Předseda Josef David.

Místopředsedové Tymeš, Gottier, Petr, Hodinová-Spurná, Cvinček.

Zapisovatelé dr Bureš, Sova.

Členové vlády: náměstek předsedy vlády Široký; ministři dr Drtina, Hála, Kopecký, dr Nejedlý, Nosek, arm. gen. Svoboda.

230 poslanců podle presenční listiny.

Z kanceláře PNS: tajemník PNS dr Madar; jeho zástupci dr Záděra, dr Ramajzl.

1. Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 101) o dani z obratu (tisk 157).

2. Zřízení 18členné parlamentní úsporné a kontrolní komise podle § 22 jedn. řádu pro zjednodušení státní administrativy a její volba.

Předseda Josef David zahájil schůzi ve 14 hod. 38 min.

podle § 2, odst. 4 jedn. řádu dal předseda na dnešní a zítřejší schůzi posl. Teslovi, na včerejší schůzí posl. inž. Filovi, na týden posl. Peroutkovi.

Posl. Litera oznámil přípisem ze dne 18. února 1946, že se vzdává poslaneckého mandátu (č. P 2550).

Klub poslanců čs. soc. demokracie vyslal do výboru kulturního posl. dr Bělehrádka za posl. Bělíkovou.

posl. Hodinové-Spurné a Pavláska min. pošt, financí a vnitra ve věci sociálních poměrů zaměstnanců Poštovní spořitelny a její pobočky v Brně (D 11),

posl. Trojanové min. dopravy ve věci zavedení sourozeneckých jízdenek (D 12).

Předseda (zvoní): K prohlášení podle § 64 jedn. řádu přihlásil se pan ministr spravedlnosti dr Drtina.

Prosím pana ministra, aby se ujal slova.

Ministr dr Drtina (uvítán potleskem): Pane předsedo, slavná sněmovno!

Úmyslem podat Prozatímnímu Národnímu shromáždění výklad o některých aktuálních problémech justičních jsem se zabýval již delší dobu. Původně jsem tak chtěl učinit v ústavně-právním výboru PNS a také jsem o tom jednal s předsednictvem tohoto výboru. Když však pro jiné naléhavé zaneprázdnění výboru a jeho úkoly ústavně-právní nebylo možno tak učinit během měsíce ledna a když se mezitím v našem tisku i na veřejných projevech a především ovšem též v plenu PNS rozvinula dosti obsáhlá diskuse o některých naléhavých problémech, spadajících do oboru ministerstva spravedlnosti, rozhodl jsem se po dohodě s předsednictvem PNS a s předsednictvem ústavně-právního výboru říci něco o těchto diskutovaných otázkách a podat o nich výklad a některé závažnější informace přímo v plenu PNS. Rozhodovala při tom též úvaha, že se zatím natolik přiblížilo projednávání státního rozpočtu na r. 1946, že celkovou zprávu o činnosti ministerstva, jež mám čest řídit, budu moci podati co nejdříve v rozpočtovém výboru PNS. Z toho důvodu se v dnešní své zprávě omezuji vědomě pouze na některé speciální otázky, a to především na ty, které souvisí s prováděním t. zv. mimořádného lidového soudnictví, jež pochopitelně je zejména předmětem obecného zájmu.

Původně jsem chtěl s tímto výkladem spojit též svou zprávu o svých dojmech z Norimberka, ale protože sněmovna slyšela mezitím již krátkou zprávu o zájezdu parlamentní delegace z úst místopředsedy PNS kol. Tymeše a protože patrně uslyší informace o zkušenostech z Norimberka i od ostatních členů parlamentní delegace, dále protože můj výklad o ostatních otázkách válečné retribuce bude klást značné požadavky na pozornost sněmovny, upustil jsem od úmyslu mluvit dnes též o Norimberku. Snad se k tomu naskytne ve vhodnou chvíli jiná příležitost a širší veřejnosti budu moci některé své dojmy sdělit hned dnes večer na schůzi Svazu národní revoluce v pražské Lucerně.

Jinak vyhrazuji si až pro rozpočtovou debatu podati celkovou zprávu o úkolech a činnosti ministerstva spravedlnosti, zejména o legislativních pracích v oboru práva civilního i trestního, o tom, s jakými výsledky se setkává úsilí justiční správy o unifikaci právních norem pro celou oblast státu, před jaké mimořádné obtížné a těžko zvládnutelné úkoly je postaveno naše vězeňství, o námětech, jak by mělo být nově upraveno postavení stavu advokátního a notářského, o tom, proč dosud nesoudí porotní soudy, i o jiných otázkách, jež podle ohlasu v tisku i ve veřejné diskusi zajímají ze soudnictví a justiční správy Prozatímní Národní shromáždění i širokou veřejnost. Celkovou zprávu o činnosti a úkolech ministerstva spravedlnosti v tomto smyslu si vyhrazuji podat teprve v rámci rozpočtové debaty.

A nyní dovolte, paní a pánové, abych přešel hned k otázkám našeho mimořádného lidového soudnictví proti válečným viníkům. K tomu bych chtěl připomenout, že již za války se řešil a diskutoval problém, jak postihnout trestně ty, kdož uvrhli svět do války a kdo způsobem vedení války a postupem proti porobeným národům se provinili proti nejzákladnějším zásadám lidskosti. Stíhání těchto váleč. zločinců a zločinů proti lidskosti se stalo problémem mezinárodním, kterým se zabývali odpovědní státníci spojeneckých národů, a již za války došlo k některým zásadním usnesením o této otázce na rozličných konferencích, zejména na konferenci moskevské. Usnesení těchto konferencí a jednání mezinárodních komisí se při řešení otázky t. zv. retribuce stalo i pro nás důležitou pomůckou pro úpravu trestnosti těchto zločinů. Při tom však bylo přihlédnuto ke zvláštním poměrům způsobeným okupací Československé republiky. Základním požadavkem spravedlnosti bylo, aby nejen všichni nacisté, ale i jejich dobrovolní pomocníci a přisluhovači došli zaslouženého trestu.

Právní a politickou přípravou legislativních norem o trestání válečných viníků, Němců i zrádců z vlastních řad se zabývala československá vláda a československá Státní rada v Londýně s pomocí t. zv. Právní rady soustavně od začátku r. 1942. Dne 1. února 1945 byl v úředním věstníku čsl. v Londýně vyhlášen retribuční dekret, který obsahoval v uvozovací větě výhradu, že platí se změnami a doplňky, jež by přičinily příslušné zákonodárné instituce ve vlasti. Této výhrady bylo však užito v míře velmi skrovné. Podstatnější změny znamenalo jen připojení zvláštní skutkové podstaty "udavačství", která byla sice již obsažena ve skutkové podstatě zločinů proti osobám, nebyla však dosti pregnantně vyjádřena. Mimo to byla účast laického živlu v mimořádném lidovém soudnictví rozšířena, takže i pokud jde o trest smrti, může soudce z povolání býti přehlasován soudci laiky. Po ustavení vlády na osvobozeném československém území byl dekret v tomto znění přijat a schválen ve vládě jednomyslně a byl 19. července 1945 podepsán panem presidentem republiky a dne 9. července 1945 uveřejněn ve Sbírce zákonů a nař. č. 16, pak doplněn novelou, kterou jsem podal vládě a která byla 24. ledna schválena v Prozatímním Národním shromáždění. Předpokládám, že jeho obsah a hlavně jeho zásady jsou natolik známy, že není třeba, abych je zde opakoval. Chtěl bych jen zdůraznit, že retribučním dekretem měli býti postiženi zločinci nejtěžší.

O jejich vině přísluší rozhodovati zpravidla mimořádnému lidovému soudu a nová zákonná úprava retribučního dekretu pamatuje na to, aby i v těch výjimečných případech, kdy řízení u mimořádného lidového soudu nemůže býti na př. pro rozsáhlost případu skončeno v zákonné třídenní lhůtě a kde povaha zločinu žádá, aby o vině rozhodl mimořádný lidový soud, mohl tento soud ve věci jednat a rozhodovat i po uplynutí této lhůty. Ale již při projednávání retribučního dekretu, příslušnými ústavními činiteli v Londýně bylo uvažováno o tom, že se s ustanovením retribučního dekretu při očistě národa nevystačí. To se ukázalo ještě naléhavěji v praksi doma ihned po několika prvních měsících působnosti dekretu a aby tento nedostatek byl napraven, ministerstvo spravedlnosti spolu s ministerstvem vnitra vypracovalo osnovu dekretu o trestání některých provinění proti národní cti, kterým měly býti vyplněny mezery retribučního dekretu. Rozhodování o činech trestních podle tohoto dekretu (dekret č. 138/1945 Sb.) bylo svěřeno okresním národním výborům.

To jsou všechny zákonné normy, o něž se opírá naše trestání Němců, Maďarů a zrádců a nacistických přisluhovačů. Byly přijaty a schváleny ve vládě po vzájemné dohodě v duchu košického vládního programu jednomyslně.

Dovolte, vážení pánové a paní, abych při této příležitosti poděkoval za všechnu přípravu a iniciativu i za všechnu práci, kterou jako odpovědný člen vlády napřed londýnské a pak domácí věnoval tomuto přetěžkému úkolu nynější náměstek předsedy vlády prof. dr Jaroslav Stránský a s ním i všem, kteří se s ním a pod ním tomuto úkolu vytrvale věnovali.

Rád bych nyní informoval Prozatímní Národní shromáždění o zkušenostech, jichž jsme nabyli za prvého půl roku, po který lidové soudy jsou v činnosti, a rád bych informoval alespoň v hrubých rysech PNS o nynějším stavu trestání válečných vinníků a o práci, která až dosud byla vykonána. Aby páni členové prozatímního zákonodárného sboru si mohli učinit alespoň přibližnou představu o rozsahu úkolu veřejné obžaloby u mimořádných lidových soudů, dovoluji si uvésti, že od zahájení činnosti až do 31. prosince 1945 napadlo veřejné žalobě celkem 37.945 případů.

Kromě toho zjistili veřejní žalobci u mimořádných lidových soudů dotazy u příslušných vyšetřujících komisí okresních národních výborů, že jim bude těmito komisemi předloženo ještě více než 50.000 případů dalších. Jde ovšem většinou již o německé příslušníky, což souvisí také s okolností, že v pohraničním území mohly vyšetřující komise později zahájiti svou činnost.

Z případů, které byly již do 31. prosince 1945 postoupeny veřejné žalobě, bylo vyřízeno celkem v téže době 14.905 případů. Do téhož data zůstalo tedy nevyřízeno 23.049 případů. Již z toho počtu je zřejmé, jak veliký počet případů byl již veřejnými žalobci zpracován, při čemž nelze přehlédnouti, že veřejní žalobci mohli ve skutečnosti začíti se svojí činností u většiny mimořádných lidových soudů teprve v měsících září a říjnu loňského roku, neboť teprve v této době mohly vyšetřující komise národních výborů předkládati ve větším rozsahu veřejným žalobcům zpracovaný materiál Vyšetřující komise musely přirozeně přezkoumávat došlá oznámení výslechem podezřelých osob a svědků, což vyžadovalo při velkém množství napadlých věcí pochopitelně rovněž delší doby.

U mimořádných lidových soudů bylo projednáno od začátku jejich činnosti až do 31. ledna 1946 celkem 3.934 případů. Z toho skončilo odsuzujícím rozsudkem 3.151 případů, a tak tedy pouze 272 případů bylo postoupeno řádným soudům, ježto řízení nebylo možno ve stanovené lhůtě 3 dnů skončiti, a osvobozujících rozsudků bylo vyneseno toliko 461.

Příkladem ještě dovoluji si uvésti, že toliko v době 4 měsíců, t. j. od 1. října 1945 do 31. ledna 1946 bylo odsouzeno 2.854 osob k trestům na svobodě v trvání 22.863 let, což činí průměrně 8 let na osobu. Jsou to čísla jistě značná. Nesmíme si je představovat jako čísla spisů, nýbrž jako počty živých lidí, aby nám dostatečně vynikl rozsah mimořádné lidové justice, která již byla provedena. Vysoký počet odsuzujících rozsudků ze všech před soud postavených případů také dává podle mého mínění jiný obraz o rozhodnosti a přísné důslednosti, s kterou se provádí v oboru trestně právním očista našeho národního života, než několika ojedinělých případů osvobozující výroků lidových soudů, které vzbudily pozornost veřejnosti a které ať již právem, ať neprávem byly kritisovány. Často se objevuje totiž kritika takových rozsudků, která postrádá znalostí spisů a důkazního materiálu, který měl soud při svém rozhodování. Nepopírám však, že se vyskytly některé rozsudky v několika málo případech, nad nimiž lze se pozastavit, a v jednom případě jsem osobně nařídil veřejnému žalobci, aby věc rozsouzená u lidového soudu byla ještě postoupena soudu řádnému k novému projednání, neboť podle § 25, odst. 2 retribučního dekretu je možno ještě před řádnými soudy stíhati osoby, které byly mimořádným lidovým soudem osvobozeny. Ale prosím, aby slavná sněmovna při posuzování takovýchto rozsudků měla na mysli a uvážila ty okolností, které s hlediska psychologického i politického nesmějí být přehlíženy, nechceme-li se v těžkém a odpovědném úkolu splnění válečné retribuce dopustit osudných omylů a chyb. Je třeba nespouštěti se zřetele, že mimořádný lidový soud vykonává svoji pravomoc v pětičlenných senátech, ve kterých předsedá sice soudce z povolání, ale přísedícími jsou čtyři soudcové z lidu. Má tedy laický živel v těchto senátech převahu a zejména je vyloučeno, aby soudce z povolání svým fotem změnil rozhodnutí těchto soudců z lidu.

Soudce z povolání jmenuje president republiky k návrhu vlády ze seznamu osob pořízených okresními národními výbory, soudce z lidu jmenuje pak vláda rovněž ze seznamů pořízených národními výbory. Také veřejní žalobci u mimořádných lidových soudů jsou jmenováni ministrem spravedlnosti ze seznamů pořízených okresními národními výbory. To znamená, že v mimořádném lidovém soudnictví nefunguje vůbec ani jedna osoba, která by byla neprošla sítem našich revolučních a lidových orgánů správních, t. j. národních výborů. Má tedy lid prostřednictvím národních výborů rozhodující vliv na výběr osob soudců i veřejných žalobců mimořádných lidových soudů. Výběr osob pro tyto funkce je velmi pečlivý a přihlíželo se k tomu, aby tyto funkce byly propůjčovány osobám, které se účastnily boje o osvobození národa nebo které samy byly postiženy činy okupantů, i které pro politické činy neb pro své smýšlení byly vězněny nebo internovány v koncentračních táborech.

Byla-li tu a tam vyslovena pochybnost, zda se dosti rozhodně provádí naše národní očista, Prozatímní Národní shromáždění bude nepochybně zajímat sdělení, že od zahájení činnosti mimořádných lidových soudů až do 15. února 1946 bylo odsouzeno k trestu smrti celkem 117 obžalovaných. Z tohoto počtu rozsudků smrti bylo 63 osob národnosti české a 54 Němců. V téže době k doživotnímu žaláři bylo odsouzeno celkem 107 osob a z toho počtu bylo 58 Čechů a 49 Němců. Tedy v obou případech, i u rozsudků smrti, i u rozsudků doživotního žaláře vynesly mimořádné lidové soudy více rozsudků proti osobám národnosti české než proti obžalovaným ze řad Němců. Nejvíce případů těchto nejtěžších trestů ze řad českých bylo vyneseno ovšem pro nejhorší zjev a nejhnusnější zločin okupantské doby - udavačství. Třeba míti při posuzování těchto čísel též na mysli, že většina obviněných Němců čeká ještě na své souzení mimořádnou lidovou justicí. Ale přes to nad faktem, že zatím lidové soudy vynesly více rozsudků smrti proti českým zrádcům než proti německým vinníkům našeho národního neštěstí, je třeba vážně se zamyslit. Neboť nemůže být o tom pochyb a jistě v tomto shromáždění zástupců českého a slovenského národa není jediného, kdož by se mnou nesouhlasil v přesvědčení, že vlastním původcem všeho našeho národního utrpení v době zvýšeného ohrožení republiky nebyl plevel, který sám sebe vyloučil z národního společenství, nýbrž že to byli naši bývalí němečtí spoluobčané a že to byl konec konců celý německý národ. (Potlesk.) Bylo by chyba a byla by i nespravedlnost, kdyby se to nakonec neprojevilo i v celkové bilanci, s kterou činnost mimořádného lidového soudnictví bude ukončena. Nepochybuji též o tom, že tomu tak také nakonec bude. V každém případě však dnešní závažná čísla, jež si dovoluji Národnímu shromáždění předložit, mluví víc než přesvědčivou mluvou o tom, že jsme rozhodnuti provést očistu vlastního národa od všech skutečných zrádců a odpadlíků neúprosně a do všech důsledků. (Potlesk poslanců všech stran) A byly-li o tom kdekoliv vyslovovány pochybnosti, neopíraly se o správný přehled dosavadní činnosti lidové justice a vznikaly nepochybně z ojedinělých výjimek.

Dovolte, paní a pánové, abych při této příležitosti poděkoval jako člen vlády odpovědný za justiční správu všem soudcům z povolání činným v lidovém soudnictví, veřejným žalobcům u mimořádných lidových soudů ze řad státních zástupců nebo jiných veřejných zaměstnanců i ze řad advokátů za neúnavnou a úmornou, namáhavou a těžkou práci, kterou s takovou nevšední pílí a vlasteneckým zanícením konají pro rychlé a spravedlivé skončení tohoto těžkého úkolu, který na nás veliká a těžká doba vložila. (Potlesk.) Děkuji neméně upřímně též všem přísedícím členům lidových soudů ze řad laiků, kteří obětavě konají svoji vlasteneckou povinnost, k níž byli vůlí lidu vybráni. (Potlesk.) A děkuji všem těmto činitelům mimořádného lidového soudnictví tím více a vřeleji, že zdrcující většinou jsou to v boji a utrpení nacistické persekuce osvědčení vlastenci. Jsem si jist, že naše veřejnost může míti k těmto lidovým soudům naprostou důvěru.