Pan posl. dr Neuman promluvil zde o procesu norimberském. Já bych v souvislostí s rozpravou o výkladu pana ministra spravedlnosti chtěl jen vyzdvihnouti, v čem spočívá pro právníka význam tohoto procesu. Není pochyby, že vítězné mocnosti mohly otázku trestu vyříditi cestou politickou, tak, jako tomu bylo s osobou Napoleonovou nebo jak se o to stal pokus po světové válce, pokud jde o císaře Viléma. Nestalo se tentokráte tak a vítězné mocnosti se rozhodly pro řádné soudní řízení se všemi vnějšími formami trestního procesu. Není mně dosud známo, kdo má největší zásluhu o to, že byla volena tato forma, avšak myslím, že je to zásluha skutečně historického dosahu. Po prvé v dějinách jsou ti, kdo vyvolali válku, vedli ji formami příčícími se mezinárodním úmluvám a kdo pošlapali všechna lidská práva, vytvořená tisíciletou kulturou, podrobení řádnému trestnímu procesu. Z úst obžaloby mluví proti nim tvrdá slova fakt, avšak jest jim zaručena i obhajoba, takže ani po odstupu dlouhých let nebude mocí i nejpřísnější kritik říci, že v Norimberku byl někdo politicky stihán pro politický názor, nýbrž musí spravedlivě uznati, že tu řádnou soudní formou, jejíž důstojnost je všeobecně hodnocena, byli pohnáni k odpovědnosti ti, kdož se dopustili konkrétních zločinů proti mezinárodnímu právu a věcným zákonům lidskosti.

V tom, že v Norimberku byla volena forma řádného procesu, spatřuji doklad postupující myšlenky uplatňování práva a jeho nezbytných vnějších forem. Nepochybuji, že i pro obor vnitrostátní bude význam řádného soudního aparátu tím důležitější, čím více bude jednotlivý občan závislý na státní moci, kterážto závislost je přirozeným důsledkem dnešního vývoje. Máme-li však při tomto vývoji zájem o to, aby nebyla dotčena základní lidská práva, bez nichž hmotný vzestup by zůstal dílem nedokončeným, musíme pečovati o to, aby ve všech oborech soudních, ať jde o soudnictví civilní, trestní nebo o obor soudnictví správního, byly dány všechny záruky pro skutečné nalézání práva. Bylo-li řečeno: demokracie, toť právní řád, není, co by k tomu právník mohl dodat.

Prohlášení pana ministra spravedlnosti ukázalo, že justiční správa je si plně vědoma velikých a odpovědných úkolů, které jí doba přináší, že se nevyhýbá řešení žádného z naléhavých problémů našeho soudnictví a že úkoly soudní správy plní za skutečně mimořádně obtížných okolností se zdarem. To je skutečnost, která musí být opravdu upřímně hodnocena. (Potlesk.)

Místopředseda Tymeš (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr Šíp. Dávám mu slovo.

Posl. dr Šíp: Pane předsedo, vážená sněmovno!

Nacistický režim všude, v Německu samém i u nás a v ostatních zemích, jež se přechodně dostaly do jeho brutální moci, nelze s jeho povýšením zločinné státní raisony nad všechen zákon a právo lépe a přiléhavěji charakterisovat nežli slavným výrokem Augustinovým, jehož se také náš Palacký v nejkritičtější chvíli svého zápasu, který vedl jménem národa proti naším Němcům a Maďarům, s tak slavnostním důrazem dovolával: "Porušuje-li se. spravedlnost, čím jiným jsou státy nežli veliké peleše lotrovské?" (Potlesk.) Nemůže být proto naléhavějšího a důtklivějšího úkolu nad ten, aby znovu co nejrychleji nastolena byla vláda práva a spravedlnosti, prodchnutá duchem lidskostí, tak dlouho šlapané a vysmívané. Tím dostává se výkladu p. ministra spravedlnosti, který nám podal s tak vzácnou otevřeností a hlubokou a všestrannou odpovědností, správného a téměř nadčasového, historického reliéfu. Nebylo opravdu nadsázkou, nýbrž bylo a je, bohužel, otřásající skutečností, která zasluhuje svrchované pozornosti vážené sněmovny a celé naší veřejnosti, řekl-li pan ministr spravedlnosti, že naše soudnictví nebylo nikdy v tak tísnivém stavu jako nyní. Potvrdit to musí každý, kdo je ve stálém styku s nim a denně musí sledovat povážlivé důsledky toho stavu. Obdobnou krisí, kterou prodělalo čs. soudnictví v počátečních letech po prvé světové válce za prvé republiky a kterou by bylo bývalo možno včasnou a přiměřenou úpravou hmotných poměrů soudcovských mnohem rychleji překonat, nežli se tehdy stalo, nelze s krisí nynější co do rozsahu a hloubky ani srovnávat.

Krise nynější je mnohem složitější a má mnohem více příčin. S prořídlými a persekucí a mnoholetým válečným utrpením zdecimovanými řadami soudců a ostatního soudního personálu je třeba obnovovat soudní agendu v pohraničí, která byla úplně opuštěna. Už to by byl sám o sobě úkol obrovský, chybí-li nám, jak pan ministr konstatoval a je to pravda téměř polovina soudců a státních zástupců. K tomu však přistupuje, dámy a pánové, že soudcům byly uloženy nové neodkladné a naléhavé povinnosti, zejména předsednictví senátů mimořádných lidových soudů, zavalených množstvím napadlých případů, jak je patrné z čísel panem ministrem uvedených, a předsednictví očistných komisí pro přezkoumání činnosti veřejných zaměstnanců podle dekretu 105 Sb., kde rovněž veřejnost právem netrpělivě očekává rozhodnuti. Přimyslíme-li si k tomu zdravotní stav soudců a ostatních soudních zaměstnanců, dlouhým strádáním za okupace otřesený, který se projevuje častými vážnými a nezřídka dlouho trvajícími nemocemi, a naprostý nedostatek soudcovského dorostu, pochopíme teprve celý téměř tragický rozsah krise našeho soudnictví. Správně proto označil p. ministr celkové zlepšení platových poměrů soudců, soudního kancelářského úřednictva i členů vězeňské strážní služby v rámci celkově platové úpravy státních zaměstnanců za nezbytný předpoklad nápravy.

Pro bezprostřední zítřek by bylo záhodno, aby bylo co nejdříve provedeno aspoň jmenování mladších soudců okresními soudci a okresní soudci aby bylí ustanovení samosoudci. Tím by se snáze zdolával zejména palčivý problém obnovy a udržení soudní agendy u okresních soudů v pohraničí, jak my na západě Čech vidíme. I ve vězeňské správě jsou kromobyčejné obtíže z přeplnění vězníc krajských i okresních soudů politickými vězni, zejména zase v pohraničí. Doporučovalo by se, než se poměry upraví, aby internační střediska politických vězňů byla rozšířena a aby byla po všech stránkách, zejména dostatečným počtem spolehlivé dozorčí stráže, opatřena tak, aby tam zatím mohli být bezpečně umisťováni političtí vězňové.

Naprostý nedostatek soudcovského dorostu, p. ministrem konstatovaný, a přímo zarážející nezájem právnického dorostu o soudcovské povolání zasluhovaly by podrobnějšího sociologického rozboru. Zdá se, že to nejsou jen nelákavé platové podmínky, které jsou příčinou tohoto zjevu, a obávám se rovnou, že i celý komplex veřejné kritiky a rozpravy kolem problému našeho soudnictví, rozvířené ne vždy s opatrným zřetelem k delikátní citlivosti těchto otázek, má svůj podíl také na tom. K tomu si dovolím se ještě vrátit.

Plně odůvodněná byla chvála a uznání p. ministra pro dosavadní činnost mimořádných lidových soudů. Snad nebude nevhodné, když úhrnná čísla, uvedená panem ministrem, doplním dílčím obrazem práce, na př. mimořádného lidového soudu v místě svého působiště, v Plzni. Od 18. 9. 1945 do konce r. 1945, tedy za dobu 14 týdnů napadlo u mimořádného lidového soudu v Plzni 194 případů; od 1. ledna 1946 do 21. února 1946, tedy za dobu o polovinu kratší než v roce předchozím, napadly již 202 případy, celkem tedy od zahájení činnosti do 21. února 1946 396 případů. Z toho bylo projednáno 244 případů; odsuzujících rozsudků vyneseno 211, zprošťujících 26 a 7 případů postoupeno řádnému soudu. K trestu smrti odsouzeno celkem 13 osob, z toho 6 Čechů a 7 Němců; na doživotí 7, z toho 4 Češi a 3 Němci, a 191 osob, z toho 56 Čechů a 135 Němců, bylo odsouzeno do žaláře celkem na dobu 1546 let. K odsouzení dochází průměrně v 10 až 14 dnech ode dne, kdy došly spisy a byl veřejným žalobcem učiněn návrh na potrestání. Velmi naléhavé potřebě mimořádných lidových soudů odpomohla novela, na níž se před více než jedním měsícem vážená sněmovna usnesla a o níž jsem měl čest jménem ústavně-právního výboru v plenu sněmovny referovat. Novela tato umožňuje, jak po tom mimořádně lidové soudy snažně volaly, aby se mohlo přistoupit k hromadnému projednávání souvisících případů, na příklad proti čelným funkcionářům Vlajky nebo proti funkcionářům nacistických organisací z téhož obvodu. Nejenom že se tím řízení urychlí a zkrátí, nýbrž veřejnosti bude tím podán jasný důkaz, že očista se provádí s žádoucí rozhodností a že se trestají nejen menší provinilci, nýbrž především ti, kteří byli hlavními sloupy a oporami nacistické zvůle.

Je nepochybno, že zcela jinak bude veřejnost uklidněna, uvidí-li, že se vyšetřují, vyřizují a trestají hlavní činitelé určité zločinné organisace pokud možno najednou v jednom procesu, nežli děje-li se tak postupně a roztříštěně, při čemž se souvislost odstupem času ztrácí. Je jen litovati, že patrně technické nesnáze způsobily, že novela před více než jedním měsícem usnesená a s netrpělivosti očekávaná u našich soudů dostala se do rukou soudů ve Sbírce teprve v posledních dnech. Při kritikách, které se tu a tam vyskytly, nelze dost důrazně připomenouti veřejnosti, co i pan ministr učinil, že totiž v pětičlenných senátech mimořádných lidových soudů laický živel má převahu, že v nich vedle jednoho soudce z povolání zasedají 4 soudci z lidu, kteří hlasují nejprve. Rovněž je třeba připomenout i to, že jakákoliv kritika, chce-li být spravedlivá a odpovědná, musí se opírati jen o bezpečnou znalost veškerého spisového a důkazního materiálu, který pro soud může být jedině rozhodný.

Snad nebude nevhodno upozornit i na to, že podle § 2 vládního nařízení 18 z roku 1945 Sb. je soudcům z lidu stanovena náhrada za cestovné, nocleh a stravu v nejvyšší částce 80 Kčs a náhrada za ušlý výdělek nejvýše do 100 Kčs za každý den. Úpravou měnovou a mzdovou se však poměry od vydání tohoto vládního nařízení tak změnily, že tyto sazby dnes nevyhovují.

Pan ministr spravedlnosti dotkl se také v souvislosti s mimořádnými lidovými soudy otázky obhájců a vzneseného požadavku, aby obžalovaní před mimořádným lidovým soudem nemohli si sami volit obhájce. I v tomto shromáždění slyšeli jsme velmi ostré výtky na adresu advokátů a dokonce volání, aby směli obhajovat jen ex offo a tak doslova bylo řečeno jedním z řečníků při projednávání novely k velkému retribučnímu dekretu hájit jen právo a spravedlnost. Vzpomněl jsem si při tom bezděky na štiplavý epitaf, který kdysi napsal básník Ladislav Quis, sám v občanském povolání advokát, na náhrobek advokáta, který hájil vždy jen právo a spravedlnost a umřel hlady. Podobné názory jsou odrazem křivého hodnocení, jehož terčem bývá často advokátský stav vůbec. Ukvapení kritikové vídávají při tom vždycky jen domnělé nebo skutečné tučné palmáry a neberou na vědomost ani velikou práci kulturně politickou, kterou právě příslušnici tohoto stavu v našem národním vývoji vykonali sociolog dr Chalupný napsal kdysi o tom za první republiky zajímavou brožuru, kterou by i dnes posuzovatelé advokátského stavu s prospěchem četli ani sám fakt, že je to právě tento stav, kterému jedinému, konstatuji jedinému, zákon ukládá, aby jeho členové jako obhájci ex offo a zástupci chudých fungovali bezplatně.

Jeví se v tom všem i základní neporozumění skutečnému úkolu obhájcovu v soudním řízení trestním. Obhájce nenalézá práva - to je věcí soudce nýbrž je pouhým pomocníkem při nalézání práva tím, že uplatňuje vše, co na obhajobu obžalovaného lze uvésti. Tím a jen tím slouží právu a spravedlnosti. Budiž mi dovoleno, abych to osvětlil skutečným příběhem ze své vlastní prakse. Obhajoval jsem kdysi před trestním soudem podotýkám, že ex offo člověka mnohonásobně trestaného pro majetkové delikty. Byl obžalován zase ze značné krádeže. Nebylo proti němu pražádných přímých důkazů a jen z povzdálí byl uváděn v místní a časovou souvislost s novou krádeži. Jen proto, že byl již mnohonásobně trestán, by a naň podána žaloba. Poukazoval jsem důtklivě na to, že za této situace nelze, aby byl uznán vinným, že i pro člověka mnohonásobně trestaného platí, že nemůže být odsouzen bez důkazu. Soud se přiklonil k témuž názoru a obžalovaného pro nedostatek důkazů zprostil. Když jsem vyšel ze soudní síně, následoval mne obžalovaný, děkoval mně a ve zřejmých rozpacích zajíkavě řekl: "Pane doktore, když jste se mne tak vřele ujal, musím se vám svěřit při tom se mu v očích zaleskla slza že jsem to přece ukradl." Odpověděl jsem na to s úsměvem: "A myslíte, že jsem to nevěděl?" Hájil a obhájil jsem tedy, dámy a pánové, v tomto případě vinníka, ale přece jsem pomáhal při tom skutečnému právu a spravedlnosti důležitější a závažnější, nežli byla otázka trestu pro onoho nešťastníka, tomu, aby ani třeba mnohonásobně dříve trestaný obžalovaný nebyl odsuzován bez důkazu. A protože věřím v lidskou duši, troufám si říci, že osvobození tohoto skutečného vinníka bylo možná po mravní stránce a právo je jenom minimum mravnosti účinnější, nežli kdyby byl býval odsouzen k sebepřísnějšímu trestu. Kdo ví, zdali snad tato příhoda nebyla počátkem nápravy toho starého hříšníka.

Pan ministr spravedlnosti prohlásil a sněmovna na to odpověděla právem potleskem, doufám že jednomyslným že o nezávislosti soudců se vůbec nediskutuje. Bylo by si opravdu přáti, aby tomu tak bylo vždycky a všude. Litoval jsem, že při jediném osvobozujícím rozsudku mimořádného lidového soudu v Plzni, který vzbudil v místě činu rozhořčení občanstva, i časopis jinak seriosní dal se strhnouti k tomu, aby tlumočil požadavek, aby soudci, kteří se účastnili tohoto osvobozujícího verdiktu, byli okamžitě suspendováni. Mělo by nedohledné důsledky, kdyby podobné případy se měly opakovat. Nedotýkám se při tom bez znalosti spisů v nejmenším merita věci. Rozsudek mohl být omylný, případ byl právem podroben přezkoušení a podle § 25, odst. 2 retribučního dekretu bylo zavedeno ve shodě se zákonem další stíhání obžalované jednalo se o nějaké děvče před řádným soudem. I soud se může mýlit, smí však a musí poslouchat jen zákona a svého svědomí a musí být prost jakéhokoliv nátlaku zvenčí, musí být a zůstat nezávislý, jinak by přestal být soudem.

Toto zakročení podle § 25 bylo by se stalo i bez těch demonstrací! Je přirozeno, dámy a pánové, že revoluce přetvářející celou strukturu našeho politického i hospodářského života nemohla a nesměla se zastavit před budovami našich soudů. Ale nemůžeme od nich, nebo dokonce od nich samých, žádati, co není jejich věcí. (Výkřiky poslanců KSČ.) Správně řekl ministr spravedlnosti, a to je politicky a sociologicky nejdůsažnější část jeho výkladu, že vybudování nového právního řádu (Výkřiky poslanců KSČ.), v němž by došly výrazu nové skutečnosti a nové ideály naší národní společnosti. (Výkřiky poslanců KSČ.) - to mohou klidně číst, v tom žádnou útěchu nenajdou, co já říkám musí předcházeti, nežli bude moci být obnovena dokonale právní bezpečnost a jistota, jejímiž strážci a naplňovateli právě soudy mají být. Soudce norem, aspoň u nás, netvoři, nýbrž je jen aplikuje. Nemůžeme od něho zatím vymáhat víc a také ne méně, nežli bezpodmínečnou a upřímnou oddanost... (Výkřiky poslanců KSČ.)... naší lidové demokracii. Věřím, že se nám brzy podaří stvořit tento nový a bezpečný právní řád a to je úkol legislativy musíme však pečlivě dbát toho, abychom v mezidobí nenalomili k nenahraditelné škodě jemný a citlivý nástroj, který bude bohdá věrně, spolehlivě a nadšeně sloužit zachování tohoto nového právního řádu. Pak teprve budeme moci s uspokojením konstatovat, že krise našeho soudnictví je trvale zažehnána. Je to vždycky nakonec duch, který rozhoduje. (Potlesk.)

Místopředseda Tymeš (zvoní): Přerušuji projednávání pořadu schůze.

podle § 2, odst. 4 jedn. řádu obdrželi: na dnešní schůzi posl. Jodas, Cígler, Stan. Novák; na tento týden posl. dr Belluš. Tiskem rozdána za schůze

Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu ústavního zákona (tisk 159), kterým se provádí, pokud se týče mění čl. 5 ústavního dekretu presidenta republiky o obnovení právního pořádku (tisk 214).

Místopředseda Tymeš sdělil, že se předsednictvo usneslo, aby se přiští schůze konala ve čtvrtek dne 28. února 1946 o 13. hod. 30 min.

1. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu ústavního zákona (tisk 159), kterým se provádí, pokud se týče mění čl. 5 ústavního dekretu presidenta republiky o obnovení právního pořádku (tisk 214).

2. Pokračování v rozpravě o prohlášení ministra spravedlnosti dr Drtiny, učiněném ve 32. schůzi dne 20. února 1946.

3. Zpráva výborov soc.-politického a rozpočtového o vládnom návrhu zákona (tlač 95) o odstránení krívd a o niektorých ochranných opatreniach v obore verejnoprávneho sociálneho poistenia (tisk 190).

4. Zpráva výboru technicko-dopravního o vládním návrhu zákona (tisk 149) o hospodaření minerálními oleji a pohonnými látkami (tisk 184).

5. Zpráva výboru kulturního o vládním návrhu zákona (tisk 166) o zřízení "Vysoké školy umělecko-průmyslové v Praze" (tisk 192).

6. Zpráva výborů ústavně-právního a zemědělského o návrhu poslanců Mikuláše, St. Nováka, dr Kameníčka, Ulricha, Zeminové a druhů (tisk 121) na vydání zákona, kterým se doplňuje dekret presidenta republiky ze dne 27. října 1945, č. 124 Sb., o některých opatřeních ve věcech knihovních (tisk 195).