Chtěl bych jen mimochodem upozornit slavnou sněmovnu při této příležitosti, že nemám již jen stížnosti na málo přísné provádění lidové justice, ale dostávám též stížnosti na příliš přísné provádění této spravedlnosti. A ne od nějakých kolaborantů nebo opatrných, kteří v době války aktivně proti okupantům ničeho sami nepodnikali. Mám takové stížnosti již i z řad politických vězňů nebo z řad vojáků naší zahraniční armády. Musím brát v úvahu i tyto hlasy, jež v žádném směru nemohou být podezírány z nějaké nepřejícnosti zdaru naší národní revoluce nebo z nadržování kolaborantům.

Pan posl. Zápotocký dává justici za vzor, jak prováděly očistu závodní rady, jejich vyšetřovací komise a čestné soudy. Nechci se o tomto postupu závodních rad vyjadřovat, neboť to není předmětem naší rozpravy, ale bývají hlášeny případy, že se nepostupuje objektivně a že se někdy ani nedbá směrnic a pokynů, které vydává ÚRO.

Ale je zde hlavně jeden podstatný rozdíl mezi úkoly očistných vyšetřovacích komisí a úkoly trestně-právní retribuce. Závodní rady jednají o funkcích, o hmotném postavení lidí, o jejich zaměstnaneckém poměru. Lidové soudy jednají o svobodě nebo o nesvobodě občanů na mnoho let a v mnoha případech i o jejich životech. Nedivme se, že než soudci - i soudci z lidu - se vysloví o trestu smrti nebo nesvobodě i na doživotí, zkoumají věci opatrněji nežli ten, kdo rozhoduje jen o služebním a zaměstnaneckém poměru.

3. Přetíženost veřejné obžaloby je zvyšována ještě jedním faktem: že zajištěné osoby byly od vyšetřujících komisí dodány do soudní vazby namnoze bez dostatečného spisového a průkazního materiálu. O tom zde ostatně velmi instruktivně sněmovnu informoval jeden z těchto žalobců, posl. dr Hřebík. Já se nebudu a nechci o této otázce šířit, připomínám pouze, že jsem ve svém exposé uvedl některá data, kdy orgány veřejné žaloby dostaly spisy proti některým význačným provinilcům, kteří budou souzeni buď před lidovým nebo před národním soudem. Dodávám jen, že namnoze nám byly odevzdány do zajišťovací vazby osoby pouze s lístkem, na němž bylo napsáno jen jejich jméno a jejich generalie a nic víc. Ani ne označení trestného činu, pro který obviněný byl do vazby dodán. Já to prosím nevytýkám, jsem si vědom obtížnosti celého tohoto úkolu a vím, že na to nemohly revoluční instituce s počátku stačit. Ale je nutno, aby o tom Národní shromáždění bylo informováno.

4. Z toho již sama o sobě vyplývá odpověď na otázku, zda prokurátoři doplňují vyšetřování či nikoli. Ovšem, že doplňují, protože, kdyby je nedoplňovali, tak bychom ve značném počtu nemohli přistoupit ani k podání žaloby. To vyplývá logicky z toho, co jsem řekl právě před okamžikem. Ale pan posl. Zápotocký se domnívá, že prokurátoři mají pouze povinnost u lidových soudů snést všechen materiál, který svědčí proti obžalovaným. Přes to, že ministerstvo spravedlnosti ve svých instrukcích veřejným žalobcům u lidových soudů opětně zdůrazňovalo a zdůrazňuje, že politika žalobní musí býti taková, aby směřovala k co nejrozhodnějšímu a nejpřísnějšímu potrestání všech provinilců z doby okupace, musím přece jenom konstatovat, že podle § 3 tr. ř. veřejný žalobce nemá jen povinnost sbírat tento materiál usvědčující, nýbrž všechen materiál, který s případem souvisí.

Se závěry, jež pan posl. Zápotocký činí z počtu případů veřejnou žalobou vrácených nemohu souhlasit také z toho důvodu, že poměrně značný počet těch případů, které byly vráceny národním výborům, může dávat také jiný závěr, a to ten, že udání národním výborům v mnohých případech byla učiněna ne zcela odůvodněně, alespoň pokud jde o stihání podle retribučního dekretu. Jeden takový výmluvný případ zde uvedl již kol. dr Hřebík. My jich známe ovšem více. Ani o tom bych se nechtěl šířit. Všichni víme, že jeden z nejošklivějších sociálních zjevů v době okupace bylo udavačství. Snad nebylo tak rozsáhlé, jak se někdy myslí, ale byl to úkaz vážný. Ti, na něž byl vložen těžký úkol výkonu mimořádného soudnictví, musejí ze své samozřejmé povinnosti dbát toho, aby se nikdo za toto soudnictví neskrýval, kdo nemá ani čisté svědomí, ani dobré úmysly. (Potlesk.) Tam, kde zjistí, že učiněná udání nemají nic společného se vznešeným úkolem národní očisty, musejí je odmítnout.

To je také v duchu vládního programu i v zájmu revoluce. A jako trvám na tom, že potrestání skutečných zrádců a kolaborantů má býti provedeno ve vší přísnosti a rozhodnosti stejně trvám na tom, že zneužívání mimořádného lidového soudnictví k vyřizování nějakých osobních účtů nebo jakýchkoliv jiných vedlejších účelů musí býti zabráněno se stejnou rozhodností. (Potlesk.)

Na tomto mém stanovisku nemůže měnit nic ani ten fakt, že tu nebo onde může se vyskytnout tak jako v každém jiném oboru veřejné správy státní zástupce, který by si kritiky takové právem zasluhoval. Ale vyskytne-li se takový případ a jsem naň upozorněn, postupuji tak, abych podobným možnostem anebo jejich opakování zabránil. Dokladem toho je právě případ "kutnohorského prokurátora" - na nějž mne upozornil pan posl. Vodička - a mého postupu, když jsem zjistil, že formulace obžaloby, kterou podal, mohla v naší veřejnosti vzbudit oprávněné podezření, že tu taková snaha snad byla. Ale upozorňuji hned, že také v tomto případě žaloba sama byla podána na základě trestního oznámení místního národního výboru v Malé Losenici a na základě trestního oznámení, vypracovaného stanicí SNB ve Velké Losenici. Konstrukce žaloby z krádeže v souvislosti s obstaráváním dřeva pro Rudou armádu se nevyskytla tedy teprve v konceptu veřejného žalobce, nýbrž již v konceptu jiných orgánů naší veřejné lidové správy. Pokud jde ovšem o rozsah provinění přiděleného referenta u státního zastupitelství v Kutné Hoře a zda skutečně lze mu podkládat úmysl maření výsledků naší revoluce, o tom musí rozhodnout teprve příslušné kárné řízení, které na můj příkaz bylo zavedeno.

Pan posl. Zápotocký však neobviňuje jen státní zástupce z nedostatku vůle provést národní očistu, ale vyslovuje podezření, že tu jde o velikou chybu se strany ministerstva spravedlnosti, které zavinilo prý neudržitelný stav, jenž vyvolává nebezpečí podlomit u nás v nové republice víru v poctivý úmysl provést skutečně důslednou a spravedlivou národní očistu. Přes to, že já nevidím tak černě dosavadní výsledky této očisty, chci v této souvislosti zdůraznit, že je správné, že ministerstvo spravedlnosti má podle retribučního zákona možnost, aby účinně kontrolovalo činnost veřejných žalobců lidových soudů. Je to ustanovení § 24, odst. 2 retribučního dekretu.

Ministerstvo spravedlnosti však již předem připravilo jednotnou praksi lidových soudů. Nejen že opětně vydalo pokyny veřejné žalobě, jak má v otázce retribuce postupovat, nýbrž příslušný referent ministerstva si zve jednotlivé vedoucí veřejné žalobce u lidových soudů a soustavně je Instruuje o tom, .jak mají postupovat. Mimo to dne 12. prosince 1945 se konala v ministerstvu spravedlnosti podrobná rozprava všech vedoucích veřejných žalobců i přednostů lidových soudů, jíž jsem se také já účastnil a v níž jsem učinil sám výklad, v němž jsem velmi důrazně připomenul všechny právní, politické, psychologické i mravní důvody pro nutnost rozhodného zúčtování se všemi druhy zrádcovství a kolaborace v době nesvobody. Prošlo též tiskem moje prohlášení zaměstnancům mého úřadu, když jsem převzal správu ministerstva spravedlnosti, v němž jsem zdůraznil, že za svůj hlavní úkol v ministerstvu pokládám rychlé a přísné dokončení zúčtování s válečnými provinilci. V předvečer prvního líčení před Národním soudem jsem pak učinil projev v rozhlase, ve kterém jsem totéž opakoval. - To pouze na vysvětlenou, co ministerstvo podniklo, aby řádně instruovalo veřejné žalobce u mimořádných lidových soudů.

Pan posl. Zápotocký zde dále citoval výnos ministerstva spravedlnosti ze 14. září 1945, týkající se otázky, zda Národní obec fašistickou lze zařadit pod § 3, odst. 2 retribučního dekretu či nikoliv. K tomu chci dát sněmovně toto vysvětlení:

Musím potvrditi, že ministerstvo spravedlnosti v uvedeném výnosu skutečně dalo veřejným žalobcům pokyn, že činovníky a členy Národní obce fašistické jest stíhati podle retribučního dekretu pouze na základě konkretních trestních činů, z nichž lze je usvědčiti, a že nestačí pouhé členství nebo funkce Národní obce fašistické. Tento výnos ministerstva spravedlnosti byl současně sdělen též ministerstvu vnitra, které teprve 12. prosince 1945 zaujalo k němu odchylné stanovisko, jemuž se ministerstvo spravedlnosti přizpůsobilo.

Abych slavné sněmovně vysvětlil, jak k uvedenému pokynu došlo, musím uvésti, že ihned po vydání retribučního dekretu byly četné pochybnosti, které činy mohou podle něho býti stíhány a které nikoliv. Než se prakse ustálila, byly zastávány v pochybných otázkách od různých úřadů různé názory. Takové pochybnosti se vyskytly právě u Národní obce fašistické jako organisace založené ještě před okupací, a to proto, že retribuční dekret při výpočtu jednotlivých fašistických organisací právě ji vynechal, třebaže již ve svém pojmenování nese označení fašistická. Jistě překvapí, sdělím-li, že u některých okresních národních výborů byly dokonce pochybnosti o tom, zda je možno podle retribučního dekretu stíhat členy tak zv. oddílů SA. Z míst mimo justiční resort byl vysloven názor, že podle retribučního dekretu není stihatelné samo o sobě ani členství v oddílech SA, není-li spojeno s funkcí. A bylo to ministerstvo spravedlnosti, jež muselo prosazovat - a nakonec i prosadilo - názor opačný. Uvedl-li jsem pouze tyto dva případy, je patrno, že teprve postupem doby došlo k vytříbení a ustálení názorů v různých pochybných a sporných otázkách a podle toho byly též doplňovány, po případě opravovány pokyny dané veřejným žalobcům.

Když pak ministerstvo vnitra zaslalo ministerstvu spravedlnosti směrnice, které hodlalo vydati podřízeným úřadům a orgánům a ve kterých byla Národní obec fašistická uvedena mezi organisacemi podobné povahy, jako jsou organisace výslovně vypočtené v § 3, odst. 2, a zároveň sdělilo své poznatky o této organisaci, ministerstvo spravedlnosti výnosem ze dne 5. února 1946 výslovně odvolalo svůj dřívější výnos ze 14. září 1945, ztotožnilo se s názorem ministerstva vnitra a uložilo úřadům veřejné žaloby a veřejným žalobcům mimořádných lidových soudů, aby se při svých návrzích řídili tímto právním názorem. Jsem rád, že mohu sdělit sněmovně, že tím předmět jinak oprávněné kritiky pana posl. Zápotockého byl již tímto výnosem odstraněn.

A nyní dovolte, paní a pánové, abych pokud možno co nejstručněji odpověděl pánům poslancům na některé konkretní případy nesprávného nebo domněle neoprávněného rozhodování soudů nebo veřejné žaloby. Nemohu odpověděti na všechny tyto případy jednak pro krátkost času, jednak proto, že o některých jsem si ještě nemohl získat bezpečných informací. Ale ujišťuji slavnou sněmovnu, že o všech těchto případech po vyšetření podám zprávu těm pánům poslancům, kteří o nich mluvili.

Tak k trestnímu případu Josefa a Milady Kohoutových z Úsilova u Klatov, o němž hovořil kol. Štekla který vyvolal již dříve zájem veřejnosti, musím zdůraznit, že ministerstvo spravedlnosti věnovalo tomuto případu zvláštní pozornost a stále jej vede v bedlivé patrnosti. Konstatuji však, co z řeči pana posl. Štekla patrno nebylo, že Josef Kohout je ve vazbě u krajského soudu v Plzni a že trestní řízení proti němu ještě neskončilo.

V debatě byl jsem také upozorněn na případy Milana Kramoliše a dalších obviněných, které skončily zprošťujícími rozsudky mimořádného lidového soudu v Novém Jičíně, po případě zastavením trestního řízení podle § 90 trest. řádu. Na tyto případy bylo již ministerstvo spravedlnosti upozorněno Svazem národní revoluce ve Valašském Meziříčí a koordinačním výborem stran Národní fronty a nařídilo proto již 21. února, aby mu byly předloženy spisy ve všech těchto případech; jakmile dojdou, dám přezkoumati, zda tu není podklad, aby obvinění, přestože byli u lidového soudu zproštěni, byli podle §u 25, odst. 2 retribučního dekretu odevzdáni ke stíhání soudu řádnému.

V trestní věci proti Františku Žurkovi stěžuje si pan kolega Mráz na nízký výměr trestu, ale třeba uvážit, že veřejným žalobcem byl učiněn návrh na stihání tohoto obviněného před mimořádným lidovým soudem v Uherském Hradišti proto, že udal Josefa Vajdíka, bývalého starostu ve Veselí na Moravě pro neoprávněné přijetí 1000 K při plnění dodávkové povinnosti. V důsledku tohoto udání byl také Vajdík zatčen a držen dva dny ve vazbě. Žurek byl za toto udání naproti tomu odsouzen do těžkého žaláře v trvání tří let, ke ztrátě občanské cti na pět let a k propadnutí jedné čtvrtiny majetku ve prospěch státu. Při výměře trestu použil soud ustanovení § 16 retribučního dekretu, poněvadž vzal za prokázáno, že obviněný podporoval za okupace české spoluobčany. Zda tento trest je přiměřený či nikoli, to již, paní a pánové, skutečně musíme přenechat uvážení soudu. Tím spíše, že takto uvážil soud lidový, v němž byl pouze jeden právník a čtyři soudci z lidu, doporučení národními výbory. Mimoto proti rozsudkům mimořádného lidového soudu není opravného prostředku a nemohl se proto veřejný žalobce odvolati do nízké výměry trestu.

V trestních věcech proti Josefu Čistínovi, Karlu Moravcovi a Janu Švábeníkovi, vedených rovněž u lidového soudu v Uherském Hradišti, veřejný žalobce navrhoval potrestání před lidovým soudem. Lidový soud postoupil však tyto trestní věci podle § 26, odst. 3 retribučního dekretu řádnému soudu, poněvadž došel k přesvědčení, že je nutno vyslechnouti další svědky, což se však v zákonné třídenní lhůtě tehdy ještě nemohlo státi.

Ve věci proti Václavu Zbořilovi bylo během vyšetřování zjištěno, že jde o 70letého starce, u něhož byl zjištěn stav pokročilé senilní demence, a znalci prohlásili, že nemůže býti proto za své skutky činěn plně odpovědným. Jedině vzhledem k tomuto posudku znalců-lékařů bylo trestní oznámení podle § 90 trestního zákona odloženo.

Trestní věc proti Janu Dobrošovi byla odložena podle § 90 tr. ř., jelikož mu udavačství, z něhož byl obviněn, nebylo prokázáno. V tomto případě se shodovaly úvahy veřejného žalobce se závěrečnou zprávou vyšetřující komise národního výboru ve Strážnici.

Spisy této věci se týkající, právě tak jako spisy, týkající se Jana Dutky, v jehož jednání rovněž nebylo lze zjistit trestní čin podle retribučního dekretu, byly ovšem postoupeny nalézací komisí pro stíhání provinění o národní cti při příslušném okresním národním výboru k dalšímu opatření.

V trestním případě inž. Josefa Cejpy, o němž rovněž mluvil p. posl. Mráz odpovídá skutečnosti, že veřejný žalobce navrhl zastavení trestního řízení, a to pro nedostatek skutkové podstaty trestního činu podle retribučního dekretu. Musím však zdůrazniti, že veřejný žalobce opřel své rozhodnutí o závěrečnou zprávu vyšetřovací a bezpečnostní komise okresního národního výboru v Hodoníně, která výslovně prohlásila, že bylo zjištěno a prokázáno, že obviněného nelze vinit z obvinění jemu za vinu kladených. Tato komise okresního národního výboru sama navrhla, aby trestní vyšetřování proti obviněnému inž. Josefu Cejpovi bylo zastaveno a aby obviněný byl okamžitě propuštěn ze sběrného pracovního tábora v Hodoníně na svobodu. Právě proto, že veřejný žalobce opřel svoje posouzení věci o tuto zevrubnou souhlasnou zprávu zmíněné vyšetřující komise, neshledávám důvodu, abych dal žalobci u lidového soudu v Uherském Hradišti instrukce k jinému postupu.

Z obvodu humpoleckého nenapadlo veřejnému žalobci v Kutné Hoře pouze 87 případů, jak uvedl pan posl. Zápotocký, nýbrž prozatím 342 případů. Z tohoto počtu bylo nutno zastavit a vrátit okresnímu národnímu výboru v Humpolci k event. dalšímu opatření podle dekretu o provinění proti národní cti 120 spisů, poněvadž šlo vesměs o obvinění z členství, tedy nikoliv činovnictví v Českém svazu válečníků a ve fašistické straně. Stalo se tak proto, že toto pouhé členství podle směrnic ministerstva vnitra nezakládá skutkovou podstatu trestného činu, který by bylo lze stíhati před lidovým soudem. Tím také se stávají bezpředmětnými všechny dedukce, které v této souvislosti pan posl. Zápotocký zde přednesl.

Pokud jde o další případy, o nichž se zmiňoval, byly přezkoumány ministerstvem spravedlnosti zatím spisy v případě Bohumíra Nejedlého, který byl podezřelý ze styku a spolupráce s Němci a s gestapem. Ze spisů bylo však zjištěno, že Nejedlý byl náměstkem starosty a později předsedou správní komise v Humpolci, že v této své funkci přišel s Němci do styku. Německy sám dobře neuměl a používal proto při jednání s Němci tlumočníka. Závodní rada a zaměstnanci jeho podniku potvrdili, že vůči nim projevoval obviněný sociální cítění a že nikdy nepochybovali o jeho českém a demokratickém smýšlení. V jednání obviněného nebyla zjištěna skutková podstata činů trestných podle retribučního dekretu, a byl proto spis vrácen vyšetřující komisi okresního národního výboru v Humpolci k event. stíhání podle dekretu 138/45 Sb.

V ostatních jmenovitě uvedených případech z Humpolce dal jsem vyžádati spisy, aby mohla být přezkoumána správnost postupu veřejného žalobce.

Ve věci proti inž. Slavko Rosmanovi z Hradce Králové je pravda, že státní zastupitelství zastavilo trestní řízení. Když bylo již začátkem února ministerstvo spravedlnosti upozorněno na tento případ, vyžádalo si spisy a ukládá veřejnému žalobci, aby provedl doplnění a znovu prozkoumal jednání obviněného s hlediska retribučního dekretu. K případu proti Josefu Džbánkovi, Jiřímu Džbánkovi a Hermíně Džbánkové dovoluji si poznamenati, že řízení proti nim původně zastavil sám ústřední vyšetřující výbor v Praze. Proti tomuto opatření se však vyjádřila závodní rada fy. Džbánek, a teprve tehdy byly spisy zaslány veřejnému žalobci. Po prostudování spisů bylo zjištěno, že Jiří Džbánek se sice stýkal s Němci a dával jim zboží, že však tak činil ze strachu po svém propuštění z gestapa. Zaměstnanci podniku však také dostávali zboží, a ač nebylo co dělat, přičinili se Džbánkové, že žádný ze zaměstnanců nebyl dán pracovnímu úřadu k disposici. Kromě toho vyšlo najevo, že Josef Džbánek byl členem partyzánského oddílu, že hmotně podporoval partyzánskou brigádu "Mistra Jana Husa" a uskladnil zboží u Seče. Podle potvrzení národního výboru v Klánovicích choval se v revolučních květnových dnech mimořádně statečně, a ač postaven členy SS před strojní pušku a dána mu krátká lhůta, neprozradil, kde jsou ukryty zbraně. Za okupace podporoval také v okolí partyzány. V souhlase s původním postupem ústředního vyšetřovacího výboru města Prahy neshledával ani veřejný žalobce v tomto trestním řízení důvodu ke stihání podle retribučního dekretu, a proto byl znovu Josef Džbánek propuštěn na svobodu. Ale to neznamená, že by nemohl pro svůj styk s Němci být stihán ještě podle malého retribučního dekretu. Trestní spisy si nyní vyžádalo velitelství národní bezpečnosti k dalšímu šetření.