí naléhavosti tohoto úkolu a historické důležitosti svého závazku přikročila v co nejkratší době k jeho řešení. Na poli vnitrostátním vydala dekret o státním občanství, kterým všichni Němci a Maďaři byli zbaveni státního občanství a tím dán zákonný podklad k jejich vystěhování.

Podle citace tohoto zákonného předpisu zůstane státní občanství československé zachováno pouze těm Němcům a Maďarům, kteří se aktivně zúčastnili bojů českého a slovenského národa za potlačení nacistické tyranie a kteří tímto nacistickým režimem byli za tuto svoji činnost pronásledováni.

Poněvadž však otázka vystěhování Němců a Maďarů nezůstala pouze otázkou vnitrostátní, nýbrž musela se stát otázkou mezinárodní, bylo dalším úkolem vlády, aby našemu postulátu odsunu Němců a Maďarů zjednala mezinárodní souhlas, obzvláště souhlas tří spojeneckých velmocí. Postupimská konference vedoucích státníků spojeneckých uznala v zásadě náš požadavek a tím zajistila možnost splnění našeho historického úkolu vybudovati národní stát Čechů a Slováků. Poněvadž však v prvním revolučním období překypělé cítění našeho lidu způsobilo vypuzení malé části nejvíce se provinivších Němců a Maďarů za podmínek mnohdy nekontrolovatelných, které způsobily v obtížných poměrech jednotlivých okupačních zon v Německu značné potíže vyživovací a zdravotní, požádaly tři spojenecké velmoci, které odsun Němců zásadně schválily, vládu, aby odsun zastavila až do té doby, kdy jej bude možno provést organisovaně. To vláda také učinila a nyní pracuje na přípravě toho, aby jakmile poměry v okupovaném území dovolí, bylo možno co nejrychleji a nejhumánněji provésti odsun velké části Němců, jejichž hrubý počet lze odhadnouti asi na 2¹/₂ milionu osob. Pokud se týče maďarského obyvatelstva, klade vláda největší důraz na jeho výměnu za Slováky, dosud žijící v Maďarsku. Je samozřejmé, že českoslovenští občané německé národnosti, tedy ti, kteří po boku Čechů a Slováků vyjádřili jasně svůj odpor proti nacismu, nejsou do tohoto počtu pojati a že zůstávají i nadále našimi plnoprávnými občany. Dále je samozřejmé, že celý tento odsun, který je připravován velmi podrobně a pečlivě, bude proveden naprosto lidsky a organisovaně. Němci, kteří budou odsunuti, budou míti možnost vzíti s sebou všechny své běžné osobní potřeby, dostatečně potravin, bude dbáno, aby se matkám a dětem dostalo zvláštních výhod a aby nikdo neutrpěl zdravotní úhony. Nevidíme v odsunu těchto cizích nepřátelských živlů akt pomsty za strašlivý mnohaletý útisk a pronásledování, nýbrž pouze splnění předpokladu možností, vybudovati a zajistiti stát a národní svébytnost.

Druhou stránkou zamýšleného a dnes možno říci již zajištěného odsunu Němců jest osídlení uprázdněných oblastí našeho státu, a to tak, aby hospodářský chod těchto oblastí, obzvláště pak pokud má důležitost celostátní, byl nejen udržen, nýbrž také přizpůsoben změněným poměrům. Náš lid pochopil již v prvých dnech osvobozené vlasti důležitost udržení hospodářského života těchto oblastí a z vlastní iniciativy národních výborů provedl sám ve značné míře znovuosídlení těchto oblastí, které německé obyvatelstvo v panice posledních válečných dnů samo opustilo.

Ihned se však ukázala potřeba, že bude nutno celé toto osídlení jednotně řídit, poněvadž na jeho provedení závisí náš národní a hospodářský vývoj v budoucnosti. Vláda proto položila základ celého tohoto úkolu dekretem presidenta republiky o jednotném řízení vnitřního osídlení, podle kterého byla k řízení a usměrňování celého osidlovacího plánu ustanovena ústřední komise pro vnitřní osídlení jakožto orgán celostátní, mající za úkol koordinovati tento veliký plán na celém území republiky, a dále osidlovací úřady v Praze a v Bratislavě. Za spolupráce všech resortních ministerstev, obzvláště ministerstva zemědělství, zahájily tyto instituce již svoji činnost a přikročily k provádění tohoto velikého úkolu tak, aby byly nejen odstraněny nedostatky, které se snad v prvých dnech vyskytly, nýbrž aby byl provedením tohoto programu posílen národní ráz státu Čechů a Slováků a aby tím stát hospodářsky nejen neutrpěl, ale ještě získal.

Pro zajištění hodnot, namnoze již opuštěných a vystavených zkáze, bylo nutno zříditi instituci národních správců, a to z osob, které byly k disposici, a teprve po tomto zajištění bylo možno přikročiti jednak k zákonné úpravě nových majetkových poměrů, jednak k definitivnímu přidělování těchto majetkových hodnot osobám, zasluhujícím si obzvláštní pozornosti pro svou věrnost ke státu, demokracii a národu, a osobám pro určité hospodářské podniky obzvláště pracovně kvalifikovaným. Stalo se tak několika dekrety o konfiskaci nepřátelského majetku a přídělu tohoto majetku těm, kteří jsou toho obzvláště hodni. Náš stát touto konfiskací nepáchá bezpráví a neobohacuje se snad na úkor Němců a Maďarů, nýbrž si z části nahrazuje to strašlivé vykořisťování, kterému náš stát a naše hospodářství bylo po celou dobu okupace vystaveno.

Je samozřejmé, že podstatnou část těch, kterým připadne úkol toto osídlení provésti, bude nutno vzíti z vnitřního území našeho státu, ale také řada příslušníků našeho národa, emigrovavších dříve do ciziny pro špatné podmínky životní ve vlasti, hlásí se nyní aktívně ke spoluúčasti na vybudování nového státu a hodlá se opět hromadně vrátit do vlasti. Vláda, uvědomujíc si potřebu všech rukou, nabízejících se k uskutečnění tak velkého díla, vychází všem těmto požadavkům našich zahraničních krajanů vstříc a umožňuje jim všemi svými prostředky jak provedení reemigrace, tak i zakotvení v hospodářském životě ve vlasti. Za tím účelem byla zahájena řada jednání se státy, z nichž se naše menšiny hodlají vrátit, a z velké části bylo již dosaženo úspěchu těchto jednání nejen v tom, že tyto státy povolily zásadně vystěhování Čechů a Slováků, nýbrž že povolily přestěhování majetku těchto našich lidí a tím značné ulehčení počátku jejich nové hospodářské existence. V poslední době prvé transporty našich krajanů z ciziny počaly se již vracet a byly ihned dirigovány tam, kde jejich práce bylo v zájmu celku nejvíce zapotřebí.

Není možno očekávati, že toto osídlení může býti provedeno ihned, a rozhodně nelze je úplně provésti potud, pokud nebude německé obyvatelstvo vystěhováno. Aby však tento přesun značného počtu lidí nezpůsobil státu nadměrné hospodářské škody, je nutno každou maličkost tohoto problému předem vyřešiti a upraviti. Je dále nutné, jak se již z velké části stalo, zajistiti předběžně nepřátelský majetek, a konečně je nutné přebudovati celý hospodářský život státu tak, aby odpovídal změněným podmínkám. To vše osídlovací úřad pod dozorem vlády pečlivě připravuje a již dnes mohu říci, že nejpalčivější otázky tohoto problému se úspěšně řeší. Podstatná část zemědělství, průmyslu a živností, jsoucích dříve v nepřátelském majetku, jest dnes již bezpečně zajištěna a z části i definitivně přidělena kvalifikovaným držitelům dle celkového programu. Celá akce se rozvíjí tak, že se hospodářský život v pohraničním území, pokud nebyl válkou zničen, nezastavil a také již nezastaví.

Konfiskací a rozdělením nepřátelského zemědělského majetku v drobné usedlosti byly napraveny chyby prvé pozemkové reformy. Dvěstě tisíc zemědělských usedlostí přechází do rukou nových vlastníků, kterým dá možnost lepší a důstojnější existence v nejohroženějších místech našeho státu. Přidělování půdy úspěšně pokračuje a tak byl posílen český živel tam, kde toho bylo nejvíce zapotřebí, takže toto opatření je významným článkem k vybudování skutečného národního státu a k odčinění Bílé Hory.