Předseda Josef David.

Místopředsedové Tymeš, Gottier, Petr, Hodinová-Spurná, Cvinček.

Zapisovatelé dr Bureš, Sova.

Členové vlády: předseda vlády Fierlinger; náměstkové předsedy vlády Klement Gottwald, dr Stránský, Široký, Ursíny; ministři dr Drtina, Hála, arm. gen. Hasal, Kopecký, Laušman, Masaryk, dr Nejedlý, dr Pietor, dr Procházka, dr Ripka, arm. gen. Svoboda, dr Šoltész, dr Šrobár; státní tajemníci dr Clementis, gen. dr Ferjenčík, Lichner.

Předseda nejvyššího účetního kontrolního úřadu dr Friedmann.

241 poslanců podle presenční listiny.

Z kanceláře PNS: tajemník PNS dr Madar; jeho zástupci dr Záděra, dr Ramajzl.

Společná zpráva výborů branného a ústavně-právního o vládním návrhu zákona (tisk 37) o úpravě některých právních poměrů vojenských gážistů z povolání (tisk 238).

Předseda Josef David (zvoní): Zahajuji 37. schůzi Prozatímního Národního shromáždění.

Dovolenou podle § 2, odst. 4 jedn. řádu dal jsem na dnešní schůzi posl. Sovovi, dodatečně na včerejší schůzi posl. Mrázovi.

K prohlášení podle § 64 jedn. řádu přihlásil se pan ministr zahraničí Jan Masaryk.

Prosím pana ministra, aby se ujal slova.

Ministr Masaryk (uvítán potleskem): Paní a pánové poslanci Prozatímního Národního shromáždění!

Lituji, že teprve dnes předstupuji před vás, abych složil účty ze svého počínání za války, které jsem vám více než jednou z Londýna sliboval. Prodlení není mou vinou, poněvadž - jak jste se jistě z novin dočetli - musel jsem v posledních měsících tráviti drahnou dobu v cizině na konferencích, na nichž jsem v čele delegace naší měl čest zastupovati zájmy slavného lidu československého. Vítám tuto příležitost a děkuji za ni a pokusím se býti tak stručný, jak při obsáhlosti látky je to možné. Mluvím nerad o sobě a řeknu vám jen to nejnutnější.

Válku Hitlerovi vyhlásil jsem za sokolského sletu v r.1938, když jsem byl posledně v Praze. Cítil jsem jasně, že se již domů nevrátím, a dal jsem se hned do práce. Po Mnichově jsem se vzdal svého úřadu v Londýně, poněvadž jsem si byl naprosto jist, že perioda mezi Mnichovem a 15. březnem byla jen posledním kolem hanebného a dávno připravovaného plánu Adolfa Hitlera a jeho podlých valhalistů. Věděl jsem, že po tom, co se stalo, je mou povinností bojovat proti Němcům po boku těch, kteří se jim postavili, a na moje počínání nemělo žádného vlivu, kdo byl ve válce proti Hitlerovi nebo nebyl. Byla to válka o bytí a nebytí naší drahé domoviny, a to mně plně stačilo. Už v září 1938 jsem rozhlasem z Londýna do Ameriky a Kanady velmi jasně faktickou situaci a to, co přijíti musí, opětovně předvídal. O něco později zahájil jsem cizojazyčné pravidelné vysílání z Londýna a pak začaly ty moje střely, o kterých víte. Dostával jsem někdy z domova, a to hlavně od některých intelektuálních kruhů, vzkazy, že bych neměl užívati výrazů tak strohých a nesalonních, jak jsem se zálibou činil. Vzkazy tyto na mne neměly žádného vlivu. (Potlesk.) Mluvil jsem k našim, jak se někdy říká "malým lidem", já říkám, našim velkým lidem, k těm, kteří nejvíce trpěli a s kterými jsem si rozuměl a rozumím. (Potlesk.)

Rozhlasové projevy páně presidentovy, Stránského, Drtinovy, Ripkovy a jiných byly výborné, a vím, jak dychtivě jste je poslouchali. Slyším, že jste také rádi poslouchali ty moje, a jsem vám za to hluboce vděčen. Bylo mi hrozné pomyšlení, že někdo z našich lidí bude žalářován nebo zabit za to, že mne poslouchal. V této souvislosti chtěl bych zdůraznit jen jedno, totiž že jsem vás v prvých letech války vědomě neštval do revoluce a na barikády, věda, že je to předčasné, že nejste ozbrojeni a připraveni, a nesčetněkrát jsem vám opakoval, že jsem pevně přesvědčen, že v pravé chvíli uděláte svou historickou povinnost, jak se také stalo slavným povstáním slovenským a při konečném vyhnání podlých zločinců z naší vlasti. Denně se podívám před okny své kanceláře v Černínském paláci na hrobeček mladého hrdiny, který na tom překrásném náměstí položil svůj život za to, abychom my a naše děti mohli volně dýchat. Ten hrobeček je mi povzbuzením a výstrahou.

Ani ve snu mne nenapadlo, že budu zahraničním ministrem v první zahraniční vládě. Nikdy jsem se o toto důležité místo neucházel, stejně tak jako o ono, které dnes zaujímám, a podotýkám, že jsem kdykoliv ochoten s něho odstoupiti. Pro svoji zahraniční činnost měl jsem některé výhody. Znal jsem osobně skoro všechny významné politické činitele v Anglii a v Americe a jinde, s Churchillem jsem v dlouholetých přátelských stycích, a obzvláště intimní přátelství, a mohu říci, kamarádství vázalo mne k onomu velkému, neohroženému a jasně vidoucímu demokratu Franklinu Rooseveltovi. (Potlesk.) Moje styky byly a jsou stejně dobré s pravicí i levicí a této výhody laskavým osudem mi přisouzené jsem plně využíval. Neříkám vám to proto, abyste mi snad děkovali nebo mne chválili. Dělal jsem prostě svou povinnost a skromný můj přínos spojenecké věci rozuměl se mi sám sebou. Nechci opominout zmínit se o svém osobním a politickém přátelství s Ivanem Majským, který v těch dobách znamenitě representoval v Anglii Sovětský svaz a s nímž jsem styky nikdy nepřerušil, ani v dobách, kdy z důvodů, o nichž se nebudu šířit, se mu někteří vyhýbali. Věděl jsem naprosto určitě, že Sovětský svaz v pravou chvíli zasáhne, a nikdy nezapomenu na onu neděli, kdy po napadení slavné říše sovětské poslouchali jsme s presidentem Benešem rozhlasový projev Winstona Churchilla. S presidentem Benešem pracuji již skoro 30 let a mezi námi všemi především jemu náleží hlavní dík a vděk nás všech za práci, kterou jsme pod jeho vedením směli vykonati. (Potlesk.) S dojetím vzpomínám svých styků s našimi vojáky a letci, o nichž se ještě zmíním.

Dvě věci mne za války hodně zamrzely. První, že jsem nemohl jeti do Moskvy podepsat naši spojeneckou smlouvu. Vláda mne poslala na schůzi UNRRA. A za druhé, že po návštěvě Moskvy o velikonocích 1945 nesměl jsem s vládou přes Kijev a Košice do Prahy, byv opět poslán do vzdáleného San Francisca na ustavující konferenci Spojených národů, kde mne zastihl konec války. Jsem hluboce vděčen, že jsem se toho konce dočkal - několikrát jsem měl na mále a - že jsem se mohl vrátit do naší krásné, milované slovanské Prahy a skromně se zúčastnit znovuvybudování našeho národního života a obnovy a povznesení naší, abych po slovensku řekl, svojské tradice a kultury. (Potlesk.)

S vaším svolením rád bych svůj výklad rozdělil na dva oddíly. V prvním, historickém, budu se zabývat československou zahraniční politikou za války a otázkami, které s tímto obdobím souvisí. V druhém oddílu pokusím se načrtnouti linii naší zahraniční politiky a zmíniti se o některých aktuálních problémech dneška a zítřka.

Nebudu se podrobněji obírat dobou před ustavením československé zatímní vlády v Londýně v červenci 1940, ve které mi bylo svěřeno ministerstvo zahraničních věcí. O této periodě, která pro naši činnost měla značný význam, řeknu jen obecně, že diplomatickou akci ve Francii vedl Národní výbor, který se tam utvořil v září 1939, kdežto v Anglii ji vedl president dr E. Beneš, který byl již také členem pařížského Národního výboru. Obojí akce byla vedena souběžně, ale nemíním zamlčeti, že jednotnosti akce byly na překážku příliš osobní ambice několika málo jednotlivců, kteří nalezli přímou nebo nepřímou oporu u francouzských mnichováků a svými podniky naši akci brzdili.

V Anglii leželo břemeno akce na presidentovi. Věc nebyla snadná, ale šel za ní s vytrvalostí, kterou všichni dobře známe a obdivujeme. President položil svou osobní činností v Anglii - ale také již dříve v Americe - potřebné pevné základy pro naši další akci.

Když Francie v červnu 1940 kapitulovala a československá emigrace i československé vojsko se s obtížemi dostaly z Francie do velké Britannie, vešla presidentova akce do rozhodujícího stadia. Jednání o uznání československé zatímní vlády, které osobně vedl, se úspěšně skončilo, když dopisem z 21. července 1940 oznámil britský státní tajemník lord Halifax presidentu Benešovi, že vláda Jeho Veličenstva ve Spojeném království s radostí uznává zatímní československou vládu. Příkladu velké Britannie následovala v roce 1940 britská dominia. Podobně navázány byly styky se spojeneckými vládami, které se uchýlily do Londýna, a to s vládou norskou, polskou, belgickou a holandskou. V roce 1941 egyptská vláda vyslala k československé vládě do Londýna svého chargé ďaffaires.

Sotva bylo dosaženo uznání československé vlády jako zatímní, vytkli si president a vláda za nejbližší cíl uznání plné. Jednání o to bylo úspěšně zakončeno rok na to, ve chvíli nejdramatičtějšího a rozhodujícího obratu války: Sovětský svaz, napadený dne 22. června 1941 Německem, vstupuje do fronty Spojenců a maršál Stalin jeho jménem již 3. července 1941 prohlašuje, že jedním z hlavních cílů SSSR je "pomoci všem národům Evropy, úpícím pod jařmem německého fašismu". (Potlesk.) A již 18. července téhož roku je uzavřena v Londýně československo-sovětská dohoda, kterou jsem podepsal. Téhož dne prohlašuje ministr Eden, že britská vláda plně uznává československou vládu v Londýně. Dne 30. července - čtyři měsíce před tím, než se samy octnou ve válce japonským útokem na Pearl Harbour - Spojené státy americké uznávají československou vládu, třebas jen jako zatímní, ale tento přívlastek neznamená omezující výhradu. Dne 27. července 1944 srdečným dopisem ministra zahraničních věcí uznala československou vládu Čína.

S jugoslávskou vládou byly 3. září 1941 obnoveny diplomatické styky, jako by nikdy nebyly bývaly přerušeny. Dne 7. října 1941 jsme navázali formě styky s de Gaulleovou Francií.

Obnovení styků s ostatními státy, které postupně vstoupily do spojenecké fronty, bylo jen otázkou času a došlo k němu v letech 1942-1944. V září 1944 jsme znovu navázali formální styky s Tureckem, tehdy ještě neutrálním.

Plné uznání československé vlády jak se strany britské, tak sovětské, a uznání americké bylo pro nás nepochybně úspěchem, za nějž vděčíme v prvé řadě úsilí presidenta republiky.

Zbývalo odčinit Mnichov. Dne 2. srpna 1942 jsem vyměnil noty s anglickým ministrem zahraničí Edenem, v nichž se s britské strany prohlašuje, že se Velká Britannie necítí vázána mnichovskými dohodami, jak již to ostatně řekl Churchill 30. září 1940 v rozhlasovém projevu k druhému výročí Mnichova. Já jsem k tomu v naší notě dodal, že Mnichov, který byl pro nás vždycky neplatný, je teď mrtev i mezi Československem a Velkou Britannií. Dne 29. září, v samé výročí Mnichova, pak byly vyměněny obdobné noty mezi ministerským předsedou Msgrem dr Šrámkem a generálem de Gaullem, jenž jménem Národního výboru za Francii zavrhl mnichovské dohody a prohlásil je za právně nicotné. Nic podobného ovšem nebylo třeba se strany Sovětského svazu, který neměl s mnichovskými dohodami nic společného a nikdy neuznal, jak výslovně řekl presidentovi lidový komisař Molotov za své návštěvy v Londýně, změny čs. hranic na základě Mnichova, ani se strany vlády Spojených států amerických, která bez váhání na náš dotaz potvrdila, že Spojené státy neměly na Mnichově žádné účasti a mnichovské a s Mnichovem souvisící okrájení naší republiky žádným aktem nikdy neuznaly.

Mimochodem dodávám, že nicotnost Mnichova a vídeňské arbitráže slavnostně prohlásila dne 26. září 1944 i nová italská vláda, která oba akty označila za dílo fašismu, s nímž italský národ nemá nic společného.

Radostným příspěvkem bylo také plné uznání československé vlády vládou Spojených států k 28. říjnu 1942. Přijali jsme je s upřímným díkem jako jeden z projevů účinné přátelské pomoci a podpory.

Ani teď, když bylo zjednáno jasno, že hranice republiky nebudou pod vlivem Mnichova, nepokládal ani president ani vláda svou akci za skončenou. Poučeni minulostí věděli jsme všichni, že je třeba zabezpečit náš stát tak, aby se něco podobného jako Mnichov nikdy nemohlo opakovat. Řešení jsme viděli ve spojenectví se Sovětským svazem.

Hluboké přesvědčení, že Sovětský svaz, velmoc slovanská a zeměpisně nejbližší, je naším spojencem proti společnému odvěkému nepříteli, německému imperialismu, vedlo presidenta i vládu k myšlence spojenecké smlouvy československo-sovětské. Sovětská vláda tuto myšlenku srdečně uvítala. Vlády britskou a americkou jsem o tom vždy informoval. Návrh smlouvy, s naší strany v Londýně připravený, byl sovětskou vládou přijat a ve vzájemné dohodě bylo na něm na sovětskou žádost provedeno několik málo změn, které plně odpovídaly naší koncepci. Významnost smlouvy podtrhla presidentova cesta do Moskvy, za níž dne 12. prosince 1943 byla za přítomnosti presidentovy a maršála Stalina podepsána smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci, a to dnešním naším předsedou vlády Fierlingrem a komisařem zahraničních věcí Molotovem. Titul smlouvy zároveň výborně vystihuje její obsah, který vám je jistě dobře znám. Dovoluji si jen upozorniti, že smlouva navazuje na smlouvu z roku 1935 a zároveň potvrzuje dohodu z 18. července 1941. Je sjednána na 20 let a zakládá spojenectví proti útoku Německa nebo některého evropského státu, který by se s ním spojil v tomto útoku. Obsahuje důležité ustanovení o hospodářských stycích a poskytováni vzájemné hospodářské pomoci po válce, které bylo vloženo do textu na náš podnět a nevyskytuje se, alespoň v této formulaci, ve smlouvě sovětsko-britské z roku 1942, rovněž na 20 let, s níž má naše smlouva jinak hodně obdoby.

Již v dohodě z 18. července 1941 bylo rozhodnuto o utvoření československé vojenské jednotky, která postupem času vzrostla na hrdinský armádní sbor generála Svobody (Potlesk.) a probojovala se po boku slavné Rudé armády přes Sokolovo, Bílou Cerkev, Kyjev a Dukelský průsmyk až do vlasti. (Potlesk.) Dohoda z 18. července 1941 byla provedena po stránce finanční i materiální v úmluvách a dohodách z 27. září 1941, doplněných vletech 1942 a 1943. Úvěr původně poskytovaný pro potřeby čs. vojska byl později rozšířen i na naše civilní potřeby v Sovětském svazu.

Není třeba, abych vám zdůrazňoval věcný i politický smysl a dosah akce našeho vojska ve svazku vítězné Rudé armády a význam pomoci, které se nám v této souvislosti dostalo od Sovětského svazu. Jsme za ni upřímně vděčni, neboť nám umožnila aktivně a vlastními silami se účastniti na osvoboditelském boji Rudé armády.

Stejně jako vojsko Svobodovo na východě, splnili svůj úkol vojenský, politický a propagační i naši vojáci na západě. (Potlesk.) Naši letci neohroženě a s těžkými obětmi čelili Luftwaffe za bitvy o Londýn a později sami přešli k bravurním útokům. Naše pozemní jednotka byla v Anglii postupně zformována v silnou, moderně vyzbrojenou a vybavenou obrněnou brigádu, do jejichž rukou kapitulovali Němci v Dunkerque.

O našich leteckých a pozemních jednotkách byla dne 25. října 1940 sjednána s britskou vládou dohoda, doplněná v letech 1942, 1943 a 1944 dalšími dohodami, podle nichž nám britská vláda poskytla finanční prostředky i na potřeby civilní správy. Jsme za tuto pomoc upřímně vděčni, neboť nám umožnila vytvořit a udržovat účinný politický, správní i vojenský aparát, nezbytný pro osvobozovací akci. (Potlesk.)

Také Spojeným státům jsme zavázáni za účinnou pomoc, kterou nám poskytly na základě zákona o zápůjčce a nájmu (Lend and Lease). Znamenalo to pro nás neobyčejně cennou úlevu při vyzbrojení a vybavení našeho vojska.

Již jsem mluvil o tom, že dne 29. září 1942 generál de Gaulle zavrhl Mnichov a prohlásil, že Francie, za niž on hovoří, se zavazuje učiniti vše, aby se Československé republice dostalo všech účinných záruk vojenských, politických i hospodářských. Ve své odpovědi jsme přijali podobný závazek vůči Francii, jejíž lid jsme nikdy nepřestali považovat za spojence a přítele lidu československého. Když byla po anglo-americké invasi roku 1944 Francie osvobozena a její Národní výbor žádal, aby byl uznán za prozatímní vládu Francouzské republiky, bez meškání jsme této žádosti vyhověli. Přitom nám prozatímní vláda Francie znovu potvrdila své stanovisko vůči Mnichovu.