Přítomni:

Předseda Josef David.

Místopředsedové Gottier, Tymeš, Petr, Hodinová-Spurná, Cvinček.

Zapisovatelé dr Ducháček, Klokoč.

Členové vlády: předseda vlády Fierlinger; náměstkové předsedy vlády Gottwald, dr Stránský, Široký, Ursíny; ministři dr Drtina, Hála, arm. gen. Hasal, Kopecký, Masaryk, dr Nejedlý, dr Pietor, dr Procházka, dr Ripka, arm. gen. Svoboda, dr Šoltész, dr Šrobár; státní tajemníci dr Clementis, gen. dr Ferjenčík, Lichner

Předseda nejvyššího účetního kontrolního úřadu dr Friedmann.

222 poslanců podle presenční listiny.

Z kanceláře PNS: tajemník PNS dr Madar; jeho zástupci dr Záděra, dr Ramajzl.

1. Pokračování v rozpravě o prohlášení ministra spravedlnosti dr Drtiny, učiněném ve 32. schůzi dne 20. února 1946.

2. Zpráva výborov soc.-politického a rozpočtového o vládnom návrhu zákona (tlač 95) o odstránení krívd a o niektorých ochranných opatreniach v odbore verejnoprávneho sociálneho poistenia (tisk 190).

3. Zpráva výboru technicko-dopravního o vládním návrhu zákona (tisk 149) o hospodaření minerálními oleji a pohonnými látkami (tisk 184).

4. Zpráva výboru kulturního o vládním návrhu zákona (tisk 166) o zřízení "Vysoké školy umělecko-průmyslové v Praze" (tisk 192).

5. Zpráva výborů branného a ústavně-právního podle § 35 jedn. řádu o vládním návrhu zákona o úpravě některých právních poměrů vojenských gážistů z povolání.

Předseda Josef David zahájil schůzi ve 14 hod. 30 min.

podle § 2, odst. 4 jedn. řádu dal předseda na dnešní schůzi posl. Zimákové, Bacílkovi; na tento týden posl. Valovi, Smidovi, dr Kempnému, Bašťovanskému, Zmrhalovi.

Návrh posl. Cvinčka, Hladkého, inž. Michaliče, dr Nováka, Štětky, Valo, dr Zenkla a druhů na vydání zákona, kterým se 7. březen prohlašuje státním svátkem v republice Československé (tisk 237).

Společná zpráva výborů branného a ústavně-právního o vládním návrhu Zákona (tisk 37) o úpravě některých právních poměrů vojenských gážistů z povolání (tisk 238).

Naléhavá interpelace posl. Stan. Nováka ministru zemědělství ve věci postátnění drobných lesů selských, přídělů lesů územním svazkům samosprávy, případně družstvům (tisk 233).

přikázán návrh tisk 237.

Na návrh předsedův byla výboru iniciativnímu, jakož i výborům, jimž tento návrh bude po případě výborem iniciativním přikázán, podle § 23, odst. 1 a § 35 jedn. ř. k projednání a podání zprávy o návrhu tisk 237 stanovena hlasováním lhůta do 7. března 1946 do 10. hod.

Výboru rozpočtovému přikázán: Přehled státních výdajů poukázaných od 1. května do 31. prosince 1945 (Předkládá Nejvyšší účetní kontrolní úřad čís. 4602-I/3-1946 ze dne 2. března 1946).

přikázána žádost okr. soudu v Litoměřicích, odd. II., ze dne 23. února 1946, čís. Nt 33/46, za souhlas s trest. stíháním posl. inž. dr Bendy pro urážku na cti (č. J 6/1946).

Zápisy o 30. až 32. schůzi Prozatímního Národního shromáždění byly ve sněmovní kanceláři po 48 hodin vyloženy k nahlédnutí, a poněvadž nebyly proti nim podány písemné námitky, jsou schváleny podle § 73 jedn. řádu.

Klub poslanců komunistické strany Československa vyslal do výboru rozpočtového posl. Škrlantovou za posl. Švermovou, posl. Čivrného za posl. Janouše, posl. Pavláska za posl. Čiháka.

Klub poslanců čs. strany Národně Socialistické vyslal do výboru rozpočtového posl. dr inž. Kameníčka za posl. Caňkáře, do výboru soc.-politického posl. Kobylku za posl. dr Horákovou, do výboru kulturního posl. Peroutku za posl. dr Uhlíře.

Předseda (zvoní): Přikročíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž jest:

1. Pokračování v rozpravě o prohlášení ministra spravedlnosti dr Drtiny, učiněném v 32. schůzi dne 20. února 1946.

Slovo k doslovu si vyžádal pan ministr spravedlnosti dr Drtina.

Prosím pana ministra, aby se ujal slova.

Ministr dr Drtina (uvítán potleskem): Pane předsedo, slavná sněmovno!

Rozprava, kterou členové Prozatímního Národního shromáždění provedli o mém prohlášení ze dne 20. února t. r., mi ukládá především povinnost, abych za ni vyslovil sněmovně vřelý dík, neboť byla věcná a až na jednu výjimku - kde to však bylo odůvodněno mezinárodně-politickou aktuálností thematu - se vyznamenávala tím, že se všichni řečníci pevně drželi vlastního podnětu mého prohlášení a našeho jednání. To zvláště dlužno vyzdvihnout, uvážíme-li, že vždy tomu tak v našem parlamentarismu v minulosti nebylo. Konstatuji, že touto věcností se většinou vyznačovaly projevy řečníků všech stran, ať již věcně s nimi souhlasit lze nebo nelze.

A nyní dovolte, paní a pánové, abych reagoval na některé vývody pánů řečníků tak, jak je debata přinesla. Omlouvám se, že budu klást větší požadavky, než jsem původně zamýšlel, na pozornost sněmovny, ale tím, že v debatě byly předneseny stížnosti na některá konkretní rozhodnutí soudní nebo veřejné žaloby, musím se jimi zabývat přes to, že se nedomnívám, že by to bylo k užitku vlastnímu účelu debaty, to jest otázce, zda naše politika, administrativa i judikatura vyhovuje požadavkům vládního programu nebo nikoliv. Jednotlivé případy podle mého mínění tuto otázku zodpovědět nemohou. Rozhodující je celkový pohled na výkon lidové justice a pak moje opětovné prohlášení, že skutečně vítám každé upozornění, které může dát justiční správě podnět k zjednání nápravy, a že ve všech případech, o nichž byla řeč, zavedlo ministerstvo spravedlnosti ihned potřebná šetření a podle jejich výsledku buď již učinilo nebo učiní náležitá opatření. Upozorňuji však znovu, jak jsem učinil již ve svém exposé, že působit na konkretní rozhodnutí soudcovské ministr spravedlnosti nemůže. V tom mu zabraňuje nejen výslovné ustanovení § 96 úst. listiny, nýbrž i naše přesvědčení o nezávislosti soudcovského rozhodování, které v případech retribučního soudnictví je ještě zesíleno vědomím, že jde o rozhodování soudců z lidu.

Jsem rád, že mohu konstatovat, že v rozpravě ani jediný řečník tomuto stanovisku neodporoval a že všichni, ať jsou příslušníky kterékoliv politické strany, se vyslovili naprosto jednoznačně pro soudcovskou nezávislost jako samozřejmý princip demokratického soudnictví, o němž mezi námi žádných sporů není. (Potlesk.) Jsem rád, že mohu dále konstatovat, že též pan posl. Zápotocký se vyslovil pro zachování soudcovské nezávislosti a že tak jakékoli pochybnosti, které snad vznikly v tomto směru ve veřejnosti - pokud jde o stanovisko tak významné instituce naší poválečné demokracie, jako je ÚRO, jejímž prvním představitelem pan poslanec je - jsou po tomto jeho projevu rozptýleny. Je tedy nad veškeru pochybnost jasno, že otázka soudcovské nezávislosti, jak je formulována a zaručena §§ 96 a 98 naší ústavy, je v Prozatímním Národním shromáždění mimo jakoukoli diskusi. Jsem přesvědčen, že kdyby celá rozprava o mém prohlášení nepřinesla žádný jiný výsledek a užitek než zjištění této jednomyslnosti Prozatímního Národního shromáždění v tak zásadní a životní otázce demokracie, jako je nezávislost soudů, již to samo o sobě znamená, že tato rozprava svým významem přesáhla rámec zájmu pouze jednoho resortu a že nabyla významu širšího. Věřím, že byla skutečným posílením naší osvobozené a omlazené demokracie, že přispěje k dalšímu uklidnění a že znamená další krok na cestě naší politické konsolidace.

Naproti tomu byla v diskusi projevena obava - konstatuji však hned, že pouze jedním z řečníků, kteří se jí zúčastnili - že naše názory se budou rozcházet v otázce, jak má v naší lidově demokratické republice vypadat naše soudnictví a jak lidově-demokraticky nestranný a nezávislý soudce a jaký má být u nás výkon spravedlnosti. Říkám hned, že já tuto obavu nesdílím. Nebudu se přímo zabývat samozřejmě tím, co pan posl. Zápotocký řekl o svých zkušenostech s výkonem justice rakousko-uherské monarchie, nebo i v republice předmnichovské i pomnichovské, neboť za tento výkon nejsem ani odpovědný, ani se ho moje prohlášení netýkalo.

Pan posl. Zápotocký však nesdílí můj názor, že velké procento odsuzujících rozsudků u lidových soudů, které jsem uvedl ve svém výkladu, je dostatečným důkazem o rozhodnosti, s kterou se provádí naše trestání válečných vinníků. Soudí tak proto, že ze 14.905 případů, jež do 31. XII. 1945 vyřídili veřejní žalobci u lidových soudů, prý celých 11.071 případů nebylo těmito žalobci odevzdáno lidovým soudům. Kdyby tomu tak skutečně bylo, pak bych souhlasil s p. posl. Zápotockým, že je to povážlivě vysoké procento a že naše kolaboranty a zrádce nesoudí vždy soudy, nýbrž prokurátoři. Na štěstí však tomu tak není. P. posl. Zápotocký totiž k číslu 11.071 případů veřejnými žalobci nežalovaných došel omylem, a to tím, že od celkového počtu 14.905 veřejnou žalobou vyřízených věcí odečetl 3.934 případů, jež jsem uvedl ve svém exposé jako celkový počet případů již rozhodnutých soudy. A to je ovšem něco jiného než počet, který veřejní žalobci u soudů zažalovali. Proto doplňuji svůj výklad tímto konstatováním:

Ze 14.905 případů veřejnou žalobou vyřízených bylo podáno lidovým soudům, tedy zažalováno 5.886 případů, řádným soudům k projednání bylo odevzdáno 1.754 případů, pro neznámý pobyt nebo smrt obviněného bylo zastaveno další řízení v 950 případech, to znamená, že pro stíhání podle retribučního dekretu se tedy celkem nehodilo 6.316 případů a nikoli 11.071, jak se p. posl. Zápotocký omylem domnívá. A to je ovšem podstatný rozdíl. 6.316 případů státní prokuraturou nezažalovaných je celkem 42,38% všech veřejné žalobě napadlých případů. Abyste si mohli učinit srovnání, uvádím, že toto procento je nepoměrně nižší, přibližně asi poloviční než procento zastavených případů, jež docházejí státnímu zastupitelství v řádném soudnictví. Tak v letech 1928 až 1938 bylo z případů projednávaných u státních zastupitelství v Čechách a na Moravě žalováno pouze 15-24%, ostatní případy, t. j. 76 až 85%, neskončilo žalobou.

Je tedy v řádném soudnictví počet žalovaných případů nepoměrně menší než počet případů, které končí jinak než obžalobou. Ke srovnání, že u nás toto procento podaných žalob v lidovém soudnictví není nízké, nýbrž naopak poměrně vysoké, může posloužit i statistika o stíhání kolaborantů ve Francii, kterou mám k disposici a podle které z 90.368 případů dosud skončených byla jen ve 38.606 případech podána žaloba, t. j. vyjádřeno v procentech asi ve 37,7% případů, kdežto u nás až dosud byla podána žaloba v 57,62%. Ale to ovšem neznamená, že oněch 6.316 případů, které se nehodily podle názoru veřejné obžaloby pro obžalobu před lidové soudy, bylo jakéhokoliv obvinění z kolaborace zbaveno. Podle oběžníku ministerstva spravedlnosti z 5. února 1946, č. 10.214, všechny tyto případy měly býti vráceny národním výborům, resp. vyšetřovacím komisím národních výborů k přezkoumání, zda nemají býti stíhány pro provinění podle dekretu o národní cti. Budou tedy tyto případy ještě možná žalovány podle malého retribučního dekretu.

To je moje vysvětlení na otázku, kam se podělo oněch 11.071 případů p. posl. Zápotockého a ve skutečnosti 6.316 případů, jež veřejní žalobci za schopné žaloby u lidových soudů neuznali. Již z toho vyplývá, že se tím podstatně mění předpoklady pro závěry, které z toho p. posl. Zápotocký učinil.

Ale tyto závěry namířené proti prokurátorům u mimořádných lidových soudů nemohu sdílet též z řady jiných důvodů. Paušální obvinění pak, že linie státní prokuratury, jak to p. posl. Zápotocký nazval, je právě opačná než naše snaha, aby váleční provinilci byli co nejpřísněji potrestáni, a že se dokonce prý snaží mařit výsledky revoluce, musím nejrozhodněji odmítnout.

Lituji opravdu, že taková obecná kritika, která by mohla vrhnout neúctu i opovržení na celý stav, který v této době doslova klesá únavou pod pracovním přetížením, jímž jej zavalily právě úkoly, jež naň vložila naše národní revoluce, lituji opravdu, že takováto paušální kritika byla ve sněmovně vyslovena. Nemohu s tím souhlasit a musím ji odmítnout mimo to, co jsem již řekl, též z těchto důvodů:

1. Fakt, že vedoucí veřejní žalobci u mimořádných lidových soudů jsou ve většině případů státní zástupci z povolání, je přirozený. Přece se nemůže požadovat po ministru spravedlnosti, aby v čelo těchto úřadů postavil osoby - třeba i právníky - které praxe a praktické znalosti a zkušenosti veřejných žalobců nemají, jako se nepožaduje, abychom na místo městských a okresních lékařů postavili lékaře, kteří ani fysikátní praxe ani fysikátní zkoušky nemají, nebo jako se nepožaduje, aby na místo odborných učitelů občanských škol přišli učitelé, kteří nemají odborné kvalifikace a praxe. Ale fakt, že vedoucími veřejnými žalobci u mimořádných lidových soudů jsou převážně státní zástupci z povolání, ještě neznamená, že státní zástupci převažují svým počtem mezi veřejnými žalobci u lidových soudů. Všech veřejných žalobců u mimořádných lidových soudů v zemích českých je celkem 249. Z toho počtu pouze 35 je z řad státních zástupců, 79 je z řad soudců, 102 veřejní žalobci jsou advokáti a 33 je jiných praktických právníků. U některých lidových soudů, na jejichž postup tu byly zvláště vzneseny stížnosti, je tento stav ještě výraznější. Tato čísla znamenají, že daleko největší počet trestních oznámení podaných veřejné žalobě u mimořádných lidových soudů musí býti zpracován jinými právníky než státními zástupci z povolání.

2. Je obecně a notoricky známo, jak lidové soudy a veřejná žaloba u těchto soudů je přetížena spisy. Posuzujeme-li jednotlivé případy, musíme mít na mysli právě tuto přetíženost a chvat, ve kterém musí veřejní žalobci i soudci pracovat. Není divu, že se pak stane, že některý případ není dopodrobna vyšetřen a není po případě správně posouzen. Ale právě proto nelze hned dělat závěry, že takové nesprávné posouzení je nebo musí býti úmyslné zúžení národní očisty, porušování linie vládní politiky ve smyslu košického programu o potrestání válečných vinníků, i když nevylučuji, že se někde takové tendence projeviti mohou.