Přítomni:
Předseda Josef David.
Místopředsedové Gottier, Tymeš,
Petr, Hodinová-Spurná, Cvinček.
Zapisovatelé dr Ducháček, Klokoč.
Členové vlády: předseda vlády
Fierlinger; náměstkové předsedy
vlády Gottwald, dr Stránský,
Široký, Ursíny; ministři
dr Drtina, Hála, arm. gen. Hasal,
Kopecký, Masaryk, dr Nejedlý,
dr Pietor, dr Procházka, dr Ripka,
arm. gen. Svoboda, dr Šoltész, dr Šrobár;
státní tajemníci dr Clementis, gen.
dr Ferjenčík, Lichner
Předseda nejvyššího účetního
kontrolního úřadu dr Friedmann.
222 poslanců podle presenční listiny.
Z kanceláře PNS: tajemník PNS dr Madar;
jeho zástupci dr Záděra, dr Ramajzl.
1. Pokračování v rozpravě o prohlášení
ministra spravedlnosti dr Drtiny, učiněném
ve 32. schůzi dne 20. února 1946.
2. Zpráva výborov soc.-politického a rozpočtového
o vládnom návrhu zákona (tlač 95)
o odstránení krívd a o niektorých
ochranných opatreniach v odbore verejnoprávneho
sociálneho poistenia (tisk 190).
3. Zpráva výboru technicko-dopravního o vládním
návrhu zákona (tisk 149) o hospodaření
minerálními oleji a pohonnými látkami
(tisk 184).
4. Zpráva výboru kulturního o vládním
návrhu zákona (tisk 166) o zřízení
"Vysoké školy umělecko-průmyslové
v Praze" (tisk 192).
5. Zpráva výborů branného a ústavně-právního
podle § 35 jedn. řádu o vládním
návrhu zákona o úpravě některých
právních poměrů vojenských
gážistů z povolání.
Předseda Josef David zahájil schůzi
ve 14 hod. 30 min.
podle § 2, odst. 4 jedn. řádu dal předseda
na dnešní schůzi posl. Zimákové,
Bacílkovi; na tento týden posl. Valovi,
Smidovi, dr Kempnému, Bašťovanskému,
Zmrhalovi.
Návrh posl. Cvinčka, Hladkého, inž.
Michaliče, dr Nováka, Štětky, Valo,
dr Zenkla a druhů na vydání zákona,
kterým se 7. březen prohlašuje státním
svátkem v republice Československé (tisk
237).
Společná zpráva výborů
branného a ústavně-právního
o vládním návrhu Zákona (tisk 37)
o úpravě některých právních
poměrů vojenských gážistů
z povolání (tisk 238).
Naléhavá interpelace posl. Stan. Nováka
ministru zemědělství ve věci postátnění
drobných lesů selských, přídělů
lesů územním svazkům samosprávy,
případně družstvům (tisk 233).
přikázán návrh tisk 237.
Na návrh předsedův byla výboru iniciativnímu,
jakož i výborům, jimž tento návrh
bude po případě výborem iniciativním
přikázán, podle § 23, odst. 1 a §
35 jedn. ř. k projednání a podání
zprávy o návrhu tisk 237 stanovena hlasováním
lhůta do 7. března 1946 do 10. hod.
Výboru rozpočtovému přikázán:
Přehled státních výdajů poukázaných
od 1. května do 31. prosince 1945 (Předkládá
Nejvyšší účetní kontrolní
úřad čís. 4602-I/3-1946 ze dne 2.
března 1946).
přikázána žádost okr. soudu v
Litoměřicích, odd. II., ze dne 23. února
1946, čís. Nt 33/46, za souhlas s trest. stíháním
posl. inž. dr Bendy pro urážku na cti
(č. J 6/1946).
Zápisy o 30. až 32. schůzi Prozatímního
Národního shromáždění
byly ve sněmovní kanceláři po 48 hodin
vyloženy k nahlédnutí, a poněvadž
nebyly proti nim podány písemné námitky,
jsou schváleny podle § 73 jedn. řádu.
Klub poslanců komunistické strany Československa
vyslal do výboru rozpočtového posl.
Škrlantovou za posl. Švermovou, posl. Čivrného
za posl. Janouše, posl. Pavláska za posl. Čiháka.
Klub poslanců čs. strany Národně Socialistické
vyslal do výboru rozpočtového posl.
dr inž. Kameníčka za posl. Caňkáře,
do výboru soc.-politického posl. Kobylku
za posl. dr Horákovou, do výboru kulturního
posl. Peroutku za posl. dr Uhlíře.
Předseda (zvoní): Přikročíme
k projednávání prvého odstavce pořadu,
jímž jest:
1. Pokračování v rozpravě o prohlášení
ministra spravedlnosti dr Drtiny, učiněném
v 32. schůzi dne 20. února 1946.
Slovo k doslovu si vyžádal pan ministr spravedlnosti
dr Drtina.
Prosím pana ministra, aby se ujal slova.
Ministr dr Drtina (uvítán potleskem):
Pane předsedo, slavná sněmovno!
Rozprava, kterou členové Prozatímního
Národního shromáždění
provedli o mém prohlášení ze dne 20.
února t. r., mi ukládá především
povinnost, abych za ni vyslovil sněmovně vřelý
dík, neboť byla věcná a až na jednu
výjimku - kde to však bylo odůvodněno
mezinárodně-politickou aktuálností
thematu - se vyznamenávala tím, že se všichni
řečníci pevně drželi vlastního
podnětu mého prohlášení a našeho
jednání. To zvláště dlužno
vyzdvihnout, uvážíme-li, že vždy
tomu tak v našem parlamentarismu v minulosti nebylo. Konstatuji,
že touto věcností se většinou vyznačovaly
projevy řečníků všech stran,
ať již věcně s nimi souhlasit lze nebo
nelze.
A nyní dovolte, paní a pánové, abych
reagoval na některé vývody pánů
řečníků tak, jak je debata přinesla.
Omlouvám se, že budu klást větší
požadavky, než jsem původně zamýšlel,
na pozornost sněmovny, ale tím, že v debatě
byly předneseny stížnosti na některá
konkretní rozhodnutí soudní nebo veřejné
žaloby, musím se jimi zabývat přes to,
že se nedomnívám, že by to bylo k užitku
vlastnímu účelu debaty, to jest otázce,
zda naše politika, administrativa i judikatura vyhovuje požadavkům
vládního programu nebo nikoliv. Jednotlivé
případy podle mého mínění
tuto otázku zodpovědět nemohou. Rozhodující
je celkový pohled na výkon lidové justice
a pak moje opětovné prohlášení,
že skutečně vítám každé
upozornění, které může dát
justiční správě podnět k zjednání
nápravy, a že ve všech případech,
o nichž byla řeč, zavedlo ministerstvo spravedlnosti
ihned potřebná šetření a podle
jejich výsledku buď již učinilo nebo učiní
náležitá opatření. Upozorňuji
však znovu, jak jsem učinil již ve svém
exposé, že působit na konkretní rozhodnutí
soudcovské ministr spravedlnosti nemůže. V
tom mu zabraňuje nejen výslovné ustanovení
§ 96 úst. listiny, nýbrž i naše přesvědčení
o nezávislosti soudcovského rozhodování,
které v případech retribučního
soudnictví je ještě zesíleno vědomím,
že jde o rozhodování soudců z lidu.
Jsem rád, že mohu konstatovat, že v rozpravě
ani jediný řečník tomuto stanovisku
neodporoval a že všichni, ať jsou příslušníky
kterékoliv politické strany, se vyslovili naprosto
jednoznačně pro soudcovskou nezávislost jako
samozřejmý princip demokratického soudnictví,
o němž mezi námi žádných
sporů není. (Potlesk.) Jsem rád, že
mohu dále konstatovat, že též pan posl.
Zápotocký se vyslovil pro zachování
soudcovské nezávislosti a že tak jakékoli
pochybnosti, které snad vznikly v tomto směru ve
veřejnosti - pokud jde o stanovisko tak významné
instituce naší poválečné demokracie,
jako je ÚRO, jejímž prvním představitelem
pan poslanec je - jsou po tomto jeho projevu rozptýleny.
Je tedy nad veškeru pochybnost jasno, že otázka
soudcovské nezávislosti, jak je formulována
a zaručena §§ 96 a 98 naší ústavy,
je v Prozatímním Národním shromáždění
mimo jakoukoli diskusi. Jsem přesvědčen,
že kdyby celá rozprava o mém prohlášení
nepřinesla žádný jiný výsledek
a užitek než zjištění této
jednomyslnosti Prozatímního Národního
shromáždění v tak zásadní
a životní otázce demokracie, jako je nezávislost
soudů, již to samo o sobě znamená, že
tato rozprava svým významem přesáhla
rámec zájmu pouze jednoho resortu a že nabyla
významu širšího. Věřím,
že byla skutečným posílením naší
osvobozené a omlazené demokracie, že přispěje
k dalšímu uklidnění a že znamená
další krok na cestě naší politické
konsolidace.
Naproti tomu byla v diskusi projevena obava - konstatuji však
hned, že pouze jedním z řečníků,
kteří se jí zúčastnili - že
naše názory se budou rozcházet v otázce,
jak má v naší lidově demokratické
republice vypadat naše soudnictví a jak lidově-demokraticky
nestranný a nezávislý soudce a jaký
má být u nás výkon spravedlnosti.
Říkám hned, že já tuto obavu
nesdílím. Nebudu se přímo zabývat
samozřejmě tím, co pan posl. Zápotocký
řekl o svých zkušenostech s výkonem
justice rakousko-uherské monarchie, nebo i v republice
předmnichovské i pomnichovské, neboť
za tento výkon nejsem ani odpovědný, ani
se ho moje prohlášení netýkalo.
Pan posl. Zápotocký však nesdílí
můj názor, že velké procento odsuzujících
rozsudků u lidových soudů, které jsem
uvedl ve svém výkladu, je dostatečným
důkazem o rozhodnosti, s kterou se provádí
naše trestání válečných
vinníků. Soudí tak proto, že ze 14.905
případů, jež do 31. XII. 1945 vyřídili
veřejní žalobci u lidových soudů,
prý celých 11.071 případů nebylo
těmito žalobci odevzdáno lidovým soudům.
Kdyby tomu tak skutečně bylo, pak bych souhlasil
s p. posl. Zápotockým, že je to povážlivě
vysoké procento a že naše kolaboranty a zrádce
nesoudí vždy soudy, nýbrž prokurátoři.
Na štěstí však tomu tak není. P.
posl. Zápotocký totiž k číslu
11.071 případů veřejnými žalobci
nežalovaných došel omylem, a to tím, že
od celkového počtu 14.905 veřejnou žalobou
vyřízených věcí odečetl
3.934 případů, jež jsem uvedl ve svém
exposé jako celkový počet případů
již rozhodnutých soudy. A to je ovšem něco
jiného než počet, který veřejní
žalobci u soudů zažalovali. Proto doplňuji
svůj výklad tímto konstatováním:
Ze 14.905 případů veřejnou žalobou
vyřízených bylo podáno lidovým
soudům, tedy zažalováno 5.886 případů,
řádným soudům k projednání
bylo odevzdáno 1.754 případů, pro
neznámý pobyt nebo smrt obviněného
bylo zastaveno další řízení v
950 případech, to znamená, že pro stíhání
podle retribučního dekretu se tedy celkem nehodilo
6.316 případů a nikoli 11.071, jak se p.
posl. Zápotocký omylem domnívá.
A to je ovšem podstatný rozdíl. 6.316 případů
státní prokuraturou nezažalovaných je
celkem 42,38% všech veřejné žalobě
napadlých případů. Abyste si mohli
učinit srovnání, uvádím, že
toto procento je nepoměrně nižší,
přibližně asi poloviční než
procento zastavených případů, jež
docházejí státnímu zastupitelství
v řádném soudnictví. Tak v letech
1928 až 1938 bylo z případů projednávaných
u státních zastupitelství v Čechách
a na Moravě žalováno pouze 15-24%, ostatní
případy, t. j. 76 až 85%, neskončilo
žalobou.
Je tedy v řádném soudnictví počet
žalovaných případů nepoměrně
menší než počet případů,
které končí jinak než obžalobou.
Ke srovnání, že u nás toto procento
podaných žalob v lidovém soudnictví
není nízké, nýbrž naopak poměrně
vysoké, může posloužit i statistika o
stíhání kolaborantů ve Francii, kterou
mám k disposici a podle které z 90.368 případů
dosud skončených byla jen ve 38.606 případech
podána žaloba, t. j. vyjádřeno v procentech
asi ve 37,7% případů, kdežto u nás
až dosud byla podána žaloba v 57,62%. Ale to
ovšem neznamená, že oněch 6.316 případů,
které se nehodily podle názoru veřejné
obžaloby pro obžalobu před lidové soudy,
bylo jakéhokoliv obvinění z kolaborace zbaveno.
Podle oběžníku ministerstva spravedlnosti z
5. února 1946, č. 10.214, všechny tyto případy
měly býti vráceny národním
výborům, resp. vyšetřovacím komisím
národních výborů k přezkoumání,
zda nemají býti stíhány pro provinění
podle dekretu o národní cti. Budou tedy tyto případy
ještě možná žalovány podle
malého retribučního dekretu.
To je moje vysvětlení na otázku, kam se podělo
oněch 11.071 případů p. posl. Zápotockého
a ve skutečnosti 6.316 případů, jež
veřejní žalobci za schopné žaloby
u lidových soudů neuznali. Již z toho vyplývá,
že se tím podstatně mění předpoklady
pro závěry, které z toho p. posl. Zápotocký
učinil.
Ale tyto závěry namířené proti
prokurátorům u mimořádných
lidových soudů nemohu sdílet též
z řady jiných důvodů. Paušální
obvinění pak, že linie státní
prokuratury, jak to p. posl. Zápotocký nazval,
je právě opačná než naše
snaha, aby váleční provinilci byli co nejpřísněji
potrestáni, a že se dokonce prý snaží
mařit výsledky revoluce, musím nejrozhodněji
odmítnout.
Lituji opravdu, že taková obecná kritika, která
by mohla vrhnout neúctu i opovržení na celý
stav, který v této době doslova klesá
únavou pod pracovním přetížením,
jímž jej zavalily právě úkoly,
jež naň vložila naše národní
revoluce, lituji opravdu, že takováto paušální
kritika byla ve sněmovně vyslovena. Nemohu s tím
souhlasit a musím ji odmítnout mimo to, co jsem
již řekl, též z těchto důvodů:
1. Fakt, že vedoucí veřejní žalobci
u mimořádných lidových soudů
jsou ve většině případů
státní zástupci z povolání,
je přirozený. Přece se nemůže
požadovat po ministru spravedlnosti, aby v čelo těchto
úřadů postavil osoby - třeba i právníky
- které praxe a praktické znalosti a zkušenosti
veřejných žalobců nemají, jako
se nepožaduje, abychom na místo městských
a okresních lékařů postavili lékaře,
kteří ani fysikátní praxe ani fysikátní
zkoušky nemají, nebo jako se nepožaduje, aby
na místo odborných učitelů občanských
škol přišli učitelé, kteří
nemají odborné kvalifikace a praxe. Ale fakt, že
vedoucími veřejnými žalobci u mimořádných
lidových soudů jsou převážně
státní zástupci z povolání,
ještě neznamená, že státní
zástupci převažují svým počtem
mezi veřejnými žalobci u lidových soudů.
Všech veřejných žalobců u mimořádných
lidových soudů v zemích českých
je celkem 249. Z toho počtu pouze 35 je z řad státních
zástupců, 79 je z řad soudců, 102
veřejní žalobci jsou advokáti a 33 je
jiných praktických právníků.
U některých lidových soudů, na jejichž
postup tu byly zvláště vzneseny stížnosti,
je tento stav ještě výraznější.
Tato čísla znamenají, že daleko největší
počet trestních oznámení podaných
veřejné žalobě u mimořádných
lidových soudů musí býti zpracován
jinými právníky než státními
zástupci z povolání.
2. Je obecně a notoricky známo, jak lidové
soudy a veřejná žaloba u těchto soudů
je přetížena spisy. Posuzujeme-li jednotlivé
případy, musíme mít na mysli právě
tuto přetíženost a chvat, ve kterém
musí veřejní žalobci i soudci pracovat.
Není divu, že se pak stane, že některý
případ není dopodrobna vyšetřen
a není po případě správně
posouzen. Ale právě proto nelze hned dělat
závěry, že takové nesprávné
posouzení je nebo musí býti úmyslné
zúžení národní očisty,
porušování linie vládní politiky
ve smyslu košického programu o potrestání
válečných vinníků, i když
nevylučuji, že se někde takové tendence
projeviti mohou.