Posl. dr Hlaváček: Paní a pánové!

Již předběžná zpráva pana ministra spravedlnosti ukazuje, před kolik velkých úkolů při vykonávání spravedlnosti jsme postaveni, ale také, že úkoly ty v celku jsou svědomitě a se zdarem řešeny. To platí především o mimořádném lidovém soudnictví, které se při úkolu souzení a trestání válečných zločinců a jejich pomahačů plně osvědčilo. Jsou to právě soudci z povolání, kteří oceňují vysokou úroveň soudců laiků, soudců, kteří znají význam spravedlnosti, neboť pocítili tíhu bezpráví v německých koncentračních táborech. Pokud jsem informován, jsou rozsudky vynášeny na základě jednomyslných usnesení a jen v mizivém počtu případů většinou hlasů. Právě takovéto případy však mohou míti svou závažnost, zvláště pokud jde o přehlasování v poměru tři ku dvěma, resp. proti hlasu předsedy. Jak řekl pan ministr, musíme přirozeně míti zájem na tom, aby všichni vinníci byli postiženi, ale mám za to, že by bylo příliš velkou cenou, kdyby pro pochybnost případu měli býti trestem postihnuti i nevinní, jen aby z vinníků žádný neušel.

Vezměme takový skutečný případ: v roce 1939 odešlo z jedné vesnice 12 dělníků na práci do Německa. Když vypukla válka s Polskem. uprchli a byli chyceni gestapem. Byli pak vyslýcháni jeden po druhém. První z nich byl propuštěn, třebaže pak byl na 3 měsíce dán do vězení, všichni ostatní však byli posláni do koncentračních táborů, kde zakusili zlá muka po léta. Jednomu z těchto dělníků gestapák řekl, že je nemožné, aby na základě toho, že utekli z práce, byli vězněni v koncentračním táboře, že to muselo být něco politického. Prosím, to všechno je skutková podstata, na základě které ten první člověk, který byl propuštěn, byl odsouzen lidovým soudem k 5 letům žaláře pro udavačství. Což když tento odsouzený, který se houževnatě bránil, opravdu se žádného udavačství nedopustil, což když ti ostatní byli německou zvůlí dáni do koncentračního tábora jen proto, že při prohlídce jejich kufříků, jak to bohudík snad vychází najevo, nalezli sokolské legitimace? Kdo by byl schopen odčinit takovou křivdu případně nevinně odsouzenému? Jak řečeno, takovým pochybných případů není mnoho, ale mám za to, že je nutno pamatovat, aby po ukončení činnosti mimořádných lidových soudů byla uzákoněna možnost revise právě v takovýchto případech, ostatně vždy u toho kterého mimořádného lidového soudu velmi dobře známých.

Poněvadž se právě u těchto soudů jedná o existenci a mnohdy i o život lidí a nezapomeňme, že i o spravedlnost, potřebují ony míti klid, a jsme proto proti každému zasahování zvenčí. V různých přípisech na soud, i když jsou od národních výborů a v novinářských článcích, které naznačují, jak se kde mělo nebo dokonce jak se kde má rozhodnout, v různých těch útocích na demokratický lidový soud, které někdy nabyly až rázu kampaní, nutno spatřovat jen naprosto neoprávněné a nepřípustné zasahování do soudcovské nezávislosti. Soudcovská nezávislost musí však být stálou veličinou za jakékoliv politické konstelace.

Dovolil bych si navázat na předcházející řečníky, byli to soudr. Štekl a soudr. Mráz, kteří se obracejí přímo na ministra spravedlnosti, aby svým zásahem uskutečnil jinou spravedlnost, než byla vyslovena mimořádným lidovým soudem. Mám za to, že bychom si jako všechny parlamenty světa měli vzíti k srdci zásadu, že parlament a soudnictví jsou různé instituce. Prosím, je to i docela praktické, anebo řekl bych zbytečné, abychom se zde zabývali jednotlivými soudními případy. Na to jsou soudy. (Hlas: To vy si tak představujete!) Ano. Kdyby se na ty soudy soudruzi poslanci byli obrátili sami, udělali oznámení a vytkli chyby, které vytkli zde věřím, že opravdu se mohly stát různé závažné chyby oni mohli pořadem instanci zjednati nápravu a kdyby se mezi soudci ukázal člověk úřadu tak vysokého nehodný, který by svého úřadu zneužíval, jistě bude nemilosrdně postaven před soud a zařazen hůře než ti kolaboranti. (Hlas: Zase se nasel obhájce kolaborantů.) Tyto jednotlivé případy musí vyřizovat soud a nikdo jiný s parlamentní tribuny. Uvědomme si, jaký je náš úkol: abychom dávali zákony, ale ne abychom zde řešili jednotlivé soudní případy. Musí to mít nějaký smysl, když budeme mluvit o jednotlivém soudním případě, že chceme dosíci nápravy v tom smyslu, že vydáme zákonné předpisy. Ale dokud nebyly vyčerpány prostředky soudu, tedy nezávislým soudům do jejich díla zasahovati nebudeme. (Výkřiky.).

Ještě malou poznámečku k tomu, co zde mluvil posl. Štekl. Jde o nějaký případ v Klatovech. Jsem z druhého konce republiky a nevím, oč tam jde, ale přes to bych měl několik formálních poznámek k tomu, co zde on řekl. Byla tam podle toho, co řekl posl. Štekl, veřejně napadena nějaká soudkyně a on vytýkal, že se pak také veřejně dovolávala vysvětlení té věci. Měl za to, že správněji by byla udělala, kdyby ho byla pozvala nenápadně jako svědka. Když se věc začala veřejně ventilovat, ač byla zde jistě možnost udělat dodatečně oznámení a věc vyšetřit a potrestat, má soudkyně stejné právo i veřejně se bránit.

Za nutný a správný doplněk retribučního dekretu považujeme i dekret o stíhání deliktů proti národní cti, aby spravedlivě byla postižena i provinění méně závažná.

V této souvislosti chtěl bych poukázati na jednu nesrovnalost v tom, že jak v § 3 retribučního dekretu, tak i v odst. 10, lit. c) směrnic ministra vnitra z 26. listopadu 1945 k dekretu o stíhání některých provinění proti národní cti, které mají rovněž povahu zákona, jest uvedena táž skutková podstata trestného činu propagace nacismu a fašismu, takže se pak může státi, že pro čin téhož druhu bude někdo odsouzen k pěti letům žaláře u mimořádného lidového soudu a jiný před trestní komisí ONV jen ke 14 dnům vězení. Bylo by proto správné, aby aspoň státním zástupcům byla co nejdříve dána všeobecná instrukce, jaké intensity musila taková propagace nacismu a fašismu býti, aby mohla být obžaloba podána u mimořádného lidového soudu.

Plně se ztotožňujeme s prohlášením pana ministra o funkci obhájců, která jest ostatně určena i zákonnými předpisy naší demokratické republiky. Jest uznanou zásadou všech kulturních národů, že má-li být soudní řízení. zvláště trestní, spravedlivé, že musí být slyšena i druhá strana, že obhajoba musí mít rovné právo jako obžaloba, že musí. být rovnost stran, chceme-li, aby zvítězila spravedlivost, a to zajisté u nás chceme. (Výkřiky.) Byl s této tribuny vysloven již také kuriosní názor, že obhájci před soudem stávají se sami zločinci a spoluvinníky. Kdo chce však tvrditi, táži se, že ten, kdo obviněného soudu předvedl, ve všech případech neomylně již zjistil, že jde o skutečného zločince? Jak je možné si představit, že by bylo spravedlivé, aby proti veřejnému žalobci, který v hodinových řečech má možnost usvědčovat, nemohl se obviněný rovnocenně hájit? Není ostatně nijak běžné, že by právě nespravedlivě obviněný člověk zachoval nejvíce potřebného klidu a dovedl se sám nejlépe hájit. Ostatně v době míru, v době největšího klidu byly také vynášeny osvobozující rozsudky a nikdo proti tomu nereptal. (Výkřiky posl. Vodičky.) Jako národ svobodymilovný, který ve svých dějinách "za spravedlnost světa šel se bít", nedopustíme, aby naše soudnictví, naše mimořádné lidové soudnictví někdy kleslo na úroveň t. zv. lidových soudů německých, kde bylí naši lidé opravdu nevinně souzeni, kde obhajoba byla výsměchem cti a spravedlnosti. Když se tam některý německý obhájce bylo jich ovšem velmi málo osmělil, jako se to stalo v Drážďanech v senátu proslulého Thieraska, později ministra spravedlnosti, poukázat na to, že snad nejde o čin takového významu, aby souzený musel být potrestán smrti, Thierack obhájce prostě vykázal z jednací sině a vyloučil ze všeho dalšího obhajování. My však nedopustíme žádné snahy, které by vedly k tomu, aby z naši justice, která po celém světě vždy slynula vysokou úrovní, se snad stal i jen stín podobného paskvilu, jaký představovalo soudnictví německé třetí říše. (Potlesk. Výkřiky komunistických poslanců.)

Naši soudcově z povolání, soudcové z lidu, kteří byli vybráni z nejlepších, soudní úředníci a také advokáti se ve svém celku v dobách pro národ nejtěžších plně osvědčili a při nejmenším zaplatili takovou daň krve jako všichni ostatní. Ten, kdo se určitého přelíčení sám nezúčastnil, není dost dobře povolaným kritikem, a koná vůbec špatnou službu státu, kdo zaséváním nedůvěry podkopává jeden ze základních pilířů každého státu, v nezávislém soudnictví vyjádřený vůlí, aby vládla spravedlnost. (Potlesk. Různé výkřiky.)

Místopředseda Tymeš (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr Hlaváček (pokračuje): Tomuto velkému významu našeho soudnictví naprosto neodpovídá jeho materiální vybavení, a proto snahy pana ministra o odstranění těchto nedostatků bude čs. soc. demokracie plně podporovat. Při tom ohromném nedostatku soudců a soudního personálu je jen litovat, že se tak pozdě uskutečňuje reaktivace soudců, kteří byli politickými vězni nebo kteří byli Němci sesazeni. Neukázala se také dost pružnou administrativa zemských soudů, které nevyřídily žádosti mladých právníků o přijetí do soudních služeb s odůvodněním, že ve věci ještě nedostaly instrukce. Tento postup měl za následek, že právnický dorost hledal a také našel uplatnění jinde. Bude jen aktem spravedlnosti a účelnosti, když mladým právníkům, kteří za okupace nemohli být přijati do soudních služeb, ačkoliv praksi u soudů skutečně a bezplatně vykonávali, bude tato doba do postupu započtena.

Je též třeba upozornit, že na rozdíl od jiných resortů státní správy nebyli dosud soudní zaměstnanci, kteří odešli do pohraničí, finančně vybaveni. Dosud nedostali ani odlučné, ani diety.

Závěrem bych chtěl říci, že není ani možno význam ideje spravedlnosti ve státě dosti zdůrazniti. Spravedlnost je to, po čem všichni svorně voláme, co nás tedy spojuje a co nám pomůže, abychom se co nejdříve dostali do mírových poměrů, k výstavbě republiky a k blahobytu.

V naší nové republice za nového hospodářského řádu máme jistě všechny předpoklady, aby ušlechtilá touha člověka po vládě spravedlnosti byla ukojena. Dovolte, abych se zmínil o vlastních zkušenostech s dřívějším řádem, který v jeho typické vyhraněnosti jsem měl příležitost pozorovat ve Zlíně. Tam všemocný kapitál opravdu zasahoval do veřejných věcí, ano i do soudnictví ve svůj vlastní prospěch. (Výkřiky.) Byl to právě jeden německý soudce, který byl plně ve službách firmy Baťa a měl řadu materiálních výhod, bohaté příjmy z překladů z češtiny do němčiny, skvěle honorovaných 2.000 K za stránku. Podle toho ovšem také soudil proti zájmům pracujících. Sporné spisy proti firmě Baťa často nebylo možno u soudu nalézt, neboť pan soudce je měl s sebou na právním oddělení firmy, kde se také prováděly předběžné výslechy svědků a jich příprava. Za tehdejších poměrů se nikdo neodvažoval tyto okolnosti dosvědčit z odůvodněné a často uskutečněné obavy, že on i všichni příbuzní budou firmou propuštěni. Znárodněním velkých podniků byla také možnost takového zkorumpování veřejného života, jaké bylo vidět na př. ve Zlíně ve velkém a nejen ve zmíněném případě, podstatně omezena. Bude na nás, abychom žádné podobné opakování v té nebo oné formě nepřipustili.

V naší republice musí být spravedlnost pro každého, byť by i nenáležel ke skupině obyvatelstva, která vydá mnoho volebních hlasů. (Potlesk.)

Místopředseda Tymeš: Dalším přihlášeným řečníkem je posl. dr Burian. Dávám mu slovo.

Posl. dr Burian: Slavná sněmovno!

Pan ministr spravedlností uvedl ve svém prohlášení data, která ukazují, jak ohromný úkol byl vznesen na naše soudnictví v této době. Uvážíme-li, že při řešení tohoto úkolu nejde jen o mechanické vyřizování akt, nýbrž že jde o nalézání spravedlnosti, je nám jasné, že jen mimořádným vypětím sil všech příslušníků justiční správy bylo umožněno, že se výkon spravedlnosti dál bez vážnějších poruch. Je pochopitelně, že při velikosti úkolů nastaly i případy, které jsou podrobovány kritice, ale musíme uvážit, že i nalézání práva je dílem člověka s jeho omezenými možnostmi. Každý kritický hlas, jenž je veden upřímnou snahou, aby výkon spravedlnosti v naší republice byl, pokud je to lidsky možné, dokonalý, je jistě vítaným podnětem pro justiční správu. Na druhé straně se musíme bránit tomu, aby výkon spravedlnosti byl vystavován útokům, které už nelze považovat za positivní kritiku. Útok nese s sebou vždy nebezpečí, že může ohrozit důvěru v instituci samu.

Jednou z otázek, které vyvolaly značný zájem, je postavení obhájců v řízení před lidovými soudy. Jak už bylo řečeno, trestní řízení je vybudováno na zásadě rovnosti stran, t. j. obžaloby a obviněného, a dosud nebyly přineseny vážnější důvody, které by mohly vyvrátit správnost tohoto principu.

V dobách mimořádných jest ovšem pochopitelné, že postavení obhájce není populárním, neboť veřejnost, žijící pod dojmem hrůz okupačního režimu, nedovede někdy dobře vystihnout, že úkolem obhájce je pouze zaručit, aby odsouzena byla osoba skutečně vinná a aby trest byl úměrný její vině. Bylo by nesprávným chápáním úkolu obhájcova spatřovati v jeho činnosti snahu hájit čin sám, neboť tak jako obhájce osoby obviněné z vraždy nemůže být viněn, že sám schvaluje vraždu, nelze obhájci osoby obviněné podle retribučního dekretu předhazovati, že snad schvaluje to, co dekret kvalifikuje jakožto činnost trestnou, a to jistě v souhlasu s obecným míněním.

Jestliže klademe takovou váhu na to, aby i v řízení před mimořádnými lidovými soudy byla respektována instituce řádné obhajoby, snažíme se dosáhnouti jen toho, aby toto řízení bylo skutečně důstojným soudním řízením, které nejenom dnes, nýbrž i kdykoliv později obstojí i před nejpřísnější kritikou. Slýchali jsme v dob nacistického režimu z úst jeho představitelů, že pro nepřátele režimu neexistuje právo, nýbrž pouze trest. Tato devisa se příčí našemu právnímu cítění. My vycházíme z toho, že pro každého obviněného má platiti právo, třebas je to někdy právo hrdelní, ale vždy jen právo, nikdy pouhá odplata.

Je však třeba vznésti apel i na obhájce samy, aby si uvědomovali vážnost svého úkolu, aby se nedali vésti nějakými zřeteli, které by nebyly srovnatelné s povinností jejich stavu, a jsem rád, že mohu konstatovati, že advokátní komora, i když důsledně správně hájila princip volnosti obhajoby i před lidovými soudy, upozornila své členy na to, že má ve svých disciplinárních statutech dosti možnosti, aby zabránila nežádoucím výstřelkům, ať již na poli hmotné odměny advokátovy nebo co do způsobu jeho obhajoby.

Stavu advokátnímu byla v této vzrušené době uložena povinnost obtížnější než kterémukoliv jinému a netajím se tím, že plnění této povinnosti bylo často velmi nepopulární. Neodpovídalo by však tradici stavu, kdyby plnil své povinnosti jen v dobách klidných a selhával ve dnech, kdy i plnění povinností nenalézá okamžitého pochopení. Jsem přesvědčen, že budoucnost ocení velmi kladný přínos, kterým právě advokacie přispěla k udržení právní bezpečnosti a pomáhala budovati nový právní řád.

Pan ministr spravedlnosti správně uvedl, že o jedné věci nelze vůbec diskutovat, a to je otázka nezávislosti soudcovské. Nezávislost soudcovská je tak podstatnou složkou nalézání práva, že neváhám říci, že ne odstraněním, nýbrž i pouhým omezením nezávislosti soudcovské odstraňujeme soudce vůbec. Nezávislost soudcovská nemůže ovšem být udržena pouhým předpisem ústavní listiny, nýbrž musí býti vybudována celým prostředím, veřejným míněním, způsobem kritiky soudcovských rozhodnuti, hmotným zajištěním soudců, prostě všemi prostředky, které skutečně a ne jen podle litery zákona činí soudce odpovědným jen zákonu a svědomí.

V tomto směru nemůžeme být spokojeni s některými zjevy dnešní doby. Vyskytují se případy, že ještě než je trestní řízení skončeno, dokonce dříve než jest obžaloba přednesena, jsou v tisku rozebírány průvodní prostředky, odhadován nebo dokonce s jistotou určován trest, který má obviněného stihnouti, došlo dokonce k případům, kdy lidoví soudci byli osobně napadení pro výrok, který ve své nejvyšší funkci učinili, a tu pak nelze zabránit, aby takovéto tvoření nálady alespoň nepřímo nepůsobilo i na nejsilnějšího soudce.

Je pochopitelno, že nynější doba nemůže sahati k nějakým prostředkům censurním, avšak velmi bych apeloval na naši žurnalistiku, aby ve věcech soudních případů byla více než opatrná. Vždyť kdo nezná jednotlivostí případu, nezná jednotlivých svědeckých výpovědí, nezná obhajoby obžalovaného, velmi těžko si může učiniti opravdu objektivní názor o věci. Jestliže nám jde o skutečný výkon spravedlnosti a ne jen o mechanickou odplatu, varujme se toho, abychom v novinářských článcích vynášeli výrok o vině a trestu dříve, než tak učiní soudcové, které vůle lidu k tomu povolala.

Když jsem jako mladý právník byl po prvé přítomen porotnímu přelíčení ve staré porotní síni - svého rodného města, byl jsem přímo hluboce dojat slovy přísahy, kterou skládají podle zákona porotci. Po započetí porotního přelíčení obraci se totiž předseda senátu k porotcům a oslovuje je takto: "Přísaháte a slibujete před Bohem, že důkazy, které budou předvedeny proti obžalovanému i pro něho, budete s nejsvědomitější pozorností zkoumati, že nenecháte ničeho, co obžalovanému může býti na prospěch nebo na újmu, bez uvážení, že budete zákona, je už máte zjednati platnost, věrně dbáti, že před svým výrokem o předmětu přelíčení nebudete s nikým než se svými spoluporotci se domlouvati, že nedáte sluchu hlasu přízně nebo nepřízně, strachu nebo škodolibosti, nýbrž že rozhodnete s nestranností a rázností poctivého a svobodného muže jen podle průvodů pro obžalovaného nebo proti němu předvedených a podle svého přesvědčení na nich zbudovaného, a to tak, jak z toho před Bohem a svým svědomím můžete odpovídati."

Od vydání trestního řádu, v němž je tato snad archaická, ale skutečně krásná formule uvedena, uplynulo již více než 62 let. Přál bych si, aby to, co slibují porotci před nastoupením svého úřadu, ovládalo celé naše myšlení, jakmile přistupujeme k jakémukoli řízení, neboť tím zaručíme skutečně bezvadný výkon spravedlností.