Na tom nemění nic ani skutečnost, stane-li se tu a tam ve zcela výjimečných případech ať již u soudů samých, ať u úřadu veřejné žaloby, že by snad unikl zaslouženému potrestání skutečný vinník. Nemění to nic na celkovém výkonu našeho účtování s válečnou vinou. Pokud se takové případy zjistí neb pokud ministerstvo spravedlnosti je na ně upozorněno - a já jsem vděčen za každé takové upozornění - vyšetřuje každý takový případ bez prodlení a tam, kde je třeba zjednat nápravu, ihned tak pod mým přímým dohledem činí. Ale jde-li o výrok soudů, pak ovšem ani ministr spravedlnosti, ani ministerstvo do věci zasahovat nemůže, s výjimkou ovšem § 25 retribučního dekretu, o níž jsem se již zmínil. V tom nám zabraňuje nejen výslovné ustanovení § 96 ústavní listiny, nýbrž i naše přesvědčení o nezávislosti soudcovského rozhodování, které v případech retribučního soudnictví je ještě zesíleno vědomím, že jde o rozhodování soudců z lidu. (Potlesk.)

Některá nedorozumění vznikají též proto, že veřejnost dobře nerozeznává celou proceduru zjišťování viny a že nerozeznává plně rozdíl mezi vyšetřováním soudním a vyšetřováním jiných orgánů státní správy.

Řízení před lidovými soudy je totiž přizpůsobeno řízení před soudem stanným, aby tak bylo co nejvíce urychleno. Též změny retribučního dekretu na můj návrh v t. zv. novele k retribučnímu dekretu vládou usnesené a 24. ledna 1946 Prozatímním Národním shromážděním schválené sleduji cíl, aby trestní řízení bylo co nejrychleji skončeno. Umožňuje se tím zejména konání hlavního přelíčení současně proti více osobám. Zpravidla se má celé řízení před mimořádným lidovým soudem konati ve způsobu hlavního přelíčení. Pokud řízení před mimořádným lidovým soudem předcházelo stadium přípravné, t. j. přípravné vyhledávání nebo přípravné vyšetřování, koná se toto podle obecných zásad trestního řádu. Soudce, který koná přípravné vyhledávání nebo vyšetřování o zločinu trestném podle retribučního dekretu, musí šetřit týchž zásad a má ovšem tatáž práva jako soudce, který koná přípravné vyhledávání nebo přípravné vyšetřování o jakémkoliv jiné soudně trestném činu.

Má tedy soudce vyšetřující zejména povinnost každou osobu soudu dodanou nebo na jeho rozkaz předvedenou ve 24 hodinách vyslechnouti a po výslechu se ihned rozhodnouti, zda má býti obviněný propuštěn na svobodu nebo zda naň má být uvalena řádná vyšetřovací vazba.

Stejná práva i povinnosti má též soudce okresní, u kterého bylo oznámení učiněno. Osobu v zajištění vzatou má bez odkladu vyslechnout a rozhodnout o vazbě. Žádá-li však obviněný, aby byl postaven před soudce vyšetřujícího, má se tak státi nejdéle ve 48 hodinách. Rozhodnutí o vazbě je podrobeno týmž opravným prostředkům jako každé jiné nařízení vyšetřujícího soudce, je však rozhodnutím soudcovským, které nemůže být měněno ani příkazem ministra spravedlnosti. Jakýkoliv zásah se strany administrativy, zejména též jakýkoliv zásah proti takovému rozhodnutí se strany národních výborů odporuje ustanovení § 96 úst. listiny.

Třeba zdůraznit, že rozhodnutí o vazbě nemůže předbíhati rozhodnutí o vině, a okolnost, že byl někdo z vyšetřovací vazby propuštěn, nemůže mít vlivu na konečné rozhodnutí o vině pachatelově. Třeba také zdůraznit, že vyšetřovací vazba není obligatorní ve všech případech zločinů trestných podle retribučního dekretu. Vyšetřovací vazba musí být uvalena jen jde-li o zločin, při němž po zákonu uznati jest na trest smrti anebo nejméně na desetiletý trest žaláře.

Toto soudní přípravné vyhledávání nebo přípravné vyšetřování nelze zaměňovat se šetřením, které o těchto činech konají různé vyšetřovací komise, zřízené při národních výborech. Tyto vyšetřovací komise mají s hlediska trestního řádu jen povahu úřadů bezpečnostních, které mají vyzvídati zločiny a učiniti přípravné opatření, jež nestrpí odkladu a kterými se může věc vyjasnit a která mohou zabránit, aby stopy trestného činu nebyly odstraněny nebo aby pachatel neuprchl. Na žádost veřejného žalobce mohou konat také přípravná vyhledávání. Tyto vyšetřovací komise však nepodléhají veřejnému žalobci mimořádného lidového soudu ani ministru spravedlnosti, nýbrž v nejvyšší instanci jsou podřízeny ministru vnitra. Na jejich povaze nemění nic, že ministerstvo spravedlnosti dalo těmto vyšetřovacím komisím k disposici ze svého stavu osoby soudcovské. Soudce vykonávající funkci v takové vyšetřující komisi není soudcem, nýbrž svou funkcí je úředníkem bezpečnostního úřadu.

Vzhledem k tomu, že tyto vyšetřovací komise byly pověřeny sbíráním materiálu, který by odůvodnil podezření proti osobám, jež mají býti postaveny před mimořádný lidový soud, je ovšem činnost mimořádných lidových soudů do značné míry podmíněna řádnou činností těchto vyšetřovacích komisí. Činnost mimořádných lidových soudů závisí tedy do značné míry na tom, jak jsou jim oznamovány případy, ve kterých konaly šetření tyto komise.

Sněmovnu bude nepochybně též zajímat, jaký je stav těch případů, které mají přijít před Národní soud. K tomu bych rád upozornil na některé závažné vlastnosti v organisaci Národního soudu, jež nemohou být přehlédnuty. Národní soud rozhoduje v sedmičlenných senátech, jimž předsedá soudce z povolání, jmenovaný presidentem republiky na návrh vlády. Přísedící jmenuje na návrh ministra spravedlnosti ze seznamů pořízených zemskými národními výbory vláda. Přímo v zákoně je vysloven požadavek, aby přísedícími byli osvědčení vlastenci, zejména také osoby, které se zasloužily v zahraničním nebo domácím odboji nebo které byli oběti nepřátelské persekuce či zrady. Také v senátech národního soudu má tedy laický živel rozhodnou převahu a na volbu přísedících vykonává lid prostřednictvím národních výborů rozhodný vliv. Přání zákona stran výběru osob povolaných k této funkci je bezpodmínečně dbáno. Veřejný žalobce u Národního soudu - národní prokurátor - a potřebný počet jeho náměstků je na návrh ministra spravedlnosti jmenován vládou z osob práva znalých.

Je přirozené, že příprava případů, které jsou předkládány Národnímu soudu k rozhodování, vyžaduje zvláštní péče a delší doby, protože namnoze nejde jen o zjištění viny pachatelů, nýbrž i o objasnění všech okolností, z nichž čin vyplynul, a je proto nutno rekonstruovat celé politické dění v době okupace a v době bezprostředně předcházející. Národní soud vedle své funkce jako soud trestní vykonává ještě funkcí soudu čestného a je povolán soudit, zda ty osoby, které v životě politickém zaujímaly význačné postavení a měly býti svým spoluobčanům vlasteneckým vzorem, se chovaly tak, jak se slušelo na věrné a statečné občany československé.

Podobně jako řízení před mimořádným lidovým soudem je řízení před Národním soudem upraveno tak, aby mohlo být co nejdříve rozhodnuto o vině obžalovaných.

Z dosavadní činnosti Národního soudu chci Prozatímní Národní shromáždění informovat o tom, že dosud před Národním soudem byly rozhodnuty čtyři případy, jak je ostatně obecně známo, o to podle toho, jak národnímu prokurátorovi byly odevzdávány výsledky administrativního šetření.

Spisy v trestní věci proti Otto Bláhovi, Robertu Rychtrmocovi a Gustavu Mohaplovi došly od ministerstva vnitra dne 6. prosince 1945 a již dne 11. prosince 1945 byla na jmenované podána žaloba. Rozsudkem Národního soudu ze dne 21. ledna 1946 byli odsouzeni Bláha a Rychtrmoc k trestu smrti a Mohapl k 25 letům těžkého žaláře. Oba k trestu smrti odsouzení podali presidentu republiky žádost o milost jak co do změny trestu v trest na svobodě tak co do způsobu výkonu rozsudku. Ministr spravedlnosti žádnou z těchto žádostí nedoporučil.

Spisy proti MUDr Frant. Novotnému došly od okresního národního výboru v Chrudimi dne 8. Xl. 1945. Vyhledávání bylo nehotové, proto provedeno doplnění soudem a ministerstvem vnitra a po skončení vyhledávání počátkem ledna 1946 byla dne 10. ledna 1946 podána obžaloba. Národní soud odsoudil jmenovaného dne 7. února 1946 na 20 let těžkého žaláře.

Pokud jde o další případy, které přijdou před Národní soud, mohu sdělit, že v těchto dnech budou národním prokurátorem odděleně podány další již vypracované žaloby, a to proti universitnímu prof. dr Josefu Drachovskému, bývalému generálnímu řediteli Škodových závodů ing. Adolfu Vamberskému a býv. brig. gen. v. v. Václavu Kunešovi. Poté budou nepochybně podány ihned další připravené žaloby proti členům ústředního vedení "Vlajky" a proti žurnalistům Čenku Ježkovi a Vladimíru Rybovi.

Nejvážnější proces, který se před Národním soudem projedná, jest ovšem proces proti členům t. zv. protektorátní vlády, v kteréžto věci došlo od ministerstva vnitra dne 18. ll. t. r., t. j. předevčírem v pondělí trestní oznámení proti členům protektorátní vlády dr Jaroslavu Krejčímu, Richardu Bienertovi, Adolfu Hrubému, dr Jindřichu Kamenickému a dr Josefu Kalfusovi. Proto není toto oznámení ještě konečné a je v něm také uvedeno, že bude ještě doplněno. Dále došla již také částečná oznámení proti Rudolfu Beranovi, dr Jiřímu Havelkovi a o býv. gen. četnictva Josefu Ježkovi. Rovněž však dosud nedošel ani o těchto případech plný spisový materiál. Nemohu dnes ještě bezpečně informovat Prozatímní Národní shromáždění o tom, kdy bude tento proces, nebo kdy budou tyto procesy zahájeny. Doufám však, že se tak stane alespoň v první etapě během měsíce dubna, jak jsem již ostatně sdělil na novinářské konferenci v Norimberku. Definitivní a bezpečný termín bude moci být určen teprve tehdy, až bude také alespoň přibližně jasno, kdy se asi skončí proces proti vůbec prvnímu a hlavnímu viníku válečnému v naší zemi Karl Hermannu Frankovi. Vzhledem k tomu, že ministerstvo vnitra již provádělo výslech a šetření proti K. H. Frankovi obsáhle, což si přirozeně vyžádalo delší doby, a mohlo dodat včerejšího dne v úterý 19. února ministerstvu spravedlnosti, resp. vedoucímu veř. žalobci u mimořádného lidového soudu v Praze část spisů a trestní oznámení, lze míti naději, bude-li zbytek spisů dodán nejdéle do konce tohoto měsíce, že hlavní přelíčení proti Frankovi by mohlo být zahájeno přibližně v polovině měsíce března. Je ovšem žádán v tomto případě i od veřejného žalobce i od předsedy lidového soudu zcela mimořádný výkon. Ale chceme-li, aby v procese proti Frankovi byla zachycena celá žaloba našeho národa proti německému národu - a to zajisté chceme - a aby tu byla zachycena zejména naše žaloba proti německé menšině v Československu, pak si nutně vyžádala příprava tohoto procesu delší doby. Jsem rád, že mohu též oznámiti, že podle došlých informací nám bude vydán v nejbližší době též druhý těžký zločinec proti našemu národu, bývalý SS Obergruppenführer Kurt Daluege.

Proces proti členům protektorátní vlády pak souvisí s procesem Frankovým nejen obsahem a materiálem a přečetnými souvislostmi, nýbrž také tím, že oba se budou odehrávat v porotní síni justiční budovy na Pankráci, což znamená, že druhý nemůže začít, dokud se neskončí první.

V souvislosti s lidovou justicí bych se chtěl zmínit zcela stručně ještě o jedné dílčí otázce, která zaměstnávala v poslední době pozornost naší veřejnosti. Je to otázka obhájců před lidovým a před Národním soudem.

Z různých stran bývá někdy vznášen požadavek, aby bylo zabráněno tomu, aby ti, kdož se zodpovídají před mimořádným lidovým soudem nebo před Národním soudem, mohli si sami zvolit obhájce. K tomu třeba upozornit, že retribuční dekret v § 27 a dekret o Národním soudu v § 10 výslovně přiznávají obžalovaným právo zvoliti si obhájce. Právo zvolit si obhájce vyplývá ze samé podstaty řízení ovládaného zásadou rovnosti stran, t. j. žalobce i obžalovaného. Právo to už má býti zárukou obžalovanému, že jeho vina bude spravedlivě zhodnocena, že v tomto řízení nemá jít o nějaký akt msty, nýbrž o spravedlivé zhodnocení všeho, co by mohlo přispěti k usvědčení právě tak, jako k obhajobě obviněného.

Jako o třetí naléhavé - a řeknu hned a rovnou - velmi bolestivé stránce mého resortu chci mluvit o některých organisačních a personálních problémech justiční správy a zvláště o otázce soudcovské. To, co chci říci dnes v plenu, nevyčerpá celou obsáhlou materii věci se týkající, vrátím se k tomu patrně v plném rozsahu až v rozpočtovém výboru. Ale nicméně považuji za nutné již teď upoutat pozornost PNS na tyto velmi vážné problémy soudcovského stavu i soudcovské instituce.

Při výstavbě osvobozené Československé republiky octlo se československé soudnictví před úkoly mimořádně důležitými a rozsáhlými, způsobenými okupací. Jsou to nedostatky povahy personální i věcné.

Ačkoliv se československé soudnictví udrželo ve své podstatě proti všemu útlaku okupace, nutno bez nadsázky říci, že nebylo nikdy v tak tísnivém stavu jako nyní. Zajištění bývalých německých justičních úřadů na území Čech a Moravy bylo soudci, státními zástupci i justiční správou spontánně zahájeno podle postupu spojeneckých armád přednosty nejbližších krajských aneb okresních soudů, bylo usměrněno ústředím justiční správy prostřednictvím presidia obou zemských soudů ihned po osvobození Prahy a obnovení spojení s hlavním městem Brnem. Současně bylo připraveno obnovení čs. soudnictví v pohraničí, ke kterému dal právní základ dekret č. 79/45 S.

Úprava provedená dekretem presidenta republiky č. 79/45 Sb. řešila situaci územní organisace soudnictví jen prozatímně a tudíž jen na dobu přechodnou. Mohla být aktivována jen polovina soudů v pohraniční oblasti, jinak prozatímní organisace v pohraničí byla provedena přenesením agendy 45 okres. soudů v Čechách a 23 moravských soudů na sousední soudy.

Od soudů a úřadů veřejné žaloby přirozeně lze očekávat řádný a zejména kvalitní výkon soudnictví jen tehdy, budou-li soudy řádně a kvalitně obsazeny potřebným počtem soudců a státních zástupců. Dnešní stav však zdaleka neodpovídá uvedeným předpokladům.

Osobní stavy všeho soudního personálu podstatně prořídly a zmenšily se za okupace, kdy příliv dorostu byl úplně zastaven, starší síly byly předčasně pensionovány, velká řada zaměstnanců se octla v koncentračních táborech neb na nucené práci, mnoho zaměstnanců zemřelo, z nich četní i smrtí násilnou jako oběti persekuce, o čemž se ještě podrobněji zmíním.

Dnes pro vlastní výkon soudnictví nám chybí téměř polovina soudců a státních zástupců a ostatní personál dosahuje asi ³/₄ stavu z roku 1938. Toto torso vystačilo na své úkoly v době nesvobody, kdy odtržené pohraniční území bylo přičleněno německému soudnictví a rozsah činnosti našich soudců se neustále zužoval. Zavedení a vybudování soudů v pohraničí za současné likvidace soudnictví německého bylo možno provésti pomocí takto silně zredukovaných sil jen proto, že činnost soudů v té době poněkud ustrnula. Ale i tak stačil soudní personál sotva na to, aby uvedl v život pouze polovinu pohraničních soudů. Mohla býti proto provedena, jak svrchu řečeno, jen prozatímní územní organisace pohraniční oblasti.

Po reaktivaci předčasně pensionovaných sil a návratu persekvovaných z koncentračních táborů a z nucené práce stoupl počet justičních zaměstnanců, zvláště soudců, jen nepatrně, takže na celkovém nedostatečném stavu se v podstatě mnoho nezměnilo. Po nouzovém vybavení pouhé poloviny okres. soudů v pohraničí je obsazení některých soudů i ve vnitřní oblasti tak nedostatečné, že namnoze činí jen dvacet i méně procent normálního stavu. Stalo se dokonce, že některé soudy musely býti spravovány sousedním soudem neb obsazeny jen pomocnými soudci.

Zatím co počet zaměstnanců všech ostatních resortů veřejné správy od dnů naší národní revoluce značně stoupl a někde dnešní jeho stav přesahuje počet zaměstnanců, které měly tyto obory v r. 1938, justiční správě se nepodařilo dosud vydatněji zvýšit počet soudcovských i jiných sil svého resortu. Je to skutečnost, které je třeba si pozorně povšimnout. Svědčí o tom, co bylo vždy předmětem trvalých stížností i soudcovského stavu i ostatního úřednictva a zaměstnanectva justiční správy i všechny správců ministerstva spravedlnosti, že spravedlnost po stránce materiální byla vždy u nás popelkou státní správy a že nebyla vybavena vládami i režimem prvé republiky tak, jak by se slušelo na stát opravdové a vyvinuté demokracie. Nechci při tom zkoumat příčiny a důvody, proč se tak stalo. Chci jen konstatovat, že nová naše demokracie do kolébky budování nové naší justice dostává dědictví malé přitažlivosti justiční služby pro právnický dorost. Je společným úkolem nás všech, kdož neseme odpovědnost za budování nového státního zřízení, aby toto neblahé dědictví v oboru spravedlnosti bylo odstraněno.

Proto celkové zlepšení platových poměrů soudců, soudního kancelářského úřednictva i členů vězeňské strážní služby nutno pokládat za nezbytný předpoklad pro překonání této malé přitažlivosti soudcovské služby. (Potlesk.) A to tím spíše, že jejím druhým předpokladem je bezpečnost a jistota právního řádu, v kterém se jurisdikční činnost má pohybovat. Také tohoto předpokladu dnes v plném rozsahu není.

Dovolte mně, paní a pánové, abych také o tomto závažném faktoru dnešní justice řekl několik málo slov. V poslední době diskutovalo se v tisku i v parlamentě o tom, jakých reforem potřebuje naše soudnictví. Tato diskuse byla mezi jiným vyvolána též tím, že některé rozsudky nebo výroky soudní nebo i zahájení některých soudních řízení - jež byla zahájena formálně zcela korektně v rámci našeho platného právního řádu - se jevila některým ve svém účinu, jakoby byla v rozporu s dnešní živou skutečností revoluční a jakoby nedbala těch velkých proměn, jimiž jsme jako národ a stát od květnových převratných událostí prošli. A neváhám říci, že v některých případech mohla toto podezření vzbuzovat právem. Bylo tomu tak ovšem v případech jen vyjímečných. Vím též dobře, že se vyskytli i mezi námi soudci, zejména v době dominantního postavení agrární strany v naší předválečné politice, takoví, kteří nemohli býti pokládáni za uvědomělé demokraty. Není tedy vyloučeno, že i nyní v soudcovském sboru mohou býti jednotlivci, kteří toto smýšlení nezměnili. Ale jako celek soudcovský stav z takového nazírání obviňován být nemůže. (Potlesk.) Bylo by to netečné a vůči němu nespravedlivé. V závažnějších případech dochází k rozporu mezi soudcovským rozhodováním a revolučním nazíráním bez viny soudců. Soudce se musí řídit zákonem a není jeho vinou, neodpovídá-li některý zákonný předpis ať literou, ať svým duchem době. Celá problematika tohoto obtížného státnického problému spočívá v tom, že my jsme svůj starý právní řád neodvrhli, i když jsme jej událostmi, jež byly mimo nás, i revoluční skutečností leckdes porušili - ale také jsme ještě nový právní řád nevytvořili. Z toho vzniká ona právní nejistota, bez níž se každému právníku, ale zejména soudci, daří jako rybě na suchu. Celý velký úkol zákonodárný, před nímž stála dekretální činnost první vlády Fierlingerovy, zákonodárný úkol PNS i úkol budoucího voleného ústavodárného Národního shromáždění, alespoň dle mého mínění, je právě především vytvoření této synthesy právního řádu republiky, spočívající na ústavě z roku 1920, s právním řádem vznikajícím z revolučních změn, jimiž jsme prošlí. Pak teprve opět získáme onu právní jistotu a životní bezpečnost, po níž touží nejen soudci, ale - jak jsem pevně přesvědčen - i ohromná většina všech tříd a všech vrstev našeho dlouho již těžce zkoušeného občanstva. (Potlesk.) Zasluhoval-li by vůbec kdo výtky, že tomu tak dosud není, pak to nemohou býti soudci, nýbrž ti, kdož jsou odpovědni v našem státním systému za dobře fungující legislativu. Jsem si ovšem vědom toho, že při nejlepší snaze a vůli nemohou překonat toto transcendentní období naší právní proměny a reformy než během určitého delšího času.