Předseda Josef David.

Místopředsedové Gottier, Tymeš, Petr, Hodinová-Spurná, Cvinček.

Zapisovatelé Skaunic, Litera.

Členové vlády: náměstkové předsedy vlády dr Šrámek, Ursíny; ministři dr Drtina, Hála, arm. gen. Hasal, Kopecký, Laušman, dr Nejedlý, Nosek, dr Pietor; státní tajemníci: dr Clementis, gen. dr Ferjenčík, Lichner.

Předseda nejvyššího účetního kontrolního úřadu dr Friedmann.

250 poslanců podle presenční listiny.

Z kanceláře PNS: tajemník PNS dr Madar; jeho zástupci dr Záděra, dr Ramajzl.

1. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu zákona (tisk 21) o hromadném poručenství (tisk 78).

2. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu zákona (tisk 29) o řízení ve sporech o rodový původ (tisk 79).

3. Zpráva výborů sociálně-politického a rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 36) o výchovném a zaopatřovacích platech u dětí veřejných zaměstnanců, které studují na vysokých školách (tisk 81).

Předseda Josef David zahájil schůzi v 15 hod. 22 min.

podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu udělil předseda na tento týden posl. Bacílkovi, Babejovi, Smidovi, dr Procházkovi, Zavackému, Pichovi-Tůmovi, členům zdravotnického výboru pro zájezd na Slovensko, posl. Klokočovi a Kulichovi.

Na návrh předsedův udělila sněmovna hlasováním dovolené posl. dr Bělehrádkovi, dr Ducháčkovi a Jungmannovi do 20. února t. r. pro cestu do zahraničí, posl. Židovskému do konce ledna t. r. pro vyřízení různých úředních záležitostí.

Lékařské vysvědčení předložila posl. Hrušovská.

Dne 21. prosince 1945 poštou rozeslány zprávy:

výboru ústavně-právního o vládním návrhu zákona (tisk 21) o hromadném poručenství (tisk 78);

výboru ústavně-právního o vládním návrhu zákona (tisk 29) o řízení ve sporech o rodový původ (tisk 79);

výborů sociálně-politického a rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 36) o výchovném a zaopatřovacích platech u dětí veřejných zaměstnanců, které studují na vysokých školách (tisk 81).

Rozdané interpelace:

posl. Uhlířové min. vnitra a min. informací (tisk 80),

posl. Zeminové vládě (tisk 82),

posl. Weilanda min. školství a osvěty (tisk 83),

posl. Sajala vládě (tisk 84),

posl. dr. Kratochvíla min. školství a osvěty (tisk 85),

posl. Kubáta min. vnitřního obchodu (tisk 86),

posl. dr Loubala min. průmyslu (tisk 87),

posl. Sajala min. vnitra a min. dopravy (tisk 88),

posl. Zeminové min. informací a min. vnitra (tisk 89).

Těsnopisecká zpráva o 13. schůzi Prozatímního Národního shromáždění republiky Československé.

Počátkem schůze rozdány vládní návrhy:

Vládní návrh zákona o plnění závazků z pojistných smluv znějících na říšské marky (tisk 90);

vládní návrh zákona, jímž se mění a doplňuje dekret presidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (tisk 92);

vládní návrh zákona o drahotním přídavku poživatelů státních odpočivných (zaopatřovacích) platů a o úpravě některých jejich právních poměrů (tisk 91).

Výboru ústavně-právnímu vládní návrhy tisky 90 a 92;

výboru rozpočtovému vládní návrh tisk 91.

Výbor iniciativní oznámil, že ve schůzi, konané dne 19. prosince 1945, byl zvolen I. místopředsedou posl. dr Hájek.

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž je:

1. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu zákona (tisk 21) o hromadném poručenství (tisk 78).

Zpravodajem je p. posl. dr Burian. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. dr Burian: Pane předsedo, paní a pánové!

Ústavním dekretem presidenta republiky o obnovení právního pořádku, který byl v mezidobí usnesen jako zákon, byly vyloučeny z používání všechny předpisy týkající se práva rodinného. Toto vyloučení je absolutní povahy, to znamená, že všechny předpisy práva rodinného, které byly vydány za doby nesvobody, pozbývají platnosti, i kdyby se snad tyto předpisy svým rázem i svým celým charakterem nikterak nepříčily demokratickým zásadám právního řádu československého a i kdyby v rámci československého právního řádu z doby svobody úplně mohly obstát.

Takovýmto předpisem je vládní nařízení čís. 334 z r. 1938 o hromadném poručenství. Instituce hromadného poručenství je totiž výsledkem dosti dlouhého vývoje. § 108 obč. zák. ustanovil, že každá osoba, která není pod mocí otcovskou, má býti zastupována poručníkem. Během doby se ukázalo, že osoby, u nichž právě té moci otcovské není a kde není příbuzných, kteří by se mohli postarat o funkci poručenskou, jsou vydány různým neblahým následkům, poněvadž poručníky měly býti jmenovány právě osoby z řad blízkých příbuzných. Usilovalo se proto o nápravu tím, že byl hledán nějaký orgán, který by nastupoval na místo poručníka z řad příbuzných, když právě příbuzných není a kdy právě nastávají ty nejhorší případy, kdy jde o dítě opuštěné, které nemá nikoho, kdo by se o ně z důvodů příbuzenského poměru staral.

Již první dílčí novela k občanskému zákonu zavedla proto instituci hromadných poručníků tím, že upravila § 208 obč. zák., a tato instituce se pak udržela řadu let. Na jejím právním podkladě se pak vyvinula instituce t. zv. generálních poručníků, kteří fungovali celkem správně. Vyvíjející se péče o dítě se však nemohla spokojiti ani s touto úpravou a hledala se zase další cesta, aby otázky poručenské péče právě u dětí opuštěných a potom otázky poručenské péče v širším slova smyslu byly upraveny ještě šíře, než to mohly učiniti § 208 obč. zák. a nařízení čís. 195 ř. z. z r. 1916 o generálních poručnících. Tak došlo k vydání vládního nařízení č. 334 z r. 1938 o hromadném poručenství a tímto vládním nařízením byla vytvořena instituce hromadného poručenství, veřejných poručníků a péče poručenská byla převedena na korporace veřejnoprávní, a to na okresní péče o mládež, na okresy a na obce. Instituce tato se v praksi velmi osvědčila. Ukázalo se, že toto vládní nařízení bylo celkem šťastné a že potřebám prakse dobře vyhovovalo. Nebylo by tedy s hlediska jeho účelnosti nebo s hlediska zásadního nazírání právního proti této instituci, jak byla vytvořena tímto vládním nařízením, žádných námitek. Ale jak jsem se zmínil na počátku, je to předpis práva rodinného a podle ústavního dekretu, dnes snad již zákona o obnovení právního pořádku, pozbývá platnosti, i když vnitřně vyhovuje. Tedy prostě vznikla by nám zde právní mezera, že instituce, která ve skutečnosti už funguje, osvědčuje se, by nebyla opřena o bezpečný právní základ. Věc by byla tím povážlivější, že veřejní poručníci jsou vybaveni značnou pravomocí, pokud jde o zástupčí moc poručenců, mohly by tedy vzniknouti pochybnosti co do závaznosti právních aktů, které uzavřeli tito jménem svých poručenců, a proto bylo třeba tuto mezeru co nejrychleji odstranit.

Vláda proto podává návrh zákona, kterým je v podstatě vládní nařízení č. 334 z r. 1938 převzato, bylo jenom stylisticky, řekl bych, zdokonaleno, bylo také ještě doplněno, pokud jde o některé menší úpravy, ale v podstatě jde o to, co tady již bylo a co také, jak jsem řekl, vyhovovalo. Ústavně-právní výbor projednal tento vládní návrh, shledal jej účelným co do jeho celkového obsahu, provedl jenom menší textové změny, zejména vyzdvihl postavení měst statutárních, a jinak považuje vládní návrh za vyhovující a skutečně odpovídající okamžité potřebě.

Ústavně-právní výbor uvažoval o dvou otázkách trochu zásadní povahy. Jedna z nich je, že se tímto vládním návrhem upravuje instituce hromadného poručenství jenom pro zemi Českou a Moravskoslezskou. Uvažovalo se o tom, zda by nemělo i při této příležitosti býti přikročeno k unifikaci tak, abychom měli jednotný právní předpis i pro zemi Slovenskou. Ovšem ústavně-právní výbor uvážil, že instituce poručenská má u nás v zemi České a Moravskoslezské jiný právní základ nežli na Slovensku. U nás celá instituce poručenská vyplývala z ustanovení §u 108 obč. zák. a §u 208 obč. zák. Naproti tomu na Slovensku prošla péče poručenská docela zvláštním právním vývojem. Ústavně-právní výbor došel proto k názoru, že kdybychom chtěli provésti unifikaci hromadné poručenské péče, vyžadovalo by to přece jenom delší doby a tu bylo by tedy jistě nebezpečné tento stav právní vakance prodlužovat. Proto ústavně-právní výbor, ačkoliv jinak sleduje tendenci, aby pokud možno při každé novelisaci zákona a při každém projednávání některého právního předpisu bylo přikročeno k unifikaci, se v tomto případě výminečně spokojil s tím, že je zase místně omezená působnost zákona, totiž, jak jsem řekl, jenom na zemi Českou a Moravskoslezskou.

Poněvadž instituce hromadného poručenství v praksi je již zavedena a vznikla tady jenom určitá právní mezera, bylo nutno nějak vyříditi otázku, že od doby, kdy přestala působnost vládního nařízení č. 334 z r. 1938, do vydání tohoto zákona byla již založena řada právních skutečností, které byly neodkladné a které byly řešeny na podkladě vl. nař. č. 334 z r. 1938. Vládní návrh proto navrhl, aby zákon nabyl účinnosti dnem 8. listopadu 1945. Tedy byla zde ze zákona vyslovena jeho zpětná účinnost. Ústavně-právní výbor uznal důvody, které v tomto případě vedly k této formulaci zákona, vidí, že to je formulace skutečně nezbytná, vyvolaná skutečným stavem, avšak zdůraznil, že považuje toto ustanovení za věc výjimečnou, jíž je se zásadně vystříhati. To ústavně-právní výbor považuje za důležité zdůraznit, aby snad v okolnosti, že zákon nabývá účinnosti zpětné, nebylo spatřováno něco, co ušlo pozornosti ústavně-právního výboru.

Jinak nemohu než shrnouti to, co jsem řekl na začátku: Osnova zákona vyhovuje všem požadavkům, které jsou nyní na hromadnou poručenskou péči kladeny, odstraňuje mezeru zákona, která vznikla, a proto ústavně-právní výbor doporučuje Prozatímnímu Národnímu shromáždění, aby přijalo osnovu zákona tak, jak byla podána. (Potlesk.)

Předseda: K této věci je přihlášena řečnice pí posl. dr Horáková. Uděluji jí slovo.

Posl. dr Horáková: Projednávaný návrh zákona o hromadném poručenství přináší a upevňuje potřebný právní podklad pro poručenskou péči, jak tomu již bylo ve vládním nařízení č. 334 z r. 1938. Prakticky to znamená, že zajišťuje potřebné rady a kontrolu pro poručníky individuelní, jakož i dohled na rodiče, kteří svoje povinnosti k dětem správně neplní. Strana národně-socialistická bude pro tento návrh hlasovati, byť i byla jeho účinnost jen úseková při nynější, v nových poměrech již nedostačující, péči o mládež.

Musíme si uvědomit, že předložený návrh zákona přichází skutečně ve chvíli naléhavé potřeby. Okresní péče o mládež - aniž počítáme veřejné poručníky těch obcí a měst, které jsou nositelem hromadného poručenství - v Čechách a na Moravě mají nyní 58.642 poručenců a nezletilých opatrovanců, t. j. sirotků a polosirotků, jakož i dětí z rozloučených manželství, nad kterými dozírají a starají se nejen o jejich zastoupení právní, ale také mnohde i o zabezpečení hmotné. Z tohoto celkového počtu sirotků a polosirotků potřebných ochrany je v evidenci okresních péčí o mládež jen v Čechách - a ta je ještě neúplná - 3.056 sirotků po rodičích, kteří zahynuli jako oběť nacistické persekuce ve vězeních a na popravištích nebo jako oběti válečných událostí. K tomu je třeba si uvědomit, jak těžké následky nám přinesla válka ve směru mravním, jež se v plném rozsahu ukáží teprve později. Již dnes je však zřejmé, že denně dochází v naší republice ke značnému počtu rozvodů manželství, která byla ve válečných letech často nepromyšleně uzavírána jako částečná ochrana před zásahy úřadu práce. Tato okolnost má za následek, že veřejným poručníkům zase přibývá nepoměrně vysoký počet svěřenců z těchto manželství, kde zájmy dětí musí býti chráněny před neodpovědností jednoho, ale často obou rodičů.

Stín projednávaného zákona, který ve svém provádění spočívá hlavně na zařízeních péče dobrovolné, je v tom, že jako nařízení minulá ukládá řadu důležitých a odpovědných i administrativně složitých povinností okresním péčím o mládež jako nositelům a vykonavatelům veřejného poručnictví, ale naprosto neřeší otázku zajištění finančních nákladů s výkonem této činnosti spojených. Je sice připravována osnova zákona o zveřejnění péče o mládež, ale v případě, že její připomínkové řízení a schválení si vyžádá delšího času, je nutno tento nedostatek finanční úhrady provádění zákona alespoň dočasně rozřešit.

Nynější okresní péče o mládež musely ze svého personálního stavu, jehož počet byl se zřetelem na nedostatek finančních prostředků minimální, vyslat část do okresů pohraničních, kde je dnes již zřízeno 53 nových okresních péčí, avšak 35 okresů dosud okresní péči o mládež nemá a čeká na vyslání nejnutnějšího počtu osazenstva. Jelikož v těchto oblastech nejsou většinou vybudovány ani sociální úřady obecní nebo městské, nemají celé oblasti možnost, aby se tam provádění zákona o hromadném poručenství mohlo se zdarem pro mládež realisovat.

Ani ve vnitrozemí nejsou poměry zcela vyhovující. V dnešní době pracuje v Čechách a na Moravě 224 okresních péčí o mládež, jimž jsou vedle výkonu dozoru nad dětmi v cizí péči a dětmi nemanželskými, vedle spolupráce při trestním soudnictví nad mládeží a při evidenci početných rodin svěřovány ještě další rozsáhlé úkoly v péči o dítě a dorost. Tak na př. okresní péče o mládež, mající charakter spolkový a finančně spočívající převážně na dobrovolných příspěvcích, mají nyní v Čechách a na Moravě 1378 poraden pro matky a děti, 117 dětských domovů, několik útulků pro rodičky, učňovských domovů a pod. Provádějí zimní pomocné akce stravovací a ošacovací, organisují péči o chrup školní mládeže, zotavovací akci dětí i dorostenců a řadu různých akcí podpůrných, hromadných i jednotlivých. Jsou tudíž břemena na tyto orgány dobrovolné péče kladená opravdu nad jejich dobré síly, což ovšem se musí nutně jevit ke škodě ochraňované mládeže.