Další těžká závada nastane při výkonu projednávaného zákona o hromadném poručenství v tom, že okresní péče o mládež nemají dnes dostatek veřejných poručníků a ostatního odborně školeného personálu, neboť podíváme-li se, jak je to s těmito zaměstnanci a jejich existenčním zabezpečením, musíme doznat, že se tu stala dosud neodčiněná křivda. Dosavadní platové úpravy z r. 1942 a 1944 nemohly být v plném rozsahu provedeny jednak pro nedostatek úhrady, jednak pro těžkosti při schvalování zařazení. Tyto úpravy se podstatně opozdily za vývojem mezd a nepřihlížejí ke skutečnému výkonu a dosavadnímu služebnímu zařazení zaměstnanců. Je nutno, aby platové podmínky těchto zaměstnanců byly okamžitě upraveny tak, aby pro všechny zaměstnance kategorie zaměstnanců sociálních služeb platily zásadně předpisy upravující služební a platové poměry zaměstnanců veřejných s přihlédnutím k jejich skutečnému výkonu. Dosavadní stav je na závadu práci, protože řada osvědčených pracovníků odchází pro nedostatečné hmotné zajištění do služeb jiných.

Jedině bude-li vnesena do sociálně-zdravotní práce potřebná právní jistota, jednotná pracovní metoda a finanční zabezpečení státním rozpočtem, pak teprve bude možno získat a vyškolit kádr sociálních pracovníků, kteří by byli schopnými průvodci a rádci naší mládeže ve všech problémech sociálních a zdravotních, mravních, rodinných i výchovných. Potřebujeme lidí s charakterem a porozuměním pro tuto práci a s obětavostí, která dává zaměstnání více než jen výkon povinnosti, ale je nutno tyto pracovníky zajistit také hospodářsky, aby se mohli svému povolání plně věnovat. (Potlesk.)

Toho však můžeme dosíci opravdu jedině tehdy, uskutečníme-li co nejdříve zákon o veřejné péči o děti a dorost. Poslaneckým klubem mé strany byla již podána interpelace ministrovi ochrany práce a soc. péče, aby byl co nejdříve sněmovně předložen zákon o nové úpravě péče o mládež.

"V dětech je národ věčný" je heslo, jež dala svým desetitisícům pracovníků pro jejich snažení zemská péče o mládež. A opravdu! Když se uprostřed válečné hrůzy obracely starostlivé zraky celého národa především k jeho dětem, byl to zdravý a vrozený instinkt, který vede všechno tvorstvo v čas nebezpečí života k živelné ochraně potomstva. Jestliže nyní po válce ve víru naléhavých otázek, souvisících s přebudováním národního a státního života, zaujme péče o mládež opět nejpřednější místo, nebude v tom už jen hlas pudu sebezáchovy, nýbrž i zdravého lidského rozumu. Nesmíme upadnout v chyby minula, nesmíme zmeškat ani okamžik. Národ si musí pospíšit, aby byl lepší, aby se rychle přerodil, aby získal na kvalitě a tím i na odolnosti. Na cestě za tímto cílem se nelze zastavit ani před pronikavým zásahem třeba i do ustálených organismů a řádů. Péče o mládež, která je jedním ze základních pilířů národního života, zaslouží si privilegovaného postavení, pokud se snaží co nejúčinněji povznést zdatnost a zlepšit celkovou úroveň národa.

Dosavadní právní podklady veřejné péče o mládež ze šedesátých let minulého století, domovský a chudinský zákon, již zastaraly a naprosto se nehodí k úkolům, jež má naše dnešní společnost plniti v péči o dítě a dorost.

V péči o mládež nesmí státní pokladna šetřit za nic na světě, neboť by to bylo s to úplně ochromit v jádru dobrá zákonná opatření na ochranu dětí v cizí péči a v hromadném poručenství. Je to neuvěřitelné, ale je smutnou pravdou, že bylo a ještě je nutno vydávat opuštěné české dítě za cikánské, poněvadž finančního zajištění ochranné výchovy z prostředků státních se dostává podle zákona jen dětem cikánských kočovníků.

Péče o mládež zasahuje do oboru sociálně-zdravotního, sociálně-právního a sociálně-výchovného. V praksi a při aplikaci na dítě se však rozdělit nedá už proto, že se v životě dítěte práce uvedených oborů navzájem vždy a všude těsně prostupuje a prolíná. Proto musí býti i její výkon a kontrola soustavně sledovány ústředními úřady státní správy zdravotní, školské a justiční, ale nikoliv tak, že by každé ze zájmových ministerstev chtělo utrhnout kus z tohoto celku, nýbrž že bude činnost jejich prováděna naprosto koordinovaně.

Péče o mládež musí být zveřejněna a v provádění sjednocena bez zřetele na kompetenční zájmy byrokratů, ale i proti vůli těch spolkařů, kteří v populární péči o dítě vidí možnost svého osobního proniknutí. Jen v rámci velkorysé veřejné péče o dítě, zapojené do státní správy jako samostatný a nedílný článek s pevným právním a finančním podkladem, dosáhne péče o mládež potřebné jistoty, odbornosti a autority. Všechny výhody občanské dobrovolné součinnosti musí jí přirozeně být zachovány, ale v takovém zapojení, aby byly vzpruhou k bdělosti, včasnosti práce tak, aby neulpívala na úředních šablonách, nesmí však rušit odbornost práce a musí mít na zřeteli stále předmět, cíl i obsah této práce - dítě, novou lepší generaci. Za uskutečnění takové formy péče o mládež bude strana národně socialistická všemi silami pracovat. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Ke slovu není již nikdo přihlášen, rozprava je skončena.

Dávám slovo k doslovu zpravodaji p. posl. dr Burianovi.

Zpravodaj posl. dr Burian: Vzdávám se slova.

Předseda: Přistoupíme k hlasování.

Osnova zákona má 4. části, 28 paragrafů, nadpisy jednotlivých částí, nadpis a úvodní formuli.

Poněvadž není pozměňovacích návrhů, dám o celé osnově hlasovati najednou podle zprávy výborové. (Námitek nebylo).

Námitek není.

Kdo tedy souhlasí s celou osnovou zákona, to je s jejími 4 částmi, 28 paragrafy, nadpisy jednotlivých částí, nadpisem a úvodní formulí podle zprávy výborové, nechť pozvedne ruku. (Děje se).

To je většina. Tím Prozatímní Národní shromáždění přijalo tuto osnovu zákona podle zprávy výborové ve čtení prvém.

Předsednictvo se usneslo podle §u 54, odst. 1 jedn. řádu, aby druhé čtení této osnovy bylo provedeno v téže schůzi.

Vykonáme proto druhé čtení.

Ad 1. Druhé čtení osnovy zákona o hromadném poručenství (tisk 78).

Jsou nějaké návrhy oprav nebo změn textových?

Zpravodaj posl. dr Burian: Slavná sněmovno!

Pro druhé čtení navrhuji tyto dvě tiskové opravy:

V §u 6 místo slova "hájila" slovo "hájily". Tedy poslední věta bude zníti: "... nebo je-li to nutné, aby se hájily účinně práva a zájmy poručencovy." Je to oprava jen gramatická.

Poslední slovo §u 27 bude zníti "samosprávy" místo "správy", takže poslední věta §u 27 bude zníti: "... anebo nadřízený dozorčí orgán, jde-li o svazek územní samosprávy."

Jinak není změn.

Předseda: Kdo ve druhém čtení souhlasí s osnovou zákona tak, jak ji Prozatímní Národní shromáždění přijalo ve čtení prvém, s opravami právě uvedenými, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím Prozatímní Národní shromáždění přijalo tuto osnovu zákona také ve čtení druhém.

Tím je vyřízen 1. odstavec pořadu.

Přistoupíme k projednávání druhého odstavce pořadu, jímž je:

2. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu zákona (tisk 29) o řízení ve sporech o rodový původ (tisk 79).

Zpravodajem je paní posl. dr Pátková. Dávám jí slovo.

Zpravodaj posl. dr Pátková: Slavná sněmovno, paní a pánové poslanci!

Dovoluji si předstoupiti před vás jako zpravodajka ústavně-právního výboru o vládním návrhu nového zákona a říci několik slov na jeho novou cestu. Leží před vámi dva tisky, a to tisk čís. 29, vládní návrh zákona o řízení ve sporech o rodový původ, a dále tisk čís. 79, který je vydán po úpravě v ústavně-právním výboru se změnami, které byly provedeny v ústavně-právním výboru.

Dříve než začnu referovat o jednotlivostech zákona, dovolte, slavná sněmovno, abych konstatovala, že jsme v ústavně-právním výboru, když jsme odklízeli tímto zákonem zbytky fašismu, starého dědictví okupantů, zástupcové všech politických stran byli zajedno, že je zapotřebí vypořádat se s nimi jasně, nekompromisně a do všech důsledků.

Proto jsme narazili hned při pojmenování zákona na to, že se nemůžeme smířit s tím, aby se zákon jmenoval "Zákon o řízení ve sporech o rodový původ", protože, když jsme četli, pronesli a uslyšeli tato slova, zaduněl nám v uších německý buben, zadupala nám německá bota, zasvištěl bič okupantů a řekli jsme si, že ani v právní terminologii nemůžeme používat, čemu nás naučili Němci za těch těžkých šest okupantských let. A proto jsme zákon pojmenovali jinak. Řekli jsme si, že se bude jmenovat "Zákon o řízení v některých sporech z rodinného práva". Jak již to jinak, příjemněji zní našemu sluchu a jak to jinak odpovídá demokratické terminologii našeho demokratického nazírání a právního řádu.

Obsahově se celý zákon skládá ze dvou dílů. Do prvé skupiny patří § 1, který upravuje postup soudu ve sporech o popření neb uznání manželského původu dítěte a kterým se budu blíže obírat.

Do skupiny druhé patří § 2 návrhu, který se vypořádává se spory, které byly u nás zavedeny podle předpisů v době nesvobody a jichž účinnost zanikla 8. listopadu 1945.

A nyní se obírám §em 1 vládního návrhu a dovoluji si slavnou sněmovnu upozorniti, že po prvé v dějinách československého právního řádu máme uzákonit povinnost každého československého občana, muže, ženy, mladého, starého, dáti se vyšetřit po stránce dědičnosti a že také uzákoňujeme povinnost každého občana, strpěti odnětí krve, čili krevní zkoušku ve sporech, které se týkají rodového původu dítěte. Už v době předmnichovské ve sporech paternitních a ve sporech oduznání manželského původu setkali jsme se s institucí krevní zkoušky. Ale tato krevní zkouška byla institucí takovou, že když osoba, která se jí nechtěla podrobit, prohlásila, že krev nedá, krevní zkouška provedena nebyla. Avšak předpisy, které byly vydány ke změně našeho občanského zákona v tomto směru, byla zavedena povinná krevní zkouška a v těchto sporech byli nuceni naši příslušníci dáti si krev odebrat. Když jsme jednali o tomto nejcitlivějším místě zákona v ústavně-právním výboru, všichni zástupcové všech politických stran prohlásili, že to nevyhovuje demokratickému nazírání československého občana a že nařízené odnětí krve kterémukoliv československému občanu je vlastně veliký zásah do jeho svobod. Věřte mi, že bych jako zpravodajka ústavně-právního výboru byla se kategoricky postavila proti tomuto novému uzákonění povinného odnětí krve a dědičně biologické zkoušky právě tak jako všichni zástupci politických stran, kdybychom byli neslyšeli lékaře, kteří prohlásili, že za těch šest těžkých okupantských let, za té nucené dědičně-biologické zkoušky a krevní zkoušky pokročila věda lékařská natolik, že se může podařit zjistiti, někdy určitě, někdy s velkou pravděpodobností, zdali je někdo otcem dítěte či není.

Poněvadž zde máme uzákonit něco, co zasahuje tak vážně do občanských svobod, je snad nutno, abych alespoň stručně řekla, v čem krevní zkouška spočívá a jaká je zkouška dědičně-biologická. Krev se skládá z krvinek červených a bílých. Krvinky se při srážení usedají ve formě tak zvaného krevního koláče a čiré tekutiny, čili séra krevního. Lékařská věda prokázala, že všichni lidé nemají stejnou krev a že lidská krev se dá rozlišiti do tří hlavních skupin, do skupiny A, B a 0. Podle statistiky lékařské do skupiny A patří 44% všech případů, do skupiny B 13%. Vyšetřovaná krev směšuje se potom s t. zv. testy, t. j. normalisovanými vzorky, jež dodává státní ústav vyšetřovací, a na podkladě výsledků tohoto šetření mohou lékaři říci, je-li někdo otcem, anebo není. Jde o metodu velmi přesně vědeckou, a bude-li tu uzákoněna povinnost k odběru krve, říkají lékaři, že krevní zkouška bude důležitým důkazním prostředkem ve sporech z oboru rodinného práva.

Nyní přicházíme ještě k druhé zkoušce, a to k vyšetření dědičně-biologickému. Je to také zásah do osobní svobody člověka, ale tato zkouška není již tak násilná a nevyžaduje tolik na jednotlivci, jako krevní zkouška, kde je nařízen nucený odběr krve vyšetřovaného jednotlivce. Řekla bych to stručně a populárně, co znamená tato dědičně-biologická zkouška. Víte, že když je někdy sporné otcovství k dítěti a není-li uznáno, že je otcem ten, koho matka za otce dítěte označí, diví se lidé a říkají: vždyť to dítě jakoby tomu otci z oka vypadlo. Toto lidové usouzení ovšem nemůže býti důkazem, a kdyby bylo dítě sebevíc otci podobno, nemůže se na laickém posouzení budovat soudní rozsudek. Ovšem lékařská věda pokročila tak daleko, že jednotlivé osoby zkoumá po stránce dědičnosti a zjišťuje společné tvary lidského těla, lebky, útvary ušních boltců a všímá si také toho, čeho si všímala daktyloskopie: otisku dlaní, otisků prstů i chodidel a říká nám, že není na světě dvou lidí, kteří by měli stejné otisky prstů a dlaní. Zjistila však také, že se tyto papilární linie během života u člověka nemění a že u rodičů a dětí, u příslušníků jedné rodiny, je dědičná tendence k tomu, aby se tvořily buď složité, anebo jednoduché obrazce těchto linií. A lékaři - znalci, kteří zjišťují dědičně-biologicky otce domnělého, matku jistou a dítě, uvádějí početné výsledky tohoto dědičně-biologického zkoumání a potom zvažují je s výsledkem krevní zkoušky, a dají-li dohromady tyto výsledky lékařského vědeckého bádání, mohou určiti, kdo je otcem, anebo alespoň stanoviti pravděpodobnost, do jaké míry je možno, aby konkretní osoba mohla býti otcem dítěte, které žaluje.

Musím říci ještě jedno, že totiž těmto zkouškám předchází v civilním řádu soudním výslech svědků a event. i výslech stran. Víme dobře, že v paternitních procesech a v procesech o oduznání manželského původu vystupoval velmi často seriál křivých svědků. A proč? Poněvadž někdy strach před alimenty je horší než strach před peklem a touha po majetku je někdy větší nežli touha po spáse duše. Když se někdo nebojí trestu na nebesích, nebojí se ani trestního řízení na Pankráci. Vystoupí-li jeden svědek proti druhému, platí zásada trestního práva: in dubio pro reo, a potom trestní řízení proti křivému svědku není zavedeno, protože se nesetkává s výsledkem. Budou-li zavedeny tyto zkoušky, dědičně-biologická a krevní, věřím, že se také zvedne svědecká morálka v našich procesech. A zvednutí svědecké morálky znamená velké plus pro zvýšení morálky v celém tomto státě, morálky, kterou my vždycky velmi naléhavě žádáme. Krevní zkoušky není třeba se bát ještě z jednoho důvodu, poněvadž soudce usoudí, je-li nezbytná, a také usoudí, když se dotčená osoba zdráhá, je-li její zdráhání důvodné. Mám za to, slavná sněmovno, že po tom, co jsem si vám zde dovolila přednést, kde vám tlumočím názor celého ústavně-právního výboru, můžete hlasovat pro to, aby byla uzákoněna - po prvé v Československu - povinná dědičně-biologická zkouška a odběr krve v těchto procesech, jejichž řízení upravuje vládní návrh, který máte v rukou.

Prosím slavnou sněmovnu, aby si opravila ve 2. odstavci 2. sloupce důvodové zprávy na str. 1, v řádce první, kde bylo omylem otištěno § 2, na správné § 1. A nyní přicházím blíže k §u 2 vládního návrhu. Tento paragraf se týká sporů, které byly zahájeny za doby okupace a které musíme nyní dokončit. V odst. 1 §u 2 vládního návrhu je uvedeno, že se tento paragraf týká také sporů, které byly zahájeny o žalobě státního zástupce. Co to znamená? My jsme přece před Mnichovem, paní a pánové, viděli státního zástupce jenom na Pankráci, u krajských soudů trestních, fungoval jenom v řízení o zločinech, ale pak jsme viděli, že státní zástupce fungoval za doby okupace také v civilních sporech u krajského soudu civilního. Co to znamenalo? To byla manifestace nedůvěry říše k českým soudcům. Dovolte mně, abych se zde, třebas jako zpravodajka výboru ústavně-právního, zmínila o tom, jak si vedli čeští soudcové za doby okupace a jak nakládali se zákonem, který nám byl okupanty vnucen a jímž byla suspendována ustanovení našeho občanského zákona.

Pamatujete se, kteří jste zde žili, jak to bylo v prvních těžkých dobách, kdy k nám přišli naši "ochráncové"? Vzpomínáme útrap, zejména mnohých nearijců, kteří byli honěni do koncentračních táborů, do plynových komor, odváženi ze svých domovů - a tu na jejich ochranu vystoupil demokratický český soudce. Ke krajským soudům byly těmito nearijci podávány žaloby, aby bylo určeno, že ten onen nearijec není synem matrikového židovského otce, nýbrž že je pokrevním synem otce, který je arijec. Výrokem soudu snažil se tento štvaný nearijec dosíci toho, aby byl uznán alespoň za polovičního žida nebo za arijce. A v tom pomáhal těmto lidem, kteří sváděli těžký zápas o život, český soudce, který vyhovoval žalobám, odročoval spory, připouštěl nejnemožnější důkazy, jenom aby nearijec získal lhůtu, poněvadž dokud nebyl vyřízen spor, nemusel do koncentračního tábora a zachránil se také před smrtí v plynové komoře. Všimli si však toho němečtí právníci na území protektorátu a řekli: Čeští soudcové sabotují ustanovení říšského protektora a proto zrušíme československou justici. Ale netroufali si na to. Místo toho vydali nařízení ze dne 6. února 1943, které se jmenuje "Přizpůsobení předpisů rodinného práva", a snažili se včlenit naše občanské právo do třetího Reichu tím, že je přizpůsobili institutu říšského práva v těchto pokrevních sporech, právě v tomto nařízení, které my zde dnes jako nacistické smetí odstraňujeme.